Totalitarismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Totalita.

Totalitarismus je politický systém, jehož vládnoucí skupiny neuznávají žádné meze své pravomoci a snaží se regulovat všechny aspekty veřejného a soukromého života. Základními znaky totalitarismu jsou autokratická vláda a prosazování politické ideologie v oblasti veřejného i osobního života. Zpravidla je provázena a podmíněna státním nevolnictvím, zákazem cest do zahraničí, uzavřením hranic.

Totalitarismus je nedemokratickou formou vlády, typicky nastolovanou masivní ideologickou propagandou a neskrývaným terorem a brutalitou.[1] Od autokracie se odlišuje tím, že usiluje o „totální“, naprostou moc, a to zpolitizováním veškeré společenské i individuální existence.[1] Totalita je obecně charakterizována propojením autoritativní vlády a politické ideologie.[2]

Totalitní stát zcela ovládá a řídí ekonomiku, potlačuje svobodu slova a kritiku režimu. Totalitní režim zasahuje do všech stránek veřejného i soukromého života, přesněji smazává rozdíl mezi soukromým a veřejným životem a neuznává svobodného jedince ani žádnou hranici své moci.

Mezi ideologie inklinující k totalitárnímu režimu lze zařadit fašismus, komunistickou diktaturu proletariátu, nacismus a státní kapitalismus.

Totalitní systém se obvykle charakterizuje těmito rysy:[3]

  • státem vynucovaná ideologie,
  • jediná strana ovládající státní aparát,
  • policejní kontrola a sledování občanů včetně používání mimosoudní represe a zastrašování,
  • centrální řízení ekonomiky,
  • uzavření hranic,
  • monopol na prostředky masové komunikace.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Vše ve státě, nic proti státu, nic mimo stát.
— Benito Mussolini

Běžně se udává, že představu totalitarismu jako totální politické moci formuloval v roce 1923 Giovanni Amendola, který popsal italský fašismus jako systém fundamentálně odlišný od prosté diktatury.[4] Pojem byl v pozitivním významu uváděn v zápiscích Giovanni Gentile, italského filosofa a teoretika fašismu. Používal výraz „totalitario“ k popsání struktury a cílů nového státu.

Nový stát měl poskytovat „totální zastoupení národa a totální vedení národních cílů“.[5] Popsal totalitarismus jako společnost, ve které ideologie měla vliv nebo moc na většinu svých občanů.[6] Podle Benito Mussoliniho tento system politizoval všechno spirituální a lidské[4]. Svobodomyslný Curzio Malaparte to k nelibosti Mussoliniho charakterizoval jako „systém, kde vše, co není zakázané, je povinné“. Za zmínku stojí, že kořeny tohoto pojmu lze vystopovat již v textech Sieyèse z období Francouzské revoluce, který používá termín res total (ré-totale).

Raný koncept a užití[editovat | editovat zdroj]

První, kdo použil termín totalitarismus, byl rakouský spisovatel Franz Borkenau v jeho knize z roku 1938 „Komunistická internacionála“, ve které poznamenal, že totalitarismus spíše sovětskou a německou diktaturu sjednocoval, než odlišoval.[7] I Sung-man, který se později stal prvním prezidentem Korejské republiky, ve své knize "Japan Inside Out" z roku 1941 použil termín totalitarismus ke kategorizování japonské nadvlády nad mnoha asijskými národy proti demokratickému světu, kde jsou jedinci důležitější než společnost sama.

Během sérií přednášek v roce 1945 nazvaných "The Soviet Impact on the Western World" (publikovaných jako kniha v roce 1946) se britský pro-sovětský historik E. H. Carr vyjádřil, že trend odchylování se od individualismu a směřování k totalitě je všude nepochybný a že Marxismus-leninismus byl nejúspěšnější typ totalitarismu, jak dokazují růst sovětského průmyslu a také role Rudé armády při porážce nacistického Německa. „Pouze slepí a nevyléčitelní mohou tento fakt ignorovat,“ řekl Carr.[8]

V knihách Otevřená společnost a její nepřátelé z roku 1945 a Bída historicizmu z roku 1957 rakouský filozof Karl Popper vylíčil kritiku totalitarismu. V obou dílech kontrastoval „otevřenou společnost“ liberální demokracie s totalitarismem a argumentoval na základě přesvědčení, že historie se pohybuje směrem k nezměnitelné budoucnosti v souladu se známými právními předpisy.

V knize Původ totalitarismu spisovatelka německo-židovského původu Hannah Arendtové udává, že nacistické a komunistické režimy byly novou formou vlády a ne poupravené verze starých tyranií. Dle Arendtové je zdroj masové obliby totalitárních režimů jejich ideologie, která poskytuje utěšující, jednoduchou odpověď na záhady minulosti, současnosti a budoucnosti. Pro nacismus je celá historie historií rasového boje a pro Marxismus je to historie třídního boje.[9]

Arendtová dále uvádí, že se mnoho učenců zblízka zkoumalo totalitarismus. Nejvíce zmiňování jsou Raymond Aron, Lawrence Aronses, Franz Borkenau, Karl Dietrich Bracher, Zbigniew Brzezinski, Robert Conquest, Carl Joachim Friedrich, Eckhard Jesse, Leopold Labedz, Walter Laqueur, Claude Lefort, Juan Linz, Richard Löwenthal, Karl Popper, Richard Pipes, Leonard Schapiro a Adam Ulam. Každý z nich popisuje totalitarismus po svém. Přesto se všichni shodují na tom, že totalitarismus usiluje o mobilizaci celé populace k podpoře oficiální státní ideologie a je netolerantní k činnostem, které nejsou zaměřeny na dosažení cílů státu, nese s sebou útisk a usiluje o státní kontrolu nad veškerým obchodem, odbory, církvemi a politickými stranami.

