Nejvyšší soud České republiky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o nejvyšším soudu samostatné České republiky. O nejvyšším soudu České republiky v letech 1969–1992 pojednává článek Vrchní soud v Praze.
Nejvyšší soud České republiky
Budova Nejvyššího soudu České republiky
Budova Nejvyššího soudu České republiky
Sídlo Brno
Počet soudců 66[1]
Předseda soudu JUDr. Iva Brožová
Místopředseda soudu JUDr. Roman Fiala
Předseda kolegia JUDr. Stanislav Rizman
JUDr. František Ištvánek
Adresa Burešova 20
657 37 Brno
Webové stránky

Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Brně je spolu s Nejvyšším správním soudem nejvyšším článkem v soustavě soudů České republiky. Jeho hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů v trestním řízení a v občanském soudním řízení, a to především rozhodováním o mimořádných opravných prostředcích proti rozhodnutím soudů nižších stupňů a zaujímáním sjednocujících stanovisek.

Soud vznikl v souvislosti se vznikem samostatné České republiky začátkem roku 1993 transformací Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky, přičemž z dosavadního Nejvyššího soudu České republiky, existujícího od uskutečnění federalizace Československa roku 1969, se stal Vrchní soud v Praze.

Soud sídlí v památkově chráněné budově postavené roku 1932, původně sídlu Všeobecného penzijního ústavu.

Agenda[editovat | editovat zdroj]

Základem činnosti Nejvyššího soudu je rozhodování o mimořádných opravných prostředcích proti rozhodnutím soudů nižších stupňů – o civilních a trestněprávních dovoláních a v trestním řízení také o stížnostech pro porušení zákona. Tím plní svou hlavní úlohu, jíž je sjednocování české judikatury.[2] Vedle toho Nejvyššímu soudu přísluší určitá speciální agenda – uznání rozhodnutí zahraničních soudů, povolení průvozu osoby podle evropského zatýkacího rozkazu v rámci Evropské unie i v rámci vydávání do ciziny, přezkum příkazů k odposlechu a záznamu nebo zjištění údajů o telekomunikačním provozu, rozhodnutí v pochybnostech o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu mezi obvody vrchních soudů nebo určení místní příslušnosti v civilním soudnictví, pokud podmínky pro takové určení chybí nebo je nelze zjistit. Veřejných zasedání v trestním řízení se účastní státní zástupci Nejvyššího státního zastupitelství.[3][4][5][6]

Nejvyšší soud rozhoduje buď standardně v senátech složených z předsedy a dvou dalších soudců, nebo v jednom ze dvou velkých senátů kolegií, které se skládají z předsedy a dalších alespoň osmi soudců daného kolegia. Velké senáty rozhodují tehdy, jestliže tříčlenný senát dospěl k právnímu názoru, který je odlišný od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. Kromě běžné rozhodovací činnosti také sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí ostatních soudů v občanském soudním řízení i v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá sjednocující stanoviska. Tato stanoviska, stejně jako svá klasická rozhodnutí, pak uveřejňuje na své internetové stránce v anonymizované podobě. Kromě toho vydává i tištěnou Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek, ve které jsou publikována všechna sjednocující stanoviska a některá významná rozhodnutí nejen Nejvyššího soudu.[2]

Složení soudu[editovat | editovat zdroj]

Předsedkyně NS Iva Brožová

Nejvyšší soud se skládá z předsedy a místopředsedů, ty jmenuje ze soudců na funkční období 10 let prezident republiky, dále z předsedů kolegií, předsedů senátů a z dalších soudců. Pro přidělení nebo přeložení k Nejvyššímu soudu musí soudce splňovat podmínku alespoň desetileté odborné praxe.[7] Soudci tvoří dvě kolegia, trestní kolegium (zhruba třetina soudců[8]) a občanskoprávní a obchodní kolegium (zhruba dvě třetiny soudců[9]), které vzniklo spojením původního občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia.[10] Předsedy kolegií, předsedy senátů, stejně jako dva členy Rady Justiční akademie a tři členy zvláštního kompetenčního senátu v sídle Nejvyššího správního soudu, jmenuje předseda soudu. Ten také každému soudci na jeho návrh jmenuje alespoň jednoho asistenta, který pak z pověření soudce činí jednotlivé úkony soudního řízení.

