Milgramův experiment

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Schéma pokusu: K – vedoucí pokusu, S – „učitel“ (skutečný respondent, „trestal“ žáka), T – „žák“ (spolupracovník vedoucího, byl „mučen“ učitelem/respondentem)

Milgramův experiment je název pro pokus amerického sociálního psychologa Stanleyho Milgrama, jež se v roce 1963 pokusil experimentálně ověřit, jak daleko jsou lidé schopni zajít ve své poslušnosti k autoritě. Milgram se tak pokusil přispět k vysvětlení psychologických příčin holokaustu. Výsledky tohoto experimentu byly šokující.

Průběh experimentu[editovat | editovat zdroj]

Experiment provedl na Univerzitě v Yale. Pokusné osoby získal prostřednictvím inzerátu v místních novinách, v němž účastníkům nabídl odměnu ve výši 4 amerických dolarů. V inzerátu bylo uvedeno, že se jedná o experiment týkající se učení. Účastníci byli představeni další pokusné osobě, která však ve skutečnosti byla pomocníkem experimentátora. Poté byli rozlosováni do dvojic „učitel-žák“, přičemž vše bylo připraveno tak, aby se učitelem stal skutečný respondent. „Učitel“ viděl, jak je „žák“ odveden do vedlejší místnosti a přivázán do křesla.

„Učitel” byl posazen do místnosti s mikrofonem a reproduktorem a před sebou měl 30 tlačítek, označených 15V až 450V. 15V bylo označeno „lehký šok”, 435V bylo označeno „těžká rána” a poslední dvě tlačítka byla označena pouze křížky. „Učiteli“ bylo řečeno, že při experimentu se bude zkoumat vliv bolesti na učení. V případě chybných odpovědí „žáka“ mu dá „učitel“ elektrický šok. Experimentátor řekl, že šoky budou bolet, ale nebudou nebezpečné. „Žák“ měl odpovídat doplněním vhodného slova do páru.

Ze začátku se „žák“ pletl jen málo, ovšem čím více stoupala intenzita „šoků”, tím přibývalo i chyb. „Učitel“ slyšel, jak „žák“ při 75V začíná naříkat, při 120V křičel, že to bolí, při 150V nechtěl pokračovat, při 180V sténal „nemohu tu bolest vydržet“, při 270V byly výkřiky stále zoufalejší. Při 300V „žák“ zavolal, že už nebude odpovídat, ale experimentátor „učiteli“ řekl, že mlčení se považuje za špatnou odpověď. Od 330V „učitelé” slyšeli jen ticho. V místnosti s „učitelem“ byl vedoucí pokusu, který jej povzbuzoval větami typu: „Prosím pokračujte“, „Experiment vyžaduje, abyste pokračoval“, „Je nezbytné, abyste pokračoval“ a nakonec „Nemáte jinou volbu, musíte pokračovat“.

Výsledky[editovat | editovat zdroj]

Všichni účastníci pokusu pokračovali až do 300 V a 63 % z nich došlo až ke konci stupnice, a to přesto, že se zdráhali a vyjadřovali obavy, že by žák mohl zemřít. Experiment byl později opakován v několika variacích (v závorce jsou uváděna procenta, kolik respondentů pokračovalo až do konce) – „žák“ po celou dobu nevydával žádný zvuk (100), při 300V „žák“ bušil na stěnu (65), „žák“ i „učitel“ byli v jedné místnosti (40), pokus byl prováděn v kanceláři a ne na akademické půdě (48), „učitel“ drží ruku „oběti“ na elektrodě (30), „učitel“ dostává příkazy od experimentátora přes telefon (21), „učitel“ má možnost sám zvolit sílu šoku (2,5), experimentátor je nahrazen běžným občanem (20), experimentu se účastní pouze ženy (65), při experimentu jsou přítomni dva vědci a jeden z nich se při 150V vzbouří (10).

Reakce[editovat | editovat zdroj]

Po skončení experimentu se „učitel“ a „žák“ setkali a respondenti byli informováni, že byli oklamáni. Přesto byl Milgram kritizován za neetičnost výzkumu. Byly řešeny zejména následující etické otázky:

  1. Klamání účastníků
  2. Silný stres, který účastníci zažívali
  3. Experiment mohl mít dlouhodobý vliv na sebeúctu
  4. Bylo porušeno právo kdykoliv skončit

Po roce byli respondenti obesláni dotazníkem, v němž měli vyjádřit postoj ke své účasti ve výzkumu. Většina z nich odpověděla, že jsou rádi, že se zúčastnili a že tato účast pro ně měla i osobní přínos. V otázce stresu se Milgram hájil, že po skončení experimentu prožívali účastníci velkou úlevu. Ani dlouhodobý vliv na sebeúctu nebyl prokázán. Milgram dále na svoji obhajobu uvedl, že účastníci měli po celou dobu možnost odejít.

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Kritika Milgramova experimentu spočívala především v nejasné externí validitě výsledků, tedy zobecnitelnosti do běžného života. Podle Daniela J. Goldhagena jsou výsledky experimentu nepoužitelné. Jako argument uvedl neposlušnost vůči autoritě americké vlády či lékařů u nichž lze očekávat laskavé motivy jejich pokynů. Přesto se mnozí pacienti těmito pokyny odmítají řídit.[1] S nejasnou validitou se potýká většina uzavřených sociologických a psychologických laboratorních experimenty.

Kritice byla vystavena i etická stránka experimentu a negativní vliv na duševní pohodu jeho účastníků. Některé studie však tvrdí, že dopad na účastníky byl interpretován chybně.[2]

Opakování experimentu[editovat | editovat zdroj]

Milgramův experiment byl opakován v dalších zemích s podobnými výsledky. V současné době by však podobné experimenty nebyly povoleny, kvůli zpřísnění etických zásad jednotlivých států a univerzit.[3]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Stanley Milgram (2004). Obedience to Authority: An Experimental View. New York: HarperCollins.
  • Stanley Milgram (1992) (edited by John Sabini and Maury Silver). The Individual in a Social World: Essays and Experiments. Second Edition. New York: McGraw-Hill.
  • Stanley Milgram (1963). Behavioral study of obedience. Journal of Abnormal and Social Psychology, Vol. 67, pp. 371-378.
  • Blass, T. (2004). The Man Who Shocked the World: The Life and Legacy of Stanley Milgram. New York, NY: Basic Books.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SLATER, Lauren. Pandořina skříňka. Praha : Argo, Dokořán, 2008. ISBN 978-80-7363-090-4. S. 64.  
  2. ‘Happy to have been of service’: The Yale archive as a window into the engaged followership of participants in Milgram's ‘obedience’ experiments
  3. PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. Praha : Academia, 2003. ISBN 80-200-1086-6. S. 38.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]