Václav Klaus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
prof. Ing. Václav Klaus, CSc.
Václav Klaus
Ve funkci:
7. března 2003 – 7. března 2013
Předseda vlády Vladimír Špidla
Stanislav Gross
Jiří Paroubek
Mirek Topolánek
Jan Fischer
Petr Nečas
Předchůdce Václav Havel
Nástupce Miloš Zeman

1. předseda vlády České republiky
(7. v rámci federace do 31. 12. 1992)
Ve funkci:
2. července 1992 – 2. ledna 1998
Jmenován Václavem Havlem
Prezident Václav Havel
Předchůdce Petr Pithart (v rámci federace)
Nástupce Josef Tošovský

místopředseda druhé vlády M. Čalfy
Ve funkci:
3. října 1991 – 2. července 1992

ministr financí ČSSR / ČSFR
Ve funkci:
10. prosince 1989 – 2. července 1992
Předseda vlády Marián Čalfa
Předchůdce Jan Stejskal
Nástupce Jan Klak

Ve funkci:
17. července 1998 – 20. června 2002
Předchůdce Miloš Zeman
Nástupce Lubomír Zaorálek

1. předseda ODS
(v letech 2002-2008 také čestný předseda ODS)
Ve funkci:
21. dubna 1991 – 15. prosince 2002
Předchůdce subjekt vznikl
Nástupce Mirek Topolánek

1. předseda Občanského fóra
Ve funkci:
13. října 1990 – 23. února 1991
Nástupce subjekt zanikl

Ve funkci:
1. června 1996 – 7. března 2003


Ve funkci:
7. června 1990 – 31. prosince 1992

Narození 19. června 1941 (72 let)

Praha
Protektorát Čechy a Morava Protektorát Č. a M.

Politický subjekt OF (1989-1991)
ODS (1991-2009)
nestraník (od 2009)
Choť Livia Klausová (od 1968)
Děti Václav ml. a Jan Klausovi
Vzdělání VŠE v Praze
Náboženství Církev československá husitská
Podpis Václav Klaus, podpis
Webová stránka Václav Klaus
O bývalém řediteli gymnázia PORG pojednává článek Václav Klaus mladší.

Václav Klaus (* 19. června 1941 Praha) je český politik, bývalý ministr financí, předseda vlády a v letech 2003–2013 druhý prezident České republiky.

Před vstupem do politiky působil jako bankovní úředník a prognostik, po listopadu 1989 se stal ministrem financí ČSSR ve vládách národního porozumění a později národní oběti působící v rámci ČSFR. Ve vládě národní oběti zastával i post vicepremiéra. V roce 1990 byl hybnou pákou založení Občanské demokratické strany (ODS). V letech 19921997 byl předsedou vlády a od ledna až do února roku 1993 vykonával z titulu premiéra některé pravomoci prezidenta republiky.

Po pádu jím vedené vlády na podzim roku 1997 se zdálo, že jeho politická kariéra je u konce, ale do vysoké politiky se vrátil po volbách na jaře 1998, kdy se stal předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (19982002). Po parlamentních volbách roku 2002, které ODS prohrála, se opět načas stáhl z vrcholné politiky. V únoru 2003 zvítězil v prezidentské volbě a na druhé pětileté období byl znovuzvolen v roce 2008. Nyní je soukromou osobou, k politice se však občas vyjadřuje. Přednáší v Česku i v zahraničí.

Život do roku 1989[editovat | editovat zdroj]

Klausova rodina pochází ze západočeské obce Mileč.[1] Jeho otec Václav Klaus (1901-1974) se v Milči narodil a byl povoláním účetní.[2] Matka Marie Klausová (1914-2006) pracovala jako pokladní a průvodkyně, byla příležitostnou autorkou básní. Jejím prastrýcem byl malíř Mikoláš Aleš.[3] Syn Václav studoval v letech 19581963 ekonomii zahraničního obchodování na Vysoké škole ekonomické v Praze. Při studiu se seznámil se svou pozdější manželkou Livií Mištinovou, která pochází z Oravy na Slovensku.

Po úspěšném absolvování studia dostal tzv. umístěnku do podniku zahraničního obchodu a nastoupil na základní vojenskou službu do sportovního oddílu Dukla Praha jako prvoligový basketbalista. V té době se také přihlásil do konkursu na místo v Ekonomickém ústavu ČSAV a posléze místo získal. V ústavu se setkal také se západní ekonomickou literaturou, která jej ovlivnila v jeho myšlení. Absolvoval i dvě studijní stáže, na Università degli Studi Federico II v italské Neapoli (1966) a na Cornell University v USA (1969). V roce 1968 získal titul kandidát ekonomických věd.

V roce 1970 byl podle své autobiografie nucen opustit vědeckou kariéru a odešel pracovat do Státní banky československé (SBČS), kde se setkal například s ekonomem a pozdějším politikem Janem Stráským. Po roce práce na obvodní pobočce v Praze 1 byl přijat na místo v odboru ekonomicko-matematických výpočtů při ústředí SBČS. V roce 1987 se vrátil k akademické činnosti v ČSAV, a to v jejím Prognostickém ústavu, založeném o dva roky dříve. Petici "Několik vět", kterou signovalo několik pracovníků Prognostického ústavu, Klaus nepodepsal.

Státní bezpečnost na něj jako na osobu potenciálně režimu nebezpečnou vedla signální svazky, v nichž jej označovala krycími jmény „Kluk“, „Bog-85“ a „Rek“.[4][zdroj?]

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Klausovou manželkou je Livia Klausová, se kterou má dva syny, Václava (* 10. 9. 1969)[5] a Jana (* 2. 9. 1974) a pět vnoučat. V mládí hrál na ligové úrovni basketbal, dodnes lyžuje a hraje tenis. Je sběratelem kuriozit, například kravat.[6]

Rodinným zázemím i duchovně je Václav Klaus spřízněn s Církví československou husitskou.[7] Rakouská agentura APA jej v roce 2009 označila za člena této církve, a to v souvislosti s tím, že tehdy navrhovanou smlouvu s Vatikánem považoval za příliš výhodnou pro katolickou církev.[8] Jeho osobní vztah s předsedou České biskupské konference, arcibiskupem pražským Dominikem kardinálem Dukou, je však velmi dobrý.[9]

V roce 2002 se během letu do New Yorku seznámil s Klárou Lohniskou, letuškou ČSA.[10] V létě 2002 potom bulvární deník Blesk uveřejnil jejich společnou fotografii.[11][12] Tato milostná aféra však Klausův manželský život dlouhodobě neovlivnila.[13] V březnu 2008 se v médiích objevila jména jiných dvou žen, se kterými měl Klaus údajně poměr.[14][15]

Politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

Občanské fórum a federální vlády[editovat | editovat zdroj]

Několik dní po 17. listopadu 1989 se do té doby spíše neznámý ekonom Václav Klaus dostal do kontaktu s Václavem Havlem a vstoupil do dění v Občanském fóru (OF), čímž začala jeho politická dráha. V Občanském fóru byl jednou z prvních osobností z jiného okruhu než disidentského a uměleckého. Velmi záhy se dostal do názorových střetů s vedoucí osobností OF, Václavem Havlem, které provázely i jejich další politickou kariéru (např. v otázce směřování OF do podoby politické strany). Na konci roku 1990 se stal předsedou Občanského fóra, což bylo vesměs vnímáno jako porážka předchozího liberálně-sociálního[zdroj?] vedení. Klausovi se však jeho koncepci OF jako pravicové strany, což bylo v kontrastu s tehdy rozšířenou představou široce středového „hnutí“, zpočátku nedařilo prosadit.

V prosinci 1989 se Klaus stal československým ministrem financí ve vládě Mariána Čalfy, nominovaným za Občanské fórum. V říjnu roku 1991 byl jmenován místopředsedou vlády ČSFR.

Založení Občanské demokratické strany[editovat | editovat zdroj]

V lednu 1991 získal Václav Klaus pro svou představu fungování Občanského fóra jako politické strany a také změn ve vládě ČSFR silnější podporu delegátů dalšího sjezdu. Pokračující neshody mezi představiteli fóra vedly ale v dubnu roku 1991 k rozštěpení OF na dvě nové politické organizace, Občanskou demokratickou stranu (ODS) a Občanské hnutí (OH). Václav Klaus se stal spoluzakladatelem ODS, zamýšlené a budované jako organizace s charakterem klasické politické strany a s pravicovým politickým programem. Na rozdíl od toho bylo Občanské hnutí spíše levicově-liberálního zaměření, a i jeho název vyjadřoval distanci k negativně vnímané stranickosti.[zdroj?] Po rozpadu OF někteří jeho členové vstupovali i do dalších politických stran, např. do Občanské demokratické aliance (ODA).[pozn. 1] Někteří političtí aktivisté přešli do Křesťansko-demokratické strany (KDS), vedené Václavem Bendou, či do obnovené ČSSD. Rozdělení Občanského fóra na OH, do které vstoupila většina tehdejších členů vlády, a ODS s většinovou podporou v dosavadních krajských organizacích OF, však mělo zásadní vliv na další politický vývoj.

