Renesanční filosofie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Renesanční filosofie se rozvíjela v období od poloviny 15. století do konce 16. století. Vyznačuje se těmito znaky:

Předpoklady vzniku[editovat | editovat zdroj]

Myslitelé pozdní nominalistické scholastiky prosadili oddělení filosofie od teologie (Roger Bacon, Nicolas d´Autrecourt, John Duns Scotus, Mikuláš Oresme) a odmítali spojování řecké filosofie s křesťanstvím, a to zprvu z pozic teologických (William Occam).

Rozhodující však byl rozpad středověké jednoty, oslabení papežské i císařské autority a vznik prvních národních států. Z ohrožené Konstantinopole přišla do Itálie řada byzantských učenců, kteří přinesli dosud neznámé Platónovy spisy i východní platónskou tradici. K tomu se přidal vynález knihtisku (1447), který umožnil oproti středověku nesrovnatelně rychlejší šíření myšlenek, zájem panovníků o nové vojenské techniky a později i zámořské cesty a objevy (Kryštof Kolumbus, Vasco da Gama).

Oživený zájem o zkoumání přírody vedl k rozvoji matematiky, alchymie, astrologie a astronomie, která nahradila starší geocentrické představy novým heliocentrismem (Mikuláš Koperník, Johannes Kepler, Galileo Galilei). Zájem panovníků o nové vojenské techniky (dělostřelectví) vedl ke vzniku mechaniky jako první aplikované vědy.

Převratné proměny obrazu světa však zároveň otřásly životními jistotami lidí a vedly k řadě povstání a občanských a náboženských válek. Evropské myšlení na to reagovalo dvěma hlavními proudy:

  • renesanční humanismus s hlavním ohniskem v Itálii se spolehl na vlastní schopnosti člověka a opřel se o filosofii, vědu, alchymii a astrologii;
  • reformace se naopak snažila o očištění a obnovu křesťanství, a to zejména novým zájmem o Bibli, o původní význam křesťanského Zjevení a Vykoupení.

Oba tyto proudy směřovaly ke konfliktu, jemuž se řada humanistů marně snažila předejít a smiřovat (Erasmus Rotterdamský, Jean Bodin).

Pokračování staré filosofie[editovat | editovat zdroj]

Philipp Melanchthon

Oba tyto proudy sice středověkou scholastiku odmítaly, jakmile se však snažily své postoje přesně formulovat, byly do znančné míry odkázány na její pojmy a postupy. Martin Luther ve snaze zdůraznit závislost člověka na Boží milosti zprvu celou filosofii a racionální teologii ostře odmítl jako děvku ďáblovu a slučování křesťanství s pohanstvím. I novou protestantskou nauku však bylo potřeba nějak zakotvit, a tak již Philipp Melanchthon vytvořil protestantskou scholastiku, zejména pro potřeby teologické diskuse. Proti tomu se ovšem postavila řada představitelů protestantské mystiky, z nichž nejznámějším byl Jakob Böhme.

Katolická církev na reformaci odpověděla radikální reformou své nauky, liturgie i církevního práva na Tridentském koncilu (1545-1563), který se také opíral o scholastiku. Přizpůsobení scholastiky novým poměrům individualismu, racionálního hospodářství, vědy a panovnického absolutismu představuje tak zvaná Druhá nebo také Španělská scholastika, vzniklá na univerzitě v Salamance, jež se stala základem univerzitní filosofie až do 18. století, a to jak v katolických, tak luteránských zemích. Hlavními tvůrci této filosofie byli Francisco Suárez, Francisco de Vitoria a Domingo de Soto, jejím nositelem především nově založený řád jezuitů.

Renesance antiky[editovat | editovat zdroj]

Hlavním proudem renesanční filosofie je nesporně návrat k antické filosofii. Od počátku 15. století ohrožovala Konstantinopol Osmanská říše a mnozí byzantští představitelé hledali oporu na Západě a roku 1439 bylo ve Florencii slavnostně vyhlášeno sjednocení východní a západní církve; to se však prakticky neprosadilo a roku 1453 Cařihrad padl. Mezitím řada významných učenců odešla do Florencie a přinesla s sebou množství rukopisů, zejména Platónových děl; průkopníkem obnoveného studia Platóna byl Gemistos Pléthón, který stál u zrodu Platónské akademie (1439), významného střediska antických a platónských studií, kde působili učenci jako Marsilio Ficino.

