Renesance

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Renesance (rozcestník).
Dóm ve FlorenciiBrunelleschiho kopule je jednou z prvních a zároveň nejznámějších renesančních staveb

Renesance (též renezance) je umělecký sloh a historická epocha trvající od 14. do 16. století. Vyznačoval se mimo jiné zesvětštěním, individualismem a návratem k antice. Též je úzce spjata s humanismem.

Pojem znovuzrození (rinascenza) byl poprvé užit pro období rozkvětu umění a vědy, které začalo na konci 13. století v Itálii, italským historikem Giorgio Vasarim v roce 1550. Pojem renesance je francouzský překlad užitý francouzským historikem Jules Micheletem a dále rozšířený švýcarským kunsthistorikem Jacobem Burckhardtem v 19. století.

Během poslední čtvrtiny 20. století se někteří historikové začali vyjadřovat v tom smyslu, že renesancí mohlo být více. Uvažuje se o renesanci 12. století a již zavedeným a obecně přijímaným pojmem je karolinská renesance. Dále je výraz užíván ve spojení s národními procesy v tomto období, např. anglická renesance, italská renesance atd.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Počátky renesance jsou obvykle kladeny do severní Itálie na přelomu 13. století a 14. století. Její kolébkou bylo jednoznačně město Florencie. Od 12. století vzrůstala v mnoha městech ve střední a severní Itálii prosperita obyvatelstva, způsobená především rozvojem námořního obchodu (Pisa, Janov), později též bankovnictví (půjčování peněz – Florencie) a řemeslné výroby (Florencie, Lucca). Města se postupně vymanila z nadvlády šlechty a biskupů a formovala se jako samosprávné celky – komuny. Ve městech sídlila velká část šlechty. Částečně sem přišla již v době barbarských vpádů v pozdně-antickém období. Nyní přinutily městské komuny, které postupně ovládly zemědělské zázemí města, k přesídlení další část šlechty, žijící ještě na venkově. Šlechtické rody soupeřily ve městě s významnými měšťanskými rodinami i samy mezi sebou. Postupně se však také zapojily do městského hospodářství. Peníze získané z pozemkové renty vložily do finančních operací nebo do výroby a propojily se sňatky s nejbohatšími měšťanstvem. Tak se zformovala ve většině měst vládnoucí vrstva, která požívala plných práv městské samosprávy. Hlavními příčinami vzniku tohoto uměleckého směru, resp. této doby, je hospodářský rozvoj a bohatství italských měst, které získávala díky námořnímu obchodu. Dále měly vliv nové objevy (země, vědy,…).

Střední a severní Itálie s výjimkou Benátska byla sice součástí Svaté říše římské, ale málokterý z císařů tady dokázal prosadit svoji moc, a pokud ano, tak pouze dočasně. Císaři nejprve soupeřili s papeži o převahu v křesťanském světě (sálská dynastie), později, za vlády Štaufů, se pokoušeli ovládnout Itálii, ale vzbudili mezi zdejšími městy silný odpor. Na stranu odpůrců císařské nadvlády guelfů se postavili také papeži. Přívrženci císařů se nazývali ghibellini. Během těchto bojů italská města, která neustále bojovala o rozšíření svého vlivu také sama mezi sebou, sílila. Významnější z nich se zmocnila nejen svého zemědělského okolí, ale také menších měst a začala se měnit v městské státy (Florencie, Siena, Pisa, Lucca, Janov, Benátky, Milán, Ferrara, Mantova, Bologna ad.)

Hospodářská prosperita měst vedla k rozvoji stavitelství a výtvarného umění. Odlišný životní styl obyvatel italských měst a zároveň relativně značná politická svoboda stály u vzniku nového typu renesančního člověka.

Typické rysy[editovat | editovat zdroj]

V jednotlivých druzích umění vznikaly nové prvky, ale některé rysy byly pro renesanci ať již jako epochu, nebo pro umění, které vytvářel renesanční člověk, společné.

Klade se důraz na člověka, na lidský rozum a poznání a pozemský život. Renesanční člověk se vymaňuje ze středověkého způsobu myšlení tj. zájem se od Boha obrací směrem k člověku samému.

Člověk se stává všestranně rozvinutou osobností. Vznikají životopisy, vlastní podobizny malířů, umělci na rozdíl od středověku podepisují svá díla.

Renesance se obrací zpět k antice a antické kultuře a přebírá z ní velké množství prvků, které dále tvůrčím způsobem užívá a přetváří.

Spousta umělců byla skutečně „renesanční“, zabývali se i anatomií, optikou, technologiemi, které pak užívali ve své tvorbě. Typickým příkladem je užití perspektivy v malbě a kresbě či odlévání soch z bronzu.

