Václav Klaus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
prof. Ing. Václav Klaus, CSc.
prof. Ing. Václav Klaus, CSc.
prof. Ing. Václav Klaus, CSc.
Ve funkci:
7. března 2003 – 7. března 2013
Předseda vlády Vladimír Špidla
Stanislav Gross
Jiří Paroubek
Mirek Topolánek
Jan Fischer
Petr Nečas
Předchůdce Václav Havel
Nástupce Miloš Zeman

1. předseda vlády České republiky
(7. v rámci federace do 31. 12. 1992)
Ve funkci:
2. července 1992 – 2. ledna 1998
Jmenován Václavem Havlem
Prezident Václav Havel
Předchůdce Petr Pithart (v rámci federace)
Nástupce Josef Tošovský

místopředseda druhé vlády M. Čalfy
Ve funkci:
3. října 1991 – 2. července 1992

ministr financí ČSSR / ČSFR
Ve funkci:
10. prosince 1989 – 2. července 1992
Předseda vlády Marián Čalfa
Předchůdce Jan Stejskal
Nástupce Jan Klak

Ve funkci:
17. července 1998 – 20. června 2002
Předchůdce Miloš Zeman
Nástupce Lubomír Zaorálek

1. předseda ODS
(v letech 2002-2008 také čestný předseda ODS)
Ve funkci:
21. dubna 1991 – 15. prosince 2002
Předchůdce subjekt vznikl
Nástupce Mirek Topolánek

1. předseda Občanského fóra
Ve funkci:
13. října 1990 – 23. února 1991
Nástupce subjekt zanikl

Ve funkci:
1. června 1996 – 7. března 2003

Ve funkci:
7. června 1990 – 31. prosince 1992

Narození 19. června 1941 (73 let)

Praha
Protektorát Čechy a Morava Protektorát Č. a M.

Národnost Češi
Politický subjekt OF (1989-1991)
ODS (1991-2009)
nestraník (od 2009)
Choť Livia Klausová (od 1968)
Děti Václav ml. a Jan Klausovi
Vzdělání

VŠE v Praze

Náboženství Církev československá husitská
Podpis prof. Ing. Václav Klaus, CSc., podpis
Webová stránka Václav Klaus
Commons Václav Klaus
O bývalém řediteli gymnázia PORG pojednává článek Václav Klaus mladší.

Václav Klaus (* 19. června 1941 Praha) je český politik, mimo jiné spoluzakladatel Občanské demokratické strany (ODS) a její první předseda (1991–2002), předseda vlády (1992–1998) a druhý prezident České republiky (2003–2013).

Před vstupem do politiky působil jako bankovní úředník a prognostik, po listopadu 1989 se stal ministrem financí ČSSR ve vládách národního porozumění a později národní oběti, v níž zastával i post vicepremiéra. V roce 1991 inicioval založení Občanské demokratické strany. V letech 19921997 byl předsedou vlády a od ledna až do února roku 1993 vykonával z titulu premiéra některé pravomoci prezidenta republiky.

Po pádu jím vedené vlády na podzim roku 1997 se zdálo, že jeho politická kariéra je u konce, ale do vysoké politiky se vrátil po volbách na jaře 1998, kdy se stal předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (19982002). Po parlamentních volbách roku 2002, které ODS prohrála, se opět načas stáhl z vrcholné politiky. V únoru 2003 zvítězil v prezidentské volbě poprvé a na druhé pětileté období byl znovuzvolen v roce 2008. Po odchodu z prezidentského úřadu nezastává žádnou politickou funkci, k tématům jak vnitřní, tak zahraniční politiky se však často vyjadřuje. Celek jeho názorů se někdy označuje jako klausismus.[1]

Život do roku 1989[editovat | editovat zdroj]

Rod Klausů pochází ze západočeské obce Mileč.[2] Otec Václava Klause Václav (1901–1974) byl povoláním účetní.[3] Jeho matka Marie rozená Kailová (1914–2006) pracovala jako pokladní a průvodkyně turistů a byla také příležitostnou autorkou básní.[4] Rodina byla duchovně spřízněna s Církví československou husitskou.[5][6]

Klausovi rodiče kladli důraz na jeho dobré výsledky ve škole a mimoškolní aktivity. Mimo jiné Václav Klaus působil několik let v Dětském pěveckém sboru Československého rozhlasu, později byl juniorským i dorosteneckým reprezentantem Československa v basketbalu, což mu umožnilo získat zkušenosti z pobytů v zahraničí, a téměř deset let hrál celostátní první ligu v tomto sportu.[7] Ve sportovním oddíle Dukla Praha pak také strávil povinnou vojenskou službu.[8]

Václav Klaus studoval v letech 1958–1963 ekonomiku zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické v Praze.[9] Při studiu se seznámil se svou pozdější manželkou Livií, která pochází z Oravy na Slovensku. Mají dva syny, Václava (* 10. září 1969)[10] a Jana (* 2. září 1974) a pět vnoučat.

Po vysoké škole a úspěšném konkursu Klaus získal místo v Ekonomickém ústavu ČSAV. V šedesátých letech absolvoval dva studijní pobyty na Západě, roku 1966 na Università degli Studi Federico II v italské Neapoli a roku 1969 na Cornellově univerzitě ve Spojených státech amerických. V roce 1968 získal titul kandidát ekonomických věd.[11] Angažoval se v reformních periodikách TvářLiterární noviny, kde publikoval sloupky pod pseudonymem Dalimil.[12]

Po Pražském jaru byl Klaus podle svých slov z politických důvodů nucen opustit vědeckou kariéru a v roce 1970 odešel do Státní banky československé (SBČS), kde pracoval na různých pozicích až do roku 1987.[13] Od roku 1979 pořádal pravidelné semináře o ekonomických otázkách. Seminářů se zúčastňovala řada budoucích politiků.[pozn. 1] Kvůli seminářům začala Klause sledovat Státní bezpečnost (StB),[15] která semináře považovala za „pravicové“.[16][17] Založila na něj a vedla svazek pod krycím jménem Kluk,[18][16][17] nasadila na Klause své agenty, odposlouchávala jeho telefony, tajně mu prohledala kancelář a nasadila do ní odposlouchávací zařízení.[17] V roce 1986 StB pořádání dalších seminářů znemožnila a svazek 11. srpna t. r. uzavřela.[19][20][16]

V roce 1987 se Klaus vrátil k akademické činnosti jako analytik v Prognostickém ústavu ČSAV. StB na něj v dubnu 1988 založila další svazek pod krycím jménem Rek.[21][22] Není jasné, co bylo důvodem obnoveného zájmu StB o Klause, svazek byl 9. prosince 1989 skartován.[23] V té době již Klaus cestoval do zahraničí včetně nekomunistických zemí a vystupoval v západních médiích.[24]

V centru vládnutí (1989–1997)[editovat | editovat zdroj]

Několik dní po 17. listopadu 1989 se Václav Klaus dostal na doporučení Rity Klímové do centra Občanského fóra (OF),[25] kde byl jednou z prvních osobností z jiného okruhu než disidentského a uměleckého.

Již 10. prosince 1989 se stal československým ministrem financí ve vládě Mariána Čalfy, nominovaným za Občanské fórum. Od června 1990 pokračoval na stejném postu pod Čalfovým vedením také ve federální vládě ČSFR a v říjnu 1991 byl jmenován i jejím místopředsedou. V červenci 1992 byl jmenován předsedou české vlády.

Od konce roku 1989 až do demise své vlastní druhé vlády v roce 1997 tak Klaus nepřetržitě byl jedním z klíčových členů vlády, od roku 1992 tím zdaleka nejvlivnějším. Mimo jiné se směrodatně podílel na přeměně socialistické ekonomiky v kapitalistickou, na rozdělení Československa i na formování politické scény transformací Občanského fóra a vytvořením pravicové Občanské demokratické strany.[26]

Přeměna Občanského fóra a vznik Občanské demokratické strany[editovat | editovat zdroj]

Občanské fórum vzniklo jako názorově široce rozkročené nehierarchické hnutí se slabými strukturami, což omezovalo jeho akceschopnost.[27] Již na jaře 1990 se v něm začaly projevovat spory o jeho směřování. Václav Klaus se do nich zapojil několik měsíců po parlamentních volbách, konaných v červnu 1990.[28] Zastával názor, že OF je potřeba přeměnit na jasně definovaný politický subjekt s pevnější hierarchií, který by byl schopen prosadit potřebné reformy.[29] Protože již před volbami z OF odešly některé levicové skupiny včetně sociální demokracie, hnutí se posunulo politicky doprava.[30] Po vítězných volbách v OF zesílilo napětí a postupně se vyhranily tři názorové frakce: Klausem vedená pravice, centristé z řad bývalých disidentů (Pavel Rychetský, Jiří Dienstbier, Petr Pithart a další) a levice zastoupená hlavně členy klubu Obroda.[31] Kongres OF v září 1990 nedokázal o budoucnosti hnutí přesvědčivě rozhodnout, což umožnilo Klausově skupině radikálních reformátorů, aby se pokusila OF převzít.[32]

Klaus problém transformace Občanského fóra představil jako střet mezi pravicí a levicí. Dne 10. října 1990 vytvořilo 57 pravicových poslanců OF Meziparlamentní klub demokratické pravice a 13. října byl Václav Klaus zvolen předsedou OF.[33] Tím na dlouhou dobu získal rozhodující vliv na českou politiku a převzal politickou základnu, již doposud ovládal Václav Havel.[34] Brzy poté se pravice neúspěšně pokusila vyloučit levicovou frakci z OF.[35]

V prosinci 1990 Václav Klaus navrhl, aby se Občanské fórum změnilo v politickou stranu s jasnou strukturou a disciplínou. Kongres OF, konaný 12. a 13. ledna 1991, tento návrh schválil hlasy 126 delegátů ze 175 a přijal prozápadní a protisocialistický program.[36] Středoví a levicoví politici OF však chtěli přeměně hnutí v pravicovou stranu zabránit, a tak se rozkol v OF vyhrotil.[37] Na schůzce u prezidenta Havla v Lánech 8. února 1991 se obě křídla dohodla, že alespoň do voleb, plánovaných na červen 1992, bude OF existovat jako koalice dvou skupin: pravicové strany vedené Klausem a centristického hnutí kolem bývalých disidentů.[38] Napětí však pokračovalo a vedlo ke svolání mimořádného kongresu na 23. února. Ten schválil dohodu z Lán a v jejím duchu přeměnil Občanské fórum. To se nadále skládalo z dvou kolektivních členů, z pravicové strany a z hnutí tvořeného Klausovými oponenty. Oba členové měli samostatně působit pod jinými jmény a rozdělit si majetek OF, zatímco Občanské fórum samo mělo zůstat v politice jen do příštích voleb jako název společné poslanecké frakce.[39] Pravice si vybrala jméno Občanská demokratická strana (ODS) a měla podporu zejména v dosavadních krajských organizacích OF, zatímco centristé, zahrnující většinu předklausovského vedení OF, se pojmenovali Občanské hnutí.[40][41]

Přípravný výbor ODS s Klausem v čele se ustavil 14. března 1991 a 20.–21. dubna pak v Olomouci proběhl ustavující kongres, jenž zvolil Klause prvním předsedou strany.[42] ODS se definovala jako pravicová strana s konzervativním programem a přijala programové prohlášení Cesta k prosperitě.[43] Vytvořením ODS si Klaus zajistil pevnou mocenskou základnu a zároveň pomohl k rychlému ustavení politického spektra, jaké je běžné v západních zemích.[44] V parlamentních volbách v červnu 1992 pak ODS v koalici s Křesťanskodemokratickou stranou s velkým náskokem zvítězila – bylo to nejvýraznější Klausovo volební vítězství vůbec – zatímco Občanské hnutí zůstalo pod pětiprocentním ziskem, nutným ke vstupu do parlamentu, a po několika letech zaniklo.[45]

Ekonomická transformace[editovat | editovat zdroj]

V době pádu komunismu mělo Československo centrálně plánované hospodářství a drtivá většina podniků byla v rukou státu. Nové ekonomické vedení, v němž převažovali bývalí pracovníci Prognostického ústavu, se shodovalo na nutnosti zavedení tržní ekonomiky. Představy o způsobu a rychlosti transformace se ovšem lišily. Václav Klaus patřil mezi zastánce co nejrychlejší privatizace a uvolnění cen (tzv. radikály[46]). Věřil, že dosavadní hospodářský systém zkolaboval, a je tedy třeba rychle vytvořit nový.[47] Dostal se tím do sporu s místopředsedou federální vlády Valtrem Komárkem, ekonomickými poradci českého premiéra Petra Pitharta a dalšími zastánci pozvolnějšího zavádění trhu (tzv. gradualisty[46]).[48] Kromě toho narážely jeho snahy o rychlou transformaci ekonomiky na omezenou akceschopnost Občanského fóra a narůstající napětí ve vztazích se slovenskou politickou reprezentací.[49]

První podrobnější plán ekonomických reforem, vytvořený i s Klausovou účastí, byl uveřejněn 14. května 1990. Časový rámec a rozsah použití jednotlivých metod privatizace však tehdy ještě nebyl přesně dohodnut.[50] Již na jaře 1990 začal Klaus hovořit o kupónové privatizaci jako metodě, kterou by se měla privatizovat největší část podniků.[51]

