Lev Davidovič Trockij

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lev Davidovič Trockij
Bundesarchiv Bild 183-R15068, Leo Dawidowitsch Trotzki.jpg

Lidový komisař vojenství a námořnictva
Ve funkci:
13. březen 1918 – 15. leden 1925
Předchůdce Nikolaj Podvojskij
Nástupce Michail Frunze

Lidový komisař zahraničních věcí
Ve funkci:
8. listopad 1917 – 13. březen 1918
Předchůdce Michail Ivanovič Těreščenko
Nástupce Georgij Vasiljevič Čičerin

Narození 7. listopad 1879

Janivka (dnes Bereslavka), Chersonská gubernie, Ruské impérium Ruská říše

Úmrtí 21. srpen 1940 (60 let)
Mexico, MexikoMexiko Mexiko
Politický subjekt RSDDS, SP, KSSS
Choť Alexandra Sokolovská
Natalija Sedova
Zaměstnání politik, editor
Ocenění Řád rudého praporu
Commons Лев Троцкий

Lev Davidovič Trockij, rusky zvuk Лев Давидович Троцкий, rodným jménem Lev Davidovič Bronštejn (7. listopadu 1879, Janivka (dnes Bereslavka poblíž Kirovohradu), Ukrajina21. srpna 1940, Mexico City, Mexiko) byl bolševický revolucionář a marxistický teoretik židovského původu. Byl mimořádně aktivním a brilantním spisovatelem, což přispělo k popularitě jeho názorů mezi marxisty po celém světě. Vynikal také jako řečník a organizátor. Spolu s Leninem byl hlavním představitelem ruské říjnové revoluce v roce 1917. Významnou úlohu sehrál jako vrchní velitel bolševické armády během ruské občanské války. Po Leninově smrti upadl do nemilosti Stalina a byl vypovězen ze země. Pobýval v Turecku a nakonec se usadil v Mexiku, kde byl v roce 1940 zavražděn.

Život[editovat | editovat zdroj]

Před rokem 1917[editovat | editovat zdroj]

Osmiletý Lev Bronštejn, 1888

Narodil se židovským rodičům na ukrajinském venkově. Jeho původní jméno bylo Lev Davidovič Bronštejn. Jeho otec se díky svým schopnostem a pracovitosti stal poměrně bohatým sedlákem a malý Lev tak vyrůstal v dobré rodině. Od útlého věku se zajímal o literaturu a i přes poměry, ze kterých pocházel, mu učaroval marxismus. Už v poměrně raném věku byl politicky aktivní. Kvůli své činnosti byl vyloučen z vysoké školy a roku 1902 deportován carskými úřady na Sibiř. Poprvé unikl a opustil zemi pod jménem Trockij (které si vypůjčil od vězeňského dozorce) a vydal se do Velké Británie. Ještě v tomtéž roce byl po návratu domů znovu deportován na Sibiř.

Kromě literárních kvalit byl také vynikajícím řečníkem. Věhlas si poprvé vydobyl jako jedna z hlavních osobností neúspěšné revoluce konané v Petrohradě roku 1905. O rok později byl v exilu znovu a vydržel v něm až do roku 1917. Ve Vídni se velmi intenzivně věnoval psaní článků a knih, v nichž burcoval k dalším pokusům o revoluční změny.

S Leninem se v řadě názorů rozcházel a původně byl dokonce jeho důrazným odpůrcem a kritikem. V rámci Ruské sociálně demokratické dělnické strany (RSDDS) měl poměrně dlouho spíše než k Leninovu bolševickému křídlu blíže k menševikům. Především však kritizoval frakční půtky, které v RSDDS bujely a její činnost do značné míry paralyzovaly. Odmítal se jasně přihlásit ke kterékoliv frakci a stavěl se do role sjednotitele strany.

První světovou válku považoval za konflikt přirozeně vyplývající z úpadku kapitalismu. Na rozdíl od mnoha socialistů důrazně odmítal podporovat kteroukoliv z válčících zemí. Rakouská vláda ho dlouho v klidu nechávala působit na svém území, protože jeho snaha směřovala mimo jiné i k rozvratu carského Ruska. Ve válce viděl Trockij příležitost k povstání dělnických mas a ke světové revoluci. Roku 1917 pobýval v New Yorku a odtud vyzýval ke svržení ruské Prozatímní vlády a k převzetí moci sověty. Pak se svou rodinou opustil New York a vydal se na cestu lodí zpátky do Ruska, kde se mu otevřela životní šance.

