Synchronicita

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Synchronicita (z řec. synchronos, současný) je pojem, který zavedl švýcarský psycholog C. G. Jung jako označení pro příčinně nevysvětlitelné (akauzální) setkání dvou nebo více událostí v čase, které tím na úrovni prožívání subjektu získávají význam. Pojem synchronicity je však spojován také s objektivním nahromaděním jevů, které si žádají společnou interpretaci, v čase nebo prostoru, ač mezi nimi není přímá kauzální souvislost, a vymykají se novověké představě o náhodě, kupříkladu souběžný vzestup nacismu i komunismu na přelomu 20. a 30. let 20. století anebo kulturní revoluce v 60. letech, která zasáhla Čínu, Evropu, USA i katolickou církev.[1]

Původ[editovat | editovat zdroj]

Pojem zavedli švýcarský psycholog Carl Gustav Jung a švýcarský fyzik Wolfgang Pauli roku 1952.[2] Za předchůdce tohoto pojmu je považován například pojem zákon sérií (Seriengesetz), který zavedl Paul Kammerer v roce 1919,[3] v roce 1972 podobný pojem Arthur Koestler nazval koincidence (coincidence).[4] Stanislav Komárek vedle pojmu synchronicita používá také pojem syntopicita, protože ke koincidenci dochází nejen v čase, ale i v prostoru,[1] synmorficita pro některé mimetické jevy, kdy podobnosti navzájem nepříbuzných druhů organismů dokáží kauzalistické metody vysvětlit jen v malém počtu případů, přičemž tato vysvětlení jsou mnohdy spíše etiologickými mýty.[5] atd. Wolfgang Pauli se zabýval synchronicitou v souvislosti s kvantovou fyzikou a principem neurčitosti, kde klasické pojetí kauzality selhává.

Moderní evropské pojetí kauzality navazuje na Aristotelovo myšlení a středověké arabské myšlení. Naproti tomu důraz na synchronicitu převažoval v čínské kultuře a projevil se i například v evropském renesančním myšlení. Podle Stanislava Komárka,[1] který cituje Batesona („dva popisy jsou lepší než jeden“)[6] jsou oba způsoby myšlení „jaksi komplementární, na sebe kolmé či mimoběžné, a nelze říci, že jeden je správný a druhý mylný – jsou případy, které přímo volají po kauzalistním popisu a jiné zas po synchronicistním“, i když novověká přírodověda neuznává synchronicistní popis jako „vysvětlení“ jevů, avšak kauzalita je v podstatě jedním z typů synchronicity. Pojem „náhody“ (uměle rozdělující jevy na „nutné“ a „náhodné“) a statistika jako metody kauzalistní vědy jsou založeny na odstínění či popření (jiných) synchronicit.[1][7] Rovněž starořecké slovo symbolon (znamení) neznamenalo zástupný symbol, ale spíše koincidenci ve smyslu synchronicity.[8]

Ve svém výkladu o synchronicitě uvádí Jung vlastní zkušenost, kdy se během jednoho dne mnohokrát setkal s podobou ryby, ať už to byla kresba, sen pacientky, oběd či skutečná ryba ležící na jezerním molu. Souběh událostí nezůstal bez povšimnutí, a tak náhodná koincidence získala subjektivní význam. Mezi synchronistní fenomény patří například i sny, které pak najdou korespondenci s nastalou událostí, nebo takzvané déjà vu, pocit již zažitého. O tyto jevy se opírají psychické představy osudu, neboť vypadají jako nevysvětlitelné pouhou náhodou.

Jung se ve zkoumání synchronicity opřel o Rhineovy pokusy se zenerovými kartami. Výsledky ukázaly vyšší procento uhádnutí losované karty pokusnou osobou, než by mělo odpovídat statistickému rozložení pravděpodobnosti. Stejných výsledků se dosáhlo i v případě, kdy pokusná osoba byla velmi vzdálená a docházelo dokonce i k úspěšné prekognici, kdy do losování uběhl delší čas. To vedlo Junga k myšlence, že afektivní stav lidské psýchy odráží tytéž vzorce, jakými je utvářena realita. Navíc z pokusu odvodil myšlenku nezávislosti psychických dějů na prostoru a čase. Tato jeho koncepce synchronicity byla často předmětem kritického hodnocení a byla srovnávána s typem magického myšlení. Jung nepřestával v této souvislosti zdůrazňovat fakt, že metodologie evropské vědy nemá přístup k chápání jednoty světa (unus mundus). Je příliš svázána se subjekt-objektovým rozdělením.

