Věda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Věda jako celek je systematický způsob racionálního poznávání skutečnosti, zaměřený na spolehlivost výsledků a často i na možnosti aplikace a predikce (aplikované vědy). Předmětem vědeckého poznání mohou být abstraktní struktury a vztahy, objekty a procesy neživé i živé přírody nebo lidské společnosti, kultury a myšlení.

Vědou se často rozumějí i jednotlivé vědy, obvykle charakterizované svou metodou a předmětem (oblastí zkoumání).

Definice vědy[editovat | editovat zdroj]

Věda je propracované a obecné empirické a rozumové poznávání, vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu.[1]

Věda je systém metodicky podložených, objektivních vět o určité předmětné oblasti. Předmětnou oblastí je přitom každý fakt uchopitelný buďto bezprostředně, nebo pomocí instrumentálních, pomocných prostředků.[2]

Další definice[editovat | editovat zdroj]

Nepřetržitý proces lidského poznávání přírody, společnosti, člověka, lidského myšlení a kultury. Na rozdíl od běžného poznávání jde ve vědě o systematické racionální a metodické vyvozování a zobecňování nových poznatků na základě abstraktního myšlení a teoretické činnosti.

V širokém smyslu nepřetržitý společensky podmíněný proces systematického racionálního poznávání přírody, společnosti a myšlení, při němž dochází ke stále pravdivějšímu odrazu objektivní reality ve vědomí, ke stále hlubšímu pronikání od povrchových jevů k jejich vnitřní podstatě, což umožňuje stále dalekosáhlejší využívání a ovládání přírodních a společenských procesů a stále účinnější praktické přetváření světa člověkem. Představuje nejvyšší formu poznávací teoretické činnosti, jejíž výsledky jsou nenahraditelnou kulturní hodnotou. Jako jedna z forem společenského vědomí splývala věda původně s filozofií, avšak vždy se odlišovala zásadně od mytologie a náboženství. Na rozdíl od umění, jež si osvojuje pouze určité aspekty reality, spjaté s životem člověka obraznou formou s emocionálním zaměřením, činí věda předmětem své poznávací výzkumné činnosti veškerou skutečnost a své objektivní poznatky formuluje v logické podobě pojmů, hypotéz, teorií a zákonů. Jako celostní soustava zahrnuje nauky o přírodě i společnosti, ale také filozofii jako racionální světový názor, teorie a metody, metodologie a techniky, výzkum základní i aplikovaný, diferencované skupiny věd technických, zemědělských i lékařských. Z půdy filozofie jako svého základu se speciální vědy historicky vyvinuly a zůstávají s ní v té, či jiné podobě nerozlučně spojeny.[3]

Dějiny vědy[editovat | editovat zdroj]

V samých počátcích vědy jako racionálního a soustavného poznávání ustavili Platón a Aristotelés dvě silné tradice, které západní vědu trvale ovlivňují. Platón vychází z pythagorejské tradice a rozlišuje pět matematických „umění“ – aritmetiku, geometrii plochy, geometrii těles, astronomii a harmonii, které umožňují bezpečné a trvalé poznání neměnných, protože nehmotných skutečností (ve starověku se hvězdy nepovažovaly za hmotné). Pod vlivem Sókratovým se ale obrací ke zkoumání člověka a společnosti.

Aristotelés odmítl platónskou koncepci jednotné nejvyšší vědy, ze které by plynuly základy jednotlivých věd. Podle Aristotela je nutné zkoumat každou oblast zkušenosti jinak, „podle ní samé“, a to především pozorováním, a podle toho ustavovat různé vědy. Vědy, které zkoumají přírodu, je třeba systematicky uspořádat, ale nemá smysl hledat jednotný (např. geometrický) princip, z něhož by vycházely. Jejich společným základem nicméně zůstává jednak metafyzika jako nauka o bytí a jsoucnech včetně základních kategorií, jednak logika, která zkoumá zásady správného myšlení, usuzování a argumentace.

Na Aristotela ve 13. století navázal Tomáš Akvinský, který se pokusil jeho metafyziku spojit s křesťanským učením o Bohu jako stvořiteli a zákonodárci světa. V téže době začíná racionální zkoumání přírodních jevů, například geometrické optiky (Roger Bacon), a to na spíše platónském základě. Nominalisté 14. století podobně zkoumají např. pohyb a tíži a snaží se je matematicky vyjádřit. Tento směr významně obohatí Mikuláš Kusánský, který k tomu navrhl použít běžný praktický a empirický postup vážení a měření.

Renesanční věda je převážně racionalistická a platónská, protože skutečnost lze podle ní pochopit jen na základě matematiky, přesných poměrů a geometrických tvarů (Mikuláš Koperník, Galileo Galilei, Johannes Kepler aj.) René Descartes a Francis Bacon nahlédli možnosti aplikované vědy jako prostředku k ovládnutí světa a jeho sil. Přesto se současně rozvíjí i vědecké pozorování a experiment (Tycho de Brahe, William Harvey, Evangelista Torricelli, Christiaan Huygens aj.), což vede k novým aplikacím vědy.