Naopak restitucím, tedy navracení majetku zabaveného komunisty původním majitelům nebyl Klaus nakloněn, podle Jiřího Peheho snad z obavy, že by mohly zpomalit a zkomplikovat proces privatizace.[52] Projevilo se to později i ve vztahu k restitucím církevního majetku, které ODS v roce 1993 na dvě desetiletí zablokovala a Klaus obvinil katolickou církev, že se pokouší hrát ve společnosti roli, která jí nepřísluší.[53]

První transformační zákony v oblasti ekonomiky byly přijaty na konci dubna 1990.[54] Když Valtr Komárek po červnových volbách 1990 odešel z vlády, zesílil vliv Klausova křídla radikálních reformátorů.[55][46] V září vláda předložila Federálnímu shromáždění scénář reforem.[56][46] V říjnu 1990 byl přijat zákon o malé privatizaci, podle kterého se dražily menší provozy.[57] Zásadní reformy hospodářství, zejména uvolňování cen, protiinflační opatření a zavádění vnitřní konvertibility měny, začaly počátkem roku 1991.[58][59] Ceny zprvu skokově vzrostly,[60] ale koncem roku byla již inflace pod kontrolou a nezaměstnanost v České republice se dostala jen na asi 4 %, zatímco na Slovensku, postiženém útlumem zbrojního průmyslu, to bylo asi 12 %.[61] V únoru 1991 byl schválen zákon o velké privatizaci a po bouřlivých debatách také druhý restituční zákon.[62]

V malé privatizaci bylo formou aukcí s upřednostněním domácích kupců do konce roku 1993 prodáno nebo pronajato 24 359 ekonomických jednotek v celkové tržní hodnotě 31 miliard korun.[63] Když se objevila kritika toho, že v aukcích perou špinavé peníze představitelé minulého režimu a různé mafie (tj. organizované, zčásti i zločinecké skupiny), odmítal Václav Klaus návrhy, aby kupci museli prokazovat původ svého majetku; v médiích se objevila dokonce citace, podle které on „nezná rozdíl mezi čistými a špinavými penězi“.[64] Klaus se totiž zřejmě obával, že přezkoumávání majetku kupců by privatizaci zbrzdilo. Privatizace přitom nebyla jen ekonomický, ale i naléhavý politický úkol, který měl zemi navždy vymanit z rukou „starých struktur“.[65]

Velká privatizace začala v únoru 1992 a do konce září 1994 jí prošlo 3 400 největších podniků v účetní hodnotě přes 912 miliard korun.[63] Postupovalo se na základě předložených privatizačních projektů přímým prodejem, veřejnou soutěží, aukcí, bezúplatným převodem, prodejem na akciovém trhu nebo kupónovou metodou,[66] při níž si za poplatek 1000 Kčs mohl každý dospělý Čechoslovák opatřit vlastnický podíl ve vybraných firmách.[67] Konaly se dvě vlny kupónové privatizace, první roku 1991 a druhá 1993. Vedle rychlosti měla kupónová metoda v Klausových očích tu přednost, že rozdávání státního majetku občanům mu pomáhalo získat podporu před volbami 1992.[68] Podpora kupónové privatizace vycházela z jejího chápání jako pokusu o spravedlivé rozdělení majetku mezi občany,[69] i když ve skutečnosti byla naděje běžných účastníků na zbohatnutí iluzorní.[70]

Z iniciativy podnikatelů, jako byli Viktor Kožený a Pavel Tykač, vznikly investiční privatizační fondy a shromáždily akcie od občanů.[71] Z celkové hodnoty 333 miliard korun v akciích z kupónové privatizace získaly fondy 226 miliard.[72] Tyto fondy však nebyly dostatečně regulovány a své podílníky často okrádaly.[73] Rychlá ekonomická transformace, kterou prosazoval Klaus, tak předběhla vývoj právního systému, což mělo za následek rozsáhlou ekonomickou kriminalitu. Dodnes se vede spor, do jaké míry byl tento „útěk před právníky“ nutnou daní za rychlost změn a do jaké míry šlo o záměrnou snahu podpořit zájmy spřátelených podnikatelů.[74][75] Václav Klaus sám tvrdí, že případné chyby byly důsledkem složitosti celého transformačního projektu a toho, že ve hře bylo mnoho různých sil, takže nemohl řídit celý proces;[76] v každém případě sám některé kontroverzní osoby podporoval, prohlásil například, že Česko potřebuje „více Kožených“.[77]

Dalším problémem velké privatizace bylo, že velké banky zůstaly v majetku státu a podílely se na financování privatizačních projektů nebo vlastnily investiční fondy, takže stát přes ně fakticky dál podniky ovládal.[78][79] Navíc banky poskytovaly úvěry i na některé pochybné projekty, často na popud politiků na celostátní i regionální úrovni.[80] Také akciový trh vznikl až se zpožděním. Tento nezdravý stav ekonomiky 90. let se označuje jako bankovní socialismus[81] a může souviset i s Klausovou snahou privatizovat českým namísto zahraničním zájemcům, jak tvrdí například Joseph Stiglitz.[82] Klausův obraz thatcheristy až „tržního fundamentalisty“[83][84][85][86] tak kontrastuje s názorem, který vyslovil např. Jan Macháček, že Klaus pouze používal tržní rétoriku, zatímco v praxi tržní reformy od roku 1994 spíše brzdil.[86] Přes značné výhrady však byla privatizace celkově úspěšná a již koncem roku 1993 vytvářel soukromý sektor přes 50 % HDP, přičemž o čtyři roky dříve byl jeho podíl zanedbatelný.[87]

Rozdělení Československa[editovat | editovat zdroj]

Československá federace vznikla roku 1969 a státoprávně byla poměrně složitá: existovaly tři vlády (federální a dvě republikové), dvoukomorové Federální shromáždění a dva jednokomorové republikové parlamenty. Do roku 1989 však fungovala hladce, protože všechna důležitá rozhodnutí přijímalo jediné mocenské centrum, vedení komunistické strany. Po zániku vedoucí úlohy strany v listopadu 1989 však moc přešla na státní orgány, a ty o ni začaly soutěžit. Napětí rychle rostlo zejména mezi českou a slovenskou politickou reprezentací, protože mnozí slovenští politici požadovali větší autonomii pro svou republiku.[88]

Pozice federální vlády postupně slábla a Václav Klaus si již roku 1990 začal aktivně a úspěšně budovat politickou základnu v České republice.[89] Slovensko pro něj jako federálního ministra financí představovalo problém. Již roku 1990 jej a Vladimíra Dlouhého obvinil slovenský premiér Vladimír Mečiar, že nerespektují potřeby Slovenska.[90] Mečiarova slovenská vláda pak privatizaci záměrně zpomalovala a narušovala.[91]

Zatímco Václav Havel a Petr Pithart se snažili najít kompromis se Slováky a federaci udržet, Václav Klaus zřejmě někdy na podzim 1991 došel k názoru, že je potřeba prosadit rychlé reformy i za cenu možného rozpadu společného státu.[92] Snažil se sice působit i na Slovensku a ODS budoval jako celostátní federalistickou stranu.[93] Ekonomická transformace však na Slovensko dopadla tvrději a Václav Klaus tam byl značně nepopulární, což kontrastovalo s jeho tehdejší oblibou u českého obyvatelstva.[94]

Další napětí do česko-slovenských vztahů vnesly parlamentní volby v červnu 1992. V Česku vyhrála pravicová reformní koalice vedená ODS, zatímco na Slovensku uspěly levicovější národně orientované strany v čele s Mečiarovým HZDS. To znemožňovalo jakákoli významnější rozhodnutí na federální úrovni.[95] Prezident Havel sice pověřil Klause sestavením federální vlády, ODS ho však nominovala na předsedu české vlády.[96] Také Mečiar odmítl svou účast ve federální vládě.[97] Klaus a Mečiar usedli do čela republikových vlád a do federálních struktur nominovali jen málo významných politiků.[98] Vliv federální vlády Jana Stráského se výrazně zmenšil,[94] stejně jako vliv prezidenta Havla,[99] který s volebním neúspěchem Občanského hnutí přišel o významné politické spojence, jakými byli Petr Pithart, Pavel Rychetský a Jiří Dienstbier.[96]

Již první povolební setkání Klause s Mečiarem ukázala, že společný stát je vážně ohrožen.[100] Rozhodující otázkou bylo, zda se Slovensko může stát suverénní jednotkou, subjektem mezinárodního práva, a přitom zůstat ve federaci. ODS preferovala pokračování federace, zatímco HZDS požadovalo konfederaci. Oba politici se dohodli na konání referenda o budoucím uspořádání státu, nestanovili však žádné datum, a tak se referendum nikdy neuskutečnilo.[101] ODS a HZDS se 16. června 1992 v Bratislavě dohodly, že chtějí situaci vyřešit do konce září.[102]

K dalšímu vyhrocení došlo, když 3. července Federální shromáždění pro nesouhlas slovenských poslanců s Havlem poprvé v dějinách státu nezvolilo prezidenta a 17. července Slovenská národní rada přijala deklaraci svrchovanosti, načež dosavadní prezident Havel okamžitě rezignoval.[103]

Dne 8. července 1992 se Klaus s Mečiarem na setkání v brněnské vile Tugendhat dohodli na rozdělení Československa.[104] Mečiar počátkem srpna dohodu zpochybnil a opět navrhl konfederaci, to však Klaus odmítl.[105] Při další schůzce tamtéž 26. srpna 1992 stvrdili původní dohodu a chvíli před půlnocí oznámili veřejnosti shodu na rozdělení Československa k 1. lednu 1993.[96][106]

Další komplikace nastaly 1. září, když Slovensko přijalo vlastní ústavu, ačkoli ještě platila ústava federální, a 1. října, když Federální shromáždění odmítlo schválit Klausem a Mečiarem předjednaný ústavní zákon umožňující zánik federace a místo toho na návrh Miloše Zemana přijalo rezoluci, podporující vznik česko-slovenské unie. Klaus to odmítl a prohlásil, že stát se rozpadne tak jako tak.[107] Zároveň probíhaly ostré spory s Mečiarem a jeho spojenci o dělení majetku. Politická nestabilita způsobila i výrazný pokles zahraničních investic do Československa.[108] Na setkání v Jihlavě 6. a 7. října však Klaus a Mečiar rozdělení Československa stvrdili podpisy a dojednali vznik společných komisí pro dělení majetku. Na pozdějších jednáních se pak shodli i na podobě budoucích vztahů mezi oběma státy a dalších otázkách.[109]

Pokus 18. listopadu rozpustit federaci ústavním zákonem ve Federálním shromáždění neprošel, opozice trvala na konání referenda. V podstatě stejný zákon však byl přijat na opakovaném hlasování o týden později, 25. listopadu. Přispěl k tomu zřejmě i slib českým poslancům, že po zániku Federálního shromáždění budou převzati do nově vzniklého Senátu, což však nebylo dodrženo.[110] Tím byl učiněn rozhodující právní krok k zániku federace, i když se poté obě strany na různých úrovních ještě mnohokrát setkaly k projednání řady dílčích otázek, zejména ohledně dělení majetku.[111] Československo tak mírovou cestou zaniklo 31. prosince 1992 a rozdělilo se na dva následnické státy, jež se ihned vzájemně v duchu mezinárodního práva uznaly a spořádaně si rozdělily majetek a závazky.[112]

Zatímco např. Stroehlein a kolektiv uváděli jako hlavní příčinu rozdělení federace neschopnost Klause a Mečiara dohodnout se o ekonomických a ústavních záležitostech společného státu,[113] sám Klaus to přičítal naplnění snah slovenského národa po samostatnosti.[94] Jiří Pehe soudí, že Klaus v roce 1992 vyhodnotil situaci realisticky a rychlým rozdělením federace zabránil tomu, aby pokračovala paralýza centrálních institucí nebo aby dokonce napětí eskalovalo v násilné střety, jako se to stalo v Jugoslávii.[114]

První Klausova vláda[editovat | editovat zdroj]

Po vyhraných volbách se 2. července 1992 Václav Klaus stal předsedou vlády České republiky. Sestavil koalici, která kromě Klausovy ODS a KDS, jež kandidovaly v koalici, zahrnovala ještě ODA a KDU-ČSL.[94]

Již v předvolební kampani hrála osoba Václava Klause jako předsedy ODS velkou roli, stal se její tváří jako symbol ekonomické transformace a kuponové privatizace. I díky předchozímu vládnímu angažmá byl jednou z nejvýraznějších osobností tehdejší politické scény, což spolu se ziskem téměř 30 % volebních hlasů pro ODS představovalo základ jeho silné pozice ve vládě.[115] Kolář, Syllová a Pecháček takovou vládu definovali jako koaliční kabinet s dominancí premiéra, blížící se ve svém vládnutí ke kancléřskému modelu,[116] kdy Klausova síla ve vládě vycházela zejména z jeho dominantního postavení ve vlastní straně a z nadpolovičního zastoupení ministrů ODS ve vládě.[115]

Po rozdělení Československa 1. ledna 1993 vláda Václava Klause převzala roli vlády samostatného státu. Přestože k rozdělení došlo proti přání většiny obyvatel (Stroehlein uvádí, že podle průzkumu veřejného mínění z roku 1991 se vyslovilo pro vznik nezávislých států jen 9 % Čechů a 15 % Slováků[113]), pozice české vlády s Klausem v čele zůstala poměrně silná po celé funkční období, až do roku 1996.[94] V lednu 1996 vláda také navázala na asociační dohodu s Evropským společenstvím z roku 1991 a podala přihlášku ke vstupu do Evropské unie.[94]

Uvnitř ODS měl Klaus od počátku velmi silnou pozici. Na stranických kongresech v letech 1992, 1993 i 1994 neměl při volbě předsedy žádného protikandidáta a ačkoli se postupně objevila a sílila oponentura místopředsedy Josefa Zieleniece, i v roce 1995 byl Klaus s velkou převahou zvolen.[115] Na jaře 1996 došlo ke sloučení ODS s koaliční KDS,[117] přičemž Václav Klaus zůstal nadále v čele výsledného subjektu, který si ponechal název Občanská demokratická strana.

