Gnóze

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Gnóze (řec. gnósis - "poznání") nebo gnosticismus je termín obecně označující kontroverzní antické duchovní hnutí, které se v dobách od 1. století n. l. šířilo obzvlášť ve východní části Římské říše. Původ gnóze spočívá v ideově totožném, ale dobově předcházejícím hinduistickém směru džňána márga (tzn. v sanskrtu "stezka poznání"), který se rodil už někdy v polovině 1. tisíciletí před Kristem v Indii. Církevní otcové z prvních století našeho letopočtu odsoudili gnózi na základě kontroverzních kritérií jako křesťanskou herezi. Gnóze má svoje četné varianty, podobně jako i indická džňána márga měla svoje varianty, rozlišené podle různých hinduistických doktrín jako védánta, jóga a sánkhja. Gnóze se navzájem ovlivňovala s křesťanstvím, podobně jako se už dříve džňána márga navzájem ovlivňovala s buddhismem, což v konečném důsledku vedlo ke zrodu mahájánového buddhismu, který vykazuje mnoho paralel a shod s gnostickým křesťanstvím či křesťanskou gnózí, jak prokázala komparativní analýza gnostických svitků z dolnoegyptského Nag Hammádí a mahájánového kánonu tzv. pradžňápáramitá súter ("rozpravy ctnostné moudrosti"), provedená zejména anglo-německým indologem Edwardem Conzem (1904-1979). Gnóze se v ideologických kruzích moderního gnosticismu považuje za původní křesťanství (termín křesťanství je odvozen od slova Kristus, nikoli křest). Je faktem, že antické gnózi, která vznikla ve 2. století n. l. v Řecku, předcházela aramejská gnóze tzv. mandejců (z aram. mandá - "poznání"), odvozující svůj původ už od Jana Křtitele, a je možné, že řada mandejců podobně jako řada esejců následovala Ježíše Krista, byť ho většina tehdejší mandejské obce odsoudila jako falešného proroka. V křesťanské souvislosti gnóze je rovněž třeba brát v potaz zakladatelské působení Ježíšova současníka Šimona Maguse ("Šimon čaroděj"), jehož přídomek někteří stoupenci moderního gnosticismu považují za degradující zkomoleninu původního Magnus ("Veliký"). Také se domnívají, že podezřelá podobnost mezi mnohými výroky Šimona Maga na jedné straně a výroky Ježíše Nazaretského a některých jeho apoštolů na straně druhé jsou důkazem toho, že Ježíš a jeho apoštolové převzali a převrátili Šimonovy výroky. Je však pravděpodobnější, že naopak Šimon převzal a převrátil odpovídající výroky Ježíše, jelikož Šimonovo veřejné působení a učení historicky teprve následovalo po veřejném působení a učení Ježíše, byť nedlouho po něm.

Inspirace a kořeny v indické duchovnosti[editovat | editovat zdroj]

Gnóze má kořeny v hinduistickém duchovně filozofickém směru džňána márga ("stezka poznání"), představujícím ve své době mladší poloviny 1. tisíciletí před Kristem vrcholné stádium vývoje védské duchovnosti (tzv. védánta - "vyvrcholení véd"). Džňána márga je formulována v celé jedné sadě hinduistických duchovních knih zvaných upanišady, což je v duchovní tematice patrně nejspekulativnější hinduistická literatura vůbec, dezinterpretující vybrané, tematicky duchovní veršové pasáže původních árijských véd, jimž upanišady přisuzují "skryté" či "okultní" významy, které prý může odhalit jen zasvěcený. Tento dezinterpretační či mystifikační přístup byl jedním z důvodů, proč nakonec z upanišad příliš nevycházel už Gautama Buddha, byť s nimi byl ve své době, kdy už mnohé z nich existovaly, dozajista obeznámen. Džňána márga prezentovaná v upanišadách je mezi hinduistickými školami plně reprezentovaná doktrínou sánkhja, která vede své učence k vysvobození ze samsáry, neustálého koloběhu rození a umírání ve strastiplném hmotném světě, uvolněním puruši, kosmického ducha či vědomí, z prakriti, hmotné přírody. Pro sánkhju je typické dualistické vidění světa, které gnóze zdědila. Puruša a prakriti tvoří dvojici navzájem antagonistických protikladných skutečností, jedné pojímané jako pozitivní (puruša) a druhé jako negativní (prakriti).

Sánkhja neřeší, v čem má prakriti svůj původ a co se vlastně stane s jedincem při vysvobození puruši z prakriti. V každém případě doktrína sámkhji pohlíží na jedince či bytostnou duši (džíva) jako na negativní stav uvěznění puruši v prakriti skrze bytostnou "touhu" (káma), kterou je tak podle učení sánkhji třeba nechat "vyhasnout" a tento stav tím zrušit. Individuální identitu bytosti (átma) sánkhja totiž nespatřuje v bytostné duši (džíva), ale v kosmickém duchu (puruša). Ten se podle učení sánkhji vyhasnutím touhy povznáší z ponižujícího nízkého stavu džívátmanu do transcendentního stavu paramátmanu. Individuální totožnost s purušou a potřeba vyhasnutí bytostné touhy a tím pominutí bytostné duše k vysvobození puruši je v doktríně sánkhji koncepce vysvobození, která je představena jako skryté duchovní poznání, které je třeba nabýt, aby se adept mohl vydat touto cestou seberealizace. Dva stavy existence puruši, džívátma a paramátma, se staly inspirací pro gnostické rozlišení pozemského a nebeského Člověka, neboť sanskrtský termín átma morfologicky odráží hebrejský termín pro člověka Adam, podobně jako sanskrtský termín pro duši, dživa, morfologicky odráží hebrejský termín pro ženské pohlaví člověka, Eva. Átma a Džíva jsou védskými obdobami biblických postav Adam a Eva a v prastarém védském příběhu, zachyceném v Rig Védě, tvoří alegorickou dvojici ptáků, hnízdících na Stromě života a poznání, což je paralelou biblického příběhu o Stromu života a Stromu poznání v ráji.

