René Descartes

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Frans Hals: René Descartes (1648)

René Descartes (lat. Renatus Cartesius) (31. března 1596 La Haye, dnes Descartes (Indre-et-Loire), asi 40 km jižně od Tours11. února 1650, Stockholm) byl francouzský filosof, matematik a fyzik.

Výslovnost a pravopis[editovat | editovat zdroj]

Descartes (výslovnost [dekárt][1][2]), 2. pád [dekárta], psáno Descartese či Descartesa, objevuje se také tvar Descarta.[1]

Úvod[editovat | editovat zdroj]

Základním Descartovým východiskem je metodická skepse, soustavná pochybnost zejména o datech smyslového poznání. Tímto odvážným myšlenkovým krokem dokázal podstatně změnit evropské myšlení a stát se zakladatelem:

  • moderní kritické epistemologie,
  • novověké racionalistické filosofie, založené na sebejistotě myslícího subjektu,
  • mechanistického výkladu přírody,
  • analytické metody moderní vědy, která umožnila vědu jako kolektivní dílo.

Descartes ovšem odmítá běžnou skepsi, „pochybování pro pochybování“, a pochybnost užívá jen proto, aby se dobral pravdy. Naproti tomu v životě je třeba jednat, i když naše poznání není jisté.[3]

Jako první výslovně formuloval zásady vědecké metody, významně se podílel na rozvoji matematiky a fyziky, na vytvoření číselné reprezentace geometrických objektů známé jako kartézská soustava souřadnic, na vzniku analytické geometrie a na matematizaci optiky.

Život[editovat | editovat zdroj]

Descartes se narodil ve vzdělané šlechtické rodině, jeho otec byl radou soudu ("parlamentu") v Rennes, matka brzy zemřela a nadaného, ale neduživého chlapce vychovávala jeho babička. V letech 16041612 studoval na jezuitské univerzitě v La Fleche, kde se mu dostalo důkladného vzdělání ve scholastické filosofii, matematice i ve vědách. V Rozpravě o metodě sice o užitečnosti tohoto vzdělání pochyboval, v dopise však později svému příteli tuto univerzitu vřele doporučuje.[4] Roku 1616 dosáhl licence v právu na univerzitě v Poitiers a odešel do Paříže, kde psal různá pojednání (o šermu, o hudbě). Protože chtěl poznat svět, odjel do Holandska, kde se seznámil s fyzikem Beeckmanem, s nímž si pak dlouho dopisoval. Roku 1617 vstoupil do vojska Mořice Oranžského, od roku 1619 bavorského kurfiřta Maxmiliána I. Bavorského, ale bitvy na Bílé hoře se zřejmě nezúčastnil. 16. listopadu 1619 měl blízko německého Ulmu noční vidění Krista, o němž si poznamenal, že v něm „našel základy úžasné vědy“[5] a učinil slib, že vykoná pouť do italského Loreta.

Dobře zpeněžil a uložil zděděný majetek, takže byl nezávislý a mohl se věnovat svým zálibám a cestování po celé západní Evropě. V Paříži se seznámil s Otcem Mersennem, významným matematikem a všestranným učencem, který vedl obsáhlou korespondenci se současnými vědci (Pascal, Pierre de Fermat, Torricelli a další); z této skupiny později vznikla Královská akademie. Také Descartes vedl svoji korespondenci hlavně s Mersennem a jak víme z Beeckmanových zápisů, psal o algebře a kuželosečkách; kolem roku 1628 vznikla i jeho Pravidla (Regulae ad directionem ingenii).

Roku 1627 mu papežský legát kardinál Bérulle uložil, aby se věnoval filosofii. Descartes tedy hledal samotu, kde by ho nikdo nerušil, nejprve v Bretagni a od roku 1629 v Holandsku, kde se věnoval matematice a zkoumání živých organismů a asistoval také u řady pitev. Tak vznikl spis O světě a Pojednání o člověku i řada dalších, které se zachovaly jen v Leibnizových výpiscích. Po odsouzení Galileově (1633) se vrací k filosofii, píše a vydává svá nejznámější díla: Rozprava o metodě, Geometrie a Optika (1637), Meditace o první filosofii (1641) a Principy filosofie (1644).

