Walter Benjamin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Walter Benjamin
Walter Benjaminfotografie z roku 1928
Walter Benjamin
fotografie z roku 1928
Narození 15. červenec 1892
Berlín
Německé císařstvíNěmecké císařství Německé císařství
Úmrtí 26. září 1940 (ve věku 48 let)
Portbou
ŠpanělskoŠpanělsko Španělsko

Walter Bendix Schönflies Benjamin (15. července 1892, Berlín26. září 1940, Portbou, Španělsko) byl německý židovský literární kritik, filosof a překladatel (Balzac, Baudelaire, Marcel Proust atd.)

Příbuzenstvo
švagrová Hilde Benjamin
bratranec Gertrud Kolmar
bratranec Günther Anders

Život[editovat | editovat zdroj]

Walter Benjamin se narodil roku 1892 v Berlíně-Charlottenburgu v rodině bývalého bankéře a později starožitníka a obchodníka s uměním Emila Benjamina (1856–1926), jehož povolání ho velmi ovlivnilo v pozdějších statích a dílech, a jeho manželky Pauline (1869–1930) (rozené Schönflies) jako nejstarší ze tří dětí: měl bratra Georga (1895–1943) a sestru Doru (1901–1946).

V roce 1902 začal studovat na Kaiser-Friedrich-Gymnasiu v Berlíně-Charlottenburgu, kvůli chatrnému zdraví přešel v roce 1905 na reformovanou školu v obci Haubinda (dnes součást obce Westhausen) v Durynsku, kde strávil dva roky. Tam ho ovlivnil pedagog Gustav Wyneken. V roce 1907 se vrátil do Berlína. V roce 1910–1911 uveřejnil první texty v časopisu Der Anfang pod pseudonymem Ardor.

Po maturitě v roce 1912 nastoupil na Albert-Ludwigs-Universität ve Freiburgu, ale na konci letního semestru se opět vrátil do Berlína na Humboldtovu univerzitu, kde pokračoval ve studiu filosofie, německé literatury a dějin umění.

V té době byl Benjamin předsedou spolku „Svobodné studenstvo“ (Freie Studentenschaft). Tato organizace se ale přiklonila k německému válečnému heroismu, což Benjamina silně zklamalo a v roce 1915 toto hnutí opustil. V té době začal překládat Baudelaira. Pokračoval ve studiu na Ludwig-Maximilians-Universität v Mnichově, kde se setkal s Rilkem, Wenerem Kraftem, Felixem Noeggerathem a Gershomem Scholemem. V roce 1917 přešel Benjamin na universitu do Bernu. Téhož roku se oženil s Dorou Sophií Pollak (rozenou Kellner) (1890–1964), následujícího roku se jim narodil syn, Stefan Rafael (1918–1972). V roce 1919 Benjamin obhájil doktorskou disertaci „Pojem umělecké kritiky v německé romantice“ (Begriff der Kunstkritik in der Deutschen Romantik). V témže roce se poprvé setkal s Ernstem Blochem. Benjamin se vrátil s rodinou do Berlína, kde se mu nepodařilo získat zdroj obživy a žil z podpory rodičů. V roce 1921 publikoval stať „Ke kritice násilí“ (Zur Kritik der Gewalt). V roce 1920 se seznámil s Florensem Christianem Rangem. V roce 1922 založil časopis Angelus Novus. Walter a Dora Benjaminovi se rozešli v roce 1928. Další rok odešel Benjamin na universitu do Heidelbergu, kde zkoušel neúspěšně akademickou kariéru. Živil se literárními kritikami a překlady, trvale spolupracoval s časopisem Literarische Welt a s kulturní přílohou novin Frankfurter Zeitung. Práce pro časopisy mají vysokou úroveň, ale příjmy stačily jen k nejnutnější obživě.

Začal se zajímat o marxismus a komunismus a v roce 1924 začal číst Lenina. V témže roce otiskl Hugo von Hofmannsthal Benjaminovu stať „Goethova Spříznění volbou“ (Goethes Wahlverwandtschaften) v časopisu Neue Deutsche Beiträge. Společně s Ernstem Blochem strávil Benjamin několik měsíců na ostrově Capri, kde psal svou habilitační práci „Původ německé truchlohry“ (Ursprung des deutschen Trauerspiels). Tam se seznámil s litevskou divadelní herečkou a režisérkou Asjou Lācis. Osobní vztah zkrachoval, ale Benjamin byl ovlivněn ve svých politických názorech. V roce 1925 byla Benjaminova habilitační práce odmítnuta na frankfurtské universitě. Tím byla zmařena Benjaminova naděje na akademickou kariéru. V témže roce začíná překládat Marcela Prousta. V zimě 1926–1927 strávil dva měsíce v Moskvě.

V roce 1927 zahájil Benjamin práci na svém projektu „Pařížské pasáže“ (Das Passagen-Werk). Na tomto monumentálním a nedokončeném projektu pracoval až do své smrti. Psal první rozhlasové hry. V roce 1928 vydal spis „Jednosměrná ulice“ (Einbahnstrasse).

