Ronald Reagan

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ronald Wilson Reagan
Ronald Reagan
Ve funkci:
20. ledna 1981 – 20. ledna 1989
Viceprezident George H. W. Bush
Předchůdce Jimmy Carter
Nástupce George H. W. Bush

Ve funkci:
3. ledna 1967 – 7. ledna 1975
Předchůdce Edmund G. "Pat" Brown, Sr.
Nástupce Edmund Gerald "Jerry" Brown, Jr.

Narození 6. února 1911

Tampico, Illinois, USA

Úmrtí 5. června 2004 (93 let)
Bel Air, Kalifornie, USA
Národnost Američan USA
Občanství Spojené státy americké
Politický subjekt Republikánská strana
Choť (1) Jane Wyman (svatba 1940, rozvod 1948)
(2) Nancy Davis Reaganová (svatba 1952)
Rodiče Jack Reagan a Nelle Wilson Reagan
Děti Maureen Reagan, Michael Reagan, Patti Davis a Ron Reagan
Vzdělání

Eureka College

Zaměstnání Herec, politik
Náboženství Presbytarián
Podpis Ronald Reagan, podpis
Ocenění Čestný občan Berlína, rytíř Velkého kříže Řádu Lázně, Řád bílé orlice, Řád Bílého lva a Prezidentská medaile svobody
Commons Ronald Reagan

Ronald Wilson Reagan (6. února 19115. června 2004) byl 40. prezident Spojených států amerických (19811989) a 33. guvernér Kalifornie (19671975).

Předtím, než vstoupil do politiky, pracoval jako herec a byl také předsedou hereckých odborů.

Jeho prezidentství je často vnímáno jako počátek politické dominance Republikánské strany a amerického konzervatismu ve Spojených státech. Pro jeho prezidentství je charakteristická nová ekonomická politika, přezdívaná Reaganomika, a konfrontační zahraniční politika vůči Sovětskému svazu a komunistickému hnutí po celém světě.

Reagan porazil v prezidentských volbách drtivým poměrem úřadujícího prezidenta Jimmyho Cartera. Reagan získal 489 hlasů volitelů, zatímco Carter jen 49. Reagan se stal také, ve věku 69 let, nejstarším prezidentem zvoleným do úřadu. Byl prvním republikánem, který od roku 1888 dokázal porazit úřadujícího demokratického prezidenta a prvním kandidátem, který dokázal od roku 1932 porazit úřadujícího prezidenta bez ohledu na stranické příslušnosti. V roce 1984 se v prezidentských volbách utkal s demokratickým kandidátem Walterem Mondalem, kterého porazil ve všech volebních obvodech kromě Minnesoty a D.C. a získal přes 60 procent všech hlasů.

V roce 2004 zemřel ve svém domě v Bel-Air v Kalifornii ve věku 93 let na následky Alzheimerovy choroby, kterou trpěl několik let.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Mladý Reagan mezi lety 1920 - 1930

Ronald Reagan se narodil 6. února 1911 ve městě Tampico v Illinois. Byl druhým ze tří synů Johna Edwarda Reagana (18831941), irsko-amerického katolíka a Nelle Clyde Wilson (1883–1962), která měla předky skotského, kanadského a anglického původu a byla členkou "Disciples of Christ". Jeho starší bratr byl Neil Reagan (19081996). Jeho pradědeček z otcovy strany, Michael Reagan, přišel do Spojených států z Ballyporeenu v Irsku v polovině 60. let 19. století a zbytek jeho rodiny z otcovy strany z Irska emigroval také v průběhu 19. století. Před příchodem do Spojených států se jejich příjmení psalo Regan. Jeho pradědeček z matčiny strany, John Wilson, imigroval do Spojených států z Paisley ve Skotsku ve 40. letech 19. století a vzal si Jane Blue, Kanaďanku z Queensu v New Brusnwicku. Reaganova babička z matčiny strany, Mary Anne Elsey, se narodila Epsomu v Surrey v Anglii. Ačkoliv Reaganův otec byl katolík, Reaganova matka byla aktivní protestantka a Reagan byl vychováván podle učení „Disciples of Christ“ a navštěvoval církevní školu Eureka College.

Jeho otec byl pravděpodobně závislý na alkoholu[1] a často byl nezaměstnaný. Během světové hospodářské krize byl zaměstnán díky pracovnímu programu WPA, který byl součástí New Dealu[2]. Rodina krátce žila v Chicagu a v malých městech v severním Illinois. Reagan chodil do škol ve školním distriktu Mount Lebanon a na Dixon High School v Dixonu v Illinois. Tam začal rozvíjet svůj vypravěčský a herecký talent. Ten byl využit poprvé, když byl vybrán jako jeden z nováčků, kteří měli mít projev během nočního setkání před zahájením studentské stávky na Eureka College. V roce 1926 začal Reagan pracovat jako plavčík v Lowell Parku poblíž Dixonu. Je mu připisována záchrana 77 lidí během sedmi letních sézón, během kterých tam pracoval.

V roce 1932, po promoci na Eureka College (B.A. z ekonomie a sociologie), začal Reagan pracovat v rádiích WOC v Davenportu v Iowě a poté ve WHO v Des Moines jako komentátor baseballových zápasů Chicago Cubs, přičemž dostával jen strohé informace o hře přes telegraf a za použití své fantazie se snažil domyslet zbytek. Jednou během deváté směny došlo k poruše telegrafu a Reagan rychle improvizoval a vymyslel si fiktivní vývoj hry (ve kterém pálkaři obou týmů vyautovali několik nadhazovačů) dokud se spojení neobnovilo[3].

Hollywoodská filmová hvězda[editovat | editovat zdroj]

V roce 1937, když jel do Kalifornie, aby podával zprávy o jarním tréninku týmu Chicago Cubs, se Reagan zúčastnil kamerové zkoušky, díky které získal sedmiletý kontrakt u Warner Brothers. Jeho srozumitelný hlas, příjemné vystupování a atletická postava jej udělaly populárním u diváků. Ve většině filmů hrál vůdčí typy, začal s "béčkovými" filmy a postupně se propracoval až k "áčkovým".

