Parti communiste français

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Parti communiste français
Francouzská komunistická strana
Zkratka: PCF
Datum založení: 1920 (sekce Třetí internacionály),
1921 (strana)
Generální tajemník: Pierre Laurent
Sídlo: 2, Place du Colonel Fabien
75019 Paříž
Ideologie: Komunismus
Eurokomunismus
Demokratický socialismus
Evropská strana: Strana evropské levice
Politická skupina EP: EUL-NGL
Stranické noviny: L´Humanité
Počet členů: 134 000
Barvy: Červená
Zisk mandátů ve volbách
Národní shromáždění:
17 / 577
Senát:
22 / 343
Evropský parlament:
3 / 72
Regionální rada:
95 / 1880
Oficiální web
www.pcf.fr

Francouzská komunistická strana (francouzsky Parti communiste français, PCF) je francouzská parlamentní politická strana, v minulosti jedna z nejsilnějších západoevropských komunistických stran. Podílela se na levicových vládách vedených Socialistickou stranou, v současné době je v opozici. PCF je členka Strany evropské levice, zastává pozice blízké eurokomunismu.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Komunistická strana byla ve Francii založena v roce 1920 (sjezdu v Tours se účastnil i mladý Ho Či Min, tehdy známý jako Nguyen Ai Quoc) dosavadními členy socialistické SFIO, kteří požadovali vstup do III. internacionály a provedení proletářské revoluce po vzoru ruských bolševiků. Nově vzniklá strana však v parlamentních volbách v roce 1924 propadla, když získala necelých 5% hlasů. Kvůli radikální bolševizaci (zhruba od roku 1930 uplatňování čistek po vzoru stalinismu) strany se nedařilo PCF získat většího vlivu a zůstávala v izolaci. Vše se změnilo po pádu světové ekonomiky. Komunisté získávali stále větší vliv (počet jejich hlasů se zdvojnásobil). Po 7. kongresu Kominterny , který nařídil komunistickým stranám vytváření spojenectví proti fašismu s demokratickými stranami, došlo k podpisu dohody o vytvoření Lidové fronty (Front populaire) se socialisty (SFIO), radikály, malými stranami a zástupci odborů. I když Lidová fronta ve legislativních volbách 1936 drtivě zvítězila, PCF nakonec do vlády nevstoupila, podporovala však vládní „sociální zákony“ (lois sociales). Během španělské občanské války posílala republikánům dobrovolníky do Interbrigád, požadovala i vstup Francie do konfliktu. Podpis německo-sovětské smlouvy o neútočení rozdělil francouzské komunisty (stejně jako české) na dvě skupiny: část strany, reprezentovaná hlavně vedením, označili válku za imperialistickou; druhá (většinová) část tento pakt neuznala a vstoupila do národního odboje. 26. září 1939 byla PCF zakázána, část členů přešla do Francouzské lidové strany (Parti populaire français), která víceméně kolaborovala s okupanty. Od roku 1942 lze hovořit o kompletním zapojením komunistů do odboje, nejvýrazněji v bojovém hnutí Francs-tireurs et partisans (FTP). Po pádu nacismu ve Francii vyhrála PCF první poválečné volby (1945) s 26 % hlasů v prvním kole a poprvé vstoupila do vlády (se socialisty a křesťanskými demokraty). Ovšem už roku 1947 (začátek "Studené války") byli z vlády vytlačeni. Jedním z programových pilířů bylo osamostatnění francouzských kolonií, proto se militanti strany často dostávali do střetu s policií a úřady (např. nezákonné vylepování plakátů během války v Alžírsku a Indočíně).

Setkání Parti communiste français v březnu 2012 v Paříži ku příležitosti prezidentských voleb

V roce 1964 zemřel „stalinista“ Maurice Thorez a ve vedení strany ho nahradil reformní Waldeck Rochet. Opravdovou reformu však přineslo až zvolení George Marchaise roku 1972. Strana pod jeho vedením odmítla diktaturu proletariátu a kritizovala některé kroky SSSR, k eurokomunistickým proudům se však zatím oficiálně nepřihlásila. Tehdy také vstoupila PCF do volební koalice s Francouzskou socialistickou stranou, kterou ale již roku 1974 opustili. Ve volbách 1981 získali francouzští komunisté 16,1 % a podruhé v historii vstoupili do vlády (s účastí čtyř svých ministrů), tentokrát vedené socialistou Lionelem Jospinem. Z historického hlediska by se dalo říci, že to byl zlomový krok v historii PCF. Komunisté se sice s konečnou platností stali součástí demokratické politické scény, ale zaznamenali velký pád preferencí (1978: 21 %, 2002: 4,8 %).