Vláda samostatné České republiky[editovat | editovat zdroj]

V červenci 1992 se Václav Klaus stal předsedou vlády České republiky poté, co ODS pod jeho vedením a s programem reforem „Svoboda a prosperita“ v koalici s KDS přesvědčivě zvítězila ve volbách do České národní rady (tehdy ještě v rámci československé federace). Spolu s předsedou slovenské vlády Vladimírem Mečiarem se významně podílel na dojednání rozdělení Československa, ke kterému došlo k 1. lednu 1993

Pod jeho vedením, zpočátku jako ministra financí, později jako premiéra, také započala zásadní transformace socialistického plánovaného hospodářství na tržní ekonomiku. Významnými částmi tohoto procesu byly privatizace dřívějších tzv. národních podniků a restituce soukromého majetku zabaveného na počátku komunistického režimu v Československu. Největší část státního majetku byla převedena do soukromých rukou v rámci tzv. kupónové privatizace.

Tehdejší hospodářská politika, na kterou měl Klaus zásadní vliv, byla zaměřena na co možná nejrychlejší překonání závažných strukturálních problémů a stagnace české ekonomiky, která nastala v posledních letech tzv. socialistického plánovaného hospodářství do roku 1989. Situace byla stížená ztrátou dosavadních trhů v zemích tzv. socialistického tábora, která musela být urychleně kompenzována zaměřením zahraničního obchodu na trhy vyspělých západních ekonomik, zejména sousedních zemí Německa a Rakouska.

V roce 1996 ODS opět vyhrála volby, ale úspěch ČSSD pod vedením Miloše Zemana jí umožnil sestavit pouze menšinovou vládu, v koalici s KDU-ČSL a ODA, tolerovanou ČSSD. Druhá Klausova vláda na jaře 1997 kvůli zhoršující se ekonomické situaci přijala řadu rozpočtových škrtů, označovaných jako „úsporné balíčky“.

Aféra ohledně financování ODS, demise a úřednická vláda[editovat | editovat zdroj]

V roce 1997 musela ODS také čelit obviněním z nejasného financování, např. pomocí darů od podnikatelů účastnících se privatizace, které měly být poukázány přes nastrčené nebo smyšlené osoby. Spekulace v těchto souvislostech se objevily i kolem samotné Klausovy osoby. Především šlo o tzv. švýcarské konto, které mělo sloužit k nelegálnímu financování ODS, o kterém měl Klaus údajně vědět, a o jím údajně vlastněnou vilu ve Švýcarsku. Zprávu o vile přinesla televize Nova, ale posléze se ukázala jako nepravdivá.[16][17] Informace o švýcarském kontu ODS byla poprvé zveřejněna v Mladé frontě DNES v listopadu 1997. Existenci konta ve švýcarské bance Credit Suisse, které mělo sloužit k nelegálnímu financování ODS, potvrdilo Švýcarské státní zastupitelství v roce 2000.[18][19] Po rezignaci ministrů za KDU-ČSL a ODA podal Klaus 30. listopadu 1997 demisi z funkce předsedy vlády.

17. prosince 1997 prezident Václav Havel pověřil Josefa Tošovského, dosavadního guvernéra České národní banky, sestavením úřednické vlády, což bylo částečně vnímáno jako Havlovo vítězství a porážka Klause.[zdroj?] Nová vláda byla jmenována 2. ledna 1998.

Václav Klaus obvinění z účasti na korupci odmítl a na mimořádném kongresu své strany v Poděbradech v prosinci 1997 získal hlasy většiny delegátů pro pokračování ve funkci předsedy strany. Vnitrostranická opozice proti Klausovi vytvořila odštěpeneckou platformu, která další měsíc vstoupila do vznikající Unie svobody (US). Události kolem pádu vlády a rozštěpení ODS vedly k propadu popularity ODS u voličů[20] a určitému odlivu členů.[21]

Opoziční smlouva[editovat | editovat zdroj]

V následujících předčasných volbách (1998) získala ODS pod Klausovým vedením a po kampani, založené do značné míry na varování před nástupem levice k vládě, necelých 28 %. Po neúspěšném vyjednávání s předsedou Unie svobody Janem Rumlem sestavil vládu předseda vítězné ČSSD Miloš Zeman za podpory ODS, a to sepsáním tzv. „opoziční smlouvy“. V rámci rozdělení funkcí podle této smlouvy byl Václav Klaus zvolen do funkce předsedy Poslanecké sněmovny.[pozn. 2] Pragmatické řešení rozdělení moci a kontrast s předcházející výrazně protilevicovou kampaní ODS se staly předmětem ostré kritiky z nejrůznějších stran. To vedlo k nespokojenosti části veřejnosti, vyjádřené například iniciativou „Děkujeme, odejděte!“ (listopad 1999), která bezvýsledně požadovala odchod Klause i Zemana z politiky (prosinec 1999).

V roce 1999 Klaus založil občanské sdružení Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) a od té doby působil jako předseda jeho správní rady (nejméně do roku 2002).[22]

Dne 4. června 2000 se Klaus zúčastnil diskusního pořadu České televize (ČT) „V pravé poledne“. Druhý den byl moderátor tohoto pořadu Roman Prorok na základě Klausovy ostré stížnosti a stížnosti dalšího účastníka diskuse, premiéra Miloše Zemana, vedením České televize propuštěn.[23] Oba politikové si stěžovali na způsob vedení diskuse moderátorem Prorokem.[24]

Během krize v České televizi v prosinci 2000, která nastala poté, co byl Radou České televize po odvolaném Dušanu Chmelíčkovi zvolen novým generálním ředitelem Jiří Hodač, se Klaus spolu s Kateřinou Dostálovou, Ivanem Langerem a dalšími politiky z ODS postavil na stranu nového vedení v čele s Hodačem a jím jmenovanou ředitelkou zpravodajství Janou Bobošíkovou. Stávkující zaměstnance naopak podporovali politici z Unie svobody v čele s Ivanem Pilipem a Janem Rumlem. Krize vyvrcholila demonstracemi na Václavském náměstí, po kterých se Hodač uchýlil do nemocnice a rezignoval na svou funkci. Poté byla Poslaneckou sněmovnou odvolána dosavadní Rada ČT a ustavena rada nová. Novým generálním ředitelem ČT byl pak zvolen Jiří Balvín.

Pražské stavební bytové družstvo na Václava Klause a jeho manželku Livii Klausovou podalo v roce 2008 žalobu, podle které v roce 2000 získali dva byty v Praze-Libni údajně nevýhodně pro družstvo. Práva na byty převedl na manžele Klausovy Ivan Přikryl. U Obvodního soudu pro Prahu 8 se družstvo snažilo dosáhnout prohlášení převodní smlouvy za neplatnou s odůvodněním, že Klausovi podle nich zaplatili za byty méně, než byly jejich pořizovací náklady.[25][26]

První prezidentské období[editovat | editovat zdroj]

Setkání s ruským prezidentem Putinem v roce 2006

V dalších poslaneckých volbách v roce 2002 opět zvítězila ČSSD a došlo k posílení levice, což bylo vnímáno jako neúspěch ODS i Klause. Vedení ODS dalo následně své funkce k dispozici. Klaus se později rozhodl nekandidovat znovu na předsedu strany a oznámil úmysl kandidovat na funkci prezidenta republiky. Ve funkci předsedy ODS ho nahradil Mirek Topolánek a Václav Klaus se stal čestným předsedou strany.

Klausova prezidentská kandidatura byla úspěšná, když byl 28. února 2003 ve třetím kole opakované volby zvolen 142 hlasy z 281 prezidentem České republiky. Ve společném hlasování Senátu a Poslanecké sněmovny se prosadil nejen díky podpoře ODS, ale i kvůli rozporům v tehdejší vládní koalici, vnitřnímu boji v ČSSD a podpoře části KSČM. Do funkce byl uveden 7. března 2003.[pozn. 3]

V březnu 2005 Klaus nejmenoval několik justičních čekatelů navržených ministrem spravedlnosti do úřadu soudce, což odůvodnil jejich nízkým věkem (méně než 30 let).[27] Někteří z nich se bránili správní žalobou,[28][29][30] v soudním řízení však vytrval jen jeden z nich, Petr Langer, v jehož případě Městský soud v Praze shledal Klausovo jednání nezákonným a uložil mu justičního čekatele soudcem jmenovat, nebo jeho nejmenování řádně zdůvodnit, což potvrdil i Nejvyšší správní soud.[31][32][33] Podle dostupných informací však tak Václav Klaus neučinil.[34]

Z funkce prezidenta republiky vetoval během prvního období celkem 31 zákonů, například zákon o registrovaném partnerství (únor 2006, přehlasován), v úvodu druhého období např. tzv. antidiskriminační zákon (květen 2008).[35][36]

Druhé prezidentské období[editovat | editovat zdroj]

Klaus při setkání s polským prezidentem Komorowskim na Sněžce (2010)

V roce 2008 Klaus opět kandidoval na funkci prezidenta. Jeho soupeřem v první volbě byl Jan Švejnar. Ani tři kola první volby, která proběhla 8. a 9. února, však žádného vítěze nepřinesla, i když Václavu Klausovi stačilo ke zvolení ve třetím kole získat jen jediný hlas navíc. Klaus řekl, že hodlá kandidovat na prezidenta i v dalších volbách.[37]

V druhé prezidentské volbě 15. února 2008 byl ve třetím kole prezidentem zvolen, když získal 141 hlasů ze 140 potřebných (nutná nadpoloviční většina všech přítomných poslanců a senátorů). Porazil hlavního protikandidáta Jana Švejnara nominovaného Stranou zelených.[pozn. 4] Ke zvolení mu pomohly hlasy tří (dnes už bývalých) členů ČSSD, Miloše Melčáka, Michala Pohanky a předsedy KVV ČSSD Královéhradeckého kraje Evžena Snítilého. Představitelé opoziční ČSSD byli přesvědčeni, že za těmito zázračnými prozřeními stojí korupce nebo vydírání. Evžen Snítilý se v první volbě zdržel hlasování. Po druhém kole byl vyloučen z poslaneckého klubu ČSSD, čímž se počet členů klubu snížil na 71. Domovská organizace (OVV ČSSD v Náchodě) vyloučila Snítilého 3. března 2008. Snítilý byl stranou vyzván ke složení poslaneckého mandátu, který si však ponechal a slíbil, že bude i nadále hájit sociálnědemokratické hodnoty.