Sánkhja také rozlišuje tři úrovně existence - nejvyšší "sattva" (čisté bytí nebo existenciální čistota, zkrátka nezkalenost hmotou, odráží purušu - ducha), střední "rajas" (dynamika, aktivita, biologický život, odráží džívu - duši) a nejnižší "tamas" (hmotná substance, hrubost či těžkost, odráží prakriti - hmotu). Gnóze přišla s obdobnou klasifikací v řecké terminologii: nejvyššími jedinci jsou pneumatikové (z řec. "pneuma" - "duch"), středními jedinci jsou psychikové (z řec. "psýché" - "duše") a nejnižšími hylikové (z řec. "hýlé" - "hmota" nebo "tělo").

Sánkhja byla založena spekulativním hinduistickým filozofem Kapilou, který se někdy v 6. nebo 5. století před Kristem vydával za reinkarnaci prastarého védského ršije (tj. mudrce či zřeka) Kapily. Inspirován védskou spiritualitou a Buddhovým učením o vyhasnutí žádostivosti (taňhá), nikoli však bytostné touhy (káma), vyvinul tento pseudo-Kapila značným převrácením těchto učení svoji dualistickou variantu džňána márgy, z níž gnóze přímo vycházela, jak prokazuje vzájemná komparace obou filozofických soustav. Tento neoriginální Kapila je dodnes mnohými hinduisty v čele s organizací ISKCON považován za duchovního podvodníka, podobně jako byl za duchovního podvodníka také ranými křesťany považován duchovní otec gnóze, Šimon Magus. Za pravého obnovitele duchovní moudrosti pravédského mudrce Kapily je v Indii považován mnohem spíše Gautama Buddha, což pomyslně symbolizuje už jméno jeho rodiště Kapilavastu ("poselství Kapily"). Podobně za pravého Krista ("Pomazaného" ve smyslu vyvoleného Bohem) je v křesťanství považován Ježíš Nazaretský, nikoli Šimon Magus.

Dalším indickým duchovním inspiračním zdrojem gnosticismu byla tzv. džňána jóga ("poznání jednoty"), učící vysvobození poznáním totožnosti individuální podstaty jedince (átma) s univerzální podstatou všeho (brahma). V upanišadách je tato koncepce formulována pojetím brahmanu átmanem v pojmu paramátma, který sánkhja preferuje jako ideální stav existence puruši.

Učení[editovat | editovat zdroj]

Samou podstatou učení antické gnóze bylo uctívání životadárné síly vnitřního procesu poznání, které zušlechťuje a osvobozuje pozemského člověka z otroctví bezprostřední zvířecí smyslové omezenosti a materialismu (ze „zajetí hmoty“) a vede ho za dokonalostí a naplněním.

Gnostická koncepce světa a jeho původu pochází z poměrně svévolných interpretací védských a hebrejských duchovních zdrojů a spekulací o realitě, avšak svým důsledným rozvojem došla značné míry sofistikovanosti a přesvědčivosti. Gnóze neuznává křesťanský archetyp nejvyšší ze všech bytostí jako Stvořitele veškerenstva. Místo toho učí, že z nejvyšší bytosti pochází dvě základní nestvořené či nezformované skutečnosti: čistě duchovní říše a spodní chaos jakožto prvotní nerozlišené stádium hmotné přírody, jakýsi odpad z duchovní emanace Nejvyššího či stín světelné duchovní říše. Jeden z duchů emanovaných z Nejvyššího či z Hlubiny pojal touhu vytvořit z chaosu něco hodnotného, a tak se vzepřel vůli Nejvyššího, sestoupil do říše chaosu a začal tvořit ze své duchovní podstaty nebo duchovní podstaty dalších duchů, které svedl. Tak prý vznikla hmotná příroda. Duchové, kteří jí vládnou, jsou v gnózi běžně nazýváni archonti (řec. "vládci"). Jsou uváděni v počtu sedmi, což má odrážet židovskou symboliku sedmičky jako číselného vyjádření božské hodnoty židovského Boha. Jména sedmi archontů se různí podle té či oné gnostické sekty, známá je především klasifikace sekty Ofitů (Jaldabaoth, Jao, Sabaoth, Astafajos, Adonajos, Elájos, Horájos). Běžně se mezi sedmi vyskytují také jména židovských andělů sloužících židovskému Bohu jako Michael nebo Gabriel. Tito archonti mají uvězňovat a utlačovat lidského ducha ve hmotné přírodě, které vládnou z hierarchicky uspořádaných nebí.