Rozdíl mezi autoritativním režimem a totalitou[editovat | editovat zdroj]

Podle Karla Loewensteina pojem autoritarismus označuje politickou organizaci, ve které jediný držitel moci, ať už osoba, diktátor, junta nebo strana, monopolizuje politickou moc. Pojem autoritářství tak označuje spíše strukturu vlády než strukturu společnosti. Autoritativní režim ohraničuje sám sebe na politické řízení státu.

Techniky vlády totalitního režimu jsou nevyhnutelně autoritářské. Přesto totalitní režim činí více. Pokouší se vázat soukromý život, duši a morálku svých občanů k dominantní ideologii. Propagovaná ideologie prostupuje všechny kouty a škvíry společnosti; jeho ambice jsou totální.

Totalitní režim chce zničit občanskou společnost, tedy komunitu nezávislou na státě. Italští fašisté nezničili sociální struktury kompletně, a tak tyto země mohly snáze přijmout demokracii, obzvláště po naprosté porážce, ke kterému dovedl Itálii autoritativní režim ve druhé světové válce. Pokusy o reformu režimu v Sovětském svazu nevedly nikam, protože nevládní instituce, ať už ekonomické nebo sociální, byly vybudovány daleko méně. Výsledky snah o reformu nemohly reformovat komunismus nebo obnovit demokracii, ale vyvolaly progresívní úpadek organizovaného života.[4]

Skutečný svět je obtížné vtěsnat do slovních kategorií, a tak je pojem totalitarismus zdrojem téměř nekonečných diskusí, který režim v kterém období ještě byl totalitou a který již ne. Na tento problém narazili již zakladatelé totalitární školy (H. Arendtová, R. Aron), kteří si rovněž uvědomovali základní diametrální rozdíl mezi například Frankovým režimem a Hitlerovým nacionálním socialismem.

Ve svém komentáři porovnávajícím náboženství a totalitarismus Christopher Hitchens řekl „nutkání zakázat a cenzurovat knihy, umlčet disidenty, odsuzovat lidi stojící mimo, vpadnout do jejich soukromé sféry a vyvolat exkluzívní spásy jsou esencí totalitarismu.“[10]

Totalitní architektura[editovat | editovat zdroj]

Nepolitické aspekty kultury a motivů totalitních zemí samy sebe označovaly jako „totalitní“. Například Theodore Dalrymple, britský autor, fyzik a politolog, napsal pro City Journal, že brutalismus je vyjádření totalismu vzhledem k tomu, že jeho betonově založený styl zahrnuje ničení jemnějších - humánnějších míst jako například zahrad.[11]

V díle 1984 George Orwella je popsána budova Ministerstva pravdy jako „obrovský, pyramidový objekt z bílého betonu, tyčící se terasu po terase – tři sta metrů do vzduchu“. Fejetonista Ben Macintyre z deníku The Times poznamenal, že to byl „předvídavý popis druhu totalitní architektury, která bude brzy dominovat komunistickému bloku".[12]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Totalitarianism na anglické Wikipedii.

  1. a b HEYWOOD, Andrew. Politologie. Praha : Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 80-86432-95-5. S. 49.  
  2. C.C.W. Taylor. “Plato's Totalitarianism.” Polis 5 (1986): 4-29. Reprinted in Plato 2: Ethics, Politics, Religion, and the Soul, ed. Gail Fine (Oxford: Oxford University Press, 1999), 280-296.
  3. M. Pečenka, P. Luňák: Encyklopedie moderní historie. Praha : Libri, 1995. ISBN 80-85983-01-X.
  4. a b c Pipes, Richard (1995): Russia Under the Bolshevik Regime, New York: Vintage Books, Random House Inc., ISBN 0-394-50242-6. s. 240-281.
  5. Stanley G. Payne, Fascism: Comparison and Definition (UW Press, 1980), p. 73
  6. G. Gentile & B. Mussolini in "La dottrina del fascismo" 1932)
  7. Nemoianu, Virgil, Recenze na End and Beginnings strany 1235-1238 z MLN, svazek 97, vydání # 5, prosinec 1982, s.1235
  8. Laqueur, Walter, The Fate of the Revolution, New York: Scribner, 1987, s.131.
  9. Dana Richard Villa (2000), The Cambridge Companion to Hannah Arendt. Cambridge University Press, s.2-3. ISBN 0-521-64571-9
  10. Hitchens, Christopher God is not great:how religion poisons everything Hachette Book Group USA, 2007, Page 234
  11. Theodore Dalrymple (podzim 2009). "The Architect as Totalitarian". City Journal.
  12. Ben Macintyre (30. březen, 2007). "Look on those monuments to megalomania, and despair". The Times.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Beletrie[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]