Vila Tugendhat

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vila Tugendhat
Světové dědictví
Vila Tugendhat.jpg
Smluvní stát Česko Česko
Souřadnice:
Typ kulturní dědictví
Kritérium ii, iv
Odkaz 1052 (anglicky)
Zařazení do seznamu
Zařazení 2001 (25. zasedání)

Vila Tugendhat v Brně je ojedinělým funkcionalistickým dílem německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe, který vypracoval v roce 1928 na zakázku manželů Grety a Fritze Tugendhatových návrh stavby. V roce 2001 byla vila Tugendhat zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO.

Umístění vily[editovat | editovat zdroj]

Vila Tugendhat se nachází na adrese Černopolní 45, na území městské části Brno-severkatastrálním území Černá Pole na parcele č. 3365. Patří k ní i přilehlá zahrada s parcelním číslem 3366. Pozemek v příkrém svahu byl součástí velkého pozemku, patřícího k vile otce Grety Tugendhatové, známého brněnského textilního průmyslníka Alfreda Löw-Beera, který horní část svého pozemku dceři věnoval jako svatební dar a celou stavbu domu také financoval.

Vila Tugendhat, pohled ze zahrady

Význam vily[editovat | editovat zdroj]

Vila je označována, spolu s německým pavilónem na výstavě EXPO v Barceloně (1929), za nejvýznačnější předválečné dílo Ludwiga Miese van der Rohe a stavbu, která určila nová měřítka moderního bydlení. Patří k základním dílům světové moderní architektury – funkcionalismu. Autor je považován za jednoho z otců moderní architektury 20. století.

Známý je především prosklený hlavní obytný prostor se zimní zahradou. Dům byl ve své době převratný z několika důvodů:

  • obyvatelný nepřerušovaný prostor
  • okna hlavního obytného prostoru bylo možné zcela spustit do podlahy a splynutí interiéru s přírodou v zahradě bylo velmi působivé
  • nosný systém budovy tvoří ocelový skelet, stropy tudíž nenesou zdi, ale 29 ocelových nýtovaných sloupů profilu kříže, v obytných místnostech obaleny chromovaným plechem. Toto řešení bylo v rodinném domě použito poprvé.[1]

Interiér budovy byl taktéž vybaven elegantním a citlivě navrženým nábytkem od samotného architekta Ludwiga Miese van der Rohe. Ten zde použil část nábytku, které navrhl pro německý pavilon na výstavě EXPO v Barceloně. Soubor čtyř kusů nábytku, v roce 2011 umístěný v Moravské galerii, byl k 21. únoru 2008 uznán za kulturní památku.[2]

Popis vily[editovat | editovat zdroj]

Vila Tugendhat, pohled z ulice

Samotný prostor je tvořen třemi patry, přesto že z pohledu z ulice vila působí jako přízemní jednopodlažní budova. Horní patro obsahuje přijímací halu, oddělené ložnice manželů Tugendhatových (se sociálním zařízením), dva dětské pokoje a pokoj vychovatelky (druhé sociální zařízení) a rozlehlá terasa. K hornímu patru přiléhá také byt správce a garáž pro dvě auta. Konstrukci vily tvoří ocelový skelet, železobetonové stropy a cihelné zdivo. Terasy a schodiště mají travertinové obklady. Nosné ocelové pilíře architekt nijak neskrýval, jen je v obytné části nechal obalit chromovanými krytkami.[3]

Prostřední patro sloužilo jako obytná a reprezentativní část. Obsahuje volný prostor náznakově dělený závěsy, jednou dřevěnou půlkruhovou stěnou (oddělující jídelní prostor) a jednou onyxovou stěnou (oddělující pracovní prostor od obývacího). Onyxová stěna má tu jedinečnou vlastnost, že pod určitým úhlem propouští sluneční paprsky a mění se tak její barva; její pořízení bylo velice nákladné - stálo 200 000 korun. Součástí patra je i skleněnou stěnou oddělená zimní zahrada, která měla své vlastní mikroklima. Celá přední strana pokoje je prosklená sedmi velkými tabulemi velmi průzračného skla o rozměrech 5 x 3,5 metru a síle 1 cm.[1] Dvě z těchto tabulí bylo možno posouvat elektromotory, případně je celé zasunout pod podlahu a otevřít tak pokoj do zahrady.

