Carl Gustav Jung

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Carl Gustav Jung
C. G. Jung v roce 1910
C. G. Jung v roce 1910
Rodné jméno Carl Gustav Jung
Narození 26. července 1875
Kesswil, Švýcarsko Švýcarsko
Úmrtí 6. června 1961 (ve věku 85 let)
Küsnacht, Švýcarsko Švýcarsko
Národnost švýcarská
Občanství Švýcarsko
Alma mater Univerzita v Basileji
Povolání lékař, psychoanalytik
Znám jako zakladatel analytické psychologie
Některá data se získávají z datové položky.

Carl Gustav Jung (26. července 1875 Kesswil, Švýcarsko6. června 1961 Küsnacht, Švýcarsko) byl švýcarský lékař a psychoterapeut, zakladatel analytické psychologie. Jeho přínos psychologii spočívá v pochopení lidské psychiky na pozadí světa snů, umění, mytologie, náboženství a filosofie. Má významný podíl na zkoumání příčin a léčbě schizofrenie. Byl 23. nejcitovanějším psychologem ve 20. století.[1]

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Jako syn protestantského faráře prožíval všechny otcovy pochybnosti spojené s vírou. Jako velmi citlivé dítě se často oddával osobní imaginaci, při níž se pokoušel navázat kontakt s Bohem. Vzhledem k velikému množství duchovních hodnostářů v rodině se předpokládalo, že i jeho dráha půjde v otcových stopách. Poté, co objevil v rané dospělosti filosofii a literaturu, rozhodl se vymanit z rodinné tradice a nechal se zapsat ke studiu lékařství. Po absolutoriu se specializoval v oboru psychiatrie.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Dne 14. února 1903 si vzal za manželku Emmu Rauschenbachovou (30. března 1882 – 27. listopadu 1955), která pocházela z průmyslnické rodiny v Schaffhausenu.

Měli spolu pět děti:

  • Agathe Jungová-Niehusová (1904),
  • Gret Jungová-Baumanová (1906),
  • Franz Jung (28. listopadu 1908 – 30. června 1996),
  • Marianne Jungová-Niehusová (1910),
  • Helene Jungová-Hoerniová (1914).

Působení v Burghölzli[editovat | editovat zdroj]

V letech 18951900 studoval na univerzitě v Basileji a později Curychu. Curyšská univerzita měla svoji klinickou bázi v Burghölzli a Jung se stal jejím lékařem v roce 1900. Ústav vedl Eugen Bleuler, který se zabýval spíše tradičním popisným zkoumáním duševních chorob. V opozici k filosofické psychologii se Jung zabýval experimentální psychologií, v níž odvozoval zákony se stejnou platností jako ve vědě. Se svým spolupracovníkem Franzem Riklinem významně přepracovali Bleulerem používaný asociační test, rozšířili škálu podnětných slov i asociačních párů. Asociační test tak pro Junga představoval bránu k obsahům nevědomých komplexů v lidské psychice. Ve fabulacích duševně nemocných nacházel podobnosti s mýty a tuto shodu chápal jako projev společné základny individuální imaginace a vědomí celé lidské rasy. Studoval mytologii a sbíral materiál přeludů, halucinací a snů pacientů, který se mu zdál pro tuto teorii relevantní.

Spolupráce a přátelství s Freudem[editovat | editovat zdroj]

V určitém slova smyslu se hovoří o vztahu učitele a žáka, avšak spolupráci Junga s Freudem charakterizuje především důvěra a přátelství. Jung se poprvé setkal s Freudem v roce 1907, jejich spolupráce trvala do roku 1912. Pro Freuda znamenal Jung nejinspirativnější prvek svého psychoanalytického hnutí, především se shodovali ve výzkumech v oblasti hysterie. Freudovská psychoanalýza, která se zaměřovala na sexuální původ neurózy, však připadala Jungovi příliš omezená, přál si pracovat s „trajektorií“ neurózy a jejími implikacemi pro budoucí vývoj pacienta. Stejně tak pojetí komplexu jako jakéhosi sexuálního rezidua z psychických prožitků raného dětství mu připadalo silně omezující.