Druhá Klausova vláda[editovat | editovat zdroj]

V roce 1996 ODS opět vyhrála volby se ziskem téměř 30 % hlasů, ale úspěch ČSSD pod vedením Miloše Zemana a redukce počtu menších parlamentních stran jí umožnily sestavit pouze menšinovou vládu. Do koalice s ní šly opět KDU-ČSL a ODA. Opoziční ČSSD vyměnila toleranci vlády za některé ústavní funkce.[94][118]

Kampaň ODS před samotnými volbami na přelomu května a června 1996 byla opět postavena na osobě Václava Klause a na volebním hesle, které údajně sám vybral: „Dokázali jsme, že to dokážeme“. Setkala se však s menším účinkem, byla i hůře organizovaná, Klaus v průběhu obměnil volební tým a kampaň se za pochodu přizpůsobovala jeho požadavkům, se zdůrazněním prezentace jeho osoby.[118] Ačkoli strana získala téměř stejný volební výsledek jako v roce 1992 a Klaus osobně obdržel také nejvíc preferenčních bodů, jeho zisk byl téměř 4× nižší než v předchozích volbách a také nižší než preferenční body lídra ČSSD Miloše Zemana.[118]

Už v srpnu 1996 tak čelil Klaus vnitrostranické kritice zejména od Josefa Zieleniece, ale i Miroslava Macka, který byl na prosincovém kongresu zvolen rovněž místopředsedou ODS. Klaus byl opět potvrzen v předsednické volbě bez protikandidáta, avšak menším poměrem hlasů než v minulosti.[118] V následujícím roce se zhoršená komunikace s vedením strany projevila mimo jiné při vyjednávání Česko-německé deklarace, kdy předseda nerespektoval usnesení stranického grémia, na vlastní pěst jednal se Zemanem o dodatečném prohlášení k deklaraci, což vedení ODS ostře odsoudilo a Klaus pak musel ustoupit.[118]

Druhou vládu Václava Klause popsali Kolář a kolektiv jako koaliční kabinet s dominancí premiéra, nyní ovšem i se silnější pozicí vicepremiérů, a tedy i menších koaličních stran.[116] Pozici předsedy oslabovalo jednak paritní zastoupení koaličních stran ve vládě, ODS tedy měla právě polovinu a ostatní strany se dělily o druhou polovinu míst. Dále jeho manévrovací prostor omezoval článek 3 koaliční dohody, který stanovoval, že všechna zásadní rozhodnutí budou přijímána až po vzájemné dohodě všech koaličních partnerů, takže premiér nemohl obcházet partnery silovým prohlasováním za pomoci opozice, jak k tomu docházelo v předchozím období.[118]

V době Klausova druhého premiérského období, v listopadu 1996 proběhly také vůbec první volby do nově ustavené horní komory parlamentu. Ačkoli se vedly úvahy o společných kandidátkách vládní koalice, ODS se nakonec rozhodla postavit své vlastní kandidáty. V prvním kole voleb strana výrazně uspěla. Když se však před druhým kolem snažil Klaus přesvědčit neúspěšné kandidáty ostatních koaličních stran k podpoře kandidátů ODS, setkal se s ostrým protestem vedení obou stran a KDU-ČSL se dokonce spojila s opoziční ČSSD, což ODS značně poškodilo. Předseda KDU-ČSL a současně vicepremiér v Klausově vládě Josef Lux tehdy deklaroval nebezpečí dominance ODS v Senátu, což ovšem nebyl první ani poslední spor obou politiků.[118]

Ekonomika země začala na jaře 1997 zpomalovat, což vedlo k propadu příjmů státního rozpočtu a Klausova vláda přijala řadu rozpočtových škrtů[118], označovaných jako „úsporné balíčky“. Došlo také k měnovému otřesu.[94] Müller-Rommel s Mansfeldovou popsali, že politika ekonomického neoliberalismu nebyla tak úspěšná, jak se v první polovině desetiletí mohlo zdát,[119] a nastalá ekonomická situace se stala zdrojem řady rozporů ve vládní koalici. Klaus ovšem nepochyboval o správnosti zvoleného způsobu transformace a z ekonomických potíží vinil především úrokovou politiku[zdroj?] České národní banky.[118]

Nicméně došlo k prudkému propadu oblíbenosti vlády a zejména ODS u obyvatelstva a Klaus byl nucen po bouřlivých koaličních vyjednáváních[pozn. 2] přikročit v červnu 1997 k personálním obměnám, jimiž ztratil dva názorově blízké, proreformní stoupence: ministra financí Ivana Kočárníka a ministra obchodu a průmyslu Vladimíra Dlouhého.[118][94] Klaus s obměněnou vládou požádal 10. července poslaneckou sněmovnu o opětovné vyslovení důvěry a získal ji nejnižší možnou většinou díky někdejšímu poslanci ČSSD Jozefu Wagnerovi, a to výměnou za slib, že privatizace bank bude probíhat pod kontrolou sněmovny.[120]

Aféra ODS, demise a úřednická vláda[editovat | editovat zdroj]

Již v průběhu roku 1996 a zejména pak v roce 1997 čelila ODS obviněním z nejasného financování,[118] např. pomocí darů od podnikatelů účastnících se privatizace, které měly být poukázány přes nastrčené nebo smyšlené osoby. Původ několikamilionových příspěvků z roku 1995 se straně nedařilo přesvědčivě vysvětlit.[118] Spekulace v těchto souvislostech se objevily i kolem samotné Klausovy osoby. Především šlo o tzv. švýcarské konto, které mělo sloužit k nelegálnímu financování ODS, o kterém měl Klaus údajně vědět, a o jím údajně vlastněnou vilu ve Švýcarsku. Zpráva o vile, již přinesla televize Nova, se posléze ukázala jako nepravdivá.[121][122] Informace o švýcarském kontu ODS byla poprvé zveřejněna v Mladé frontě DNES v listopadu 1997. Existenci konta ve švýcarské bance Credit Suisse, které mělo sloužit k nelegálnímu financování ODS, potvrdilo Švýcarské státní zastupitelství v roce 2000.[123][124]

Václav Klaus čelil vnitrostranické kritice, např. poslanec Jan Klas a ministr vnitra Jan Ruml žádali svolání mimořádného kongresu ODS a uvažovali o vytvoření názorové frakce uvnitř strany. Eskalace sporů mezi Klausem a Zieleniecem vedla k Zieleniecovu srpnovému vzdání se poslaneckého mandátu a 23. října též k odchodu z vlády a rezignaci na místopředsednický post ve straně.[118] Dne 7. listopadu 1997 odešel z vlády také ministr vnitra Ruml a 28. listopadu spolu s místopředsedou ODS Ivanem Pilipem vyzval Klause k odstoupení z funkce předsedy strany.[118][120] Sám Klaus byl v té době v Sarajevu, pročež později získal tento akt přezdívku „Sarajevský atentát“.

Následujícího dne podali své rezignace ministři za KDU-ČSL a vzápětí i ministři za ODA.[118] Strany to zdůvodnily zejména finančními skandály ODS, osobnostní rovinu však dokumentuje postoj lidovců, kteří uvažovali o setrvání ve vládní koalici, pokud by premiérem nebyl Klaus.[125] Premiér podal 30. listopadu 1997 demisi z funkce předsedy vlády s dodatkem, že jde o demisi celé vlády. Prezident Havel ji přijal a další politická jednání vedl předseda KDU-ČSL Josef Lux.[120] Dne 17. prosince 1997 prezident pověřil Josefa Tošovského, dosavadního guvernéra České národní banky, sestavením poloúřednické vlády. Nová vláda, složená zčásti z členů koaličních stran a zčásti z nestraníků, byla jmenována 2. ledna 1998.[120]

Václav Klaus obvinění z účasti na korupci odmítal a na mimořádném kongresu své strany v Poděbradech v prosinci 1997 získal hlasy většiny delegátů pro pokračování ve funkci předsedy strany. Jeho protikandidátem byl Jan Ruml, který však ve volbě neuspěl. Také došlo k obměně vedení strany, přičemž noví místopředsedové byli na Klausově straně.[118][pozn. 3] Vnitrostranická opozice proti Klausovi vytvořila odštěpeneckou platformu, která další měsíc vstoupila do vznikající Unie svobody (US). Události kolem pádu vlády a rozštěpení ODS vedly k propadu popularity ODS u voličů[126] a určitému odlivu členů této strany.[127]

Ostatní činnost[editovat | editovat zdroj]

V roce 1991 se Václav Klaus habilitoval na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy jako docent ekonomie. V tomtéž roce 1991 založil Nadaci Václava Klause, ze které se v roce 1993 stal Nadační fond Václava Klause, podporující mimo jiné vzdělávání občanů České republiky v politických, sociálních a ekonomických vědách.[128] V roce 1995 byl Klaus jmenován profesorem pro obor financí na Vysoké škole ekonomické.

Opoziční smlouva (1998–2002)[editovat | editovat zdroj]

V následujících předčasných volbách (1998) získala ODS pod Klausovým vedením a po kampani, založené do značné míry na varování před nástupem levice k vládě, necelých 28 %. Po neúspěšném vyjednávání s předsedou Unie svobody Janem Rumlem sestavil vládu předseda vítězné ČSSD Miloš Zeman za podpory ODS, a to sepsáním tzv. „opoziční smlouvy“. V rámci rozdělení funkcí podle této smlouvy byl Václav Klaus zvolen do funkce předsedy Poslanecké sněmovny.[pozn. 4] Pragmatické řešení rozdělení moci a kontrast s předcházející výrazně protilevicovou kampaní ODS se staly předmětem ostré kritiky z nejrůznějších stran. To vedlo k nespokojenosti části veřejnosti, vyjádřené například iniciativou „Děkujeme, odejděte!“ (listopad 1999), která bezvýsledně požadovala odchod Klause i Zemana z politiky (prosinec 1999).

V roce 1999 Klaus založil občanské sdružení Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) a působil jako první předseda jeho správní rady.[129]

Během krize v České televizi v prosinci 2000, která nastala poté, co byl zvolen novým generálním ředitelem Jiří Hodač, se Klaus postavil na stranu nového vedení v čele s Hodačem a jím jmenovanou ředitelkou zpravodajství Janou Bobošíkovou.

V roce 2002 se Klaus během letu do New Yorku seznámil s Klárou Lohniskou, letuškou ČSA.[130] V létě 2002 potom bulvární deník Blesk uveřejnil jejich společnou fotografii.[131][132] Aféra však Klausův manželský život nerozvrátila.[133] V březnu 2008 se v médiích objevila jména jiných dvou žen, se kterými měl Klaus údajně poměr.[134][135]

Prezident republiky (2003–2013)[editovat | editovat zdroj]

První období[editovat | editovat zdroj]

Setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem v roce 2006

V dalších poslaneckých volbách v roce 2002 opět zvítězila ČSSD a došlo k posílení levice, což bylo vnímáno jako neúspěch ODS i Klause. Vedení ODS dalo následně své funkce k dispozici. Klaus se později rozhodl nekandidovat znovu na předsedu strany a oznámil úmysl kandidovat na funkci prezidenta republiky. Jako svého nástupce doporučil Petra Nečase,[136] ale předsedou ODS byl zvolen Mirek Topolánek a Václav Klaus se stal čestným předsedou strany. Této funkce se vzdal 6. prosince 2008.[137]

Klausova prezidentská kandidatura byla úspěšná, když byl 28. února 2003 ve třetím kole opakované volby zvolen 142 hlasy z 281 prezidentem České republiky. Ve společném hlasování Senátu a Poslanecké sněmovny se prosadil nejen díky podpoře ODS, ale i kvůli rozporům v tehdejší vládní koalici, vnitřnímu boji v ČSSD a podpoře části KSČM. Do funkce byl uveden 7. března 2003.[pozn. 5]

V roce 2003 Václav Klaus založil s manželkou Nadační fond manželů Livie a Václava Klausových, jehož posláním je "podpora humanitárních aktivit právnických a fyzických osob, zejména se zaměřením na podporu projektů a aktivit zdravotně sociálního charakteru a projektů a aktivit v oblasti vzdělávání".[138] Fond měl v roce 2014 šest projektů: Senioři komunikují, Jazykové kurzy, Stipendia, Kroužky, Podpora dětských obětí dopravních nehod a Řidičské průkazy.[139]

V roce 2005 Klaus obdržel anticenu Zelená perla za výrok "Občanská společnost je polemika se svobodnou společností. A je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků proti ní bojovat.",[140] který měl podle deníku Právo pronést 12. 7. 2005 na semináři CEP s názvem Postdemokracie: hrozba, nebo naděje? jako komentář k příspěvku ředitele české pobočky Greenpeace Jiřího Tuttera.[141]

Klausovo první funkční období vypršelo 7. března 2008.

