Gnóze

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Gnóze (řec. gnósis) se nazývá (kromě obecného významu „poznání“) duchovní hnutí v antice, které v dobách před a po začátku našeho letopočtu masově ovládlo obzvlášť východní část Římské říše. Svou naukou o duchovně chápaném nebeském Dokonalém Člověku, nazývaném v textech nejčastěji „Adamas“ či „Adakas“ nebo také (nazarejci) „Život“ či „První Život“ anebo „Král Světla“, navazovalo či rozvíjelo dávné indoevropské učení, se kterým se můžeme setkat v dochovaných textech indické Védy, perské Avesty či ve starých pohanských představách Indoevropanů.

Učení[editovat | editovat zdroj]

Samou podstatou učení antické gnoze bylo uctívání životadárné síly vnitřního procesu poznání, které zušlechťuje a osvobozuje pozemského člověka z otroctví bezprostřední zvířecí smyslovosti a materialismu (ze „zajetí hmoty“) a vede ho za dokonalostí a naplněním. Ve starých indických naukách se tento směr nazývá „džňána-márga“ – „cesta poznání“.

Pán všeho hmotného – „Vládce světa“ („Stvořitel“, „Tesař“, řec. „Demiurgos“) – je podle této nauky druhořadou veličinou, která vede nevědoucí svět k zániku, pokud se lidé procesem poznání sami neprobudí (řec. „metanoia“ – „proměna“ či „obrácení“), neuvědomí si svou zavádějící spoutanost světem smyslových objektů a neosvobodí se tak k pravému smyslu lidství. Materialistický světonázor je v gnozi viděn jako produkt nevědění a zpitosti smyslů a jako takový („Omyl“, „vláda Omylu“) označován gnostiky za kořen veškerého světového zla.

Proces gnostického prozření je často v gnostických textech symbolicky označován termínem „svlečení šatů“[1], tj. těla a tělesnosti, popřípadě „vystoupením z hrobu těla“[2], který dobře vyjadřuje osvobození mysli a vědomí člověka z pouhého fyzicky či mechanicky chápaného života a který zdůrazňuje nadřazenost ducha Úplnosti či Života nad hmotou.

Uctívání „Dokonalého nebeského Člověka“ („Anthropos“, „Adamas“ – obdoba védského „Puruši“ či buddhistického „Adi-Buddhy“) znamenalo v gnostické praxi vědomé chránění a pěstování ušlechtilých lidských vlastností jako je čestnost, pravdivost, neubližování druhým, trpělivost, vytrvalost, snášenlivost atd. (obdoba buddhistických „paramit“ či perských božstev „Ameša spenta“, jež obklopují v pársismu boha Ahuru Mazdu), které byly chápány jako životadárné a věčné kvality božského Dárce života – duchovně chápaného Dokonalého Člověka a které musí pozemský člověk naplňovat a realizovat, aby žil skutečný život jako pravý „syn Člověka“ či „Adama“.

V řecky psané antické gnozi jsou tyto dokonalé vlastnosti často nazývány „aiony“ („věčné úplnosti“, v nazarejské gnozi „uthras“ – aram. „bohatství“) a ztotožněním se s nimi coby s pravou podstatou lidství dosahuje člověk postupně tzv. „pleromatu“, tj. božské životadárné „Úplnosti“ či „Celistvosti“, ztotožňované s Dokonalým Člověkem nebo „Úplným Světlem beze stínu“, či (nazarejci) „Prvním Životem“, tj. s věčným Jsoucnem.