Objev fantazií americké spisovatelky Frank Millerové jej přivádí k podvědomým tvořivým imaginacím, mytologickým snům a fantaziím, které měly veskrze neosobní charakter. Subjekt se vrací k archaické mimoslovní formě výrazu. Zatímco pro Freuda byl symbolismus z větší části důsledkem historického a kulturního kontextu, Jung kladl na tyto faktory minimální důraz a zaměřil se na neosobní vrstvu lidské duše, kterou nazval kolektivní nevědomí. Zde se začaly společné cesty rozcházet. V roce 1912 vydává Jung studii Symboly proměny, kde odmítá Freudův přílišný důraz na sexualitu a na příkladě symbolismu vizí Frank Millerové rozšiřuje pojetí libida jako obecné psychické a životní energie zaměřené na cíl. Freud nebyl schopen přijmout cokoli, co by bylo v neshodě s jeho teorií, kterou už mezitím povýšil na dogma.

Vztah Freuda a Junga neměl jen vědecké, ale i osobní pozadí. Freud se rozhodl Junga adoptovat a „po vzoru patriarchů jej pomazat in partibus infidelium – v zemi nevěřících“. To později založilo problém, jak se vymanit z otcovské autority, a to zejména ve chvíli, kdy se objevil vztah konkurence. Jung v roce 1911 stanul v čele Mezinárodní psychoanalytické společnosti, kde setrval do roku 1914.

Charakteristika Jungovy hlubinné psychologie[editovat | editovat zdroj]

Rok 1913 byl pro Junga zlomový. Po sérii apokalyptických snů a vizí rezignoval na přednášky na univerzitě a v roce 1914 se vzdává funkce prezidenta Mezinárodní psychoanalytické společnosti. V tomto období se věnuje převážně práci na svých teoretických studiích, zakládá úzký kroužek Psychologického klubu, věnuje se soukromé terapeutické praxi, avšak především zdokonaluje svoji techniku, jak promlouvat se svým nevědomím. Navazuje tak na své rané zážitky z dětské imaginace. Učí se personifikovat fenomény nevědomí, naslouchat jejich hlasu, a tím je vydělovat z bezbřehosti a činit je uchopitelnými vědomím. Dochází k postulátu, že v individuální mysli existují prvky, které jí nepatří.

Vědomí a nevědomí[editovat | editovat zdroj]

Jung se snažil zachytit a popsat nějakou praktickou metodiku, jak se člověk může vypořádat se svým nevědomím. Byl si vědom toho, že náboženské filosofie, metafyzické systémy nebo symbolická imaginace pracují s tímto faktem. Psychologické výpovědi mají stejnou váhu jako výpovědi vědeckého rázu, jakými disponuje například fyzika. Jung v této souvislosti zavádí pojem psychické reality, kterou moderní osvícené pojetí člověka odkazuje mimo skutečnost. Neustále se snaží zdůrazňovat empirickou povahu duševních výpovědí a je si zároveň vědom, že pro moderní vědecký názor nebude snadné tento fakt přijmout. Poukazuje na nebezpečí plynoucí z oddělení psychického světa od racionalisticky chápané skutečnosti. Na mnoha místech vyslovil předtuchu nebezpečného vlivu nezpracovaných nevědomých archetypů, která se mu splnila druhou světovou válkou.

V těchto úvahách dospěl Jung k podstatnému zjištění, že vědomí a nevědomí se k sobě chovají komplementárně a kompenzačně. Po vzoru matematické vědy vytvořil pojem transcendentní funkce, faktor vědomí a faktor nevědomí tvoří jednu psychickou funkci, podobně jako komplexní číslo určuje poměr jednotlivých komponent. Různé varianty vztahu vědomých a nevědomých faktorů jsou charakteristické pro různé typy duševního onemocnění.