Klausovo první funkční období vypršelo 7. března 2008, kdy po své volbě rovněž složil přísahu pro druhé období. Jeho druhý mandát vypršel 7. března 2013. Pro následující volbu prezidenta České republiky už nebude moci znovu kandidovat. Ústava mu však umožňuje kandidovat po zvolení dalšího prezidenta.[38]

Dne 6. prosince 2008 se Václav Klaus na 19. kongresu ODS v pražských Vysočanech vzdal funkce čestného předsedy strany.[39]

Smlouvy s EU a postoj k EU[editovat | editovat zdroj]

Přístupovou smlouvu k Evropské unii podepsal Václav Klaus spolu s tehdejším premiérem Vladimírem Špidlou 16. dubna 2003 v Aténách.[40][41][42] Smlouvu o Ústavě pro Evropu jménem prezidenta Klause za Českou republiku podepsali 29. října 2004 v Římě tehdejší premiér Stanislav Gross a tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda.[43]

V listopadu 2008 Ústavní soud shledal, že Lisabonská smlouva není v rozporu s českou ústavou (poměrem 15:0). Toto rozhodnutí okomentoval prezident takto: „Protože zřejmě nebyl přesvědčivý výrok pro, tak se nechtěl žádný soudce zaplétat do výroku opačného typu. Oni by byli pak nuceni psát minoritní stanovisko, to je práce a to se nikomu nechce dělat. Hlasovali pro, aby nemuseli psát minoritní stanovisko.“[44][45]

Během roku 2008 dával Václav Klaus opakovaně na vědomí, že Lisabonskou smlouvu odmítá.[zdroj?] Koncem roku 2008, tedy po nálezu Ústavního soudu, ale v interview s ČT řekl: „Já mohu nahlas opakovat jeden svůj výrok. Pokud by opravdu všichni se shodli, že Lisabonská smlouva je takové zlaté ořechové pro Evropu, že být musí, že je jedna jediná osoba, která by ji chtěla zablokovat, a tou osobou je český prezident, tak toto já neudělám. To je všechno.“[46] V 15 hodin dne 3. listopadu 2009 Lisabonskou smlouvu podepsal.[47] Podepsání oznámil v černém obleku s tmavou kravatou, vyjádřil přitom ostrý nesouhlas s formou, kvalitou i obsahem rozhodnutí Ústavního soudu a prohlásil, že vstoupením smlouvy v platnost „navzdory politickému názoru Ústavního soudu Česká republika přestane být suverénním státem“.[48]

Podle svých slov zvažoval v souvislosti se svým podpisem Lisabonské smlouvy, že se vzdá prezidentského úřadu, což ale neučinil.[49]

V souvislosti s evropskou měnovou krizí roku 2011 vyjádřil svůj nesouhlas se vstupem České republiky do eurozóny (s opuštěním koruny a přijetím eura). Vycházel přitom z přesvědčení, „že nemáme takovou ekonomickou výkonnost jako Německo a že nepracujeme tak tvrdě jako lidé v této zemi.“[50] K diskusi o úsporných nebo prorůstových opatřeních při současném stavu ekonomiky členských zemí EU dal Klaus 1. června 2012 najevo, že podporuje úspory ve státních rozpočtech, považuje ale zároveň za nutné, změnit celý ekonomicko-sociální systém, který je podle jeho názoru sám o sobě neúsporný. Zároveň se vyslovil proti prorůstovým opatřením ze strany státu, která jsou z jeho hlediska iracionální. Stát musí vytvořit racionální ekonomický systém, nikoli začít dělat nové dluhy.[51]

Založení Institutu Václava Klause[editovat | editovat zdroj]

V únoru 2012 Václav Klaus spolu se svými syny a kancléřem Jiřím Weiglem založil studijní a výzkumnou obecně prospěšnou společnost s názvem Institut Václava Klause, jejíž cíle jsou „dokumentace, výzkum a propagace života, díla a myšlenek prezidenta republiky Václava Klause“ a „shromažďování literatury a propagace idejí a témat souvisejících s veřejným působením Václava Klause“. Kromě zakladatelů se na její činnosti účastní např. Ladislav Jakl a europoslanec Ivo Strejček.[52]

Útok v Chrastavě[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Útok na Václava Klause v Chrastavě.

Dne 28. září 2012 v Chrastavě na Liberecku došlo k útoku na Václava Klause. Do jeho těsné blízkosti se v davu přiblížil 26letý muž Pavel Vondrouš a z plastové airsoftové zbraně vypálil několik ran. Prezidentovi se sice nic nestalo, případ však byl žurnalisty označen za naprosté selhání tělesné stráže prezidenta.[53][54] Vondrouš svůj čin popisoval jako občanský protest. Byl za něj obviněn z výtržnictví s možnou trestní sazbou dvou let vězení.[55][56] Václav Klaus označil tento incident za „atentát“.[57]

Volby nástupce v roce 2013[editovat | editovat zdroj]

Před prezidentskými volbami Klaus vyjádřil podporu v kandidatuře svému tajemníkovi Ladislavu Jaklovi tím, že sám podepsal jeho nominační petici.[58] V rozhovoru pro Lidové noviny později uvedl, že ze všech zájemců o prezidentský post je Miloš Zeman jediným politikem. „Tak proč bych ho nemohl nepřímo podpořit?“[59] Nepřímou podporu Miloši Zemanovi v průběhu voleb vyjádřila také první dáma Livia Klausová a syn Václav.

Amnestie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Amnestie Václava Klause.

Při příležitosti 20. výročí vzniku samostatné České republiky vyhlásil dílčí amnestii. Oznámil to 1. ledna 2013 při svém novoročním projevu. Prezident prominul nebo zahladil roční a kratší nepodmíněné tresty všem odsouzeným a obviněným osobám. Amnestie se vztahuje i na ty osoby, které měly strávit ve vězení dva roky, ale nikoho nezabili, vážně nezranili a ani neznásilnili. Také téměř všem vězňům starším než 75 let byly jejich tresty prominuty. Prezident se rozhodl zastavit i vleklá trestní stíhání. Pokud od jejich zahájení uplynulo přes osm let a týkají se maximálně desetiletých trestů, vztahuje se na ně prezidentova amnestie. Trest byl prominut mj. bývalému předsedovi Českomoravského fotbalového svazu Františku Chvalovskému nebo manažerům zbankrotovaného H-Systemu.[60][61] Byla to první velká amnestie, kterou prezident Klaus ve svém úřadu vyhlásil.[62]

Amnestie byla kromě souhlasných reakcí od počátku široce kritizována. Například podle Jiřího Přibáně může nevyjmutí případů korupce a trestných činů ekonomické povahy "vést k pochybnostem, zda účelem amnestie nebyla snaha paralyzovat trestní stíhání některých ekonomicky vlivných osob a skupin".[63]

Dne 5. března 2013 oznámil Ústavní soud České republiky, že odmítl se zabývat návrhem skupiny senátorů na zrušení druhého článku prezidentské amnestie, která znamenala generální pardon v kauzách trvajících déle než 8 let, protože k tomu nemá kompetenci. Verdikt byl přijat většinou hlasů, minoritní stanovisko zaujali předseda soudu Pavel Rychetský a soudci Ivana Janů a Vojen Güttler. Soud dospěl k závěru, že k přezkoumávání amnestie nemá kompetenci. V podstatě jde o její definitivní potvrzení. "Soud se nebude věcně zabývat amnestijním rozhodnutím," uvedl generální sekretář Ústavního soudu Ivo Pospíšil.[64]

Ústavní žaloba pro velezradu[editovat | editovat zdroj]

Senát PČR dne 4. března 2013 schválil podání ústavní žaloby na prezidenta Václava Klause pro velezradu. Jde o první žalobu na prezidenta v historii ČR. Jako důvody k žalobě byly uvedeny kontroverzní novoroční amnestie a otálení s podpisem dodatku k Evropské sociální chartě. Dále to, že prezident nerozhodl o jmenování Petra Langra, jednoho ze soudních čekatelů, ačkoliv mu to nařídil soud. Také že dosud nepodepsal doplněk Lisabonské smlouvy o novém záchranném fondu eurozóny i přes souhlas parlamentu s tímto doplňkem. Václav Klaus podle senátorů ohrozil i fungování Ústavního soudu tím, že téměř rok nejmenoval žádného ústavního soudce a nenavrhl Senátu nové kandidáty s výjimkou dvou neúspěšných pokusů, kdy senát navržené kandidáty nepotvrdil. Pro podání žaloby Ústavnímu soudu hlasovalo 38 přítomných senátorů a senátorek. 30 členů Senátu bylo proti žalobě a 13 dalších senátorů a senátorek se hlasování nezúčastnilo nebo se hlasování zdrželi.[65][66]