Spodní patro, které je v současné době přístupné v rámci rozšířeného okruhu, bylo vyhrazeno služebnictvu a technickému zázemí (strojovna vzduchotechniky, kotelna, strojovna pro elektrické spouštění oken, prádelna, fotokomora, místnost pro kožichy). Vytápění prostředního patra bylo na tehdejší dobu pokrokovým - na rozdíl od horního a spodního patra, kde byly normální radiátory, se prostřední patro vytápělo horkým vzduchem. Horký vzduch bylo možno, ve k tomu zvlášť vyhrazené místnosti ve spodním technickém patře, nejdříve smísit s čerstvým vzduchem z ulice (přiváděným průduchem z technické terasy) nebo v létě s chladným vzduchem z chladící místnosti, kde byl ochlazován vodou polévanými mořskými kameny. Smíšený vzduch byl poté zbaven nečistot v olejovém filtru, následně "provoněn" ve filtru z cedrových hoblin a pak vháněn do obytného patra průduchy v podlaze a ve stěnách.

Ve spodním patře jsou také vystaveny fotografie Fritze Tugendhata dokumentující stavbu a zařízení domu. Právě jeho záliba ve fotografování je důležitým zdrojem původního vzhledu domu, podle kterého rekonstrukce probíhala.

Výstavba vily[editovat | editovat zdroj]

Architektonický návrh vytvořil koncem roku 1928 německý architekt Ludwig Mies van der Rohe, který na pozvání manželů Tugendhatových přijel do Brna v září zmíněného roku. Stavba byla zahájena v červnu následujícího roku (1929), jako generální dodavatel byla zvolena brněnská firma Mořice a Artura Eislerových. Na stavbě se podílela řada domácích i zahraničních firem, přírodní materiál se dovážel z různých koutů světa.

Stavbu financoval otec Grety Tugendhat a architektovi nestanovil žádný finanční limit. Celá stavba domu včetně vybavení a zahrady přišla na 5 milionů korun (přičemž cena průměrného celého domu v té době činila 50 000 korun).

Vila byla dostavěna v rekordně krátké době, trvala pouhých 14 měsíců a v prosinci 1930 se manželé Tugendhatovi již mohli nastěhovat.

Další historie vily[editovat | editovat zdroj]

Manželé Tugendhatovi obývali vilu pouze do roku 1938, kdy jakožto Židé v obavě o svůj další osud opustili před hrozbou německé expanze Československou republiku. Jelikož odjeli relativně brzy, ještě před Mnichovskou dohodou, stačili si s sebou odvézt velkou část vnitřního vybavení svého domu.

Vnitřní prostory vily

Samotná budova se nevyhnula obsazení německými okupačními úřady. Na podzim roku 1939 ji zabavilo gestapo a o tři roky později byla dokonce zapsána jako majetek Velkoněmecké říše. V letech 1942-1945 měl vilu pronajatou Walter Messerschmidt, ředitel Klöcknerwerke v Brně, který ji využíval jako byt a kancelář. Inicioval první zásadní stavební úpravy (zvýšení komína, zazdění mléčného skla ve vstupní hale a průchodu na horní terasu). Během války byla také odstraněna zaoblená stěna z makassarského ebenu, vytvářející jídelní kout vily.

V roce 1945 zabrala vilu Rudá armáda a použila ji k ubytování sovětských vojáků a to včetně jejich koní. V této době byla zničena převážná část zbylého vybavení a mobiliáře, například police knihovny z exotického dřeva posloužily za otop. Největší ztráta však nastala několik měsíců předtím, kdy byla při náletu na Brno výbuchem pumy zničena všechna okna hlavního obytného prostoru kromě jednoho, které bylo v té době zřejmě zasunuto do podlahy. Tato koncepčně důležitá část vily byla nahrazena provizorním zasklením z malých skleněných tabulek do nově vložených dřevěných rámů.

Prohlášení památkou[editovat | editovat zdroj]

Technická struktura stavby však zůstala i přes válečné újmy zachována. Po osvobození vila sloužila jako soukromá škola rytmiky a taneční gymnastiky paní Karly Hladké, a to v rozmezí let 1945–1950. Pak byla vila předána Státnímu ústavu léčebného tělocviku, který zde prováděl rehabilitaci dětí s vadami páteře a špatným držením těla. V 60. letech se ozývaly hlasy o významu vily jako památky moderní architektury. Tyto hlasy byly vyslyšeny 6. prosince 1969, kdy byl dům zapsán do Státního seznamu kulturních památek.

Rekonstrukce v osmdesátých letech[editovat | editovat zdroj]

V 80. letech 20. století proběhla stavební rekonstrukce, která již tenkrát byla často kritizována.[4] Tato kritika se týkala hlavně nedůslednosti při zasklívání hlavního obytného prostoru (nepodařilo se sehnat patřičně veliké tabule skla, nová skla byla slepena silikonem ze dvou dílů). Použita byla zcela běžná skla, na rozdíl od původních, leštěných unikátní a velmi nákladnou technikou tak, aby se prakticky neleskla. Jediné dochované původní pohyblivé sklo bylo zničeno. Zničeno bylo také do té doby dochované zařízení koupelny (kovové baterie, umyvadla, obkladačky, chromované doplňky a osvětlovací tělesa byly nahrazeny běžnými, typovými výrobky osmdesátých let).

Přestože kritika této rekonstrukce se objevuje dodnes, stavebně historický průzkum provedený v roce 2001 tuto kritiku vyvrací. Vzhledem k tehdejším materiálovým a stavebně technickým možnostem a společensko-politické situaci můžeme tuto rekonstrukci označit za profesionální.[4]

Od počátku 90. let do roku 1994 sloužila stavba komerčním účelům.

Dělení Československa a zpřístupnění veřejnosti[editovat | editovat zdroj]

Dne 8. června 1992 zde bylo vedeno první kolo koaličních rozhovorů vítězů tehdejších voleb, mezi předsedou vlády České republiky Václavem Klausem a předsedou vlády Slovenské republiky Vladimírem Mečiarem. Výsledkem rozhovorů byla dohoda o rozdělení Československa. Dohoda byla podepsána 26. srpna také na tomto místě. Následně se zde ještě o rok později jednalo o dělení federálního majetku.

Z rozhodnutí Rady města Brna byla vila předána do užívání Muzeu města Brna, které ji od 1. července 1994 veřejnosti zpřístupnilo jako památník moderní architektury.[5]

Osudy domu ve dvacátém století se staly inspirací pro román Simona Mawera Skleněný pokoj.

Rekonstrukce v letech 2010-2012[editovat | editovat zdroj]

Rekonstrukce vily v roce 2010

V roce 2004 začaly pokusy o další rekonstrukci vily. Soutěž, kterou vyhrála společnost OMNIA projekt, s.r.o., však byla označena za zmanipulovanou a v roce 2008 antimonopolním úřadem na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušena. Potomci původních majitelů žádali v letech 2006 a 2007 o navrácení vily a nabízeli provedení rekonstrukce na vlastní náklady, to však město Brno odmítlo a nakonec přistoupilo k tomu, aby společnost OMNIA Projekt realizovala svůj původní vítězný projekt.

Vila Tugendhat, kuchyně

V letech 20102012 tak byla vila kvůli rekonstrukci, která stála 174 milionů korun,[1] uzavřena a znovu otevřena až 29. února 2012 (pro veřejnost 6. března).[5] Primátor města Brna Roman Onderka při té příležitosti obhajoval výjimečností stavby výši vstupného, které bylo stanoveno na 350 Kč (za delší z nabízených okruhů).[6]

Vila Tugendhat, terasa

V rámci rekonstrukce se do vily vrátila např. část původní půlkruhové stěny z makassarského ebenu vyznačující jídelní kout, která byla krátce předtím objevena historikem umění Miroslavem Ambrozem v menze v budově brněnské právnické fakulty, kde v době druhé světové války mělo svůj bar Gestapo.[7][5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Tisková zpráva - Památková obnova vily Tugendhat skončila
  2. Veřejná vyhláška č. 2672 ze dne 2008-02-28, rozhodnutí [online]. [cit. 2011-03-15]. Dostupné online.  
  3. Magazín Mladé fronty Dnes o bydlení, zahradě a hobby číslo 25, 20. června 2012
  4. a b Nové poznatky ke stavební historii Vily Tugendhat a její obnově a rekonstrukci v letech 1981-1985
  5. a b c Vila Tugendhat začíná další etapu své existence. Podívejte se
  6. Opravená vila Tugendhat se otevřela prvním hostům
  7. Proč patří vila Tugendhat mezi čtyři nejlepší vily na světě