Druhé období[editovat | editovat zdroj]

Klaus při setkání s polským prezidentem Bronisławem Komorowskim na Sněžce (2010)

V roce 2008 byl Klausovým soupeřem v první prezidentské volbě ekonom Jan Švejnar, kterého podporoval i bývalý prezident Václav Havel.[83] Volba proběhla 8. a 9. února a nepřinesla vítěze, i když Václavu Klausovi stačilo ke zvolení ve třetím kole získat jediný hlas navíc.[142] V druhé volbě 15. února 2008 byl Klaus ve třetím kole prezidentem zvolen, když získal 141 hlasů. Ke zvolení mu pomohly hlasy tří tehdejších členů a poslanců ČSSD, a to Miloše Melčáka, Michala PohankyEvžena Snítilého.

K takzvanému „chilskému incidentu“ došlo 4. dubna 2011, během státní návštěvy v Chile. Prezident Klaus si zde vzal a strčil do kapsy protokolární pero vyrobené z modrého polodrahokamu lapis lazuli.[143][144][145] Přitom byl natočen Českou televizí, která záznam odvysílala. Ten měl (především na internetu) miliony shlédnutí a vzbudil značný ohlas v Česku i v zahraničí.[146]

V únoru 2012 Václav Klaus spolu se svými syny a kancléřem Jiřím Weiglem založil studijní a výzkumnou obecně prospěšnou společnost s názvem Institut Václava Klause, jejíž cíle jsou „dokumentace, výzkum a propagace života, díla a myšlenek prezidenta republiky Václava Klause“ a „shromažďování literatury a propagace idejí a témat souvisejících s veřejným působením Václava Klause“. Kromě zakladatelů se na její činnosti účastní např. Ladislav Jakl a europoslanec Ivo Strejček.[147]

Od roku 1990 je Václav Klaus aktivním členem Montpelerinské společnosti, sdružení liberálních ekonomů.[148] Vystupuje s projevy na jejích konferencích[149][150][151][152][153][154][155] a v září 2012 se na jeho pozvání konalo valné shromáždění této společnosti na Pražském hradě, kde Klaus prohlásil, že demokracii a tržní ekonomiku ohrožují mimo jiné ztráta tradičních hodnot, populismus demokratických politiků a rostoucí moc soudů, neziskových organizací a médií.[156][157]

28. září 2012 v Chrastavě na Liberecku došlo k útoku na Václava Klause neškodnou airsoftovou zbraní.[158][159] Klaus utrpěl oděrky na lokti.[160] Útočník chtěl upozornit na špatný stav politické scény v ČR.[161] Za útok byl potrestán šesti měsíci odnětí svobody podmíněně.[162]

Senát PČR dne 4. března 2013 schválil podání ústavní žaloby na prezidenta Václava Klause pro velezradu. Jde o první žalobu na prezidenta v historii ČR. Pro podání žaloby Ústavnímu soudu hlasovalo 38 přítomných senátorů a senátorek. 30 členů Senátu bylo proti žalobě a 13 dalších senátorů a senátorek se hlasování nezúčastnilo nebo se hlasování zdrželi.[163][164] Ústavní žaloba uvedla pět důvodů. Byly to kontroverzní novoroční amnestie a otálení s podpisem dodatku k Evropské sociální chartě. Dále to, že prezident nerozhodl o jmenování Petra Langra, jednoho ze soudních čekatelů, ačkoliv mu to nařídil soud. Také že dosud nepodepsal doplněk Lisabonské smlouvy o novém záchranném fondu eurozóny i přes souhlas parlamentu s tímto doplňkem. Václav Klaus podle senátorů ohrozil i fungování Ústavního soudu tím, že téměř rok nejmenoval žádného ústavního soudce a nenavrhl Senátu nové kandidáty s výjimkou dvou neúspěšných pokusů. Na Ústavním soudě byla žaloba projednána v plénu pod sp. zn. Pl. ÚS 17/13, a to přednostně. Řízení však bylo bez věcného projednání zastaveno, a to proto, že Václav Klaus již v tu dobu nebyl ve funkci prezidenta republiky.[165]

Před prezidentskými volbami Klaus vyjádřil podporu v kandidatuře svému tajemníkovi Ladislavu Jaklovi tím, že sám podepsal jeho nominační petici.[166] V rozhovoru pro Lidové noviny později uvedl, že ze všech zájemců o prezidentský post je Miloš Zeman jediným politikem. „Tak proč bych ho nemohl nepřímo podpořit?“[167]

Domácí politika[editovat | editovat zdroj]

Zákonodárství[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam prezidentských vet Václava Klause.

Václav Klaus dříve kritizoval Václava Havla za časté používání prezidentského veta, sám však jako prezident právo veta často používal.[168][169]

Během prvního prezidentského období vetoval celkem 34 zákonů. V únoru 2006 například návrh zákona o registrovaném partnerství, protože byl podle něj špatný a rozšiřoval oblast státních zásahů do lidských životů.[170] Za tento krok byl kritizován např. Jiřím Hromadou z Gay iniciativy[170] a premiérem Jiřím Paroubkem.[171] O měsíc později Poslanecká sněmovna veto nejtěsnější většinou přehlasovala a zákon začal platit.[172] Když pak parlament v červnu 2008 schválil novelu zákona, prezident Klaus ji nechal projít bez svého podpisu.[173][174]

Během druhého prezidentského období využil Václav Klaus prezidentské veto celkem 29krát. Mimo jiné vetoval v květnu 2008 tzv. antidiskriminační zákon, o kterém prohlásil, že „je zbytečný a kontraproduktivní“.[175][176] Sněmovnou byl však přehlasován.[177]

Milosti[editovat | editovat zdroj]

Oproti prezidentu Havlovi omezil Václav Klaus udělování prezidentské milosti.[178] Mezi udělenými milostmi je však několik kontroverzních případů.[179] Nejznámější je udělení milosti podnikateli a sponzorovi ODS Zdeňku Kratochvílovi (2008),[180] úplatné policistce (2010),[181][182] spolupracovníkům zavražděného podnikatele Mrázka (2010)[183], podnikateli za půlmiliardový podvod (2011)[184], exředitelce Metropolitní univerzity Praha Anně Benešové, odsouzené za podplácení a zpronevěru (2012)[185] a odložení nástupu do vězení dalšímu spolupracovníkovi podnikatele Mrázka (2012).[186]

Amnestie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Amnestie Václava Klause.

Při příležitosti 20. výročí vzniku samostatné České republiky prezident Klaus vyhlásil 1. ledna 2013 dílčí amnestii. Prezident prominul nebo zahladil roční a kratší nepodmíněné tresty všem odsouzeným a obviněným osobám. Amnestie se vztahovala i na ty osoby, které měly strávit ve vězení dva roky, ale nikoho nezabily, vážně nezranily a ani neznásilnily. Také téměř všem vězňům starším než 75 let byly jejich tresty prominuty. Prezident se také rozhodl zastavit i vleklá trestní stíhání, pokud od jejich zahájení uplynulo přes osm let a týkaly se maximálně desetiletých trestů, Byla to jediná amnestie, kterou ve svém úřadu Václav Klaus vyhlásil.[187]

Velmi kontroverzním se ukázal být článek o zastavení vleklých trestních stíhání. Z amnestie tak profitovali mj. bývalý předseda Českomoravského fotbalového svazu František Chvalovský nebo manažeři zbankrotovaného H-Systemu.[188][189] Amnestie byla díky tomu velmi kritizována, snahy o zrušení zmíněné kontroverzní části však byly Ústavním soudem odmítnuty.[190] Kritiku amnestie připomněl např. Jan Vávra ve svém příspěvku pro Český rozhlas 6.[191]

Ostatní prezidentské akty[editovat | editovat zdroj]

V březnu 2005 Klaus odmítl jmenovat několik justičních čekatelů navržených ministrem spravedlnosti do úřadu soudce, což odůvodnil jejich nízkým věkem (méně než 30 let).[192] Někteří z nich se bránili správní žalobou,[193][194][195] v soudním řízení však vytrval jen jeden z nich, Petr Langer, v jehož případě Městský soud v Praze shledal Klausovo jednání nezákonným a uložil mu justičního čekatele soudcem jmenovat, nebo jeho nejmenování řádně zdůvodnit, což potvrdil i Nejvyšší správní soud.[196][197][198] Podle dostupných informací však tak Václav Klaus neučinil.[199]

V říjnu 2005 Klaus odmítl jmenovat prezidenta České lékařské komory (ČLK) Davida Ratha, který byl členem a poslancem ČSSD, do funkce ministra zdravotnictví ve vládě Jiřího Paroubka. Podle Klause by se Rath díky svému předsednictví ČLK dostal do střetu zájmů.[200] Rath nakonec 2. listopadu 2005 z funkce prezidenta ČLK abdikoval[201] a Klaus jej 4. listopadu jmenoval do funkce ministra zdravotnictví.[202]

Zahraniční politika[editovat | editovat zdroj]

Evropská unie[editovat | editovat zdroj]

Přístupovou smlouvu k Evropské unii podepsal Václav Klaus spolu s tehdejším premiérem Vladimírem Špidlou 16. dubna 2003 v Aténách.[203][204][205] Smlouvu o Ústavě pro Evropu jménem prezidenta Klause za Českou republiku podepsali 29. října 2004 v Římě tehdejší premiér Stanislav Gross a tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda.[206]

Václav Klaus však poté vystupoval jako kritik evropské integrace a fungování Evropské unie. Byl pro ekonomické svobody, ale odmítal bruselský politický centralismus i politickou integraci, která by podle Klause byla možná jen za cenu války.[136] Demokratická kontrolovatelnost výkonné moci není podle něho možná v ničem větším, než v národním státě.[207] Ve své knize Česká republika na rozcestí – Čas rozhodnutí z roku 2013 došel až k názoru, že nejlépe by pro Českou republiku bylo, pokud by z „antidemokratické“ Evropské unie vystoupila.[208]

Klausův „euroskepticismus[209] či „eurorealismus“[210] bývá kritizován, například Daniel Esperza z Palackého univerzity v Olomouci považuje (2010) Klausův euroskepticismus ze hlavní příčinu náhlého odmítnutí České republiky na mezinárodní scéně. Podle jeho názoru se Klaus ideologicky inspiroval britským euroskepticismem, což je ale v rozporu s politickou realitou České republiky, jež nemá velmocenské postavení ani alternativu v podobě Commonwealthu jako Velká Británie. Klausův euroskepticismus či eurorealismus je v rozporu s realitou a nelze jej vysvětlit, tak jako v britském případě teorií racionální volby, míní Esperza, když se ptá, nakolik Česká republika z Klausova euroskepticismu zahraničně-politicky profitovala a co je vlastně jeho politickým cílem. Propast mezi ideologií a realitou ukazuje dle autora na to, že Klaus je "idealista, jenž slepě věří ve svoji vlastní ideologii, kterou prezentoval jako výjimečný způsob řešení současné politické krize EU".[211] Esperza vysvětluje tento euroskeptismus Klausovým srovnáním kritických postojů k EU s Janem Husem a jeho kritikou církve a Klausovou sebestylizací v disidenta v rámci EU, které odrážejí v Esterzově interpretaci jeden ze základních národních mýtů českého národa – husitské stigma a představu o národní výjimečnosti.[212]

Václav Klaus byl kritikem Lisabonské smlouvy. Po nálezu Ústavního soudu, který ji neshledal protiústavní, však smlouvu podepsal,[213][214] i když prý v souvislosti s tím zvažoval možnost, že se vzdá prezidentského úřadu.[215]

V souvislosti s evropskou měnovou krizí roku 2011 Klaus vyjádřil nesouhlas se vstupem České republiky do eurozóny (s opuštěním koruny a přijetím eura). Vycházel přitom z přesvědčení, „že nemáme takovou ekonomickou výkonnost jako Německo a že nepracujeme tak tvrdě jako lidé v této zemi.“[216][217]

Koncem roku 2012 odmítl Klaus za ČR podepsat doplněk Lisabonské smlouvy, který by umožnil vznik nového záchranného fondu eurozóny - Evropského stabilizačního mechanismu (ESM, též Euroval). Klaus tento fond označil za "zrůdnou, hroznou věc".[218] Dodatek nakonec podepsal až Klausův nástupce Miloš Zeman.[219]

Vně Evropské unie[editovat | editovat zdroj]

Václav Klaus byl odpůrcem vojenského zásahu Severoatlantické aliance (NATO) proti Jugoslávii vedené prezidentem Slobodanem Miloševičem (tzv. Operace Spojenecká síla)[zdroj?] a proti uznání samostatnosti státu Kosovo[zdroj?].

