Hannah Arendtová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hannah Arendtová

Johanna „Hannah“ Arendt (14. října 1906 Hannover4. prosince 1975 New York) byla myslitelka a publicistka německo-židovského původu. Odmítala být označována za filosofku, rovněž pojem politická filosofie se jí nelíbil, upřednostňovala spíše termín „politická teorie“.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodila se jako jediné dítě do sekulární židovské rodiny žijící v Lindenu, který je nyní součástí Hannoveru. Roku 1913 se rodina přestěhovala do Königsbergu (česky Královec, dnes Kaliningrad), rodného města Immanuela Kanta. Ve věku sedmi let přišla o otce, který zemřel následkem onemocnění syfilis. Matka se roku 1920 znovu vdala za Martina Beerwalda a do rodiny tak Hanně přibyly i dvě nevlastní starší sestry, Eva a Clara.

Od malička byla Hannah náruživou čtenářkou, jako studentka střední školy se zabývala mimo jiné díly Immanuela Kanta či Goetheho. Střední školu ukončila roku 1924. Téhož roku začala studovat na univerzitě v Marburgu teologii. Právě zde navázala také dlouholetý vztah se svým učitelem filosofie, Martinem Heideggerem, který započal krátkou milostnou aférou. Arendtová milostný vztah ukončila poté, co se dozvěděla o Heideggerově spojení s NSDAP. Jejich přátelství však i přes určité napětí neskončilo a Heideggerova fenomenologická metoda měla značný vliv na její práci.

Fenomenologii dále Arendt studovala u Edmunda Husserla na univerzitě Freiburg im Breisgau, později na univerzitě v Heidelbergu studovala filosofii u Karla Jasperse. U Jasperse napsala svou disertační práci o konceptu lásky v díle svatého AugustinaDer Liebesbegriff bei Augustin. Také s Jaspersem si Arendt udržela blízký vztah po celý život.

Roku 1929 Arendt získala doktorát a vdala se za Günthera Sterna, známého spíše pod literárním pseudonymem Günther Anders. Novomanželé žili nejprve v Berlíně, poté krátce v Heidelbergu, nějaký čas ve Frankfurtu nad Mohanem a konečně zpátky v Berlíně. Günther Anders emigroval roku 1933 do Paříže; manželství skončilo rozvodem roku 1937.

Když se ve třicátých letech začal rozmáhat antisemitismus, začala se tímto konfliktem více zabývat jak vědecky, tak i politicky. Jednak začala psát knihu o Rahel Varnhagen, která však byla publikována až roku 1958 pod názvem Rahel Varnhagen: The Life of a Jewess. Ve spolupráci s Kurtem Blumenfeldem, německým sionistou, pomáhala zveřejňovat informace o obětech nacismu. Roku 1933 byla kvůli vedení výzkumu antisemitské propagandy na osm dní zadržena gestapem; před hrozícím vězením se jí poté podařilo uprchnout do Paříže.

Mezi lety 1933 a 1940 pobývala v Paříži. Roku 1937 byla zbavena německého občanství. Nadále se politicky angažovala; stala se členkou Světové sionistické organizace a pomáhala při transportu dětí z Německa do Palestiny. V Paříži navázala přátelství s Walterem Benjaminem, německým židovským literárním kritikem, filosofem a překladatelem, bratrancem jejího prvního muže, dále s Raymondem Aronem, francouzským filosofem, sociologem a politologem, a roku 1936 potkala svého budoucího druhého muže Heinricha Blüchera. Blücher byl politický uprchlík, bývalý komunista a člen revoluční Spartakusbund (Svaz spartakovců). Vzali se v lednu roku 1940. Pouhých šest měsíců po sňatku byli následkem německé okupace odděleně internováni v táborech v jižní Francii. Arendt se podařilo po pár týdnech z tábora Camp Gurs uprchnout a po opětovném setkání s manželem emigrovali, ještě spolu s její matkou, přes Lisabon do USA. Ilegální víza jim zařídili americký diplomat Hiram Bingham a novinář Varian Fry, kteří obdobným způsobem pomohli dalším tisícům Židů a antinacistů uprchnout ze země.

V New Yorku se Arendt aktivně účastní života ve zdejší německo-židovské komunitě. 1941–1945 píše sloupky do časopisu Aufbau, mezi lety 1944 a 1946 vede výzkum pro Commission of European Jewish Cultural Reconstruction a často cestuje do Německa. Udržuje intenzivní přátelství s Karlem Jaspersem a jeho ženou, s americkou spisovatelkou Mary McCarthy či s kritikem a spisovatelem Dwightem Macdonaldem a dalšími newyorskými intelektuály soustřeďujícími se kolem politického a literárního časopisu Partisan Review.