Reakce na podanou žalobu i samotný záměr byly rozporné. Podle Lidových novin premiér Petr Nečas (ODS) 27. února 2013 krok skupiny senátorů, kteří podepsali návrh žaloby, ostře odsoudil. Nečas na tiskové konferenci po jednání vlády uvedl, že za více než dvacet let svého působení v politice „nezažil tak nízkou lidskou a politickou ubohost. Stydím se za ně. Hanba jim.“ Nástupce Václava Klause v prezidentském úřadu Miloš Zeman tehdy uvedl: „Já se domnívám, že pokud páni senátoři žalují pana prezidenta Klause pro velezradu, tak je to poněkud velmi a velmi nadnesený termín. A velmi jsem uvítal, že i někteří sociálnědemokratičtí senátoři tento návrh odmítli.“[67] Předseda sociálních demokratů Bohuslav Sobotka připomněl, že žalobu vidí „jako poslední možnost, jak hlavu státu klepnout přes prsty“. Dále uvedl, že „senát splnil roli ústavní pojistky. […] Jde o to, vyvolat společenskou diskusi, která zabrání, aby se překračování či nedodržování pravomocí prezidenta opakovalo.“[68]

S odvoláním na zákaz retroaktivity právních předpisů, který se týká také novely Ústavy ČR účinné až od 8. března 2013, je podle komentátora Bohumila Doležala „především zjevné, že Ústavní soud by měl žalobu z formálních důvodů odmítnout. Pravdy a Spravedlnosti se v právní oblasti nedosahuje přímo, ale lpěním na formalitách, přičemž zákaz retroaktivity není právě nejmíň významný“.[69]

Podle sdělení Ústavního soudu ČR bylo řízení proti bývalému prezidentu republiky Václavu Klausovi ve věci ústavní žaloby Senátu ČR dne 27. března 2013 zastaveno.[70]

Poprezidentské období[editovat | editovat zdroj]

V předčasných volbách roku 2013 výslovně podpořil stranu Jany Bobošíkové, která se za účelem soustředit „klausovské síly“ přejmenovala na HLAVU VZHŮRU - volební blok. Osobně vystoupil na několika mítincích[71] a objevil se i na předvolebních billboardech.[72] Strana pak získala celkem 21 241 hlasů, což činilo 0,42 %.[73] Klaus za hlavního viníka označil Stranu svobodných občanů, která se projektu odmítla zúčastnit (sama získala 122 564 hlasů, tedy 2,46 %).[74]

Akademická dráha[editovat | editovat zdroj]

Václav Klaus v tyrolském Alpbachu

Vyznamenání a veřejná ocenění[editovat | editovat zdroj]

Složením prezidentského slibu dne 7. března 2003 se Václav Klaus stal nositelem dvou nejvyšších státních vyznamenání České republiky, Řádu Bílého lva a Řádu Tomáše Garrigua Masaryka.

Během politické kariéry byla Václavu Klausovi udělena řada dalších politických ocenění a čestných akademických titulů v Česku i v zahraničí.[76][77] Například dne 14. září 1997, u příležitosti 60. výročí úmrtí Tomáše Garrigua Masaryka, obdržel spolu s Petrem Pithartem a Milošem Zemanem v Rudolfinu Čestnou medaili T. G. Masaryka, kterou uděluje Masarykovo demokratické hnutí. 27. prosince 2007 převzal od prezidenta Ruské federace Vladimira Putina Puškinovu medaili, udělovanou osobnostem, které se významně zasloužily o šíření a studium ruštiny, uchovávání kulturního dědictví a sbližování různých kultur a národů. 10. května 2009 obdržel z rukou bývalého prezidenta Spolkové republiky Německo Romana Herzoga ve Freiburgu v Breisgau Mezinárodní cenu Nadace Friedricha Augusta von Hayeka za své neúnavné angažmá pro věc svobodného tržního hospodářství a blízkost k principům, které Hayek ve svých vědeckých dílech zastával.[78]

Názory[editovat | editovat zdroj]

Ekonomicko-politické názory[editovat | editovat zdroj]

Václav Klaus v roce 2009

Od roku 1990 je Václav Klaus členem Montpelerinské společnosti (Mont Pelerin Society)[79] a některé své názory vyslovil na půdě jejích setkání. Vystoupil na jejím valném shromáždění v Cannes roku 1994 a ve Vídni 12. 9. 1996 hovořil o transformaci.[80] Na regionálním shromáždění v kanadském Vancouveru 30. 8. 1999 kritizoval tzv. třetí cestu[81][82] a v islandském Reykjavíku 22. 9. 2005 pak socialistické intelektuály.[83][84] Na valném shromáždění Montpelerinské společnosti v Tokiu 8. 9. 2008 promluvil Václav Klaus o globálním oteplování,[85] na regionálním shromáždění v Maroku 21. 4. 2012 o transformaci po pádu režimů.[86]

V září 2012 se na Klausovo pozvání konalo valné shromáždění Montpelerinské společnosti na Pražském hradě a zde vystoupil Klaus s výzvou k hlasitější kritice současných poměrů a problémů ohrožujících demokracii a tržní ekonomiku, kterými jsou z jeho pohledu mimo jiné ztráta tradičních hodnot, populismus demokratických politiků a rostoucí moc soudů, neziskových organizací a médií.[87][88]

Celý komplex Klausova ekonomicko-politického myšlení a názorů byl vícekrát označen jako klausismus. Tento výraz použil již v roce 2002 Mirek Topolánek na sjezdu ODS, když prohlásil, že „odéesovské myšlenkové schéma“ je vlastně totožné s ucelenou ideologií „klausismu“.[89]

Britský týdeník The Economist v srpnu 2011 v souvislosti se způsobem prezentace jeho názorů zařadil Václava Klause mezi kontroverzní východoevropské politiky, kteří vyhledávají špatnou publicitu a škodí tím údajně vlastním zemím, které potřebují investice. Podle týdeníku má tato skupina sklon opovrhovat konvenční diplomacií a publicitou. „Například Václav Klaus obvykle odmítá hovořit se zahraničními novináři, pokud mu neslíbí, že otisknou celé jeho odpovědi,“ citoval The Economist server iHNed.cz.[90]

Sametová revoluce[editovat | editovat zdroj]

Podle článku na webu Novinky.cz je Klaus zastáncem teze, že disidenti neměli zásadní vliv na pád komunistického režimu v Československu a že režim padl sám. Tvrdí, že většina interpretací pádu komunismu, s nimiž se setkává, je založena na zavádějících a velmi zaujatých historkách. „Obvykle přehánějí roli jednotlivců – zejména těch, kdo hrají v příběhu hlavní roli a kteří se vidí jako praví hrdinové své doby. To není můj cíl. Jsem zastáncem akademičtějšího přístupu.“[91]

Zahraniční politika[editovat | editovat zdroj]

Václav Klaus je kritikem evropské integrace a fungování Evropské unie. Vyslovuje se pro ekonomické svobody, ale odmítá bruselský politický centralismus i politickou integraci. Je zastáncem názoru, že demokratická kontrolovatelnost výkonné moci není možná v ničem větším, než v národním státě.[92][93] Ve své knize Česká republika na rozcestí – Čas rozhodnutí z roku 2013 se již definitivně rozhodl, že nejlépe by pro Českou republiku bylo, pokud by z „antidemokratické“ Evropské unie vystoupila.[94]

Václav Klaus byl odpůrcem vojenského zásahu Severoatlantické aliance (NATO) proti Jugoslávii vedené prezidentem Slobodanem Miloševičem (tzv. Operace Spojenecká síla) a proti uznání samostatnosti státu Kosovo.

Občanská společnost[editovat | editovat zdroj]

Klaus se vymezuje vůči pojmu „občanská společnost“. Občanskou společnost chápanou jako svým způsobem protipól institucionalizovaného politického života považuje Klaus za ohrožení svobody. Známý je také jeho negativní postoj k neziskovým organizacím, jejichž vliv označuje slovem NGOismus.

Občanská společnost je polemika se svobodnou společností! A je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků proti ní bojovat!!!
— Václav Klaus, Právo, 14. 7. 2005

Homosexualita[editovat | editovat zdroj]

V srpnu 2011 se Václav Klaus zastal svého mluvčího Petra Hájka a vysvětlil svůj postoj k tzv. homosexualismu poté, co Hájek označil homosexualitu za deviaci a odsoudil průvod gay hrdosti Prague Pride 2011.

