Vědomí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Vědomí (od věděti) je základní atribut bdělého života člověka a v různé míře i dalších živočichů. Vědomí integruje rozmanité duševní či mentální činnosti (vnímání, cítění, vyjadřování, paměť, pozornost atd.) a do jisté míry je řídí. Je zdrojem vůle a volních aktů, rozhodování, a tudíž i jakýmsi ohniskem či středem lidské osoby. Vědomí ztrácíme ve spánku, v těžké nemoci a při úrazech mozku, je tedy na mozku závislé. V moderním chápání často nahrazuje starší pojem duše, případně i "já". V lékařství se vědomí pokládá za protiklad bezvědomí, spánku či hypnózy.[1]

Slovo vědomí lze použít také jako přechodné, ve spojení s předmětem: vědomí něčeho a "být si vědom" něčeho, což neznamená totéž jako vědět. Zahrnuje totiž také to, že člověk z určitého vědění vyvozuje praktické důsledky pro své jednání. Přirozeným předpokladem svobody ve společnosti je, že všichni "jsou si vědomi" důsledků svých jednání, že si je přičítají a že za ně nesou odpovědnost. Lidé "nepříčetní", kteří toho nejsou schopni, musí být svěřeni cizí péči, případně dohledu.

Významy pojmu[editovat | editovat zdroj]

Pojem vědomí se postupně oddělil od starší představy svědomí jakožto vědomí mravního. Význam vědomí sebe vyzdvihl francouzský filosof René Descartes (1596–1650), který v něm nalezl jediný zdroj jistoty poznání: zatímco i smyslové vjemy mohou být klamné, věta „Myslím, tedy jsem“ (Cogito ergo sum) je v okamžiku, kdy ji říkám, nutně pravdivá. V průběhu novověku pojem vědomí pozvolna vytlačuje starší pojem duše, protože je určitější a lépe přístupný filosofickému i vědeckému zkoumání. Na druhé straně přispívá k jistému zužování našeho chápání sebe samých, protože navozuje představu, že člověk jen myslí nebo poznává. Současná věda chápe vědomí jako projev mozkové a nervové činnosti, jež zkoumá fyziologickými prostředky.

Výrazy pro vědomí v různých jazycích lze překládat mnohdy jen s obtížemi. V řadě jazyků se pojmy vědomí a svědomí vyjadřují tímtéž slovem (lat. conscientia, fr. conscience, angl. consciousness). Kromě toho je zde řada dalších pojmů s příbuzným významem, například duch (lat. spiritus, fr. esprit, něm. Geist), duše (lat. anima, angl. soul, franc. ame, něm. Seele) nebo mysl (angl. mind). Některé buddhistické pojmy v tomto směru jsou patrně zcela nepřeložitelné a dají se popsat jen vysvětlováním. Jejich převod přes angličtinu bývá ještě zkreslován evropskými myšlenkovými kategoriemi.

Vědomí v lékařství[editovat | editovat zdroj]

V lékařství se jako vědomí označuje stav, kdy pacient vnímá, plně si uvědomuje sebe sama a kdy na podněty reaguje ze své vůle.[2] V tomto bdělém stavu prožíváme události jinak než ve spánku, bezvědomí a kómatu, neostře či zastřeně pak ve stavech ospalosti, somnolence či soporu (sopor – tvrdý spánek), stejně jako u změněného vědomí během hypnózy či transu.[3]
Z fyziologického hlediska je vědomí souhrnem funkcí, které umožňují přijímat podněty z vnitřního i vnějšího prostředí (percepce), vyhodnocovat je a zpracovávat, ukládat je jako engramy (paměťové stopy) a odpovídat na ně přiměřeným způsobem.[4] V (neuro)psychologii lze vědomí definovat úžeji jako zaměřenou pozornost, pracovní (provozní) paměť nebo paměti, ale i sebeuvědomování a osobnost.[1]

Vědomí v psychiatrii a filosofii[editovat | editovat zdroj]

Psychologové a psychiatři často používají pojmu vědomí ve smyslu vědomí sebe, sebeuvědomování, „jáství“.

Vědomí je jeden z ústředních pojmů novověké filosofie od Descarta přes Hegela a Schopenhauera až po Husserlovu fenomenologii a existencialismus. Jak ukázal Immanuel Kant, podílejí se na každé naší zkušenosti „apriorní formy“ vědomí, jako je prostor a čas, bez nichž by se ani smyslové vjemy nemohly stát zkušenostmi. Někteří filosofové a teologové však používají starší pojem „duše“, aby připomněli i ty stránky lidské osoby, které nemají povahu vědění a poznávání.

Mít vědomí znamená právě mít čas.
— E. Lévinas[5]

Vědomí, podvědomí a nevědomí[editovat | editovat zdroj]

Že velkou část toho, co se děje v našem těle, nemůžeme nijak ovládat, ba ani bychom ovládat nedovedli (např. srdeční tep nebo trávení), věděli lidé odjakživa. Německý filosof F. Nietzsche upozornil na podstatnou omezenost lidského vědomí a na řadu dalších automatismů, jež sami neovládáme. Rakouský psychiatr Sigmund Freud pak na základě svých zkušeností s pacienty vyslovil názor, že „Já není pánem ve svém domě“ a zavedl důležité pojmy cenzury, potlačení, podvědomí případně nevědomí.