Významnou roli hraje v učení gnoze posvátná úcta ke Slovu coby poslu od Boha-Otce, které je v gnostickém pojetí světelného původu, protože obsahuje světlo poznání, a je také jedinou spojnicí pozemského člověka s nejvyšším Bohem – Dokonalým Člověkem. Tento posel Slova je často v gnostických textech, především tzv. sethovské gnoze, označován jako „ÍC XC“ či „ÍC XPC“, tj. „iesous chrestos“[3], který však nemá nic společného – podobně jako Ježíš v manicheismu - s biblickým příběhem, ba naopak, v týchž gnostických textech je popisován židovský záměr si tohoto duchovního posla přivlastnit.[4]

V podobných indických školách védanty je právě tak posvátné Slovo coby nejvyšší Dárce života nazýváno „Brahma“ („Slovo“), v řečtině potom „Logos“. Za pozornost stojí také védský termín pro modlitbu coby obětinu bohům „išas“.[5]

Z tohoto důvodu byla také gnostická „oběť“ a ritus s ní spojený výsostně recitačního či deklamačního charakteru, neboť gnostickou rituální „obětinou“ bylo - kromě celoživotní praxe zaměřené na ovládání myšlenek, slov a skutků – právě recitované svaté Slovo poznání.

Ortodoxní katolický náhled na Gnózi[editovat | editovat zdroj]

Gnostické učení z hlediska apoštolské tradice odsoudil sv. Irenej z Lyonu. Jeho komplexní výklad a velkolepé osousouzení je obsaženo v díle Proti Bludům[6]. V něm dokazuje, že Gnostici nemají apoštolskou posloupnost, všechny své vývody získali smícháním učení Pohanských náboženství, Platónovy filosofie a samotného Nového zákona. Za základ Gnóze je považován Šimon kouzelník, z něhož vyšli všichni kacíři Gnózi učící[7]. Celkový výklad čítá pět knih, z nichž každá potírá Gnózi z jiného hlediska. První kniha učení Gnóze vysvětluje, druhá kniha popírá učení o aiońech na základě důkazů o existenci jediného Boha. Třetí Gnózi vyvrací na základě písma a církevního podání. Čtvrtá kniha vyvrací Gnózi na základě výroků našeho Pána Ježíše Krista. Poslední kniha dokládá skutečnou přítomnost Těla a Krve Páně v Eucharistii a dokládá vzkříšení těla, v něj Gnostikové nevěřili.

Život a rituály[editovat | editovat zdroj]

Gnostici se oblékali bíle[8], žili asketickým životem, nepojídali maso a nepili alkohol, výjimku tvoří například gnostická skupina jménem borboriáni. Mezi doložené náboženské rituály patří především křest vodou a pomazávání olejem, symbolem světla poznání[9], v přítomnosti kněze a za doprovodu svatých manter a také společné každodenní stolování, při kterém se společně ceremoniálně pojídal chléb (mandejsky: „pihta“) a pil mošt (mandejsky „mambúha“).

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Protože gnostickou nauku přejímala ve své době celá řada kultur a národů, je gnoze zastoupena v dochované literatuře směsicí termínů a představ, které však mají v zásadě jednotnou ideovou koncepci a smysl. Zdrojem a garantem života i člověka na Zemi je vždy mezi dvěma nevědoucími světskými silami duality vytrysklá síla Světla Poznání – třetí kvalita – projevovaná slovem Poznání a světlem vědění. Ta je duchovní, tj. božské či celostní podstaty, a povznáší a osvobozuje člověka z vězení hmotné duality („nebe a země“, „muž a žena“, „světlo a tma“ apod.) a všech svárů a také především z nevědoucí materialistické ideologie, která se člověka v positivním a optimistickém smyslu snaží ztotožnit s egoismem a lačností a tak zničit jeho pravou lidskou podstatu.

Původ i podstata gnoze jsou stále předmětem četných badatelských sporů a spojeny s mnoha nejasnostmi. Je tomu až do dnešních dnů především proto, že tradiční církevní pohled na gnozi byl a doposud je zcela zatracující, a podle toho vypadají jak dobové církevní zprávy o ní, plné nepravdivých pomluv a zavádějících a protismyslných vpisků, snažících se spojovat gnozi s židovstvím[10], tak i dnešní tendenční díla a soudy badatelů s katolickou církví a její ideologií spojených.