Po skončení druhé světové války pracuje v letech 1946–1949 jako vedoucí redaktorka v německo-židovském nakladatelství Schocken. Mezi lety 1949 a 1952 pracuje jako vedoucí Společnosti pro obnovu židovské kultury (Jewish Cultural Reconstruction) v New Yorku. Roku 1951 získává americké občanství a vychází její zásadní dílo Původ totalitarismu. Kniha vzbudila velkou senzaci a z Arendt se stala intelektuální celebrita.

V roce 1952 obdržela Arendt od Guggenheimovy nadace grant pro studium marxismu a totalitarismu. Z této práce vzešly její další tři knihy: The human condition (1958), Mezi minulostí a budoucností (1961) a O revoluci (1968). Tyto texty spojuje snaha rekonstruovat politickou filosofii na fenomenologických základech.

V roce 1963 publikovala své nejkontroverznější dílo Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla. Kniha je souborem revidovaných reportáží, které Arendt napsala pro časopis The New Yorker v roce 1960,v Izraeli, kde působila v době Eichmannova procesu jako pozorovatelka.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let psala články pro New York Review of Books, kde kritizovala zneužívání výkonné moci a to, co nazývala „imperiální prezidentství“ ve spojitosti s vojenskou intervenci ve Vietnamu.

Hannah Arendt se stala první ženou, která získala plnou profesuru na univerzitě v Princetonu. Jako hostující profesor dále vyučovala na University of California, Berkeley a Northwestern University. Vyučovala také na Univerzitě v Chicagu, The New School in Manhattan; Yale University, a na Wesleyan University. Na její počest nese její jméno Institut für Totalitarismusforschung e.V. na Technické univerzitě v Drážďanech.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Krize kultury

Téma: politická filosofie (Arendtová: politická teorie!)

Obsah: Krize politiky, kultury a společnosti, krize hodnot. Psáno 1961, stále aktuální. Moderní svět se nachází ve všeobecné krizi. Jakoby popis postmoderny, kde se vytrácí jeden převládající směr, ale dochází tím také k destabilizaci dosavadního hodnotového systému.

Co je autorita: Ztráta religiozity, ztráta autority. Pozor na rozdíly mezi vládou autoritativní, tyranskou a totalitární. Autoritativní není rovnostářská. Totalitární je provázána s centrem moci. Autorita je moc, která ale zaručuje lidem svobodu.

Co je svoboda: Otázka filosofická i politologická. Ale ne vždy musí svoboda souviset s politikou, svoboda je nepolitická. To koneckonců vidíme v totalitě, kde svoboda není politikou zaručena. Moc a vůle k moci: Jedině když mezi „chci“ a „mohu“ panuje shoda! Ježíšovo pojetí svobody nevzal nikdo vážně. Historii vytvářejí lidé, ale jsou v ní nebezpečné automatické procesy (zakládají totalitu).

Krize výchovy a vzdělání: Souvisí s krizí autority. Dospělí se vzdali své zodpovědnosti vůči svým dětem. Arendtová analyzuje krizi vzdělávání v západní společnosti na příkladu USA, kde podlehli iluzi, že Nový svět se buduje výchovou dětí - nezdařilo se navzdory moderní pedagogice, ale v důsledku toho byl potlačen zdravý rozum, což vede ke krizi. Problém je v masově naplánované kultuře. Dále je zde mylný předpoklad existence autonomního dětského společenství. Děti se pak neumí bránit buď autoritě skupiny nebo osamocení. Ve škole by mělo být uváděno do světa, ale ve skutečnosti škola jen představuje nějaké umělé prostředí. Krize autority – totalitní společnosti, ty nepředstavují žádnou autoritu. Výchova má směřovat k obnovení společného světa.

Krize kultury: S volným časem vzniká kultura, ta se stává masovou. Masová kultura pohltila celé obyvatelstvo a není z toho úniku, člověk v této masové kultuře musí žít. Posledním nezávislým článkem je tak umělec. Společnost vytvářela kulturu, ale masová společnost vytváří spotřební kulturu. Masová kultura souvisí s potřebou zábavy. Kultura je potřebná k zachování důstojné lidské existence. Souvisí se schopností vnímat krásu. Nebezpečím pro kulturu je konzumní společnost.

