Nejvyšší soud České republiky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o nejvyšším soudu samostatné České republiky. O nejvyšším soudu České republiky v letech 1969–1992 pojednává článek Vrchní soud v Praze.
Nejvyšší soud České republiky
Budova Nejvyššího soudu České republiky
Budova Nejvyššího soudu České republiky
Sídlo Brno
Počet soudců 67
Předseda soudu JUDr. Iva Brožová
Místopředseda soudu JUDr. Roman Fiala
Předseda kolegia JUDr. Stanislav Rizman
JUDr. František Ištvánek
Adresa Burešova 20
657 37 Brno
Oficiální web

Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Brně je spolu s Nejvyšším správním soudem nejvyšším článkem v soustavě soudů České republiky.

Nejvyšší soud se skládá z předsedy a místopředsedů, ty jmenuje prezident republiky, z předsedů kolegií, předsedů senátů a z dalších soudců. Soudcem Nejvyššího soudu může být jmenován právník s nejméně desetiletou odbornou praxí. Soudci tvoří dvě kolegia, trestní kolegium a občanskoprávní a obchodní kolegium. Předsedy kolegií, stejně jako dva členy Rady Justiční akademie, jmenuje předseda soudu. Ten také každému soudci na jeho návrh jmenuje alespoň jednoho asistenta, který pak z pověření soudce činí jednotlivé úkony soudního řízení.

Agenda[editovat | editovat zdroj]

Základem činnosti Nejvyššího soudu je rozhodování o mimořádných opravných prostředcích proti rozhodnutím soudů nižších stupňů – o dovoláních a stížnostech pro porušení zákona. Tím plní svou hlavní úlohu, jíž je sjednocování české judikatury. Vedle toho Nejvyššímu soudu přísluší určitá speciální agenda – uznání rozhodnutí zahraničních soudů, povolení průvozu osoby podle evropského zatýkacího rozkazu v rámci Evropské unie i v rámci vydávání do ciziny, přezkum příkazů k odposlechu a záznamu nebo zjištění údajů o telekomunikačním provozu, rozhodnutí v pochybnostech o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu mezi obvody vrchních soudů nebo určení místní příslušnosti v civilním soudnictví, pokud podmínky pro takové určení chybí nebo je nelze zjistit. V případě trestního dovolání zastupují obžalobu státní zástupci Nejvyššího státního zastupitelství.

Nejvyšší soud rozhoduje buď v senátech složených z předsedy a dvou soudců, nebo ve velkých senátech kolegií, které se skládají z předsedy a dalších osmi soudců daného kolegia. Kromě běžné rozhodovací činnosti také sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí ostatních soudů v občanském soudním řízení i v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá sjednocující stanoviska. Tato stanoviska, stejně jako svá klasická rozhodnutí, pak uveřejňuje na své internetové stránce v anonymizované podobě. Kromě toho vydává i tištěnou Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek, ve které jsou publikována všechna sjednocující stanoviska a některá významná rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Soudní funkcionáři[editovat | editovat zdroj]

Předsedové Nejvyššího soudu[editovat | editovat zdroj]

Místopředsedové Nejvyššího soudu[editovat | editovat zdroj]

Předsedové kolegií[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska na budově bývalého detašovaného pracoviště na Malinovského náměstí v Brně

Soudy předchozích státních útvarů[editovat | editovat zdroj]

Nejvyšší soud Československé republiky vznikl v roce 1918 v Praze, brzy nato byl ale zásluhou tehdejšího prvního děkana Právnické fakulty Masarykovy univerzity a poslance Františka Weyra přesunut do Brna,[1] kde 5. listopadu 1919 zahájil svou činnost. V Brně působil v letech 1939–1945 i Nejvyšší soud Protektorátu Čechy a Morava, část jeho soudců a zaměstnanců zahynula při bombardování 20. listopadu 1944 (pamětní deska je umístěna na nároží budovy jeho dřívějšího detašovaného pracoviště v paláci Morava na Malinovského náměstí[2]).

Po druhé světové válce byla obnovena kontinuita československého právního řádu a státních orgánů, Nejvyšší soud byl ale k 1. lednu 1950 přesunut do hlavního města Prahy.[3] V důsledku federalizace Československa v roce 1969 pak vznikl vedle Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky se sídlem v Praze[4] i Nejvyšší soud České socialistické republiky, také se sídlem v Praze.[5]

V roce 1991 se sídlo Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky dle návrhu moravské poslankyně Sněmovny lidu Federálního shromáždění Marty Nazari-Buřivalové[6] opět vrátilo do Brna,[7] k čemuž fakticky došlo v nejzazší možný termín, shodou okolností současně se zánikem Československa.[zdroj?] S účinností od 1. ledna 1993 pak byl tento federální nejvyšší soud transformován na Nejvyšší soud České republiky[8] a dosavadní republikový Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Praze byl transformován ve Vrchní soud v Praze.[9]

Nejvyšší soud České republiky[editovat | editovat zdroj]

Nejvyšší soud byl až do roku 2002 na základě zmocnění čl. 91 odst. 1 Ústavy zákonem označován jako Nejvyšší soud České republiky[10] (tedy stejně, jako bývalý nejvyšší soud české části ČSFR), od té doby působí už pouze pod názvem Nejvyšší soud[11] (v občanském soudním řádu a trestním řádu však stále zůstalo označení „Nejvyšší soud České republiky“[12]).

