Walter Benjamin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Walter Benjamin
Walter Benjaminfotografie z roku 1928
Walter Benjamin
fotografie z roku 1928
Narození 15. červenec 1892
Berlín
Německé císařstvíNěmecké císařství Německé císařství
Úmrtí 26. září 1940 (ve věku 48 let)
Portbou
ŠpanělskoŠpanělsko Španělsko
Povolání filosof, spisovatel, autor, překladatel a esejista
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Walter Bendix Schönflies Benjamin (15. července 1892, Berlín26. září 1940, Portbou, Španělsko) byl německý židovský literární kritik, filosof a překladatel (Balzac, Baudelaire, Marcel Proust atd.)

Příbuzenstvo
švagrová Hilde Benjamin
bratranec Gertrud Kolmar
bratranec Günther Anders

Život[editovat | editovat zdroj]

Walter Benjamin se narodil roku 1892 v Berlíně-Charlottenburgu v rodině bývalého bankéře a později starožitníka a obchodníka s uměním Emila Benjamina (1856–1926), jehož povolání ho velmi ovlivnilo v pozdějších statích a dílech, a jeho manželky Pauline (1869–1930) (rozené Schönflies) jako nejstarší ze tří dětí: měl bratra Georga (1895–1943) a sestru Doru (1901–1946).

V roce 1902 začal studovat na Kaiser-Friedrich-Gymnasiu v Berlíně-Charlottenburgu, kvůli chatrnému zdraví přešel v roce 1905 na reformovanou školu v obci Haubinda (dnes součást obce Westhausen) v Durynsku, kde strávil dva roky. Tam ho ovlivnil pedagog Gustav Wyneken. V roce 1907 se vrátil do Berlína. V roce 1910–1911 uveřejnil první texty v časopisu Der Anfang pod pseudonymem Ardor.

Po maturitě v roce 1912 nastoupil na Albert-Ludwigs-Universität ve Freiburgu, ale na konci letního semestru se opět vrátil do Berlína na Humboldtovu univerzitu, kde pokračoval ve studiu filosofie, německé literatury a dějin umění.

V té době byl Benjamin předsedou spolku „Svobodné studentstvo“ (Freie Studentenschaft). Tato organizace se ale přiklonila k německému válečnému heroismu, což Benjamina silně zklamalo a v roce 1915 toto hnutí opustil. V té době začal překládat Baudelaira. Pokračoval ve studiu na Ludwig-Maximilians-Universität v Mnichově, kde se setkal s Rilkem, Wenerem Kraftem, Felixem Noeggerathem a Gershomem Scholemem. V roce 1917 přešel Benjamin na universitu do Bernu. Téhož roku se oženil s Dorou Sophií Pollak (rozenou Kellner) (1890–1964), následujícího roku se jim narodil syn, Stefan Rafael (1918–1972). V roce 1919 Benjamin obhájil doktorskou disertaci „Pojem umělecké kritiky v německé romantice“ (Begriff der Kunstkritik in der Deutschen Romantik). V témže roce se poprvé setkal s Ernstem Blochem. Benjamin se vrátil s rodinou do Berlína, kde se mu nepodařilo získat zdroj obživy a žil z podpory rodičů. V roce 1921 publikoval stať „Ke kritice násilí“ (Zur Kritik der Gewalt). V roce 1920 se seznámil s Florensem Christianem Rangem. V roce 1922 založil časopis Angelus Novus. Walter a Dora Benjaminovi se rozešli v roce 1928. Další rok odešel Benjamin na universitu do Heidelbergu, kde zkoušel neúspěšně akademickou kariéru. Živil se literárními kritikami a překlady, trvale spolupracoval s časopisem Literarische Welt a s kulturní přílohou novin Frankfurter Zeitung. Práce pro časopisy mají vysokou úroveň, ale příjmy stačily jen k nejnutnější obživě.

