Melanie Kleinová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Melanie Klein
Narození 30. března 1882
Vídeň, Rakousko - Uhersko
Úmrtí 22. září 1960
Londýn, Spojené království
Občanství Rakousko a Spojené království
Povolání psycholog
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pamětní deska, Berlín

Melanie Kleinová (30. března 1882, Vídeň - 22. září 1960, Londýn) byla rakouská psychoanalytička.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

"Freud nám ukázal dítě v dospělém člověku a Kleinová zase nemluvně v malém dítěti (Hana Segal)."

Rozhodně přispěla a podnítila výzkum a léčení (ale hlavně odvahu k tomu) toho, čemu poměrně nehezky říkáme těžší patologie (psychózy a hraniční stavy), a také léčení dětí. Pohled na její učení zřejmě záleží na míře identifikace s Thanatem, pudem smrti, a kleiniánstvím, jsou naši psychoanalytici, kteří na něj věří a jejich pohled na podstatu člověka je temný, jiní na ně věří, ale jejich víra ve schopnost reparace je velká a dokážou udržet představu o tom, že láskyplná, libidinosní hnutí a postupující kognitivní vývoj umožní rozvoj depresivní posice, jiní na ně, na její učení, nevěří vůbec. Na okraj řekněme, že B. Dosužkov se rád prohlašoval za kleiniána.

Založila školu, z níž připomeneme hlavně Biona včetně jeho rozvinutí koncepce container/contained/containement v rámci projektivní identifikace a jeho učení o skupinové dynamice (pracovní skupiny vs skupiny základních předpokladů) a amerického analytika Ogdena s jeho učením o snění a spánku ("nedosněné sny, jež je třeba pacienta naučit nechat je dosnít") a jeho teorii schizofrenního konfliktu (ne závist a útok na zlý prs jako v její teorii, ale útok na cokoli, co vede ke spojení s jakýmkoli prsem, dobrým i špatným, t.j. nakonec na emotivitu a myšlení).

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Po Freudovi může být považována za nejdůležitější postavu psychoanalýzy[zdroj?], rozhodně za zakladatelku jednoho ze 4 hlavních proudů v dnešní analýze (vedle ego psychologie navazující na S. Freuda a Annu Freudovou, britskou školu objektních vztahů spojenou se jmény Bowlby, Winnicott, Guntrip a Fairbairn či self psychologii, representovanou jménem H. Kohuta, který se sám ovšem považoval za věrného žáka A.Freud a ortodoxního freudiána). Pocházela z uherské části Rakouska Uherska, ze židovské rodiny, a k psychoanalýze ji přivedly poměrně závažné duševní potíže - deprese (v souvislosti, alespoň časové, s úmrtím matky a porodem prvních dvou dětí).

Do analýzy vstoupila nejprve v Budapešti k S. Ferenczimu, posléze k berlínskému analytikovi, zakladateli prvního psychoanalytického institutu, K. Abrahamovi. Oba m.j. zdůrazňovali a podporovali analýzu dětí. Oba se nějak lišili od učení "otce analýzy," Ferenczi důrazem na interpersonální aspekty v psychoanalýze (jeden čas se střídal on a analyzand v tom, kdo bude ležet na kanapi a analyzovat, je též přezdíván "matka analýzy"). K. Abraham se věnoval depresivní poruše (melancholii v tehdejší nomenklatuře) a rozlišil preambivalentní a ambivalentní a postambivalentní stadium ve vývoji jedince a ambivalencí a jejím řešením se věnoval právě ve vztahu k tzv. preoidipské patologii.

Zatímco Freud viděl těžiště psychopatologie v oidipském období a zejmména kladl důraz na postavu otce (její reprezentaci v mysli dítěte, "otcovské imago") a na rozdíl mezi pohlavími a generacemi , vyjádřený metaforou o kastračním komplexu a oidipském komplexu (malá děvčata dojdou k závěru, že o penis přišla, zatímco malí chlapci se strachují, aby o něj nepřišli, a to v důsledku nedovolených-zapovězených sexuálních manipulací ve službách oidipských přání - chlapeček touží po matce a holčička po otci, tzv. pozitivní oidipská konstelace, může být i naopak, negativní oidipská konstelace)), položila M.K. důraz na preoidipské období a na vztah s matkou.

