Oidipovský komplex

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Oidipovský komplex, nazývaný také Oidipův komplex, je termín používaný v psychoanalýze k označení milostného vztahu syna k matce.

Název vychází z příběhu o Oidipovi, který, neznalý situace, zavraždil svého otce (krále Laia, Laios ho přitom nechal pohodit, protože mu věštba prorokovala, že ho jeho syn zavraždí) a oženil se s vlastní matkou (Iokastou). Problematiku pojmenoval a zpracoval psychoanalytik Sigmund Freud. Pro analogický vztah dcery a otce se zřídka používá pojem Elektřin komplex. Pojem zavedl Carl Gustav Jung a příliš se neujal.

Vedle patologie, tedy neuróz, kde je oidipovská a kastrační problematika stěžejní, je celá řada momentů, kde se oidipovská problematika projevuje v normě (ovšem, dlí v nevědomí a její nositel o její existenci netuší):

(1) volba partnera: zcela obecně Freud tvrdil, že partnera si vybíráme podle rodiče opačného pohlaví, tedy v dědictví oidipovského trojúhelníku. Zvláštní je problematická volba typu "poškozený třetí" a volba typu "světice" versus "děvky" (singulár versus plurál). V prvním případě je cenná jen ta partnerka, která má partnera, cílem je atakovat v duchu oidipovských přání (ovšem cílem zcela mimo vědomí) vztah dvou lidí a v dospělosti získat oidipovský triumf. To je zřejmě podkladem, nevědomým zdrojem příběhů Dona Juana a Casanovy. V druhém případě je vztah s manželkou svatý a nelze jej poskvrnit sexem a spermatem, vztah s manželkou je jen k plození dětí, zatímco anonymní vztahy nebo milostné pletky s jinými ženami mohou být plné pestrých sexuálních praktik - je zde prvek idealizace světice, přenesený z matky, a devalvace žen obecně pro jejich stav "kastrovanosti," tedy absence penisu, jednak prvek devalvace sexu jako análního fenomenu (ne ve smyslu análního koitu, ale něčeho špinavého ve vztahu k získávání slasti, sex jako výraz hry s fekáliemi).

(2) nemožnost předstihnout svého rodiče, projevující se jako nedostatečné uplatněné a využití svého nadání ve vlastní prospěch a odborný postup, klient vyzbrojí svými znalostmi a dovednostmi kolegy, ale sám není povýšen, nedosáhne vědecké hodnosti - prototypem je suplující profesor biologie v Žákově Cesta do hlubin študákovy duše, jeho znalosti, které sám neumí prodat, uplatnit, využít, využívají jen jeho studenti - nicméně nakonec pod fingovaným prodejem sbírky přírodnin, kde mu členové zkušební komise nabízejí udičky ve formě nesmyslných promluv o přírodninách, které uvede na pravou míru, nakonec profesorského místa dosáhne. Jde o to, že si nemohl dost idealisovat otce, otec byl nedostačivý, selhával, proto si syn nemohl utvořit prožitek oprávněné a přiměřené rivality, nemohl být lepší než nedostačivý, selhávající otec - uchránil se oidipovského triumfu, ale za cenu, že setrvá ve vězení nedostačivosti, selhávání otce (ať je selhávání nebo nedostačivost reálná nebo domnělá, jde o obraz v chlapcově mysli, v její nevědomé části, který ovlivňuje jeho život do dospělosti).

Oidipovská tematika je samozřejmě nevědomým zdrojem celé řady uměleckých děl, např. Dostojevského románu Bratří Karamazovi (téma otcovraždy), Shakespearova Hamleta (Claudius, bratr zavražděného krále, Hamletova otce, representuje vražedně agresivní složky oidipovského komplexu Hamletova, on sám potom zrající Superego spějící k pomstě, resp. potrestání viny, také proto nemůže dojít k naplnění dospělé lásky, protože je zatížen vinou - Ofélie zešílí. Přesto, že ho autor projekcí zbavil vražedně agresivních tendencí, jež převzal jeho strýc a bratr zavražděného Claudius, stejně neunikne: zavraždí otce Ofelie, Polonia. Claudius ovšem representuje zároveň naplnění Hamletových, autorem projikovaných přání incestního charakteru, vezme si ženu zavražděného krále za ženu).

Oidipovský triumf je situace, kdy syn ve své mysli zvítězí, zničí otce a získá matku: zdůrazňujeme ve své mysli. Napomáhají tomu skutečnosti, kdy otec odejde/musí odejít/chce odejít od matky se synem, zemře, pije, je jinak submisivní nebo v jiné formě nepřítomen. Otec má obecně význam ve vývoji především proto, že dítě, ať chlapce nebo dívku, vysvobozuje ze zajetí dyády (vztahu o dvou členech) dítě/matka (vysvobozuje i matku), otvírá perspektivu - pokud je jeho nabídka správně načasována, pokud se vývoj dyády matka/dítě děl přiměřeným tempem (selhání: kupř. viz těsná vazba matky s dcerou znázorněná K. J. Erbenem v básni Vodník, tam je muž vylíčen jako vrah, volba dcery je, přesto, že nedbá varování a má puzení jít za svým oidipským a později snad i dospělým přáním, znehodnocena jeho zákeřností. Dcera, Vodníkova manželka, jej zradí. Autor má jen málo pochopení pro zoufalství zrazeného muže, a také málo pochopení pro zoufalství dyády matka/dcera, v níž jsou tyto dvě osoby zhoubně vázány - uchování dyády zaplatí nezmíněným neštěstím Vodníka a smrtí jejich dítěte).

Související články[editovat | editovat zdroj]