Začal se zajímat o marxismus a komunismus a v roce 1924 začal číst Lenina. V témže roce otiskl Hugo von Hofmannsthal Benjaminovu stať „Goethova Spříznění volbou“ (Goethes Wahlverwandtschaften) v časopisu Neue Deutsche Beiträge. Společně s Ernstem Blochem strávil Benjamin několik měsíců na ostrově Capri, kde psal svou habilitační práci „Původ německé truchlohry“ (Ursprung des deutschen Trauerspiels). Tam se seznámil s litevskou divadelní herečkou a režisérkou Asjou Lācis. Osobní vztah zkrachoval, ale Benjamin byl ovlivněn ve svých politických názorech. V roce 1925 byla Benjaminova habilitační práce odmítnuta na frankfurtské universitě. Tím byla zmařena Benjaminova naděje na akademickou kariéru. V témže roce začíná překládat Marcela Prousta. V zimě 1926–1927 strávil dva měsíce v Moskvě.

V roce 1927 zahájil Benjamin práci na svém projektu „Pařížské pasáže“ (Das Passagen-Werk). Na tomto monumentálním a nedokončeném projektu pracoval až do své smrti. Psal první rozhlasové hry. V roce 1928 vydal spis „Jednosměrná ulice“ (Einbahnstrasse).

V roce 1929 proběhla dvě významná setkání: s Bertoltem Brechtem (se kterým ho seznámila Asja Lācis, v té době Brechtova asistentka) a s Theodorem W. Adornem. Adorno uspořádal seminář na téma Benjaminovy práce „Původ německé truchlohry“ (Ursprung des deutschen Trauerspiels) v době, kdy bylo akademickými kruhy ignorováno a přivedl Benjamina ke spolupráci s "Institutem pro sociální výzkum" (Institut für Sozialforschung), z něhož vzešla tzv. kritická teorie.

Památník Waltera Benjamina v Portbou od izraelského sochaře Dani Karavana

Po dvou letech odloučení se Benjamin v roce 1930 rozvedl se svou manželkou Dorou Sofií. Plánoval práci pro časopis Krise und Kritik spolu s Bernardem Brentanem, Brechtem a Iheringem. Aby se vyhnul represím NSDAP a SA, strávil v roce 1932 několik měsíců na Ibize. Pak se přestěhoval do Nice. Po Hitlerově nástupu k moci v roce 1933 se ukrýval u Bertolta Brechta v dánském Svendborgu a u své bývalé manželky v San Remu.

V březnu 1933 emigroval do Paříže. Doufal, že se jako znalec francouzské literatury uživí publicistickou činností. Nakonec žil v krajní nouzi, odkázán na podporu Institutu pro sociální výzkum. V Paříži také poznal další německé intelektuály, např. Hannah Arendt, Hermanna Hesse a Kurta Weilla. Publikoval v časopisech Maß und Wert, Cahiers du Sud, Orient und Occident, Das Wort. V Německu publikoval pouze pod pseudonymy. Začíná intenzivní korespondence s Gretel Adorno (Karplus).

V roce 1936 publikoval stať „Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti“ (Das Kunstwerk im Zeitalter seiner technischen Reproduzierbarkeit) v časopisu Institutu pro sociální výzkum (Zeitschrift für Sozialforschung). Stať Deutsche Menschen vyšla pod pseudonymem Detlef Holz v luzernském nakladatelství Vita Nova Verlag.

V roce 1937 pracoval Bejnamin na stati „Paříž Druhého císařství u Baudelaira“ (Das Paris des Second Empire bei Baudelaire), potkal Georga Batailla a stal se členem „Collège de Sociologie“ (1937–1939). V roce 1938 naposledy navštívil Brechta v jeho dánském exilu. Stejného roku Hitler odebral německé občanství osobám židovského původu. Benjamin byl internován na tři měsíce v internačním táboře v Clos St. Joseph u Nevers. Zde po večerech přednášel za cigarety nebo za tužku.