V této negativistické koncepci přírody je patrná inspirace křesťanským archetypem Satana jako jednoho z andělů, který se vzepřel vůli Boha. Tato původní vize Satana je ale v gnostické koncepci přepracována či převrácena z autenticky křesťanského archetypu vzbouřence proti nestvořenému Stvořiteli a jeho stvoření na archetyp stvořitele jako vzbouřence proti Původci a jeho říši nestvořeného. Moderní gnosticismus se sice domnívá, že to naopak žido-křesťanská vize vznikla převrácením ještě starší hinduistické vize, ale původní védské pojetí světa a přírody odpovídá právě křesťanskému pojetí a koresponduje s ním v poizitivní vizi stvoření jako realizace vůle Nejvyššího (v hinduismu Višnu nebo Íšvara).

Gnostický "Tvůrce" (řec. Démiúrgos) je každopádně vizí nižšího temného božstva a je třeba mít určité pochopení pro tento archetyp v buddhistickém smyslu toho, že vše, co je stvořeno či vzniká, je zase zničeno a zaniká, takže kdo chce dojít vysvobození, musí se s tím přestat identifikovat jako se sebou samým. Buddhismus sice po vzoru Gautamy Buddhy kategoricky odmítá existenci typicky gnostického Tvůrce přírody, měl však v tomto chápání stvoření vliv na rozvíjející se gnostickou koncepci. Její negativistická vize přírody se však vymyká autentické duchovnosti starověkého světa jako mez rozumnosti překračující radikalizace, která ve starověké duchovnosti všeobecnou pozitivně duchovní vizi stvoření jako prostředku vyjádření nestvořeného degraduje či dehonestuje na negativně duchovní vizi stvoření jako hrubého porušení nestvořeného, což je patrně inspirováno křesťanskou vizí hříchu jako porušení stvořeného, přičemž význam byl takto posunut.

Tvůrce hmotné přírody (řec. „Démiúrgos“) je podle této nauky gnóze druhořadou veličinou, která vede nevědoucí svět k zániku, pokud lidé procesem poznání sami neprozřou (řec. „metanoia“ – „proměna“ či „obrácení“), neuvědomí si svou zavádějící spoutanost světem smyslových objektů a neosvobodí se tak k pravému smyslu lidství a bytí. Materialistický světonázor je v gnózi viděn jako produkt nevědění a zpitosti smyslů a jako takový („Omyl“, „vláda Omylu“) označován gnostiky za kořen veškerého světového zla.

Proces gnostického prozření je často v gnostických textech symbolicky označován termínem „svlečení šatů“[1], tj. těla a tělesnosti, popřípadě „vystoupením z hrobu těla“[2], který dobře vyjadřuje osvobození mysli a vědomí člověka z pouhého fyzicky či mechanicky chápaného života a který zdůrazňuje nadřazenost ducha Úplnosti (řec. Pléróma) či Života (aram. Haijje) nad hmotou.

Uctívání dokonalého nebeského „Člověka“ („Anthropos“, „Adamas“) znamenalo v gnostické praxi vědomé chránění a pěstování ušlechtilých lidských vlastností, jakými jsou čestnost, pravdivost, nenásilí, trpělivost, vytrvalost, snášenlivost atd. (obdoba buddhistických „páramit“ či perských andělských postav „Ameša spenta“), které byly chápány jako životadárné a věčné kvality božského Dárce života, duchovně chápaného dokonalého Člověka. Tyto kvality musí pozemský člověk naplňovat a realizovat, aby žil skutečný život jako pravý „syn Člověka“.

V řecky psané antické gnózi jsou tyto dokonalé vlastnosti často nazývány „aiony“ („věčné úplnosti“, v nazarejské gnozi „uthras“ – aram. „bohatství“) a ztotožněním se s nimi coby s pravou podstatou lidství dosahuje člověk postupně tzv. „pléromatu“, tj. božské „Úplnosti“ či „Celistvosti“, ztotožňované s dokonalým Člověkem nebo „Úplným Světlem beze stínu“, či (nazarejci) „Prvním Životem“, tj. s věčným Jsoucnem.

Významnou roli hraje v učení gnóze v době, kdy se stylizovala do křesťanství, posvátná úcta ke Slovu coby poslu od Boha-Otce, které je v gnostickém pojetí světelného původu, protože obsahuje světlo poznání, a je také jedinou spojnicí pozemského člověka s nejvyšším Bohem – dokonalým Člověkem. Tento posel Slova je často v gnostických textech, především tzv. sethovské gnóze, označován jako „ÍC XC“ či „ÍC XPC“, tj. „iesous chrestos“[3]. Dotyčné gnostické texty zachycují tu část Ježíšova učení, která se téměř neobjevuje v křesťanském kánonu, a interpretují ji gnosticky a antižidovsky, když varují před židovským záměrem si Ježíše přivlastnit [4] . Rozhodně nelze vyloučit, že Ježíš učil gnózi v ideologicky nezatíženém smyslu prostého duchovního poznání, ale antižidovská interpretace Ježíšova vztahu k židovství v těchto gnostických textech prezentovaná je velmi zavádějící. Je sice pravda, že Ježíš například obvinil farizejské židovské kněží, s kterými byl konfrontován, že jejich otcem je ďábel ("Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá." - Jan 8, 44), neměl tím však na mysli hebrejského Boha, nýbrž právě už v židovství známého ďábla (hebr. satan - "protivník") coby protivníka hebrejského Boha. Tentýž biblický Ježíš také totiž řekl při Kázání na hoře, že přišel zákon hebrejského Boha naplnit, nikoli zrušit ("Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit." - Mt 5,17). Antižidovská interpretace Ježíšovy případné gnóze tak příliš nepřipadá v úvahu.