Roku 1635 měl s hospodyní Helenou dcerku Francine, která však už 1640 zemřela a způsobila mu „největší zármutek života“. 1638 také čte Komenského Pansofii a posuzuje ji zprvu příznivě, ale nakonec odmítá. 1641 vydává Odpovědi na Hobbesovy námitky proti Meditacím, 1642 se v Leidenu setkává s Komenským a 1643 s Alžbětou, nejstarší dcerou Fridricha Falckého, s níž si pak dlouho dopisuje.[6]

Roku 1646 napsal Mersennovi: „Od nynějška už nemohu číst žádné knihy, leda dopisy přátel. Nemíchám se také do vědy, leda pro vlastní poučení.“ O rok později se přesto v Paříži setkal s Pascalem a navrhl mu pokusy s atmosférickým tlakem. 1649 odjel na pozvání královny Kristiny, která se už dlouho zajímala o jeho filosofii, do Stockholmu. Schůzky s ní se ale konaly brzo ráno a z tuhé zimy Descartes dostal zápal plic a 11. února 1650 zemřel. Podle některých byl snad i otráven. 1667 byly jeho ostatky převezeny do Paříže a od roku 1819 jsou pohřbeny v kostele Saint-Germain-des-Pres.

Descartovo myšlení[editovat | editovat zdroj]

Descartovo myšlení – filosofické i vědecké – je hluboce poznamenáno neklidem a nejistotami jeho doby. Reformace a náboženské války ve Francii, v Anglii a v celé Evropě podryly středověkou důvěru nejen v Boží zjevení, v bibli, ale i v možnosti lidského poznání a rozumu. Koperník a Galilei ukázali, že běžné smyslové jistoty – například pevná, nehybná Země pod nohama - neplatí. Descarta silně ovlivnila skepse Montaigneova, rozpad scholastické filosofie a stoické myšlenky. Celé jeho životní úsilí je usilovným hledáním pevných jistot, nejprve matematických, později i filosofických: Descartovo řešení spočívá v radikální skepsi, metodickém zpochybnění všeho, o čem lze pochybovat – a právě tam najde pevnou půdu v sebejistotě myslící duše či subjektu.

„Má-li být všechno poznání odvozeno z nejjednodušších principů, musím si napřed zjednat jistotu o nepochybnosti svého východiska. Co je však jisté? Abych mohl bezpečně postupovat kupředu, nebudu zprvu pokládat za jisté nic. Budu pochybovat o všem, abych zjistil, co obstojí před touto radikální pochybností. Pochybovat musím nejen o všem, co jsem se naučil ve školách, z knih anebo stykem s lidmi, nýbrž i o tom, zda tento svět, který mne obklopuje, skutečně existuje, anebo je pouhým výmyslem, a zda jej vnímám takový, jaký je - vždyť vím, že člověk je často obětí mnohých smyslových klamů. A pochybovat musím rovněž o tom, co se zdá být vůbec nejjistější, o principech matematiky, protože je možné, že náš lidský rozum nedostačuje k poznání pravdy a trvale nás uvádí v omyl.“[7]
“Když jsme tedy takto zpochybnili všechno, o čem můžeme nějak pochybovat, a dokonce předstírali, že to není pravda, můžeme předpokládat, že není Bůh, ani nebe, ani tělesa; že sami nemáme ruce ani nohy ani celé tělo. Nemůžeme však předpokládat, že nejsme my sami, kteří to myslíme. Nelze tvrdit, že by to, co myslí, v té chvíli, kdy to myslí, neexistovalo. Takže tato myšlenka: Myslím, tedy jsem (latinsky „Ego cogito, ergo sum), je ze všech první a nejjistější, jaká každému řádně filosofujícímu přijde.“[8]

Podobnou myšlenku, „Pochybuji, tedy jsem“, napsal už sv. Augustin, dále ji však nerozvedl. Descartova pochybnost ovšem není samoúčelná a slouží jen k nalezení jisté pravdy.[9] „Myslím, tedy jsem“ je první neotřesitelná jistota v radikálním pochybování. Vše by mohl být klam, může se zpochybnit všechno, jen ne to, že právě teď, v tento okamžik, pochybuje. „V této jistotě mám zároveň kritérium a vzor pravdy. Vše, co poznávám stejně bezprostředně, stejně jasně a zřetelně jako tuto větu, musí být tedy stejně jisté. Podaří-li se objevit ještě něco, co by bylo právě tak jisté, učiníme další krok k budování opravdové filosofie.[10]

Jako další jistotu objevuje, že má v sobě ideu Boha jako nekonečné, všemocné a vševědoucí bytosti. Tato idea nemůže pocházet z vnímání vnějšího světa ani si ji nemohl vytvořit sám, neboť konečný a nedokonalý tvor si nemůže sám ze sebe vytvořit ideu nekonečné a dokonalé bytosti. Tento druhý krok můžeme označit jako ontologický důkaz existence Boha.

