Synchronicita
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Synchronicita (z řec. synchronos, současný) je pojem, který zavedl švýcarský psycholog C. G. Jung jako označení pro příčinně nevysvětlitelné (akauzální) časové setkání dvou nebo více událostí, které tím na úrovni prožívání subjektu získávají význam.
Ve svém výkladu o synchronicitě uvádí Jung vlastní zkušenost, kdy se během jednoho dne mnohokrát setkal s podobou ryby, ať už to byla kresba, sen pacientky, oběd či skutečná ryba ležící na jezerním molu. Souběh událostí nezůstal bez povšimnutí, a tak náhodná koincidence získala subjektivní význam. Mezi synchronistní fenomény patří například i sny, které pak najdou korespondenci s nastalou událostí, nebo takzvané déjà vu, pocit již viděného. O tyto jevy se opírají psychické představy osudu, neboť všechny vykazují nepravděpodobnost náhody.
Jung se ve zkoumání synchronicity opřel o Rhineovy pokusy se zenerovými kartami. Výsledky ukázaly vyšší procento uhádnutí losované karty pokusnou osobou, než by mělo odpovídat statistickému rozložení pravděpodobnosti. Stejných výsledků se dosáhlo i v případě, kdy pokusná osoba byla velmi vzdálená a docházelo dokonce i k úspěšné prekognici, kdy do losování uběhl delší čas. To vedlo Junga k myšlence, že afektivní stav lidské psýchy odráží tytéž vzorce, jakými je utvářena realita. Navíc z pokusu odvodil myšlenku nezávislosti psychických dějů na prostoru a čase. Tato jeho koncepce synchronicity byla často předmětem kritického hodnocení a byla srovnávána s typem magického myšlení. Jung nepřestával v této souvislosti zdůrazňovat fakt, že metodologie evropské vědy nemá přístup k chápání jednoty světa (unus mundus). Je příliš svázána se subjekt-objektovým rozdělením.
Analogii svého stanoviska našel Jung v čínské Knize proměn (I-ťing), jejíž německý překlad pořízený Richardem Wilhelmem opatřil předmluvou. Hexagram sestavený v určitou chvíli náhodným losem se s touto chvílí shoduje nejen v čase, ale také v kvalitě. Hexagram je podle Junga exponentem okamžiku, indikuje základní situaci, která převažovala v okamžiku jeho vzniku. Směrodatná je koincidence událostí. Fyzické i psychické události, které se vyskytly v jednom čase, jsou exponenty jedné a téže okamžité situace. Orákulum poskytuje pro náhodně vzniklé hexagramy odpovědi, které korespondují s psychologickým nastavením tazatele a jejichž smysluplnost je pravidlem. Do odpovědi je vtažena celá tazatelova osobnost.
Podobný synchronistický koncept promýšlel Jung s teoretickým fyzikem Wolfgangem Paulim. Podle tohoto konceptu se na kvantové úrovni spíše setkáváme se situacemi než experimentálně opakovatelnými kauzalitami. Myšlenka nečekané situace a koincidence mění dosavadní přísně konsekventní chápání fyzikálních jevů. Důležitá je zde i shoda v práci s elementy, jež tvoří látku skutečnosti (hexagramy složené z binárních částí, elementární částice a jejich stavy)