Říjnová revoluce[editovat | editovat zdroj]

Lev Bronštejn, 1897

S Leninem se postupně názorově sbližoval. Do Petrohradu dorazil na začátku května roku 1917. Tam jeho přívrženců přibývalo a spolu s Leninem už tvořil jasné vůdčí duo bolševiků. Na sjezdu bolševické strany se rozhodlo, že se v dohledné době uskuteční ozbrojené povstání proti Prozatímní vládě. Tím se schylovalo k říjnové revoluci, která vypukla v Petrohradu v říjnu roku 1917. Trockého lze považovat za jednoho ze dvou jejích hlavních strůjců. Mezi oběma vůdci byly ovšem časté spory ohledně metod boje.[1]

Rudé gardy pod Trockého velením obsadily mosty přes Něvu, Baltské nádraží, vládní budovy a všechny opěrné body města. Na pomoc přišli i kronštadtští námořníci a společně s gardisty zaútočili na budovu Zimního paláce, kde sídlila prozatímní vláda. Trockij předal obráncům paláce ultimátum, ale když bylo odmítnuto, začal po signálním výstřelu z křižníku Aurora s ostřelováním Zimního paláce z Petropavlovské pevnosti a z Aurory. Palác byl dobyt ve 2.40 hod. ráno. Prozatímní vláda padla a státní moc přešla do rukou Vojenského revolučního výboru a dělnických sovětů. V souvislosti s Trockého požadavky na vnitrostranickou demokracii, které vznášel při boji se Stalinem o moc od poloviny 20. let, stojí za zmínku skutečnost, že po říjnové revoluci byly rozehnány sověty, v nichž bolševici neměli většinu, což tehdy Trockij plně podporoval.

Občanská válka a období u moci[editovat | editovat zdroj]

Trockij od té doby působil v úzkém vedení státu. Leninovým přáním dokonce bylo, aby se Trockij stal předsedou Rady lidových komisařů, tedy nové ruské vlády.[2] Tuto funkci však Trockij odmítl, protože se obával, že by ho obyvatelstvo nepřijímalo dobře kvůli jeho židovskému původu. Stal se však lidovým komisařem zahraničních věcí a v této funkci musel překousnout uzavření brestlitevského separátního míru s Německem v 1. světové válce, s nímž hluboce nesouhlasil (samotného aktu podpisu se 3. března 1918 nezúčastnil). O deset dní později změnil resort a stal se lidovým komisařem vojenství a námořnictva.

Ačkoliv neměl žádné vojenské vzdělání ani zkušenosti z boje, počínal si v této funkci velmi zdatně. V ruské občanské válce, kdy sovětský stát bojoval o samotné přežití proti různorodým opozičním skupinám, projevil své mimořádné organizační schopnosti i osobní statečnost, když se osobně nebál účastnit velmi rizikových operací. Zároveň však ukázal svoji nemilosrdnost, když morálku a disciplínu nastoloval popravováním všech, u nichž měl podezření ze vzpoury nebo z nesouhlasu se svým způsobem velení. Za svoji krutost byl dokonce kritizován příslušníky vlastní strany. V každém případě výrazně přispěl ke konečnému vítězství bolševiků.[3]

Trockij se však zdaleka neomezoval jen na vojenské záležitosti, a když nezuřily boje, snažil se aktivně ovlivňovat i další oblasti života. Těžkou ekonomickou krizi na počátku 20. let chtěl Lenin vyřešit přechodem od válečného komunismu k takzvané Nové ekonomické politice, která ve skutečnosti zaváděla prvky tržního hospodářství, a to zejména v zemědělství. Trockij s NEP postupem času stále více nesouhlasil, protože odmítal jakékoliv náznaky kapitalismu v sovětské společnosti. Prosazoval maximální centralizaci a kladl důraz na úlohu státního hospodářského plánu, jemuž se měl kompletně podřídit ekonomický život.