Benjaminův hrob v katalánském Portbou

V roce 1940 byl Benjamin na přímluvu přátel z internačního tábora propuštěn. Po návratu do Paříže psal „Teze k filosofii dějin“ (Geschichtsphilosophische Thesen). V červnu byla napadena Francie a Benjamin prchal spolu se sestrou Dorou na jih do Lurd. Gestapo zabavilo jeho knihy a písemnosti z jeho bytu v Paříži. Část písemností se podařilo Benjaminovým přátelům ukrýt v pařížské Bibliothèque Nationale. V srpnu získal zásluhou Maxe Horkheimera americké vízum. Benjamin chtěl uprchnout přes Španělsko do Portugalska a dále do USA.

Když se vážně nemocen ocitl 26. září 1940 na francouzsko-španělské hranici, byla tato momentálně uzavřena. Benjamin v zoufalství spáchal v noci z 26. na 27. září sebevraždu. Kolem jeho smrti je však řada spekulací. Podle jiných zdrojů došlo k jeho smrti až po překročení španělské hranice ve městě Portbou. Také sebevražda je zpochybňována vzhledem k tomu, že byl pochován na katolickém hřbitově. Existuje též teorie o tom, že byl zavražděn stalinskými agenty.

Benjaminova pozůstalost byla rozptýlena. Část opatroval Theodor W. Adorno za války v USA a od roku 1947 ve Frankfurtu nad Mohanem. Druhou část uchoval Gershom Scholem v Jeruzalémě. Dokumentace, zabavená gestapem, byla během války částečně ztracena a zbytek byl Rudou armádou předán Ústřednímu německému archivu v Postupimi.

V letech 1990–1994 postavil izraelský sochař Dani Karavan památník Waltru Benjaminovi v Portbou.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • 1931 Kleine Geschichte der Photographie (Malé dejiny fotografie)

Dílo v češtině[editovat | editovat zdroj]

