Politická ideologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Politické ideologie jsou jedním z nejběžnějších významů slova ideologie. Původně s termínem ideologie přišel osvícenecký filosof Destutt de Tracy ve svém díle Éléments d'ideologie z roku 1795. Tento pojem sloužil k označení idejí, které jsou myšlenkovým základem pro praktické jednání lidí, politiku a morálku. Brzy však nabyl pejorativní význam, to když Napoleon Bonaparte začal teoretiky zastávající názory odtržené od praktických otázek nazývat ideology. Další osobností, která se problematikou ideologie zabývala, byl Karl Marx. Ten ji chápal jako odlesk materiálních vztahů, který si uchovává zdání reality jen díky nedostatečnému pochopení skutečných poměrů. Marxismus tudíž ideologie vysvětluje jako prostředek k legitimizaci daného společenského řádu a odmítá je jako idealistické a spekulativní. Následně podobné názory zastává i Karl Mannheim, který rozpracovává sociologii vědění.

Funkce ideologie[editovat | editovat zdroj]

Z negativního hlediska chápe ideologii část sociologů jako způsob, jak ospravedlnit politický řád, násilí, nelegální cestu k moci. Účelem některých ideologií je odvádět pozornost od problémů, neúspěchů a dávat naději v lepší budoucnost.

Ideologie v neutrálním slova smyslu, tedy jako soustava názorů, idejí a postojů souvisejících s podmínkami existence určité sociální skupiny plní čtyři základní funkce:

  • napomáhá v objasňování politických jevů a politické praxe
  • umožňuje identifikaci s komplexním systémem hodnot
  • umožňuje identifikaci s danou sociální skupinou
  • poskytuje základní východiska pro formulaci politického programu a jeho cílů

Pro západní demokracii měl od 19. století zásadní význam vliv konzervativní, liberalistické a sociálně-demokratické ideologie. V evropském prostoru se výrazně uplatnily též ideologie komunismu, fašismu, nacismu nebo anarchismu.

Politické rodiny[editovat | editovat zdroj]

Rozdělení politických stran do „politických rodin“ (familles spirituelles) podle německého politologa Klause von Beymeho:

Dělení[editovat | editovat zdroj]

Politické ideologie je možné dělit podle různých hledisek, např. dle vztahu k pravici či levici, podle vztahu k demokracii, podle náhledu na roli a vliv Státu, podle ochoty ke změnám nebo odkazů na dědictví.

Z hlediska pravo-levé osy politického spektra[editovat | editovat zdroj]

Pravicové ideologie[editovat | editovat zdroj]

obhajoba soukromého vlastnictví

Levicové ideologie[editovat | editovat zdroj]

státní centralizace, přerozdělování, kritika soukromého vlastnictví

Ideologie, jejichž zařazení na pravo-levé ose je sporné[editovat | editovat zdroj]

Z pohledu ochrany kultury a společenství[editovat | editovat zdroj]

Konzervatismus je dalším podstatným tématem, které strany rozděluje. Názory se pak projevují v liberalismu a progresivismu; dále na jedné straně proklamovaným internacionalismem a multikulturalismem, na straně druhé ve prospěch odkazování na kulturu předků odmítavým nacionalismem až agresivním rasismem, nábožeskou a kulturní fóbií; nebo třeba národním protekcionismem, zaváděním cílených daní a cel jako v merkantilismu až k "potírání" úniků zisků do daňových rájů při mezinárodní konkurenceneschopnosti a k izolacionismu.

Kulturně ochranářsky konzervativní[editovat | editovat zdroj]

Kulturně liberální, pro otevřenost[editovat | editovat zdroj]

Z pohledu otevřenosti ekonomiky vůči světu[editovat | editovat zdroj]

Ekonomiky konzervativně ochranářské[editovat | editovat zdroj]

Ekonomiky liberálně progresivní, pro otevřenost[editovat | editovat zdroj]

Z pohledu na centrální roli Státu[editovat | editovat zdroj]

Některé názorové proudy staví na aktivní úloze Státu, na přerozdělování skrze veřejné rozpočty, které se na jedné straně plní výběrem daní apod., na straně druhé se používají pro podpory, dotace a subvence čehokoli. Jiné názorové proudy výběry k přerozdělování kritizují s odkazem na zásahy do osobního vlastnictví, s odkazem na neefektivitu fondy spraujících úředníků, na korupci s přerozdělováním spojenou. Kritizují a popírají vůbec celou myšlenku státních zásahů do ekonomiky, Keynesiánství, kdy Stát když chce ekonommice pomoci "napumpováním peněz", nejdříve tyto někde musí sebrat, takže uškodí více, než kolik pomůže, a to nejen díky úřednímu zpoždění, kdy tyto prostředky v ekonomice chybí, ale mj. i díky nekonstruktivní administrativě, která fakticky žádnou hodnotu nevytváří, stejně jako ani "rozbíjením oken" se snaze vytvoření pracovních míst a "práce jen pro práci". Naopak ze strany Státu odmítají i jeho aktvní pomoc s heslem "nechte nás být", laissez faire.