Svou první roli získal v roce 1937 ve filmu Love Is On the Air. Do konce roku 1939 se objevil v devatenácti filmech. Před filmem Sante Fe Trail z roku 1940 hrál roli George „The Gripper“ Gippa ve filmu Knute Rockne, All American. Díky této roli získal přezdívku „the Gripper“, která jej provázela ve zbytku života. Reagan považoval za svůj nejlepší výkon roli ve filmu Kings Row (1942), ve kterém hrál mladíka, kterému byly amputovány nohy. Hlášku z filmu „Where's the rest of me?“ použil jako název své autobiografie. Mezi další Reaganovy filmy patří International Squadron, Tennessee's Partner, Hellcats of the Navy, This Is the Army, The Hasty Heart, Hong Kong, The Winning Team, Bedtime for Bonzo, Cattle Queen of Montana, Storm Warning, The Killers a Prisoner of War. Mezi jeho herecké partnerky patřily Jane Wymanová, Priscilla Laneová, Ann Sheridanová, Viveca Lindfors, Patricia Nealová, Barbara Stanwycková, Rhonda Flemingová, Ginger Rogersová, Doris Dayová, Nancy Davisová a Angie Dickinsonová. Reagan má svou hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy. V roce 1935 se stal armádním důstojníkem v záloze. V roce 1941 byl povolán do služby, ale kvůli astigmatismu byl uznán neschopným boje. Po útoku na Pearl Harbor byl Reagan přidělen k First Motion Picture Unit, která byla součástí letectva a dělala tréninkové a vzdělávací filmy, ve kterých mohl zužitkovat své filmové zkušenosti. V Hollywoodu zůstal až do konce války.

Ronald Reagan a jeho žena Nancy při natáčení jejího filmu Donovan's Brain, 1953

Na konci 50. let hrál Reagan ve stále méně filmech a přesunul se do televize, kde moderoval General Electric Theater. Reagan se objevil ve více než 50 televizních dramatech. V letech 19471952 a poté v letech 19591960 zastával funkci prezidenta Screen Actors Guild (SAG, hereckých odborů). Z moderátora a uměleckého poradce General Electric Theater se stal jejím producentem. Na konci 50. let vydělával Reagan asi 125 000 $ ročně (= přibližně 800 000 $ v roce 2006). Jeho poslední role jako profesionálního herce byla v populární show Death Valley Days, kterou moderoval a hrál v ní. Poslední film, který se promítal v kinech, The Killers, natočil v roce 1964 a šlo o remake dříve natočeného filmu podle povídky Ernesta Hemingwaye. Reagan ve filmu hrál vůdce gangu. Tento film, který byl původně plánován jen pro televizní vysílání, produkovala NBC, ale nakonec jej zcenzurovala, protože obsahoval násilí. Reaganovými hereckými kolegy ve filmu byli John Cassavetes, Lee Marvin a Angie Dickinson.

Ronald Reagan celkem ztvárnil během své kariéry 88 rolí[4].

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Ronald Reagan si 24. ledna 1940 vzal herečku Jane Wyman. V roce 1941 se jim narodila dcera Maureen, v roce 1945 adoptovali syna Michaela. Jejich druhá dcera, Christine, zemřela hned po narození, 26. června 1947. Rozvedli se 28. června 1948. Reagan je jediný americký prezident, který se rozvedl. Znovu se oženil 4. března 1952 s herečkou Nancy Davis. Jejich dcera Patti se narodila 21. října stejného roku. V roce 1958 se jim narodil syn Ron.

Začátky v politice[editovat | editovat zdroj]

Reagan byl původně demokrat, stoupenec Franklina D. Roosevelta a programu New Deal a celoživotní obdivovatel Rooseveltových vůdcovských schopností. Ještě na konci 40. let byl viditelným stoupencem Harryho S. Trumana. Ale jeho politické sympatie se změnily, když začal pociťovat, že se jeho strana začala měnit.

Ronald Reagan v reklamě na Borax

Jeho první velkou politickou rolí bylo vedení Screen Actors Guild, odborů reprezentujících hollywoodské herce, ale které byly podle jeho vyjádření infiltrovány komunisty. V této pozici svědčil před Komisí pro neamerické aktivity o údajném vlivu komunistů na filmový průmysl. V roce 1947 se on a jeho žena tajně sešli s agenty FBI, kterým udávali tzv. "podezřelé živly". Mezi herci, které údajně jmenovali, byli Larry Parks, Howard da Silva a Alexander Knox, kteří byli později předvoláni před komisi a zařazeni na černou listinu. Tato informace se dostala na veřejnost až v důsledku zákona o svobodném přístupu k informacím z roku 2002[5].

Později již zarytý antikomunista Reagan podporoval kandidatury Dwighta Eisenhowera (1952, 1956) a Richarda Nixona (1960), ale zůstával registrovaným členem demokratické strany. Během těchto let studoval Reagan pečlivě americkou historii, otce zakladatele Spojených států a ekonomiku volného trhu. Po přečtení Hayekovy knihy "Cesta do otroctví" získal přesvědčení, že socialismus byl hrozbou pro americký styl života. Po zvolení Johna F. Kennedyho, kterého Reagan označil za socialistu, prezidentem, se stal republikánem a v roce 1964 podporoval nominaci Barryho Goldwatera na prezidentského kandidáta Republikánské strany.

Reagan odhalil svou ideologickou motivaci, když prohlásil: "Otcové zakladatelé věděli, že vláda nemůže kontrolovat ekonomiku bez kontroly lidí. A věděli, že když se pro to vláda rozhodne, musí pro dosažení svého cíle použít sílu a donucení. Došli jsme k okamžiku rozhodnutí."[6]

"Neopustil jsem Demokratickou stranu, strana opustila mě," prohlašoval[7]. Reagan později ve své autobiografii "An American Life" vysvětloval, že Franklin D. Roosevelt varoval, že sociální programy mohou zničit pracovní etiku jako narkotika a že Roosevelt zrušil dočasné sociální programy, které měly pomoci zemi při hospodářské krizi poté, co byla krize zažehnána. Ale programy byly po Rooseveltově smrti obnoveny.