Ortodoxní katolický náhled na Gnózi[editovat | editovat zdroj]

Gnostické učení z hlediska apoštolské tradice poměrně neobjektivně odsoudili mnozí církevní otcové, především Hippolytus a sv. Irenej z Lyonu. Jeho komplexní výklad a velkolepé odsouzení je obsaženo v díle Proti Bludům[5]. V něm dokazuje, že Gnostici nemají apoštolskou posloupnost, všechny své vývody získali smícháním učení pohanských náboženství, Platónovy filosofie a samotného Nového zákona. Za základ Gnóze je považován Šimon čaroděj, z něhož vyšli všichni kacíři Gnózi učící[6]. Celkový výklad čítá pět knih, z nichž každá potírá Gnózi z jiného hlediska. První kniha učení Gnóze vysvětluje, druhá kniha popírá učení o aiońech na základě důkazů o existenci jediného Boha. Třetí Gnózi vyvrací na základě písma a církevního podání. Čtvrtá kniha vyvrací Gnózi na základě výroků našeho Pána Ježíše Krista. Poslední kniha dokládá skutečnou přítomnost Těla a Krve Páně v Eucharistii a dokládá vzkříšení těla, v něj Gnostikové nevěřili.

Gnostický náhled na židovského Boha a židovské náboženství[editovat | editovat zdroj]

Jestliže biblická kniha Genesis odsuzuje anděla, jenž svedl Evu a Adama k pojedení Bohem zakázaného plodu ze Stromu poznání, jako hada a křesťanství od svých počátků jako Satana ("Protivníka"), gnóze naopak stylizuje tuto postavu do role dárce poznání, osvoboditele z okovů nevědomosti. Je lingvistickým faktem, že hebrejské slovo, které v hebrejském originálu Starého zákona tuto postavu označuje ve významu "had", totiž slovo nahaš, má v hebrejštině také další význam - "ten, který zná tajemství". Kanaánští a íráčtí Mandejci (z aramejského mandá = "poznání") dokonce tuto postavu dodnes uctívají jako prvního křtitele, neboť akt pojedení plodu ze Stromu poznání uctívají jako prvotní křest. Židovský Bůh je v gnózi naproti tomu pojat jako nižší temné božstvo, nejčastěji zvané jako Jaldabaoth (tzn. "Syn chaosu"), Saklas (tzn. "Pošetilý") nebo Samael (tzn. "Slepý bůh"). Samael je ovšem původně židovská postava jednoho z andělů židovského Boha. Toto nižší temné božstvo je chápáno je "Tvůrce" (řec. Démiúrgos), což je původně pozitivně pojatý archetyp stvořitelské boha z koncepce řeckého filozofa Platóna.

Gnostické pojetí židovského Boha jako nižšího Tvůrce pouze hmotné sféry reality vzešlo patrně z nerespektu k archetypu jediného Stvořitele veškerenstva, tj. stvořitele duchovního i hmotného světa v jejich ontologické jednotě. Biblický Satan (tzn. "Protivník") byl v gnózi pojat jako dobromyslný protivník despoticky chápaného židovského Boha, jehož člověku adresovaný zákaz přijímání plodů ze Stromu poznání byl v gnózi odsouzen jako odepření spásného poznání nešťastnému člověku, který je chápán jako vědomý duch uvězněný ve hmotném tělesném stvoření. Jaldabaoth či Saklas coby archetyp nižšího temného božstva v gnózi vystupuje jako Tvůrce hmotného světa z chaosu. Jeho akt hmotného stvoření je v gnózi považován za vzpouru vůči nejvyššímu Bohu, za porušení duchovní dokonalosti nestvořeného jsoucna. Tato koncepce má trojí inspiraci. Odpor ke hmotnému světu z této koncepce plynoucí radikalizuje duchovní distancování se od světského života ve hmotných požitcích a statcích. Motiv stvoření jako porušení nestvořeného posouvá původní význam biblického pojmu hříchu jako porušení stvořeného. A motiv vzpoury nižší božské autority vůči nejvyšší transcendentní autoritě odráží biblický motiv vzpoury Satana či ďábla vůči monoteisticky chápanému jedinému Bohu. Avšak je to právě židovský či biblický Bůh, kterého gnostikové považovali za nižší vzpurné božstvo, zatímco ještě nižší autoritu, v Bibli známou jako Satan nebo ďábel, stylizovali do spasitelské či kristovské role. V konečném důsledku byl původní biblický archetyp Satana či ďábla gnózí přepracován tak, že tento termín byl použit jako nálepka na biblického stvořitelského Boha. Z adekvátní komparace tak plyne, že biblický Satan odpovídá gnostickému Spasiteli a biblický Bůh gnostickému Satanovi. Přestože se moderní antižidovsky orientovaní gnostikové domnívají, že celá Bible je reakcí na gnózi, a tedy "satanizací" gnostického Spasitele a glorifikací gnostického Satana, je tento předpoklad vyloučen, protože hebrejské originály Starého zákona včetně knihy Genesis s příběhem z ráje byly napsány o několik století před Kristem a gnózí a prokazatelně vycházejí už ze sumerské mytologie, která je starší dokonce o několik tisíciletí. Ve skutečnosti je to tedy přesně obráceně, totiž tak, že gnóze je reakcí na Bibli, tudíž ve své antižidovské orientaci satanizací biblického Boha a glorifikací biblického Satana.