Pád Sovětského svazu přinesl otázku zda změnit jméno a orientaci (viz Italská komunistická strana), nebo zůstat na pozicích eurokomunismu a historického názvu. V roce 1994 se stal předsedou strany Robert Hue. Ve volebním období 1997-2002 byli opět součástí středo levicové vlády. Kvůli katastrofálnímu výsledku v prezidentských volbách (3,8 %) rezignoval Hue na post předsedy. První předsedkyní v historii PCF se stala Georg-Marie Buffetová. Roku 2005 vedla strana úspěšnou kampaň proti euroústavě, na jaře 2006 podporovala studentské nepokoje. Do prezidentských volbách 2007 vůdkyně strany Buffetová jako kandidátka Lidové a antiliberální levice (gauche populaire et antilibérale), výsledek byl ale opět katastrofální: jen 1,93% (707 tisíc voličských hlasů). V následujících parlamentních volbách obdržela PCF v prvním kole 4,29% (žádný mandát), v druhém pak s podporou socialistů získala 15 poslaneckých mandátů. Jelikož výsledek strany nestačil na sestavení vlastního poslaneckého klubu, spojili se komunisté se Zelenými a nezávislými levicovými poslanci do klubu Demokratické a republikánské levice (Gauche démocrate et républicaine).

Ke komunistické straně se v minulosti v určitém období hlásilo mnoho intelektuálů a umělců: Pablo Picasso, Michel Foucault, André Breton a další, z nositelů Nobelovy ceny lze jmenovat například Romaina Rollanda, A. France, Alberta Camuse a J.-P. Sartra.

Strana vydává svůj tradiční tisk L´Humanité, největší voličskou podporu vlastní v okrajových částech Paříže, Lille a Marseille. Komunisté úzce spolupracují s odbory (CGT) a sociálními hnutími (např. KOPERNIK či ATTAC).

Volební výsledky[editovat | editovat zdroj]

Volby do Národního shromáždění[editovat | editovat zdroj]

Volby I. kolo II. kolo Počet
mandátů
Počet hlasů Hlasy v % Počet hlasů Hlasy v %
1958 3 882 204 18,90% 3 833 418 20,60% 10
1962 4 003 553 21,84% 3 195 763 20,94% 41
1967 5 039 032 22,51% 3 998 790 21,37% 73
1968 4 434 832 20,02% 2 935 775 20,14% 34
1973 5 085 108 21,39% 4 893 876 20,86% 73
1978 5 870 402 20,55% 4 744 868 18,62% 86
1981 4 065 540 16,17% 1 303 587 6,98% 44
1986 2 739 225 9,78%     35
1988 2 765á761 11,32% 695 569 3,43% 27
1993 2 331 339 9,3% 951 213 4,8% 24
1997 2 523 405 9,92% 921 716 3,62% 35
2002 1 216 178 4,82% 690 807 3,26% 21
2007 1 115 663 4,29% 464 739 2,28% 15

Prezidentské volby (5. republika)[editovat | editovat zdroj]

Volby Kandidát I. kolo II. kolo
Počet hlasů Hlasy v % Počet hlasů Hlasy v %
1965 François Mitterrand [1] 7 694 003 31,72% 10 619 735 44,8%
1969 Jacques Duclos 4 808 285 21,27%    
1974 François Mitterrand [2] 11 044 373 43,25% 12 971 604 49,19%
1981 Georges Marchais 4 456 922 15,35%    
1988 André Lajoinie 2 056 261 6,76%    
1995 Robert Hue 2 638 936 8,66%    
2002 Robert Hue 960 480 3,37%    
2007 Marie-George Buffet 707 268 1,93%    

Volby do Evropského parlamentu[editovat | editovat zdroj]

Volby Počet hlasů Hlasy v % Počet mandátů
1979 4 153 710 20,43% 19
1984 2 261 312 11,21% 10
1989 1 401 171 7,72% 7
1994 1 342 222 6,89% 7
1999 1 196 310 6,78% 6
2004 1 009 976 5,88% 3
2009[3] 1 115 021 6,48% 5

Graf[editovat | editovat zdroj]

Volebních výsledků do Národního shromáždění

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  1. V prezidentských volbách, které se konaly v roce 1965 PCF podporovala F. Mitterranda
  2. V prezidentských volbách, které se konaly v roce 1974 PCF podporovala F. Mitterranda
  3. Levicová fronta byla koalice Francouzské komunistické strany a Levicové strany

Odkazy[editovat | editovat zdroj]