Politická filozofie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Politická filosofie)

Politická filozofie je soustavné filozofické studium základních otázek uspořádání lidských společností, moci, vlády a státu. Zabývá se také problémy svobody, legitimity, spravedlnosti, občanství a vůbec podmínkami dobrého uspořádání polis čili obce.

Pojem politické filozofie je sice nedávného data, její témata však patřila do filozofie od jejího vzniku. Řečtí, latinští, ale také čínští a indičtí myslitelé starověku uvažovali o podmínkách dobrého života ve velkých společenstvích, o autoritě a legitimitě vlády, o nezbytných omezeních jednotlivců v nich.

Politická filozofie je součástí praktické filozofie a stýká se zejména s politologií a s filozofií práva.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Starověké tradice[editovat | editovat zdroj]

Starověká Čína[editovat | editovat zdroj]

Čínská politická filozofie má své kořeny už v období Jara a Podzimu, zvláště je spojeno s Konfuciem (6. století př. Kr.). Politická filozofie v Číně vznikla jako odpověď na společenské a politické rozdrobení země v období Jara a Podzimu a Období válčících států. Hlavní společensko-politické směry v tomto období čerpaly z filozofií konfucianismu, legismu, mohismu, agrarismu a taoismu. Filozofové jako Konfucius, Mencius a Mocius se ve svých politických filozofiích pokoušeli o to najít společnou řeč. Konfucionismus obhajoval hierarchickou, meritokratickou vládu založenou na empatii, loajalitě a mezilidských vztazích. Legismus se stavěl za striktně autoritářskou vládu založenou na drakónských trestech a zákonech. Mohismus podporoval společnou, decentralizovanou, „liberální“ vládu založenou na filozofii asketismu (V Číně má tradici v podobě mnišských společenství). Agraristé propagovali rolnický „komunismus“ a egalitářství.[1] Příznivci taoismu byli jednimi z prvních zastánců proto-anarchismu.

Legismus byl dominantní politickou filozofií v období Dynastie Čching, v období Dynastie Chan byl však vytlačen státním konfucionismem, který se v Číně držel na nejzastávanějších filozofiích až do příchodu komunismu.[2]

Antické Řecko[editovat | editovat zdroj]

Celá západní politická (od polis) filozofie pramení z filozofie Antického Řecka, kde první filozoficko-politické debaty vedl již Platón.[3] Antická polis stála u zrodu základních politických směrů v Aristotelově klasifikaci: timokracii, tyranii, demokracii a oligarchii. Jedna z prvních knih o politice, která formovala i novověké státy byla Platónova Ústava,[3] která inspirovala i Aristotela k jeho Politice a Etice Nikomachově.[4] Do římského politického myšlení pak pronikla především filozofie stoicismu.[5]

Starověká Indie[editovat | editovat zdroj]

Hierarchizace společnosti na kasty umožnila indické společnosti vyvíjet svou politiku již dlouho před vznikem prvních států. Ve starověké Indii pak společenská situace vyústila do jasně vymezené hranice mezi náboženskou a světskou správou. Správa státu byla rozdělena na vládu, administraci, obranu, zákon a pořádek. Mantraga byla hlavním vládnoucím orgánem, sestávající z krále, předsedy vlády, vůdce armády a velekněze. Předseda vlády stál v čele skupiny ministrů společně s vrchním soudcem (Maha Amatya).

Pravidla, která v indické společnosti postupně vznikala byla silně ovlivněna védami. Jeden z předních myslitelů starověké indie byl Čánakja, který žil ve 4. st. př. Kr. Jeho Arthašástra kromě vojenské strategie udílela také vládci rady jak vést ekonomicky stabilní stát a jak dohlížet na trestné konání.[6]

Středověká Evropa[editovat | editovat zdroj]

Základem středověké politické filozofie byla kombinace Aristotelova a Augustinova učení: Scholastika, která stavěla na harmonii rozumové a zjevené pravdy.[7] Asi nejvlivnějším filozofem v této sféře byl Tomáš Akvinský, který značně pomohl znovuobjevení Aristotelových děl. Scholastika byla nejdůležitější filozofií ještě v renesanci.[8]