  • tzv. realismus

Přestože si renesanční umělci nárokovali u svých děl návrat k přírodě (inspirováni antikou), určitý soubor konvencí užívali. Jejich reálie se týkala hlavně užitých témat. Objevují se scény ze „všedního života“ – vzniká např. novela (povídka ze života obyčejných lidí) nebo komedie inspirovaná životem rolníků. Realismus jako umělecký směr se však objevil ve výtvarném umění a v literatuře až počátkem 19. století.

  • sekularizace

Dá se považovat za společný rys, i když nebylo tak velké, jak se obvykle myslí. Náboženské motivy jsou velmi časté.

  • nacionalizace umění

Jestliže byl pro středověké umění typický univerzalismus, tak od renesance začínáme rozlišovat národní umění s jejich typickými prvky a rysy.

  • sběratelství

Pro středověk také neznámá věc. Sběratelství úzce souvisí se snahou co nejlépe poznat antický svět prostřednictvím hmotných památek, které se na italském území zachovaly v hojném počtu. Se snahou sbírat antické památky jsou spojeny i počátky archeologie.

  • mecenášství

Umění se stává politickou zbraní (notoricky známým příkladem je Masacciův obraz Peníz daně nebo Michelangelova socha Davida) a efektním prostředkem bohatých a mocných, jak se prezentovat vůči veřejnosti. Z těchto řad pochází velké množství mecenášů, jen v Itálii např. papežové Martin V., Eugen IV. nebo Mikuláš V., dále v Milánu Filippo Maria Visconti, Francesco Sfortza, v Neapoli Alfonz V. Aragonský nebo Ferdinand I. Aragonský.

Chronologie[editovat | editovat zdroj]

Rozšíření renesance v Zaalpí[editovat | editovat zdroj]

Na rozšíření renesance do zaalpských zemí mělo vliv několik skutečností. Především do Říma neustále proudilo velké množství poutníků, kteří se mimoděk mohli seznámit s novými myšlenkami. Naopak z Itálie do Evropy odcházela část potulných humanistů (např. Giordano Bruno) a také četná církevní poselstva. Do Francie se renesance rozšířila vlivem francouzsko-italských válek na počátku 16. století. V jednotlivých zemích se renesance uzpůsobila místním podmínkám. Zvláště je to vidět na obrazech středoevropských renesančních malířů, kde je cítit ještě značný vliv pozdní gotiky ( např. Albrecht Dürer nebo obzvláště Hieronymus Bosch). Mnohem více je zde zachován náboženský charakter uměleckých děl (oproti italským mnohem častěji inspirovaným klasickou mytologií).

Velkým rozdílem mezi italskou a severní renesancí je užití jazyka. Zatímco v Itálii se učenci obrátili zpět ke klasické latině a řečtině, na severu se objevují knihy v národních jazycích, přístupné takto mnohem širší čtenářské obci. Širší užití národních jazyků hrálo v budoucnosti důležitou roli při vzniku národních států definovaných národním jazykem.

Portrét Francesca d'Este od Rogiera van der Weyden. Portrét vzniklý v Nizozemí. Mísí se zde renesanční pojetí ještě s prvky strnulé gotiky

Společenské postavení umělce[editovat | editovat zdroj]

Během renesance se změnilo i postavení umělce. Ve středověku umělce jako individualitu neznáme. Jsou považováni za řemeslníky a obvykle nepodepisují svá díla (proto jsou dnes označováni dle svých nejvýznamnějších děl, např. Mistr vyšebrodského oltáře). Toto se v renesanci mění. Umělci vystupují z anonymity a někteří dosahují dokonce vysokého společenského postavení. Jako příklad může sloužit Gentile Bellini, který získal od Fridricha III. hraběcí titul, nebo Tizian, kterému Karel V. udělil řád Zlaté ostruhy opravňující ho užívat titul rytíř. Některým umělcům se podařilo zbohatnout nebo získat vysoký úřednický post.

Přesto se obecně ještě držela představa, že umělci jsou nízkého původu, protože jejich činnost vyžadovala manuální práci a oni sami postrádali vzdělání.

Malířství[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od architektury nebo sochařství se nemohlo rané renesanční malířství inspirovat antickým uměním – z antického malířství se nic nedochovalo. Renesanční malíři se proto částečně inspirovali antickými reliéfy. Až v 16. století byly v Římě objeveny fresky v Neronově Zlatém paláci nebo v Titových lázních.

Tematika[editovat | editovat zdroj]

Do značné míry, jak již bylo napsáno výš, se udržuje tematika náboženská. Velmi často se ovšem stává pouze prostředkem, jak zobrazit i scény z každodenního života. Nově se objevují některé žánry, např. portrét, krajina nebo zátiší a v Itálii se objevují i mytologické motivy převzaté z antického umění. Typickým nemytologickým motivem převzatým z antického umění je tzv. spinario – chlapec vytahující si z paty trn. Malíři:Len De Polkoch.Don Elenor.Pons di lont

Technika[editovat | editovat zdroj]

V malbě se začíná užívat trojrozměrnost a perspektiva – malíři se naučili pracovat s prostorem a vyjadřovat jeho hloubku. Někteří umělci začali také pracovat v mnohem větší míře s užitím barev pro vyjádření stínu (např. da Vinci a jeho sfumato užité velmi výrazně např. v Madoně ve skalách).