Kalifornským guvernérem[editovat | editovat zdroj]

V roce 1966 byl Reagan zvolen 33. guvernérem Kalifornie, když porazil Edmunda G. "Pat" Browna, který již předtím byl dvakrát zvolen. Reagan byl znovuzvolen v roce 1970, když porazil Jesse Unruha, ale o zisk třetího volebního období se již nepokusil. Úřadu se ujal složením přísahy 3. ledna 1967. Během svého prvního volebního období zmrazil přijímání nových úředníků, ale také schválil zvýšení daní, aby vyrovnal rozpočet. Reagan rychle umlčel tehdejší protestní hnutí. Během protestů v People's Parku v roce 1969 poslal 2200 členů Národní gardy do kampusu University of California. V projevu v dubnu 1970 prohlásil: "Jestli to má být masakr, ať je to teď. Appeasement není odpověď."[8]

S demokratem Bobem Morettim pracoval v roce 1971 na reformě sociálního systému. Reagan se také stavěl proti stavbě velké přehrady Dos Rios, která měla zatopit údolí s farmami amerických indiánů. Později se Reagan s rodinou vydal na letní výlet do pohoří Sierra Nevada, kde byla plánována stavba nové dálnice. Když tam byl, prohlásil, že nebude postavena. Jedním z nejvíce frustrujících problémů byl pro Reagana během jeho úřadování trest smrti. Profiloval se jako jasný stoupenec nejvyššího trestu, ale jeho snaha prosadit zákony zavádějící trest smrti byla zmařena, když kalifornský nejvyšší soud rozhodl v případu Lid vs. Anderson, že všechny tresty smrti uděleny před rokem 1972 jsou neplatné, ale rozhodnutí bylo brzy změněno díky ústavnímu dodatku. I přes podporu trestu smrti, udělil Reagan dvě milosti. Do roku 2006 nebyla v Kalifornii udělena už žádná milost odsouzenci k trestu smrti. Během Reaganova úřadování byl popraven jen jeden člověk a to Aaron Mitchell 12. dubna 1967 v plynové komoře v San Quentinu. K další popravě došlo v Kalifornii až v roce 1992. Když Symbionese Liberation Army unesla v Berkley Patty Hearst a požadovala distribuování jídla chudým, Reagan prohlásil, že by to byl dobrý moment pro propuknutí botulismu[9]. Když o výroku informovala média, omluvil se.

Reagan prosazoval rušení systému veřejných psychiatrických léčeben a navrhoval jejich nahrazení ubytováním a léčbou v komunitách, které neporušovaly lidská práva jako nedobrovolné hospitalizace. Komunitní střediska ale nikdy nebyla adekvátně financována ani Reaganem, ani jeho nástupci. Reagan byl silně ovlivněn klasickými liberály. Když byl v roce 1975 otázán, kteří ekonomové jej ovlivnili, odpověděl: "Bastiat a von Mises a Hayek a Hazlitt – jsem pro klasické ekonomy."[10]

Reagan byl prvním guvernérem, který používal pro pracovní cesty tryskáč. Kalifornie získala jednu z prvních vyrobených Cessen Citation. Její pilot, Bill Paynter, změnil své demokratické smýšlení v republikánské během šesti měsíců od chvíle, kdy poznal Reagana. Paynter často vyprávěl, že Reagan v televizi byl stejný jako Reagan ve skutečnosti, člověk, který dělal to, co říkal. Reagan se často ptal své posádky, zda by nebyl problém změnit letový plán, protože nechtěl, aby jeho spolupracovníci byli daleko od svých rodin při rodinných událostech.

Prezidentské kampaně[editovat | editovat zdroj]

1976[editovat | editovat zdroj]

Reagan se do prezidentské kampaně zapojil v roce 1968, jako člen hnutí „Zastavte Nixona“, které vedl tehdejší newyorský guvernér Nelson Rockefeller. Reaganovi se podařilo získat slib asi 600 delegátů, ale Richard Nixon jej rychle převálcoval a získal nominaci; Reagan navrhl kongresu nominovat jednomyslně Nixona.

V roce 1976 vyzval Reagan prezidenta Geralda Forda. Reagan se brzy profiloval jako konzervativní kandidát, podobně smýšlející organizace jako American Conservative Union se staly klíčovými komponenty jeho politické základny. Spoléhal na strategii, se kterou přišel manažer jeho kampaně John Sears, která se zakládala na rychlých výhrách v primárkách v několika státech, čímž měl být vážně poškozen začátek Fordovy kampaně, ale strategie brzy selhala. Chabý management a špatně naplánované projevy slibující přesun federálních pravomocí na státy, ale bez objasnění mechanismu jejich financování vedly k porážkám v New Hampshire a na Floridě. Reagan se dostal do kouta a potřeboval vyhrát, aby se v souboji udržel.

Reaganova pozice před primárkami v Severní Karolíně byla, že pokud nevyhraje, bude ven ze hry. Zaútočil na Forda kvůli Panamskému průplavu, détente se Sovětským svazem, autobusové dopravě školáků a na Kissingerovo působení na ministerstvu zahraničí. Reagan vyhrál se ziskem 53 %. Vyhrál také primárky ve velkých státech, v Texasu a Kalifornii, ale prohrál v Ohiu, Tennessee, Kentucky a Michiganu. Když se přiblížil kongres v Kansas City, zdálo se, že je Ford blízko vítězství díky liberálním kandidátům z New Yorku, New Jersey a Pennsylvánie. Reagan si uvědomil sílu liberálního a umírněného křídla ve straně a jako kandidáta na viceprezidenta si tedy vybral senátora Richarda Schweikera, aby Fordův náskok stáhl. Přesto Ford zvítězil, když obdržel 1187 hlasů a Reagan 1070. Reagan ve svém projevu zdůrazňoval nebezpečí jaderné války a morální nebezpečí, které představoval Sovětský svaz. Ačkoliv Reagan nominaci nezískal, při volbách obdržel 307 hlasů v New Hampshire, 388 ve Wyomingu a voliči z Washingtonu pro něj hlasovali při volbě prezidenta.

1980[editovat | editovat zdroj]

Výsledky amerických prezidentských voleb v roce 1980

V roce 1980 získal Reagan nominaci Republikánské strany na post prezidenta, poté, co vyhrál většinu primárek, ačkoliv na začátku kampaně prohrál v Iowě. Během kongresu navrhl Reagan na viceprezidenta Geralda Forda, ale ten se jím nakonec nestal. Místo toho si nakonec vybral svého oponenta z primárek, George H. W. Bushe, který měl značné mezinárodní zkušenosti.