Předsedové Nejvyššího soudu[editovat | editovat zdroj]

Místopředsedové Nejvyššího soudu[editovat | editovat zdroj]

Předsedové kolegií[editovat | editovat zdroj]

  • JUDr. Pavel Kučera – trestní kolegium (1993)[11]
  • JUDr. Stanislav Rizman – vojenské kolegium (1993), trestní kolegium (od roku 1993)
  • JUDr. Oldřich Jehlička, CSc. – občanskoprávní kolegium (1993–1997)
  • JUDr. František Faldyna, CSc. – obchodní kolegium (1993–1997, 2000–2006)
  • JUDr. Jaroslav Bureš – občanskoprávní a obchodní kolegium (1997–1999)
  • JUDr. Iva Brožová – občanskoprávní a obchodní kolegium (2000), občanskoprávní kolegium (2000–2002)
  • JUDr. Ing. Jan Hušek – občanskoprávní kolegium (2002–2005)
  • JUDr. František Ištvánek – občanskoprávní kolegium (2005–2006), občanskoprávní a obchodní kolegium (od roku 2007)

Historie[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska na budově bývalého detašovaného pracoviště na Malinovského náměstí v Brně

Soudy předchozích státních útvarů[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Nejvyšší soud Československa a Nejvyšší soudní a kasační dvůr.

Nejvyšší soud Československé republiky vznikl v roce 1918 v Praze, ale brzy nato byl zásluhou tehdejšího prvního děkana brněnské právnické fakulty a poslance Františka Weyra přesunut do Brna,[12] kde 5. listopadu 1919 zahájil svou činnost. V Brně působil v letech 1939–1945 i Nejvyšší soud Protektorátu Čechy a Morava, jehož část soudců a zaměstnanců zahynula při bombardování 20. listopadu 1944 (pamětní deska je umístěna na nároží budovy jeho dřívějšího detašovaného pracoviště v paláci Morava na Malinovského náměstí).[13]

Po druhé světové válce byla obnovena kontinuita československého právního řádu a státních orgánů, Nejvyšší soud byl ale k 1. lednu 1950 přesunut do hlavního města Prahy.[14] V důsledku federalizace Československa v roce 1969 pak vedle Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky se sídlem v Praze vznikl kromě bratislavského nejvyššího soudu pro slovenskou část federace i Nejvyšší soud České socialistické republiky, také se sídlem v Praze.[15] Roku 1991 bylo rozhodnuto, že se sídlo Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky nejpozději do konce roku 1992 přesune zpět do Brna,[16][17] k tomu ale došlo až v roce 1993,[18] kdy už byl tento federální nejvyšší soud transformován na Nejvyšší soud České republiky[19] a dosavadní republikový Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Praze byl transformován ve Vrchní soud v Praze.[20]

Nejvyšší soud České republiky[editovat | editovat zdroj]

Nejvyšší soud byl až do roku 2002 na základě zmocnění čl. 91 odst. 1 Ústavy zákonem označován jako Nejvyšší soud České republiky[21] (tedy stejně, jako bývalý nejvyšší soud české části ČSFR), od té doby působí už pouze pod názvem Nejvyšší soud[22] (v občanském soudním řádutrestním řádu však stále zůstalo označení „Nejvyšší soud České republiky“).[23]

Až do roku 1996 rozhodoval o mimořádných opravných prostředcích i pražský vrchní soud; Nejvyšší soud rozhodoval jen tam, kde vrchní soud rozhodl o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně. Poté však tato agenda přešla zcela na Nejvyšší soud, který se tak definitivně stal vrcholnou soudní institucí. Ve druhé polovině 90. let 20. století docházelo ke konfliktům mezi Nejvyšším soudem a Ústavním soudem. V této souvislosti se hovoří o válce soudů.[24][25] Šlo o to, že Nejvyšší soud opakovaně odsuzoval odpírače vojenské služby za nenastoupení do armády, ačkoli Ústavní soud už nálezem sp. zn. IV. ÚS 81/95 rozhodl, že nelze za de facto jeden čin trestat dvakrát. Nejvyšší soud jeho další podobné nálezy nerespektoval až do léta 1999, kdy silnější postavení Ústavního soudu[26] uznal a ustoupil.[27]

