Nejvyšší soud České republiky
| Nejvyšší soud České republiky | |
 Budova Nejvyššího soudu České republiky |
|
| Sídlo | Brno |
|---|---|
| Počet soudců | 65 |
| Předseda soudu | JUDr. Iva Brožová |
| Adresa | Burešova 20 657 37 Brno |
| Oficiální web | |
Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Brně je spolu s Nejvyšším správním soudem nejvyšším článkem soustavy soudů České republiky.
Nejvyšší soud se skládá z předsedy a místopředsedů, ty jmenuje prezident republiky, z předsedů kolegií, předsedů senátů a z dalších soudců. Soudcem Nejvyššího soudu může být jmenován právník s nejméně desetiletou odbornou praxí. Soudci tvoří dvě kolegia, Trestní kolegium a Občanskoprávní a obchodní kolegium. Předsedy kolegií, stejně jako dva členy Rady Justiční akademie, jmenuje předseda soudu. Ten také každému soudci na jeho návrh jmenuje alespoň jednoho asistenta, který pak z pověření soudce činí jednotlivé úkony soudního řízení.
Obsah |
[editovat] Agenda
Základem činnosti Nejvyššího soudu je rozhodování o mimořádných opravných prostředcích proti rozhodnutím soudů nižších stupňů - o dovoláních a stížnostech pro porušení zákona. Vedle toho Nejvyššímu soudu přísluší určitá speciální agenda - uznání rozhodnutí zahraničních soudů, povolení průvozu osoby podle evropského zatýkacího rozkazu v rámci Evropské unie i v rámci vydávání do ciziny, nebo např. o určení místní příslušnosti soudu v civilním řízení, kde podmínky pro takové určení chybí. V případě trestního dovolání zastupují obžalobu státní zástupci Nejvyššího státního zastupitelství.
Nejvyšší soud rozhoduje buď v senátech složených z předsedy a dvou soudců, nebo ve velkých senátech kolegií, které se skládají z předsedy a dalších osmi soudců daného kolegia. Kromě běžné rozhodovací činnosti také sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí ostatních soudů v občanském soudním řízení i v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá sjednocující stanoviska. Tyto stanoviska, stejně jako svá klasická rozhodnutí pak uveřejňuje na své internetové stránce v anonymizované podobě. Kromě toho vydává i tištěnou Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek, ve které jsou publikována všechna sjednocující stanoviska a některá významná rozhodnutí Nejvyššího soudu.
[editovat] Soudní funkcionáři
[editovat] Předsedové Nejvyššího soudu
- JUDr. Otakar Motejl (1993–1998)
- JUDr. Eliška Wagnerová (1998–2002)
- JUDr. Iva Brožová (od roku 2002)
[editovat] Místopředsedové Nejvyššího soudu
- JUDr. Pavel Kučera (1993–2010)
- JUDr. Jaroslav Bureš (2006–2007, jmenování dodatečně zrušeno)
- JUDr. Roman Fiala (od roku 2011)
[editovat] Historie
[editovat] Soudy předchozích státních útvarů
Nejvyšší soud Československé republiky vznikl v roce 1918 v Praze, brzy nato byl ale zásluhou tehdejšího prvního děkana Právnické fakulty Masarykovy univerzity a poslance Františka Weyra přesunut do Brna,[1] kde 5. listopadu 1919 zahájil svou činnost. V Brně působil v letech 1939–1945 i Nejvyšší soud Protektorátu Čechy a Morava, část jeho soudců a zaměstnanců zahynula při bombardování 20. listopadu 1944 (pamětní deska je umístěna na budově jeho dřívějšího detašovaného pracoviště na Malinovského náměstí č. 4).
