André Breton

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
André Breton
AndreBreton.jpg
Narození 19. února 1896
Tinchebray, Francie
Úmrtí 28. září 1966
Paříž, Francie
Povolání spisovatel, básník
Literární hnutí surrealismus
Manželky Simone Kahn, Jacqueline Lamba, Elisa Claro
Děti Aube Breton
Vlivy Arthur Rimbaud, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, René Guénon
Vliv na Guy Debord, Luis Buñuel
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

André Breton (19. února 1896 Tinchebray (Orne), Francie28. září 1966 Paříž) byl francouzský básník a prozaik. Je považován za zakladatele a hlavního teoretika surrealismu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Jako mladý student medicíny psal lyriku, ovlivněn symbolisty, obzvláště Stéphanem Mallarmém. Na počátku roku 1916 se v Nantes seznámil s Jacquesem Vachém, který na něj měl rozhodující vliv. Intenzivně se zabýval Rimbaudem a pracemi Sigmunda Freuda, se kterým si také vyměnil několik dopisů a v roce 1921 ho ve Vídni navštívil. Psychoanalýza hrála rozhodující úlohu v jeho životě, první možnost zkoušet její poznatky v praxi se mu naskytla během první světové války, kdy sloužil jako asistent v psychiatrickém středisku II. armády v Saint-Dizier. Roku 1918 se seznámil s Guillaumem Apollinairem a v roce 1919 spolu s Louisem Aragonem a Philippe Soupaultem založil revui Littérature.

Poté, co v roce 1919 přišel z Curychu Tristan Tzara, se v Paříži začalo rozvíjet dadaistické hnutí a Breton se stal jeho členem. Po čase však začal jeho prostředky shledávat neúčelnými a došlo mezi ním a Tzarou k názorovým střetům. Jeho definitivní rozchod s dadaismem nastal v roce 1922. Už dva roky před tím, společně se Soupaultem, vydal Magnetická pole, automatický text, podle Bretonova pozdějšího vyjádření první surrealistické dílo vůbec. Nebylo prezentováno jako umění, ale jako práce v podstatě vědecká. Ačkoli šlo o vědu, která neuznává aparát logiky a zkoumá ty nejniternější oblasti lidského ducha. V roce 1924 spolu se svými přáteli - Louisem Aragonem, Paulem Éluardem a Benjaminem Péretem - oficiálně ustavil surrealistickou skupinu. Breton se pak po celou dobu jejího trvání nacházel v jejím středu, to nejen pro svůj teoretický přínos, ale i výjimečné osobnostní vlastnosti. Ačkoli později byl často nahlížen jako autoritativní vůdce.

V roce 1924 také vydal Manifest surrealismu, ve kterém ho definoval jako „čistý psychický automatismus“ a stal se redaktorem revui La Révolution Surréaliste (dvanáct čísel 1924 – 1929), orgánu nové skupiny. V surrealismu viděl syntezi myšlenek Rimbauda - „přeměnit život“ a Marxe - „změnit svět“. Okolo roku 1925 se začal dostávat do ideové blízkosti komunismu. Přesto zpočátku odmítal výzvy Pierra Navilla přejít k politické akci a důraz kladl stále především na otázky ducha bez jakékoli vnější kontroly, i marxistické. Do Francouzské komunistické strany vstoupil, stejně jako Louis Aragon, Paul Éluard, Benjamin Péret a Pierre Unik, v roce 1927.

Roku 1928 napsal svou dosud nejúspěšnější knihu – román Nadja. Nezachovává konvenční literární formu, ostatně literatura, tak jak je běžně chápána, byla jedním z hlavních bodů kritiky surrealistů, ale vypráví skutečný příběh způsobem ozřejmujícím surrealistické vnímání skutečnosti. Téhož roku se v Surrealismu a malířství (po rozšíření vydané znovu v roce 1965) snažil o poskytnutí teoretického základu surrealistickému malířství, představovanému dle něj umělci jako Max Ernst, Pablo Picasso, Joan Miró nebo André Masson. Spory uvnitř surrealistické skupiny v roce 1929 vedly k nutnosti jejího nového vymezení. Ve Druhém manifestu surrealismu ho tak Breton definuje jako společensko revoluční hnutí.

Breton a jeho přátelé měli stále větší problémy s komunistickou stranou. Na konci roku 1933 z ní byl, spolu s Éluardem a Crevelem, vyloučen. Napětí mezi ním a PCF definitivně vyvrcholilo v roce 1935. Breton se stal kritikem stalinismu. V době španělské občanské války se, stejně jako někteří další surrealisté (Tristan Tzara, Benjamin Péret), připojil na stranu republikánů. V roce 1935, v reakci na rozšiřování fašismu, založil spolu s Georgesem Bataillem skupinu levicových revolučních intelektuálů, známou pod názvem Protiútok, která si za cíl kladla především rozvoj a podporu revolučních sil. V roce 1938 se v Mexiku setkal u malíře Diega Rivery se Lvem Trockým. Společně došli ke shodě, že pro zachování revolučního potenciálu umění není možná jakákoli politická kontrola a vydali manifest Za nezávislé revoluční umění. Vyzýval k založení Mezinárodní federace nezávislého revolučního umění (FIARI), ta však byla předem odsouzena k neúspěchu.

Mezitím se surrealismus rozšířil i za hranice Francie a Breton začal v pozici propagátora hnutí cestovat po světě. Na pozvání Vítězslava Nezvala v roce 1935 navštívil i Československo. V roce 1938 organizoval v Galerii des-Beaux-Arts v Paříži Mezinárodní výstavu surrealismu.

V roce 1940, po obsazení Francie německým Wehrmachtem, odešel přes Malé Antily do New Yorku. Tam se setkal s Marcelem Duchampem a Maxem Ernstem, společně publikovali v časopisu VVV. Dále vydal Prolegomena k Třetímu manifestu surrealismu, anebo ne. Po válce se vrátil do Evropy, ale jeho naděje na nový společenský a politický začátek byla zklamána. Pořádal několik výstav, až do konce života se snažil působit podpůrně ve věci surrealismu.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Zastavárna (Mont de piété), poezie, 1919
  • Magnetická pole (Les Champs magnétiques), s Philippem Soupaultem, 1920
  • Svit země (Clair de Terre), poezie, 1923
  • Manifest surrealismu (Manifeste du Surréalisme), 1924
  • Rozpustný ryba (Poisson Soluble), integrální součást manifestu, 1924
  • Nadja, 1928-1962
  • Surrealismus a malířství (Le Surréalisme et la peinture), 1928-1965
  • Druhý manifest surrealismu (Second Manifeste du Surréalisme), 1930
  • Neposkvrněné početí (L'Immaculée Conception), s Paulem Éluardem, 1930
  • Spojité nádoby (Les Vases communicants), 1932
  • Revolver s bílými vlasy (Le revolver a cheveux blancs), poezie, 1932
  • Vzduch vody (L'air de l'eau), poezie, 1934
  • Šílená láska (L'Amour fou), 1937
  • Za nezávislé revoluční umění (Pour un art indépendant révolutionnaire), se Lvem Trockým, 1938
  • Antologie černého humoru (Anthologie de l’humour noir), 1940
  • Prolegomena k třetímu manifestu surrealismu, anebo ne (Prolégomènes à un troisième manifeste ou non), 1942
  • Arkán 17 (Arcane 17), 1944
  • Óda na Charlese Fouriera (Ode à Charles Fourier), 1945
  • Rozhovory (Entretiens), 1952
  • Klíč k volnosti (La Clé des champs), 1953

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]