V dalším kroku získává jistotu o realitě smyslového světa: „K vlastnostem dokonalé bytosti musí nutně náležet i pravdivost. Kdyby Bůh nebyl pravdivý, nebyl by dokonalý. Je tedy nemyslitelné, aby mne chtěl pravdymilovný Bůh klamat a předstíral před mým zrakem tento svět pouze jako klamný přelud.

Metoda[editovat | editovat zdroj]

Jedním z nejdůležitějších Descartových výkonů je pokus o formulaci spolehlivé a zcela obecné analytické metody poznání. Na rozdíl od starší tradice, kde každý autor začínal znovu (i když se přitom odvolával na své předchůdce), analytická metoda rozložení problému na co nejjednodušší kroky, které lze spolehlivě vyřešit, dovoluje, aby jedni mohli bez obav stavět na výsledcích druhých. Je to právě tato vědecká metoda, která učinila z vědy kolektivní dílo tisíců a tak umožnila její nevídaný rozvoj.

Svoji metodu, kterou odvodil ze zkušenosti s geometrickými důkazy, formuloval Descartes dvakrát: poprvé v (nedokončených) Pravidlech pro řízení intelektu (Regulae), podruhé stručněji v Rozpravě:[11]

  1. Přijímat jen to, co se mi samo představuje tak jasně a zřetelně, že o tom nemohu pochybovat.
  2. Každý problém rozdělit na co nejjednodušší části, které lze bezpečně poznat.
  3. Postupovat od jednoduchého ke složitému v pořadí.
  4. Sestavit úplné seznamy a obecné přehledy, aby bylo jisté, že jsme na nic nezapomněli.

Descartes je přesvědčen, že i ty nejobtížnější vědecké problémy lze takto rozložit na „dlouhé řetězce“ jednoduchých kroků, a pokud se zachová jejich pořadí, musí se najít řešení.

“Každá pravda, kterou jsem objevil, byla pravidlem, jež mi pomáhalo nalézat další.“[12]

Descartův ontologický model[editovat | editovat zdroj]

Descartes rozlišuje Boha jakožto nekonečnou a nestvořenou substanci, a vedle něho jen dvě substance stvořené:

  1. res extensa, svět těles, tělesnou substanci s hlavním atributem rozprostraněnosti;
  2. res cogitans, nerozprostraněnou duchovní substanci s atributem myšlení, neprostorový a netělesný duch, myšlení.

Descartes je tedy v tomto učení zastánce dualismu hmoty a ducha, objektu a subjektu. Rozlehlost i myšlení, tělo i duch jsou nicméně v člověku „nejtěsněji svázány a jaksi promíšeny“.[13] Jenže na otázku, jak mohou tyto dvě zásadně odlišné substance být v jedné bytosti a dokonce na sebe působit, nedovede odpovědět. Na tyto otázky pak navázali Descartovi následovníci (Leibniz, Spinoza, okasionalismus a další).

Svět těles[editovat | editovat zdroj]

Poznávání světa těles smysly považuje za příliš nejasné a hlavně klamné, podobně jako ostatní filosofové tohoto racionalistického věku. Descartes to dokládá příkladem kousku vosku, který pouhým zahřátím změní všechny své vlastnosti.[14] Plnohodnotné poznání je jen to, které se může vyjádřit v průzračných, rozumových, matematických pojmech. Pro svět těles je to rozlehlost, vyplnění prostoru. Tělesa jsou prostorem a prostor sestává z těles, prázdný prostor neexistuje.

Věda[editovat | editovat zdroj]

Descartes je patrně právě tím filosofem, který se nejvíc přičinil o vydělení vědy z celku filosofie. Uvažuje o vědecké metodě (v díle Rozprava o metodě) a zastřešení dílčích věd pomocí filosofie (v díle Úvahy o první filosofii, které je pokračováním Rozpravy o metodě). Ve svém díle vlastně jako vůbec první tematizuje samotný proces myšlení. Postupujeme-li nejprve skeptickou metodou, i kdybychom vše popřeli, jsem to vždy JÁ, kdo popírá - tzv. jistota cogito.

Matematika[editovat | editovat zdroj]

Descartes spolu s Fermatem platí za zakladatele analytické geometrie, tj. aplikace algebraických metod v geometrii, číselného zkoumání geometrických objektů; s tím souvisí i zavedení „kartézského“ systému souřadnic. Na rozdíl od starší spíše názorné geometrie, která pracuje s obrazy bodů, přímek, trojúhelníků a podobně, analytická geometrie řeší úlohy početně: například úlohu najít průsečík dvou přímek se neřeší graficky, nýbrž početně jako společné řešení dvou lineárních rovnic. Tak lze zkoumat i složitější křivky, řešení jsou libovolně přesná a lze je hledat i v prostorech o více dimenzích.