Dítě přichází na svět vybaveno sexuálním (v širokém smyslu slova) a destruktivním pudem a a počátku dětského vývoje se vytvoří rozštěpený obraz dobré, uspokojující matky (dobrý prs, poskytující mléko, tedy redukující napětí vyplývající z pudových potřeb),a matky zlé či špatné (zlý či špatný prs,tak dítě vnímá matku v obdobích neuspokojení a rostoucího pudového napětí, narůstajících nelibých afektů, které není schopno samo zvládnout). Do obrazu zlé (špatné) matky/prsu projikuje dítě své nelibé, nenávistné a ničivé prožitky, které je samo zahlcují, a považuje zlou (špatnou) matku za zdroj všeho utrpení, nepřátelský pronásledující objekt. Jejich odlišně položené těžiště lze spatřovat v tom, že Freuda k vlastní analýze (sebeanalýze, kolem 1893 - 6, viz korespondence s W. Fliessem) vedla smrt otce Jákoba v jeho 40 letech, o Freudově matce víme z jeho textů pramálo (spíše ze vzpomínek jeho dětí, jež ji líčí jako despotickou, rozmarnou, vyžadující a silnou ženu), zatímco M.K. přivedla k analýze jednak četba Výkladu snů (nepředpokládáme, že po ní sáhla náhodou) a potom vlastní deprese, nasedající na úmrtí její matky (matku Libussu obdivovala, pro její pokrokovost, náležela k asimilovanému židovskému proudu, otce Moritze brala poněkud jako zpátečníka, téměř sionistu, ale téměř, a životního ztroskotance, jakkoli oceňovala jeho vzdělání, kupř. pokročilou znalost hebrejštiny).

Zatímco Freud a ego psychologie, již zastupovala m.j. Anna Freud a další (H.Hartmann, Margaret S. Mahler, E. Kris) viděli těžiště v intrapsychické organizaci zvládání pudového života a psychologii jednoho člověka, Melanie Kleinová viděla pudy vždy vztažené k druhému člověku, nejprve matce (i když jí Bowlby, příslušník britské školy objektních vztahů vytýkal, že nerespektuje způsoby, jimiž matky zachází se svými dětmi, a že nadměrně zdůrazňuje hlavně jejich vnitřní pudovou konstelaci, Bowlby proslul polemickou výtkou na adresu M.K.: "něco jako špatná matka existuje".

Jakkoli se od Freuda lišila v pohledu na význam otce a oidipského období, považovala se vždy za věrnou psychoanalytičku. A to navzdory tomu, že se dostávala do častých a nikoli nevýznamných konfliktů s Freudovou dcerou Annou (Antigonou, jak ji nazval později kleiniánský analytik Brritton), tyto spory naštěstí nedokázaly rozvrátit britskou psychoanalytickou společnost (Kontroversní debaty, technické označení pro spory na půdě britské psychoanalytické společnosti, probíhaly ve 40. letech a výsledkem bylo uzavření modu vivendi mezi oběma dámami a jejich přívrženci a žáky). S pozdním Freudem byla zajedno v dichotomii dvou pudů, pudu života a pusu smrti (Eros a Thanatos), kdy právě pud života vztahuje k představě dobrého prsu a pud smrti k představě prsu špatného (zlého).

A jakkoli se lišila od Anny Freudové, obě se věnovaly především analýze dětí a rozvinuly herní techniku, významnou právě v dětské analýze. (Přitom podotkněme, že Anna Freud neměla vlastní děti, nicméně pečovala o děti své přítelkyň Dorothy Burlingham a vedla m.j. válečné jesle v Hampsteadu pro děti evakuované z bombardovaných měst, Melanie Klein měla několik dětí, s jež v časném věku analyzovala, s dcerou Melittou měla velmi kontroverzní vztah, Melitta jí jezdila dělat scény na přednášky a veřejná vystoupení v rámci společnosti, jakákoli možnost usmíření padla po smrti prostředního sourozence Melitty, Hanse ve vysokých tatrách, kdy ji Melitta obvinila nepřímo z Hansovy sebevraždy).