Tomáš Akvinský své politické názory zachytil v Summa Theologiae, kde říká například, že král tyran není král určený Bohem. Jeho myšlenky do jisté míry následně reflektuje i Magna Charta Libertatum, listina mnohými považována za základní kámen Anglo-Americké politické svobody, která explicitně prosazuje právo vzpoury proti panovníkovi za účelem dosažení spravedlnosti.[9]

Mezi běžnými lidmi však byla politika podle mnohých sociologů ve středověku vnímána jako světská (nesvatá) záležitost, do které není radno zabředávat.[10]

Evropská renesance[editovat | editovat zdroj]

Během renesance byl pohled na politiku jako na nesvatou službu postupně vlivem humanismu opouštěn a po celé Evropě se proto začalo objevovat mnoho filozofů, které nad státem a společností uvažovali.

Niccolò Machiavelli[editovat | editovat zdroj]

Jedním z nejvlivnějších děl renesance byl Machiavelliho Princ (Vladař), sepsán mezi lety 1511 a 1512 a posmrtně vydán r. 1532. Vedle Discorsi sopra la prima deca di Tito Livio, kde Machiavelli rozebírá klasické římské období, politické myšlení renesanční Evropy značně ovlivnil. Některé osobnosti filozofie (např. Jean-Jacques Rousseau) vykládali Prince jako satiru pro rod Medicejů, poté co znovuzískali Florencii a Machiavelliho z ní vyhnali.[11] Přestože Princ byl skutečně sepsán pro Mediceje, Machiavelli podporoval Florentskou republiku a oligarchii Medicejů kritizoval. Ať tak či onak, Machiavelliho dílo vůbec poprvé představuje pragmatický, konsekvencionalistický pohled na politiku. Ani Machiavelli, ani Hobbes nevěřili v Bohem seslané panovníky, namísto toho věřili ve vrozené umění vládnout. Tento pohled nabýval na důležitosti při vzniku autokratických vlád, protože pouze ty podle společenského povědomí mohli udržet pořádek.[12]

Osvícenství[editovat | editovat zdroj]

Během osvícenství mělo největší dopad na politické ideologie objevení tribálních společností mimo Evropu a vypuknutí série osvobozeneckých revolucí (Anglická občanská válka, Americká a Francouzská revoluce) vedoucích k založení republik. Myslitelé jako Thomas Hobbes, John Locke, Montesquieu a Jean-Jacques Rousseau byli velice ovlivněni Anglickou občanskou válkou a obdobím republiky a myšlenkově ovlivnili kromě americké a francouzské například i Haitskou revoluci.

Tito myslitelé přišli s novým pohledem na účel státu: V první řadě se ptali, jakým právem lidé tvoří státy, v druhé pak jaká je dokonalá forma státu. S příchodem idey přirozeného řádu se mohly sociální vědy oddělit od církevního učení.

Politické a ekonomické vztahy byly drasticky posunuty jejich teoriemi, částečně tak podpořily vznik cechů (jako samostatných správních celků), svobodného trhu a protestantství (myšlenkami o národním náboženství). Kritika katolické církve na sebe nedala dlouho čekat a tomuto směru se postavil například François Marie Arouet de Voltaire.[13]

Industrializace a moderna[editovat | editovat zdroj]

Marxistická kritika kapitalismu byla vedle liberalismu a fašismu jednou z rozhodujících ideologií dvacátého století. Industriální revoluce, urbanizace a rostoucí význam velkých závodů dal vzniknout socialistickému hnutí. V polovině 19. století socialismus s uvedením marxismu nabýval na popularitě, především mezi městskými pracovníky v továrnách.

Radikální změnu v politickém smýšlení přivedla 1. světová válka. Ruská revoluce roku 1917 (a podobné, ačkoli méně úspěšné revoluce v dalších evropských státech) přinesla komunismus. V té době poprvé tvořily vlády sociální demokraté – což souviselo s rozšířením univerzálního volebního práva napříč vyspělými státy, přestože většina kolonií stále zůstávala v rukou evropských velmocí.[14]

Významní političtí filozofové[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam politických filosofů.