Ve své Geometrii předvádí také obecné řešení tzv. Pappovy úlohy, kterou starověký matematik dokázal vyřešit jen pro dvě přímky. Obecné řešení úlohy platilo za významný signál, že novověká věda už předčila řeckou.

Fyzika[editovat | editovat zdroj]

Nejsoustavnější výklad Descartovy fyziky je ve spisu O světě, který sice napsal už 1633, nicméně nepublikoval, aby se nedostal do konfliktu s církví. Spis je totiž pokusem o výklad hypotetického vzniku světa, kde chce Descartes ukázat, že každý „možný“ svět musí nutně vypadat tak, jak vypadá ten skutečný. Descartova fyzika je „geometrická“, protože ztotožňuje hmotu s rozlehlostí a ruší starší představy tíže a účelu, cíle. Zákony pohybu zahrnují princip setrvačnosti, zachování souhrnné hybnosti při nárazu a přednost kruhového pohybu.

Ve své Optice formuluje Descartes zákony odrazu a lomu světla (dnes Snellův zákon) a uvádí index lomu skla a vody. Na tomto základě podává také úplnou teorii duhy, navrhuje složitější soustavy čoček a svůj mikroskop. Les Météores je pokusem o většinou mechanické vysvětlení různých jevů v ovzduší, mraků, deště, duhy a podobně.

Psychologie[editovat | editovat zdroj]

Descartovy Vášně duše jsou pokusem o soustavný výklad „pohybů“ lidské duše. Na rozdíl od starší, aristotelské psychologie, která pokládala duši za princip života a přisuzovala ji tedy i rostlinám a živočichům, připisuje Descartes duši hlavně intelektuální schopnosti a pokládá ji za výsadu člověka. Duše se neřídí fyzikálními zákony (například působí pohyby), a je tedy odlišnou substancí; s tělem je ovšem těsně spojena a působí na ně prostřednictvím mozkové šišinky.

Život a chování živočichů vysvětluje Descartes mechanicky, stejně jako fungování lidského těla: krevní oběh i dýchání je ochlazování a ohřívání krve a dalších tělesných tekutin.[15]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=320
  2. WERMKE, Matthias, a kol. Duden. Das Aussprachewörterbuch. Mannheim : Bibliographisches Institut, 2003. ISBN 3-411-04064-5. S. 274. (německy) 
  3. Principia I. 3.
  4. Dopis z 12. září 1639
  5. Cogitationes privatae.
  6. Dopisy Alžbětě Falcké.
  7. Principy, I.5
  8. Principy, I. odst. 7. Srv. též Meditace II. 9. a Rozprava IV.
  9. „…rozhodl jsem se předstírat, že všechno, co mi kdy přišlo na mysl, není o nic pravdivější než iluze mých snů.“ Rozprava IV. 1.
  10. Odkud to je?
  11. Rozprava II., odst. 7.
  12. Rozprava II. odst. 12.
  13. Meditace VI.
  14. Meditace II.
  15. Srv. Rozprava V. a O světě.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Knihy v češtině[editovat | editovat zdroj]

  • Seznam děl v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je René Descartes
  • Rozprava o metodě. Doslov a poznámky Jan Patočka. Jan Laichter, Praha 1933
  • Dopisy Alžbětě Falcké. Brno 1997
  • Meditace o první filosofii. Námitky a autorovy odpovědi. Praha 2003
  • Meditationes de prima philosophia. Praha 2001
  • Regulae ad directionem ingenii. Praha 2000
  • Rozprava o metodě. Praha 1992
  • Vášně duše. Praha 2002
  • La Dioptrique, Dioptrika. Souběžné francouzské a české vydání s komentářem překladatele Jiřího Fialy. OIKOYMENH, Praha 2010

O Descartovi[editovat | editovat zdroj]

  • E. Husserl: Karteziánské meditace. Praha 1993
  • A. Koyré: Rozhovory nad Descartem. Praha 2006
  • Filosofické dílo René Descartesa. (Sborník z konference) Praha 1998
  • S. Sousedík: René Descartes a české baroko. Praha 1996
  • J. Bečvář: René Descartes. Milovník rozumu. Praha 1998

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

anglicky[editovat | editovat zdroj]

Stanford Encyclopedia of Philosophy[editovat | editovat zdroj]

francouzsky[editovat | editovat zdroj]

latinsky[editovat | editovat zdroj]

česky[editovat | editovat zdroj]