V Berlíně se seznámila s manželi Stracheyovými, její postavení v Bln byla nezáviděníhodná (neměla akademické vzdělání, zabývala se psychoanalýzou dětí, navíc poznamenanou v té době čerstvou vraždou první dětské analytičky Hugh-Hellmuthové, již zabil její před několika lety analyzovaný synovec, nikoli v přímé časové koincidenci s analýzou), měla spory s Freudovou dcerou, Ernst Jones ji na doporučení Alix Stracheyové pozval do Londýna (Ernst Jones se neúspěšně pokoušel o ruku Anny Freud, skvělá půda pro domněnky, A.F. mu odpověděla, že si přes ni chce vzít jejího otce). Ve Velké Británii setrvala do své smrti v roce 1960, analyzovala m.j. Biona a celou řadu dalších analytiků.

Její přínos psychoanalýze[editovat | editovat zdroj]

Paranoidně schizoidní a depresivní pozice[editovat | editovat zdroj]

Zatímco pro Freuda byl objekt pudu poměrně nepodstatnou složkou (cílem bylo a je podle freudiánu vybití pudové energie a redukce pudové tenze), je v pojetí Klein složkou zásadní: dobrý objekt zaplavuje dítě láskou a slastnými prožitky, k němuž cítí Ego nemluvněte ochranitelské pocity, zatímco špatný objekt ho vystavuje nepříjemným a nezáviděníhodným prožitkům, které probouzejí ničivost a agresi, kterou navíc dítě prožívá díky projekci jako jevy vycházející nikoli z jeho podstaty, ale ze špatného objektu - kam je umístilo cestou externalizace (projekce). Nemluvně potřebuje udržet oba objekty odštěpené proto, aby udrželo dobrý objekt, který ho zaplavuje slastí a který je chráněn, a špatný objekt, který díky projekci vidí jako zdroj svých nelibých prožitků a jejž ve své mysli, nerozlišujíc představu a skutečnost, myšlenku a čin, ničí doopravdy, skutečně a na vždy (ovšem pro tu chvíli)."Self je rovněž štěpeno a špatné Self je drženo co nejdál od dobrého Self. Není-li dobrý objekt přítomen, neexistuje na něj vzpomínka. Destruktivní impulsy jsou projikovány na objekt, mateřský prs, který je prožíván jako pronásledující a zlý a tvoří prototyp nepřátelského objektního vztahu."..."Ztráta dobrého objektu je prožita jako přítomnost zlého objektu, přítomnost idealizovaného objektu se změní v přítomnost objektu pronásledujícího."

Jak dítě může alespoň zčásti odlišit představu a skutečnost a více věřit tomu, že jeho láskyplná hnutí opraví poškozený a poničený prs, zmírní se úzkosti z předchozího období, začne vnímat objekt (matku, prs) jako jednolitý objekt, někdy dobrý, někdy špatný, ovšem: proti persekuční úzkosti předchozího stadia, od níž se dítěti uleví, se objeví vina, smutek a úzkost depresivní, totiž strach z toho, že vlastní agrese zpuštěná neuspokojením (dříve projikovaná) poškodí objekt natolik, že vlastní láskyplná, reparativní síla nedokáže poškozovaný objekt opravit - s určitou básnickou licencí lze říci, že nemluvně potřebuje uvěřit, že jeho destruktivní, agresivní síly, ať spouštěné z vlastních zdrojů (pud smrti, Thanatos) nebo reaktivně, z nerespektování potřeb dítěte, jsou opravitelné jeho láskyplnými hnutími, jež dříve patřily jen dobrému objektu. Any tedy dítě mohlo projít zdárně depresivní posicí, musí uvěřit v sílu libidinosních, láskyplných, reparativních hnutí."Hlavní zájem se přesune z přežití sebe sama na starost o objekt,na němž se cítí individuum závislé."

Depresivní pozice dítě uvrhuje do velké závislosti na objektu, je nezaměnitelný a důležitý, protože je spojitý a protože k němu cítíme ambivalenci - může ji popřít tím, že začne považovat všechny objekty za zaměnitelné, manická obrana.