Představa tvůrce hmotného světa jako nižšího božstva má kořeny už v hinduismu, v němž je nad tvůrcem ještě uctíván transcendentní Původce (např. nad bohem Tvaštrim bůh Višvakarman nebo nad bohem Bráhmou bůh Višnu). V hinduismu ale tvůrce hmotného světa jako nižší božstvo hned pod tím nejvyšším nebyl v této personifikační rovině považován za temnou či vzbouřeneckou autoritu. Naopak, jeho akt stvoření hmotného světa tu byl chápán jako akt komplexního stvoření veškerenstva a plnění vůle Nejvyššího. Ale reprezentativní doktrína džňána márgy, takzvaná sámkhja, začala učit, že stvoření tak strastiplného hmotného světa nemůže být v souladu s vůlí dokonalého Nejvyššího Boha. Gnóze v návaznosti na to následně přišla s představou stvoření hmotného světa coby vzpoury vůči Nejvyššímu. Toto nízké mínění o stvořitelském bohu či negativistické pojetí hmotného stvoření se pro gnózi stala charakteristickým.

Život a rituály[editovat | editovat zdroj]

Gnostici se oblékali bíle[7], žili asketickým životem, nepojídali maso a nepili alkohol, výjimku tvoří například gnostická skupina jménem borboriáni. Mezi doložené náboženské rituály patří především křest vodou a pomazávání olejem, symbolem světla poznání[8], v přítomnosti kněze a za doprovodu svatých manter a také společné každodenní stolování, při kterém se společně ceremoniálně pojídal chléb (mandejsky: „pihta“) a pil mošt (mandejsky „mambúha“).

Teorie moderního gnosticismu o vzniku katolického křesťanství judaizací gnóze[editovat | editovat zdroj]

Protože gnostickou nauku přejímala ve své době celá řada kultur a národů, je gnóze zastoupena v dochované literatuře směsicí termínů a představ, které však mají v zásadě jednotnou ideovou koncepci a smysl.

Moderní gnosticismus upozorňuje na to, že původ i podstata gnóze jsou stále předmětem četných badatelských sporů a jsou spojeny s mnoha nejasnostmi a že tomu tak je až do dnešních dnů především proto, že tradiční církevní pohled na gnózi byl a doposud je zcela zatracující. Podle toho prý vypadají jak dobové církevní zprávy o gnózi, plné pomluv a zavádějících a protismyslných vpisků, snažících se spojovat gnózi na principu heretické odchylky s židovstvím [9], tak i dnešní tendenční díla a soudy badatelů s římsko-katolickou církví a její ideologií spojených.

Moderní gnosticismus odůvodněně tvrdí, že důvodem pro tuto v Evropě široce zakořeněnou neobjektivitu a neúctu ke skutečnosti je dobře srozumitelná tendence k tzv. „politické korektnosti“, protože historická pravda o gnózi je nepříjemným faktem, který nevrhá právě dobré světlo na původ a počátky římsko-katolické církve. Ta podle moderního gnosticismu přejímala do své nauky celou řadu gnostických myšlenek a frází, avšak autory přejímaných myšlenek zároveň pomlouvala a diskreditovala.[10]

Otázka přítomnosti židovské tematiky v gnostických textech je problematická a velmi ožehavá. Badatelé se zde dělí na dvě skupiny. Orientalisticky vzdělaní autoři[11] ukazují ve svém díle na zřetelný vliv východní nauky na vznik gnoze, popř. i židovského křesťanství. Druhá skupina katolicky orientovaných badatelů tuto možnost tvrdošíjně odmítá.

Moderní gnosticismus (viz především kniha Příběh o povstání hada) zastává názor, že antičtí židovští autoři usilovně přepracovávali gnostické texty ve prospěch své víry[12]. Protože však je židovský světonázor s gnozí naprosto neslučitelný a v celé řadě gnostických textů je právě židovství považováno za největšího nepřítele gnoze a jeho bůh Jahve ztotožňován s Demiurgem, je původ gnóze z židovství zcela vyloučen.

Celá řada doložitelných skutečností - např. již zmiňovaný gnostický termín pro Spasitele přinášejícího gnózi „Jesous Chréstos“, nebo srovnání textu gnostického „Eugnostova evangelia“ (NHC III,3), vyjevujícího značnou příbuznost s mahájánovými texty buddhistickými, s jeho již „pokřesťanštělou“ variantou „Moudrost Ježíše Krista“ (NHC III,4)[13] nebo např. jen prosté srovnání legendy o Buddhově životě („Buddhačaritam“) s příběhově téměř totožnou „křesťanskou“ legendou „Barlám a Josafat“, kde však již ne Buddha, ale naopak žid Barlám učí Buddhu („Josafata“) buddhovství[14] – dokládají neudržitelnost středověkého katolického pohledu na vznik gnóze jako židovské odchylky.