Platónskou vědu v 18. století reprezentuje např. Gottfried Wilhelm Leibniz nebo Isaac Newton, kdežto z aristotelské inspirace vychází popisná přírodověda (Karl von Linné) nebo archeologie. Osvícenství žije v naději na definitivní poznání zákonitostí světa (encyklopedisté) a racionální uspořádání lidských záležitostí na tomto základě. Pojetí vědy významně ovlivnil Immanuel Kant, který odmítl celou metafyziku, protože přesahuje možnosti čistého rozumu a nedovede rozřešit ani jeho základní aporie. Věda se má nadále zabývat přírodou jako „říší nutnosti“, která se řídí přesnými zákony, kdežto filosofie k tomu má přispívat zkoumáním možností a mezí rozumového poznání (epistemologie).

V 19. století se věda stává základem vzdělávání a definitivně se dělí na jednotlivé vědy (Auguste Comte). Neobyčejný rozvoj empirických věd nachází praktické uplatnění v technice a v hospodářství (aplikované vědy) a ve fyzice se objevují stochastické metody (termodynamika). Řada věd tak opouští představu přísně deterministické, zákonité skutečnosti a jak se oblast vědeckého zkoumání rozšiřuje na živou přírodu, objevuje se myšlenka evoluce (Charles Darwin). Technické aplikace vědy vedou k velkým úspěchům a vrcholí vynálezem atomové bomby. Současně se ve vědě vynořuje nová myšlenka uspořádání a informace, která se vzápětí technicky realizuje. Od poloviny 20. století se do čela věd dostávají vědy o živé přírodě a současně se komplex hospodářství, vědy a techniky stává terčem environmentalistické i společenské kritiky. Postmoderní proud se snaží rehabilitovat předvědecké a neracionální postupy poznávání i např. léčení.

Od poloviny 20. století se dějiny vědy staly samostatným akademickým oborem s vlastní metodologií. Pro studium dějin novověké vědy navrhl T. S. Kuhn novou teorii, podle níž se střídají období kumulace poznatků a vědecké revoluce, kdy se zásadně mění paradigma vědy.

Dělení vědy[editovat | editovat zdroj]

Od počátku 19. století se věda dělí na jednotlivé vědy. Ty se podle A. Comta navzájem liší předmětem nebo metodou.

Podle jejich účelu a stupně obecnosti se vědy dělí na teoretické čili čisté a aplikované. Novokantovci dělili vědy na nomotetické (formulující obecné zákonitosti; např. fyzika, chemie) a idiografické (popisné; např. historie). Filosofie se chápe buď jako metodicko-kritický základ věd (epistemologie), nebo jako integrace výsledků speciálních věd (teorie vědy), případně se za vědu vůbec nepokládá (Martin Heidegger). Věda jako jediný celek zůstává nedostižným ideálem (viz Filosofie vědy)

Dělení podle předmětu zkoumání[editovat | editovat zdroj]

Předmětem studia různých věd mohou být např.:

Dělení podle metody vědy[editovat | editovat zdroj]

Každá věda si pro výzkum předmětné oblasti vytváří své metody nebo je přejímá z jiných věd. K metodice věd zásadně patří:

  • definice předpokladů či axiomů,
  • vytváření hypotéz a teorií,
  • stanovení stupně jistoty či pravděpodobnosti, která se těmto výpovědím připisuje.

Pokud jsou výsledky, případně metody jedné vědy aplikovány druhou vědou, označujeme je jako pomocné vědy. Základními metodami věd je vědecké pozorování, analýza, syntéza, Logická indukce, dedukce, deskripce a komparace.[2]

Systém věd[editovat | editovat zdroj]

Po rozdělení vědy do jednotlivých věd počátkem 19. století vznikla potřeba tyto vědy uspořádat a uvést do vzájemných vztahů. Této otázce se věnovala řada filosofů (mezi nimi také Bernard Bolzano), prakticky se prosadil systém, který navrhl A. Comte a upravil jeho žák Victor Cousin. Tento systém pak určil jak členění školního vzdělávání do předmětů, tak členění vysokých škol a fakult i vědeckých akademií. S dalším rozvojem věd byl pak neustále upravován a rozšiřován a v současnosti nemá příliš velký praktický význam. Vzdělávací a vědecké instituce používají jednodušší členění, například Akademie věd České republiky:

  • vědy o neživé přírodě
  • vědy o živé přírodě
  • humanitní a společenské vědy.[4]

Nebo Grantová agentura České republiky:

  1. technické vědy
  2. vědy o neživé přírodě
  3. lékařské a biologické vědy
  4. společenské a humanitní vědy
  5. zemědělské a biologicko-environmentální vědy.[5]

Není možné sestavit jediný systém jednoznačného členění věd, lze se však setkat např. s následujícím členěním:[zdroj?]