Dne 4. srpna 1980 pronesl jako kandidát na prezidenta projev poblíž Philadelphie v Mississippi na výroční pouti Neshoba Country. Reagan nadchl dav, když řekl: "Věřím v práva států. Věřím, že jsme zdeformovali vyvážení mocí, když jsme dali federální vládě pravomoci, které jí podle ústavy neměly náležet." Pokračoval a slíbil, že "vrátí státům a místním vládám pravomoci, které jim náleží." Ve Philadelphii byli 21. června 1964 zavražděni tři aktivisté za lidská práva, James Chaney, Andrew Goodman a Michael Schwerner a Reaganovi kritici se domnívali, že Reagan vyslal publiku rasistický vzkaz. Řeč byla pronesena v souladu s jeho filosofií omezené vlády, ale kritici se domnívali, že si místo vybral tak, aby apeloval na bílé jižanské voliče. V biografii, kterou o Reaganovi napsal Edmund Morris stojí, že Reagan pevně podporoval nadvládu federální vlády. Reagan si myslel, že mnoho zákonů o občanských právech, které byly přijaty v 60. letech je zbytečných, protože je již chrání ústava. Reagan byl přesto zranitelný obviněními, nebo alespoň necitlivostí týkající se občanských práv černochů. Podle knihy Running on Race: Racial Politics in Presidential Campaigns se Carter pokusil obvinit Reagana z rasismu, ale obrátilo se to brzy proti Carterovi samotnému, když se jeden z nejvýznamnějších Carterových černých stoupenců, bývalý velvyslanec u OSN, Andrew Young pokusil vyburcovat černou opozici proti Reaganovi tvrzením, že pokud bude zvolen, bude "normální zabíjet negry". Tento ostrý výpad pravděpodobně ztratil Carterovi více bělochů, než získal černochů.

Prezidentská kampaň, kterou řídil William J. Casey, byla vedena ve stínu íránské krize s rukojmími a média každý den přinášela zprávy o neúspěšných Carterových snahách osvobodit rukojmí. Většina analytiků se shoduje, že tímto byla oslabena Carterova pozice a Reagan měl možnost zaútočit na jeho neefektivitu. Na druhou stranu, Carterova neschopnost si poradit s dvoucifernou inflací a nezaměstnaností, nevýrazným ekonomickým růstem, nestabilitou trhu s ropou vedoucí k dlouhým frontám před benzínovými stanicemi a slabost americké obrany možná měly na voliče ještě větší dopad. Během kampaně v roce 1976 přišel Carter s "indexem strádání", který zahrnoval nezaměstnanost a inflaci. Tento "index strádání" se během jeho volebního období neustále zhoršoval a Reagan toho v kampani využil. S respektem k ekonomii, řekl Reagan: "Bylo mi řečeno, že nemám používat slovo deprese. Dobře, řeknu vám definici. Recese je když váš soused ztratí práci, deprese je, když vy ztratíte práci. Obnova je, když Jimmy Carter ztratí svou práci."

Reaganovo vystupování v televizních debatách rozproudilo jeho kampaň. Zdál se být v pohodě, kritice z Carterovy strany se bránil poznámkami jako "a je to tu zase". Jeho nejvlivnější poznámkou ale byla závěrečná otázka k publiku v době raketově rostoucích cen a vysokých úrokových sazeb, "Máte se lépe než před čtyřmi lety?" Stejnou frázi poté používal i v kampani v roce 1984.

Prezidentství[editovat | editovat zdroj]

Reaganova administrativa
Úřad Jméno Období
Prezident Ronald Reagan 1981–1989
Viceprezident George H. W. Bush 1981–1989
Zahraničí Alexander Haig 1981–1982
  George P. Shultz 1982–1989
Finance Donald Regan 1981–1985
  James A. Baker III 1985–1988
  Nicholas F. Brady 1988–1989
Obrana Caspar Weinberger 1981–1987
  Frank C. Carlucci 1987–1989
Spravedlnost William F. Smith 1981–1985
  Edwin A. Meese III 1985–1988
  Richard L. Thornburgh 1988–1989
Vnitro 'James G. Watt] 1981–1983
  William P. Clark, Jr. 1983–1985
  Donald P. Hodel 1985–1989
Obchod Malcolm Baldrige 1981–1987
  C. William Verity, Jr. 1987–1989
Práce Raymond J. Donovan 1981–1985
  William E. Brock 1985–1987
  Ann Dore McLaughlinová 1987–1989
Zemědělství John Rusling Block 1981–1986
  Richard E. Lyng 1986–1989
Zdravotnictví Richard S. Schweiker 1981–1983
  Margaret Heckler 1983–1985
  Otis R. Bowen 1985–1989
Školství Terrell H. Bell 1981–1984
  William J. Bennett 1985–1988
  Lauro Cavazos 1988–1989
Bydlení Samuel Pierce, Jr. 1981–1989
Doprava Drew Lewis 1981–1982
  Elizabeth Hanford Doleová 1983–1987
  James H. Burnley IV 1987–1989
Energetika James B. Edwards 1981–1982
  Donald P. Hodel 1982–1985
  John S. Herrington 1985–1989

První období[editovat | editovat zdroj]

Pokus o atentát[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Atentát na Ronalda Reagana.
Chaos před washingtonským hotelem Hilton, kde se John Hinckley Jr. pokusil zavraždit prezidenta Reagana

Dne 30. března 1981 byl Reagan, jeho tiskový mluvčí James Brady a dva policisté postřeleni vyšinutým Johnem Hinckleym, Jr. Střela minula Reaganovo srdce o méně než palec a zasáhla jej do levé plíce, což mu asi zachránilo život. Reagan z legrace řekl chirurgům: "Doufám, že jste všichni republikáni." (ačkoliv nebyli, odpověděl mu Dr. Joseph Giordano: "Dnes jsme všichni republikáni.").[11] Později své ženě řekl slavnou větu: "Miláčku, zapomněl jsem se skrčit." Reagan toho dne měl navštívit Philadelphii a sestře v nemocnici řekl: "Když se to tak vezme, raději bych byl ve Philadelphii."