V roce 2010 hostil Václav Klaus na Pražském hradě schůzku mezi americkým prezidentem Barackem Obamou a jeho ruským protějškem Dmitrijem Medveděvem, při které byla podepsána smlouva START o snižování počtu jaderných zbraní.[220][221]

Společenské působení[editovat | editovat zdroj]

Prague Pride[editovat | editovat zdroj]

V srpnu 2011 se Václav Klaus zastal svého mluvčího Petra Hájka a vysvětlil svůj postoj k tzv. homosexualismu poté, co Hájek označil homosexualitu za deviaci a odsoudil průvod gay hrdosti Prague Pride 2011. Klaus uvedl: „Pražská „Prague Pride“ není projevem homosexuality, ale homosexualismu, kterého se – stejně jako řady dalších módních „ismů“ – velmi obávám. Přesně toto je ostatně postoj, který jsem veřejně zastával v roce 2006 při svém vetu zákona o registrovaném partnerství.“[222]

Akce D.O.S.T. a Ladislav Bátora[editovat | editovat zdroj]

Dva Klausovi blízcí spolupracovníci v prezidentském období a jeho ideologičtí zastánci, ředitel politického odboru Ladislav Jakl a zástupce vedoucího kanceláře pro oblast komunikace a kultury Petr Hájek se stali signatáři petice a aktivními účastníky radikálně konzervativní iniciativy Akce D.O.S.T.[223][224][225][pozn. 6] Ta s Václavem Klausem sdílela odpor k antidiskriminačnímu zákonu, multikulturalismu, „homosexualismu“ či Lisabonské smlouvě[224][228] a její představitelé spojovali motivaci k vlastnímu angažmá mimo jiné se svou nespokojeností s vývojem ODS po Klausově odchodu.[225][229] Iniciativa uspořádala 3. října 2009 na podporu jeho odmítání ratifikace Lisabonské smlouvy tzv. „Pochod na Hrad“, jenž jí posloužil jako jeden z aktivizačních momentů.[225] Klaus převzal petici a v proslovu k účastníkům mimo jiné uvedl: „Čtu vaše hesla, já jim rozumím. Já to cítím podobně jako vy, ale jako prezident to říkám možná slabší terminologií.“ Na podzim téhož roku vystoupila na obranu prezidenta v protiakci při demonstraci Klausových odpůrců.[228]

V únoru 2011 zamýšlel ministr školství Josef Dobeš (VV) jmenovat předsedu Akce D.O.S.T Ladislava Bátoru svým náměstkem, údajně na doporučení „lidí z okolí prezidenta“.[224][230] Záměr však vyvolal značnou kritiku a protesty, zejména s poukazy na Bátorovy údajně extremistické názory[231][232][233] a jeho vedení kandidátky nacionalistické Národní strany v roce 2006.[229] Proti Bátorovu jmenování se tehdy postavil i premiér Petr Nečas,[230] ale prezident Klaus se stal jedním z jeho hlavních obhájců,[225] když se ho v článku pro Právo 28. února zastal, přihlásil se k řadě jeho názorů a protesty přirovnal k hilsneriádě.[224][228][234][235] To vyvolalo další bouřlivé reakce některých osobností a sdružení.[236][237][238][pozn. 7] Dne 8. července 2011 pak prezident přijal Bátoru a další představitele Akce D.O.S.T. na Hradě při oficiálním setkání,[225] přičemž Česká televize informovala o blízkosti některých členů ke krajní pravici.[230] Na konci Klausova prezidentství se tato iniciativa postavila na jeho stranu ve sporech o prezidentskou amnestii, zejména proti „ideovému táboru kolem Karla Schwarzenberga“.[225]

Environmentalismus[editovat | editovat zdroj]

Václav Klaus byl od počátku své politické dráhy kritikem environmentalismu, který považuje za levicovou ideologii.[239][240] Za své názory obdržel třikrát (v letech 1995, 2005 a 2007; výrok v roce 2005 se netýkal ekologie) v anketě „antiekologický výrok roku“ cenu nazvanou „Zelená perla roku[140] a v roce 1993 za postoj k dostavbě Temelína také název Ropák roku.[241]

Environmentalismus označuje za současné největší ohrožení svobody. V odpovědi na otázky amerického Kongresu uvedl: „Komunismus vystřídalo nebezpečí ambiciózního environmentalismu. Tato ideologie vzývá zemi a přírodu a pod hesly o jejich ochraně – podobně jako staří marxisté – se snaží nahradit svobodný spontánní vývoj lidstva jakýmsi centrálním (nyní globálním) plánováním celého světa.[242] Prohlásil například, že ekologičtí aktivisté představují větší globální hrozbu než teroristé z Al-Káidy.[243][244]

V rozhovoru pro HN řekl, že „environmentalismus je inkarnace novodobého levičáctví“.[245] Tento názor zopakoval v diskuzi se čtenáři Financial Times: „Environmentalismus – nikoli ochrana přírody (a životního prostředí) – je levicová ideologie.[246]

Václav Klaus patří k hlasitým kritikům názoru, že globální oteplování je způsobeno člověkem. Své názory na boj proti globálnímu oteplování shrnul ve své knize Modrá, nikoli zelená planeta. Existenci globálních změn klimatu nezpochybňuje, je však hlasitým kritikem boje proti nim. Globální změny klimatu jsou podle jeho názoru přirozeného původu a boj proti nim tak bezvýznamný. Rovněž argumentuje tím, že oteplování nemusí mít jen negativní dopady. Řešení problému spatřuje v adaptaci a technologickém pokroku: „Namísto marných pokusů s ním bojovat bychom se měli připravit na jeho důsledky. I kdyby se atmosféra oteplovala, negativní dopady nemusí převážit.[242]

Rovněž dlouhodobě kritizuje panel IPCC jako zpolitizovaný a jednostranně zaměřený. Staví se proti termínu vědecký konsenzus, který je podle něho „vždy dosahován hlasitou menšinou, nikoli tichou většinou“.[247]

Hodnocení prezidentství[editovat | editovat zdroj]

Václav Klaus na Národní třídě v Praze při vzpomínkové slavnosti dne 17. listopadu 2006

V souvislosti s odchodem Václava Klause z funkce prezidenta zhodnotil americký novinář James Kirchick pro anglickou edici německého časopisu Der Spiegel prezidentské období Václava Klause. Podle jeho názoru Klaus měl určitě významnou roli v české historii, ale "jeho dědictví bude zřejmě poškozeno kontroverzními postoji k Evropské unii, klimatické změně a populismem".[248] Kirchick si všímá Klausovi záliby v -ismech a zvláště potom jeho posledního užití pojmu havlismus v rozhovoru pro polský týdeník Rzeczy, jehož styl považuje u Václava Klause za rutinu, která je "zlomyslná, hysterická a přezíravá... k V. Havlovi".[249] Podle Kirchicka byla prezidentská dekáda Václava Klause charakteristická častým testováním ústavních omezení funkce a kontroverzemi v záležitostech počínaje homosexuály a konče globálním oteplením. Klaus za sebou jako nejvýznamnější politik polistopadového období po V. Havlovi ponechává "diskutabilní dědictví", míní Kirchick. Konkrétně si všímá také Klausova opožděného podpisu Lisabonské smlouvy a kritiky Evropské unie.[249] Autor připomíná roli Václava Klause v českých prezidentských volbách a jeho podporu Miloše Zemana, která byla podle Kirchickovy analýzy projevem Klausových sklonů k populismu. Podpora Zemana proti Karlu Schwarzenbergovi odpovídala podle Kirchicka Klausově osobnímu politickému stylu. Schwarzenberg představoval v protikladu ke Klausovi mezinárodní a kosmopolitní názor na politiku a byl především přítelem Václava Havla. Kirchick si dále všiml pragmatického vztahu Václava Klause k Rusku a napsal: "Za jeho 25 let v politice je těžké najít jediný geopolitický problém, na který by měl Klaus jiný názor než Rusko..."[250] V závěru svého článku Kirchick připomněl, že Klaus byl i přes své kontroverzní výroky v České republice populární a důvěryhodný. Nicméně se pozastavuje nad jeho "překvapivou" amnestií z 1. ledna 2013, která "pravděpodobně může být nejtrvalejším aspektem Klausova dědictví".[251]

Ze strany názorových oponentů i ze zahraničí, např. europoslance Othmara Karase v roce 2009, byly kritizovány i Klausovy osobní vlastnosti, a sice jeho údajná politická nevypočitatelnost, ješitnost a sebestřednost.[252][253] Podle Vladimíry Dvořákové (2011) popularitu Václava Klause snižují také názory a vystupování jeho poradce Ladislava Jakla a ředitele tiskového odboru prezidentské kanceláře Hájka.[254][pozn. 8]

Britský týdeník The Economist v srpnu 2011 zařadil Václava Klause v souvislosti se způsobem prezentace jeho názorů mezi kontroverzní východoevropské politiky, kteří vyhledávají špatnou publicitu a údajně tím škodí vlastním zemím, které potřebují investice. Podle týdeníku má tato skupina sklon opovrhovat konvenční diplomacií a publicitou. „Například Václav Klaus obvykle odmítá hovořit se zahraničními novináři, pokud mu neslíbí, že otisknou celé jeho odpovědi,“ citoval The Economist server iHNed.cz.[259][260]

Uměleckou formou svůj názor na prezidenta Klause vyjádřil Michal Viewegh v knihách Báječná léta s Klausem a Mráz přichází z Hradu.[261][262]

Exprezident (2013–)[editovat | editovat zdroj]

V předčasných volbách roku 2013 výslovně podpořil stranu Jany Bobošíkové, která se za účelem soustředit „klausovské síly“ přejmenovala na Hlavu vzhůru – volební blok. Osobně vystoupil na několika mítincích[263] a objevil se i na předvolebních billboardech.[264] Strana pak získala celkem 21 241 hlasů, což činilo 0,42 %, a nezískala tak žádný mandát.[265] Klaus za hlavního viníka neúspěchu označil Stranu svobodných občanů, která se projektu odmítla zúčastnit (sama získala 122 564 hlasů, tedy 2,46 %).[266]

V roce 2014 nevyloučil, že by se zúčastnil volby prezidenta v roce 2018, a to v případě, že by se na tento post rozhodl kandidovat kněz Tomáš Halík, s nímž má Klaus dlouhodobé spory.[267]

Ministr školství Marcel Chládek (ČSSD) 24. října 2014 uvedl, že by měl Václav Klaus zasednout v čele Národní rady pro vzdělávání, jejíž vznik byl naplánován v souvislosti s novelou školského zákona od roku 2015.[268][269] Téhož dne ministra vyzvali představitelé protikorupčních iniciativ Vraťte nám stát!, Veřejnost proti korupci a Nadační fond proti korupci, aby jej nejmenoval předsedou ani řadovým členem rady, a to s poukazem – krom jiného – na „politické a obchodní zájmy Václava Klause mladšího“.[270] Výběr kritizovala také společnost EDUin, zabývající se vzděláním.[271] Ministr Chládek později téhož dne uvedl, že by Klaus neměl být v samotné radě, nýbrž jen ve výboru, který by měl připravit podklady k ukotvení rady v zákoně. Dne 26. října pak ministr uvedl, že v radě nezasedne žádný aktivní ani bývalý politik a že Václav Klaus nezasedne ani v přípravném výboru.[271][272]

Vyznamenání a veřejná ocenění[editovat | editovat zdroj]

Během politické kariéry byla Václavu Klausovi udělena řada vyznamenání a čestných akademických titulů v Česku i v zahraničí.[273][274] Například dne 14. září 1997, u příležitosti 60. výročí úmrtí Tomáše Garrigua Masaryka, obdržel spolu s Petrem Pithartem a Milošem Zemanem v Rudolfinu Čestnou medaili T. G. Masaryka, kterou uděluje Masarykovo demokratické hnutí. 27. prosince 2007 převzal od velvyslance Ruské federace Puškinovu medaili, kterou mu udělil ruský prezident Vladimir Putin.[275] 10. května 2009 obdržel z rukou bývalého prezidenta Spolkové republiky Německo Romana Herzoga ve Freiburgu v Breisgau Mezinárodní cenu Nadace Friedricha Augusta von Hayeka za své neúnavné angažmá pro věc svobodného tržního hospodářství a blízkost k principům, které Hayek ve svých vědeckých dílech zastával.[276]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Václav Klaus je autorem více než třiceti titulů. Jeho nejúspěšnější knihou je Modrá, nikoli zelená planeta, která byla přeložena do osmnácti jazyků. Mezi další známá díla patří Evropská integrace bez iluzí s pěti cizojazyčnými mutacemi a kniha Zápisky z cest.[277]