Při hledání pravdy o gnózi považuje moderní gnosticismus za velmi důležité vodítko jednání postavy Jákoba-Izraele v Bibli. Tento představitel židovství zvítězil v dotyčném biblickém příběhu nad svým starším bratrem Ezauem v boji o prvorozenství tak, že podvodně napodobil vzhled svého bratra a oklamal tak svého slepého otce Izáka.[15] Tomuto vzoru chování odpovídá podle moderního gnosticismu i celkový ráz a smysl židovského písemnictví v době helénistické, kterým bylo vsouvat do antických řecky psaných filozofických a náboženských textů všech národů (Egypťané, Řekové, Mezopotámci, Peršané atd.) pasáže dosvědčující jejich židovský původ.

ThDr. Fr. Kovář ve svém spisu „Filosofické myšlení helénistického židovstva“, Kladno 1922, na str. 67 (nově Hermann & synové 1996, Praha, str. 64) proto píše: „Nanejvýš charakteristická pro helénistické židovství je skupina literárních výtvorů, které lze označit jako židovské spisy pod rouškou pohanskou“. Moderní gnosticismus interpretuje taková zjištění tak, že dochází k závěru, že hlavním literárním žánrem Židů v době vzniku Bible byly padělky, které využívajíce jmen slavných antických autorů pěly chválu na židovství. Podle dr. Kováře židovští autoři té doby zfalšovali texty Sibylliných věšteb, Aischyla, Sofokla, Euripida, Filemona, Menandra, Difila, Orfea, Hesioda, Homéra, Hekataia (zde „slavný“ Aristeiův dopis, antedatující o mnohá staletí vznik tzv. „Septuáginty“, tj. první překlad Tóry do řečtiny), Alexandra Polyhistora, Platóna i Aristotela.

Na základě této interpretace moderní gnosticismus vyvozuje, že na západě Římské říše vzniklé katolické křesťanství povstalo jako jedna z četných variant původně gnostického učení, která byla vytvořena židovskou nápodobou a adopcí gnóze a východní duchovní školy do židovské náboženské tradice. Tato údajně specifická podoba původního gnostického učení po svém přijetí za jediné pravé náboženství Římské říše (za císaře Konstantina tzv. ediktem milánským 313 n.l.) svou unifikační činností z centra říše postupně potlačila a vytlačila původní gnostické učení ze svého mocenského prostoru.

S touto adopcí gnóze do židovské náboženské tradice však podle moderního gnosticismu došlo k zásadní proměně gnostických idejí i celého učení tak, že byl doslova zrušen kult poznání, čímž by se však z gnóze v římském katolicismu stala defakto "gnóze bez gnóze". Analýza protignostických spisů církevních otců odhaluje možnost, že jejich autoři napsali své protignostické polemiky tak, že vsouvali do citovaných pasáží gnostických textů židovské vpisky, aby to vypadalo tak, že gnóze je židovskou herezí. Teorie o vzniku římsko-katolické ideologie adopcí gnóze je však nanejvýš sporná. Jediné, co může mít římský katolicismus s gnózí společného, je ideologický antagonismus, eventuálně ještě nějaké prvky neantagonistické, proti přírodě negativisticky nezaměřené gnóze Ježíše Krista.

Původ gnostického "antižidovství" a "antistvořitelství"[editovat | editovat zdroj]

Z komparačního studia gnóze, židovství, křesťanství, hinduismu a buddhismu lze vyvodit, že gnóze coby svým způsobem antická duchovní ideologie poznání byla duchovním hnutím vytrženým z širšího kontextu komplexnější duchovnosti, snoubící v sobě ideje poznání, víry a dalších duchovních hodnot v jednotné dimenzi duchovní moudrosti. Jako taková byla gnóze zaměřena proti židovství a hmotné přírodě.

Jak už bylo výše uvedeno, Ježíš při jedné příležitosti ve vzájemné konfrontaci obvinil židovské kněží, že jejich otcem je ďábel, což lze adekvátně chápat v přeneseném smyslu obvinění z toho, že ďábel byl původcem jejich myšlení a motivů či způsobů. Lze se odůvodněně domnívat, že v hebrejském originálu svého rozhovoru použil místo řeckého termínu diabolos hebrejský termín satan nebo samael, který používali gnostikové, když hovořili o židovském bohu v negativním smyslu.

Ukazuje se, že původní Ježíšovo obvinění židovských kněží z toho, že jejich otcem je Satan či Samael, nikoli Jahve či Jehova, se v gnózi poněkud radikalizovalo ztotožněním obou postav, tedy postavy protivníka Boha a postavy Boha jako Stvořitele veškerenstva. Vznikla tak představa stvořitele hmotné přírody coby nižšího temného božstva, což gnostiky přivedlo k přízni k biblickému archetypu hada, jenž Evu a Adama přivedl k pojedení plodu ze Stromu poznání.

Ačkoliv buddhismus, který gnózi ovlivnil, kategoricky popírá stvořitele či tvůrce přírody či světa, existují v něm představy božstva, které se ve své pýše za něj považuje, např. Baká Brahmá nebo Mahá Brahmá. Brahmá je původně hinduistický archetyp tvůrce, který byl v buddhismu pojat jako božstvo, které se pouze cítí být stvořitelem či tvůrcem světa či přírody, protože prý podléhá klamu hinduistické jógy, jejímž prostřednictvím pojímá tvůrčí princip skutečnosti, brahman, svým já.