Jasným důvodem pro tuto v Evropě široce zakořeněnou neobjektivitu a neúctu k pravdě je dobře srozumitelná tendence k tzv. „politické korektnosti“, protože historická pravda o gnozi je nepříjemným faktem, který nevrhá právě dobré světlo na původ a počátky katolické církve. Ta přejímala do své nauky celou řadu gnostických myšlenek a frází, avšak autory přejímaných myšlenek zároveň pomlouvala a diskreditovala.[11]

Objevy gnostických textů ve 20. století, především koptský nag hammadský kodex (NHC), bádání v dochovaných textech nazarejské gnosticko-křesťanské církve, prokazatelná souvislost gnostických textů s naukou mahájánového buddhismu (kterou dokazoval např. indolog E. Conze, znalec a překladatel mahájánových textů) ale i celkový dnešní společenský nárůst zájmu o východní nauky, především o buddhismus, vyjevují stále zřetelněji ideovou i liturgickou podobnost antické gnoze s východními indoevropskými duchovními naukami a vyústily dosud alespoň v dnešní obecné přesvědčení západních badatelů, že gnoze je předkřesťanského původu. Tento fakt ostatně vyplývá již z textu samotné Bible, kde se Ježíš Kristus, zakladatel křesťanství, nechává křtít Janem Křtitelem (v textech nazarejské gnostické obce uctívaným „uthrou“ – „Dokonalým“) v Jordánu.

Tato nová vědecky přiznávaná skutečnost mění přes celý středověk až dosud trvající názor, šířený antickými katolickými odpůrci gnoze a následnou církevní tradicí, že gnoze byla kacířská nauka odpadlíků od pravého katolického křesťanství, které je prezentováno v Bibli.

Tvrzení řady katolicky orientovaných a s církví ideově či materiálně spojených badatelů, že gnoze i celé původní křesťanství vznikly v židovském prostředí, je též způsobeno stejnou nevědeckou tendenčností a nechutí takto orientovaných badatelů bez předsudků studovat a pochopit východní duchovní školu a její vliv na evropské starověké dějiny a myšlení. Tradiční středověké opovrhování „pohanstvím“ zde sehrává stále ještě svou roli.

Otázka přítomnosti židovské tematiky v gnostických textech je proto stále problematická a velmi ožehavá. Badatelé se zde opět dělí na dvě skupiny. Orientalisticky vzdělaní autoři[12] ukazují ve svém díle na zřetelný vliv východní nauky na vznik gnoze, popř. i židovského křesťanství.

Druhá skupina katolicky orientovaných badatelů tuto možnost tvrdošíjně odmítá. Je to však pochopitelné. Protože antičtí židovští autoři usilovně přepracovávali gnostické texty ve prospěch své víry[13], musí se pouze církevně a nikoliv orientalisticky vzdělaný badatel logicky domnívat, že biblické fráze a obrazy, které se objevují v mnoha gnostických spisech, jsou neklamnou známkou původu gnoze. Protože však je židovský světonázor s gnozí naprosto neslučitelný a v celé řadě gnostických textů je právě židovství považováno za největšího nepřítele gnoze a jeho bůh Jahve ztotožňován s Demiurgem, je původ gnoze z židovství zcela vyloučen.

Celá řada doložitelných skutečností - např. již zmiňovaný gnostický termín pro Spasitele přinášejícího gnostické poznání – „jesous chréstos“, v Rgvédě „išas“, nebo srovnání textu gnostického „Eugnostova evangelia“ (NHC III,3), vyjevujícího značnou příbuznost s mahájánovými texty buddhistickými, s jeho již „pokřesťanštělou“ variantou „Moudrost Ježíše Krista“ (NHC III,4)[14] nebo např. jen prosté srovnání legendy o Buddhově životě („Buddhačaritam“) s příběhově téměř totožnou „křesťanskou“ legendou „Barlám a Josafat“, kde však již ne Buddha, ale naopak žid Barlám učí Buddhu („Josafata“) buddhovství[15] – dokládají neudržitelnost středověkého katolického pohledu na vznik gnoze.

