Berlínská zeď
Berlínská zeď, postavená 13. srpna 1961, byla nejznámějším symbolem studené války, rozdělení Berlína, Německa a Evropy.
Obsah |
Pozadí [editovat]
Po skončení války bylo Německo na základě Jaltské dohody rozděleno do čtyř okupačních zón, Berlín pak do čtyř sektorů. Postupně dochází ke zvyšování napětí mezi mocenskými bloky:
- 23. června 1948 dochází k blokádě západních sektorů Berlína, trvající téměř jeden rok.
- 23. května 1949 je na území západních okupačních zón založena Německá spolková republika.
- 7. října 1949 je jako reakce na vyhlášení SRN založena Německá demokratická republika, sovětský sektor Berlína se stává jejím hlavním městem.
Těmito událostmi je rozdělení města fixováno politicky. V Berlíně platí i nadále čtyřmocenský status, což v praxi nemá žádného významu. Berlín je novou SRN jen s malými výjimkami považován za spolkovou zemi. Velký význam zde hraje skutečnost, že v době 1949 až 1961 území NDR opustily téměř tři miliony obyvatel, z velké části odborníci s dobrým vzděláním; většina se rozhodla opustit NDR přes Berlín, kde hranice probíhala středem města a nebyla tak snadno kontrolovatelná.
Stavba zdi [editovat]
Státní a stranické orgány NDR se pod tímto dojmem rozhodly provést opatření, která měla důsledkům útěku občanů zabránit. Ještě 15. července 1961 dementuje na své tiskové konferenci Walter Ulbricht jakékoliv úmysly hranici v Berlíně uzavřít. K rozhodnutí došlo zřejmě především z iniciativy N. S. Chruščova na setkání nejvyšších představitelů Varšavské smlouvy v Moskvě 3. až 5. srpna 1961. Dne 11. srpna 1961 schvaluje Lidová komora NDR moskevská usnesení a 12. srpna 1961 uzavírá ministerská rada NDR usnesení o nasazení ozbrojených sil země na hranicích v Berlíně a o jejich uzavření. Západní informační služby byly o plánech sovětského bloku informovány, byly však překvapeny jejich rychlým převedením do praxe.
V noci z 12. na 13. srpna 1961 obsadily ozbrojené síly NDR (armáda, policie, pohraniční stráž a jednotky podnikových milicí) hranice k Západnímu Berlínu a přerušily, nejdříve jen pomocí ostnatého drátu, spojení mezi východním a Západním Berlínem. Teprve o tři dny později, 16. srpna, vzhledem k absenci jakékoliv reakce z americké strany, začal být drát nahrazován zdí v pravém slova smyslu. V příštích měsících došlo k vybudování opevnění hranic mezi NDR a SRN, což upevnilo nepropustnost hranic mezi státy Východního bloku a okolními státy. Tyto hranice se i z toho důvodu označují jako „železná opona“.
Zeď pozůstávala z více částí. Vlastní zeď, jak je známá, ležela těsně na hranici k západním sektorům (vně byly asi dva metry pozemku, ještě patřícího k východnímu Berlínu). Tato zeď se skládala z betonových, asi 3,6 metru vysokých panelů. Na východní straně se pak nacházelo rozdílně široké pásmo, skládající se z různých ochranných pásů: ostnatý drát, pás pro psy, pro pohraniční stráž, různé (i protitankové) zátarasy, a další zeď směrem na východ. Každých několik set metrů stála strážní věž. V průběhu doby byla zeď neustále modernizována, jsou známy čtyři generace modelů. Domy, stojící přímo na východoberlínské straně zdi, byly většinou neobydlené, dveře a okna byly zazděny.
Zeď měla celkovou délku 165 km (45 km s hranicí Západního Berlína, 120 km čítala hranice mezi Západním Berlínem a Braniborskem).