Stávka letových dispečerů[editovat | editovat zdroj]

V roce 1981 začala stávka vyhlášená odbory letových dispečerů, čímž byl porušen zákon zakazující odborům zastupujícím státní zaměstnance stávkovat.[12] Reagan vyhásil na základě „Taft Hartley Act“ nouzový stav a v tiskové konferenci vyzval stávkující, aby se do 48 hodin vrátili do práce, jinak o ni přijdou.[13] Dne 3. srpna 1981 nechal Reagan vyhodit 11345 stávkujících dispečerů, kteří neuposlechli jeho výzvy.[14]

Reaganomika a ekonomická situace[editovat | editovat zdroj]

Když se Reagan ujal úřadu, byla inflace 11,83% a nezaměstnanost 7,1%. Reagan zavedl politiky zaměřené na nabídkovou stranu ekonomiky a chtěl stimulovat ekonomiku velkými daňovými škrty.[15][16] Zaměřil se na snahu omezit růst výdajů, snížit míru regulace a zavést měnovou politiku, která by měla snížit inflaci.[17] Snahou o snížení výdajů státního rozpočtu, ale také posílením výdajů na obranu a zároveň i snižováním daní se Reaganův přístup diametrálně lišil od přístupu jeho předchůdců. Ekonomická politika, přezdívaná "Reaganomika" se stala předmětem debat, přičemž její stoupenci poukazovali na to zlepšení klíčových ekonomických ukazatelů, kritici naopak poukazovali na rostoucí schodek státního rozpočtu. Reaganova politika "mír silou" vyústila v rekordní investice do obrany v období míru, když se v letech 19811985 výdaje na obranu zvýšily o 40 %.[18]

Během Reaganova prezidentství došlo ke značnému snížení daní z příjmu, například v nejvyšší příjmové skupině došlo k poklesu ze 70% na 28% během sedmi let[19], avšak celková suma vybraných peněz na daních z příjmů se zvýšila o 54% (28% při započítání inflace).[20] HDP se po propadu v roce 1982 zotavil a rostl za rok průměrně o 3,4%[21], což je však méně než poválečný průměr 3,6%.[22] Nezaměstnanost dosáhla vrcholu v roce 1982 hodnotou 9,2% a poté po celou dobu Reaganova prezidentství klesala[16], přičemž počet zaměstnaných se zvýšil o 16 milionů a také inflace výrazně poklesla.[23]

Reagan jmenoval Paula Volckera šéfem Fedu a v roce 1987 jej ve funkci nahradil Alan Greenspan. Někteří ekonomové, například Milton Friedman a Robert A. Mundell tvrdili, že Reaganova daňová politika posílila americkou ekonomiku a přispěla k ekonomickému boomu 90. let.[24] Jiní ekonomové, například Robert Solow, naopak tvrdí, že rozpočtové schodky byly hlavním důvodem, proč Reaganův nástupce George H. W. Bush nedodržel své volební sliby a zvýšil daně.[24]

Válka s drogami[editovat | editovat zdroj]

Reagan se ke konci svého prvního období rozhodl přitvrdit boj s drogami. Prohlásil, že drogy „ohrožují naši společnost“ a slíbil, že bude bojovat za školy a pracoviště bez drog, rozšíří protidrogovou péči, posílí vynucování protidrogových zákonů a zvýší společenské povědomí o drogách.[25][26] Dne 27. října 1986, již během svého druhého volebního období, podepsal zákon, který na boj s drogami přispěl 1,7 miliardou dolarů a určil tresty za drogové delikty, například za držení jednoho kilogramu heroinu byl pachatel odsouzen nejméně na deset let vězení.[27]

Zákon však byl kritizován, neboť údajně zaváděl rasové rozdíly mezi vězni a to kvůli rozdílům v tom, jak soudy posuzovaly crack a kokain.[27] Kritici také obviňovali Reaganovu administrativu, že udělala málo pro to, aby omezila dostupnost drog na ulicích.[28] Obhájci protidrogové politiky však argumentovali tím, že mezi adolescenty došlo k poklesu užívání drog.[29][30]

První dáma, Nancy Reagan, určila boj proti drogám jako jednu ze svých priorit a založila protidrogové sdružení „Just Say No“, které se zaměřovalo na odrazovaní mládeže od rekreačního užívání drog. Nancy Reagan navštívila 65 měst v 33 státech, aby zvedla povědomí o nebezpečí drog a alkoholu.[31]

Soudnictví[editovat | editovat zdroj]

Během kampaně v roce 1980 slíbil Reagan, že, pokud bude mít možnost, jmenuje do Nejvyššího soudu první ženu.[32] Již během prvního roku svého prezidentství se tato příležitost naskytla, když odstoupil Potter Stewart a Reaganem tak byla jmenována první žena, Sandra Day O'Connor. Během druhého volebního období jmenoval Williama Rehnquista předsedou a jmenoval soudce Antonina Scaliu. V roce 1987 však utrpěl politickou porážku, když Senát zamítl Reaganem navrženého Roberta Borka. Reagan následně navrhl Anthony Kennedyho, který byl Senátem potvrzen.

Libanon a Grenada[editovat | editovat zdroj]

Americké peacekeepingové jednotky umístěné v Bejrútu v rámci mnohonárodnostních sil během Libanonské občanské války byly napadeny dne 22. října 1983. Sebevražední útočníci zavraždili 241 amerických vojáků, čímž se tento den stal pro námořní pěchotu nejkrvavějším od bitvy o Iwo Jimu a pro americkou armádu od prvního dne ofenzívy Tet v rámci války ve Vietnamu. Reagan nazval útok zavrženíhodným a plánoval útok na kasárna v Baalbeku v Libanonu používané Íránskými revolučními gardami, které zde cvičily bojovníky Hizballáhu.[33][34] Ministr obrany Caspar Weinberger misi odvolal, neboť se obával, že by došlo k narušení vztahů s arabskými státy. Kromě nevýznamného ostřelování tedy nedošlo k žádné americké odvetě a mariňáci byli přesunuti na moře, kde nemohli být napadeni. Dne 7. února nařídil Reagan zahájit stahování z Libanonu. Stahování bylo dokončeno 26. února a zbytek mnohonárodnostních sil se stáhl do dubna.