Při hledání pravdy o gnozi je velmi důležitým vodítkem pochopení postavy Jákoba-Izraele v Bibli. Tento otec židovství („za patu se držící“) „zvítězí“ nad svým starším bratrem Ezauem v boji o prvorozenství tak, že podvodně napodobí vzhled svého bratra a oklame tak svého slepého otce Izáka.[16] Tomuto vzoru chování odpovídá i celkový ráz a smysl židovského písemnictví v době helénistické, kterým bylo jednoznačně vsouvat do antických řecky psaných filosofických a náboženských textů všech národů (Egypťané, Řekové, Mezopotámci, Peršané atd.) pasáže dosvědčující jejich židovský původ.

ThDr. Fr. Kovář ve svém spisu „Filosofické myšlení helénistického židovstva“, Kladno 1922, na str. 67 (nově Hermann & synové 1996, Praha, str. 64) proto píše: „Nanejvýš charakteristická pro helénistické židovství je skupina literárních výtvorů, které lze označit jako židovské spisy pod rouškou pohanskou“. Hlavním literárním žánrem Židů v době vzniku Bible byly padělky, které využívajíce jmen slavných antických autorů pěly chválu na židovství. Jak píše dr. Kovář, židovští autoři té doby zfalšovali texty Sibylliných věšteb, Aischyla, Sofokla, Euripida, Filemona, Menandra, Difila, Orfea, Hesioda, Homéra, Hekataia (zde „slavný“ Aristeiův dopis, antedatující o mnohá staletí vznik tzv. „Septuáginty“, tj. první překlad Tóry do řečtiny), Alexandra Polyhistora, Platóna i Aristotela.

Všechny tyto skutečnosti nasvědčují proto tomu, že na západě Římské říše vzniklé katolické křesťanství povstalo jako jedna z četných variant původně gnostického učení, která byla vytvořena nápodobou a adopcí gnoze a východní duchovní školy do židovské náboženské tradice.

Tato specifická podoba původního učení po svém přijetí za jediné pravé náboženství Římské říše (za císaře Konstantina tzv. ediktem milánským 313 n.l.) svou unifikační činností z centra říše postupně potlačila a vytlačila původní gnostické učení ze svého mocenského prostoru.

S touto adopcí gnoze do židovské náboženské tradice došlo však k zásadní proměně gnostických idejí i celého učení - především ke zrušení kultu poznání (viz pojednání „stromu poznání“ v Genezi) a kultu Dokonalého Člověka - a ke zcela odlišnému, světu a jejímu Vládci sloužícímu ideovému zaměření, které je svému původnímu duchovnímu zdroji již často ostře nepřátelský.

Sporadické gnostické myšlenky, které se ozývají jak ve výrocích biblického Ježíše Krista nebo v Pavlových dopisech, jsou proto posledními zbytky kdysi mocného ideového proudu, které přesto měly značný vliv na evropské myšlení středověku i novověku.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. např. Tomášovo evangelium, log. 37, Naasejský traktát 8,44
  2. např. Naasejský traktát 8,23
  3. např. Druhý Logos velkého Setha, str. (kodexu) 49, řádka 27, str. 59 řádka 26, str. 66, řádka 8 nebo Pe-trova (tj. „Toho trojmocného“, nikoliv biblického Petra!) apokalypsa str. 74, řádka 8 atd.
  4. viz např. Druhý Logos velkého Setha, NHC VII,2, str. 62-64 anebo Tajný spis Jana NHC II,1 III,1 IV,1
  5. např. Rgveda IX, poslední verš 3. hymnu
  6. Ireneus z Lyonu, Patero kněh proti kacířstvím. Praha 1876 dostupné online
  7. Ireneus z Lyonu, Patero kněh proti kacířstvím. Praha 1876 dostupné online
  8. viz např. nazarejská Ginza, Kniha II, 112
  9. viz např. Filipovo evangelium NHC II,3, log. 59, 95, 98, 109, 111 aj.
  10. viz IRENEUS. Pět knih proti kacířství. ; HIPPOLYTUS. Vymítání všeho kacířstva. Praha : Bibliotheca gnostica, 1998.  ; EPIFANIUS. Panarion.
  11. viz např. výroky gnostika Simona Mága v jeho Výkladu Velké síly (HIPPOLYTUS. Vymítání všeho kacířstva. Praha : Bibliotheca gnostica, 1998.  ) s podobnými výroky v Novém zákonu
  12. např. indolog V. Lesný (poslední kapitola jeho knihy Buddhismus) nebo německý indolog R. Garbe (GARBE, R. Indien und das Christentum. Tübingen, 1914.) či v řadě statí íránolog R. Reitzenstein (např.: REITZENSTEIN, R. Das iranische Erlösungsmysterium. Bonn, 1921.)
  13. viz následující popis židovského helénistického písemnictví
  14. viz Křesťané před Kristem, za Krista a po Kristu. Praha : Bibliotheca gnostica, 1995.
  15. Tóma ze Štítného. Barlám a Josafat. Praha : Matice česká – Orbis, 1946.
  16. Starý zákon, Genesis, kap 27