Jung pracoval na koncepci psychologických typů. Zavedl dvojí kategorii povahy podle zaměření libida, introvertní (orientovaná do svého nitra) a extrovertní (orientovaná na vnější svět). Později klasifikaci doplnil o čtyři základní funkce lidské psychiky (myšlení, cit, vnímání, intuice). V této souvislosti hovoří o diferenciaci (rozlišení) jednotlivých funkcí, přičemž nejméně diferencovaná psychická funkce patří u jednotlivce do oblasti osobního nevědomí.

Symbolismus nevědomých projekcí[editovat | editovat zdroj]

"Bollingenská věž", vila C. G. Junga

V roce 1923 zahajuje Jung stavbu věže v Bollingenu, obydlí, které je živoucím důkazem jeho dalšího objevu, psychického středu v lidské duši – Self neboli bytostného Já. Bollingenská věž, kterou psycholog neustále vlastními silami rozšiřoval, nebyla jen místem setkávání s různými osobnostmi, ale především symbolickým vyjádřením osobního růstu k celistvosti kombinací praktické životní orientace a zpracováním snové imaginativní látky. Pracuje přesně v intencích svého zjištění, že projekcí nevědomých obsahů do reality se stávají obsahy viditelné. Stavba tímto překračovala svůj symbolický význam.

Koncem 20. let začíná Jung studia alchymistického symbolismu, obrací se ke starým filosofickým mistrům (Mistr Eckhart, Paracelsus, sv. Augustin aj.), zkoumá křesťanství, jeho heretická hnutí a symbolismus, sám se účastní objevení gnostických svitků z egyptského Nag Hammádí. Na půdě religionistického spolku Eranos se setkává s Mirceou Eliadem, Károlem Kerényim. S Richardem Wilhelmem pracuje na interpretaci Tajemství zlatého květu, esoterického textu čínského taoismu, píše předmluvu k čínské knize proměn I-ťing.

Veškerou získanou látku a znalosti trvale konfrontoval se svojí praxí psychiatra, jejíž spektrum klientely se pohybovalo od obyčejných pacientů psychiatrického ústavu v Küsnachtu po známé i zámožné osobnosti (dcera Jamese Joyce, spisovatel Hermann Hesse, dcera Johna D. Rockefellera). Pořádal přednášky, psal články do odborných časopisů, studoval myšlení primitivních afrických kmenů.

Bytostné Já[editovat | editovat zdroj]

Na Basilejské univerzitě se v roce 1943 stává řádným profesorem lékařské psychologie, aniž by přerušil svou psychiatrickou praxi. Jeho nadmíru široký záběr vědomostí mu umožňoval vyjadřovat se fundovaně k současnému dění. Často se vrací ke svým textům a přepracovává je ve světle nově nabyté zkušenosti s religiózními a esoterními systémy. Symbolika alchymistických obrazových sérií jej přivádí ke koncepci dvojice archetypů anima/animus, přičemž mužskému světu tvoří nevědomý protějšek anima (ženská část duše) a naopak. Rozvíjením symboliky dochází adepti alchymie ke kontaktu s nevědomím a jejich psychický střed ve vědomém já se přesouvá směrem k Self. Stejnou charakteristiku našel Jung u snové imaginace, což jen podtrhlo teorii o zaměřenosti lidské psychiky na cíl (teleologie), který nazval procesem individuace a ztotožnil s vytvořením psychického středu v bytostném Já. Jako nástroj takto zaměřené terapie použil aktivní imaginaci, při níž klienti často zpracovávali své vize do obrazů, které po vzoru mandal východu zobrazují psychickou celost osobnosti v řádu kosmu.

