Reliéf (sochařství)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Reliéf (z ital. rilievo, vystouplý) je plastické výtvarné dílo, které vystupuje z plochy pozadí. Může být ornamentální nebo figurální a může sloužit k výzdobě staveb, pomníků, náhrobků, ale také uměleckých předmětů.[1]

Bas-reliéfy v chrámu v Edfu (Egypt, 2. stol. př. n. l.
Feidiás, haut-reliéf Kentaura. Parthenon, kolem 450 př. n. l.
L. Ghiberti, Abraham, bronz (Zlatá brána, Florencie, kolem 1430)
Mramorový haut-reliéf období klasicismu

Popis[editovat | editovat zdroj]

Reliéfy se dělají z kamene a štuku, z kovu, ze dřeva nebo slonoviny i z dalších materiálů. Podle toho, jak dalece je reliéf prostorový, se rozlišuje

  • Bas-reliéf (nízký, plochý reliéf), kde se motiv od pozadí neodděluje. Nejběžnější druh reliéfu, hlavně na fasádách budov, na vnitřních stěnách a stropech, na náhrobních kamenech, ale také na plaketách, mincích a medailích.
  • Haut-reliéf [ótreliéf] (vysoký reliéf), kde se například ruka nebo hlava postavy odděluje od pozadí, vystupuje do prostoru a je zpracována jako socha.
  • Zahloubený reliéf, charakteristický pro staré egyptské sochařství: plastický motiv je zde ostře ohraničen zahloubením, takže nevystupuje nad rovinu pozadí.
  • Kontra-reliéf či intaglie, kde je figura naopak vyhloubena v negativu. Vyskytuje se u broušeného skla a drahokamů (gemma).[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Reliéf patří k nejstarším formám sochařství a vyskytuje se ve všech vyspělejších kulturách. Starověké reliéfy jsou obvykle kamenné, vzácněji kostěné, štukové nebo dřevěné. Jedním z vrcholů starověkého reliéfního sochařství patří egyptské reliéfy a reliéfní nápisy, které zdobí stěny chrámů a hrobek. Jsou většinou ploché (bas-reliéf) nebo zahloubené. Jinou povahu mají realističtější řecké reliéfy, ploché i vysoké. Nejznámější jsou Feidiovy římsy a metopy z Parthenonu v Athénách. Styl řeckého reliéfu pak pokračuje v římském umění, na náhrobcích, vítězných sloupech a bránách i v raně křesťanském umění. V byzantské oblasti se rozšířily drobné reliéfy ze slonoviny, velmi ceněné až do středověku.

Do středověkého umění vstupuje kamenný reliéf v rané gotice, při výzdobě francouzských katedrál (Chartres, Amiens). Postavy a výjevy jsou více stylizované a přizpůsobují se tvarům staveb, portálů, náhrobků a medailonů. Velký rozkvět reliefního umění nastal v italské renesanci, kdy se i monumentální stavby zpravidla omítají. Vedle kamenných a mramorových se vyskytují také reliéfy štukové a keramické. V barokním umění se reliéf stává služebnou částí chrámové architektury a hojně se používá i v palácích a zámcích, jak na fasádách, tak vnitřních stěnách a stropech, klenutých i plochých.

V období klasicismu se odděluje na jedné straně spíše strohý bas-reliéf od volně stojící sochy. V historizující městské zástavbě druhé poloviny 19. století se plastická výzdoba fasád stává masovou módou a prefabrikované sádrové a štukové odlitky se na fasády prostě přilepují. V secesním umění se vrací plochý figurální reliéf, často inspirovaný starověkými vzory a od 30. let 20. století se prosazuje funkcionalistická architektura hladkých geometrických tvarů bez plastické výzdoby.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Reliefs ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Herout, Slabikář návštěvníků památek, str. 213.
  2. Ottův slovník naučný, heslo Relief.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • J. S. Curl, Oxford dictionary of architectrue. Oxford: OUP 1999.
  • J. Debicki, Dějiny umění. Malířství, sochařství, architektura. Praha: Argo 1998
  • J. Herout, Slabikář návštěvníků památek. Praha: SPPOP 1978
  • F. Kadeřávek, Relief. Příručka pro sochaře a architekty. Praha: J. Štenc 1925
  • Ottův slovník naučný, heslo Relief. Sv. 21, str. 531
  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Relief v umění. Sv. 9, str. 533

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické Wikipedie.