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • LÜDEMANN, G.; JANSEN, M. Bibel der Häretiker : die gnostischen Schriften aus Nag Hammadí. Stuttgart : Radius Verlag, 1997. (celkový překlad NH textů do němčiny)
  • Překlad všech NH textů do angličtiny
  • LEIPOLDT, J.; SCHENKE, H.M. Koptisch-gnostische Schriften aus den Papyrus Codyces vom Nag Hammadí. Hamburg – Bergstadt, 1960. (obsahuje NH spisy: Tomášovo evangelium (NHC II,2), Evangelium Filipa (NHC II,3), Podstata archontů (NHC II,4))
  • SCHNEEMELCHER, W. Neutestamentische Apokryfen in deutscher Übersetzung. Tübingen, 1990.
  • BETZ, O.; SCHRAMM, T. Perlenlied und Thomasevangelium. Zürich, 1993.
  • UNNIK, W. van. Evangelien aus dem Nilsand. Frankfurt am Main, 1960. (obsahuje NH spisy: Tomášovo evangelium, Evangelium pravdy, Tajný spis Jana)
  • IRENEUS. Quinque libros contra haereses. Basileae, 1571. (obsahuje v 1. Knize popis gnostického učení tzv. valentinské gnoze)
  • Sancti Hippolyti Refutationis omnium haeresium librorum decem. přeložil Dunckler et Schneidewin. Gottingae, 1859.
  • HIPPOLYTUS. Vymítání všeho kacířstva. Praha : Bibliotheca gnostica, 1998. (obsahuje popis řady gnostických škol, především gnostický tzv. Naasejský traktát a spis Simona Mága: Výklad Velké síly)
  • Příběh o povstání hada. Praha : Bibliotheca gnostica, 1996. (obsahuje Třídílný traktát (NHC I,4), Tajný spis Jana (NHC II.1 III,1 IV,1), Ireneův popis učení Ofitů a Hippolytův popis učení Peratů)
  • Wolfgang Kosack: Geschichte der Gnosis in Antike, Urchristentum und Islam. Texte, Bilder, Dokumente. 525 Seiten. Verlag Christoph Brunner, Basel 2014. ISBN: 978-3-906206-06-6 [[1]]
  • Křesťané před Kristem, za Krista a po Kristu. Praha : Bibliotheca gnostica, 1995. (obsahuje několik qumránských textů, zprávu Flávia Josefa o Essenských (tj. Nazarejcích), Ireneův popis gnostického učení tzv. valentinské gnoze a dalších gnostiků a chválu gnoze od Klemense Alex., dále NH texty: Eugnostovo evangelium (NHC III,3), Moudrost Ježíše Krista (NHC III,4) a Vidění Adama – člověka (NHC V,5)
  • Evangelium neznámého boha. Praha : Bibliotheca gnostica, 1994. (obsahuje Tomášovo evangelium (NHC II,2), Filipovo evangelium (NHC II,3), Evangelium pravdy (NHC I,3), Knihu Tomáše (NHC II,7), Výklad o duši (NHC II,6) a Apokalypsu Petra (NHC VII,3))
  • ALTHEIM, Fr.; STIEL, Ruth. Christentum am Roten Meer : (Die Paraphrase des Seem (NHC VII,1), Der zweite Logos des grossen Seth (NHC VII,2), Die Petrusapokalypse (NHC VII,3), Die drei Stelen des Seth (NHC VII,5). Berlin – New York, 1973.
  • BÖHLIG. Das ägypter Evangelium von Nag Hammadí (NHC III,2). Wiesbaden : Göttinger Orientforschungen VI. Reihe, Bd.1, 1974.
  • BÖHLIG. Die Gnosis (I.-IV. Bd.). Zürich und München : Artemis Verlag, 1980. (obsahuje velký výběr gnostických pramenů včetně textů manichejských)
