Nikita Sergejevič Chruščov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nikita Sergejevič Chruščov
Никита Сергеевич Хрущёв
Nikita Sergejevič Chruščov
Nikita Sergejevič Chruščov
Ve funkci:
14. září 1953 – 14. října 1964
Předchůdce Josif Vissarionovič Stalin
Nástupce Leonid Iljič Brežněv

Ve funkci:
27. března 1958 – 14. listopadu 1964
Předchůdce Nikolaj Alexandrovič Bulganin
Nástupce Alexej Nikolajevič Kosygin

Narození 15. dubna 1894

Ruské impérium Kalinovka, Ruské impérium

Úmrtí 11. září 1971 (77 let)
Sovětský svaz Moskva, SSSR
Politický subjekt Komunistická strana Sovětského svazu
Děti Sergej Nikitič Chruščov
Podpis Nikita Sergejevič Chruščov, podpis
Ocenění Leninův řád, medaile Za vítězství nad Německem, Hrdina socialistické práce a Hrdina Sovětského svazu
Commons Никита Сергеевич Хрущёв
Příbuzenstvo
manželka Jefrosinija (1916–1919, zemřela)
manželka Marusja (1922, rozchod)
manželka Nina Kucharčuková (Chruščovová, 1923–1971, ovdověla
dcera Julija (1915)
syn Leonid (1917)
dcera Rada (1929)
syn Sergej (1935)
dcera Jelena (1937)
vnučka Nina Chruščovová
vnuk Nikita Chruščov
Chruščov se připravuje přednést projev v NDR

Nikita Sergejevič Chruščov (rusky: zvuk Никита Сергеевич Хрущёв, 15. dubna 189411. září 1971) byl sovětský politik a vůdce, který v letech 19531964 zastával funkci prvního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (ÚV KSSS) a v letech 1958 až 1964 post předsedy rady ministrů (premiéra) Sovětského svazu. Jeho vláda přinesla částečnou destalinizaci Sovětského svazu, podporu počátků sovětského kosmického programu a řadu relativně liberálních reforem v oblasti domácí politiky. Svými spolupracovníky byl odstaven od moci v roce 1964, kdy jej nahradil Leonid Brežněv.

Narodil se v ruské vesnici KalinovkaKurské gubernii. V mládí pracoval jako kovodělník a během Ruské občanské války působil jako politický komisař (politruk). S pomocí Lazara Kaganoviče postupně stoupal v sovětské hierarchii. Podporoval Stalinovy čistky a schválil tisíce zatčení. V roce 1939 jej Stalin poslal vládnout na Ukrajinu, kde pokračoval v čistkách. Během druhé světové války (v SSSR známé jako Velká vlastenecká válka) byl opět politrukem a působil jako prostředník mezi Stalinem a jeho generály. Byl přítomen krvavé obraně Stalingradu, na což byl po celý život hrdý. Po válce se vrátil na Ukrajinu, aby se později vrátil do Moskvy jako jeden ze Stalinových blízkých poradců.

Zapojil se do boje o moc, který vypukl po Stalinově smrti v roce 1953 a ještě téhož roku se stal jeho nástupcem. I přes svou někdejší blízkou spolupráci se Stalinem pronesl 25. února 1956 na XX. sjezdu KSSS na uzavřeném jednání projev Kult osobnosti a jeho důsledky, v němž poodhalil a odsoudil diktátorské praktiky svého předchůdce. Jeho vlastní domácí politika, jejímž cílem bylo zlepšení životů obyčejných občanů, byla často neefektivní, a to zejména v oblasti zemědělství. Doufaje v případné spolehnutí se na raketovou obranu, nařídil velké snížení rozpočtu konvenčních sil. Navzdory těmto škrtům je Chruščovova vláda považována za jedno z nejnapjatějších období studené války, které vyvrcholilo Karibskou krizí.

Po svém odstavení od moci byl penzionován a žil na venkovské dače poblíž Moskvy. Zemřel v roce 1971 na srdeční selhání.

Život[editovat | editovat zdroj]

Před nástupem k moci[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z rolnické rodiny a za ruské občanské války sloužil jako politický komisař v Rudé armádě. Poté, co získal jisté vzdělání v donbaské pobočce dělnické fakulty, stal se roku 1924 profesionálním sovětským aparátníkem. Od roku 1927 se zúčastnil všech sjezdů komunistické strany. Ve třicátých letech ho Lazar Kaganovič doporučil na místo obvodního stranického tajemníka v Moskvě, kde posléze provedl očistu aparátu od „pravicových úchylkářů“. Za odměnu ho roku 1934 zvolili do ústředního výboru.