Památná je návštěva prezidenta USA J. F. Kennedyho v Berlíně roku 1963, který svou řeč ukončil německy pronesenou větou „Ich bin ein Berliner!“ („Jsem Berlíňan!“).
Vývoj po uzavření hranice [editovat]
Během příštích dnů dochází k dramatickým pokusům o útěk. Na místech, kde zeď ještě není dostatečně vysoká nebo chráněná, respektive v domech, které stojí přímo u zdi a kde ještě nebyla zabetonována okna, se stovkám občanů podařil útěk do západních sektorů, často s nasazením vlastního života.
Povel k použití střelné zbraně sice existuje již od prvního dne, k jejich nasazení dochází až několik dnů později. K prvnímu známému případu zastřelení utečence došlo 24. srpna 1961 (k poslednímu 5. února 1989).
Během 28leté existence Berlínské zdi zde při pokusu o útěk zemřel značný počet občanů, často i v důsledku vykrvácení, protože východoněmecká pohraniční stráž nechala zraněné několik hodin v oblasti strážních pásů bez pomoci ležet.
Podle dnešních odhadů bylo za nepovolené opuštění republiky nebo pokus o něj (§ 213 trestního zákoníka NDR) odsouzeno kolem 75 000 občanů s tresty odnětí svobody do dvou let (v těžších případech do pěti let).
V jistém smyslu problematické bylo i používání hraničních přechodů mezi Západním Berlínem na straně jedné a Východním Berlínem resp. NDR na straně druhé. Přechodů sice existovalo značné množství, jejich užívání však bylo omezeno nejen účelem („tranzit do SRN“, „přechod na letiště“, „návštěva v druhé části města“ atd.), ale i občanstvím osob, které těchto přechodů směly užívat. Až na nečetné výjimky (přechod na Friedrichstraße, zde ovšem ne pěšky a také ne autem) tato omezení vedla k tomu, že dostal-li občan Západního Berlína návštěvu ze SRN či zahraničí a chtěl-li s ním navštívit Východní Berlín, bylo nutno použít rozdílných přechodů a na druhé straně se opět setkat.
Oběti zdi [editovat]
O počtu obětí, které při pokusu o překročení zdi přišly o život, se vedly a dodnes vedou spory a zdá se být i v budoucnosti obtížné dojít k jednoznačným závěrům: v análech NDR se tyto incidenty neobjevují. Celé téma je v Berlíně stále kontroverzní.
Berlínská prokuratura roku 2000 udala počet 86 prokazatelně usmrcených; v této době vychází Pracovní skupina 13. srpen (podle data stavby zdi) z nejméně 238 obětí[1], a očividně jiná kritéria používá Ústředí úřad pro vládní a spolkovou kriminalitu, který v té době uvedl 262 obětí[2] – jedná se očividně o zcela různá kritéria pro výpočet.[3] Pracovní skupina 13. srpen poté roku 2004 svůj odhad snížila na 190 obětí. Od roku 2005 se bádáním na tomto poli zabývá i Ústředí pro soudobý historický výzkum v Postupimi, které 13. srpna 2006 uveřejnilo dosavadní stav výzkumu: z dosud 268 evidovaných případů lze 125 považovat za prokázané smrtelné incidenty, 62 případů lze vyloučit, 81 případů není ještě jednoznačně vyřešeno.[4]
Všechna tato zveřejnění pokaždé zesílila i ve veřejnosti silnou kontroverzi o metodách a politickém pozadí výzkumu, o sympatiích či antipatiích a o vyrovnání se s minulostí.[5] Nejasnými přístupy k tomuto choulostivému tématu byl zpečetěn i pomník obětem zdi, který byl 31. října 2004 zřízen Pracovní skupinou 13. srpen na bývalém přechodu Checkpoint Charlie. Po mnoha protestech majitele pozemku a po diskusích a kompromisních návrzích na alternativní pomník byl 5. července 2005 odstraněn.