  • Výbor z díla I : Literárněvědné studie, Oikoymenh, Praha 2009, 335s., z: Walter Benjamin, Gesammelte Schriften, Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main, 1991 přeložil Martin Ritter, ISBN 978-80-7298-278-3
    • Dialog o religiozitě přítomnosti
    • Mravní výuka
    • Studentské autorské večery
    • Religiózní postoj nové mládeže
    • Dostojevského Idiot
    • Dvě básně Friedricha Hölderlina „Básníkova odvaha“ –„Ostýchavost“
    • Pojem umělecké kritiky v německé romantice
    • Goethova Spřízněni volbou
    • Anonce časopisu: Angelus Novus
    • K Proustovu obrazu
    • Literární dějiny a literární věda
    • Co je epické divadlo?
    • Paul Valéry
    • Franz Kafka
    • Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti
  • Výbor z díla II : Teoretické pasáže, Oikoymenh, Praha 2011, 331s., uspořádal a přeložil Martin Ritter, ISBN 978-80-7298-456-5
    • O jazyce vůbec a o jazyce lidském, K teorii jazyka, Truchlohra a tragédie, Význam jazyka v truchlohře a v tragédii, K fantazii, O malbě aneb znak a znamení, O programu nadcházející filosofie, K estetice, Úkol překladatele, K teorii poznání, Úvod [k Původu německé truchlohry], K teorii kritiky, [Člověk v rukopise], O mimetické schopnosti [2], K podobnosti, Saturnův prstenec aneb něco o železné konstrukci, N [Teorie poznání, teorie pokroku], K [Město snů a dům snů, sny o budoucnosti, antropologický nihilismus, Jung], I [Interiér, stopa], m [Zahálka], Paříž druhého císařství u Baudelaira, O pojmu dějin
  • Agesilaus Santander, výbor z díla, Herrmann a synové, Praha 1998, z: Walter Benjamin, Gesammelte Schriften, Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main, 1991 přeložil Jiří Brynda, ISBN 80-238-3716-8 (v knize neuvedeno)
    • Agesilaus Santander (1933)
    • O jazyce vůbec a o jazyce lidském (1916)
    • Štěstí antického člověka (1916)
    • O středověku (1916)
    • Osud a charakter (1919)
    • Ke kritice násilí (Zur Kritik der Gewalt, 1921)
    • Teologicko-politický fragment
    • Nauka o podobném
    • Metafyzika mládí (1913/14)
    • Život studentů (1914)
    • Surrealismus (Der Sürrealismus, 1929)
    • Zkušenost a chudoba (1933)
    • Autor jako producent (1934)
    • Berlínská kronika (po 1931, výběr)
    • Destruktivní charakter (1931)
    • Odhalený velikonoční zajíc aneb Malá nauka o skrývání (1932)
    • Vykopávání a vzpomínání
    • Větrná růžice úspěchu (1932)
    • Cesta k úspěchu ve třinácti tezích (1928)
    • Jednosměrná ulice (Einbahnstraße, 1928)
    • Protokoly k pokusům s drogami (1932)
    • Fragmenty k filosofii jazyka a kritice poznání (výběr z pozůstalosti)
    • Fragmenty k morálce a antropologii (výběr z pozůstalosti)
  • Dílo a jeho zdroj, Odeon, Praha 1979; překlad: Růžena Grebeníčková pod jménem Věra Saudková[1], výbor sestavila Růžena Grebeníčková;
    • Původ německé truchlohry (Ursprung des deutschen Trauerspiels), habilitační práce, připravována od 1916, psána 1925, vydána 1928;
    • Vyprávěč. Úvahy podnícené dílem Nikolaje Leskova (Der Erzähler. Betrachtungen zum Werk Nikolai Lesskows, 1936);
    • Goethova Spříznění volbou (Goethes Wahlverwandtschaften, 1924-1925);
    • Snový kýč (Traumkitsch, původní název Glosse zum Surrealismis), 1927
    • Karl Kraus, 1931;
    • K současnému společenskému postavení francouzského spisovatele (Zum gegenwärtigen gesellschaftlichen Standort des französischen Schriftstellers), časopisecky 1934
    • Paříž, hlavní město 19. století (Paris, die Hauptstadt des XIX. Jahrhunderts, 1935);
    • Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti (Das Kunstwerk im Zeitalter seiner technischen Reproduzierbarkeit, 1935-1936), poprvé otištěno francouzsky 1936;
    • O některých motivech u Baudelaira (Über einige Motive bei Baudelaire), 1939;
    • Dějinně filozofické teze (Geschichtsphilosophische Thesen, 1939), poprvé otištěno 1950;
    • Centrální park (Zentralpark), poprvé otištěno 1955;
  • BENJAMIN, Walter. Malé dějiny fotografie. In Karel Císař. Co je to fotografie?. Praha : Herrmann & synové, 2004. ISBN 80-239-5169-6. S. 9-19., původní název: Kleine Geschichte der Photographie (1931)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Růžena Grebeníčková na stránkách Slovník českéliteratury po roce 1945

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura v češtině[editovat | editovat zdroj]

  • Jaroslav Střítecký: Prameny naděje, in: Walter Benjamin: Dílo a jeho zdroj, Praha : Odeon, 1979,
  • Jiří Brynda: Saturnský hrdina v moderní kultuře, in: Walter Benjamin: Agesilaus Santander, Praha : Herrmann a synové, 1998
  • RITTER, Martin. Filosofie jazyka Waltera Benjamina. Praha : Filosofia, 2009. 282 s. ISBN 978-80-7007-301-8.  
  • GANDLER, Stefan. Proč anděl dějin hledí zpět?. Filosofický časopis. 2007, roč. 55, čís. 5, s. 645-671. Dostupné online. ISSN 0015-1831.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]