Na vrcholu stalinských represí byl ustaven prvním tajemníkem Komunistické strany (bolševiků) Ukrajiny, kde se stranický aparát v důsledku zatýkání prakticky rozpadl. Roku 1939 následovalo i členství v politbyru, čímž zaujal pevné místo mezi novou sovětskou byrokratickou elitou.

Po válce ho Stalin povolal nazpět do Moskvy, aby vyvážil rostoucí vliv Georgije Malenkova, a on zde vystoupil s ideou revoluční přeměny venkova – s myšlenkou výstavby „agrokomplexů“, tj. venkovských továrenských sídel. Spíše si tím ale vysloužil kritiku.

První tajemník strany[editovat | editovat zdroj]

Když Stalin 5. března 1953 zemřel, zinscenoval pád šéfa bezpečnosti Lavrentije Beriji a krátce nato se stal prvním tajemníkem strany. V této funkci pomalu posiloval svou moc na úkor předsedy rady ministrů Malenkova, až se mu ho roku 1955 podařilo odstavit a nahradit svým spojencem Nikolajem Bulganinem.

Konec Stalinismu[editovat | editovat zdroj]

Na XX. sjezdu Komunistické strany SSSR v roce 1956 přednesl projev O kultu osobnosti a jeho důsledcích, v němž kritizoval Stalinovy zločiny. Projev byl natolik převratný, že tehdy nebyl publikován.[1] Dal také propustit miliony vězňů z gulagu, sovětské soustavy koncentračních táborů. Mnozí členové strany ho kvůli tomu odsoudili jako zrádce.

Spolu s dalšími začal opatrně uvolňovat tvrdý vojensko-policejní režim, což o něco později umožnilo obdobné uvolnění i v tehdejších sovětských satelitech. Neváhal však potlačit maďarské povstání v roce 1956, v němž viděl nebezpečný kontrarevoluční precedens. V roce 1957 odvrátil první pokus o puč proti své osobě, spiklence kolem Molotova, Malenkova a Kaganoviče však nenechal popravit.

Během své vlády v roce 1954 daroval Ukrajině poloostrov Krym při příležitosti 300 let od připojení Ukrajiny k Ruskému impériu.[2]

Chruščov a Kennedy v roce 1961

Zahraniční politika[editovat | editovat zdroj]

V zahraniční politice prosazoval politiku „koexistence“ kapitalismu a komunismu, a dostal se tak do konfliktu s maoistickou Čínou. Přes nesporné zásluhy o zmírnění totalitního režimu v Sovětském svazu zůstal po celý život věrný schématům marxisticko-leninské ideologie. Pevně věřil v konečné vítězství komunismu a v „socialistické vymoženosti“, což ho dovádělo k výrokům typu „My vás (tj. Západ) pohřbíme“ a podpoře levicových povstalců po celém světě. Proslul bušením botou do stolu v OSN při své návštěvě USA v říjnu 1960. Za jeho éry nastala tzv. karibská krize a byla zbudována Berlínská zeď. Pokus o zvýšení zemědělské produkce (rozorání celin) skončil neúspěšně.

Politický pád[editovat | editovat zdroj]

V říjnu 1964 jej zbavili moci přední zástupci sovětské nomenklatury, kteří se cítili ohroženi neustálými administrativními reformami a personálními přesuny za jeho vlády (touha po „stabilitě kádrů“). Po svém pádu byl obviněn z „voluntarismu“, „subjektivismu“ a „ukvapených řešení“. Za nového prvního tajemníka Leonida Brežněva veškeré pokusy o reformy ustrnuly až do poloviny osmdesátých let.

Odrazy v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nikita Khrushchev na anglické Wikipedii.

  1. Chruščovova řeč o Stalinovi byla tajná, ale jen chvíli
  2. ČTK; eie. Máme zkušenosti z roku 1968, s vojenskou intervencí nelze souhlasit, říká prezident Zeman. Ihned.cz [online]. 2014-03-01 [cit. 2014-03-02]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

první tajemník KSSS
Předchůdce:
Josif Vissarionovič Stalin (jako generální tajemník KSSS)
7. září 1953 - 14. říjen 1964
Nikita Sergejevič Chruščov
Nástupce:
Leonid Brežněv