Ideologie pro centralismus[editovat | editovat zdroj]

Pro silnější a častější zásahy do ekonomiky: Stát ať řídí co nejvíce, centrální řízení shora dolů, lidé poslouchají Stát.

Ideologie proti centralismu[editovat | editovat zdroj]

Konzertavivní střidmost v zásazích, menší, méně způpsoby a méně často, až raději vůbec nezasahovat. Skrze decentralizaci k samosprávě a řízení zdola nahoru, Stát jako servisní organizace slouží občanům, ale nevládne jim.

Z pohledu výměny osobních svobod za garance[editovat | editovat zdroj]

Podle vztahu skupina vs. jednotlivec, podle typu garancí pro jednotlivce, zda je mu jeho potřeba Státem aktivně dorovnána na určitou úroveň, nebo zda je garance jen pasivní, kdy mu pak jeho nedostatek alespoň není dále zhoršován.

Občané jako podílníci na Státu[editovat | editovat zdroj]

Své osobní svobody v každodenním životě aktivní občan konzumuje libovolně, vybírá ze záplavy existujících možností nebo i vytváří nové. Pluralita je pak jedním z předpokladů ve společnosti svobodných individuí. Naplnění potřeb sice nikdo negarantuje, ale také je nijak neomezuje, a to ani možnost požádat jakéhokoli jiného oobčana o pomoc. Garantováno je pasivním Státem pouze to, že při nedosažení daného parametru už občan v tomto směru nemá vůči Státu žádnou povinnost, Stát mu situaci nezhorší. Občan od Státu nemá žádný štít proti rizikům, veškerá zodpovědnost je jen na něm.

  • libertarianismus - všechna práva až k hranici práv souseda, všechny zodpovědnosti. Pluralita s možností dobrovolného sdružování.
  • anarchismus

Občané jako součást Státu[editovat | editovat zdroj]

V jinak představovaných společnostech už některé potřeby garantovány jsou, v aktivitě omezovaný občan je v daném směru Státem aktivně pozdvihován na garantovanou úroveň, která je ovšem centrálně nastavena všem stejná, bez ohledu na preference toho kterého jednotlice, ba i proti nim. Garantovaná aktivní pomoc ovšem přináší náklady, aby ty dary bylo odkud brát: Přerozděluje se. Výběr se děje na základě povinosti občanů, podle ideje vzájemnosti a "vyššího dobra celé společnosti", tedy na úkor jednotlivců. Je proklamována vzájemná rovnost. Občan a úředník spolu zápasí v rozdílných cílech, vzájemně si působí komplikace. Dochází ke zmechaničtění zpaušalizování sociálních služeb, ze kterých se stávají továrny bez osobního přístupu: Uplatňuje se "každému to samé", ovšem bez ohledu zda takové potřeby jednotvice vůbec má nebo v jaké míře.

Občané jako nástroje Státu[editovat | editovat zdroj]

V extrému je garantováno vše do dané úrovně, ale také s popřením práv čehokoli nad danou úroveň. Proklamovaná vzájemná rovnost občanů je uplatňována nejen na momentální důchod, ale i celkový stav a majetek. Totalitární společnost velkého Státu je postavena na diktatuře direktivního zestejnění: Občan se musí podvolit a přizpůsobit kategorizaci úředníka, jinak bude eliminován jako nepohodlný. Na principu nadřazenosti celku nad jednotlivcem vládne Stát, a to nejen při práci, ale i v účelu samotné existence jedince. Ten zůstává pasivní, svázán pravidly aktivního Státu. Devalvace hodnoty jednotlivce: kolektivismus, budovatelství, nucené práce, eugenika, pokusy na lidech, kanónenfutr.

  • komunismus - popření soukromého majetku, všechno je všech
  • fašismus - popření práva sama na sebe: jednota, autorita a povinnost

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HEYWOOD, Andrew. Politické ideologie. Překlad Zdeněk Masopust. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 362 s. ISBN 978-80-7380-137-3. (česky) 
  • ŠARADÍN, Pavel. Historické proměny pojmu ideologie. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001. 121 s. ISBN 80-85959-94-1. (česky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]