Autorita

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o základním významu slova Autorita. O údaji k vyhledávání informací pojednává článek Autorita (knihovnictví).

Slovo autorita (z latinského augere růst, posílit, podpořit, uplatnit) označuje:

  • osobu, jejíž názory, postoje či rozhodnutí ostatní členové skupiny obvykle přijímají a řídí se jimi
  • jejich vztah k tomu, od něhož taková rozhodnutí, rady a postoje očekávají

V angličtině a dalších jazycích může znamenat také úřad, pověřený rozhodováním v nějaké věci.

Tradičně rozlišujeme dva typy autorit:

  • autoritu přirozenou či neformální, založenou na přesvědčivosti určité osoby, na dobrých zkušenostech s jejími radami či rozhodováním
  • autoritu formální, to jest výslovné vůdčí společenské postavení nějaké osoby, která je rozhodováním pověřena a může poslušnost případně i vymáhat

Důležitým znakem autority je, že nepoužívá násilí, což znamená, že tam, kde je zapotřebí nátlaku, se nejedná o autoritu. Autoritativní osobnost má své postavení dané, ovšem její vůdčí charakter je autoritou pouze ve chvíli, je-li uznán oběma stranami. [1]

Autorita přirozená a formální[editovat | editovat zdroj]

Pojem autorita chce vysvětlit, proč se lidé a lidské společnosti dávají ve svém jednání a rozhodování tak často vést názory a postoji určitých lidí, o nichž se pak také říká, že mají autoritu nebo jsou autoritou. Člověk jako společenský tvor je velmi často odkázán na spolupráci s jinými a je pro ni také mimořádně vybaven, například schopností řeči. Pro něho i pro skupinu je velmi důležité, aby byl schopen jednat koordinovaně, v souladu s druhými, a často se potřebuje rozhodovat rychle.

“Každá autorita spočívá na výhodách, které přináší tomu, kdo ji poslechne“ (Napoleon Bonaparte)[2]
“To, čemu říkáme autorita, je starší i základnější než to, čemu říkáme stát. Přirozená převaha některých lidí nad jinými je počátek každé lidské organizace a všeho lidského pokroku“ (Bertrand Russell)

Přitom je daleko snazší přijmout nebo napodobit rozhodnutí či jednání někoho jiného než si sám získávat znalosti, potřebné pro vlastní dobré jednání a rozhodnutí.[3] Člověk přebírá či přejímá stanovisko druhého zejména tehdy, pokud je to člověk zkušenější, jehož názory a rozhodnutí se už opakovaně osvědčily, pokud je dovede přesvědčivě a rázně navrhnout, případně i obhájit. Tím si takový člověk získává přirozenou čili neformální autoritu, jíž se ostatní nechávají vést, aniž by vyžadovali zdůvodnění nebo vysvětlení. Pro autoritu platí běžné mechanismy skupinové dynamiky a psychologie: ti, kdo se jí nechávají vést, budou tím její váhu ovšem posilovat, budou ji obhajovat a působit v tomto směru i na jiné, případně vyvíjet nátlak na ty, kteří se autoritě podřídit nechtějí.

Ve více organizovaných společnostech se schopnost rázného, rychlého a koordinovaného jednání skupiny dále podporuje tím, že se autorita určitého člověka, vůdce nebo náčelníka, výslovně označí a institucionalizuje, takže platí více méně trvale a dostává oprávnění vymáhat poslušnost ostatních. Protože historicky asi nejstarším případem, kdy na koordinovaném a rychlém jednání skupiny velice záleží, je boj a válka, byli to především vojevůdci, kteří si takovou autoritu získali a potom také prosazovali. Lidé se pak rozhodnutími takové autority řídit musí, bez ohledu na to, zda jsou rozumná a dobrá. V takovém případě mluvíme o formální autoritě, která se často vyjadřuje nějakým titulem, ozdobným oblečením nebo odznaky. Důležitým příkladem formální autority je soudce, který své rozhodnutí sice zdůvodňuje, jeho výrok však platí, i když toto rozhodnutí ze zjištěných skutečností úplně jasně nevyplývá.

Jakmile vznikla formální autorita, vzniká ovšem také nebezpečí jejího zneužití: zejména pod tlakem času, když je třeba jednat rychle, může náčelník začít vyžadovat poslušnost, hrozit a donucovat. Kromě toho mohou člověku s formální autoritou chybět právě ty schopnosti, která původně autoritu vytvářejí: statečnost, prozíravost, schopnost rychlého rozhodování a podobně. Skupina či společnost pak stojí před obtížným dilematem: buď poslechnout a koordinovaně jednat, i když hrozí neúspěch, anebo se vzepřít a tím ovšem ohrozit koordinované jednání skupiny, případně i tuto skupinu samu.