Na Grenadě došlo v roce 1979 k puči, při kterém byla ustavena marxisticko-leninistická vláda s vazbami na SSSR a na Kubu. Vláda zahájila s kubánskou pomocí rozvoj armády a stavbu mezinárodního letiště. Dne 13. října 1983 se ujal moci Bernard Coard. Oficiální rezoluce OECS (Organisation of Eastern Caribbean States) vedla k americké invazi. Prezident Reagan také jako další důvody uvedl riziko sovětsko-kubánské vojenské výstavby na ostrově pro celou oblast Karibiku a nebezpečí, které údajně hrozilo stovkám amerických studentů na St. George's University. Dne 25. října 1983 byla zahájena invaze na Grenadu, první velká operace americké armády od Vietnamské války, následovalo několik dní bojů, které vedly k americkému vítězství.[35] Američané ztratili 19 mužů a 116 jich bylo zraněno.[36] V polovině prosince byla jmenována nová vláda a americké síly se stáhly.[35]

Prezidenská kampaň a volby 1984[editovat | editovat zdroj]

Výsledky amerických prezidentských voleb v roce 1984

Reagan přijal republikánskou nominaci v Dallasu v Texasu na vlně dobré nálady, která doprovázela zlepšující se ekonomickou situaci a úspěchy amerických sportovců na Olympijských hrách v Los Angeles v létě 1984. Reagan byl prvním americkým prezidentem, který zahájil Olympijské hry.[37]

Reaganovy šance na znovuzvolení se zvýšily, když na kongresu Demokratické strany pronesl Mondale řeč, kterou se sám o možnost vyhrát prakticky připravil. Řekl v ní: „Pan Reagan zvedne daně a já udělám to samé. On vám to neřekne. Já to teď udělal.“[38] Reagan podal slabý výkon v první debatě a mnoho lidí začalo pochybovat, zda ještě zvládne druhé volební období.[39] Dokázal se v kampani vzchopit a v druhé debatě již dominoval nad svým protikandidátem a stejně tak dominoval i průzkumům veřejného mínění. Při druhé debatě odpověděl na otázku týkající se jeho věku: „Nebudu z toho dělat téma své kampaně. Nehodlám v kampani poukazovat na mládí a nezkušenost svého protikandidáta,“ čímž si mezi diváky a také u svého protikandidáta vyvolal smích.[40][41]

V roce 1984 byl Ronald Reagan znovu zvolen prezidentem, když porazil Waltera Mondale ve 49 z 50 států, Mondale vyhrál jen v Minnesotě a v District of Columbia. Reagan získal takřka 60% všech hlasů, zatímco Mondale jen okolo 40%. Reagan tak získal hlasy rekordních 525 volitelů (z 538 možných).[42]

Druhé období[editovat | editovat zdroj]

Reagan složil přísahu pro druhé období 20. ledna 1985 neveřejně v Bílém domě. Veřejná ceremonie se uskutečnila o den později v Kapitolu, protože 20. leden připadl na neděli, kdy se veřejné obřady nekonají. 21. leden byl jedním z nejchladnějších dní v historii Washingtonu D. C. a proto se celá ceremonie odehrála uvnitř Kapitolu.

Dne 13. července 1985 prodělal Reagan operaci, při kterém mu byly z tračníku odstraněny polypy, čímž došlo poprvé k použití 25. dodatku Ústavy a viceprezident se tak na omezenou dobu stal úřadujícím prezidentem.[43] Dne 5. ledna 1987 prodělal Reagan operaci kvůli rakovině prostaty, což vyvolalo další obavy o jeho zdraví. V té době mu bylo 76 let.

V roce 1985 navštívili manželé Reaganovi hřbitov v Bitburgu v Německu, kde měl Reagan položit věnec. Někteří židovští představitelé jej za to kritizovali, neboť bylo zjištěno, že na hřbitově bylo pohřbeno také 47 příslušníků Waffen SS. Elie Wiesel přemlouval Reagana, aby hřbitov nenavštívil[44], ale Reagan oponoval, že by bylo špatné porušit slib, který dal Helmutu Kohlovi a nakonec tedy věnec položili za Reaganovy přítomnosti dva generálové ve výslužbě.[45]

Reaganova administrativa byla také kritizována za pomalý postup v boji s epidemií HIV/AIDS, který se změnil, až když se v roce 1985 dostala na veřejnost zpráva, že onemocněl slavný herec Rock Hudson. Do té doby se nakazilo asi 10 000 Američanů a 6 000 jich zemřelo.[46]

Imigrace[editovat | editovat zdroj]

V roce 1986 podepsal Reagan zákon, který zakazoval úmyslně zaměstnávat ilegální imigranty a požadoval po zaměstnavatelích, aby si nechali potvrdit právní postavení zaměstnávaných cizinců, ale také amnestoval asi 3 miliony imigrantů, kteří žili ve Spojených státech ilegálně nepřetržitě od 1. ledna 1982. Kritici však argumentovali, že sankce vyplývající ze zákona nebudou vymahatelné a zákon nijak ilegální přistěhovalectví nezastaví.[47] Poté, co byl během slavnostního obřadu u nově zrestaurované Sochy svobody zákon podepsán, Reagan prohlásil: „Tento zákon značně zlepší životy jedinců, kteří se teď musí skrývat ve stínu a nemají přístup k mnoha výhodám otevřené a svobodné společnosti. Brzy bude mnoho těchto mužů a žen moci vyjít na světlo, pokud se tak rozhodnou, stát se Američany.“[48]

Aféra Írán-Kontra[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Aféra Írán-Contras.

V roce 1986 bylo zjištěno, že Reaganova administrativa prodávala ilegálně zbraně Íránu a z výtěžku financovala Contras v Nikaragui. Írán byl však v té době na seznamu zemí podporujících terorismus a nebylo tedy možné tam exportovat zbraně.[49] Od tohoto postupu si administrativa slibovala, že docílí propuštění amerických rukojmí, kteří byli zadržováni v Libanonu. Aféra Írán-Contras byla největší americkou politickou aférou 80. let.[50] Reagan tvrdil, že o ničem neví a volal po nezávislém vyšetřování. Mezinárodní soudní dvůr konstatoval, že Spojené státy v Nikaragui porušily mezinárodní právo[51], protože se v rozporu s mezinárodními úmluvami a mezinárodní zvyklostí vměšovaly do vnitřních záležitostí jiného státu.

