Vladimir Iljič Lenin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vladimir Iljič Uljanov
Lenin roku 1920
Lenin roku 1920
Ve funkci:
8. listopadu 1917 – 21. ledna 1924
Předchůdce pozice vytvořena
Nástupce Alexej Rykov

Ve funkci:
17. listopadu 1903 – 21. leden 1924
Předchůdce pozice vytvořena
Nástupce Josif Stalin

Narození 22. dubna 1870

Ruské impérium Simbirsk, Ruské impérium

Úmrtí 21. leden 1924 (53 let)
Sovětský svaz Gorki, Sovětský svaz
Občanství Ruské impérium, Sovětský svaz a Ruská sovětská federativní socialistická republika
Politický subjekt Ruská sociálně demokratická dělnická strana
Komunistická strana Sovětského svazu
Choť Naděžda Krupská
Rodiče Ilja Uljanov a Marie Alexandrovna Blank
Vzdělání

Petrohradská státní univerzita

Podpis Vladimir Iljič Lenin, podpis
Commons Владимир Ильич Ленин
Další významy jsou uvedeny v článku Lenin (rozcestník).

Vladimir Iljič Uljanov (rusky: zvuk Влади́мир Ильи́ч Улья́нов), který přijal přezdívku Lenin (Ле́нин), (10. / 22. dubna 1870 v Simbirsku (dnes Uljanovsk) – 21. ledna 1924 Gorki u Moskvy), byl komunistický politik a revolucionář, vůdce bolševické strany, první předseda vlády SSSR a teoretik leninismu, který definoval jako adaptaci marxismu v období imperialismu.

Všeobecně je označován za zakladatele komunistického Sovětského svazu. Stál v čele bolševické revoluce roku 1917 v Rusku, poté byl do roku 1922 nejvyšším představitelem Sovětského svazu.

Pseudonym[editovat | editovat zdroj]

Některé své spisy publikoval pod pseudonymem Nikolaj Nikolajevič Lenin.[1] Existuje řada teorií o původu jeho jména a on sám nikdy neprozradil, proč si je vybral. Není vyloučeno, že si jméno „Lenin“ zvolil na důkaz opozice vůči Georgiji Plechanovovi,[zdroj?] který používal pseudonym Volgin, podle řeky Volhy. Uljanov si zvolil Lenu, která je delší a teče opačným směrem. Přestože se zdá, že měl Plechanov v dotyčném období života na Lenina velký vliv, věrohodnost vysvětlení je diskutabilní.

Jméno Vladimir Iljič Lenin patrně vzniklo spojením jmen V. I. Uljanov a N. N. Lenin.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Dětství a dospívání[editovat | editovat zdroj]

Vladimir Uljanov (Lenin) - snímek pravděpodobně z roku 1887


Lenin se narodil v ruském Simbirsku jako syn Ilji Nikolajeviče Uljanova (18311886), bohatého ruského gymnaziálního ředitele a později státního rady, jenž usiloval o demokratizaci a vzdělání pro veškeré obyvatelstvo Ruska a vykonal mnohé pro vzdělání neruských etnik v oblasti Povolží, a jeho liberální ženy Marie Alexandrovny Blankové (18351916). Prarodiče z otcovy strany byli Kalmyci, babička jeho matky byla Volžská Němka luteránského vyznání a dědeček jeho matky byl žid konvertující ke křesťanství.[2] Sám Lenin byl pokřtěn jako pravoslavný Rus.

Lenin se pilně vzdělával v latině a řečtině. Do jeho dospívání zasáhly dvě tragédie: roku 1886 mu zemřel otec na mozkovou mrtvici, a následující rok, 8. května 1887 byl popraven jeho starší bratr Alexandr Uljanov za účast při atentátu na cara Alexandra III. Tato událost Lenina radikalizovala[3] a koncem roku 1887 byl po čtyřech měsících studia vyloučen z právnické fakulty Kazaňské univerzity pro účast ve studentských protestech[3] a vypovězen pod neveřejný policejní dozor do vesnice Kokuškino. Zde se seznamuje s Hegelovými díly, díky čemuž získal ponětí o dialektické metodě, což mu pomohlo lépe pochopit Marxovu teorii. Práva dostudoval dálkově na univerzitě v Petrohradě a roku 1891 získal povolení vykonávat právnickou profesi.