Po druhé světové válce byla obnovena kontinuita československého právního řádu a státních orgánů, nejvyšší soud byl ale k 1. lednu 1950 přesunut do hlavního města Prahy.[2] V důsledku federalizace Československa v roce 1969 pak vznikl vedle Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky se sídlem v Praze[3] i Nejvyšší soud České socialistické republiky, také se sídlem v Praze.[4]
V roce 1991 se sídlo Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky dle návrhu moravské poslankyně Sněmovny lidu Federálního shromáždění Marty Buřivalové-Nazari opět vrátilo do Brna,[5] k čemuž fakticky došlo v nejzazší možný termín, shodou okolností současně se zánikem Československa.[zdroj?] S účinností od 1. ledna 1993 pak byl tento federální nejvyšší soud transformován na Nejvyšší soud České republiky[6] a dosavadní republikový Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Praze byl transformován ve Vrchní soud v Praze.[7]
[editovat] Nejvyšší soud České republiky
V druhé polovině 90. let 20. století docházelo ke konfliktům mezi Nejvyšším soudem a Ústavním soudem. V této souvislosti se hovoří o válce soudů.[8][9] Šlo o to, že Nejvyšší soud opakovaně odsuzoval odpírače vojenské služby za nenastoupení do armády, ale Ústavní soud rozhodl, že nelze za de facto jeden čin trestat dvakrát.[10] Nejvyšší soud jeho nálezy nerespektoval až do léta 1999, kdy silnější postavení Ústavního soudu[11] uznal a ustoupil.[12]
Zajímavým počinem byl v roce 2000 krok předsedkyně Elišky Wagnerové, která po vzoru Ústavního soudu zřídila ještě bez zákonné úpravy pozice asistentů soudců občanskoprávního kolegia a následně iniciovala jejich zákonné zakotvení a uznávání jejich praxe. To bylo postupně upraveno v zákoně o soudech a soudcích, občanském soudním řád, trestním řádu a v dalších zákonech týkajících se právnických povolání.
V roce 2006 odvolal prezident Václav Klaus předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou. Ta se proti odvolání bránila u Ústavního soudu, který její odvolání zrušil a zároveň zrušil tu část zákona o soudech a soudcích, která umožňovala odvolání předsedů a místopředsedů soudů.[13] Následně jmenoval prezident Jaroslava Bureše místopředsedou soudu. I toto jmenování zrušil na návrh Brožové Ústavní soud s odůvodněním, že předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu lze jmenovat jen z řad soudců tohoto soudu a ne všech soudců, přičemž JUDr. Bureš nebyl jako soudce přidělen k Nejvyššímu soudu pro absenci povinného souhlasu jeho předsedkyně.[14] Proti tomuto výroku jako neústavnímu protestovala část ústavních soudců[15] i další právnické veřejnosti,[16] neboť Ústava v čl. 62 písm. f) stanoví, že předseda a místopředsedové Nejvyššího soudu jsou jmenováni „ze soudců“ bez výslovné bližší specifikace. Na druhou stranu zákon o soudech a soudcích tehdy určoval jen jednoho místopředsedu Nejvyššího soudu a tím byl v té době JUDr. Pavel Kučera. Část právní veřejnosti naopak výsledek celého sporu mezi předsedkyní Nejvyššího soudu a prezidentem republiky přivítala.[17]
[editovat] Budova
Sídlem Nejvyššího soudu je budova původně Všeobecného penzijního ústavu, postavená v roce 1932 podle projektu Emila Králíka, profesora brněnské vysoké školy technické. Od 60. let 20. století zde byl Krajský výbor KSČ, v roce 1986 byla provedena podle projektu M. Steinhausera nadstavba mansardového patra a do nádvoří byl vestavěn sál. Budova je od roku 1993 zapsaná ve státním seznamu nemovitých kulturních památek a je sídlem Nejvyššího soudu.
[editovat] Odkazy
[editovat] Reference
- ↑ Zákonem č. 216/1919 Sb., o nejvyšším soudě
- ↑ Zákon č. 267/1949 Sb., o úpravě některých organizačních otázek v oboru soudnictví
- ↑ § 33 odst. 1 zákona č. 36/1964 Sb.
- ↑ § 33 odst. 2 zákona č. 36/1964 Sb.
- ↑ § 33 odst. 1 a § 74 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích
- ↑ Čl. 3 odst. 5 ústavního zákona č. 4/1993 Sb.
- ↑ Čl. I odst. 5 a čl. II odst. 1 a 3 zákona č. 17/1993 Sb.
- ↑ Zdeněk Koudelka: Válka soudů aneb dělba moci v soudnictví. Politologický časopis č. 2/1998 ([1])
- ↑ Josef Kuchta a kol.: Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. Praha : C. H. Beck, 2009, ISBN 978-80-7400-047-8, str. 523
- ↑ Na úplném počátku byl nález sp. zn. IV. ÚS 81/95, který byl následován dalšími rozhodnutími Ústavního soudu
- ↑ Čl. 89 odst. 2 a čl. 92 Ústavy ČR
- ↑ Luděk Navara: Verdikty pro smích
- ↑ Nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 18/06
- ↑ Nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 17/06
- ↑ Disenty k nálezu Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 17/06
- ↑ Pavel Hasenkopf: Ústavní soud zrušil dělbu moci
- ↑ Vladimír Čermák: Nejde jen o soud, jde o princip