Hlavní současné proudy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. DEUTSCH, Eliot; RONALD BONTEKOEI. A companion to world philosophies. [s.l.]: Wiley Blackwell, 1999. S. 183. (anglicky) 
  2. HSÜ, Leonard Shihlien. The political philosophy of Confucianism. [s.l.]: Routledge, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0-415-36154-5. S. xvii-xx. (anglicky) 
  3. a b SAHAKIAN, Mabel Lewis. Ideas of the great philosophers. [s.l.]: Barnes & Noble Publishing, 1993. Dostupné online. ISBN 978-1-56619-271-2. S. 59. (anglicky) 
  4. KRAUT, Richard. Aristotle: political philosophy. [s.l.]: Oxford University Press, 2002. Dostupné online. ISBN 978-0-19-878200-1. S. 3. (anglicky) 
  5. RADFORD, Robert T. Cicero: a study in the origins of republican philosophy. [s.l.]: Rodopi, 2002. Dostupné online. ISBN 978-90-420-1467-1. S. 1. (anglicky) 
  6. BOESCHE, Roger. The First Great Political Realist: Kautilya and His Arthashastra. [s.l.]: Lexington Books, 2002. Dostupné online. ISBN 0-7391-0401-2. S. 7. (anglicky) 
  7. KOETSIER, L. S. Natural Law and Calvinist Political Theory. [s.l.]: Trafford Publishing, 2004. Dostupné online. ISBN 978-1-4122-1440-7. S. 19. (anglicky) 
  8. COPLESTON, Frederick. A history of philosophy. [s.l.]: Continuum International Publishing Group, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0-86012-296-8. S. 346. (anglicky) 
  9. VALENTE, Claire. The theory and practice of revolt in medieval England. [s.l.]: Ashgate Publishing Ltd., 2003. Dostupné online. ISBN 978-0-7546-0901-8. S. 14. (anglicky) 
  10. DENGLEROVÁ, Denisa. Společenské vědy pro střední školy 3.díl. [s.l.]: [s.n.] 
  11. JOHNSTON, Ian. Lecture on Machiavelli's The Prince [online]. Malaspina University College, February 2002 [cit. 2007-02-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-02-18. (anglicky) 
  12. COPLESTON, Frederick. A history of philosophy. [s.l.]: Continuum International Publishing Group, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0-86012-296-8. S. 310–312. (anglicky) 
  13. BYRNE, James M. Religion and the Enlightenment. [s.l.]: Westminster John Knox Press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-664-25760-6. S. 1–2. (anglicky) 
  14. ASPALTER, Christian. Importance of Christian and Social Democratic movements in welfare politics. [s.l.]: Nova Publishers, 2001. Dostupné online. ISBN 978-1-56072-975-4. S. 70. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • J. Kis (vyd.), Současná politická filosofie: sborník textů anglosaských autorů 20. století. Praha: OIKOYMENH, 1997 - 501 s.; 21 cm ISBN 80-86005-60-7.
  • A. Swift, Politická filozofie: základní otázky moderní politologie. Praha: Portál, 2005 - 190 s. ISBN 80-7178-859-7.
  • K. Ballestrem, H. Ottmann, Politická filosofie 20. století. Praha: OIKOYMENH, 1993 - 302 s. ISBN 80-85241-52-8.
  • M. Hrubec, (vyd.), Demokracie, veřejnost a občanská společnost. Praha: Filosofia, 2004 - 272 s. ISBN 80-7007-211-3.
  • N. Fraserová, A. Honneth, Přerozdělování nebo uznání?. Praha: Filosofia, 2004 - 336 s. ISBN 80-7007-200-8.
  • A. Ferrara, Nedostatek soudnosti? Evropská a kosmopolitní otázka. Praha: Filosofia, 2007 - 138 s. ISBN 978-80-7007-257-8.
  • J. Rawls, Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995 - 361 s. ISBN 80-85605-89-9.
  • J. Rawls, Právo národů. Praha: Filosofia, 2009 - 222 s. ISBN 978-80-7007-302-5.
  • E. Kohák, Domov a dálava. Kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení. Praha: Filosofia, 2009 - 370 s. ISBN 978-80-7007-293-6.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]