Jung své myšlenky na vývoj lidské duše neodděluje od biologické evoluce člověka. Nikdy však samostatně netematizuje evoluční teorii a vždy se drží svého psychologického úhlu pohledu. Jako psychologickou nutnost v rámci vývoje lidského myšlení viděl například přijetí čtvrté nevědomé psychické funkce do oblasti psychologie vědomí, takže jej vyhlášení dogmatu o nanebevzetí Panny Marie papežem Piem XII. v listopadu 1950 nijak nepřekvapilo, a to právě s ohledem na nauku o Nejsvětější Trojici. V souvislosti s pojmem synchronicity (nepříčinné spojení dějů) byl dotazován fyzikem Wolfgangem Paulim na možnost analogie při přechodových dějích elementárních částic. Při této příležitosti překročil i některá vědecká paradigmata, když v souvislosti se synchronicitou uvažuje, že psýché nemusí být vázaná na mozek, není lokalizovaná v prostoru nebo že je prostor psychicky relativní.

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Jungova práce nebyla přijímána bez výhrad. Před moderní vědou musel trvale dokazovat empirickou povahu svých zjištění a byl často obviňován z esoterismu. Z opačné strany jej například židovský filosof Martin Buber kritizoval za přílišné zatemňování Boha gnostickou spekulací. Častá výtka teologů směřuje k psychologizujícímu pojetí Boha, který jako autonomní psychický obsah nemá žádnou realitu mimo lidskou psýché. K této výtce se Jung vyjadřoval mnohoznačně, vždy se zřetelem na své psychologické zaměření. V korespondenci s anglickým dominikánem Victorem Whitem došlo navzdory veškerým sympatiím k neshodě okolo otázky privatio boni. Zlo podle Junga patří do celku skutečnosti a nelze je redukovat na pouhý nedostatek dobra, a i zde nachází pro tvrzení psychologické zdůvodnění.

Za svého působení v Burghölzli navázal Jung mimomanželský poměr se Sabinou Spielreinovou. Tato inteligentní ruská židovka studovala v Curychu medicínu a k Jungovi si během psychoanalýzy (přenosu), vytvořila silný citový, v některých ohledech až bizarní vztah.[2] Když na tento neetický poměr přišel švýcarský psychiatr Eugen Bleuer, byl Jung z léčebny v Burghölzli propuštěn.

Pokračování Jungových myšlenek[editovat | editovat zdroj]

Jungova analytická psychologie je obecně použitelná a neomezuje se pouze na určité psychologické typy, nýbrž respektuje jakoukoliv povahu člověka. Získala si celou řadu ctitelů a žáků, kteří pokračovali v Jungově díle. V roce 1948 byl založen Institut C. G. Junga (http://www.junginstitut.ch/) jako reakce na vzrůstající zájem o rozvíjení a spolupráci na myšlenkách analytické psychologie. Jung si byl vědom faktu, že jeho objevy jej překročily a z analytické psychologie se stalo hnutí. Dnes se institut orientuje jako tréninkové centrum analytiků a psychoterapeutů, slouží jako místo k setkávání studentů, vědců a učitelů. Obdobně v Londýně byla založena Společnost pro analytickou psychologii. V Brně zas Česká společnost pro analytickou psychologii (ČSAP). Lokální společnosti zastřešuje The International Association for Analytical Psychology (http://www.iaap.org/)

Adaptace[editovat | editovat zdroj]

Životopisné filmy

V roce 2002 natočil italský režisér Roberto Faenza film Strážce duše (org. Prendimi L'anima). V roli Junga Iain Glen.

V roce 2011 byl natočen koprodukční film Nebezpečná metoda, který pojednává o životě psychiatra Carla Gustava Junga v letech 19041913. V roli Junga Michael Fassbender.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Haggbloom, S.J.; et al. (2002). "The 100 Most Eminent Psychologists of the 20th Century". Review of General Psychology 6 (2): 139–152
  2. http://www.blisty.cz/art/31497.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]