Lena

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Možná hledáte: lena (odrůda révy vinné).
Lena
řeka u Jakutska
řeka u Jakutska
Základní informace
Délka toku 4480 km
Plocha povodí 2 490 000 km²
Průměrný průtok 17 000 m³/s
Světadíl Asie

1640 m n. m.
Ústí
moře Laptěvů
0 m n. m.
Protéká
RuskoRusko Rusko (Irkutská oblast, Sacha)
Úmoří, povodí
Severní ledový oceán, moře Laptěvů
Lena watershed.png
mapa povodí řeky

Lena (rusky Лена, jakutsky Өлүөнэ[1] nebo Улахан-Юрях[2] což znamená velká řeka) je řeka na východní Sibiři v Rusku (Irkutská oblast, Sacha). Délka řeky činí 4480 km. Odvodňuje území o rozloze 2,49 milionů km². Patří mezi největší ruské veletoky a do první desítky nejdelších světových řek. Ruské jméno řeky vzniklo pravděpodobně zkomolením eveneckého názvu Elu-ene, což doslova znamená velká řeka.

Průběh toku[editovat | editovat zdroj]

Řeka se dělá na tři hlavní úseky

Horní tok[editovat | editovat zdroj]

Pramení v západních svazích pohoří Bajkalský hřbet, pouhých 7 km od Bajkalského jezera nedaleko osady Kačug v nadmořské výšce 1640 m.[3] Odsud teče úzkým hluboce zaříznutým údolím rychlým spádem. Prudké skalnaté svahy nad břehy se tyčí do výšky až 300 m. Šířka údolí se mění od 1 až 2 km do 10 km. Místy se údolí zužuje na 200 m a nazývá se čelisti ("щёки"). Nejznámějším takovým místem je Pjanyj byk 237 km pod Kirenskem, při ústí Kirengy.

Střední tok[editovat | editovat zdroj]

Od soutoku s Vitimem se řeka rozšiřuje a na březích nad ní vystupují velké skály, vysoké až 300 metrů. K dalšímu výraznému rozšíření pak dochází pod ústím Oljokmy. Šířka koryta dosahuje 1 km a údolí 30 km, přičemž podél řeky se nachází úval s množstvím nevelkých jezer. Mezi ústím Oljokmy a Podkrovskem se dolina zužuje a lemují ji svislé silně členěné vápencové skály často podivuhodných tvarů (např. Lenské stolby). Až k Jakutsku řeka protéká mírnou pahorkatinou. Na středním toku přijímá zprava Vitim, Velký Patom, Oljokmu s Čarou a Aldan a zleva Ňuju.

Dolní tok[editovat | editovat zdroj]

Za Jakutskem pod ústím Aldanu vtéká do Středojakutské nížiny. Dolina se opět rozšiřuje na 20 až 25 km a říční úval dosahuje šířky 7 až 15 km a obsahuje mnoho jezer a bažin. Koryto je rozvětvené a možnosti lodní dopravy nestálé. Hloubka řeky dosahuje 16 až 20 m. V části dolního toku u vesnice Bulun, kde řeka protéká mezi Charaulaskými horami a Čekanovského krjažem se dolina zužuje na 2 km a právě zde přijímá významný přítok Viljuj. Vlévá se u Tiksi do moře Laptěvů.

Delta[editovat | editovat zdroj]

Při ústí do moře Laptěvů vytváří rozsáhlou deltu o rozloze přibližně 30 000 km², která je členěna na téměř 150 ramen. Hlavní rameno je Trofimovské, které do moře odvádí 70 % vody. Pro vodní dopravu je nejvýznamnější Bykovské rameno o délce 106 km, které spojuje řeku se zátokou Tiksi. Další významné je také Oleňocké rameno. Nachází se zde přírodní rezervace Delta Leny.

Přítoky[editovat | editovat zdroj]

Přítoky Leny jsou například řeky Kirenga, Aldan, Džardžan nebo Viljuj.

Povodí[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Povodí Leny.

Větší část povodí se nachází v oblastech všeobecného rozšíření věčně zmrzlé půdy a je pokryta tajgou. Menší část severně od 71. rovnoběžky se nachází v pásmu lesotundry a tundry. Horní tok a značná část pravých přítoků se nachází v horských oblastech Přibajkalí, Zabajkalí a Aldanské vysočiny. Levá část povodí se nachází v Středosibiřské pahorkatině a nejníže položená je střední část povodí.

Vodní režim[editovat | editovat zdroj]

Hlavním zdrojem vody je tající sníh, který tvoří 50% a deště. Na podzemní vodu připadá 1 až 2% Charakteristické jsou vysoké změny vodního stavu, které činí na středním 10 až 15 m a na dolním toku až 18 m. V létě dochází k dešťovým povodním. V zimě je vodní stav nejnižší. Podle vodnosti zaujímá 2. místo mezi ruskými řekami po Jeniseji. Průměrný roční průtok v ústí činí 17 000 m³/s, největší 200 000 m³/s a nejmenší 366 m³/s. Nárůst průtoku směrem k ústí zachycuje tabulka:

místo vzdálenost od ústí velikost povodí průměrný roční průtok
nad ústím Kirengy  ? km  ? km² 480 m³/s
u ústí Vitimu  ? km  ? km² 1700 m³/s
u ústí Oljokmy  ? km  ? km² 4500 m³/s
u ústí Aldanu  ? km  ? km² 6800 m³/s
u ústí Viljuje  ? km  ? km² 12 100 m³/s

