Nejvyšší správní soud

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Budova Nejvyššího správního soudu v Brně

Nejvyšší správní soud se sídlem v Brně je vrcholný článek správního soudnictví a spolu s Nejvyšším soudem a Ústavním soudem nejvyššími články soustavy soudů v České republice. Nejvyšší správní soud rozhoduje ve věcech správních o mimořádných opravných prostředcích, tj. o kasačních stížnostech. Mimoto tomuto soudu přísluší i určitá zvláštní agenda, např. rozhodování ve věcech volebních, o rozpuštění, pozastavení nebo znovuobnovení činnosti politických stran a hnutí nebo o některých kompetenčních sporech. I přes zakotvení existence soudu v ústavě již od počátku, byla jeho činnost zahájena až v roce 2003.

[editovat] Složení

Soud se skládá z předsedy a místopředsedy (jmenuje je prezident s kontrasignací předsedy vlády nebo jím pověřeného člena), předsedů kolegií (finančně-správní a sociálně-správní), předsedů senátů a soudců. Předseda soudu jmenuje a odvolává dva členy Rady Justiční akademie. Předseda soudu každému soudci na jeho návrh jmenuje dva asistenty soudce, kteří z pověření soudce činí jednotlivé úkony soudního řízení.

Rozhoduje ve složení:

předseda senátu a 2 soudci – kasační stížnosti
předseda senátu a 4 soudci – kasační stížnost ve věci azylu
rozšířený senát – předseda senátu a 6 soudců – ve věcech volebních, politických stran, kompetenčních sporech
rozšířený senát – předseda senátu a 8 soudců – ve věcech mu postoupených rozšířeným senátem (pokud při rozhodování dojde k odlišnému právnímu názoru než k tomu vyjádřenému v jiném rozhodnutí rozšířeného senátu)

Předsedové NSS

Josef Baxa: 2003-dosud

Místopředsedové NSS

Michal Mazanec: 2003-dosud

[editovat] Historie

Správní soudnictví vzniklo v habsburské monarchii, kdy byl ustaven ve Vídni předlitavský Správní soudní dvůr dle zákona č. 36/1876 ř.z. Správní soudnictví bylo jednoinstanční a koncentrované. Jeho judikatura je soustředěna zejména ve sbírce Adama Budwińského (Budwińského sbírce).

Ferdinand Pantůček, první prezident československého NSS

Československý předchůdce Nejvyššího správního soudu (1918–1952) si zejména v době, kdy v jeho čele stál vynikající právník a právní teoretik Emil Hácha (1925–1938), získal vysoké renomé a jeho judikatura, která byla publikována v tzv. Bohuslavově sbírce (1918–1948) ve dvou oddělených částech (administrativní a finanční), je používána dodnes. Podobně jako dnešní Nejvyšší správní soud, trpěl i prvorepublikový Nejvyšší správní soud chronickou zdlouhavostí řízení (nevyřízené věci dosáhly roku 1935 počtu 17431), kterou se podařilo omezit po reformě soudu v roce 1937. Československý Nejvyšší správní soud byl zřízen v Praze zákonem č. 3/1918 Sb. z. a n., o nejvyšším správním soudě, a jeho soudci se podíleli i na činnosti Ústavního soudu a Volebního soudu. Působil i v době Protektorátu Čechy a Morava. Za války v Bratislavě vznikl Nejvyšší správní soud Slovenské republiky, který dočasně v roce 1944 sídlil v Piešťanech a který pokračoval v samostatné existenci i po konci války.

V prvních letech po 2. světové válce Nejvyšší správní soud vzdoroval neustále sílící nátlakové atmosféře a zachoval si v rámci své rozhodovací činnosti jistou míru nezávislosti, když například zamítl pro nezákonnost znárodnění čokoládovny Orion v Praze-Modřanech nebo zrušil rozpuštění Selské jízdy v Nechanicích. Vedle pražského Nejvyššího správního soudu působil jako orgán slovenské autonomie Nejvyšší správní soud v Bratislavě, který posuzoval právnost aktů slovenských autonomních orgánů. Roku 1949 na podkladě § 137 Ústavy Československé republiky č. 150/1948 Sb. a zákona č. 166/1949 Sb., o sídle správního soudu, byly oba soudy spojeny v Bratislavě pod názvem Správní soud, jehož činnost trvala až do roku 1952. Správní soudnictví bylo zrušeno k 1. lednu 1953 zákonem č. 65/1952 Sb. o prokuratuře. Stížnosti, o nichž Správní soud do svého zániku nerozhodl, zůstaly nerozhodnuty. Správní soudnictví se postupně stalo součástí obecných soudů v čele se správním kolegiem Nejvyššího soudu.

Nově byl Nejvyšší správní soud zakotven v Ústavě č. 1/1993 Sb. až při projednávání návrhu v parlamentu, vládní návrh s ním nepočítal. Dlouho nepůsobil a jeho agendu vykonával Nejvyšší soud a vrchní soudy. Postupně se obnovily diskuze, zda vůbec správní soudnictví zřizovat. Nakonec v letech 2000-02 Ústavně právní výbor Poslanecké sněmovny přistoupil k rozhodnutí, když vycházel ze tří modelů:

1. ponechat správní soudnictví v rámci obecného a obnovit činnost správního kolegia Nejvyššího soudu,
2. ponechat první instanci správního soudnictví na obecných soudech a zřídit druhou instanci Nejvyšší správní soud,
3. zcela oddělit správní soudnictví a zřídit krajské správní soudy a Nejvyšší správní soud.

Při projednávání jen těsně jedním hlasem neprošla varianta č. 1 jednotného obecního soudnictví a nakonec Ústavně právní výbor doporučil variantu č. 2 Poslanecké sněmovně, která ji akceptovala jako své doporučení vládě. Vláda pak předložila soudní řád správní, který byl schválen jako zákon č. 150/2002 Sb. Oproti původnímu vládnímu návrhu, který Nejvyšší správní soud umisťoval v Praze, Ústavně právní výbor na návrh poslance Zdeňka Koudelky schválil změnu sídla soudu do Brna, což akceptovala i Poslanecká sněmovna.