Zajímavým počinem byl v roce 2000 krok předsedkyně Elišky Wagnerové, která po vzoru Ústavního soudu zřídila ještě bez zákonné úpravy pozice asistentů soudců občanskoprávního kolegia a následně iniciovala jejich zákonné zakotvení a uznávání jejich praxe.[28][29] To bylo postupně upraveno v zákoně o soudech a soudcích, občanském soudním řádu, trestním řádu a v dalších zákonech týkajících se právnických povolání.

V roce 2006 odvolal prezident Václav Klaus předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou. Ta se proti odvolání bránila u Ústavního soudu, který její odvolání zrušil a zároveň zrušil tu část zákona o soudech a soudcích, která umožňovala odvolání předsedů a místopředsedů soudů.[30][31] Následně po jeho přidělení k Nejvyššímu soudu jmenoval prezident Jaroslava Bureše místopředsedou soudu. I toto přidělení a jmenování zrušil na návrh Brožové Ústavní soud s odůvodněním, že předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu lze jmenovat jen z řad soudců tohoto soudu a ne všech soudců, přičemž JUDr. Bureš nebyl jako soudce platně přidělen k Nejvyššímu soudu pro absenci povinného souhlasu jeho předsedkyně.[32][33] Proti tomuto výroku jako neústavnímu protestovala část ústavních soudců[32] i další právnické veřejnosti,[34] neboť Ústava v čl. 62 písm. f) stanoví, že předseda a místopředsedové Nejvyššího soudu jsou jmenováni „ze soudců“ bez výslovné bližší specifikace. Část právní veřejnosti naopak výsledek celého sporu mezi předsedkyní Nejvyššího soudu a prezidentem republiky přivítala.[35]

Sídlo v Brně[editovat | editovat zdroj]

Hlavní vchod do budovy Nejvyššího soudu

Československý Nejvyšší soud původně sídlil (spolu s Vrchním zemským soudem, Zemským soudem pro věci civilní, Okresním soudem Brno-město pro věci civilní a Okresním soudem Brno-venkov pro věci civilní) v justičním paláci na Rooseveltově ulici (dnes sídlo brněnského krajského soudu). Ten ale kapacitně nepostačoval a proto se roku 1931 rozhodlo o výstavbě samostatné budovy. Vybráno bylo místo na tehdejším Akademickém náměstí na ulici Veveří, kam byla situována výstavba i české technikyuniverzity. Kvůli sporům o staveniště a politické situaci na konci 30. let však k realizaci záměru nakonec nedošlo.[18]