Pražská „Prague Pride“ není projevem homosexuality, ale homosexualismu, kterého se – stejně jako řady dalších módních „ismů“ – velmi obávám. Přesně toto je ostatně postoj, který jsem veřejně zastával v roce 2006 při svém vetu zákona o registrovaném partnerství.[95]
— Václav Klaus, 5. srpna 2011

Životní prostředí[editovat | editovat zdroj]

Je kritikem environmentalismu, který považuje za levicovou ideologii.[96][97] Prohlásil například, že ekologičtí aktivisté představují větší globální hrozbu než teroristé z Al-Káidy.[98][99] Za své názory obdržel třikrát (v letech 1995, 2005 a 2007) v anketě „antiekologický výrok roku“ cenu nazvanou „Zelená perla roku[100] a v roce 1993 za postoj k dostavbě Temelína také název Ropák roku.

Globální oteplování[editovat | editovat zdroj]

Patří k hlasitým kritikům názoru, že globální oteplování je antropogenní (způsobeno člověkem). Rovněž dlouhodobě kritizuje panel IPCC jako zpolitizovaný a jednostranně zaměřený. Staví se proti termínu vědecký konsenzus, který je podle něho „vždy dosahován hlasitou menšinou, nikoli tichou většinou“.[101]

Environmentalismus označuje za současné největší ohrožení svobody. V odpovědi na otázky amerického Kongresu uvedl: „Komunismus vystřídalo nebezpečí ambiciózního environmentalismu. Tato ideologie vzývá zemi a přírodu a pod hesly o jejich ochraně – podobně jako staří marxisté – se snaží nahradit svobodný spontánní vývoj lidstva jakýmsi centrálním (nyní globálním) plánováním celého světa.[102]

V rozhovoru pro HN řekl, že „environmentalismus je inkarnace novodobého levičáctví“.[103] Tento názor zopakoval v diskuzi se čtenáři Financial Times: „Environmentalismus – nikoli ochrana přírody (a životního prostředí) – je levicová ideologie.[104]

Existenci globálních změn klimatu nezpochybňuje, je však hlasitým kritikem boje proti nim. Globální změny klimatu jsou podle jeho názoru přirozeného původu a boj proti nim tak bezvýznamný. Rovněž argumentuje tím, že oteplování nemusí mít jen negativní dopady. Řešení problému spatřuje v adaptaci a technologickém pokroku: „Namísto marných pokusů s ním bojovat bychom se měli připravit na jeho důsledky. I kdyby se atmosféra oteplovala, negativní dopady nemusí převážit.[102]

Václav Klaus při autogramiádě knihy "Modrá, nikoli zelená planeta" v Brně v knihkupectví Jiří Šedivý

Své názory na boj proti globálnímu oteplování shrnuje ve své knize Modrá, nikoli zelená planeta.

V červnu 2007 uvedl jako vůbec první hlava státu kontroverzní film Martina DurkinaThe Great Global Warming Swindle. Tento film porušil předpisy britského úřadu pro vysílání Ofcom, který jej označil za neetický a záměrně překrucující názory některých v něm vystupujících vědců. Televizní stanici Channel Four, která film v Británii uvedla, bylo uloženo odvysílat hlavní body kritického verdiktu.[105]

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Václav Klaus na Národní třídě 17. listopadu 2006

Častým předmětem kritiky je Klausova významná úloha při provádění ekonomické transformace v duchu volného trhu a neoliberalismu. V průběhu transformace mu byl vyčítán dokonce „tržní fundamentalismus“. Někteří kritici také Klausovi vytýkají údajné zanedbání právního rámce transformace, nebo dokonce despekt k právu. Klaus je často považován za politika nepřímo odpovědného za nejasnost až podvody při privatizaci a tzv. tunelování. Miloš Zeman, spolu s Klausem autor „opoziční smlouvy“, v jednom ze svých expresivních výroků nepřímo označil Klausovu vládu za „vládu zlodějů a tunelářů“. Naopak kladné hodnocení Klausova působení v ekonomické oblasti vychází ze závěru, že i přes dílčí problémy byla transformace českého hospodářství z centrálně řízené ekonomiky na tržní ekonomiku a zároveň její zapojení do hospodářských struktur západního světa úspěšná. Dále je uváděno, že privatizace původně státních podniků kuponovou metodou se částečně zdařila, vzhledem k tomu, že ve většině postkomunistických zemí dopadla privatizace jinými metodami hůře. Na druhou stranu bylo podotknuto, že s tímto typem transformace nebyly dostatečné zkušenosti odjinud.[106][107]

Jiným problémem je otázka nejasností při financování ODS, které vedly v roce 1997 k pádu Klausovy vlády. Většina podezření se soudně nepotvrdila, ale ani nebyla zcela vyvrácena tak, aby to přesvědčilo většinu veřejnosti. ODS a Klausovi příznivci vykládali tehdejší problémy vzniklé straně a Klausovi osobně jako projevy a důsledky vnitrostranického boje o moc, který byl údajně vyvolán ambicemi určitých místopředsedů ODS a byl případně podporován „Hradem“.

Z pravicových pozic byl kritizován za údajnou nedostatečnou odvahu k nepopulárním krokům a reformám v pozdější části svého působení ve funkci premiéra, například došlo tehdy jen k nepatrnému pokroku v deregulaci nájemného. V této souvislosti byly rovněž zmiňovány odklady privatizace bank, kterou místo jeho kabinetu provedla až levicová vláda pod vedením Miloše Zemana, v konečném důsledku převážně do rukou zahraničních bankovních domů.

Václav Klaus kritizoval Václava Havla za časté používání prezidentského veta, sám však veto často používá.[108] Naproti tomu omezil udělování prezidentské milosti.[109] Mezi udělenými milostmi je, podobě jako u Václava Havla[zdroj?], i několik kontroverzních případů. Nejznámější je udělení milosti podnikateli a sponzorovi ODS Zdeňku Kratochvílovi,[110] úplatné policistce,[111][112] spolupracovníkům zavražděného podnikatele Mrázka[113], podnikateli za půlmiliardový podvod[114], exředitelce Metropolitní univerzity Praha Anně Benešové, odsouzené za podplácení a zpronevěru[115] a odložil nástup do vězení dalšímu spolupracovníkovi podnikatele Mrázka.[116]

Také působení Václava Klause v zahraniční politice je některými médii hodnoceno jako kontroverzní. Kritizován je jeho „euroskepticismus[117] či „eurorealismus“.[118] Václav Klaus má v tomto svém postoji ovšem i spojence, mj. v řadách britských konzervativců,[zdroj?] ale i v dalších evropských zemích.[zdroj?] Daniel Esperza z Palackého univerzity v Olomouci považuje Klausův euroskepticismus ze hlavní příčinu náhlého odmítnutí České republiky na mezinárodní scéně. Podle jeho názoru se Klaus ideologicky inspiroval britským euroskepticismem, což je ale v rozporu s politickou realitou České republiky, jež nemá velmocenské postavení ani alternativu v podobě Commonwealthu jako Velká Británie. Klausův euroskepticismus či eurorealismus je v rozporu s realitou a nelze jej vysvětlit, tak jako v britském případě teorií racionální volby, míní Esperza, když se ptá, nakolik Česká republika z Klausova euroskepticismu zahraničně-politicky profitovala a co je vlastně jeho politickým cílem. Propast mezi ideologií a realitou ukazuje dle autora na to, že Klaus je "idealista, jenž slepě věří ve svoji vlastní ideologii, kterou prezentoval jako výjimečný způsob řešení současné politické krize EU".[119] Esperza vysvětluje tento euroskeptismus Klausovým srovnáním kritických postojů k EU s Janem Husem a jeho kritikou církve a Klausovou sebestylizací v disidenta v rámci EU, které odrážejí v Esterzově interpretaci jeden ze základních národních mýtů českého národa – husitské stigma a představu o národní výjimečnosti.[120]

V roce 2006 byl Klaus kritizován za vetování zákona o registrovaném partnerství premiérem Jiřím Paroubkem, který to považoval za jednu z jeho největších chyb.[121]

V únoru 2011 se objevily informace, že Václav Klaus podpořil jmenování Ladislava Bátory, který v minulosti kandidoval za extremistickou Národní stranu, jako poradce ministra školství J. Dobeše.[122][123] Václava Klause přiměla následná mediální kritika Ladislava Bátory k tomu, že publikoval článek na jeho obranu.[124][125] To vzbudilo odpor některých osobností a sdružení. Filozof a kněz Tomáš Halík na událost reagoval tvrzením, že se Klaus přiblížil „myšlenkovému světu fašizujících maloměšťáků“[126][127][128][129][130] a politolog Jiří Pehe napsal, že Klausovo srovnávání Bátorovy kritiky s hilsneriádou je „urážka nejen všech slušných lidí, včetně Masaryka, ale i židovských obětí antisemitismu.“[131] Právní teoretik a sociolog Jiří Přibáň Klausovo srovnání s Hilsneriádou také považoval za „nehorázné“.[132] Podle zpráv České televize se Klaus osobně stýká nejen s Bátorou, ale s celým vedením občanské iniciativy D. O. S. T., z nichž někteří mají mít blízko ke krajní pravici.[133] Odlehčenější vlnu kritiky a také recesi přinesl v dubnu 2011 chilský incident Václava Klause, který vznikl v důsledku uveřejnění a rozšíření videozáznamu, jak prezident během státní návštěvy v Chile 4. dubna 2011 pokradmu vzal protokolární pero vyrobené z modrého polodrahokamu lapis lazuli[134][135] z pouzdra na stole a uložil do kapsy svého saka.[136] Na motivy Klausova incidentu kolem protokolárního pera vznikly v Česku nejméně dvě populární písně.[137][138]