Boj o moc se Stalinem[editovat | editovat zdroj]

Trockij na polské frontě roku 1919

Po Leninově smrti v lednu 1924 se rozhořely boje o moc mezi Trockým a Stalinem. Jejich symbolickou předehrou byla neúčast Trockého na Leninově pohřbu, jež byla důsledkem Stalinovy osobní intriky. V okamžiku Leninova skonu mířil Trockij na Kavkaz, aby se zotavil ze zdravotních potíží. Ze Stalinova popudu mu bylo zasláno oznámení s chybným datem Leninova pohřbu, aby se zamezilo jeho osobní účasti na posledním rozloučení s ikonou „světového proletariátu“. Ačkoli Trockij sám tuto epizodu zlehčoval, podle mnohých tato neúčast přispěla ke ztrátě jeho mocenského postavení. Stalin byl generálním tajemníkem strany, ale Trockij ostře polemizoval s jeho názory na výstavbu sovětského státu. Vyzdvihoval nutnost urychlené industrializace státu, a především počal kritizovat to, co vnímal jako počátek nadvlády úzké byrokratické kasty nad obyčejným lidem.

Roku 1925 byl Trockij donucen odstoupit z postu předsedy revoluční vojenské rady a z funkce lidového komisaře vojenství. Trockého frakce byla původně nazývána jako „levá opozice“, protože Stalinovy názory v polovině 20. let ostřelovala z levicových pozic. Trockij neustával v ostré kritice na Stalinovu adresu a roku 1927 byl proto definitivně vyloučen ze strany. Další významní představitelé strany jako Lev Kameněv či Grigorij Zinovjev stáli původně při Stalinovi, ale když viděli jeho metody, přešli na stranu Trockého a vytvořili tzv. „spojenou opozici“. V té době už však Stalin třímal moc příliš pevně a roku 1928 byli vyloučeni i oni.

Trockij byl nejdříve odsunut do kazašského města Almaty, kde nadále čile pracoval a udržoval aktivní kontakt s příznivci opozice v Sovětském svazu. Stalin ho vyzval, aby se vzdal jakékoliv politické činnosti, jinak bude vypovězen ze SSSR. Záhy byl obviněn, že vytvořil ilegální trockistickou organizaci. Neuposlechl ani poslední výzvu a roku 1929 musel SSSR opustit.

Co Trockij chtěl[editovat | editovat zdroj]

Lenin s Trockým a Kameněvem; fotografie byla později zmanipulována a osoby vyretušovány

Trockij věřil v konec kapitalismu a nastolení komunismu na celém světě, k němuž se mělo dospět násilnými revolucemi ve všech zemích. Hovořil o permanentní revoluci. Podporoval jakékoliv snahy o převrat a nastolení diktatury proletariátu. Jednoznačně prosazoval používání násilných metod a po říjnové revoluci podporoval i fyzické likvidace odpůrců nového režimu; sám v této souvislosti hovořil o teroru, který plně schvaloval. Jako mocný politik v SSSR se vždy zasazoval o podporu snah o uchvácení moci komunisty v dalších zemích. Jeho cílem ve 20. letech byla především úspěšná revoluce v Německu, k níž však i přes opakované pokusy nedošlo. Z této své pozice důrazně kritizoval Stalina a jeho „socialismus v jedné zemi“.

Odmítal jakékoliv rozlišování lidí podle národnosti. Sám se nijak netajil se svým židovským původem (ačkoliv víru nepraktikoval) a například kvůli němu odmítal některé vysoké politické posty po říjnové revoluci. Ostře napadal byrokratizaci režimu, která pod Stalinovým vedením probíhala. Viděl, že se představitelé strany stále více odcizují masám dělníků, jejichž prospěch byl přitom hlavním účelem říjnové revoluce. Kromě toho žádal možnost svobodného vyjadřování názorů v rámci strany.