  • formální vědy — týkající se základů vědy
    • filosofie — často je vyčleňována mimo systém vlastních věd
    • logika — zkoumá způsoby vyvozování závěrů, používaného všemi vědami
    • matematika — zkoumá obecné struktury a kvantitu, je jazykem exaktních věd

V současnosti roste význam tzv. mezioborových disciplín, jako jsou např.:

  • antropologie — zasahuje do přírodních i sociálních věd
  • geografie — zasahuje do přírodních i sociálních věd
  • kognitivní věda — zasahuje do všech tří hlavních oblastí výše uvedeného systému – do formálních, přírodních i humanitních věd.

Aplikované vědy představují praktické využití a uplatnění jedné nebo několika výše zmíněných věd. Patří mezi ně například:

Teorie vědy[editovat | editovat zdroj]

Teorie vědy je filosofická disciplina, která se zabývá podmínkami a možnostmi vědy, kritikou jejích postupů, modelů a předpokladů. Mezi významné autory patří například Thomas Samuel Kuhn, Karl Raimund Popper, Paul Karl Feyerabend, Bruno Latour, Imre Lakatos a další.

Vědecké instituce[editovat | editovat zdroj]

Vědecký výzkum, zejména v přírodních a lékařských vědách vyžaduje nákladné zařízení a velké týmy vědců. Od 19. století tak vznikaly nejprve na univerzitách, později i při vědeckých akademiích a průmyslových podnicích vědecké a výzumné ústavy s trvalými zaměstnanci, budovami atd. K vědecké činnosti nutně patří i odborné časopisy a vydavatelství.

Státy vědu podporují jednak přímo či institucionálně, na veřejných vysokých školách a ve státních ústavech, jednak projektově prostřednictvím grantových agentur, kde o hodnocení a přidělování podpor rozhodují vědci sami. V ČR působí celá řada veřejných grantových agentur při vládě, některých ministerstvech, Akademii věd a velkých vysokých školách. Také Evropská unie má své systémy podpory vědy.[6]

Hodnocení vědy[editovat | editovat zdroj]

Vědecká činnost má v současné době velký společenský i ekonomický význam a je také běžně podporována státy, Evropskou unií i grantovými agenturami. Při jejím rostoucím objemu vzniká také potřeba jednoduchého a spíše mechanického hodnocení, nejčastěji scientometrickými metodami. Ty sledují produkci ve významnějších vědeckých časopisech a přiřazují těmto časopisům koeficient významnosti, tzv. impakt faktor. Jednotlivé publikace se pak hodnotí jednak tímto faktorem, jednak počtem jiných článků, které je citují (tzv. citační index).

Toto hodnocení má však i četné kritiky, kteří poukazují na jeho mechaničnost, která vědce nutí co nejvíce publikovat podle hesla "publikuj nebo zhyň" (publish or perish), a na to, že klesá kvalita článků i kritičnost mezi vědci.[7]

Kritiky vědy[editovat | editovat zdroj]

Walter Bryce Gallie uvádí pojem vědy jako typický příklad podstatně zpochybněného pojmu (essentially contested concept).[8]

Věda a svobodný vědecký výzkum spočívající v hledání pravdy se podle psychologa Petra Bakaláře v některých dobách a společnostech zanedbává, potlačuje či dokonce zakazuje. Děje se tak např. prostřednictvím státní, stranické či náboženskými organizacemi prováděné cenzury nebo tzv. "státním výzkumem".[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Durozoi – Roussel, Filozofický slovník, str. 313.
  2. a b c Filosofický slovník Universum, str. 340.
  3. Stručný filosofický slovník, Svoboda 1966, str. 472n.
  4. Česká akademie věd
  5. http://www.gacr.cz/o-ga-cr/oborove-komise/
  6. http://www.esf.org/
  7. Do Pressures to Publish Increase Scientists' Bias? An Empirical Support from US States Data
  8. Kekes, J., "Essentially Contested Concepts: A Reconsideration", Philosophy and Rhetoric, Vol.10, No.2, (Spring 1977), pp. 71–89.
  9. BAKALÁŘ, Petr. Tabu v sociálních vědách. Praha : Votobia, 2003. 343 s. (Kontroverzně) ISBN 80-7220-135-2. str. 9

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Durozoi – Roussel, Filozofický slovník. Praha: EWA 1994.
  • Filosofický slovník. Olomouc: FIN 1998..
  • Filosofický slovník Universum. Praha: Knižní klub 2009.
  • Ottův slovník naučný, heslo Věda. Sv. 26, str. 487
  • Stručný filosofický slovník. Praha: Svoboda 1966

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Kategorie Věda ve Wikizdrojích

Kategorie Science ve Wikimedia Commons

  • Slovníkové heslo věda ve Wikislovníku
(anglicky)