Dalším bodem kritiky ze strany jeho názorových oponentů, např. europoslance Othmara Karase, bývá jeho údajná politická nevypočitatelnost, ješitnost a sebestřednost.[139][140] David Rath v říjnu 2005 poté, co ho Václav Klaus odmítl jmenovat do funkce ministra zdravotnictví kvůli tomu, že byl prezidentem České lékařské komory, řekl: „Kdo mi dá záruku, že ten vrtošivý stařík, poté co abdikuji z čela komory, si nenajde jinou záminku, aby dělal další problémy.“[141]

Podle Vladimíry Dvořákové popularitu Václava Klause snižují také názory a vystupování jeho poradce Ladislava Jakla a ředitele tiskového odboru prezidentské kanceláře Hájka.[142][pozn. 5]

Podle doposud oficiálně neověřených informací publikovaných WikiLeaks se v roce 2007 vyjádřil americký velvyslanec v Praze Richard Graber o Václavu Klausovi následovně:

  • je složitá osobnost
  • instinktivně proamerický, ale nerozpakuje se kritizovat
  • pyšný na to, že se považuje za intelektuála
  • přesvědčený liberál, který si libuje ve vyvolávání kontroverzí.[147]

V souvislosti s odchodem Václava Klause z funkce prezidenta zhodnotil americký novinář James Kirchick pro anglickou edici německého časopisu Der Spiegel prezidentské období Václava Klause. Podle jeho názoru Klaus měl určitě významnou roli v české historii, ale "jeho dědictví bude zřejmě poškozeno kontroverzními postoji k Evropské unii, klimatické změně a populismem".[148] Kirchick si všímá Klausovi záliby v -ismech a zvláště potom jeho posledního užití pojmu havlismus v rozhovoru pro polský týdeník Rzeczy, jehož styl považuje u Václava Klause za rutinu, která je "zlomyslná, hysterická a přezíravá... k V. Havlovi".[149] Podle Kirchicka byla prezidentská dekáda Václava Klause charakteristická častým testováním ústavních omezení funkce a kontroverzemi v záležitostech počínaje homosexuály a konče globálním oteplením. Klaus za sebou jako nejvýznamnější politik polistopadového období po V. Havlovi ponechává "diskutabilní dědictví", míní Kirchick. Konkrétně si všímá také Klausova opožděného podpisu Lisabonské smlouvy a kritiky Evropské unie.[149] Autor připomíná roli Václava Klause v českých prezidentských volbách a jeho podporu Miloše Zemana, která byla podle Kirchickovy analýzy projevem Klausových sklonů k populismu. Podpora Zemana proti Karlu Schwarzenbergovi odpovídala podle Kirchicka Klausově osobnímu politickému stylu. Schwarzenberg představoval v protikladu ke Klausovi mezinárodní a kosmopolitní názor na politiku a byl především přítelem Václava Havla. Kirchick si dále všiml pragmatického vztahu Václava Klause k Rusku a napsal: "Za jeho 25 let v politice je těžké najít jediný geopolitický problém, na který by měl Klaus jiný názor než Rusko..."[150] V závěru svého článku Kirchick připomněl, že Klaus byl i přes své kontroverzní výroky v České republice populární a důvěryhodný. Nicméně se pozastavuje nad jeho "překvapivou" amnestií z 1. ledna 2013, která "pravděpodobně může být nejtrvalejším aspektem Klausova dědictví".[151]

Ohlasy v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Beletrie[editovat | editovat zdroj]

Václav Klaus se objevuje v knihách Michala Viewegha, např. Báječná léta s Klausem nebo Mráz přichází z Hradu. Podle Viewegha bylo vydání knihy Báječná léta s Klausem před parlamentními volbami v červnu 2002 záměrné a jeho cílem bylo snížit šance Občanské demokratické strany na výhru ve volbách. Kniha obsahuje citáty z Klausovy knihy Narovinu.[152] Václav Klaus je také jednou z hlavních postav knihy Mráz přichází z Hradu z roku 2012, ve které autor mísí fikci s realitou.[153]

Divadlo[editovat | editovat zdroj]

Václav Klaus je jedním z hlavních hrdinů hry Velemarš, kterou uvedlo brněnské HaDivadlo v březnu 2013.[154]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

Václav Klaus je autorem více než třiceti titulů. Jeho nejúspěšnější knihou je Modrá, nikoli zelená planeta, která byla přeložena do osmnácti jazyků. Mezi další výrazná díla patří Evropská integrace bez iluzí s pěti cizojazyčnými mutacemi a především na českém trhu úspěšná kniha Zápisky z cest.[155]

Politická literatura, ekonomie[editovat | editovat zdroj]

Prezident republiky k Lisabonské smlouvě (autogramiáda knihy)
  • 1969: Marxova politická ekonomie a ekonomická teorie[156]
  • 1991: A Road to Market Economy
  • 1991: Ekonomická teorie a ekonomická reforma
  • 1992: Dismantling Socialism: A Road to Market Economy II.
  • 1994: Česká cesta

Eseje a projevy[editovat | editovat zdroj]

  • 1998: Tak pravil Václav Klaus
  • 1999: Země, kde se již dva roky nevládne
  • 2004: Rok první – projevy, články, eseje
  • 2005: Rok druhý – projevy, články, eseje
  • 2006: Rok třetí – projevy, články, eseje
  • 2007: Rok čtvrtý – projevy, články, eseje
  • 2008: Rok pátý – projevy, články, eseje
  • 2009: Rok šestý – projevy, články, eseje
  • 2010: Rok sedmý – projevy, články, eseje
  • 2011: Rok osmý – projevy, články, eseje
  • 2012: Rok devátý – projevy, články, eseje
  • 2013: Rok desátý – projevy, články, eseje

Ostatní[editovat | editovat zdroj]

  • 2007: Modrá, nikoli zelená planeta
  • 2009: Modrá planeta v ohrožení
  • 2009: Kde začíná zítřek
  • 2010: Zápisky z cest
  • 2011: Evropská integrace bez iluzí
  • 2012: Zápisky z nových cest
  • 2013: My, Evropa a svět

