Hermann Hesse

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hermann Hesse v roce 1927.

Hermann Hesse (2. července 1877 Calw, Švábsko, Německo9. srpna 1962 Montagnola, Švýcarsko) byl německo-švýcarský prozaik, básník a esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1946.

Život[editovat | editovat zdroj]

Hesseho rodný dům v Calwu.
Maulbronn

Hermann Hesse se narodil ve švábském městečku Calw. Jeho otec přišel do Německa z Estonska roku 1873, matka a další příbuzní z její strany působili po léta jako křesťanští misionáři v Indii. Rodina předpokládala, že stejná bude i Hermannova životní dráha. Roku 1891 vstoupil Hesse do evangelického semináře v Maulbronnu. Opustil jej však již po půl roce a následující pobyt na gymnáziu v Cannstattu trval sotva rok. Jeho rodina se tak konečně smířila s tím, že z jeho studií nic nebude, a dala ho roku 1893 do učení na knihkupce v Esslingenu, Roku 1894 se stal zámečnickým učněm v Calwu v továrně na věžní hodiny a od roku 1895 se vrátil k povolání knihkupce. Přitom byl pilným samoukem, studoval klasické jazyky a dějiny evropské a orientální kultury. Roku 1899 se odstěhoval do Basileje, našel si nenáročné místo v knihkupectví a přitom psal – zpočátku lyrickou poezii, např. Romantické písně. Díky úspěchu prvního románu, romantického příběhu Peter Camenzind (1904), si mohl po pěti letech dovolit knihkupectví opustit. Usadil se v Gaienhofenu na břehu Bodamského jezera a oženil se s šestatřicetiletou fotografkou Marií Bernoulliovou, se kterou měl tři syny. Zde také napsal svůj druhý román V soukolí, uveřejněný roku 1906, ve kterém shrnul traumata svého dětství a puberty. V roce 1911 se mu splnil dávný sen – podnikl cestu do Indie a do Indonésie. Cesta však neznamenala pro Hesseho žádné ztotožnění s východním světem. Hesse si spíše uvědomil, že je jako člověk Západu odlišný a že pro něj příslovečné světlo z Východu není řešením, protože ho musí hledat v sobě. Po návratu z cesty se Hesse s rodinou usadil roku 1912 v Bernu, což byl počátek jeho trvalého pobytu ve Švýcarsku. V té době napsal dva do značné míry autobiografické romány o umělcích Gertruda (1910) a Panský dům (1914) a povídkový triptych Knulp (1915) o tulákovi, který rozdává lidem svou radost.

V období první světové války došlo v Hesseho životě k zásadnímu obratu. Hesse s válkou nesouhlasil, ale byl stále německým občanem. Přihlásil se proto na vyslanectví a byl zařazen k bernskému oddělení německé péče o válečné zajatce. Tuto službu bral Hesse vážně a dosti ho vyčerpávala. Když pak otiskl v listopadu roku 1914 v Neuen Züricher Zeitung antimilitaristický článek Ó bratři, pryč s tóny těmi, nazvaný podle verše z Schillerovy Ódy na radost, stal se terčem nenávistných útoků německého tisku, který jej označoval za vlastizrádce. Když jeho humanistickou výzvu odmítli i představitelé německé kultury, uvědomil si Hesse, že Německo ovládl zhoubný nacionalismus, což považoval za předzvěst národní zkázy. K tomu se připojila smrt jeho otce, nemoc nejmladšího ze synů a rozpad jeho manželství zaviněný propuknutím schizofrenie u jeho ženy, kvůli které byla trvale hospitalizována. Hesse propadl depresím a nakonec se podrobil psychoanalytické terapii. Psychoanalýzu pak začal hlouběji studovat, protože ji chápal jako obecně použitelný nástroj pro pochopení rozporných nebo skrytých motivací lidského jednání.

Na jaře roku 1919 se Hesse přestěhoval z Bernu do Montagnoly v kantonu Ticino (německy Tessin) na jižním svahu Alp a věnoval se i kreslení a malování. Roku 1923 přijal švýcarské státní občanství. Po úředním rozvodu prvního manželství se roku 1924 podruhé oženil s mladou zpěvačkou Ruth Wengerovou, se kterou se seznámil již krátce po přestěhování do Montagnoly. Manželství však nevydrželo ani rok a po delší faktické rozluce následoval roku 1927 úřední rozvod. Zato jeho třetí žena, historička umění Ninon Dolbinová, kterou si vzal roku 1931, mu byla intelektuální i praktickou oporou po zbytek jeho života.

Hesseho umělecká tvorba v období mezi dvěma světovými válkami vycházela ze spojení evropského humanismu, indického buddhismu a Jungovy psychoanalýzy. Tuto jednotu viděl Hesse v tom, že tak jako je podle indické filozofie lidská duše nekonečnou množinou převtělení a z každého minulého života si člověk něco odnáší do toho příštího, tak je i podle evropských psychoanalytiků lidská osobnost utvářena množstvím vlivů, přičemž se v ní touha po duchovní svobodě sváří se smyslností a rozum s citem. V tomto duchu napsal Hesse román Demian (1919) a novely Klingsorovo poslední léto (1920) a Siddhártha (1922). Především posledně jmenovaná novela, líčící cestu muže jménem Siddharta za osvícením v době vystoupení Buddhy, patří k jeho mistrovským dílům.

