Vědomí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání

Vědomí (od věděti) je základní atribut bdělého života člověka a v různé míře patrně i vyšších živočichů. Vědomí integruje rozmanité duševní či mentální činnosti (vnímání, cítění, vyjadřování, paměť, pozornost atd.) a do jisté míry je řídí. Je zdrojem vůle a volních aktů, rozhodování a tudíž i jakýmsi ohniskem či středem lidské osoby. V moderním chápání téměř nahrazuje pojem duše, případně i já. V lékařství je vědomí obecně hodnoceno jako stav opaku bezvědomí, spánku či hypnózy. [1]

Obsah

[editovat] Významy pojmu vědomí

Pojem vědomí se postupně oddělil od starší představy svědomí jakožto vědomí mravního. Význam vědomí sebe vyzdvihl francouzský filosof René Descartes (1596–1650), který v něm nalezl jediný zdroj jistoty poznání: zatímco i smyslové vjemy mohou být klamné, věta „Myslím, tedy jsem“ (Cogito ergo sum) je v okamžiku, kdy ji říkám, nutně pravdivá. V průběhu novověku pojem vědomí pozvolna nahrazuje starší pojem duše, protože je určitější a lépe přístupný filosofickému i vědeckému zkoumání. Na druhé straně přispívá k jistému zužování našeho chápání sebe samých, protože navozuje představu, že člověk jen myslí nebo poznává.

Slovo vědomí lze použít také jako "přechodné" ve spojení s předmětem: vědomí něčeho a "být si vědom" něčeho, což neznamená totéž jako vědět. Zahrnuje totiž také to, že člověk z určitého vědění vyvozuje praktické důsledky pro své jednání. Přirozeným předpokladem svobody ve společnosti je, že všichni "jsou si vědomi" důsledků svých jednání, že si je přičítají a že za ně nesou odpovědnost. Lidé "nepříčetní", kteří toho nejsou schopni, musí být svěřeni cizí péči, případně dohledu.

Výrazy, které nacházíme ve světové literatuře pro pojem vědomí, lze překládat mnohdy jen s obtížemi. V řadě jazyků se pojmy vědomí a svědomí vyjadřují tímtéž slovem (lat. conscientia, fr. conscience, angl. consciousness). Kromě toho je zde řada dalších pojmů s příbuzným významem, například duch (lat. spiritus, fr. esprit, něm. Geist), duše (lat. anima, angl. soul, franc. ame,, něm. Seele) nebo mysl (angl. mind). Některé buddhistické pojmy v tomto směru jsou patrně zcela nepřeložitelné a dají se popsat jen vysvětlováním. Jejich převod přes angličtinu bývá ještě zkreslován evropskými myšlenkovými kategoriemi.

[editovat] Vědomí v lékařství

V lékařství je za vědomí obecně označován stav vnímání, kdy dochází k plnému uvědomování si sebe sama, a kdy osoba reaguje na podněty ze své vůle.[2] Takový stav vychází z bdělosti, která umožňuje prožívat události. Jejich prožitek je neobvyklým způsobem zpracováván a vnímán ve spánku, bezvědomí a kómatu, neostře či zastřeně pak ve stavech ospalosti, somnolence či soporu (sopor – tvrdý spánek), stejně jako u změněného vědomí během hypnózy či transu.[3]
Z fyziologického hlediska je vědomí souhrnem funkcí, které dávají možnost přijímat podněty jak z vnitřního, tak vnější prostředí (percepci), tyto vyhodnotit a zpracovat, ukládat je jako engramy (paměťové stopy) a odpovídat na ně přiměřeným způsobem.[4]
Vědomí je obecně hodnoceno jako stav opaku bezvědomí, spánku či hypnózy. V (neuro)psychologii lze vědomí definovat úžeji jako zaměřenou pozornost, pracovní (provozní) paměť nebo paměti, ale i sebeuvědomování a osobnost.[1]

[editovat] Vědomí v psychiatrii a filosofii

Psychologové a psychiatři často používají pojmu vědomí ve smyslu vědomí sebe, sebeuvědomování, „jáství“. Vědomí je jeden z ústředních pojmů novověké filosofie od Descarta přes Hegela a Schopenhauera až po Husserlovu fenomenologii a existencialismus. Někteří filosofové a teologové však používají starší pojem „duše“, aby připomněli i ty stránky lidské osoby, které nemají povahu vědění a poznávání.

[editovat] Vědomí, podvědomí a nevědomí

Že velkou část toho, co se děje v našem těle, nemůžeme nijak ovládat, ba ani bychom ovládat nedovedli (např. srdeční tep nebo trávení), věděli lidé odjakživa. Německý filosof F. Nietzsche upozornil na podstatnou omezenost lidského vědomí a na řadu dalších automatismů, jež sami neovládáme. Rakouský psychiatr Sigmund Freud pak na základě svých zkušeností s pacienty vyslovil názor, že „Já není pánem ve svém domě“ a zavedl důležité pojmy cenzury, potlačení, podvědomí případně nevědomí.

Téma vědomé a nevědomé činnosti je předmětem zkoumání nejen ve filosofii a psychologii, ale dnes především neurověd a fyziologie.

logo Wikicitátů
Projekt Wikicitáty má sbírku citátů na téma

[editovat] Odkazy

[editovat] Související odkazy

[editovat] Reference

  1. ↑ a b KOUKOLÍK, František. Mozek a jeho duše. Makropulos. Vydání první, 1995. ISBN 80-901776-1-1
  2. ↑ kolektiv autorů brněnských neurologických klinik. Učebnice obecné neurologie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 198 s. ISBN 80-210-3309-6
  3. ↑ BAŠTECKÁ, Bohumila, a GOLDMANN, Petr. Základy klinické psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 436 s. ISBN 80-7178-550-4.
  4. ↑ ŠMEJKAL, Václav a BROŽEK, Gustav. Základy patofyziologie nervového systému. 2. LF UK. Praha 1995.

[editovat] Externí odkazy

[editovat] Literatura

  • H. Bergson, Čas a svoboda: o bezprostředních datech vědomí. Praha: Filosofia, 1994 - 134 s. ISBN 80-7007-065-X
  • D. S. Dennett, Druhy myslí: k pochopení vědomí. Bratislava: Archa, 1997 - 178 s. ; 23 cm ISBN 80-7115-140-8
  • F. Koukolík, Já: o vztahu mozku, vědomí a sebeuvědomování. Praha: Karolinum, 2003 - 382 s. : 37 obr. ISBN 80-2460-736-0
  • R. Ruyer, Paradoxy vědomí; Expresivita. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, 1994 - 224 s.
  • J.-P. Sartre, Vědomí a existence. Praha: OIKOYMENH, 2006 - 135 s. ISBN 80-7298-171-4
  • J. Sokol, Malá filosofie člověka a slovník filosofických pojmů. Vyšehrad: Praha 2007, 414 s. ISBN: 978-80-7021-884-6
  • T. Keltner - Transformace vědomí, 2009, ISBN 978-80-254-2713-2
Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bdom%C3%AD“