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Rozhovory[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ODA vznikla samostatně již v roce 1989 jako první pravicová strana, po vzniku OF se stala jeho kolektivním členem, ale po zániku OF se opět osamostatnila.
  2. Obdobná situace nastala již v roce 1996, kdy vznikla menšinová vláda ODS, KDU-ČSL a ODA, přičemž ČSSD rovněž výměnou za křeslo předsedy Poslanecké sněmovny PČR opustila sál při hlasování o důvěře vládě, aby tak snížila počet hlasů nutný k vyjádření důvěry.
  3. 7. březen 2003 byl shodou okolností 153. výročím narození T. G. Masaryka.
  4. Jana Bobošíková, kandidátka nominovaná KSČM, stáhla svou kandidaturu ještě před započetím prvního kola druhé volby.
  5. Bývalý prezidentův mluvčí Petr Hájek například odmítá evoluci[143], nevěří v existenci teroristy bin Ládina[144] a považuje homosexuály za devianty.[145] Klausův poradce Jakl proslul tvrzením, že Každá rána zasažená přírodě je vítězstvím civilizace.[146]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.klaus.cz/clanky/643
  2. "Klaus: Profesor z chalupy", Dnes, 2. února 2008, http://zpravy.idnes.cz/klaus-profesor-z-chalupy-0hc-/domaci.aspx?c=A080207_102842_domaci_adb. Staženo 16. ledna 2003.
  3. http://ona.idnes.cz/marie-klausova-vedla-syna-pevnou-rukou-d9a-/spolecnost.aspx?c=A060811_151704_ona_ony_jup
  4. Vyhledávání v archivních pomůckách, Archiv bezpečnostních složek
  5. Biografie Václava Klause mladšího na stránkách Prvního obnoveného reálného gymnázia v Praze
  6. http://www.ties.cz/index.php?sekce=stranka&id_stranky=6
  7. Zdeňka Kuchyňová: Bohoslužba v Betlémské kapli připomněla památku Jana Husa, zprávy Radia Praha, 6. 7. 2003
  8. ČTK: Vlažné přijetí a ateismus Čechů, píší světové agentury, Týden.cz, 27. 9. 2009
  9. Nové přátelství Václava Klause s katolickou církví. Jen z rozumu?
  10. Bytostný konzervativec Václav Klaus měl slabost pro letušky, lidovky.cz, 7. března 2013
  11. PETRÁŠOVÁ, Lenka; RIEBAUEROVÁ. K nevěře politiků jsou Češi shovívaví. iDNES.cz [online]. 2004-02-06 [cit. 2008-03-03]. Dostupné online.  
  12. HEJMA, Ondřej. Klausova milenka: Je to génius. iDNES.cz [online]. 2004-02-05 [cit. 2008-03-03]. Dostupné online.  
  13. BBC: Rozhovor s Livii Klausovou, Česká redakce BBC World Service, 11. 3. 2003
  14. Václav Klaus nachytán s další blondýnou. Novinky.cz [online]. 2008-03-11 [cit. 2008-03-11]. Dostupné online.  
  15. Klaus má slabost pro letušky. Bednářová je prý už jeho třetí. iDnes.cz [online]. 2008-03-11 [cit. 2008-03-17]. Dostupné online.  
  16. Archiv novinek ze dne 14. 6. 1998 [online]. Český rozhlas 7, 1998-06-14, [cit. 2008-01-07]. Dostupné online.  
  17. KLAUS, Václav. Online rozhovor V.K. pro www.reflex.cz [online]. Reflex.cz, resp. Klaus.cz, 2003-02-21, [cit. 2008-01-07]. Dostupné online.  
  18. KMENTA, Jaroslav. Švýcaři potvrdili tajné konto ODS. idnes.cz. . Dostupné online [cit. 2000-14-07].  
  19. ČULÍK, Jan. Sponzorský skandál kolem Šrejberových peněz a konta ODS ve Švýcarsku – radikální změna českého myšlení, naděje pro budoucno?. Britské listy. . Dostupné online [cit. 2008-01-07]. ISSN 1213-1792.  
  20. Tomáš Miřátský&ČTK: ČR vstupuje do roku 1998 se stínem doposud největší vládní krize, ČTK, 1. 12. 1997.
  21. ODS: Historie ODS – Sarajevské události, www.ods.cz
  22. Českoslovenští a čeští prezidenti, sborník textů, str. 41
  23. Jan Čulík: Czech TV: More Mayhem, Central Europe Review, 19. 6. 2000
  24. Bedřich Kratochvíl, Prorok chce být mluvčím nové vlády, lidovky.cz, 11. dubna 2009
  25. Bytové družstvo rozšířilo žalobu na prezidenta Klause a jeho ženu, idnes.cz, 8. 12. 2008
  26. Družstvo žaluje prezidenta Klause. Kvůli dvěma bytům za milion, ihned.cz, 8. 12. 2008
  27. ČTK: Klaus se rozhodl jmenovat jen 21 nových soudců, novinky.cz, 14. 3. 2005
  28. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. dubna 2006, č.j. 4 Aps 3/2005-35
  29. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. dubna 2006, č.j. 4 Aps 4/2005-42
  30. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2006, č.j. 4 Aps 3/2006-45
  31. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2008, č.j. 4 Ans 9/2007-197
  32. Klaus jmenoval nové soudce. Čekatel Langer se opět nedočkal, iHNed.cz, 27. 5. 2009
  33. ČT24: Spor s prezidentem vyhrál, na soudcovský talár přesto čeká už 4 roky, www.ct24.cz, 25. 5. 2009
  34. Právník, jehož Klaus nejmenoval soudcem, u ÚS zastání nenašel [online]. . Dostupné online.  
  35. Martin Tajčman: Klaus vetoval antidiskriminační zákon, je podle něj zbytečný, iHNed.cz, 16. 5. 2008.
  36. Václav Klaus: Prezident republiky vetoval antidiskriminační zákon, Klaus.cz, 16. 5. 2008
  37. Josef Kopecký: Česko nového prezidenta nemá, Klausovi chyběl jediný hlas, iDnes.cz, 8. 2. 2008
  38. Podle čl. 57 odst. 2 Ústavy České republiky nikdo nemůže být zvolen více než dvakrát za sebou.
  39. Klausovo rozhodnutí rozplakalo některé členy, lidovky.cz, 6. 12. 2008
  40. Euroskop.cz – Po ukončení předvstupních rozhovorů
  41. http://ec.europa.eu/ceskarepublika/cr_eu/index_cs.htm
  42. http://www.european-movement.org/enlargement/focus_on_czech.php
  43. http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2004:310:0003:0010:CS:PDF (str. 2)
  44. http://www.klaus.cz/Klaus2/asp/clanek.asp?id=zPB6KjhRpOBB
  45. Rozhovor prezidenta republiky Václava Klause pro MF Dnes Viliam Buchert, MF Dnes, 29. listopadu 2008
  46. Václav Klaus ve zprávě ČTK: Klaus: Lisabonská smlouva změní postavení ČR, 25.11.2008, České noviny, zpravodajský server ČTK
  47. Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu
  48. DOKUMENT: Prezident Klaus vysvětluje, proč podepsal Lisabon, iDnes.cz, 3. 11. 2009, prohlášení prezidenta Václava Klause
  49. Zvažoval jsem abdikaci kvůli Lisabonu, přiznal Klaus studentům
  50. Pracujeme dostatečně? Máme nárok na euro?, Lidové noviny, 3. září 2011.
  51. Škrty nebo prorůstová opatření?, Hospodářské noviny, 1. června 2012.
  52. Institut Václava Klause, o.p.s. (IČ 24220345) v obchodním rejstříku
  53. Novinky. Bylo to tak rychlé, že jsem se ani nestihl bát, řekl po útoku Klaus. novinky.cz [online]. , 28. 9 2012 [cit. 2012-09-29]. Dostupné online.  
  54. bit, čtk. Na prezidenta Klause střílel v Chrastavě muž plastovou pistolí, ochranka reagovala pozdě. ihned.cz [online]. , 28. 9 2012 [cit. 2012-09-29]. Dostupné online.  
  55. David Březina (brd). Nechtěl jsem jen házet vajíčky, vysvětluje útočník z Chrastavy. idnes.cz [online]. , 29. 9 2012. Dostupné online.  
  56. Martina Vyroubalová (mav). Střelec byl za útok na Klause obviněn z výtržnictví, už je na svobodě. idnes.cz [online]. , 29. 9 2012. Dostupné online.  
  57. WIRNITZER, Jan. Klaus je ufňukaná bába, napsal poradce premiéra. Nečas ho vyhodil [online]. iDNES.cz, 2012-10-2, rev. 2012-10-2, [cit. 2012-10-03]. Dostupné online.  
  58. Lidovky.cz, ČTK. Jakl táhne na Hrad. Už má i podpis prezidenta Klause. lidovky.cz [online]. , 23. 9 2012 [cit. 2012-10-06]. Dostupné online.  
  59. KAISER, Daniel. Klaus podpořil Zemana. Jako jediný je politik, tvrdí prezident. Lidovky.cz [online]. , 6. 10 2012 [cit. 2012-10-06]. Dostupné online.  
  60. Jan Kálal: Pusťte vězně domů, rozloučil se Klaus. Lidové noviny, 2. 1. 2013.
  61. Seznam amnestovaných bobtná o kontroverzní lidi, kritika Klause sílí
  62. Prezident Klaus vyhlásil dílčí amnestii. Novinky.cz, 1. 1. 2013.
  63. Jiří Přibáň, Když amnestie pomáhá zločinu, Lidové noviny, 4. 1. 2013
  64. Amnestie platí, Ústavní soud se jí odmítl zabývat. Proti verdiktu byl Rychetský
  65. ČTK. Senát schválil ústavní žalobu na prezidenta pro velezradu. České noviny.cz [online]. 2013-03-04 [cit. 2013-03-04]. Dostupné online.  
  66. Senát schválil ústavní žalobu na prezidenta Klause pro velezradu. Pro bylo 38 senátorů, ihned.cz, 4. března 2013
  67. "Žalovat Klause pro velezradu? Zeman: Velmi nadnesené. Nečas: Ubohé". Lidovky online, 27. února 2013 12:45, aktualizováno 16:16.
  68. "Pomsta, či ústavní pojistka? Politici se přou kvůli žalobě", Lidové noviny, 2. března 2013, rubrika Domov, str. 3. Autor: kal
  69. Bohumil Doležal: "Žaloba na Klause: už zase vítězí Pravda a Láska." Reflex.cz, 5. března 2013 a http://bohumildolezal.lidovky.cz/texty/rs2906.html
  70. http://www.concourt.cz/clanek/388
  71. Klaus podpořil na mítinku Bobošíkovou: Moc si přeju, aby uspěla, řekl. Lidovky.cz [online]. 2013-09-19 [cit. 2013-11-10]. Dostupné online.  