Antická filosofie budila nadšení jednak živostí textů, svobodným duchem i tím, že přímo mluvila do politicky rozhárané doby a zdála se nabízet přímé návody k řešení, zejména v politické oblasti. Samostatná italská města viděla v antických obcích a jejich ústavách vzory pro své vlastní uspořádání. Ve srovnání se školskou filosofií středověku byla intelektuálně zajímavější i otevřenější novým názorům. Novinkou je ovšem také zájem a přízeň panovníků, kteří zvali filosofy a vědce jako rádce a podporovali filosofická studia.

Kromě platonismu se v renesanční době rozvíjel také aristotelismus, epikureismus (Lorenzo Valla) či skepticismus (Michel de Montaigne).

Státoprávní filosofie[editovat | editovat zdroj]

Hugo Grotius

Otřes duchovních autorit a zhroucení politické organizace středověké Evropy a počátky národních států vyvolaly řadu povstání, konfliktů, občanských a náboženských válek, počínaje českým husitstvím přes Selskou válku v Německu, občanskou válku ve Francii a v Anglii až po Třicetiletou válku. Nejen panovníci, ale i mnoho vzdělanců hledalo cesty, jak zakotvit a obhájit autoritu panovníka, který už se nemohl opírat o autoritu náboženskou.

Niccolò Machiavelli ve svém spise Vladař poskytl praktické rady panovníkům, jak si uchovat svou vládu, a to i nevybíravými prostředky. O překonání vleklé občanské války ve Francii usiloval i ve svých spisech právník a politik Jean Bodin.

Hugo Grotius rozvinul teorii přirozeného práva, pramenícího z lidské přirozenosti, kterou chtěl Bůh. Toto přirozené právo však nezavazuje pouze jednotlivce, ale také státy – takto Grotius položil základy mezinárodnímu právu. Thomas Hobbes pak na Grotia navázal, odstranil teologická hlediska a vytvořil teorii absolutistické vlády, podle které je každý člověk egoistou, a proto hledá ochranu ve státě, který určuje, co je dobré a co špatné.

Posledním důležitým proudem státoprávní filosofie byl utopistický proud, který vykresloval podobu ideálního státu. Mezi nejdůležitější představitele patřil Thomas More a Tommaso Campanella.

Filosofie a vědy[editovat | editovat zdroj]

Francis Bacon

Rozvoj vědy, která se postupně od filosofie oddělovala a dělila na různá odvětví, podnítil zpětně i filosofii samu, aby se snažila nové vědecké objevy reflektovat. Mezi nejvýznamnější představitele patří kromě Mikuláše Kusánského (rozvoj pojmu nekonečna, rozvrh empirické vědy), Giordana Bruna (nekonečný Vesmír a panteismus) zejména Francis Bacon, který se snažil roztřídit vědy, vymezit je vůči teologii a využít je k praktickým účelům pokroku a ovládnutí přírody člověkem. Přírodu lze však ovládnout jen tak, že člověk bude využívat její zákony, nalezené empirickou vědou. Filosofické založení věd i jejich samostatnost pak dovršil René Descartes.

Nejvýznamnější renesanční filosofové[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Koyré, A., Od uzavřeného světa k nekonečnému Vesmíru. Praha 2004
  • Koyré, A., Mystikové, spiritualisté, alchymisté 16. století v Německu. Praha 2006
  • McGreal, I. P., Velké postavy západního myšlení. Praha 1999
  • Röd, W., Novověká filosofie I.. Praha 2004
  • Sobotka – Znoj – Moural: Dějiny novověké filosofie. Praha 1994
  • Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. 5. vyd. Praha: Zvon, 1996. str. 204-226.

Související články[editovat | editovat zdroj]