Po Siddhárthovi Hesse skoro pět let nevydal větší beletristickou práci, následující tři jsou však opět díla mistrovská. Prvním z nich je kompozičně složitý psychologicko-filozofický román Stepní vlk (1927) postavený na autorových úvahách o rozpolcenosti lidské duše. Po něm následoval román Narcis a Goldmund (1930) s námětem ze středověku, ve kterém se Hesse zabýval harmonizací pudových a duchovních stránek lidské bytosti. Roku 1931 Hesse vydal „pohádkuPouť do země východní s tématem osamělosti duchovního člověka v naší době.

Vyvrcholení Hesseho tvorby je pak jeho poslední, utopický román Hra se skleněnými perlami (1943) odehrávající se v daleké budoucnosti, na kterém Hesse pracoval od roku 1932 a do něhož vložil všechny své dosavadní zkušenosti a víru v nepřemožitelnost myšlenky, postavené do služby života. Kniha musela vyjít ve Švýcarsku, protože se Hesse dostal na nacistickou černou listinu. Proti nacistickému režimu sice veřejně nevystupoval, pomáhal však židovským uprchlíkům a odmítl nechat odstranit ze svých děl pasáže kritizující antisemitismus. V roce 1946 mu byla jako sedmému německy píšícímu autorovi udělena Nobelova cena za literaturu za „jeho oduševnělou literární tvorbu, která svou odvahou a hloubkou současně představuje klasické humanistické ideály a vysoké stylistické hodnoty“ (citace z odůvodnění Švédské akademie).

Po skončení druhé světové války již Hesse psal jen básně a menší, většinou vzpomínkové prózy, jež vydával v řadě výborů. Vliv na to mělo jeho stále křehčí zdraví (pro nemoc nemohl převzít ani Nobelovu cenu osobně). Pozornost si zaslouží také jeho korespondence, zejména dopisy do Německa, v nichž svým rodákům říkal někdy velmi tvrdé pravdy o jejich podílu na katastrofě nacismu.

Hermann Hesse zemřel 9. srpna roku 1962 ve švýcarské Montagnole.