Politická literatura, ekonomie
Prezident republiky k Lisabonské smlouvě (autogramiáda knihy)
  • 1969: Marxova politická ekonomie a ekonomická teorie[278]
  • 1991: A Road to Market Economy
  • 1991: Ekonomická teorie a ekonomická reforma
  • 1992: Dismantling Socialism: A Road to Market Economy II.
  • 1994: Česká cesta
Eseje a projevy
  • 1998: Tak pravil Václav Klaus
  • 1999: Země, kde se již dva roky nevládne
  • 2004: Rok první – projevy, články, eseje
  • 2005: Rok druhý – projevy, články, eseje
  • 2006: Rok třetí – projevy, články, eseje
  • 2007: Rok čtvrtý – projevy, články, eseje
  • 2008: Rok pátý – projevy, články, eseje
  • 2009: Rok šestý – projevy, články, eseje
  • 2010: Rok sedmý – projevy, články, eseje
  • 2011: Rok osmý – projevy, články, eseje
  • 2012: Rok devátý – projevy, články, eseje
  • 2013: Rok desátý – projevy, články, eseje
Ostatní
  • 2007: Modrá, nikoli zelená planeta
  • 2009: Modrá planeta v ohrožení
  • 2009: Kde začíná zítřek
  • 2010: Zápisky z cest
  • 2011: Evropská integrace bez iluzí
  • 2012: Zápisky z nových cest
  • 2013: My, Evropa a svět