John Tower, Edmund Muskie a Brent Scowcroft byli jmenováni Reaganem, aby utvořili komisi, která má vyšetřit skandál. Konstatovali, že prezident neměl kompletní informace o programu a tudíž nelhal úmyslně americkému lidu. Byl však komisí kritizován za to, že na své podřízené dostatečně nedohlížel a neměl ponětí o jejich činnosti, čímž bylo umožněno financování Contras.[52] Zpráva, kterou vypracoval Kongres tvrdila: „Pokud prezident nevěděl, co dělali jeho poradci pro bezpečnost, měl to vědět.“[52] Ministr obrany Caspar Weinberger byl obviněn z křivé přísahy, ale později byl prezidentem Bushem st. omilostněn.[53]

Mnoho Středoameričanů kritizovalo Reagana za jeho podporu Contras a tvrdili, že to byl fanatický bojovník proti komunismu, který nehleděl na lidská práva, zatímco jiní tvrdí, že „zachránil střední Ameriku.“[54] Daniel Ortega, sandinistický vládce Nikaragui v letech 19791990 prohlásil, že doufá, že Bůh Reaganovi promine jeho „špinavou válku proti Nikaragui“.[54]

Studená válka[editovat | editovat zdroj]

Za Reagana došlo k další eskalaci studené války a k ukončení politiky détente v souvislosti se sovětskou invazí do Afghánistánu v roce 1979.[55] Reaganova administrativa zavedla nové zbrojní programy namířené vůči Sovětskému svazu: obnovení vývoje bombardéru B-1, jehož vývoj předtím zastavila Carterova administrativa a vývoj raket MX "Peacekeeper".[56] V reakci na rozmístění sovětských střel SS-20 byly v Západním Německu rozmístěny rakety Pershing II.[57]

Jedním z nejkontroverznějších programů byla Strategická obranná iniciativa (Strategic Defense Initiative, SDI).[58] Smyslem projektu bylo vyvinout systém, který by ochránil Spojené státy před útokem balistickými raketami.[59] Reagan věřil, že tento obranný systém učiní jadernou válku neuskutečnitelnou.[60] Kritici však nevěřili, že je projekt technologicky realizovatelný a překřtili jej na „Hvězdné války“.[58] Sověti začali být SDI znepokojeni[61] a Jurij Andropov prohlásil, že systém „bude rizikem pro celý svět“.[62] SDI je někdy uváděna jako jeden důvod, který přispěl ke konci studené války.[63]

V projevu na shromáždění Národní asociace evangelíků v Ohiu v březnu 1983 nazval Reagan Sovětský svaz „Říší zla“. Dne 3. března 1983 prohlásil, že komunismus padne a že „bude považován za další smutnou a bizarní kapitolu lidských dějin, jejíž poslední kapitoly se právě píšou“. Poté, co Sověti 1. září 1983 sestřelili civilní let KAL007, označil Reagan tento čin za masakr a prohlásil, že „Sověti se otočili proti světu a morálním zásadám, kterými se řídí mezilidské vztahy po celém světě“.[64] Reaganova administrativa odpověděla zrušením všech civilních leteckých spojů mezi Sovětským svazem a Spojenými státy a ukončila jednání se Sověty o některých smlouvách, čímž finančně poškodili Sovětský svaz.[64]

Reaganova zahraniční politika, nazývána též Reaganova doktrína, byla kritizována jako agresivní a imperialistická a Reagan byl často oponenty označován za „válečného štváče“.[61] K těmto událostem však došlo předtím, než se v Sovětském svazu v roce 1985 dostal k moci Michail Gorbačov. Ten zavedl dvě nové politiky za účelem reforem a větší otevřenosti režimu: Glasnosť a perestrojku.

Konec studené války[editovat | editovat zdroj]

Na začátku 80. let začal Sovětský svaz stahovat kvalitativní náskok, který si stihla americká armáda vybudovat.[65] S rozvojem Sovětské armády se však sovětský rozpočet dostal do značného deficitu a v důsledku tak Gorbačov nabídl Spojeným státům ústupky týkající se počtu konvenčních sil, jaderných zbraní a politiky vůči východní Evropě.[66]

Reagan se tak rozhodl změnit svou politiku vůči Sovětskému svazu a chtěl Gorbačova podpořit v provádění dalších reforem. Gorbačov souhlasil se setkáním s Reaganem na čtyřech summitech po celém světě a to v Ženevě, v Rejkjavíku, ve Washingtonu D.C. a v Moskvě.[67] Reagan věřil, že může přesvědčit Sověty, aby začali budovat otevřenou společnost a tržní ekonomiku. Při projevu u Berlínské zdi 12. června 1987 řekl Reagan: „Generální tajemníku Gorbačove, jestli hledáte mír, jestli hledáte prosperitu pro Sovětský svaz a východní Evropu, jestli hledáte liberalizaci: Pojďte k této bráně! Pane Gorbačove, otevřete tuto bránu! Pane Gorbačove, strhněte tuto zeď!“

Při třetím summitu ve Washingtonu D. C. v roce 1987 podepsali Reagan a Gorbačov Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty (INF), která eliminovala všechny americké a sovětské rakety středního doletu.[68]

Když Reagan v roce 1988 navštívil Moskvu, kde se konal čtvrtý summit, byl Rusy považován takřka za celebritu. Jeden novinář se jej zeptal, zda stále považuje Sovětský svaz za říši zla. Reagan odpověděl, že ne, že předtím „mluvil o jiné době, o jiné éře“.[69] na Gorbačovovu žádost Reagan vedl na Moskevské universitě přednášku o svobodném trhu.[70]

Ve své autobiografii An American Life vyjádřil Reagan optimismus nad změnami, které inicioval, své sympatie vůči Gorbačovovi a své obavy o Gorbačovovu bezpečnost. „Obával jsem se o jeho bezpečnost. Jak silně a rychle může prosazovat reformy, aniž by tím riskoval svůj život?“[71] V roce 1989 padla Berlínská zeď a v roce 1991 padl i Sovětský svaz.

Obecná charakteristika[editovat | editovat zdroj]

"Velký komunikátor"[editovat | editovat zdroj]

Ronald Reagan a Michail Gorbačov

Díky své schopnosti vyjádřit své nápady a emoce svým osobitým stylem a to i při oficiálních příležitostech získal přezdívku „Velký komunikátor“. Reagan si tyto schopnosti vypěstoval jako moderátor v rádiu, v televizi, herec i při své dlouhé politické kariéře. Jako mladý muž byl okouzlen Rooseveltovými útoky proti nacistickému Německu a jeho energickou obranou demokracie. V mnohém také napodoboval Rooseveltův styl řeči.

Reagan svých rétorických schopností využil k útoku na legitimitu Sovětského svazu, který označil za „říši zla“ a k obnovení pošramocené americké pýchy. Najal si autory projevů, kteří uměli zachytit jeho lidový šarm. V roce 1985 uspořádal profesor Max Atkinson, který byl poradcem britského politika Paddy Ashdowna, seminář o psaní projevů v Bílém domě.