Nečekaný ohlas mělo jeho dílo u mládeže dospívající v 60. a 70. letech 20. století. Poutal ji k němu především tehdy módní zájem o východní filozofii, odpor k měšťáctví a také fantazijní scény a snově-halucinační pasáže obsažené v jeho textech.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Socha Hermanna Hesseho v Calwu.
  • Romantische Lieder (1899, Romantické písně), útlá sbírka básní, vydaná vlastní nákladem,
  • Eine Stunde hinter Mitternacht (1899, Hodina po půlnoci), kratší lyrické prózy prokládané verši,
  • Hinterlassene Schriften und Gedichte von Hermann Lauscher (1901, Spisy a básně z pozůstalosti Hermanna Lauschera), další svazek lyrických próz a básní (rozšířeno roku 1907 o dvě prózy),
  • Gedichte (1902, Básně), sbírka básní věnovaná matce,
  • Karl Eugen Eiselein (1903), povídka, parodie na epigonský pseudomodernismus,
  • Boccaccio (1904) a Franz von Assisi (1904, František z Assisi), biografické eseje,
  • Peter Camenzind (1904, Petr Camenzind), román vyprávějící melancholický příběh nadaného umělce z prostých poměrů, který se po odmítnutí měšťáckou společností vrací rezignovaně do rodné vsi a dospívá ke skeptickému postoji v otázce existence umělce v současném světě.
  • Die Marmorsäge (1904, Mramorová pila), povídka,
  • Casanovas Bekehrung (1906, Obrácení Casanovy), povídka se stěžejní myšlenkou touhy po volném životě,
  • Unterm Rad (1906, Pod koly), román v němž mladý hrdina knihy tragicky ztroskotává na strnulých konvencích měšťáckého okolí.
  • Schön ist die Jugend (1907, Krásné je mládí), povídka,
  • Diesseits (1907, Tento svět), povídkový soubor
  • Gertrud (1910, Gertruda), román, v němž Hesse líčí nešťastný osud tělesně postiženého hudebního skladatele založený na myšlence, že mezi životem a uměním je nepřímá úměra a tvůrčí síla že musí být zaplacena ztrátou osobního štěstí. Pocit slabosti a bezmoci umělce je pro Hesseho typickým problémem doby.
  • Pater Matthias (1910, Otec Matthias), povídka o mnichovi, který vede dvojaký život, protože touží po svobodě a nesvědčí mu asketický způsob života, prodchnutá shovívavým pohled na mnichovo teologické pokrytectví.
  • Unterwegs (1911, Na cestě), sbírka básní,
  • Der Weltverbesserer (1911, Napravovatel světa), ironicko-humorná próza vyjadřující Hessův ambivalentní vztah k uměleckému modernismu.
  • Robert Aghion (1911), povídka o mladém anglickém misionáři v Indii z konce 18. století, který vystřízliví ze svého idealismu,
  • Aus Indien. Aufzeichnungen von einer Indischen Reise (1913, Z Indie. Zápisky z indické cesty), skicy z Hessovy cesty do Indie,
  • Rosshalde (1914, Panský dvůr), román o krizi manželství a osobního života malíře Veragutha, která je příčinou jeho krize umělecké.
  • O Freunde, nicht diese Töne (1914, Ó bratři, pryč s tóny těmi), protiválečná esej,
  • Knulp (1915), povídkový triptych, tři okamžiky ze života tuláka Knulpa, který si vřelým vztahem k přírodě i lidem vytváří z každého dne svátek a který rozdává lidem svou radost. Když se Knulp na konci svého putování v pochybách zamýšlí nad svým životem, poznává, že naplnil svůj úkol vnášet útěchu do života ostatních lidí.
  • Musik des Einsamen (1916, Hudba samotáře), sbírka básní,
  • Künstler und Psychoanalyse (1918, Umělci a psychoanalýza), esej, ve které Hesse vyjádřil svůj názor, že využití psychoanalytických postupů je prospěšné i pro umělce.
  • Die Brüder Karamasoff oder Der Untergang Europas (1919, Bratří Karamazovovi aneb Zánik Evropy), esej,
  • Demian (1919), román prvně vydaný vydán pod pseudonymem Emil Sinclair, podávající obraz dospívání na pozadí rozpadajícího se světa Evropy v předvečer první světové války. Kniha vypověděla mnoho o tehdejší mladé generaci, která zděšena ztrátou starých morálních hodnot, jež jí zničila válka, hledala hodnoty nové.
  • Klein und Wagner (1919, Klein a Wagner), expresionistická povídka o obyčejném úředníkovi, který se zločinem vysvobodí z šedivé existence (příběh je jakýmsi předstupněm románu Stepní vlk).
  • Märchen (1919, Pohádky), knižní vydání Hessových pohádek, které vznikaly od roku 1912. Autor v nich na menší ploše a s využitím romantických prostředků „nereálného“ světa probírá svá věčná témata.
  • Wanderung (1920, Putování), „chvalozpěv na tessinskou krajinu“, proložený deseti básněmi
  • Klingsors letzter Sommer (1920, Klingsorovo poslední léto), novela o kráse, dobrotě a štěstí života a zároveň o umělectví jako možnosti a způsobu existence.
  • Siddhartha (1922, Siddhártha), novela s podtitulem indická báseň odehrávající se v Indii z časů Buddhy, jejímž tématem je touha po duchovním životě a hledání autentické existence a identity vlastního já.
  • Kurgast (1925, Lázeňský host), záznam Hesseho léčebného pobytu v Badenu u Curychu a rozborem pacientových tělesných i duševních stavů s předznamenáním krize rozpolceného a neklidného vědomí.
  • Die Nürnberger Reise (1927, Cesta do Norimberka), próza, kde autor líčí své dojmy a vnitřní rozpoložení během přednáškového turné.
  • Bilderbuch (1926, Obrázková kniha), črty popisující charakteristické detaily jednotlivých krajin, k nimž Hesse našel silný citový vztah.
  • Der Steppenwolf (1927, Stepní vlk), psychologicko-filozofický román, který je vyvrcholením Hessových úvah o rozpolcenosti lidské duše a o tom, že každý člověk je „napůl vlkem“.
  • Betrachtungen (1928, Úvahy), eseje,
  • Narziß und Goldmund (1930, Narcis a Goldmund), román s námětem ze středověku a s nepřehlédnutelným novoromantickým laděním, ve kterém se Hesse zabýval harmonizací pudových a duchovních stránek lidské bytosti.
  • Die Morgenlandfahrt (1932, Pouť do země východní), "pohádková" próza líčící cestu reálně ireálného tajemného bratrstva duchovní a umělecké elity všech dob a národů za mladostí duše a za poezií života.
  • Kleine Welt (1933, Malý svět), příběhy o tom, zda lze sladit osobní charakterové vlastnosti s možnostmi měšťanského životního stylu.
  • Fabulierbuch (1935, Kniha vyprávění), soubor krátkých próz,
  • Die Gedichte (1942, Básně),
  • Das Glasperlenspiel (1943, Hra se skleněnými perlami), Hessův vrcholný román, ve kterém se autor zabývá svým stálým tématem: problémem duchovního života v moderní době.
  • Traumfährte (1945, Stopa ze snu), vážné i méně vážné povídky a pohádky pozoruhodné stylové čistoty,
  • Berthold (1945), fragment románu,
  • Späte Gedichte (1946, Pozdní básně), sbírka básní,
  • Krieg und Frieden (1946, Válka a mír), eseje,
  • Späte Prosa (1951, Pozdní prózy),
  • Zwei Idyllen (1952, Dvě idyly),
  • Stufen (1961, Stupně), definitivní autorský výbor z básní.

Česká vydání[editovat | editovat zdroj]

Muzeum Hermanna Hesseho v Gaienhofenu.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]