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Rozhovory

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Mezi účastníky bylo podle Klausova vyjádření i několik pozdějších ministrů: Ivan Kočárník, Vladimír Dlouhý, Karel Dyba, Tomáš Ježek, Josef Zieleniec, Jan StráskýMiloš Zeman.[14]
  2. Tak zvaná „pravá frakce“ ODA, tedy její konzervativní křídlo zosobněné Ivanem Maškem a Čestmírem Hofhanzlem, vyzvala v květnu 1997 Klause k odstoupení z funkce předsedy vlády.[118]
  3. Výjimku představoval Bohdan Dvořák, který však 15. ledna 1998 na místopředsednický post rezignoval.[118]
  4. Obdobná situace nastala již v roce 1996, kdy vznikla menšinová vláda ODS, KDU-ČSL a ODA, přičemž ČSSD rovněž výměnou za křeslo předsedy Poslanecké sněmovny PČR opustila sál při hlasování o důvěře vládě, aby tak snížila počet hlasů nutný k vyjádření důvěry.
  5. 7. březen 2003 byl shodou okolností 153. výročím narození T. G. Masaryka.
  6. Aktivním signatářem je např. i Adam B. Bartoš, jehož texty Klaus označoval za „mimořádně bystré a mimořádně kvalitní“[226] či přímo „geniální“[136][227] a některé přebíral i na své webové stránky.[227] Později však označil za Bartošův omyl, že ten vstoupil do politiky a kandidoval v eurovolbách, což jeho názory radikalizovalo a vytratila se z nich objektivní analýza.[226]
  7. Ministr Dobeš nakonec Bátoru nejmenoval svým náměstkem, ale ředitelem personálního odboru, a protesty z politické scény, akademické obce a občanské společnosti pokračovaly. V polovině října Bátora ohlásil odchod z funkce, zůstal však poradcem ministra až do konce roku.
  8. Bývalý prezidentův mluvčí Petr Hájek například odmítá evoluci[255], nevěří v existenci teroristy bin Ládina[256] a považuje homosexuály za devianty.[257] Klausův poradce Jakl proslul tvrzením, že Každá rána zasažená přírodě je vítězstvím civilizace.[258]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. [1]Jiří Pehe: Homosexualismus a klausismus, blog.aktualne.cz, 6. 8. 2011, online
  2. KLAUS, Václav. Odpověď na reakce některých zneuživatelů internetové svobody [online]. vaclavklaus.cz, 2004-02-16, [cit. 2014-09-13]. Dostupné online.  
  3. "Klaus: Profesor z chalupy", Dnes, 2. února 2008, http://zpravy.idnes.cz/klaus-profesor-z-chalupy-0hc-/domaci.aspx?c=A080207_102842_domaci_adb. Staženo 16. ledna 2003.
  4. http://ona.idnes.cz/marie-klausova-vedla-syna-pevnou-rukou-d9a-/spolecnost.aspx?c=A060811_151704_ona_ony_jup
  5. Zdeňka Kuchyňová: Bohoslužba v Betlémské kapli připomněla památku Jana Husa, zprávy Radia Praha, 6. 7. 2003
  6. ČTK: Vlažné přijetí a ateismus Čechů, píší světové agentury, Týden.cz, 27. 9. 2009
  7. Jiří Pehe. Klaus: portrét politika ve dvaceti obrazech. 1.. vyd. Praha : Prostor, 2010. 288 s. [Dále jen Pehe]. ISBN 978-80-7260-240-7. S. 13.  
  8. Pehe, s. 14
  9. Pehe, s. 13–14
  10. Biografie Václava Klause mladšího na stránkách Prvního obnoveného reálného gymnázia v Praze
  11. Pehe, s. 14
  12. Pehe, s. 14
  13. Pehe, s. 14
  14. BUCHERT, Viliam; JANEČKOVÁ, Zuzana. Rozhovor prezidenta republiky Václava Klause pro Mladou frontu Dnes o jeho sledování StB. www.klaus.cz. 2007-06-13. Dostupné online.  
  15. Pehe, s. 14–15
  16. a b c KUČERA, Petr. Klause sledovala StB. Lidové noviny. 14. 06 2007. Dostupné online. ISSN 1213-1385.  
  17. a b c JANEČKOVÁ, Zuzana; VACA, Jan. Akce Kluk: po Klausovi šla StB. MF DNES [online]. 2007-06-13 [cit. 2014-11-06]. Dostupné online.  
  18. Pehe, s. 14–15
  19. Pehe, s. 15
  20. II. Správa ZNB (Séria: FMV) [online]. Ústav pamäti národa, [cit. 2014-11-16]. S. 49. (Vyhľadaná osoba: KLAUS Ing.CSc. Václav, registračné číslo: 27299). Dostupné online. (slovensky) 
  21. Pehe, s. 15
  22. II. Správa ZNB (Séria: FMV) [online]. Ústav pamäti národa, [cit. 2014-11-16]. S. 72. (Vyhľadaná osoba: KLAUS Václav, registračné číslo: 35409). Dostupné online. (slovensky) 
  23. VACA, Jan. StB se o Klause zajímala opakovaně, svazek Rek však zničila. iDNES.cz [online]. 2008-01-21 [cit. 2014-11-10]. Dostupné online.  
  24. Pehe, s. 15
  25. Pehe, s. 13
  26. Pehe, s. 17
  27. Pehe, s. 19
  28. Pehe, s. 19–20
  29. Pehe, s. 20–21
  30. Pehe, s. 20
  31. Pehe, s. 22–23
  32. Pehe, s. 22
  33. Pehe, s. 22
  34. Pehe, s. 25
  35. Pehe, s. 22–23
  36. Pehe, s. 27–28
  37. Pehe, s. 28–29
  38. Pehe, s. 29
  39. Pehe, s. 30–31
  40. Pehe, s. 31
  41. http://neviditelnypes.lidovky.cz/politika-dvacet-let-by-bylo-i-obcanskemu-hnuti-f4q-/p_politika.aspx?c=A110430_210015_p_politika_wag Lukáš Jelínek: Dvacet let by bylo i Občanskému hnutí
  42. Pehe, s. 31
  43. Pehe, s. 31
  44. Pehe, s. 40–43
  45. Pehe, s. 44
  46. a b c d SLANÝ, Antonín. Proces transformace české (československé) ekonomiky. In ONDRČKA, Pavel. Specifika transformačního procesu ČR. Brno : ESF MU, 2000. ISBN 80-210-2368-6. S. 21.
  47. Pehe, s. 17
  48. Pehe, s. 18
  49. Pehe, s. 19 a s. 23
  50. Pehe, s. 18
  51. Pehe, s. 17–19
  52. Pehe, s. 31–32
  53. Pehe, s. 55–56
  54. Pehe, s. 19
  55. Pehe, s. 21
  56. Pehe, s. 19
  57. Pehe, s. 33
  58. Pehe, s. 32
  59. Slaný (2000), s. 29.
  60. Slaný (2000), s. 35.
  61. Pehe, s. 32
  62. Pehe, s. 33
  63. a b FUCHS, Kamil. Místo privatizace v procesu transformace. In ONDRČKA, Pavel. Specifika transformačního procesu ČR. Brno : ESF MU, 2002. ISBN 80-210-2783-5. S. 43-44.
  64. Pehe, s. 38
  65. Pehe, s. 38
  66. Fuchs (2002), s. 44-45.
  67. Pehe, s. 33
  68. Pehe, s. 34
  69. Fuchs (2002), s. 42.
  70. Pehe, s. 34
  71. Pehe, s. 34–35
  72. ŠVARCOVÁ, Jana. Stav a problémy privatizace v ČR. In ONDRČKA, Pavel. Specifika transformačního procesu ČR. Brno : ESF MU, 2002. ISBN 80-210-2783-5. S. 58-59.
  73. Pehe, s. 34–35
  74. Pehe, s. 24
  75. ORÁLEK, Pavel. Privatizace: Je Klaus otcem kapitalismu, či spoluviníkem tunelování?. Hospodářské noviny [online]. 2011-05-19 [cit. 2014-10-03]. (ve webovém archivu). Dostupné online. Dostupné také na: [2].  
  76. Pehe, s. 37
  77. Pehe, s. 64
  78. Pehe, s. 35
  79. Švarcová (2002), s. 59.
  80. Pehe, s. 35
  81. Pehe, s. 36
  82. KOVANDA, Lukáš. Klaus s kupónovou privatizací neuspěl (Joseph Stiglitz). Blog Lukáše Kovandy [online]. 2008-09-29 [cit. 2014-10-20]. Dostupné online.  
  83. a b ČTK. Havel podpořil nahrazení Klause Švejnarem. Novinky.cz [online]. 2008-01-01 [cit. 2014-09-24]. Dostupné online.  
  84. SRNOVÁ, Veronika. "Nesmírně proevropský" Klaus "totálně nepřijímá Švejka". Česká televize [online]. 2013-03-09 [cit. 2014-09-24]. Dostupné online.  
  85. MORAVEC, Václav. Václav Havel v Impulsech Václava Moravce. Impulsy Václava Moravce [online]. 2008-01-01 [cit. 2014-10-07]. Dostupné online.  
  86. a b MACHÁČEK, Jan. Každá země si má hlídat svoje zájmy. Respekt. 1999-10-18, roč. 1999, čís. 43. Dostupné online [cit. 2014-09-24].  
  87. Pehe, s. 65
  88. Pehe s. 23
  89. Pehe s. 24
  90. Pehe s. 23
  91. Pehe s. 38
  92. Pehe s. 39
  93. Pehe s. 40
  94. a b c d e f g h i ŽÍDEK, Libor. Česká ekonomika v 90. letech. Brno : ESF MU, 2004. 106 s. ISBN 80-210-3551-X. Kapitola 3 Politický vývoj, s. 19-24.  
  95. Pehe s. 45
  96. a b c lub; ČTK. Klaus s Mečiarem pod platanem zpečetili osud Československa. ČT24 [online]. 2012-08-26 [cit. 2014-11-23]. Dostupné online.  
  97. RYCHLÍK, Jan. Federace by skončila i bez dohody. iVyšehrad.cz [online]. 2012-07-23 [cit. 2014-11-23]. Dostupné online.  
  98. Pehe s. 45
  99. Pehe s. 45
  100. Pehe s. 45–46
  101. Pehe s. 46
  102. Pehe s. 46
  103. Pehe s. 47
  104. PODZIMKOVÁ, Dina. ČSFR před patnácti lety: od pomlčky k rozpadu. Týden.cz [online]. 2007-08-25 [cit. 2014-11-23]. Dostupné online.  
  105. Pehe s. 48
  106. Lidovky.cz; ČTK. O půlnoci Klaus s Mečiarem oznámili konec Československa. Lidovky.cz [online]. 2012-08-26 [cit. 2014-11-23]. Dostupné online.  
  107. Pehe s. 48–49
  108. Pehe s. 49
  109. Pehe s. 50
  110. Pehe s. 50–51
  111. Pehe s. 51
  112. Pehe s. 51–52
  113. a b STROEHLEIN, Andrew; CULIK, Jan; SAXONBERG, Steven. The Czech Republic 1992 to 1999. Central Europe Review. 1999-09-13, roč. 1, čís. 12. Dostupné online. ISSN 1212-8732. (anglicky)  Cit. in: ŽÍDEK, Libor. Česká ekonomika v 90. letech. Brno : ESF MU, 2004. 106 s. ISBN 80-210-3551-X. Kapitola 3 Politický vývoj, s. 19-24.  
  114. Pehe s. 51–52
  115. a b c JANOŠ, Vít. Prezidencializace premiérství? Případová studie ČR. Brno, 2014 [cit. 2014-11-06]. 88 s. magisterská práce. FSS MU. Vedoucí práce Lubomír Kopeček. s. 23-30. Dostupné online.
  116. a b KOLÁŘ, Petr; SYLLOVÁ, Jindřiška; PECHÁČEK, Štěpán. Parlament České republiky 1993-2001. Praha : Linde, 2002. 296 s. ISBN 8072013254, ISBN 9788072013258. S. 179-180.   Cit. in: JANOŠ, Vít. Prezidencializace premiérství? Případová studie ČR. Brno, 2014 [cit. 2014-11-06]. 88 s. magisterská práce. FSS MU. Vedoucí práce Lubomír Kopeček. s. 24 a 31. Dostupné online.
  117. PELLEŠOVÁ, Pavlína. Reflexe v hospodářské politice České republiky v procesu transformace. Karviná : Slezská univerzita v Opavě, Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné, 2002. 206 s. ISBN 80-7248-165-7. Kapitola 1.1 Politické souvislosti transformace, s. 12-13.  
  118. a b c d e f g h i j k l m n o p q r JANOŠ, Vít. Prezidencializace premiérství? Případová studie ČR. Brno, 2014 [cit. 2014-11-06]. 88 s. magisterská práce. FSS MU. Vedoucí práce Lubomír Kopeček. s. 31-41. Dostupné online.
  119. MÜLLER-ROMMEL, Ferdinand; MANSFELDOVÁ, Zdenka. Czech Republic. In BLONDEL, Jean; MÜLLER-ROMMEL, Ferdinand. Cabinets in Eastern Europe. Gordonsville : Palgrave Macmillan, 2001. ISBN 0-333-74879-4, ISBN 9780333748794. S. 65. (anglicky) Cit. in: JANOŠ, Vít. Prezidencializace premiérství? Případová studie ČR. Brno, 2014 [cit. 2014-11-06]. 88 s. magisterská práce. FSS MU. Vedoucí práce Lubomír Kopeček. s. 31-41. Dostupné online.
  120. a b c d KOHOUTEK, Jan. Instituty vyslovení důvěry a vyslovení nedůvěry vládě v ústavním systému ČR. Brno, 2010 [cit. 2014-11-07]. diplomová práce. PrF MU. Vedoucí práce Pavel Molek. s. 33-34. Dostupné online.
  121. Archiv novinek ze dne 14. 6. 1998 [online]. Český rozhlas 7, 1998-06-14, [cit. 2008-01-07]. Dostupné online.  
  122. KLAUS, Václav. Online rozhovor V.K. pro www.reflex.cz [online]. Reflex.cz, resp. Klaus.cz, 2003-02-21, [cit. 2008-01-07]. Dostupné online.  
  123. KMENTA, Jaroslav. Švýcaři potvrdili tajné konto ODS. iDNES.cz. . Dostupné online [cit. 2000-14-07].  
  124. ČULÍK, Jan. Sponzorský skandál kolem Šrejberových peněz a konta ODS ve Švýcarsku – radikální změna českého myšlení, naděje pro budoucno?. Britské listy. . Dostupné online [cit. 2008-01-07]. ISSN 1213-1792.  
  125. ŠANC, David. Menšinová koaliční vláda 1996 - 1998: projekt, který neměl šanci uspět. In CABADA, Ladislav. Koalice a koaliční vztahy. Plzeň : Aleš Čeněk, 2006. ISBN 8073800047. S. 80. Cit. in: JANOŠ, Vít. Prezidencializace premiérství? Případová studie ČR. Brno, 2014 [cit. 2014-11-07]. 88 s. magisterská práce. FSS MU. Vedoucí práce Lubomír Kopeček. s. 36. Dostupné online.
  126. Tomáš Miřátský&ČTK: ČR vstupuje do roku 1998 se stínem doposud největší vládní krize, ČTK, 1. 12. 1997.
  127. ODS: Historie ODS – Sarajevské události, www.ods.cz
  128. Justice.cz, úplný výpis z nadačního rejstříku pro IČ 43000746
  129. Českoslovenští a čeští prezidenti, sborník textů, str. 41
  130. Bytostný konzervativec Václav Klaus měl slabost pro letušky, lidovky.cz, 7. března 2013
  131. PETRÁŠOVÁ, Lenka; RIEBAUEROVÁ. K nevěře politiků jsou Češi shovívaví. iDNES.cz [online]. 2004-02-06 [cit. 2008-03-03]. Dostupné online.  
  132. HEJMA, Ondřej. Klausova milenka: Je to génius. iDNES.cz [online]. 2004-02-05 [cit. 2008-03-03]. Dostupné online.  
  133. BBC: Rozhovor s Livii Klausovou, Česká redakce BBC World Service, 11. 3. 2003
  134. Václav Klaus nachytán s další blondýnou. Novinky.cz [online]. 2008-03-11 [cit. 2008-03-11]. Dostupné online.  
  135. Klaus má slabost pro letušky. Bednářová je prý už jeho třetí. iDnes.cz [online]. 2008-03-11 [cit. 2008-03-17]. Dostupné online.  
  136. a b c BALŠÍNEK, Dalibor; KAISER, Daniel. Rozhovor prezidenta republiky pro Lidové noviny. Lidové noviny [online]. 2010-12-18 [cit. 2014-10-07]. Dostupné online. ISSN 1213-1385.  
  137. Klausovo rozhodnutí rozplakalo některé členy, lidovky.cz, 6. 12. 2008
  138. Justice.cz, úplný výpis z nadačního rejstříku pro IČ 27082857
  139. Nadační fond manželů Livie a Václava Klausových. Projekty a nadační příspěvky [online]. nedatováno, [cit. 2014-10-15]. Dostupné online.  
  140. a b Zelená perla (výsledky ankety)
  141. autor neuveden. Nešťastný debakl zeleného osamělce. Právo [online]. 2014-07-14 [cit. 2014-10-07]. Dostupné online. ISSN 1211-2119.  
  142. Josef Kopecký: Česko nového prezidenta nemá, Klausovi chyběl jediný hlas, iDnes.cz, 8. 2. 2008
  143. Chile Klause poopravilo: Nešlo o obyčejnou propisku, ale o umělecký unikát Novinky.cz, 14. 4. 2011, [cit. 17. 4. 2011], aa, sw, Právo
  144. Obyčejná propiska? V Klausově kapse skončilo pero s polodrahokamy, idnes.cz, 14. dubna 2011, aha (Adam Hájek)
  145. Klaus ukradl pero, všimli si v Americe, Brity baví jeho spokojený úsměv, idnes.cz 13.4.2011, dostupné online
  146. NOVOTNÝ, Pavel; BROŽ, Jan. Klaus a chilské pero propagují Česko v cizině. Navíc zdarma. iDnes [online]. 2011-04-23 [cit. 2014-10-01]. Dostupné online.  
  147. Institut Václava Klause, o.p.s. (IČ 24220345) v obchodním rejstříku
  148. LINDNER, Tomáš. Náš boj nekončí. Respekt. 10. 9 2012, roč. 23, čís. 37, s. 35. ISSN 0862-6545.  
  149. (anglicky) Transforming Toward A Free Society, anglický originál projevu 12. 9. 1996
  150. (anglicky) The Third Way and Its Fatal Conceits, anglický originál projevu 30. 8. 1999
  151. Třetí cesta a její fatální omyl, překlad projevu 30. 8. 1999
  152. Intelektuálové a socialismus, překlad projevu 22. 9. 2005
  153. (anglicky) The Intellectuals and Socialism: As Seen from a Post-Communist Country Situated in Predominantly Post-Democratic Europe, anglické poznámky k projevu 22. 9. 2005
  154. (anglicky) Current Global Warming Alarmism and the Mont Pelerin Society’s Long Term Agenda, anglický originál projevu 8. 9. 2008
  155. Jak dochází k pádům režimů a jak se vrátit ke svobodě?, překlad projevu z Fès Medina, Maroko, 21. dubna 2012
  156. mav, duk. Klaus: Západ zklamal, vrací se k socialismu. ČT24 [online]. , 7. 9 2012 [cit. 2012-09-15]. Dostupné online.  
  157. (anglicky) Mont Pelerin Society General Meeting Speech: We Are Not on the Winning Side – projev Václava Klause na valném shromáždění Montpelerinské společnosti, Pražský Hrad, 7. 9. 2012.