Analogii svého stanoviska našel Jung v čínské Knize proměn (I-ťing), jejíž německý překlad pořízený Richardem Wilhelmem opatřil předmluvou. Hexagram sestavený v určitou chvíli náhodným losem se s touto chvílí shoduje nejen v čase, ale také v kvalitě. Hexagram je podle Junga exponentem okamžiku, indikuje základní situaci, která převažovala v okamžiku jeho vzniku. Směrodatná je koincidence událostí. Fyzické i psychické události, které se vyskytly v jednom čase, jsou exponenty jedné a téže okamžité situace. Orákulum poskytuje pro náhodně vzniklé hexagramy odpovědi, které korespondují s psychologickým nastavením tazatele a jejichž smysluplnost je pravidlem. Do odpovědi je vtažena celá tazatelova osobnost.

Podobný synchronistický koncept promýšlel Jung s teoretickým fyzikem Wolfgangem Paulim. Podle tohoto konceptu se na kvantové úrovni spíše setkáváme se situacemi než experimentálně opakovatelnými kauzalitami. Myšlenka nečekané situace a koincidence mění dosavadní přísně konsekventní chápání fyzikálních jevů. Důležitá je zde i shoda v práci s elementy, jež tvoří látku skutečnosti (hexagramy složené z binárních částí, elementární částice a jejich stavy)

Příklad synchronicity[editovat | editovat zdroj]

Na jedné přednášce o synchronicitě uvedl Jung příklad nepravděpodobné náhody, neboli smysluplné koincidence akauzální povahy. Šlo o pacientku, která trpěla "hořem z rozumu", extrémní formou racionalismu. Jung o tomto případu říká (citace):

„Po několika neplodných pokusech o zmírnění jejího racionalismu poněkud humánnějším uvažováním – jsem se musel omezit na naději, že se jí snad přihodí něco nečekaného a iracionálního, něco, co by mohlo rozbít intelektuální retortu, do níž se uzavřela.“ A pak se to stalo: Nejdřív měla působivý sen, v němž jí někdo daroval drahocenný šperk – zlatého skarabea. Druhý den měl Jung se svou klientkou sezení, při kterém se přihodilo něco zvláštního: „Zatímco mi tento sen vyprávěla, zaslechl jsem, jak za mnou něco tiše klepe na okno. Otočil jsem se a spatřil jsem dost velký létající hmyz, který zvenku narážel do okenic a snažil se dostat do temné místnosti. To se mi zdálo zvláštní. Ihned jsem okno otevřel a přilétající hmyz jsem chytil ve vzduchu. Byla to Cetonia aurata, Scarabaeidae, obyčejný zlatohlávek, který se díky své zelenozlaté barvě přibližně podobá nejspíše skarabeovi. Podal jsem brouka své pacientce se slovy: ‚Tady máte svého skarabea.‘ Tato událost prorazila do jejího racionalismu žádoucí díru a led jejího intelektuálního odporu se tím prolomil. Léčba mohla nyní úspěšně pokračovat.“ [9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Stanislav Komárek: „Nemoc a synchronicita“, In: Spasení těla. Moc, nemoc a psychosomatika. Praha, nakl. Mladá fronta, edice Kolumbus, 2005, str. 42 a násl.
  2. Carl G. Jung, Wolfgang Pauli: Synchronizität als ein Prinzip akausaler Zusammenhänge. In: Naturerklärung und Psyche. Studien C. G. Jung Inst. 4, Zürich, Rascher, 1952
  3. Paul Kammerer: Das Gesetz der Serie, Berlin a Stuttgart, Deutsche Verlags-Anstalt, 1919
  4. Arthur Koestler: The Roots of the Coincidence, London, Hutchinson, 1972
  5. Stanislav Komárek: „Proces imaginace“, In: Hlavou dolů. Druhá kniha esejů o přírodě a společnosti. Doudlebia a jiné fenomény., Vesmír, Praha 1999, str. 174, esej datován 1996
  6. Gregory Bateson: Mind and Nature. A necessary unity. Toronto, Bantam Books, 1988
  7. Stanislav Komárek: „Čas sušit sítě“, In: Sto esejů o přírodě a společnosti, Vesmír, Praha, 1995, esej datován 1994
  8. Stanislav Komárek: „Půvab náhodnosti“, In: Sto esejů o přírodě a společnosti, Vesmír, Praha, 1995, esej datován 1993
  9. The Collected Works of C.G. Jung, paragraph 843, Princeton University Press Edition.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]