Revolucionář[editovat | editovat zdroj]

Leninův snímek z prosince 1895
Leninova rodina

Krátce po svém příjezdu do Petrohradu roku 1893 se místo obvyklého povolání zapojil do revolučního propagandistického hnutí a studia marxismu,[4] stal se vůdcem místních marxistů a roku 1895 založil levicový „Svaz boje za osvobození dělnické třídy“, první zárodek radikální levicové marxistické strany v Rusku. V prosinci 1895 byl Lenin uvězněn a po 14 měsících poslán na tři roky do vyhnanství do sibiřské vesnice Šušenskoje.[4] O rok později za ním přijela do Šušenského i levicová aktivistka Naděžda Krupská, která se v červenci 1898 stala jeho manželkou a setrvala s ním do konce života.

V dubnu 1899 vydal Vývoj kapitalismu v Rusku.[5] Po návratu z vyhnanství roku 1900 odešel Lenin do emigrace. V tomto období vydával levicový časopis Iskra (česky Jiskra) a řadu spisů a knih vztahujících se k revolučnímu hnutí.

Stal se vedoucí postavou extrémně levicového hnutí a byl aktivním členem Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (SDRSR) a roku 1903 se po rozchodu s menševiky stává vůdcem bolševické frakce.[3] Roku 1906 je zvolen do předsednictva SDRSR. Obecně lze říci, že Lenin vedl radikální frakci SDRSR (kterou nazval bolševickou - většinovou) a i v jejím rámci představoval radikála prosazujícího extrémní postoje, pokud šlo o kázeň ve straně. Již v této době (ač dosud v menšině) opakovaně ignoroval ta rozhodnutí strany, se kterými nesouhlasil. Proti svým odpůrcům bojoval tvrdě a nemilosrdně, většinou bez usmiřování. Viktor Černov (vůdce eserů) jej označil za člověka „s pravdou v kapse“, s pravdou, kterou musí mít za všech okolností. Roku 1907 se z bezpečnostních důvodů přesunuje do Finska. Následně cestuje po Evropě a účastní se mnoha levicových setkání a aktivit, včetně Zimmerwaldské konference roku 1915. V té době byl sledován carskou tajnou policií i soukromým detektivem, kterého si najali jeho političtí odpůrci.[3] Když Inessa Armandová emigrovala z Ruska a usadila se v Paříži, setkala se zde s Leninem a jinými bolševiky žijícími zde v exilu. Inessa Armandová se pak stala Leninovou milenkou.[6] Lenin se v exilu snažil získat finanční podporu pro revoluční činnost, což se dařilo díky jeho spolubojovníkovi - revolucionářovi Alexandru Izrailovi Lazarevičovi (zvanému též "Helphand" či "Pavrus"). Ten dokonce pro revoluční činnost v Rusku postupně získával od roku 1915 finanční částky i od Berlínského ministerstva financí.[7] Němci totiž věřili, že pokud padne carský režim v Rusku, nebudou muset s Ruskem nadále válčit, a uvolněné vojáky budou moci přesunout z východní fronty na západ.[7]

V roce 1917 Lenin přestával věřit, že se dožije porážky carské vlády.[6] Svržení cara Mikuláše II. v únoru 1917 exilové revolucionáře šokovalo, protože se odehrálo bez nich.[6] Podle Lenina se tehdy moci v Rusku ujala buržoazie. Rozhodl tedy, že se revolucionáři zkusí vrátit do Petrohradu a udělat revoluci socialistickou.[6] 9. dubna 1917 vyrazil (spolu s dalšími revolucionáři a také Armandovou) vlakem ze Švýcarska přes Švédsko do Petrohradu. Vagón měl právo exteritoriality a na německém území ho střežili němečtí vojáci.[8] Císař Vilém II. Pruský očekával, že Lenin svojí revolucí paralyzuje bojeschopnost ruské armády a ukončí válku na východní frontě.[8] V Leninovi pak viděl jen relativně bezvýznamnou postavu, která brzy poté ztratí moc.[zdroj?]

Do Petrohradu Lenin dorazil 16. dubna 1917,[8] stává se zde vedoucím představitelem bolševického hnutí a publikuje Dubnové teze [1]. Později dorazil též další revolucionář Lev Trockij, stal se Leninovou pravou rukou, ale mezi oběma muži byly často spory ohledně metod boje.[8] V květnu 1917 Lenin vytvořil čtyřčlenné užší vedení strany, známé jako politické byro, ve složení Lenin, Zinověv, Kameněv a Stalin, který se tak poprvé dostal k moci.[9] Po neúspěšném červencovém dělnickém povstání byl na jeho vůdce vydán zatykač, Kameněv a Trocký byli zatčeni, Lenin uprchl do Finska.[9] Vrací se v říjnu 1917, využívá slabosti Kerenského vlády a začíná intenzivně připravovat revoluci, kterou nakonec pod heslem „Všechnu moc sovětům“ uskutečnil počátkem listopadu (tzv. Velká říjnová socialistická revoluce). Vzniklo tak Sovětské Rusko. Své představy o vládě vyjádřil v eseji „Stát a revoluce“ [2], v níž se vyslovil pro novou formu vlády založenou na existenci dělnických rad, nebo sovětů.