V roce 1929 proběhla dvě významná setkání: s Bertoltem Brechtem (se kterým ho seznámila Asja Lācis, v té době Brechtova asistentka) a s Theodorem W. Adornem. Adorno uspořádal seminář na téma Benjaminovy práce „Původ německé truchlohry“ (Ursprung des deutschen Trauerspiels) v době, kdy bylo akademickými kruhy ignorováno a přivedl Benjamina ke spolupráci s "Institutem pro sociální výzkum" (Institut für Sozialforschung), z něhož vzešla tzv. kritická teorie.

Památník Waltera Benjamina v Portbou od izraelského sochaře Dani Karavana

Po dvou letech odloučení se Benjamin v roce 1930 rozvedl se svou manželkou Dorou Sofií. Plánoval práci pro časopis Krise und Kritik spolu s Bernardem Brentanem, Brechtem a Iheringem. Aby se vyhnul represím NSDAP a SA, strávil v roce 1932 několik měsíců na Ibize. Pak se přestěhoval do Nice. Po Hitlerově nástupu k moci v roce 1933 se ukrýval u Bertolta Brechta v dánském Svendborgu a u své bývalé manželky v San Remu.

V březnu 1933 emigroval do Paříže. Doufal, že se jako znalec francouzské literatury uživí publicistickou činností. Nakonec žil v krajní nouzi, odkázán na podporu Institutu pro sociální výzkum. V Paříži také poznal další německé intelektuály, např. Hannah Arendt, Hermanna Hesse a Kurta Weilla. Publikoval v časopisech Maß und Wert, Cahiers du Sud, Orient und Occident, Das Wort. V Německu publikoval pouze pod pseudonymy. Začíná intenzivní korespondence s Gretel Adorno (Karplus).

V roce 1936 publikoval stať „Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti“ (Das Kunstwerk im Zeitalter seiner technischen Reproduzierbarkeit) v časopisu Institutu pro sociální výzkum (Zeitschrift für Sozialforschung). Stať Deutsche Menschen vyšla pod pseudonymem Detlef Holz v luzernském nakladatelství Vita Nova Verlag.

V roce 1937 pracoval Bejnamin na stati „Paříž Druhého císařství u Baudelaira“ (Das Paris des Second Empire bei Baudelaire), potkal Georga Batailla a stal se členem „Collège de Sociologie“ (1937–1939). V roce 1938 naposledy navštívil Brechta v jeho dánském exilu. Stejného roku Hitler odebral německé občanství osobám židovského původu. Benjamin byl internován na tři měsíce v internačním táboře v Clos St. Joseph u Nevers. Zde po večerech přednášel za cigarety nebo za tužku.

Benjaminův hrob v katalánském Portbou

V roce 1940 byl Benjamin na přímluvu přátel z internačního tábora propuštěn. Po návratu do Paříže psal „Teze k filosofii dějin“ (Geschichtsphilosophische Thesen). V červnu byla napadena Francie a Benjamin prchal spolu se sestrou Dorou na jih do Lurd. Gestapo zabavilo jeho knihy a písemnosti z jeho bytu v Paříži. Část písemností se podařilo Benjaminovým přátelům ukrýt v pařížské Bibliothèque Nationale. V srpnu získal zásluhou Maxe Horkheimera americké vízum. Benjamin chtěl uprchnout přes Španělsko do Portugalska a dále do USA.

Když se vážně nemocen ocitl 26. září 1940 na francouzsko-španělské hranici, byla tato momentálně uzavřena. Benjamin v zoufalství spáchal v noci z 26. na 27. září sebevraždu. Kolem jeho smrti je však řada spekulací. Podle jiných zdrojů došlo k jeho smrti až po překročení španělské hranice ve městě Portbou. Také sebevražda je zpochybňována vzhledem k tomu, že byl pochován na katolickém hřbitově. Existuje též teorie o tom, že byl zavražděn stalinskými agenty.

Benjaminova pozůstalost byla rozptýlena. Část opatroval Theodor W. Adorno za války v USA a od roku 1947 ve Frankfurtu nad Mohanem. Druhou část uchoval Gershom Scholem v Jeruzalémě. Dokumentace, zabavená gestapem, byla během války částečně ztracena a zbytek byl Rudou armádou předán Ústřednímu německému archivu v Postupimi.

V letech 1990–1994 postavil izraelský sochař Dani Karavan památník Waltru Benjaminovi v Portbou.