Gnostický archetyp „Tvůrce“ světa (řec. Demiurge) tak lze přeneseně chápat jako gnostickou reflexi židovského anděla temnoty (Samael) na základě téhož klamu. Mohli bychom tedy teoreticky uvažovat o gnostické postavě Jaldabaotha, Saklase či Samaela jako o božstvu, které si ve své pýše pouze připadá jako sám Jehova nebo Demiurge čili jako Stvořitel či Tvůrce světa nebo přírody, ale ve skutečnosti jím není, přesto však světu vládne, protože se ho zmocnil a přetvářel k obrazu svému.

Gnostické antižidovství a antistvořitelství tak defakto mohlo povstat z náboženského omylu zapříčiněného nevědomým rozporem židovských kněží spočívajícím v tom, že formálně sice byli kněžími Boha-Stvořitele, ale svým myšlením a způsoby působili na duchovně založené jedince dojmem služebníků Satana, takže z toho gnostikové mohli vyvodit závěr, že Bůh-Stvořitel, kterého židovští kněží formálně uctívali, je Satan, kterému jakoby svým myšlením a svými způsoby sloužili. A podle toho si gnostikové také mohli vysvětlit původ strastiplnosti lidského života, tedy jako důsledek samotného stvoření coby díla Stvořitele.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. např. Tomášovo evangelium, log. 37, Naasejský traktát 8,44
  2. např. Naasejský traktát 8,23
  3. např. Druhý Logos velkého Setha, str. (kodexu) 49, řádka 27, str. 59 řádka 26, str. 66, řádka 8 nebo Pe-trova (tj. „Toho trojmocného“, nikoliv biblického Petra) apokalypsa str. 74, řádka 8 atd.
  4. viz např. Druhý Logos velkého Setha, NHC VII,2, str. 62-64 anebo Tajný spis Jana NHC II,1 III,1 IV,1
  5. Ireneus z Lyonu, Patero kněh proti kacířstvím. Praha 1876 dostupné online
  6. Ireneus z Lyonu, Patero kněh proti kacířstvím. Praha 1876 dostupné online
  7. viz např. nazarejská Ginza, Kniha II, 112
  8. viz např. Filipovo evangelium NHC II,3, log. 59, 95, 98, 109, 111 aj.
  9. viz IRENEUS. Pět knih proti kacířství. ; HIPPOLYTUS. Vymítání všeho kacířstva. Praha : Bibliotheca gnostica, 1998.  ; EPIFANIUS. Panarion.
  10. viz např. výroky gnostika Simona Mága v jeho Výkladu Velké síly (HIPPOLYTUS. Vymítání všeho kacířstva. Praha : Bibliotheca gnostica, 1998.  ) s podobnými výroky v Novém zákonu
  11. např. indolog V. Lesný (poslední kapitola jeho knihy Buddhismus) nebo německý indolog R. Garbe (GARBE, R. Indien und das Christentum. Tübingen, 1914.) či v řadě statí íránolog R. Reitzenstein (např.: REITZENSTEIN, R. Das iranische Erlösungsmysterium. Bonn, 1921.)
  12. viz následující popis židovského helénistického písemnictví
  13. viz Křesťané před Kristem, za Krista a po Kristu. Praha : Bibliotheca gnostica, 1995.
  14. Tóma ze Štítného. Barlám a Josafat. Praha : Matice česká – Orbis, 1946.
  15. Starý zákon, Genesis, kap 27