  158. Novinky. Bylo to tak rychlé, že jsem se ani nestihl bát, řekl po útoku Klaus. novinky.cz [online]. , 28. 9 2012 [cit. 2012-09-29]. Dostupné online.  
  159. bit, čtk. Na prezidenta Klause střílel v Chrastavě muž plastovou pistolí, ochranka reagovala pozdě. ihned.cz [online]. , 28. 9 2012 [cit. 2012-09-29]. Dostupné online.  
  160. HOFRICHTEROVÁ, Eva; GOLIS, Ondřej. Muž vystřelil na Klause z plastové pistole, prezident jel do nemocnice. lidovky.cz [online]. 2012-09-28 [cit. 2014-11-01]. Dostupné online. ISSN 1213-1385.  
  161. vrm. Útočník: Střelba na Klause? Zranit jsem ho nechtěl [online]. Ceskatelevize.cz, 2012-10-01, [cit. 2013-02-10]. Dostupné online.  
  162. PLUHAŘ, Adam. Střílel na Klause, od soudu odešel s podmínkou. Necítím se vinen, řekl. iDNES.cz [online]. 2013-06-06 [cit. 2014-11-01]. Dostupné online.  
  163. ČTK. Senát schválil ústavní žalobu na prezidenta pro velezradu. České noviny.cz [online]. 2013-03-04 [cit. 2013-03-04]. Dostupné online.  
  164. Senát schválil ústavní žalobu na prezidenta Klause pro velezradu. Pro bylo 38 senátorů, ihned.cz, 4. března 2013
  165. Usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/13 [online]. Brno: Ústavní soud, 2013-03-27, [cit. 2013-03-28]. Dostupné online.  
  166. Lidovky.cz, ČTK. Jakl táhne na Hrad. Už má i podpis prezidenta Klause. lidovky.cz [online]. , 23. 9 2012 [cit. 2012-10-06]. Dostupné online.  
  167. KAISER, Daniel. Klaus podpořil Zemana. Jako jediný je politik, tvrdí prezident. Lidovky.cz [online]. 2012-10-06 [cit. 2012-10-06]. Dostupné online.  
  168. BÉM, Roman. Klaus teoretik: Veto jednou za 10 let. Klaus v praxi: 59 vet. Česká televize [online]. 2013-03-04. Dostupné online.  
  169. HAVLÍN, Tomáš. Klaus už překonal Havla. Vetoval víc zákonů. iDNES.cz [online]. 2006-06-09 [cit. 2012-10-10]. Dostupné online.  
  170. a b Lidovky.cz. Klaus vetoval zákon o registrovaném partnerství. Lidovky.cz [online]. 2006-02-16 [cit. 2014-09-29]. Dostupné online. ISSN 1213-1385.  
  171. PAROUBEK, Jiří. DOKUMENT: Reakce premiéra na prezidentské veto. Novinky.cz [online]. 2006-02-16. Dostupné online.  (česky) 
  172. miz; nel. Sněmovna přebila Klause, zákon pro gaye prošel. iDNES.cz [online]. 2006-03-15 [cit. 2014-09-29]. Dostupné online.  
  173. Sněmovní tisk 395: Novela zákona související s registrovaným partnerstvím [online]. Poslanecká sněmovna PČR, [cit. 2014-10-03]. Dostupné online.  
  174. ČT24. Úprava svazků homosexuálů platí, Klaus ji nevetoval, ale ani nepodepsal. Česká televize [online]. 2008-06-25 [cit. 2014-10-03]. Dostupné online.  
  175. TAJČMAN, Martin. Klaus vetoval antidiskriminační zákon, je podle něj zbytečný. iHNed.cz [online]. 2008-05-16 [cit. 2014-11-08]. Dostupné online.  
  176. KLAUS, Václav. Prezident republiky vetoval antidiskriminační zákon [online]. Klaus.cz, 2008-05-16, [cit. 2014-11-08]. Dostupné online.  
  177. Záznam o 43. hlasování 32. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 2008-06-033. června 2008, o vládním návrhu zákona o rovném zacházení a ochraně před diskriminací.
  178. Aktualne.cz: Klausovy milosti
  179. iDnes; ŠÍDLO, Jindřich; MACHÁČEK, David. Havel: O milostech se nediskutuje. iDnes [online]. 2003-01-13 [cit. 2014-10-01]. Dostupné online.  
  180. Sešel se s ministrem vnitra, týden poté dostal milost - iDNES.cz
  181. Prezident omilostnil úplatnou policistku z Karlových Varů - iDNES.cz
  182. Odsouzená policistka se lékaři pochlubila, že si koupila prezidentskou milost – Novinky.cz
  183. Čtyři Mrázkovi spolupracovníci a přátelé dostali prezidentskou milost - iDNES.cz
  184. Podnikatel měl sedět 10 let, ale je venku. Klaus mu udělil milost – zpravy.ihned.cz - Česko
  185. Prezident uděloval milosti, pomohl i exředitelce Metropolitní univerzity - iDNES.cz
  186. Známý zavražděného Mrázka nemusí do vězení, Klaus nařídil odklad nástupu – zpravy.ihned.cz - Politika
  187. Prezident Klaus vyhlásil dílčí amnestii. Novinky.cz, 1. 1. 2013.
  188. Jan Kálal: Pusťte vězně domů, rozloučil se Klaus. Lidové noviny, 2. 1. 2013.
  189. Seznam amnestovaných bobtná o kontroverzní lidi, kritika Klause sílí
  190. Amnestie platí, Ústavní soud se jí odmítl zabývat. Proti verdiktu byl Rychetský
  191. VÁVRA, Jan. Jan Vávra: Klausův odkaz. Český rozhlas 6: Názory a argumenty [online]. 2013-01-15 [cit. 2014-09-25]. Dostupné online.  
  192. ČTK: Klaus se rozhodl jmenovat jen 21 nových soudců, novinky.cz, 14. 3. 2005
  193. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. dubna 2006, č.j. 4 Aps 3/2005-35
  194. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. dubna 2006, č.j. 4 Aps 4/2005-42
  195. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2006, č.j. 4 Aps 3/2006-45
  196. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2008, č.j. 4 Ans 9/2007-197
  197. Klaus jmenoval nové soudce. Čekatel Langer se opět nedočkal, iHNed.cz, 27. 5. 2009
  198. ČT24: Spor s prezidentem vyhrál, na soudcovský talár přesto čeká už 4 roky, www.ct24.cz, 25. 5. 2009
  199. Právník, jehož Klaus nejmenoval soudcem, u ÚS zastání nenašel [online]. . Dostupné online.  
  200. iDnes, MF DNES, nel, jpl, lep, miz Klaus odmítl Ratha, Paroubek ho ale chce obejít. iDnes [online]. 2005-10-20 [cit. 2014-09-30]. Dostupné online.  
  201. David Rath opustí post prezidenta ČLK. BBCCzech [online]. Rev. 2005-11-01 18:19 CET [cit. 2009-02-08]. Dostupné online.  
  202. iDnes, ad Klaus jmenoval Ratha ministrem zdravotnictví. iDnes [online]. 2005-11-04 [cit. 2014-09-30]. Dostupné online.  
  203. Euroskop.cz – Po ukončení předvstupních rozhovorů
  204. http://ec.europa.eu/ceskarepublika/cr_eu/index_cs.htm
  205. http://www.european-movement.org/enlargement/focus_on_czech.php
  206. http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2004:310:0003:0010:CS:PDF (str. 2)
  207. Czech warns Europe of 'dream world' woes
  208. Rozhovor Václava Klause pro MF Dnes o knize Česká republika na rozcestí – Čas rozhodnutí, Klaus.cz, 3. října 2013
  209. http://euabc.com/index.phtml?word_id=466
  210. http://euabc.com/index.phtml?word_id=465
  211. ESPERZA, Daniel. Václav Klaus and the Reincarnation of Hussite Stigma. The New Presence. Winter 2010, s. 57-58. Dostupné online. ISSN 1211-8303.   Dále jen Esperza 2010.
  212. Esperza 2010, s. 58.
  213. Václav Klaus ve zprávě ČTK: Klaus: Lisabonská smlouva změní postavení ČR, 25.11.2008, České noviny, zpravodajský server ČTK
  214. DOKUMENT: Prezident Klaus vysvětluje, proč podepsal Lisabon, iDnes.cz, 3. 11. 2009, prohlášení prezidenta Václava Klause
  215. Zvažoval jsem abdikaci kvůli Lisabonu, přiznal Klaus studentům
  216. Pracujeme dostatečně? Máme nárok na euro?, Lidové noviny, 3. září 2011.
  217. Škrty nebo prorůstová opatření?, Hospodářské noviny, 1. června 2012.
  218. mav; duk. Klaus euroval nepodepíše: "Tyto valy považuji za zrůdnou, hroznou věc". Česká televize [online]. 2012-12-07 [cit. 2014-10-13]. Dostupné online.  
  219. MAŇÁK, Vratislav. Zeman otočil kormidlo do Evropy, podepsal euroval. Česká televize [online]. 2013-04-03 [cit. 2014-10-13]. Dostupné online.  
  220. KRATOCHVÍL, Luboš; WIRNITZER, Jan. Medveděv a Obama v Praze podepsali odzbrojovací smlouvu. iDnes.cz [online]. 2010-04-08 [cit. 2014-10-31]. Dostupné online.  
  221. ŠESTÁK, Martin. Obama a Medvěděv: Smlouva podepsána. ČT24 [online]. 2010-04-08 [cit. 2014-10-31]. Dostupné online.  
  222. KLAUS, Václav. Tisková sdělení: Prohlášení prezidenta republiky k dalšímu exemplárnímu útoku na svobodu slova [online]. Klaus.cz, 2011-08-05, [cit. 2014-10-03]. Dostupné online.  
  223. Signatáři petice D.O.S.T. [online]. Akce D.O.S.T., [cit. 2014-11-08]. (čísla 696 a 899). Dostupné online.  
  224. a b c d MAZALOVÁ, Jana. Spor o jmenování Ladislava Bátory jako spor mezi dvěma politickými kulturami. Brno, 2013 [cit. 2014-11-07]. 41 s. bakalářská práce. FSS MU. Vedoucí práce Slavomíra Ferenčuhová. s. 22-24, 28. Dostupné online.
  225. a b c d e f HANZELKA, Jan. Akce D.O.S.T. jako příklad radikálního konzervatismu. Brno, 2013 [cit. 2014-11-07]. 77 s. bakalářská práce. FSS MU. Vedoucí práce Josef Smolík. s. 24, 26, 31-33. Dostupné online.
  226. a b MENSCHIK, Tomáš; KOLÁŘ, Petr. Seznam Židů. Nový rozměr pravicového extremismu v Česku. Týden [online]. 2014-05-05 [cit. 2014-10-07]. Dostupné online. ISSN 1210-9940.  
  227. a b BRUNER, Štěpán. Místo rektorů akce D.O.S.T. - na Hrad dorazil kontroverzní novinář A. B. Bartoš. E15.cz [online]. 2013-10-29 [cit. 2014-11-08]. Dostupné online.  
  228. a b c KŘÍHOVÁ, Dominika. Iniciativa D.O.S.T. jako radikálně konzervativní výzva současnosti. Praha, 2012. 111 s. magisterská práce. FMZ VŠE. Vedoucí práce Jan Rataj. s. 32, 34, 49, 58. Dostupné online.
  229. a b VRM. Bátora: Národní stranu jsem vedl na protest ODS. ČT24 [online]. 2011-02-28 [cit. 2014-11-08]. Dostupné online.  
  230. a b c ČT24. Bátoru na školství doporučili Klausovi lidé. ČT24 [online]. 2011-03-05 [cit. 2014-11-08]. Dostupné online.  
  231. PŘIBIL, Marek. K protestu proti angažmá Bátory ve školství se přidaly další subjekty. Novinky.cz [online]. 2011-03-22. Dostupné online.  
  232. HVÍŽĎALA, Karel. O opožděné emancipaci vysokých škol. Blogy Aktuálně.cz [online]. 2011-04-01. Dostupné online.  
  233. ŠÍDLO, Jindřich. Pravdolásko, rozzlob se: antisemita Bátora povýšil. iHNed.cz [online]. 2011-07-15. Dostupné online.  
  234. KLAUS, Václav. Václav Klaus: Malá česká hilsneriáda aneb další případ diktatury politické korektnosti. Novinky.cz [online]. 2011-02-28 [cit. 2014-11-08]. Dostupné online.  
  235. KLAUS, Václav. Malá česká hilsneriáda aneb další případ diktatury politické korektnosti [online]. Klaus.cz, 2011-02-28, [cit. 2014-11-08]. Dostupné online.  
  236. KRIŠTOF, Roman. 'Koniáš' Halík: Klaus se přiklání k fašizujícím maloměšťákům. Lidovky.cz [online]. 2011-02-28. Dostupné online.  
  237. PŘIBÁŇ, Jiří. Jiří Přibáň: Čekání na vůdce?. SALON, Právo. 2011-02-29. Dostupné online.  
  238. PEHE, Jiří. Takže hilsneriáda, pane prezidente?. Blogy Aktuálně.cz [online]. 2011-02-28 [cit. 2014-11-08]. Dostupné online. Dostupné také na: [3].  
  239. Václav Klaus: Challenges of the Current Era Klausova přednáška, 9. 3. 2007 (anglicky)
  240. Luboš Zálom: EKOLOGIE: Odmítněme environmentalistická vydírání klaus.cz
  241. Ropáci 1993
  242. a b Klaus: Environmentalismus je nový komunismus, Hospodářské noviny, 21.3.2007
  243. jum, : Klaus: Environmentalismu a odnárodňování států se bojím víc než Al-Káidy iHNed.cz, 30. 7. 2011
  244. Klaus: Ekologové ze Šumavy jsou horší než Al-Káida, parlamentnilisty.cz 29.7.2011, dostupné online
  245. Václav Klaus: Žádné ničení planety nevidím a nikdy jsem ani neviděl, Hospodářské noviny, 9.2.2007
  246. Global warming: truth or propaganda?, Financial Times, 13.6.2007
  247. Freedom, not climate, is at risk, Financial Times, 13.6.2007
  248. KIRCHICK, James. Bad King Klaus: The Failings of a Czech President. Spiegel Online International [online]. 27.02.2013 [cit. 06.03.2013]. Dostupné online. ISSN 0038-7452.   Dále jen Kirchick, Bad King Klaus.
  249. a b Kirchick, Bad King Klaus.
  250. Kirchick, Bad King Klaus, II. část.
  251. Kirchick, Bad King Klaus, II. část
  252. ČTK, Lidovky.cz: Europoslanci kritizují Klause za osobní ješitnost a taktizování, 12. října 2009
  253. Martin Komárek, Lidový Klaus, MF DNES, 11. června 2003
  254. Martina Procházková, Klausovu oblibu srazily názory Jakla a Hájka i pero, míní politologové, idnes.cz 19.5.2011, dostupné online
  255. Dan Prokop, Klausův muž Hájek odmítl evoluci a útočil na darwinisty. Vědci se zlobí, idnes.cz 11.5.2009 dostupné online
  256. Interview ČT24, Petr Hájek, ČT24, 3. 5. 2011
  257. Homosexuálové jsou devianti, míní Hájek, lidovky.cz 4.8.2011 dostupné online
  258. Guru kritiků zelených teorií změnil názor, ekolist.cz, 12.8.2009 dostupné online
  259. Klaus je v "nepříjemné partě", píše The Economist o jeho výrocích k homosexuálům, iHNed.cz
  260. The awkward squad. The Economist [online]. 2011-08-13 [cit. 2014-10-21]. Dostupné online. ISSN 0013-0613.  
  261. Bajaja Viewegh táhne na draka Klause [online]. Neviditelnypes.cz, [cit. 2002-05-01].  
  262. Klaus homosexuál, Bárta otráven. Viewegh napsal novou knihu, lidovky.cz, 23. září 2012
  263. Klaus podpořil na mítinku Bobošíkovou: Moc si přeju, aby uspěla, řekl. Lidovky.cz [online]. 2013-09-19 [cit. 2013-11-10]. Dostupné online.  
  264. Klaus je na billboardech Hlavu vzhůru. Volím korunu, ne euro, nabádá. Novinky.cz [online]. 2013-10-19 [cit. 2013-11-10]. Dostupné online.  
  265. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 25.10. - 26.10.2013 – Celkové výsledky hlasování [online]. Praha: Český statistický úřad, [cit. 2013-11-10]. Dostupné online.  
  266. Klaus: Na Bobošíkovou se nezlobím. Za krach spojené pravice mohou Svobodní. E15.cz [online]. 2013-11-06 [cit. 2013-11-10]. Dostupné online.  
  267. KALHAUSOVÁ, Vendula. Klaus: Pokud bude kandidovat Halík, jdu do toho taky. Týden [online]. 2014-08-10 [cit. 2014-10-08]. Dostupné online. ISSN 1210-9940.  
  268. ČTK. Radu pro vzdělávání povede exprezident Klaus, řekl Deníku Chládek. České noviny [online]. 2014-10-24 [cit. 2014-10-24]. Dostupné online.  
  269. PERKNEROVÁ, Kateřina. Václav Klaus stane v čele rady pro vzdělávání. Deník.cz [online]. 2014-10-24 [cit. 2014-10-24]. Dostupné online.  
  270. KUDLÁČKOVÁ, Lucie. Klause do rady nejmenujte, vyzývají osobnosti Chládka. Aktuálně.cz [online]. 2014-10-24 [cit. 2014-10-24]. Dostupné online.  
  271. a b KABÁTOVÁ, Šárka. Chládek neunesl kritiku. Klaus ani jiný politik mu radit nebude. Lidovky.cz [online]. 2014-10-26 [cit. 2014-10-27]. Dostupné online.  
  272. Echo24; ČTK. Klaus vadil. Tak ho ministr Chládek hodil přes palubu. Echo24.cz [online]. 2014-10-26 [cit. 2014-10-27]. Dostupné online.  
  273. Václav Klaus - Ceny a vyznamenání, hrad.cz
  274. výběr titulu na nasipolitici.cz
  275. WIRNITZER, Jan, Česká tisková kancelář Klaus dostal od Putina medaili, také za svou ruštinu. iDnes [online]. 2007-12-27 [cit. 2014-10-31]. Dostupné online.  
  276. Tisková zpráva Nadace Friedricha Augusta von Hayeka ze dne 10.5.2009.
  277. Václav Klaus: www.klaus.cz/knihy klaus.cz, 8. 3. 2013
  278. Knihovna AV ČR
  279. Petr Zídek: Peheho Klaus je jedno velké klišé, povrchní a nekritické
  280. Karel Hvížďala: Jiří Pehe – Klaus

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obecné
Články
Filmové záznamy