Dílo v češtině[editovat | editovat zdroj]

  • Výbor z díla I : Literárněvědné studie, Oikoymenh, Praha 2009, 335s., z: Walter Benjamin, Gesammelte Schriften, Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main, 1991 přeložil Martin Ritter, ISBN 978-80-7298-278-3
    • Dialog o religiozitě přítomnosti
    • Mravní výuka
    • Studentské autorské večery
    • Religiózní postoj nové mládeže
    • Dostojevského Idiot
    • Dvě básně Friedricha Hölderlina „Básníkova odvaha“ –„Ostýchavost“
    • Pojem umělecké kritiky v německé romantice
    • Goethova Spřízněni volbou
    • Anonce časopisu: Angelus Novus
    • K Proustovu obrazu
    • Literární dějiny a literární věda
    • Co je epické divadlo?
    • Paul Valéry
    • Franz Kafka
    • Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti
  • Výbor z díla II : Teoretické pasáže, Oikoymenh, Praha 2011, 331s., uspořádal a přeložil Martin Ritter, ISBN 978-80-7298-456-5
    • O jazyce vůbec a o jazyce lidském, K teorii jazyka, Truchlohra a tragédie, Význam jazyka v truchlohře a v tragédii, K fantazii, O malbě aneb znak a znamení, O programu nadcházející filosofie, K estetice, Úkol překladatele, K teorii poznání, Úvod [k Původu německé truchlohry], K teorii kritiky, [Člověk v rukopise], O mimetické schopnosti [2], K podobnosti, Saturnův prstenec aneb něco o železné konstrukci, N [Teorie poznání, teorie pokroku], K [Město snů a dům snů, sny o budoucnosti, antropologický nihilismus, Jung], I [Interiér, stopa], m [Zahálka], Paříž druhého císařství u Baudelaira, O pojmu dějin
  • Agesilaus Santander, výbor z díla, Herrmann a synové, Praha 1998, z: Walter Benjamin, Gesammelte Schriften, Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main, 1991 přeložil Jiří Brynda, ISBN 80-238-3716-8 (v knize neuvedeno)
    • Agesilaus Santander (1933)
    • O jazyce vůbec a o jazyce lidském (1916)
    • Štěstí antického člověka (1916)
    • O středověku (1916)
    • Osud a charakter (1919)
    • Ke kritice násilí (Zur Kritik der Gewalt, 1921)
    • Teologicko-politický fragment
    • Nauka o podobném
    • Metafyzika mládí (1913/14)
    • Život studentů (1914)
    • Surrealismus (Der Sürrealismus, 1929)
    • Zkušenost a chudoba (1933)
    • Autor jako producent (1934)
    • Berlínská kronika (po 1931, výběr)
    • Destruktivní charakter (1931)
    • Odhalený velikonoční zajíc aneb Malá nauka o skrývání (1932)
    • Vykopávání a vzpomínání
    • Větrná růžice úspěchu (1932)
    • Cesta k úspěchu ve třinácti tezích (1928)
    • Jednosměrná ulice (Einbahnstraße, 1928)
    • Protokoly k pokusům s drogami (1932)
    • Fragmenty k filosofii jazyka a kritice poznání (výběr z pozůstalosti)
    • Fragmenty k morálce a antropologii (výběr z pozůstalosti)
  • Dílo a jeho zdroj, Odeon, Praha 1979; překlad: Růžena Grebeníčková pod jménem Věra Saudková[1], výbor sestavila Růžena Grebeníčková;
    • Původ německé truchlohry (Ursprung des deutschen Trauerspiels), habilitační práce, připravována od 1916, psána 1925, vydána 1928;
    • Vyprávěč. Úvahy podnícené dílem Nikolaje Leskova (Der Erzähler. Betrachtungen zum Werk Nikolai Lesskows, 1936);
    • Goethova Spříznění volbou (Goethes Wahlverwandtschaften, 1924-1925);
    • Snový kýč (Traumkitsch, původní název Glosse zum Surrealismis), 1927
    • Karl Kraus, 1931;
    • K současnému společenskému postavení francouzského spisovatele (Zum gegenwärtigen gesellschaftlichen Standort des französischen Schriftstellers), časopisecky 1934
    • Paříž, hlavní město 19. století (Paris, die Hauptstadt des XIX. Jahrhunderts, 1935);
    • Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti (Das Kunstwerk im Zeitalter seiner technischen Reproduzierbarkeit, 1935-1936), poprvé otištěno francouzsky 1936;
    • O některých motivech u Baudelaira (Über einige Motive bei Baudelaire), 1939;
    • Dějinně filozofické teze (Geschichtsphilosophische Thesen, 1939), poprvé otištěno 1950;
    • Centrální park (Zentralpark), poprvé otištěno 1955;

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Růžena Grebeníčková na stránkách Slovník českéliteratury po roce 1945

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura v češtině[editovat | editovat zdroj]

  • Jaroslav Střítecký: Prameny naděje, in: Walter Benjamin: Dílo a jeho zdroj, Praha : Odeon, 1979,
  • Jiří Brynda: Saturnský hrdina v moderní kultuře, in: Walter Benjamin: Agesilaus Santander, Praha : Herrmann a synové, 1998
  • RITTER, Martin. Filosofie jazyka Waltera Benjamina. Praha : Filosofia, 2009. 282 s. ISBN 978-80-7007-301-8.  
  • GANDLER, Stefan. Proč anděl dějin hledí zpět?. Filosofický časopis. 2007, roč. 55, čís. 5, s. 645-671. Dostupné online. ISSN 0015-1831.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu