Kostel svatého Jana Nepomuckého (Žďár nad Sázavou)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kostel svatého Jana Nepomuckého
Světové dědictví UNESCO
Zelená hora - poutní kostel.jpg
Smluvní stát Česko Česko
Souřadnice:
Typ kulturní dědictví
Kritérium iv
Odkaz 690 (anglicky)
Zařazení do seznamu
Zařazení 1994 (18. zasedání)

Poutní kostel Svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře u města Žďár nad Sázavou patří mezi nejvýznamnější stavby barokního stavitele Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Tento vrcholný Santiniho výtvor byl roku 1994 zařazen na Seznam světových kulturních a přírodních památek UNESCO. Kostel stojí na Moravě na Zelené hoře v katastrálním území Zámek Žďár nedaleko historické zemské hranice Čech a Moravy.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Kostel byl postaven ve slohu barokní gotiky. Záměr na stavbu poutního kostela pojal žďárský opat Václav Vejmluva v roce 1719 po otevření hrobu sv. Jana Nepomuckého. Stavba probíhala v letech 1720–1722 na jeho náklad. Smyslem stavby bylo především oslavit Jana Nepomuckého, jako mocného patrona a světce. Základní kámen stavby byl položen 16. května 1720, chrám byl vysvěcen dne 27. září 1722.[1]

V době vzniku stál na travnatém vršku, který Václav Vejmluva pojmenoval Zelená hora (dříve se nazýval Černý les nebo Strmá hora) podle vrchu u Nepomuku, ze kterého pocházel Jan Nepomucký i první žďárští mniši. Do nedávné doby byla stavba obklopena vysokým borovým lesem, který však byl odstraněn, aby bylo na kostel tak jako původně vidět i z velké dálky.

Dne 27. srpna 2014 podepsali zástupci Národního památkového ústavu, Římskokatolické farnosti Žďár nad Sázavou II a Biskupství brněnského dohodu o vydání majetku dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Od 28. srpna tak je areál poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve správě církve.[2]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Půdorys

Ústřední kostel i jej obklopující ambit jsou jednotně projektovanou a budovanou stavbou. Tvarosloví stavby je velmi minimalistické a nesmírně účinné. Spojuje barokní a gotické prvky, čímž odkazuje k době, v níž žil, působil a byl umučen Jan Nepomucký. Konstrukce kostela vychází z geometrie kruhu, přičemž mnohonásobně opakuje číslo pět jako odkaz na pět hvězd Jana Nepomuckého, které se podle legendy objevily nad tělem mrtvého světce. Dobře tak ukazuje způsob, kterým Santini obvykle konstruoval své stavby prakticky pouze za použití kružítka, přičemž budoval celou stavbu pomocí úseků kružnic, jejichž poloměrem jsou zpravidla násobky základního modulu stavby. Používal přitom určitých číslic, které mají ikonografický význam. V jeho stavbách se proto často objevují čísla tři, pět, sedm, dvanáct atp. Na Zelené hoře je to vedle čísla pět ještě číslo tři, které je poukazem na Boží Trojici, a potom ve formě hvězd číslo šest, které je zase odkazem mariánským, mj. proto, že Nepomuk byl chápán i jako obzvláštní ctitel Panny Marie. Po obvodu kostela se tak střídá pět hrotitých kaplí s trojúhelníkovým půdorysem a pět kaplí oválných. Celý kostel přitom svou konstrukcí připomene řez chórem gotické katedrály a jeho opěrným systémem. Centralita kostela pak buduje vertikálu jako určitý symbolický poukaz. Tato vertikála totiž nutně táhne pohled návštěvníků vzhůru k nebi.

Hlavní oltář

Ve vnitřním prostoru kostela jsou oválné obvodové kaple spojeny s ústředním válcovým prostorem užšími lomenými oblouky. Ústřední prostor je zaklenut kupolí s lunetami, která je nesena deseti pilíři. V prvním patře jsou tribuny odpovídající přízemním kaplím a ve druhém patře je vedena kolem paty klenby desetidílná galerie. Štuková dekorace se omezuje na motivy protínajících se a přesekávaných žeber připomínajících gotické síťové klenby. Tak jako na jiných stavbách, použil i zde Santini k budování prostoru světla. Vycházel přitom z barokní interpretace světla jako symbolu boží přítomnosti. Hovoří se proto o „sakrálním světle“. Světelné poměry interiéru kostela působí zvláštní paradox. Zatímco centrální prostor kostela je osvětlen pouze zprostředkovaně, jsou boční „ochozové“ části kostela hojně zality světlem. Toto světlo proniká do centrálního prostoru kostela lomenými oblouky umístěnými v místech, kde by správně měly být umístěny nosné pilíře. Tento paradox, ještě podtržený štukovou výzdobou, která vytváří paradoxní vztah mezi stěnou a klenbou na této stěně spočívající, má na návštěvníky působit dojmem, že stěna je pouhou skořápkou a stavba je vlastně budována a nesena světlem. Celý chrám pak je vlastně chápán také jako jakýsi relikviář, v němž je uložena relikvie jazyka svatého Jana Nepomuckého.

Hlavní oltář na východní straně je umístěn do vysoké arkády. Vrchol oltáře sahá až k zábradlí galerie druhého patra. Řezby pěti andělů na hlavním oltáři (které svým počtem opět poukazují k Janu Nepomuckému) a čtyři evangelisté jsou prací chrudimského sochaře Jana Pavla Čechpauera z let 1725–1727. Tři z andělů na hlavním oltáři nesou kouli (nebeskou klenbu) ozdobenou (opět) pěti hvězdami. Na kouli stojí postava sv. Jana Nepomuckého. Tato plastika je dílem Řehoře Thenyho. Jeho prací jsou i reliéfy na nosítkách pro poutní stříbrnou sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1729 od pražského zlatníka J. Diesbacha, která se žel po roce 1784 ztratila. Volba sochařů, kteří mají blízko k dílně Matyáše Bernarda Brauna (Thény byl Braunovým tovaryšem) zde nebyla náhodná, neboť Santini mnohokrát spolupracoval na svých realizacích právě s Braunem, jehož sochařský jazyk mu zjevně velmi vyhovoval.

Pohled na kostel od příchozí cesty

Kolem kostela byl pak vybudován na půdoryse složeném z deseti úseků kružnic prstenec ambitů, který je pročleněn pěti pětiúhelnými kaplemi a pěti branami. Střechy kaplí původně vrcholily pěti pylony, které opět poukazovaly na význam světla a symbolizovaly věčnost. Tyto ambity s kaplemi sloužily pro poutnické modlitby i pro ochranu poutníků před nepřízní počasí. Nejen samotný kostel, ale i tento prstenec ambitů svým architektonickým řešením jasně dokládá Santiniho obrovskou architektonickou a tvůrčí potenci.

17. července 1784 kostel vyhořel a reálně hrozilo jeho zničení. Naštěstí se podařilo péčí místních obyvatel a především péčí P. Matěje Sychry (1776–1830) areál zastřešit a tím byl zachráněn pro budoucí generace. Povolení obnovit kostel bylo uděleno guberniem v roce 1792 s podmínkou, že kostel nebude již poutní a že sem bude přemístěn žďárský hřbitov. Na tomto hřbitově se dnes již nepohřbívá a je v posledních letech stěhován tak, aby vnitřní prostor ambitů získal původní barokní podobu.

Celkový pohled na areál

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SEDLÁK, Jan. Jan Blažej Santini – setkání baroku s gotikou. Praha : Vyšehrad, 1987. S. 146.  
  2. Kostel na Zelené hoře se vrací po jednašedesáti letech církvi

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • kolektiv autorů. Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Příprava vydání Martina Veselá, Jolana Šanderová, Martina Vítková. Telč : Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště v Telči, 2009. 248 s. ISBN 978-80-904240-0-5.  
  • ČERNÝ, Jiří. Poutní místa jihozápadní Moravy : milostné obrazy, sochy a místa zvláštní zbožnosti. Pelhřimov : Nová tiskárna Pelhřimov, 2005. ISBN 80-86559-15-7.  
  • HORYNA, Mojmír. J. B. Santini-Aichel – Život a dílo. Praha : Karolinum, 1998. ISBN 80-7184-664-3. S. 338–349.  
  • SEDLÁK, Jan. Jan Blažej Santini – setkání baroku s gotikou. Praha : Vyšehrad, 1987. S. 146–157.  
  • KALISTA, Zdeněk. Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko. Brno : Blok, 1970. 222 s.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]