Prvními dekrety sovětské moci byly Dekret o míru, který vyzýval všechny válčící strany k ukončení války, a Dekret o půdě, jenž dával miliónům bezzemků půdu, na které léta pracovali.

Hlava Sovětského státu[editovat | editovat zdroj]

Lenin s Kameněvem roku 1922
Socha Lenina v Kyjevě; památníky V. I. Lenina se dodnes nacházejí na mnoha místech bývalého Sovětského svazu

8. listopadu 1917 je Lenin zvolen předsedou rady lidových komisařů. Tváří v tvář hrozbě německé invaze usiloval Lenin o podepsání okamžité mírové smlouvy. Jiní bolševičtí vůdci, jako například Bucharin, obhajovali pokračování války jako prostředku podněcujícího revoluci v Německu. Lev Trockij, jenž vedl vyjednávání, obhajoval kompromis v podobě mírové smlouvy pouze v případě nulových územních nároků obou stran.

Po kolapsu vyjednávání zahájilo Německo rozsáhlou invazi, v jejímž důsledku ztratilo Rusko obrovská území na západě. V důsledku těchto událostí došlo k posílení Leninových pozic v bolševické straně a v březnu 1918 Lenin nařídil svým emisarům přijmout německý návrh na ukončení války (tzv. Brestlitevský mír), aby tak splnil slib, který pomohl jeho straně k moci, a zároveň se mohl soustředit na domácí problémy.

Nyní konečně mohl začít organizovat to, bez čeho podle něj nemohla žádná revoluce dospět k pozitivnímu výsledku: teror jakobínského stylu. Za tímto účelem nechal již dříve zřídit Čeku, znovu zavedl krátce před tím zrušený trest smrti a prosadil popravy „nepřátelských elementů“ bez soudu jako standard. Obhajoval to takto: „Jestliže nemůžeme zastřelit bělogvardějského sabotéra, jaká je to potom velká revoluce?“[10] Tímto způsobem bylo naloženo také s celou carskou rodinou - „popraven“ bez soudu byl car, jeho manželka a všech pět dětí, dále osobní lékař rodiny a služebnictvo, které jim zbylo. Neexistuje důkaz, že by se tak stalo na základě jeho přímého rozkazu, ovšem jisté je, že toto řešení podporoval (opakovaně v minulosti navrhoval vyhlazení celého rodu Romanovců) a že bylo v souladu s jeho instrukcemi. Někteří historici poukazují na to, že je nanejvýš nepravděpodobné, že by se někdo opovážil popravit cara a jeho rodinu bez jeho vědomí nebo alespoň předběžného souhlasu.

Dzeržinskij (uprostřed) nese Leninovu rakev. Za ním je Sapronov a po pravici Kameněv
Soubor:Lenin buhar.jpg
Karikatura Lenina od Bucharina

Téhož roku, dne 30. srpna byl zastřelen náčelník Petrohradské Čeky Mojsej Urickij. Lenin se o této události dozvěděl v Michelsonově továrně, kde měl proslov (jak je důležité bojovat proti československým legionářům). Poté došel k autu, kde ho obklopil hlouček žen. V tu chvíli třeskly tři výstřely. Lenin byl zasažen do klíční kosti a zčásti do plíce. Atentátnicí byla členka strany Eserů Fanny Kaplanová.[4] Ta byla 3. září popravena.

Roku 1919 vznikla z Leninovy iniciativy Komunistická internacionála, která mu měla sloužit k rozšíření revoluce do dalších zemí. Rudá armáda expandovala do sousedních zemí a její úspěšné tažení Polskem dávalo naději na spojení se nejen s maďarskou, ale i s německou a francouzskou revolucí. Krátce před bitvou u Varšavy poslal Lenin vzkaz italským komunistům, že je třeba bezodkladně připravit revoluci v Itálii, která by usnadnila Rudé armádě cestu do Itálie a Říma poté, kdy bude sovětizováno Československo, Polsko a Maďarsko. Tyto plány ovšem přišly vniveč poté, kdy byla Rudá armáda v bitvě u Varšavy rozdrcena. Lenin sám tím byl velmi rozhořčen, nicméně bral to pouze jako odklad nevyhnutelného. Pevně věřil, že co nevyšlo nyní, vyjde později, neboť je to vědecky předpovězená nutnost.