“Konec konců, čím menší má prezident autoritu, tím víc potřebuje moci.“ (François Mitterrand)[4]

Typy legitimní moci[editovat | editovat zdroj]

Max Weber, německý sociolog, rozdělil autoritu na 3 základní typy - racionální, tradiční a charismatickou.[5]

  • Racionální autorita je spojena s vírou, že stanovená pravidla a pravomoci autorit vydávat příkazy jsou zákonná. Jedinci, ve vztahu k této autoritě, jsou tedy schopni přijmout její vzájemně na sebe navazující myšlenky za platné a následně se jim podřídit.
  • Tradiční autorita je založena na víře v posvátnost prastarých tradic a kompetencí spojených s nimi. Autorita je tedy stanovena podle tradičních pravidel, ovšem poslušnost jedinců není ovládána odvěkými pravidly, nýbrž osobní loajalitou k osobě, která zastává vůdčí funkci.
  • Charismatická autorita spočívá v oddanosti výjimečnému charakteru individuální osoby (např. hrdina), která nastoluje řád. Na základě mimořádné kvality osobnosti tohoto jedince jsou mu přisuzovány pravomoci, které nejsou přípustné pro obyčejného člověka, a je tím považován za vůdce.

Kritika autority[editovat | editovat zdroj]

S nástupem novověkého individualismu a jeho ideálu rovnosti se rozvíjí také kritika autority a zejména formálních autorit. Začíná tím, že Thomas Hobbes postavil proti sobě autoritu a pravdu: „Autorita, a ne pravda dělá zákon zákonem“.[6] Protože státní i církevní autority jednaly často autoritářsky, to znamená vyžadovaly poslušnost i tam, kde jim chyběly argumenty, protože místo přesvědčování poroučely, původní význam pojmu autority se vytrácel a často zaměňoval s nařizováním, donucováním a dokonce s násilím.

“Jednat autoritářsky je ten nejjistější způsob, jak všechnu autoritu ztratit.“ (R. Sabatier)[7]

Významná politická filosofka Hannah Arendtová přesvědčivě ukázala, že bez skutečných autorit – přirozených i formálních – se lidské společnosti nemohou obejít,[1] což v poslední době prokazuje i etologie, výzkum chování zvířat. Riziko zneužití formální autority v lidských společnostech je ovšem stále větší. Falešná autorita, například moderního diktátora, potřebuje ale i svého protihráče – příliš poddajnou, oddanou a disciplinovanou společnost; americký sociolog Amitai Etzioni hovoří o povolnosti (compliance). Americký psycholog Stanley Milgram ve slavném pokusu (1962) dokázal, jak silný je sklon moderního člověka poslechnout formální autoritu, i když nařizuje něco, co je proti vlastnímu svědomí.

Soudobá politická teorie proto zdůrazňuje význam občanské soudnosti a statečnosti: bez odvážných a nezávislých lidí, kteří se dokážou falešné autoritě postavit, je každá společnost zneužitím autority trvale ohrožena.

Milgramův experiment[editovat | editovat zdroj]

Experiment byl prezentován jako výzkum vlivu fyzického trestu na schopnost učení, ovšem reálně se jednalo o zkoumání poslušnosti vůči autoritě. Subjekty, na kterých byl experiment prováděn, odpověděly na inzerát vyzývající k účasti na vědecké studii, za kterou jim bylo přislíbeno finanční ohodnocení. Do laboratoře byly poslány dva subjekty, z nichž jeden byl opravdový respondent, druhý herec. Bylo jim řečeno, že jeden subjekt bude pokládat otázky, druhý bude odpovídat, a pokud odpoví špatně, bude fyzicky potrestán elektrošoky. Nejprve bylo losem potřeba určit, kdo bude ,,učitel“ a kdo ,,učící se“, přičemž los byl záměrně připraven tak, aby učitelem byl opravdový respondent. Subjektům byla poté ukázána místnost s generátorem napětí o škále 15 až 450 voltů a elektrické křeslo, do něhož byl následně připoután druhý subjekt.

Cílem experimentu bylo ukázat, kolik procent respondentů bude pokračovat v navyšování elektrického napětí jen proto, že jim bylo autoritou řečeno, aby pokračovali. Ve výsledku Stanley Milgram zjistil, že nejméně 65 % respondentů bylo ochotno dojít až k horní hranici 450 voltů.[8]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Arendt, Krize kultury.
  2. Ainsi parle le chef. Paris 1983, str. 44
  3. Richerson – Boyd, str. 125, 161 aj.
  4. Ici et maintenant. Paris 1980, str.78
  5. WEBER, Max. Economy and Society. [s.l.] : University of California Press, 1978. S. 215.  
  6. Leviathan, 26.
  7. Le livre de la déraison souriante. Paris 1991, str. 89
  8. HELM, Charles; MORELLI, Mario. Political Theory: Stanley Milgram and the Obedience Experiment: Authority, Legitimacy, and Human Action [online]. 1979, s. 321 -324. ISSN 00905917.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Arendt, H., Eichmann v Jeruzalémě. Praha 1995
  • Arendt, H., Krize kultury: čtyři cvičení v politickém myšlení. Praha 1995
  • Arendt, H., O násilí. Praha 1995
  • Brown, P., Autorita a posvátné. Brno 1999
  • Richerson, P. J. – Boyd, R.: Not by genes alone. Chicago UP 2005 (česky: V genech není všechno. Academia 2012)
  • Weber, M., Autorita, etika a společnost. Praha 1997
  • Weber, M., Economy and Society, University of California Press, 1978
  • HELM, Charles a Mario MORELLI. Political Theory: Stanley Milgram and the Obedience Experiment: Authority, Legitimacy, and Human Action. Sage Publications, 1979

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]