  72. Klaus je na billboardech Hlavu vzhůru. Volím korunu, ne euro, nabádá. Novinky.cz [online]. 2013-10-19 [cit. 2013-11-10]. Dostupné online.  
  73. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 25.10. - 26.10.2013 – Celkové výsledky hlasování [online]. Praha: Český statistický úřad, [cit. 2013-11-10]. Dostupné online.  
  74. Klaus: Na Bobošíkovou se nezlobím. Za krach spojené pravice mohou Svobodní. E15.cz [online]. 2013-11-06 [cit. 2013-11-10]. Dostupné online.  
  75. Významné osobnosti, jimž byl udělen čestný doktorát ČVUT v Praze
  76. Česká verze projevu prezidenta republiky Václava Klause při udělení čestné profesury na Univerzitě v Trentu
  77. výběr titulu na nasipolitici.cz
  78. Tisková zpráva Nadace Friedricha Augusta von Hayeka ze dne 10.5.2009.
  79. LINDNER, Tomáš. Náš boj nekončí. Respekt. 10. 9 2012, roč. 23, čís. 37, s. 35. ISSN 0862-6545.  
  80. (anglicky) Transforming Toward A Free Society, anglický originál projevu 12. 9. 1996
  81. (anglicky) The Third Way and Its Fatal Conceits, anglický originál projevu 30. 8. 1999
  82. Třetí cesta a její fatální omyl, překlad projevu 30. 8. 1999
  83. Intelektuálové a socialismus, překlad projevu 22. 9. 2005
  84. (anglicky) The Intellectuals and Socialism: As Seen from a Post-Communist Country Situated in Predominantly Post-Democratic Europe, anglické poznámky k projevu 22. 9. 2005
  85. (anglicky) Current Global Warming Alarmism and the Mont Pelerin Society’s Long Term Agenda, anglický originál projevu 8. 9. 2008
  86. Jak dochází k pádům režimů a jak se vrátit ke svobodě?, překlad projevu z Fès Medina, Maroko, 21. dubna 2012
  87. mav, duk. Klaus: Západ zklamal, vrací se k socialismu. ČT24 [online]. , 7. 9 2012 [cit. 2012-09-15]. Dostupné online.  
  88. (anglicky) Mont Pelerin Society General Meeting Speech: We Are Not on the Winning Side – projev Václava Klause na valném shromáždění Montpelerinské společnosti, Pražský Hrad, 7. 9. 2012.
  89. [1]Jiří Pehe: Homosexualismus a klausismus, blog.aktualne.cz, 6. 8. 2011, online
  90. Klaus je v "nepříjemné partě", píše The Economist o jeho výrocích k homosexuálům, iHNed.cz
  91. los. Klaus v Londýně: komunismus nebyl poražen, zhroutil se sám. Novinky.cz. 12. 11 2009. Dostupné online.  
  92. The Sierra Staff Strikes Back, With Some Help From The SPLC
  93. Czech warns Europe of 'dream world' woes
  94. Rozhovor Václava Klause pro MF Dnes o knize Česká republika na rozcestí – Čas rozhodnutí, Klaus.cz, 3. října 2013
  95. Prohlášení prezidenta republiky k dalšímu exemplárnímu útoku na svobodu slova, tisková sdělení, dostupné online 5. 8. 2011
  96. Václav Klaus: Challenges of the Current Era Klausova přednáška , 9. 3. 2007 (anglicky)
  97. Luboš Zálom: EKOLOGIE: Odmítněme environmentalistická vydírání klaus.cz
  98. jum, : Klaus: Environmentalismu a odnárodňování států se bojím víc než Al-Káidy iHNed.cz, 30. 7. 2011
  99. Klaus: Ekologové ze Šumavy jsou horší než Al-Káida, parlamentnilisty.cz 29.7.2011, dostupné online
  100. Zelená perla (výsledky ankety)
  101. Freedom, not climate, is at risk, Financial Times, 13.6.2007
  102. a b Klaus: Environmentalismus je nový komunismus, Hospodářské noviny, 21.3.2007
  103. Václav Klaus: Žádné ničení planety nevidím a nikdy jsem ani neviděl, Hospodářské noviny, 9.2.2007
  104. Global warming: truth or propaganda?, Financial Times, 13.6.2007
  105. Richard Black: Climate documentary 'broke rules', BBC, 21. července 2008
  106. Miroslav Novák: Postkomunistická nebo standardní? Naše demokracie 15 let poté, sborník k patnáctému výročí pádu komunismu v zemích střední a východní Evropy , CEVRO – liberálně konzervativní akademie (strany 21–30)
  107. Otakar Turek: Byla alternativa ke Klausově transformaci? Listy, dvouměsíčník pro kulturu a dialog
  108. Adam B. Bartoš, Klaus šetřil řády i milostmi, ne však vetem, idnes.cz, 1. dubna 2007
  109. Aktualne.cz: Klausovy milosti
  110. Sešel se s ministrem vnitra, týden poté dostal milost - iDNES.cz
  111. Prezident omilostnil úplatnou policistku z Karlových Varů - iDNES.cz
  112. Odsouzená policistka se lékaři pochlubila, že si koupila prezidentskou milost – Novinky.cz
  113. Čtyři Mrázkovi spolupracovníci a přátelé dostali prezidentskou milost - iDNES.cz
  114. Podnikatel měl sedět 10 let, ale je venku. Klaus mu udělil milost – zpravy.ihned.cz - Česko
  115. Prezident uděloval milosti, pomohl i exředitelce Metropolitní univerzity - iDNES.cz
  116. Známý zavražděného Mrázka nemusí do vězení, Klaus nařídil odklad nástupu – zpravy.ihned.cz - Politika
  117. http://euabc.com/index.phtml?word_id=466
  118. http://euabc.com/index.phtml?word_id=465
  119. ESPERZA, Daniel. Václav Klaus and the Reincarnation of Hussite Stigma. The New Presence. Winter 2010, s. 57-58. Dostupné online. ISSN 1211-8303.   Dále jen Esperza 2010.
  120. Esperza 2010, s. 58.
  121. PAROUBEK, Jiří. DOKUMENT: Reakce premiéra na prezidentské veto. Novinkdy.cz [online]. , 16. 2 2006. Dostupné online.  (česky) 
  122. Bývalého extremistu Bátoru možná tlačil na ministerstvo někdo z Hradu, idnes.cz
  123. Ministr Dobeš přiznal, že Bátoru mu doporučili lidé z Hradu, idnes.cz
  124. Václav Klaus, Václav Klaus: Malá česká hilsneriáda aneb další případ diktatury politické korektnosti, novinky.cz
  125. Václav Klaus se vyznal z obdivu k Bátorovi, Deník referendum, 28.02.2011
  126. Lidovky.cz: 'Koniáš' Halík: Klaus se přiklání k fašizujícím maloměšťákům, 28.2.2011
  127. iDNES: Klaus se přibližuje myšlenkám fašizujících maloměšťáků, míní „Koniáš“ Halík, 28. února 2011
  128. Novinky: Klaus se přibližuje fašizujícím maloměšťákům, odpověděl Halík, 28. února 2011
  129. Týden: Klaus se blíží idejím fašizujících maloměšťáků, tvrdí Halík, 28. února 2011
  130. Bohumil Doležal: Spory profesorů, lidovky.cz, 1. března 2011
  131. Jiří Pehe, Takže hilsneriáda, pane prezidente?, 28. 02. 2011, parlamentnilisty.cz
  132. Jiří Přibáň: Čekání na vůdce?, novinky.cz, 29.6.2011
  133. Klaus uvítal na Hradě krajní pravici, přišla blahopřát, ČT24, 19.7.2011
  134. Chile Klause poopravilo: Nešlo o obyčejnou propisku, ale o umělecký unikát Novinky.cz, 14. 4. 2011, [cit. 17. 4. 2011], aa, sw, Právo
  135. Obyčejná propiska? V Klausově kapse skončilo pero s polodrahokamy, idnes.cz, 14. dubna 2011, aha (Adam Hájek)
  136. Klaus ukradl pero, všimli si v Americe, Brity baví jeho spokojený úsměv, idnes.cz 13.4.2011, dostupné online
  137. HUDEBNÍ GLOSÁŘ: Už i Brno zpívá o tom, že Klaus ukradl propisku - iDNES.cz
  138. Klausovo pero se prosadilo do písně. Prejs to čmajz, zpívají Pokondři - iDNES.cz
  139. ČTK, Lidovky.cz: Europoslanci kritizují Klause za osobní ješitnost a taktizování, 12.10.2009
  140. Martin Komárek, Lidový Klaus, MF DNES, 11. června 2003
  141. Jakub Pokorný: Marťané a vrtošivý stařík aneb Výroky roku, iDnes.cz, 31. 12. 2005
  142. Martina Procházková, Klausovu oblibu srazily názory Jakla a Hájka i pero, míní politologové, idnes.cz 19.5.2011, dostupné online
  143. Dan Prokop, Klausův muž Hájek odmítl evoluci a útočil na darwinisty. Vědci se zlobí, idnes.cz 11.5.2009 dostupné online
  144. Interview ČT24, Petr Hájek, ČT24, 3. 5. 2011
  145. Homosexuálové jsou devianti, míní Hájek, lidovky.cz 4.8.2011 dostupné online
  146. Guru kritiků zelených teorií změnil názor, ekolist.cz, 12.8.2009 dostupné online
  147. WikiLeaks: Klaus je pyšný, Dalík chtěl úplatek, Lidovky.cz, 2. září 2011
  148. KIRCHICK, James. Bad King Klaus: The Failings of a Czech President. Spiegel Online International [online]. 27.02.2013 [cit. 06.03.2013]. Dostupné online. ISSN 0038-7452.   Dále jen Kirchick, Bad King Klaus.
  149. a b Kirchick, Bad King Klaus.
  150. Kirchick, Bad King Klaus, II. část.
  151. Kirchick, Bad King Klaus, II. část
  152. Bajaja Viewegh táhne na draka Klause [online]. Neviditelnypes.cz, [cit. 2002-05-01].  
  153. Klaus homosexuál, Bárta otráven. Viewegh napsal novou knihu, lidovky.cz, 23. září 2012
  154. V dadaistickém představení HaDivadlo uvádí Klause či Fishera, ceskatelevize.cz, 1. března 2013
  155. Václav Klaus: www.klaus.cz/knihy klaus.cz, 8. 3. 2013
  156. Knihovna AV ČR
  157. Petr Zídek: Peheho Klaus je jedno velké klišé, povrchní a nekritické
  158. Karel Hvížďala: Jiří Pehe – Klaus

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Externí odkazy – obecné[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy – články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy – filmové záznamy[editovat | editovat zdroj]