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BIER, Justus. Kann man im Haus Tugendhat wohnen?. Die Form 6. 1931, čís. 10, s. 392-393.  
  • BISOME, Wilhelm. Villa arch. Mies van der Rohe. Měsíc. 1932, roč. 1, s. 2-7.  
  • BLASER, Werner. Mies van der Rohe. Die Kunst der Struktur. L'art de la structure. Zürich-Stuttgart : [s.n.], 1965.  
  • Co s vilou Tugendhat. Index. 1969, roč. 2, čís. 2, s. 66-72.  
  • ČERNOUŠKOVÁ, Dagmar; ČERNÁ, Iveta; LIŠKA, Pavel. Vila Tugendhat. Brno : Nadační fond vila Tugendhat, Muzeum města Brna, 2008. 40 s. ISBN 978-80-86549-48-4.  
  • EISLER, Max. Mies van der Rohe. Eine Villa in Brünn. Die Bau und Werkkunst. 1932, roč. 8, čís. 2, s. 25-30.  
  • FRIEG, Wolfgang. Ludwig Mies van der Rohe. Das Europäische Werk (1907-1937), Disertation. Bonn : Universität in Bonn, 1976. S. 308-332.  
  • GINSBURGER, Roger; RIEZLER, Walter. Zweckhaftigkeit und geistige Haltung. Die Form 6. 1931, čís. 11, s. 431-437.  
  • GUARDINI, Romano. Das Gute, das Gewissen und die Sammlung. Mainz : [s.n.], 1962. Česky Dobro, svědomí a soustřeďování, Praha 1999.  
  • HILBERSEIMER, Ludwig. Nachwort zur Diskusion um das Haus Tugendhat. Die Form 6. 1931, čís. 11, s. 438-439.  
  • HILBERSEIMER, Ludwig. Grosses Einfamilienhaus in Brünn von Ludwig Mies van der Rohe–Berlin. Der Baumeister. 1931, roč. 29, čís. 11, s. 423-431.  
  • HILBERSEIMER, Ludwig. Mies van der Rohe. Chicago : [s.n.], 1956.  
  • JOHNSON, Philip. Mies van der Rohe. New York : [s.n.], 1947 a 1978.  
  • KALIVODA, František. Otázka brněnské vily Tugendhat je vyřešena. Architektura ČSSR. 1969, roč. 28, čís. 4, s. 235-241.  
  • KALIVODA, František. Vila Tugendhat v Brně – příklad restituce díla moderní architektury. In GRABMÜLLER, Jiří. Ochrana památek moderní architektury. Sborník referátů přednesených na celostátní vědecké konferenci v Brně, březen 1970. Brno : KSSPPOP, 1972. S. 47-49.
  • KALIVODA, František. Haus Tugendhat: gestern – heute – morgen. Bauwelt. 1969, roč. 60, čís. 36, s. 1248-1249.  
  • KREJCAR, Jaromír. Hygiena Bytu. Žijeme. 1931-1932, čís. 5, s. 132-134.  
  • KUDĚLKA, Zdeněk. Vila Tugendhat Brno. Brno : KSSPPOP, 1971.  
  • POSENER, Julius. Eine Reise nach Brünn. Bauwelt. 1969, roč. 60, čís. 36, s. 1244-1245.  
  • PROKOP, Miloslav. Několik poznámek k článku arch. Krejcara v 5. čísle. Žijeme. 1932-1933, s. 250-251.  
  • RIEZLER, Walter. Das Haus Tugendhat in Brünn. Die Form 6. 1931, čís. 9, s. 321-332.  
  • RIEZLER, Walter. Kommentar zum Artikel von Justus Bier. Die Form 6. 1931, čís. 10, s. 393-394.  
  • SEDLÁK, Jan, a kol. Slavné brněnské vily. Brno : Foibos, Národní památkový ústav a Muzeum města Brna, 2006. ISBN 80-903661-5-5. S. 82-87.  
  • SCHOBERTH, Louis. Zum Hause Tugendhat: Wirkung gegen die Zeit. Unzerstörbare Meisterschaft bestätigt durch einen Raum. Baukunst und Werkform. 1949, roč. 3, s. 16-21.  
  • Stavba architekta Mies van der Rohe v Brně. Žijeme. 1931-1932, s. 275.  
  • TEGETHOFF, Wolf. Mies van der Rohe. Die Villen und Landhausprojekte. Krefeld – Essen : [s.n.], 1981.  
  • TEIGE, Karel. Nejmenší byt. Praha : [s.n.], 1932. S. 20 a 182.  
  • TUGENDHAT, Grete; TUGENDHAT, Fritz. Die Bewohner des Hauses Tugendhat äussern sich. Die Form 6. 1931, čís. 11, s. 437-438.  
  • TUGENDHAT, Grete. Zum Bau des Hauses Tugendhat (leicht gekürzte Fassung des Brünner Vortrags vom Januar 1969). Bauwelt. 1969, roč. 60, čís. 36, s. 1246-1247.  
  • YORK, Francis Reginald Stevens. The Modern House. London : [s.n.], 1934.  
  • YORK, Francis Reginald Stevens. The Modern Flat. London : [s.n.], 1937.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]