Od roku 1993 je sídlem Nejvyššího soudu funkcionalistická budova původně Všeobecného penzijního ústavu, postavená v roce 1932 podle projektu Emila Králíka, profesora brněnské vysoké školy technické.[18] Původně šestipodlažní budova s železobetonovým skeletem uzavírá a spojuje řady domů dvou ulic. Hlavní administrativní blok je oddělen od bočních obytných částí prosklenými schodišti. Prosklený vchod vede do velkoryse pojatého vestibulu obloženého mramorem.[36] Od 60. let 20. století zde sídlil Krajský výbor KSČ, v roce 1986 byla provedena podle projektu Milana Steinhausera nadstavba mansardového patra a do nádvoří byl vestavěn sál.[18] Budova je od roku 1958 chráněna jako nemovitá kulturní památka.[37] V letech 1994–1999 zde spolu se soudem sídlila i nově vzniklá Fakulta informatiky Masarykovy univerzity.[36]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Přehled soudců – Nejvyšší soud Brno [online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti České republiky, [cit. 2014-05-18]. Dostupné online.  
  2. a b § 14–24 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích
  3. § 51 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém
  4. § 10 odst. 2, § 265r odst. 2, § 274 a § 314l–314n zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád
  5. Zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních
  6. § 11 odst. 3 a § 12 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
  7. § 67 odst. 1 a § 71 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích
  8. KNÖTIG, Petr. Soudci TK [online]. Brno: Nejvyšší soud, 2013-01-11, [cit. 2014-05-18]. Dostupné online.  
  9. KNÖTIG, Petr. Soudci OOK [online]. Brno: Nejvyšší soud, 2013-01-14, [cit. 2014-05-18]. Dostupné online.  
  10. Zpráva o činnosti Nejvyššího soudu České republiky za období let 1993–2007 – Příloha č. 3: Počty soudců Nejvyššího soudu České republiky (1993–2007). Brno : Nejvyšší soud České republiky, 2008. Dostupné online. S. 20.  
  11. a b c KUČERA, Pavel, a kol. Nejvyšší soud České republiky v Brně = The Supreme Court of the Czech Republic in Brno. Praha : Orac, 2003. 51 s. ISBN 80-86199-71-1. (česky, anglicky) 
  12. Tisk 752 Národního shromáždění československého – Zpráva právního výboru o vládním návrhu č. t. 417 na změnu zákona o nejvyšším soudu [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2014-05-14]. Dostupné online.  
  13. Menš. Encyklopedie města Brna – oběti okupace [online]. Město Brno, [cit. 2014-05-14]. Dostupné online.  
  14. Tisk 381 Národního shromáždění republiky Československé – Vládní návrh zákona o úpravě některých organisačních otázek v oboru soudnictví [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2014-05-14]. Dostupné online.  
  15. § 33 odst. 1 a 2 zákona č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů a o volbách soudců, ve znění od 1. 1. 1970
  16. 16. společná schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSFR [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2013-05-27]. Dostupné online.  
  17. § 33 odst. 1 a § 74 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích
  18. a b c d Budova Nejvyššího soudu [online]. Nejvyšší soud, [cit. 2014-05-16]. Dostupné online.  
  19. Čl. 3 odst. 5 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky
  20. Čl. I bod 5 a čl. II body 1–4 zákona č. 17/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění zákona č. 264/1992 Sb.
  21. § 1 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění od 1. 1. 1993
  22. § 8 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích
  23. § 9 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 1. 1. 2014, a § 12 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)
  24. KOUDELKA, Zdeněk. Válka soudů aneb dělba moci v soudnictví. Politologický časopis. 1998, roč. 5, čís. 1, s. 71-74. ISSN 1211-3247.  
  25. KUCHTA, Josef. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. Praha : C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-047-8. S. 523.  
  26. Čl. 89 odst. 2 a čl. 92 Ústavy České republiky
  27. NAVARA, Luděk. Verdikty pro smích [online]. CS-magazín, [cit. 2014-05-14]. Dostupné online.  
  28. KOLBA, Jan. Asistenti a jejich unie [online]. Unie asistentů soudců České republiky, [cit. 2014-05-16]. Dostupné online.  
  29. § 179 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích
  30. Nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 18/06, č. 397/2006 Sb. Dostupné online
  31. Nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 53/06. Dostupné online
  32. a b Nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 17/06. Dostupné online
  33. Nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 87/06. Dostupné online
  34. HASENKOPF, Pavel. Ústavní soud zrušil dělbu moci. Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku. říjen 2007, s. 1–3. Dostupné online.  
  35. ČERMÁK, Vladimír. Nejde jen o soud, jde o princip [online]. Praha: Oživení, 2006-02-15, [cit. 2014-05-14]. Dostupné online.  
  36. a b BL. Budova Nejvyššího soudu ČR [online]. Brno: Encyklopedie dějin města Brna, rev. 2013-06-11, [cit. 2014-05-16]. Dostupné online.  
  37. MonumNet : Nemovité památky [online]. Praha: Národní památkový ústav, [cit. 2014-05-17]. Záznam IdReg 140171: Jiná sociální stavba penzijní ústav. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KUČERA, Pavel, a kol. Nejvyšší soud České republiky v Brně = The Supreme Court of the Czech Republic in Brno. [Praha] : Orac, 2003. 51 s. ISBN 80-86199-71-1. (česky, anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Supreme Court of the Czech Republic ve Wikimedia Commons

Souřadnice: 49°12′19″ s. š., 16°36′8″ v. d.