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • LÜDEMANN, G.; JANSEN, M. Bibel der Häretiker : die gnostischen Schriften aus Nag Hammadí. Stuttgart : Radius Verlag, 1997. (celkový překlad NH textů do němčiny)
  • Překlad všech NH textů do angličtiny
  • LEIPOLDT, J.; SCHENKE, H.M. Koptisch-gnostische Schriften aus den Papyrus Codyces vom Nag Hammadí. Hamburg – Bergstadt, 1960. (obsahuje NH spisy: Tomášovo evangelium (NHC II,2), Evangelium Filipa (NHC II,3), Podstata archontů (NHC II,4))
  • SCHNEEMELCHER, W. Neutestamentische Apokryfen in deutscher Übersetzung. Tübingen, 1990.
  • BETZ, O.; SCHRAMM, T. Perlenlied und Thomasevangelium. Zürich, 1993.
  • UNNIK, W. van. Evangelien aus dem Nilsand. Frankfurt am Main, 1960. (obsahuje NH spisy: Tomášovo evangelium, Evangelium pravdy, Tajný spis Jana)
  • IRENEUS. Quinque libros contra haereses. Basileae, 1571. (obsahuje v 1. Knize popis gnostického učení tzv. valentinské gnoze)
  • Sancti Hippolyti Refutationis omnium haeresium librorum decem. přeložil Dunckler et Schneidewin. Gottingae, 1859.
  • HIPPOLYTUS. Vymítání všeho kacířstva. Praha : Bibliotheca gnostica, 1998. (obsahuje popis řady gnostických škol, především gnostický tzv. Naasejský traktát a spis Simona Mága: Výklad Velké síly)
  • Příběh o povstání hada. Praha : Bibliotheca gnostica, 1996. (obsahuje Třídílný traktát (NHC I,4), Tajný spis Jana (NHC II.1 III,1 IV,1), Ireneův popis učení Ofitů a Hippolytův popis učení Peratů)
  • Wolfgang Kosack: Geschichte der Gnosis in Antike, Urchristentum und Islam. Texte, Bilder, Dokumente. 525 Seiten. Verlag Christoph Brunner, Basel 2014. ISBN: 978-3-906206-06-6 [1]
  • Křesťané před Kristem, za Krista a po Kristu. Praha : Bibliotheca gnostica, 1995. (obsahuje několik qumránských textů, zprávu Flávia Josefa o Essenských (tj. Nazarejcích), Ireneův popis gnostického učení tzv. valentinské gnoze a dalších gnostiků a chválu gnoze od Klemense Alex., dále NH texty: Eugnostovo evangelium (NHC III,3), Moudrost Ježíše Krista (NHC III,4) a Vidění Adama – člověka (NHC V,5)
  • Evangelium neznámého boha. Praha : Bibliotheca gnostica, 1994. (obsahuje Tomášovo evangelium (NHC II,2), Filipovo evangelium (NHC II,3), Evangelium pravdy (NHC I,3), Knihu Tomáše (NHC II,7), Výklad o duši (NHC II,6) a Apokalypsu Petra (NHC VII,3))
  • ALTHEIM, Fr.; STIEL, Ruth. Christentum am Roten Meer : (Die Paraphrase des Seem (NHC VII,1), Der zweite Logos des grossen Seth (NHC VII,2), Die Petrusapokalypse (NHC VII,3), Die drei Stelen des Seth (NHC VII,5). Berlin – New York, 1973.
  • BÖHLIG. Das ägypter Evangelium von Nag Hammadí (NHC III,2). Wiesbaden : Göttinger Orientforschungen VI. Reihe, Bd.1, 1974.
  • BÖHLIG. Die Gnosis (I.-IV. Bd.). Zürich und München : Artemis Verlag, 1980. (obsahuje velký výběr gnostických pramenů včetně textů manichejských)
  • DIETZFELBINGER, K. Schöpfungsberichte aus Nag Hammadí. 1989.
  • Tóma ze Štítného. Barlám a Josafat. Praha : Matice česká – Orbis, 1946.
  • Ginza I a II : Gnostická bible nazarejců. Praha : Bibliotheca gnostica, 2008.
  • AŠVAGHÓŠA. Příběh Buddhova života. Praha : Bibliotheca gnostica, 2001.
  • SCHMIDT; TILL, W. Koptisch-gnostische Schriften : (Die Pistis Sophia, Die beiden Bücher Jeú und Unbekanntes altgnostisches Werk). Berlin, 1954.
  • Prajňáparamitá – Die Volkommenheit der Erkenntnis. Göttingen und Leipzig, 1897.
  • Dvacet jedna řečí askety Gótama zvaného Buddha. Praha : Bibliotheca gnostica, 1993.
  • DEUSSEN, P. Sechzig Upanischad's des Veda.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • RUDOLPH, K. Die Gnosis. Leipzig, 1997.
  • SCHUMANN, H.W. Maháyána – Buddhismus. München, 1990.
  • KOVÁŘ, Th.Dr. Fr. Filosofické myšlení helénistického židovstva. Praha : Hermann & synové, 1996.
  • GARBE, R. Indien und das Christentum. Tübingen, 1914.
  • SEYDEL, R. Die Buddha-Legende und das Leben Jesu nach den Evangelien. Weimar, 1897. (obsahuje skvělé srovnání a podobnosti obou legend)
  • ADAM, A. Die Psalmen des Thomas und das Perlenlied als Zeugnisse vorchristlicher Gnosis. Berlin, 1959.
  • REIZENSTEIN, R. Das iranische Erlösungsmysterium. Bonn, 1921.
  • CULDAUTOVÁ, Francine. Nástin gnostické theologie. Překlad Jan Kranát. 1. vyd. Praha : OIKOYMENH, 1999. 82 s. (Oikúmené) ISBN 80-86005-87-9.  
  • CULIANU, Ioan P. Dualistické gnóze západu (Gnoses dualistes d’Occident). Překlad Jan Joneš. 1. vyd. Praha : Argo, 2008. 375 s. (Logos; sv. 10) ISBN 978-80-7203-930-2.  
  • MATOUŠEK, Jaroslav. Gnose čili Tajné učení náboženské posledních století pohanských a prvních křesťanských. Praha : Herrmann & synové, 1995. 296 s.  
  • POKORNÝ, Petr. Píseň o perle: Tajné knihy starověkých gnostiků. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 1986. 280 s.  
  • POKORNÝ, Petr. Počátky gnose: Vznik gnostického mýtu o božstvu Člověk. 2. vyd. Praha : Academia, 1969. (Edice ČSAV; sv. 6)  
  • POKORNÝ, Petr. Tomášovo evangelium: Překlad s výkladem. 2. vyd. Praha : Ústřední církevní nakladatelství, 1982. 171 s.  
  • RUDOLPH, Kurt. Gnóze. In HAZLETT, Ian. Rané křesťanství: počátky a vývoj církve do roku 600 (Early Christianity: Origins and Evolution to A. D. 600). Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. ISBN 978-80-7325-159-8. S. 173–182.
  • RUDOLPH, Kurt. Gnóze: podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky (Die Gnosis. Wesen und Geschichte einer spätantiken Religion). Překlad Jiří Gebelt. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2010. 460 s. (Světová náboženství) ISBN 978-80-7021-947-8.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Ostatní christologické hereze[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Moderní gnosticismus[editovat | editovat zdroj]