Kultura je římské slovo (colere pěstovat), Řekové považovali kulturu za druh agrikultury, obdělávání přírody. Kultura a umění není totéž. V Řecku souvisela kultura s politikou. Jsou to fenomény veřejného světa. Kultura a politika vyjadřují názor na fenomény veřejného světa. V kultuře a politice nejde o objektivní pravdu, ale o soudy a rozhodování. Vkus se utváří v kulturní společnosti s vědomím kvality. Humanismus je naopak původu vědomí římského. Humanismus, kultura a kulturní člověk se má řídit tím, vybírat si přátele (a vzory) jak v přítomnosti, tak v minulosti.

Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla[editovat | editovat zdroj]

Adolf Eichmann, hlavní architekt Hitlerovakonečného řešení židovské otázky“, po válce uprchl do Argentiny, kde byl vypátrán izraelskou rozvědkou Mosad a unesen do Jeruzaléma. Zde byl postaven před soud za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, posléze odsouzen ke smrti oběšením.

Eichmann byl obecně považován za monstrum, sadistického psychopata motivovaného hlubokou nenávistí k Židům, ale Arendtová jej na základě pozorování u soudu vykreslila zcela odlišně.[2] Tvrdila, že spíše než cokoliv jiného, je Eichmann vlastně obyčejný člověk a přes hrůzné činy, jež vykonal, není ani tak krutým a nemilosrdným monstrem, jako spíše nenápaditým a umírněným úředníkem. Eichmann totiž sám sebe chápal jako úředníka, který plní svou povinnost a následuje rozkazy. Hrůzy způsobené jeho jednáním byly podle Arendt důsledkem toho, že se Eichmann jakožto „pouhý úředník“ vzdal své morální autonomie. Jednoduše řečeno, Eichmann o svých činech nepřemýšlel, ani nepochyboval – prostě poslouchal rozkazy.

Závěr, který Arendt z pozorování vyvodila, byl poměrně kontroverzní. Její popis Eichmanna byl téměř opakem všeobecného přesvědčení, čímž vyvolal značný odpor a pohoršil mnoho lidí. Obzvláště sporná byla její domněnka, že Eichmannovo jednání nebylo motivováno antisemitismem, ale že pouze plnil rozkazy. Z tohoto pojetí totiž vyplývá, že pokud by Eichmann dostal za úkol Židy zachránit, také by to udělal.[2]

Spisy[editovat | editovat zdroj]

  • Der Liebesbegriff bei Augustin. Versuch einer philosophischen Interpretation. (disertace: Berlin, 1929)
  • Denktagebuch 1950-1973. Hrsg. von Usula Ludz und Ingeborg Nordmann, Piper 2002, ISBN 3-492-04429-8.
  • The Origins of Totalitarianism. New York 1951 (německy: Elemente und Ursprünge totalitärer Herrschaft, Frankfurt, 1955; česky Původ totalitarismu I - III, Oikúmené 1996, ISBN 80-86005-13-5)
  • Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil. New York 1963 (německy: Eichmann in Jerusalem: Ein Bericht von der Banalität des Bösen, München, 1964; česky: Eichmann v Jeruzalémě, MF 1995, ISBN 80-204-0549-6)
  • Vita activa oder Vom tätigen Leben, (anglicky 1958 pod původním titulem Human Condition [1], 1958 ISBN 978-0-226-02598-8; česky: Vita activa neboli O činném životě, Oikúmené 2007, ISBN 978-80-7298-185-4)
  • On Revolution. New York 1963 (německy: Über die Revolution, München 1963; česky O revoluci, Oikúmené 2012, ISBN 978-80-7298-403-9)
  • On violence, New York 1970, (německy: Macht und Gewalt [2], Piper 1970, ISBN 3-492-20001-X; česky: O násilí, Oikúmené 1995, ISBN 80-7298-128-5)
  • Rahel Varnhagen: The Life of a Jewess. London 1958, (německy: Rahel Varnhagen: Lebensgeschichte einer deutschen Jüdin aus der Romantik, Piper 1959, ISBN 3-492-00530-6)
  • Zwischen Vergangenheit und Zukunft. (obsahuje také Die Krise in der Erziehung)
  • Was ist Politik?
  • Briefwechsel mit Karl Jaspers
  • Ich will verstehen
  • Im Vertrauen (Briefwechsel mit Mary McCarthy)
  • Vom Leben des Geistes., Frankfurt am Main, 1990, ISBN 3-445-06011-8
  • Was ist Existenz-Philosophie?. Verlag Anton Hain
  • Walter Benjamin / Bertolt Brecht. Zwei Essays. Piper Verlag, München, ISBN 3-492-10012-0
  • The Life of Mind,Vol.1: Thinking, Vol.2: Willing, 1971, (česky: Život ducha, Aurora 2001, ISBN 80-7299-041-1, přel. Petr Rezek; německy: Vom Leben des Geistes, Bd.1: Das Denken, Bd.2: Das Wollen, Piper 1979, ISBN 3-492-02486-6)
  • Das Urteilen. Texte zu Kants Politischer Philosophie. Taschenbuch, Piper (text přednášek, které tvoří třetí, nedokončenou částí díla Život ducha)
  • Krize kultury (z angl. originálu Between Past and Future, 1961, přel. Martin Palouš; MF 1994, ISBN 80-204-0424-4.)

