Autorita

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o základním významu slova Autorita. O údaji k vyhledávání informací pojednává článek Autorita (knihovnictví).

Slovo autorita (z latinského augere růst, posílit, podpořit, uplatnit) označuje:

  • osobu, jejíž názory, postoje či rozhodnutí ostatní členové skupiny obvykle přijímají a řídí se jimi, jednak
  • jejich vztah k tomu, od něhož taková rozhodnutí, rady a postoje očekávají.

V angličtině a dalších jazycích může znamenat také úřad, pověřený rozhodováním v nějaké věci.

V současné řeči rozlišujeme

  • autoritu přirozenou či neformální, založenou na přesvědčivosti určité osoby, na dobrých zkušenostech s jejími radami či rozhodováním, a
  • autoritu formální, to jest výslovné vůdčí společenské postavení nějaké osoby, která je rozhodováním pověřena a může poslušnost případně i vymáhat.

Autorita přirozená a formální[editovat | editovat zdroj]

Pojem autorita chce vysvětlit, proč se lidé a lidské společnosti dávají ve svém jednání a rozhodování tak často vést názory a postoji určitých lidí, o nichž se pak také říká, že mají autoritu nebo jsou autoritou. Člověk jako společenský tvor je velmi často odkázán na spolupráci s jinými a je pro ni také mimořádně vybaven, například schopností řeči. Pro něho i pro skupinu je velmi důležité, aby byl schopen jednat koordinovaně, v souladu s druhými, a často se potřebuje rozhodovat rychle.

“Každá autorita spočívá na výhodách, které přináší tomu, kdo ji poslechne“ (Napoleon Bonaparte)[1]
“To, čemu říkáme autorita, je starší i základnější než to, čemu říkáme stát. Přirozená převaha některých lidí nad jinými je počátek každé lidské organizace a všeho lidského pokroku“ (Bertrand Russell)

Přitom je daleko snazší přijmout nebo napodobit rozhodnutí či jednání někoho jiného než si sám získávat znalosti, potřebné pro vlastní dobré jednání a rozhodnutí.[2] Člověk přebírá či přejímá stanovisko druhého zejména tehdy, pokud je to člověk zkušenější, jehož názory a rozhodnutí se už opakovaně osvědčily, pokud je dovede přesvědčivě a rázně navrhnout, případně i obhájit. Tím si takový člověk získává přirozenou čili neformální autoritu, jíž se ostatní nechávají vést, aniž by vyžadovali zdůvodnění nebo vysvětlení. Pro autoritu platí běžné mechanismy skupinové dynamiky a psychologie: ti, kdo se jí nechávají vést, budou tím její váhu ovšem posilovat, budou ji obhajovat a působit v tomto směru i na jiné, případně vyvíjet nátlak na ty, kteří se autoritě podřídit nechtějí.

Ve více organizovaných společnostech se schopnost rázného, rychlého a koordinovaného jednání skupiny dále podporuje tím, že se autorita určitého člověka, vůdce nebo náčelníka, výslovně označí a institucionalizuje, takže platí více méně trvale a dostává oprávnění vymáhat poslušnost ostatních. Protože historicky asi nejstarším případem, kdy na koordinovaném a rychlém jednání skupiny velice záleží, je boj a válka, byli to především vojevůdci, kteří si takovou autoritu získali a potom také prosazovali. Lidé se pak rozhodnutími takové autority řídit musí, bez ohledu na to, zda jsou rozumná a dobrá. V takovém případě mluvíme o formální autoritě, která se často vyjadřuje nějakým titulem, ozdobným oblečením nebo odznaky. Důležitým příkladem formální autority je soudce, který své rozhodnutí sice zdůvodňuje, jeho výrok však platí, i když toto rozhodnutí ze zjištěných skutečností úplně jasně nevyplývá.

Jakmile vznikla formální autorita, vzniká ovšem také nebezpečí jejího zneužití: zejména pod tlakem času, když je třeba jednat rychle, může náčelník začít vyžadovat poslušnost, hrozit a donucovat. Kromě toho mohou člověku s formální autoritou chybět právě ty schopnosti, která původně autoritu vytvářejí: statečnost, prozíravost, schopnost rychlého rozhodování a podobně. Skupina či společnost pak stojí před obtížným dilematem: buď poslechnout a koordinovaně jednat, i když hrozí neúspěch, anebo se vzepřít a tím ovšem ohrozit koordinované jednání skupiny, případně i tuto skupinu samu.

“Konec konců, čím menší má prezident autoritu, tím víc potřebuje moci.“ (François Mitterrand)[3]

Kritika autority[editovat | editovat zdroj]

S nástupem novověkého individualismu a jeho ideálu rovnosti se rozvíjí také kritika autority a zejména formálních autorit. Začíná tím, že Thomas Hobbes postavil proti sobě autoritu a pravdu: „Autorita, a ne pravda dělá zákon zákonem“.[4] Protože státní i církevní autority jednaly často autoritářsky, to znamená vyžadovaly poslušnost i tam, kde jim chyběly argumenty, protože místo přesvědčování poroučely, původní význam pojmu autority se vytrácel a často zaměňoval s nařizováním, donucováním a dokonce s násilím.

“Jednat autoritářsky je ten nejjistější způsob, jak všechnu autoritu ztratit.“ (R. Sabatier)[5]

Významná politická filosofka Hannah Arendtová přesvědčivě ukázala, že bez skutečných autorit – přirozených i formálních – se lidské společnosti nemohou obejít,[6] což v poslední době prokazuje i etologie, výzkum chování zvířat. Riziko zneužití formální autority v lidských společnostech je ovšem stále větší. Falešná autorita, například moderního diktátora, potřebuje ale i svého protihráče – příliš poddajnou, oddanou a disciplinovanou společnost; americký sociolog Amitai Etzioni hovoří o povolnosti (compliance). Americký psycholog Stanley Milgram ve slavném pokusu (1962) dokázal, jak silný je sklon moderního člověka poslechnout formální autoritu, i když nařizuje něco, co je proti vlastnímu svědomí.

Soudobá politická teorie proto zdůrazňuje význam občanské soudnosti a statečnosti: bez odvážných a nezávislých lidí, kteří se dokážou falešné autoritě postavit, je každá společnost zneužitím autority trvale ohrožena.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ainsi parle le chef. Paris 1983, str. 44
  2. Richerson – Boyd, str. 125, 161 aj.
  3. Ici et maintenant. Paris 1980, str.78
  4. Leviathan, 26.
  5. Le livre de la déraison souriante. Paris 1991, str. 89
  6. Arendt, Krize kultury.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Arendt, H., Eichmann v Jeruzalémě. Praha 1995
  • Arendt, H., Krize kultury: čtyři cvičení v politickém myšlení. Praha 1995
  • Arendt, H., O násilí. Praha 1995
  • Brown, P., Autorita a posvátné. Brno 1999
  • Richerson, P. J. – Boyd, R.: Not by genes alone. Chicago UP 2005 (česky: V genech není všechno. Academia 2012)
  • Weber, M., Autorita, etika a společnost. Praha 1997

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]