V roce 1920 na jeho příkaz SSSR jako první stát na světě zlegalizoval umělé potraty po celou dobu těhotenství.[zdroj?]

Leninova poslední fotografie, 1923

V roce 1921 nechal Lenin brutálně potlačit vzpouru kronštadtských námořníků a několik rolnických povstání. Poté vydal sérii brutálních rozkazů, které udělaly z poprav bez soudu standardní metodu.[zdroj?] V roce 1922 vydal směrnice pro boj s církvemi, zejména pak s pravoslavnou církví, v nichž nařídil odstranit cenné věci z kostelů a vyzval přitom k vraždění kněží (z Leninových instrukcí Čece: „Čím větší množství reakcionářských kněží a reakcionářské buržoazie bude v této záležitosti zastřeleno, tím lépe.“[11]) Když se objevily protesty proti popravám a krutému zacházení zejména s dětmi, Lenin poznamenal: „Ať psíčci buržoazní společnosti… poštěkávají a kňourají nad utracením každého nežádoucího štěněte. My kácíme velký starý prales.“[12]

V ekonomické politice prosazoval kolektivizaci [zdroj?] a tvorbu kolchozů [zdroj?], elektrifikaci Ruska a přestavbu průmyslu. Jako relativně úspěšný lze zhodnotit pouze projekt elektrifikace, zbytek skončil katastrofou a vedl ke zbídačení Sovětského svazu.[zdroj?] Lenin musel nakonec přistoupit na politiku tzv. NEPu (povolení určité formy drobného ekonomického podnikání), aby zabránil úplnému zhroucení ekonomiky, a zcela odstoupil od kolektivizace.

26. května 1922 ranila Lenina první mozková mrtvice.[4] Předpokládá se, že již v té době trpěl syfilidou v pokročilém stadiu[13]. Částečně se po iktu sice zotavil, ale neustále si stěžoval na nedostatek duševního klidu a jeho psychika byla zřejmě vážně narušena. Přesto stále zastával (oficiálně i fakticky) vedoucí úlohu ve státu až zhruba do prosince 1922, kdy se jeho stav opět zhoršil. Mezi prosincem a březnem roku 1923 sepsal tzv. závěť (Dopis sjezdu), ve které mimo jiné varoval před Stalinem. V březnu dostal další mrtvici, po níž už z něj zbyla pouze lidská troska. Zemřel 21. ledna 1924.

Leninovo tělo bylo nabalzamováno a dodnes je vystavováno v Leninově mauzoleu v Moskvě.

Leninovi nástupci[editovat | editovat zdroj]

Po smrti Lenina usilovali tito muži o absolutní moc v Sovětském svazu:[14]

Nakonec se prosadil Stalin, který posléze nechal všechny své odpůrce fyzicky zlikvidovat.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Co dělat? (1902) – konkrétní návrhy revoluční organizace a strategie
  • Materialismus a empirioktiticismus (1909) – filosofický spis, teorie poznání (gnozeologie), dialektický materialismus; polemika s dobovou filosofií Ernsta Macha
  • Imperialismus, nejvyšší stádium kapitalismu (1916) – spis, podle kterého kapitalismus přišel do své závěrečné fáze, ve které vládnou monopoly a finanční kapitál a dochází k rozdělení světa mezi největší kapitalistické země; tuto fázi Lenin nazval imperialismus
  • Stát a revoluce (1917) – „marxistické učení o státě a úkolech proletariátu v revoluci“, údajná obrana Marxe a Engelse proti sociálnědemokratickým reformistům (zejména Karl Kautsky)
  • Dětská nemoc „levičátství“ v komunismu (1920) – komunistická strategie, kritika části komunistů, členů Třetí Internacionály

Citáty[editovat | editovat zdroj]

Komunista, který nedokázal, že umí sjednocovat a nenápadně řídit práci odborníků tím, že vnikne do podstaty věci a podrobně ji zkoumá, takový komunista často jen škodí. Takových komunistů máme mnoho a já bych jich dal celé tucty za jediného buržoazního odborníka, svědomitě studujícího a ovládajícího svůj obor.
— O normách stranického života, únor 1921
Obáváme se přílišného rozšíření strany, neboť do vládní strany se nevyhnutně snaží vetřít kariéristé a darebáci, kteří by si zasloužili, aby byli postříleni.