Až do roku 1996 rozhodoval o mimořádných opravných prostředcích i pražský vrchní soud; Nejvyšší soud rozhodoval jen tam, kde vrchní soud rozhodl o odvolání. Poté však tato agenda přešla zcela na Nejvyšší soud. V druhé polovině 90. let 20. století docházelo ke konfliktům mezi Nejvyšším soudem a Ústavním soudem. V této souvislosti se hovoří o válce soudů.[13][14] Šlo o to, že Nejvyšší soud opakovaně odsuzoval odpírače vojenské služby za nenastoupení do armády, ale Ústavní soud rozhodl, že nelze za de facto jeden čin trestat dvakrát.[15] Nejvyšší soud jeho nálezy nerespektoval až do léta 1999, kdy silnější postavení Ústavního soudu[16] uznal a ustoupil.[17]

Zajímavým počinem byl v roce 2000 krok předsedkyně Elišky Wagnerové, která po vzoru Ústavního soudu zřídila ještě bez zákonné úpravy pozice asistentů soudců občanskoprávního kolegia a následně iniciovala jejich zákonné zakotvení a uznávání jejich praxe. To bylo postupně upraveno v zákoně o soudech a soudcích, občanském soudním řádu, trestním řádu a v dalších zákonech týkajících se právnických povolání.

V roce 2006 odvolal prezident Václav Klaus předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou. Ta se proti odvolání bránila u Ústavního soudu, který její odvolání zrušil a zároveň zrušil tu část zákona o soudech a soudcích, která umožňovala odvolání předsedů a místopředsedů soudů.[18] Následně jmenoval prezident Jaroslava Bureše místopředsedou soudu. I toto jmenování zrušil na návrh Brožové Ústavní soud s odůvodněním, že předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu lze jmenovat jen z řad soudců tohoto soudu a ne všech soudců, přičemž JUDr. Bureš nebyl jako soudce přidělen k Nejvyššímu soudu pro absenci povinného souhlasu jeho předsedkyně.[19] Proti tomuto výroku jako neústavnímu protestovala část ústavních soudců[20] i další právnické veřejnosti,[21] neboť Ústava v čl. 62 písm. f) stanoví, že předseda a místopředsedové Nejvyššího soudu jsou jmenováni „ze soudců“ bez výslovné bližší specifikace. Na druhou stranu zákon o soudech a soudcích tehdy určoval jen jednoho místopředsedu Nejvyššího soudu a tím byl v té době JUDr. Pavel Kučera. Část právní veřejnosti naopak výsledek celého sporu mezi předsedkyní Nejvyššího soudu a prezidentem republiky přivítala.[22]

Sídlo[editovat | editovat zdroj]

Hlavní vchod do budovy Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud původně sídlil (spolu s Vrchním zemským soudem, Zemským soudem pro věci civilní, Okresním soudem Brno-město pro věci civilní a Okresním soudem Brno-venkov pro věci civilní) v justičním paláci na Rooseveltově ulici (dnes sídlo brněnského krajského soudu), ten ale kapacitně nepostačoval a proto se roku 1931 rozhodlo o výstavbě samostatné budovy. Vybráno bylo místo na tehdejším Akademickém náměstí, kde byla situována právnická fakulta, kvůli sporům o staveniště a politické situaci na konci 30. let však k realizaci záměru nakonec nedošlo.

Dnes je sídlem Nejvyššího soudu funkcionalistická budova původně Všeobecného penzijního ústavu, postavená v roce 1932 podle projektu Emila Králíka, profesora brněnské vysoké školy technické. Od 60. let 20. století zde byl Krajský výbor KSČ, v roce 1986 byla provedena podle projektu M. Steinhausera nadstavba mansardového patra a do nádvoří byl vestavěn sál. Budova je od roku 1993 zapsaná ve státním seznamu nemovitých kulturních památek.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zákon č. 216/1919 Sb., o nejvyšším soudě
  2. Menš. Encyklopedie města Brna – oběti okupace [online]. Město Brno. Dostupné online.  
  3. Zákon č. 267/1949 Sb., o úpravě některých organizačních otázek v oboru soudnictví
  4. § 33 odst. 1 zákona č. 36/1964 Sb.
  5. § 33 odst. 2 zákona č. 36/1964 Sb.
  6. 16. společná schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSFR [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2013-05-27]. Dostupné online.  
  7. § 33 odst. 1 a § 74 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích
  8. Čl. 3 odst. 5 ústavního zákona č. 4/1993 Sb.
  9. Čl. I odst. 5 a čl. II odst. 1 a 3 zákona č. 17/1993 Sb.
  10. § 1 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění od 1.1.1993
  11. § 8 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích
  12. § 9 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a § 12 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)
  13. Zdeněk Koudelka: Válka soudů aneb dělba moci v soudnictví. Politologický časopis č. 2/1998 ([1])
  14. Josef Kuchta a kol.: Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. Praha : C. H. Beck, 2009, ISBN 978-80-7400-047-8, str. 523
  15. Na úplném počátku byl nález sp. zn. IV. ÚS 81/95, který byl následován dalšími rozhodnutími Ústavního soudu
  16. Čl. 89 odst. 2 a čl. 92 Ústavy ČR
  17. Luděk Navara: Verdikty pro smích
  18. Nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 18/06
  19. Nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 17/06
  20. Disenty k nálezu Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 17/06
  21. Pavel Hasenkopf: Ústavní soud zrušil dělbu moci
  22. Vladimír Čermák: Nejde jen o soud, jde o princip

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Souřadnice: 49° 12′ 19″ s. š., 16° 36′ 8″ v. d.