Téma vědomé a nevědomé činnosti je předmětem zkoumání nejen ve filosofii a psychologii, ale dnes především v neurovědách a fyziologii.

Předvědomí[editovat | editovat zdroj]

V určitém čase můžeme zaměřit pozornost pouze na omezený počet podnětů, ale pokud např. v hlučné místnosti uslyšíme zašeptat svoje jméno, ihned zpozorníme. Zaznamenáváme podněty, které vědomě nevnímáme. Mnoho vzpomínek a myšlenek není v určité chvíli částí našeho vědomí, pokud je to však potřebné, mohou být do vědomí vyvolány. Takovéto vzpomínky dostupné vědomí se nazývají předvědomé vzpomínky. Zahrnují specifické osobní vzpomínky na soukromé události nashromážděné v průběhu života. Také zahrnují naučené dovednosti, např. hraní na kytaru apod.

Nevědomí[editovat | editovat zdroj]

Myšlenky, které si člověk neuvědomuje, jež ale působí na jeho chování a jednání, aniž o něm ví. Nevědomí obvykle obsahuje emočně bolestivé vzpomínky, které byly vytěsněny, případně další touhy a vzpomínky, jež ovlivňují chování přímo nebo zastřeně, prostřednictvím snů, chybných úkonů, přeřeknutími a specifickým chováním. Některé vzpomínky a duševní procesy jsou introspekcí nepřístupné, a proto mohou být označeny jako nevědomé. Aniž jsme si toho vědomi, vodítka z prostředí mohou ovlivnit naše chování, aniž bychom si toho byli vědomi.

Nevědomí kolektivní je termín C. G. Junga pro nevědomí, ze kterého vznikají archetypy projevující se ve snech. Dle hlubinné psychologie soubor představ, jež se vyskytují v mytologii a náboženství.

Typy vědomí[editovat | editovat zdroj]

  • Vědomí aproximativní – podle C. G. Junga, se jedná o stav mezi jasným vědomím a nevědomím.
  • Vědomí kolektivní – dle E. Durkheima soubor představ, citů, tužeb aj., jež jsou dány společným soužitím a nikoli individuálně.
  • Vědomí nešťastné – podle G. W. F. Hegela stav člověka, který si je vědom rozdvojení vlastního vědomí; nicotnost vlastního bytí versus ideál, který se ztrácí v nedosažitelnu.
  • Vědomí obluzené – při vysokých horečkách, intoxikaci, úžehu.
  • Vědomí skupinové – souhrn psychických jevů, které jsou společné členům skupiny a jež se v průběhu existence skupiny vyvinuly ve vědomé MY.
  • Vědomí symbolické – podle Ebbinghause nejranější doba dětského dotazování; v dospělosti je předpokladem umělecké tvorby.
  • Vědomí vesmírné – podle W. Jamese vědomí, v němž je obsaženo jako ve vzpomínkách vše, co kdy lidé prožili, které jsou jednotlivému vědomí neznámé. H. Driesch tvrdil, nevědomí jednotlivých lidí je roztroušeno v kosmu a lze je propojit telepatií.
  • Vědomí zastřené (obnubilace) – mrákotný stav trvající minuty i dny. Ztráta paměti u epilepsie, hysterii, ebrietě.
  • Vědomí změněné – vnímání, myšlení a cítění jedince je ovlivněno okolnostmi, např. hypnózou, drogou, katastrofou, sněním, únavou.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b KOUKOLÍK, František. Mozek a jeho duše. Makropulos. Vydání první, 1995. ISBN 80-901776-1-1
  2. kolektiv autorů brněnských neurologických klinik. Učebnice obecné neurologie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 198 s. ISBN 80-210-3309-6
  3. BAŠTECKÁ, Bohumila, a GOLDMANN, Petr. Základy klinické psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 436 s. ISBN 80-7178-550-4.
  4. ŠMEJKAL, Václav a BROŽEK, Gustav. Základy patofyziologie nervového systému. 2. LF UK. Praha 1995.
  5. E. Lévinas, Totalita a nekonečno, Praha 1997, str. 145.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • H. Bergson, Čas a svoboda: o bezprostředních datech vědomí. Praha: Filosofia, 1994, 134 s. ISBN 80-7007-065-X
  • D. S. Dennett, Druhy myslí: k pochopení vědomí. Bratislava: Archa, 1997, 178 s.; 23 cm ISBN 80-7115-140-8
  • F. Koukolík, Já: o vztahu mozku, vědomí a sebeuvědomování. Praha: Karolinum, 2003, 382 s. : 37 obr. ISBN 80-246-0736-0
  • R. Ruyer, Paradoxy vědomí; Expresivita. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, 1994, 224 s.
  • J.-P. Sartre, Vědomí a existence. Praha: OIKOYMENH, 2006, 135 s. ISBN 80-7298-171-4
  • J. Sokol, Malá filosofie člověka a slovník filosofických pojmů. Vyšehrad: Praha 2007, 414 s. ISBN 978-80-7021-884-6
  • T. Keltner, Transformace vědomí. Praha: T Keltner 2009, ISBN 978-80-254-2713-2

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]