Naposledy jsme široko otevřeli dveře strany jen dělníkům a rolníkům v ty dny (v zimě 1919), kdy Juděnič byl na několik verst od Petrohradu a Děnikin v Oriole (asi 350 verst od Moskvy), tj. kdy sovětské republice hrozilo strašné, smrtelné nebezpečí a kdy dobrodruzi, kariéristé, podvodníci a vůbec nestálé živly nemohli nijak počítat s výhodnou kariérou.

— květen 1920
Alespoň polovice našich komunistů neumí bojovat, nemluvě o těch, což boji překážejí … ukazuje se, že vyloučíme z naší strany na 100 000 lidí. Někteří tvrdí, že to bude kolem 200 000, a ti co to říkají, se mi více líbí.
— Druhý všeruský sjezd, říjen 1921
My, kdož stojíme v čele, víme, že srdce naše i píle naše jsou otroky doby své.
— Sněm komunistické strany, 1922
Okamžitě zatkněte Kogana, člena Kurského ústředního nákupního úřadu, za to, že odmítl pomoci 120 hladovějícím dělníkům z Moskvy a poslal je pryč s prázdnýma rukama. Nechť je to všude publikováno, v novinách i letácích. Ať všichni členové Ústředního nákupního úřadu a potravinových organizací vědí, že formální a byrokratické chování vůči pomoci hladovějícím dělníkům bude tvrdě trestáno, v nutných případech i zastřelením!
—  rozkaz kurské sekci tajné policie CEKY od Lenina, 1919
I oni vědí, že my víme, co nepřítel náš je. A imperialisté na hodnotách našich nelpí a ani nespí.
— Ze zápisů Leninova tajemníka I. Petrovova - nedatováno

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. V českých vydáních Leninových spisů lze nalézt příslušné fotokopie titulních listů.
  2. Lenin's Jewish roots confirmed [online]. Ynetnews, 2011-05-24, [cit. 2011-05-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c d Pacner 2012, s. 17-20
  4. a b c d Pacner 2012, s. 43-44
  5. http://www.marxists.org/archive/lenin/works/1899/devel/index.htm
  6. a b c d PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha : Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 13-14.  
  7. a b Pacner 2012, s. 14-16
  8. a b c d Pacner 2012, s. 21-23
  9. a b Pacner 2012, s. 23-27
  10. Vladislav Moulis: Běsové ruské revoluce, Dokořán 2002; ISBN 80-86569-07-1 (str. 44)
  11. Vladislav Moulis: Běsové ruské revoluce, Dokořán 2002; ISBN 80-86569-07-1 (str. 49)
  12. Vladislav Moulis: Běsové ruské revoluce, Dokořán 2002; ISBN 80-86569-07-1 (str. 49-50)
  13. C. J. Chivers (June 22, 2004). "A Retrospective Diagnosis Says Lenin Had Syphilis". The New York Times. Retrieved January 5, 2012.
  14. http://www.exampleessays.com/viewpaper/70533.html

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Vladislav Moulis, Běsové ruské revoluce, Dokořán 2002 (ISBN 80-86569-07-1)
  • Vladimír Liberda, Otec totalitarizmu/[překlad Luďka Kratochvílová]. – 3. vyd., slov. verze 1. – Opava : Optys, 1993. – 106 s.ISBN 80-85819-02-3
  • Arnošt Kolman, "Zaslepená generace", Host, 2005, str. 128-133, ISBN 80-7294-148-8
  • Alexandr Jakovlev, Rusko plné křížů/[překlad Jana Červenková, Milan Jungmann]. – 1. vyd., nakl. Doplněk, edice Knihy dokumenty, 2008. – 226 s.ISBN 978-80-7239-211-7
  • Dmitrij Volkogonov, Lenin: počátek teroru/[překlad Ladislav Smutek]. - 1. vyd., nakl. Dialog Liberec, 1996, 398 s., ISBN 80-238-0621-1

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

předseda Rady lidových komisařů
Předchůdce:
Alexandr Kerenskij
jako předseda ruské prozatimní vlády
26. říjen 191721. leden 1924
Vladimir Iljič Lenin
Nástupce:
Alexej Rykov
jako nejvyšší představitel SSSR však Josif Stalin