Pád Berlínské zdi [editovat]
| „ | Generální tajemníku Gorbačove, pokud usilujete o mír, o blahobyt v Sovětském svazu, o uvolnění, přijďte sem, k této zdi. Pane Gorbačove, otevřete tuto bránu. Pane Gorbačove, zbourejte tuhle zeď. |
“ |
| — Ronald Reagan v roce 1987 u Braniborské brány.[6] | ||
Pád Berlínské zdi 9. listopadu 1989 se odehrává stejně překvapivě jako její stavba. V posledních dnech své existence se východoněmecké stranické vedení zabývá diskusemi o nutných změnách, mimo jiné i diskusí o hranicích. Na tiskové konferenci 9. listopadu 1989, přenášené televizí, předčítá člen politbyra, Günter Schabowski, krátce před sedmou hodinou večer jakoby mimochodem ze svých poznámek usnesení ministerské rady, podle kterého jsou cesty i do západního zahraničí povoleny a mohou se uskutečnit přes všechny pohraniční přechody. Na otázku, od kdy toto usnesení vstupuje v platnost, odpovídá Schabowski, podle mého názoru „ihned“ (což, jak se později ukazuje, není správné, usnesení ještě nebylo schváleno).
V příštích hodinách dochází k hromadnému návalu na berlínských hraničních přechodech, kolem 11. hodiny večer východoněmecká pohraniční stráž kapituluje, a kolem půlnoci proudí desetitisíce Východoberlíňanů přes všechny přechody do Západního Berlína.
Procesy, zeď dnes [editovat]
Až do roku 1997 se konalo více tak zvaných „procesů se střelci na zdi“, jejichž obžalovaní byli zodpovědní za povely ke střelbě na prchající. K obžalovaným patřili i Erich Honecker, Egon Krenz, Willi Stoph a Erich Mielke.
Celkem bylo 35 obžalovaných zproštěno obžaloby, 44 jich bylo odsouzeno k podmíněnému odnětí svobody, 11 k odnětí svobody až do sedmi a půl let (mimo jiné i Egon Krenz).
Po pádu komunistického režimu došlo k rychlému odstranění veškerých relikvií staré doby. Tomuto osudu neušla ani Berlínská zeď. Jedinými většími souvislými zbytky jsou tzv. East Side Gallery na břehu Sprévy a dva malé úseky - první mezi Postupimským náměstím (Potsdamer Platz) a Checkpoint Charlie a druhý na Bernauer Straße. Postupně se vybudovala i označující dlážděná čára, kudy Berlínská zeď vedla.
O historii zdi (a útěků přes ni) je možno se přesvědčit v muzeu Dům na Checkpoint Charlie (Haus am Checkpoint Charlie), které existuje již od roku 1963 (nachází se na stejnojmenném bývalém přechodu Checkpoint Charlie).
Parodovaní politici [editovat]
Odkazy [editovat]
Poznámky [editovat]
- ↑ Arbeitsgemeinschaft 13. August, skupina spolupracuje těsně s muzeem Haus am Checkpoint Charlie
- ↑ Zentrale Ermittlungsstelle für Regierungs- und Vereinigungskriminalität (ZERV)
- ↑ viz [1] – všechny tři jmenované odhady s uvedením rozdílných kritérií
- ↑ Zentrum für zeithistorische Forschung (ZZF), Potsdam, dokumentaci viz na [2]
- ↑ viz Berliner Zeitung, 11. srpna 2006, dále DIE ZEIT, 61. ročník, č. 34, 17. srpna 2006, str. 5
- ↑ http://zahranicni.ihned.cz/c1-39005440-slavna-slova-prezidentu-usa-jsem-berlinan-a-gorbacove-zbourejte-tuhle-zed
Související články [editovat]
Externí odkazy [editovat]
- (německy) (anglicky) (francouzsky) Haus am Checkpoint Charlie
- Na vlastní kůži: Vyzkoušejte si únik přes Berlínskou zeď – iHned.cz
- (česky) Poutnik.cz - Hledání berlínské zdi