Korespondence[editovat | editovat zdroj]

(v němčině)

  • Arendt, Hannah und Blumenfeld, Kurt, … in keinem Besitz verwurzelt. Die Korrespondenz, hrsg. v. Ingeborg Normdmann und Iris Pilling, Hamburg, 1995
  • Arend, Hannah und Jaspers, Karl, Correspondence, 1926-1969, hrsg, v. Lotte Köhler und Hans Saner, New York 1992 (dt.: Briefwechsel, München, 1985)
  • Arendt, Hannah und McCarthy, Mary, Between Friends: The Correspondence of Hannah Arendt and Mary McCarthy, 1949-1975, hrsg. v. Carol Brightman, New York, 1995 (dt.: Im Vertrauen, München 1995)
  • Arendt, Hannah und Scholem, Gershom, Eichmann in Jerusalem: Exchange of Letters between Gershom, Scholem and Hannah Arendt. In: Encounter 22/1 (1964), S. 51-56
  • Arendt, Hannah und Broch, Hermann, Briefwechsel, Frankfurt, Jüdischer Verlag, 1996
  • Arendt, Hannah und Heidegger, Martin, Briefe 1925-1976, Frankfurt, 1998
  • Arendt, Hannah und Blücher, Heinrich, Briefe 1936-1968, Piper 1996, ISBN 3-492-22835-6

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HULL, Margaret Betz. The Hidden Philosophy of Hannah Arendt. Londýn : Routledge Curzon, 2002. S. 1. (angličtina) 
  2. a b LAW, Stephen: The Great Philosophers. London: Quercus, 2007.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Standardní životopis je podnes YOUNG-BRUEHL, Elisabeth, Hannah Arendt, For Love of the World, Yale Univ.Press 1982 (německy: H.A., Leben, Werk und Zeit, S.Fischer, Frankfurt a.M.1986 ISBN 3-10-095802-0)
  • Ettinger, Elżbieta: Hannah Arendt - Martin Heidegger, ISBN 80-200-1167-6
  • Hannah Arendt Revisited: „Eichmann in Jerusalem“ und die Folgen. Herausgegeben von Gary Smith, edition suhrkamp 2135, ISBN 3-518-12135-9
  • Heuer, Wolfgang: Hannah Arendt. Bildmonographie, Verlag Rowohlt, 1990
  • Brunkhorst, Hauke: Hannah Arendt. becksche reihe denker, Verlag C.H. Beck, herausgegeben von Otfried Höffe, ISBN 3-406-41948-8, Originalausgabe
  • Benhabib, Seyla: Hannah Arendt. Die melancholische Denkerin der Moderne, 1998, Originaltitel: The Reluctant Modernism of Hannah Arendt. 1996
  • Fest, Joachim: Begegnungen. Über nahe und ferne Freunde. Rowohlt Verlag, Reinbek bei Hamburg, September 2004, ISBN 3-498-02088-9
    Obsahuje portréty: Hannah Arendt, Sebastian Haffner, Ulrike Meinhof, Dolf Sternberger, Wolf Jobst Siedler, Arnulf Baring, Golo Mann, Joachim Kaiser, Rudolf Augstein a dalších.
  • Flores d' Arcais, Paolo: Libertärer Existenzialismus. Zur Aktualität der Theorie von Hannah Arendt. Verlag Neue Kritik, Frankfurt/Main, 1997. ISBN 3-8015-0253-8
  • Harms, Klaus: Hannah Arendt und Hans Jonas. Grundlagen einer philosophischen Theologie der Weltverantwortung. Berlin: WiKu-Verlag (2003). ISBN 3-936749-84-1. (de)
  • Hannah Arendt. Materialien zu ihrem Werk, hrsg. von Adelbert Reif, Europaverlag 1979

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]