Střední roční odtok do moře činí přibližně 540 km³, v čemž je obsaženo přibližně 12 Mt pevných částic a 41 Mt rozpuštěných látek. Kalnost nepřesahuje 50 až 60 g/m³. Mineralizace vody dosahuje 80 až 100 mg/l při vysokém stavu vody a 160 až 500 mg při nízkém stavu vody. Nejvyšší teploty dosahuje voda v červenci na horním toku 19 °С a na dolním toku 14 °С. Řeka je volná od ledu na jihu 5 až 6 měsíců v roce a na severu 4 až 5 měsíců. Zamrzá obvykle přibližně 10 dní po zamrznutí přítoků. Na horním toku zamrzá od konce října a na dolním někdy už od konce září. Rozmrzání se táhne do poloviny května na horním toku a do začátku června na dolním toku. Při jarním tání se tvoří ledové zátarasy a prudce se zvyšuje úroveň hladiny. Pro řeky v povodí Leny jsou typická náledí.

Využití[editovat | editovat zdroj]

Vodní doprava je možná od ústí do Usť-Kutu a dál do Žigalova pro lodě s malým ponorem. Do 20. století byla vodní doprava možná až do Kačugu, ale vzhledem ke klimatickým změnám výrazně poklesl průtok na jejím horním toku, osobní doprava tak začíná právě od Žigalova a nákladní až od Usť-Kutě, důležité křižovatky řeky s Bajkalsko-amurskou magistrálou. Provozuje se přibližně 160 dní v roce na horním toku a 120 dní v roce na dolním toku. Hlavní přístavy jsou Bulun, Žigansk, Jakutsk, Oljokminsk, Leněk, Vitim, Kirensk, Osetrovo (Usť-Kut) a Žigalovo. Dnes je největším centrem město Jakutsk, nacházející se zhruba uprostřed jejího toku. Z přítoků je vodní doprava možná na Kirenze, Viljuji, Vitimu, Oljokmě a Aldanu. V létě je na řece provozována pravidelná turistická doprava. Řeky v povodí Leny se vyznačují velkými zásobami vodní energie. Na Viljuji byla vybudována Viljujská vodní elektrárna a na Mamakanu Mamakanská vodní elektrárna. V povodí jsou naleziště zlata (Bodajbinské naleziště v povodí Vitimu a Aldanské naleziště), diamantů (v povodí Viljuje), uhlí (Lenské a Jihojakutské naleziště), zemního plynu, železné rudy, slídy, soli aj. Průmyslový rybolov je rozvinut na dolním toku a převážnou část úlovku tvoří síh muksun, coregonus sardinella, nelma obecná, síh omul, hlavatka sibiřská a mník jednovousý. Na horním toku se loví lenok sibiřský, lipan severní, jelec proudník, štika obecná, okoun říční.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Poprvé se Rusové k Leně dostali roku 1623, byla to skupina asi 40 kozáků. Rusové sice o řece věděli již dříve, od zajatých Evenků, ale až tehdy ji spatřili na vlastní oči. V roce 1632 bylo založeno Usť-kutské zimoviště a v roce 1632 Jakutský ostroh. V roce 1639 založil J. P. Chabarov v opevněné osadě Usť-Kut na dolním toku řeky solivar, později byl ale vyhnán dále na východ. Vědecký výzkum řeky a jejich přítoků byl zahájen účastníky 2. kamčatské expedice (1733-43). Další expedice se výzkumem oblasti zabývaly ve 20. letech 19. století (pod vedením P. F. Anžua), v letech 1873-75 (pod vedením A. L. Čekanovského) a v letech 1885-86 (pod vedením E. V. Tollja). V roce 1897 začaly pracovat vodní měřící stanice v Kirensku a Usť-Kuti a v roce 1899 v Jakutsku a Vitimu. V letech 19101915 prováděla Lenská část Správy vodních cest Amurského povodí kartografické práce. Z názvu řeky odvodil svůj pseudonym Vladimir Iljič Lenin, když jméno začal používat po potlačení stávky ve zlatých dolech ve městě Bodajbo v roce 1912. Expedice F. A. Matisena v letech 19191920 a N. I. Jevgenova v roce 1921 popsaly řeku od Jakutsku k ústí.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. podle sah.wikipedia.org
  2. podle VSE
  3. dřívější zdroje udávaly pramen v nadmořské výšce 1470 m, VSE uvádí jako pramen nevelké jezero v nadmořské výšce 930 m, odkud odtéká Velká Lena

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • (rusky) Kožov M. M., Sladké vodstvo východní Sibiře, Irkutsk 1950, (Кожов М. М., Пресные воды Восточной Сибири, Иркутск 1950)
  • (rusky) Muranov A. P., Největší řeky světa, Leningrad 1968, (Муранов А. П., Величайшие реки мира, Л., 1968)
  • (rusky) Zalogin B. S., Rodionov N. A., Oblasti ústí řek v SSSR, Moskva 1969, (Залогин Б. С., Родионов Н. А., Устьевые области рек СССР, М., 1969)
  • (rusky) Msstachov S. E., Řeka Lena, Jakutsk 1972, (Мсстахов С. Е., Река Лена, Якутск, 1972)
  • (rusky) Domanickij A. P., Dubrovina R. G., Isajeva A. I., Řeky a jezera Sovětského svazu, Leningrad 1971, (Доманицкий А.П., Дубровина Р. Г., Исаева А. И., Реки н озера Советского Союза, Л., 1971)
  • (rusky) V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Лена“.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]