Prosazoval přísné řízení celé ekonomiky pomocí centrálního plánu. Odmítal veškeré náznaky tržního hospodářství, k nimž docházelo v rámci NEPu, při němž byly v zájmu zvýšení zemědělské produkce činěny ústupky schopnějším a bohatším statkářům (kulakům). Požadoval maximální tempo industrializace. Z tohoto pohledu působí paradoxně, že po definitivní výhře nad Trockým a jeho vyhnání začal Stalin v mnoha ohledech v Sovětském svazu postupně zavádět právě to, co původně zamýšlel Trockij.

Příčiny prohry se Stalinem[editovat | editovat zdroj]

I přes své nezpochybnitelné kvality a talent Trockij prohrál souboj o moc se Stalinem, jímž opovrhoval a považoval ho za průměrného pěšáka bez invence. Stalin byl úspěšný díky tomu, že se o uchvácení moci snažil ze všech sil a svojí „flexibilností“ si získával širší podporu mezi významnými členy strany. Trockij si naproti tomu vždy myslel, že mu stačí zformulovat a popsat geniální myšlenku, kterou všichni ostatní automaticky přijmou. Pokud s ním někdo polemizoval, uchyloval se Trockij k osobnímu napadání a zesměšňování. Nikdy neustupoval, v osobním styku byl velmi chladný a strohý, a tak si postupně vytvořil příliš mnoho mocných nepřátel, ačkoliv jeho myšlenky jinak byly schopny oslovovit mnoho lidí po celém světě.

„Přeběhnutí“ Kameněva se Zinověvem od Stalina k Trockému jen dokresluje jeho neobratnost a neprozíravost v osobních vztazích. Při snaze o lepší komunikaci a ochotě k alespoň nějakým kompromisům mohl tyto představitele přetáhnout na svoji stranu dříve. Společně by pak ve vedení strany měli převahu, s níž by pravděpodobně Stalina byli schopni odstřihnout od moci. Mezitím si naopak silnou pozici pomalu ale jistě budoval Stalin, a když došlo na lámání chleba, měl ve vedení tolik svých přívrženců, že mohl své odpůrce snadno rozprášit.

Trockij měl přesto svým způsobem (byť jen do chvíle, kdy se ho agentovi NKVD podařilo roku 1940 zavraždit) štěstí, že se Stalinovi znelíbil jako jeden z prvních. Koncem 20. let se ještě Stalin staral o to, jak svět vnímá jeho způsob nakládání s vnitrostátní opozicí, a Trockého díky tomu potkalo „jen“ vyhoštění. Odpůrci, kteří v SSSR zůstali, byli popraveni v rámci Velké čistky ve druhé polovině 30. let. Tento osud potkal nejen Kameněva a Zinověva, ale také Nikolaje Bucharina, ve 20. letech nejbližšího Stalinova spolupracovníka, jenž mu výrazně pomohl k získání absolutní moci nad Sovětským svazem.

Vyhnanství (1929–1940)[editovat | editovat zdroj]

Trockého hrob
Trockij s americkými soudruhy, včetně Harry DeBoera (vlevo) v Mexiku nedlouho před svým zavražděním, 1940

Většina zemí nebyla Trockého ochotna přijmout. Souhlas se podařilo získat pouze od tureckého vůdce Mustafy Kemala. Trockij tak nalezl dočasné útočiště na ostrůvku Büyükada poblíž Istanbulu. Mimo jiné žádal o azyl v Německu, ale to mu nedovolilo ani lázeňský pobyt. Umožněna mu byla pouze přednáška v dánské Kodani koncem roku 1932. V lednu 1933 zasáhla Trockého těžce sebevražda jeho dcery a po nástupu Hitlera v Německu musel definitivně pohřbít naději na světovou revoluci. Téhož roku mu byl povolen pobyt ve Francii, ze které byl o rok později vykázán v reakci na to, že unikl svým strážcům a sešel se se zástupci Komunistické internacionály. Při vyšetřování navíc prohlásil, že je starý spiklenec a uvedl, že připravuje vznik IV. internacionály, která by se postarala o světovou socialistickou revoluci. Nakrátko pobýval v Norsku, které si však jeho podporu kvůli snaze o dobré vztahy se Stalinovým SSSR brzy rozmyslelo. Trvalý azyl mu nakonec poskytla mexická vláda, a to roku 1936.