Závist[editovat | editovat zdroj]

Zatímco destruktivní pocity jsou na počátku vývoje orientovány proti špatnému objektu (zlé či špatné matce, špatnému či zlému prsu), a jsou zvládnuty projekcí - prs (objekt) se stane persekučním prsem (objektem) a představou ničivého útoku na něj, existuje v myslí dítěte pocit závisti, který je směřován vůči dobrému prsu (tedy dítě není chráněno před ztrátou dobrého objektu splittingem a projekcí). Je podněcován představou o tom, že prs sice poskytuje mléko, ale pomalu, neochotně, a navíc, nechává si lepší mléko pro sebe. Je tedy potřeba ho poničit a mléko otrávit.(Tu se ovšem mlko změní v otrávené a prs ve špatný). M.K. ho používá k vysvětlení negativní terapeutické rekce, kdy je třeba zničit veškerou práci analytika analyzanda (viz heslo) a odvozuje ho z vrozeně silného agresivního pudu, který ani splitting a projekce, případně projektivní identifikace nedokáže zvládnout. (Závist je původně u Freuda odvozována z kastračního komplexu u dívek a negativní terapeutické reakce z pocitů viny.)

Projektivní identifikace: vývojová a obranná funkce[editovat | editovat zdroj]

Zatímco Anna Freudová popsala zralé obrané mechanismy, obranné mechanismy vyššího řádu, na základě rozvíjení práce svého otce o strukturálním a topografickém modelu, (Anna F.. vytvořila svůj inventář obranných mechanismů v knize Já a mechanismy obrany (1936), kde rozvinula učení svého otce o intrapsychickm konfliktu meti Id a Ego), Melanie Kleinová se věnovala popisu tzv. primitivních obranných mechanismů (projektivní identifikace, splitting, manická obrana).

Právě projektivní identifikace je konceptem, který umožňuje porozumět jednak komunikaci mezi nemluvnětem a mateřským objektem, jednak dění mezi pacientem a analytikem u pacientů s těžší psychopatologií (nebo u těch, kteří se dostali v klasické analýze natolik daleko, aby se propracovali k hlubším a primitivněji organisovaným strukturám).

Jedná se o děj, kdy vysílatel (sdělovatel) má určitou intrapsychickou zkušenost, část svého Self, s níž si neví rady, a dostatečně zdatnou, obratnou a účinnou strategií vyvolá tento prožitek v příjemci (recipientovi, container) projektivní identifikace. Ovšem cílem vývoje, jak v terapii, tak během časného vývoje, je identifikace s recipientem, jeho organizující funkcí (pokud bychom se posunuli v čase a opřeli se o Biona, žáka M.K., o tzv. alfa funkci).

Strategie je spojena (1) s nadějí, že recipient (container) dokáže pro vysilatele nezpracovatelnou zkušenost přijmout, uspořádat a zpracovat - zpracovanou mu ji předat, ale také se strachem, že obsah nedokáže recipient zpracovat, a tedy se strachem z recipienta, který pak odštěpenou část intrapsychické zkušenosti, Self representuje (Freud: vytěsnění v rámci topografického a strukturálního modelu, Klein: odštěpení, štěpení a projekce) (2) s potřebou nedovolit recipientovi vzdálit se a držet ho pod kontrolou, a to proto, že projikovaná intrapsychická zkušenost - část Self je hodnocena jako důležitá, nelze o ni přijít: během terapie/vývoje je zapotřebí dojít identifikace s funkcemi containujícího/recipienta (matky/terapeuta).

Stadium depresivní, a oidipské stadium, jsou v něčem společné (i když je lokalizuje do prvního roku života, zatímco Freud je vidí jako významné ve 3. - 5. roce), určitě tím, že je člověk - malý člověk - schopen unést ambivalenci, že má kapacitu snést protichůdná, závratně láskyplná a hrůzně ničivá hnutí vůči objektu a ještě věřit, že dokáže/že má smysl, když se snaží opravit domnělá poškození objektu: nelze než konstatovat, že depresivní pozice předpokládá, a oidipská konstelace podněcuje kognitivní a emoční vývoj.

Doporučená literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Sayersová,J.: Matky psychoanalýzy, Triton, s.r.o., 1999
  • Mueller,L., et al.: Slovník analytické psychologie, Portál, o.s. 2006
  • Mitchell.,S.A.,Black(ová), M.J.: Freud a po Freudovi, Triton, s.r.o., 1999
  • Fonagy, P.,Target, M.: Psychoanalytické teorie, Portál, o.s., 2005
  • Slipp,S.:Freudovská mystika (Freud a ženy), Triton, o.s., 2007

Související články[editovat | editovat zdroj]