  • DIETZFELBINGER, K. Schöpfungsberichte aus Nag Hammadí. 1989.
  • Tóma ze Štítného. Barlám a Josafat. Praha : Matice česká – Orbis, 1946.
  • Ginza I a II : Gnostická bible nazarejců. Praha : Bibliotheca gnostica, 2008.
  • AŠVAGHÓŠA. Příběh Buddhova života. Praha : Bibliotheca gnostica, 2001.
  • SCHMIDT; TILL, W. Koptisch-gnostische Schriften : (Die Pistis Sophia, Die beiden Bücher Jeú und Unbekanntes altgnostisches Werk). Berlin, 1954.
  • Prajňáparamitá – Die Volkommenheit der Erkenntnis. Göttingen und Leipzig, 1897.
  • Dvacet jedna řečí askety Gótama zvaného Buddha. Praha : Bibliotheca gnostica, 1993.
  • DEUSSEN, P. Sechzig Upanischad's des Veda.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • RUDOLPH, K. Die Gnosis. Leipzig, 1997.
  • SCHUMANN, H.W. Maháyána – Buddhismus. München, 1990.
  • KOVÁŘ, Th.Dr. Fr. Filosofické myšlení helénistického židovstva. Praha : Hermann & synové, 1996.
  • GARBE, R. Indien und das Christentum. Tübingen, 1914.
  • SEYDEL, R. Die Buddha-Legende und das Leben Jesu nach den Evangelien. Weimar, 1897. (obsahuje skvělé srovnání a podobnosti obou legend)
  • ADAM, A. Die Psalmen des Thomas und das Perlenlied als Zeugnisse vorchristlicher Gnosis. Berlin, 1959.
  • REIZENSTEIN, R. Das iranische Erlösungsmysterium. Bonn, 1921.
  • CULDAUTOVÁ, Francine. Nástin gnostické theologie. Překlad Jan Kranát. 1. vyd. Praha : OIKOYMENH, 1999. 82 s. (Oikúmené) ISBN 80-86005-87-9.  
  • CULIANU, Ioan P. Dualistické gnóze západu (Gnoses dualistes d’Occident). Překlad Jan Joneš. 1. vyd. Praha : Argo, 2008. 375 s. (Logos; sv. 10) ISBN 978-80-7203-930-2.  
  • MATOUŠEK, Jaroslav. Gnose čili Tajné učení náboženské posledních století pohanských a prvních křesťanských. Praha : Herrmann & synové, 1995. 296 s.  
  • POKORNÝ, Petr. Píseň o perle: Tajné knihy starověkých gnostiků. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 1986. 280 s.  
  • POKORNÝ, Petr. Počátky gnose: Vznik gnostického mýtu o božstvu Člověk. 2. vyd. Praha : Academia, 1969. (Edice ČSAV; sv. 6)  
  • POKORNÝ, Petr. Tomášovo evangelium: Překlad s výkladem. 2. vyd. Praha : Ústřední církevní nakladatelství, 1982. 171 s.  
  • RUDOLPH, Kurt. Gnóze. In HAZLETT, Ian. Rané křesťanství: počátky a vývoj církve do roku 600 (Early Christianity: Origins and Evolution to A. D. 600). Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. ISBN 978-80-7325-159-8. S. 173–182.
  • RUDOLPH, Kurt. Gnóze: podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky (Die Gnosis. Wesen und Geschichte einer spätantiken Religion). Překlad Jiří Gebelt. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2010. 460 s. (Světová náboženství) ISBN 978-80-7021-947-8.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Ostatní christologické hereze[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Moderní gnosticismus[editovat | editovat zdroj]