V Sovětském svazu mezitím probíhalo období Stalinem prováděných čistek proti takzvaným trockistům. Trockij byl označen za nepřítele lidu, agenta tajných služeb kapitalistických zemí a strůjce puče, jehož cílem bylo zničení SSSR. Propaganda z něj udělala viníka všeho, co se v Sovětském svazu nedařilo. Všichni nepohodlní lidé, kteří zůstali v zemi, byli vydáváni za Trockého spolupracovníky. Ač bez důkazů, obvinění byli vždy „usvědčeni“. V roce 1937 zahynul v důsledku čistek Trockého syn Sergej, jenž zůstal v SSSR, a v únoru 1938 za okolností nasvědčujících účasti sovětské rozvědky (komplikace následkem operace slepého střeva) zemřel v Paříži Trockého syn Lev Sedov.

Trockij se ze svého sídla v Mexiku pokusil o vytvoření mezinárodního tribunálu k odsouzení Stalina. Kromě toho do Mexika pozval spřízněné právníky a filosofy a nechal uspořádat jakýsi soud „sám pro sebe“, aby se mohl obhajovat a ukázat, jak nesmyslná jsou obvinění, která vůči němu Stalin vznášel a kvůli nimž byl Trockij v SSSR odsouzen k trestu smrti v nepřítomnosti. Nadále pokračoval v boji proti stalinské formě komunismu, i když věděl, že je tím jeho život ohrožen. Se svou ženou mezitím nalezl klid v domě známého malíře Diega Rivery v Coyoacánu (dnes část hlavního města Mexika). S Riverovou ženou, slavnou malířkou Fridou Kahlo, prožil milostný románek. Po dalších osobních sporech s Riverou byl z jeho domu vykázán a přesunul se do jiné vily v Coyoacánu.

V únoru 1940 sepsal svou politickou závěť a v květnu téhož roku přežil vražedný útok na svůj dům, inscenovaný Stalinovými agenty. Tři měsíce nato, 20. srpna roku 1940, byl při druhém atentátu těžce zraněn (úderem horolezeckým cepínem do hlavy) španělským komunistou Ramónem Mercaderem, tč. agentem NKVD, vydávajícím se za kanadského občana levicového smýšlení. Na následky vražedného útoku Trockij následujícího dne zemřel. Mercaderovi vyměřil mexický soud nejtěžší trest, dvacet let žaláře. Pod falešnou identitou vystupoval i před soudem a jeho pravou totožnost odhalily otisky prstů až v roce 1950, kdy měl odpykáno již přes polovinu trestu. Po propuštění Mercader pobýval dočasně na Kubě a v komunistickém Československu. Zemřel v Havaně.

Trockismus[editovat | editovat zdroj]

Trockého myšlenky tvoří základ trockismu, teorie, která je jedněmi braná jako odlišná od tradičního marxismu (ke kterému se hlásili Stalin nebo Mao Ce-tung), podle jiných je naopak nejvěrnější původním idejím Karla Marxe.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Trockij byl mimořádně aktivní žurnalista a spisovatel. V průběhu svého života působil v několika periodikách a některá dokonce sám založil. Napsal nepřeberné množství knih zabývajících se řadou témat od marxismu a rozvíjení své teorie permanentní světové revoluce přes dějiny staré i osobně prožité, biografie historických osobností, recenze umění a literatury až po filosofii. Zde jen namátkový a velmi stručný výčet:

  • Seznam děl v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je Lev Davidovič Trockij
  • Dějiny ruské revoluce
  • Co je permanentní revoluce?
  • Můj život
  • Stalinova škola falzifikace
  • Zrazená revoluce

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha : Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 21-23.  
  2. SERVICE, Robert. Trotsky: A Biography. Londýn : Belknap Press of Harvard University Press, 2009. 648 s. ISBN 978-0674036154. S. 191. (anglicky) 
  3. SERVICE, Robert. Trotsky: A Biography. Londýn : Belknap Press of Harvard University Press, 2009. 648 s. ISBN 978-0674036154. S. 227-247. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PATENAUDE, Bertrnad M.. Trockij. Pád revolucionáře. Překlad Klára Míčková. Praha : Paseka, 2011. ISBN 978-80-7432-129-0.