Zvláštní a odlišnou roli od středověku hraje kresba. Jestliže ve středověkém malířství se užívala jen k určitému typologickému náčrtu budoucí malby a jako takové nevznikala podle skutečnosti, ale podle po dílnách kolujících typologických a ikonografických schémat, tak v renesančním umění již slouží ke studiu skutečnosti pro vylepšení obrazu (typické jsou skicy vytvořené Leonardem da Vincim studující např. svalstvo a pohyb koně, rysy lidských tváří a vyjádření různých emocí).

Fra Angelico: Zvěstování. Malíř již pracuje s perspektivně vyjádřeným prostorem

Sochařství[editovat | editovat zdroj]

Vlivem zachovaných antických soch se sochařství stalo prvním uměním, kde došlo ke změnám směrem k renesančnímu pojetí. Objevují se od antiky poprvé volně stojící sochy. Umělci dokážou úspěšně vyjádřit dramatičnost scény (ve středověkém umění neznáme) expresivním zobrazením emocí v obličeji, gesty či zřasenou drapérií.

Velkou výzvou se pro renesanční sochaře staly jezdecké sochy. Dále je navazováno na portrétní sochařství císařského Říma – objevují se busty význačných osobností.

Dále známe i drobnou plastiku, např. i medaile.

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Renesanční architektura.

S potřebou prezentace nové měšťanské nobility i městského státu jako celku, se stala architektura jedním z umění, kde došlo k nejvýraznějším změnám. Renesanční architekti se opět inspirovali antickými stavbami (viz klasická řádová architektura), jejich souměrností, jednoduchostí a pravidelností proporcí, důležité je také zachování lidského rozměru u staveb světských. Renesanční architektura se tedy odlišuje od gotiky svým uzpůsobením; dílo už nemá funkci obrannou, ale spíše reprezentativní. Objevují se nové typy staveb: městské paláce a městské i předměstské vily. Vedle kamene se začaly užívat v mnohem větším množství materiály jako mramor a cihly. Hojně se uplatňuje sloupořadí, klenba a kupole a schodiště se stává samostatným architektonickým prvkem. Vzniká nový druh výzdoby fasády zvaný sgrafito.

Vzdělanost a literatura[editovat | editovat zdroj]

Renesanční písemnictví obnovuje antické literární žánry; objevuje se tak opět komedie, tragédie či pastorála. Předlohy jsou většinou římského původu, neboť znalost řečtiny je stále vzácná. Velmi oblíbenými autory se znovu stávají Terentius, Plautus, Seneca nebo Vergilius. V poezii se výrazně uplatňuje sonet. Dalšími oblíbenými žánry byl traktát, polemika, dopis, objevují se cestopisy, životopisy a pedagogické spisy.

Obecnou tendencí literatury renesanční doby je příklon k národním jazykům, a to nejen v beletrii, ale i v odborných spisech či filosofických pojednáních. Mnoho autorů však zůstává u latiny. Důležitým momentem byl vynález knihtisku r. 1447/1448, který umožnil rozvoj knižního trhu a rychlejšího šíření myšlenek, avšak zároveň připravil postupný zánik orální tradici.

Za první postavu renesanční literatury bývá často považován Francesco Petrarca (1304–1374). Významnými autory jsou např. Giovanni Boccaccio, Ludovico Ariosto, Niccolò Machiavelli, Baldassare Castiglione, Dante Alighieri v Itálii; François Villon, François Rabelais, Michel de Montaigne a Pierre de Ronsard ve Francii; Thomas More, Francis Bacon, Edmund Spenser, Christopher Marlowe a William Shakespeare v Anglii; Antonio de Nebrija, Svatý Jan od Kříže a Luís de Camões na Pyrenejském poloostrově; Philipp Melanchthon, Erasmus Rotterdamský, Hans Sachs v Nizozemí a Německu; Jan Blahoslav, Bohuslav Hasištejnský v Čechách a na Moravě; Mikołaj Rej či Jan Kochanowski v Polsku a ve Španělsku to byl Miguel de Cervantes.

Arkáda ve dvoře Melantrichova renesančního domu zbořeného v roce 1893

Další stavební slohy[editovat | editovat zdroj]

a další pod pojmem stavební slohy

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Blunt, A. 1940: Artistic Theory in Italy, 1450–1600. Oxford.
  • Burke, P 1996: Italská renesance. Kultura a společnost v Itálii. Praha.
  • Huyghe, R. 1970: Umění renesance a baroku. Praha.
  • Martindale, A. 1971: Člověk a renesance. Umění světa. Praha.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
  • Slovníkové heslo renesance ve Wikislovníku
Umělecký sloh
Předchůdce:
gotika
14.16. století
Renesance
Nástupce:
manýrismus