Reaganův rétorický styl se měnil. Používal silný jazyk k odsouzení Sovětského svazu během svého prvního období, ale uměl také vyvolat optimistické ideály Spojených států jako obránce svobody. Ve své řeči z 27. října 1964 nazvané "A Time for Choosing" (tj. "Čas pro volbu") si vypůjčil frázi "setkání s osudem" ("rendezvous with destiny"), kterou proslavil právě Roosevelt. V jiných projevech označil Ameriku za "zářící město na kopci", "šlechetné, idealistické, odvážné, slušné a férové", jehož občané mají "právo snít heroické sny".[72][73]

Dne 28. ledna 1986 po nehodě raketoplánu Challenger odložil poselství o stavu Unie a promluvil k národu o katastrofě. V řeči, kterou napsala Peggy Noonan, řekl: „Nikdy na ně nezapomeneme, ani na poslední okamžik kdy jsme je dnes ráno viděli, když se připravovali na svou cestu a mávali nám na pozdrav a 'vyklouzli z pouta k zemi', aby se 'dotkli tváře Boha.'“[74] (citace v tomto výroku pocházejí z básně „High Flight“ Johna Gillespie Mageeho, Jr.)

Jeho největší zbraní ale byly krátké vtípky, kterými odzbrojil své oponenty a získal si diváky na svou stranu. Diskuze o jeho vysokém věku jej vedly k tomu, že při druhé debatě před volbami v roce 1984 si udělal legraci ze svého protikandidáta, kterým byl Walter Mondale, když řekl: "Neudělám z věku téma této kampaně. Nehodlám z politických důvodů útočit na mládí a nezkušenost mého oponenta." O své kariéře vtipkoval: "Politika není špatné povolání. Když uspějete, je zde mnoho odměn. Když se zdiskreditujete, vždy můžete napsat knihu."

Reaganovi stoupenci i oponenti si povšimli jeho "zářivého optimismu", který mnozí v porovnání s jeho často usměvavým, ale vážným předchůdcem Carterem. Reagan jednou řekl: "Lekce vůdcovství byly vždy stejné: tvrdá práce, znalost faktů, ochota naslouchat a být chápající, silný smysl pro povinnost a vedení a přesvědčení udělat to nejlepší jménem lidí, kterým sloužíte."

Ve své poslední řeči v pozici prezidenta řekl v reakci na přezdívku "Velký komunikátor" následující: "Nikdy jsem si nemyslel, že styl slov, která jsem používal byl odlišný: byl to obsah. Nebyl jsem velký komunikátor, ale komunikoval jsem skvělé věci…"[75]

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Častým předmětem kritiky byl fakt, že díky svému šarmu a rétorickému umění mohl říci takřka cokoliv a získat pro to podporu a vyhýbat se skandálům, čímž si vysloužil přezdívku „Teflonový prezident“. V zahraniční politice si vysloužil kritiku především v souvislosti s aférou Írán-Contras, tedy prodejem zbraní Íránu a financováním Nikaragujských contras. Mezinárodní soudní dvůr uznal Spojené státy vinnými z podpory terorismu v Nikaraguji (případ Nikaragua vs. Spojené státy).

Díky své zahraniční politice byl Reagan často vykreslován jako válečný štváč. Ačkoliv jej britská premiérka Margaret Thatcher silně podporovala, byl ve Spojeném království často terčem kritiky. Levice jej odsuzovala za tvrdý postoj ke Castrovu režimu na Kubě a za ignorování lidských práv ve Střední a Jižní Americe a v Jihoafrické republice. Ačkoliv Reagan odmítal apartheid v JAR, byl proti ekonomickým sankcím.

Reaganovy snahy omezit sociální podpory a daně z příjmu byly mnohými kritizovány, protože podle nich prospívaly jen bohatým Američanům. Aby Spojené státy pokryly dluh, který za Reaganova prezidentství začal narůstat, začaly si ve velkém půjčovat peníze v zahraničí. Státní dluh narostl z 26 % HDP v roce 1980 na 41 % v roce 1989, tedy na nejvyšší míru od roku 1963. Do roku 1988 narostl dluh celkem na 2,6 bilionu USD. Spojené státy se staly z největšího věřitele největším dlužníkem.[76]

Deregulace bankovnictví, která začala již předtím, než se ujal úřadu, dala bankám volnější ruce v investování peněz svých klientů. Mnoho z nich se pustilo do značně rizikových investic. Nakonec se Federal Home Loan Bank Board, federální úřad, který tento obor reguloval, pokusil tento trend zarazit, ale narážel na značné problémy. Ve výsledku stála tato krize vládu 150 miliard USD.[zdroj?]

Po odchodu z funkce[editovat | editovat zdroj]

Prezidenti Gerald Ford, Richard Nixon, George Herbert Walker Bush, Ronald Reagan a Jimmy Carter při otevření Reaganovy knihovny (zleva doprava)

Dne 11. ledna 1989, devět dnů před koncem mandátu, promluvil Reagan z Oválné pracovny naposledy k národu. Po Bushově inauguraci se vrátil na svůj ranč poblíž Santa Barbary v Kalifornii, kde psal svou biografii, jezdil na koních a sekal dřevo. Nakonec se přestěhoval do nového domu v Bel-Air v Kalifornii. Na podzim roku 1989 jej najala japonská společnost Fujisankei Communications Group, aby pronesl dva projevy a navštívil několik společenských událostí. Za devět dní si tak vydělal dva miliony dolarů, více než za osm let ve funkci prezidenta. V dalších letech příležitostně vystupoval na akcích Republikánské strany. Vyjadřoval se pro dodatek k ústavě, který by vyžadoval vyrovnaný rozpočet a za zrušení 22. dodatku, který určuje, že jedna osoba smí být zvolena prezidentem jen dvakrát. Reagan naposledy promluvil na veřejnosti 3. února 1994 a na veřejnosti se objevil naposledy 27. dubna 1994 při pohřbu Richarda Nixona.

Alzheimerova choroba[editovat | editovat zdroj]

Dne 5. listopadu 1994 oznámil Reagan, že mu byla diagnostikována Alzheimerova choroba. Národ o svém stavu informoval rukou psaným dopisem. Se svým typickým optimismem napsal v závěru: „Zahájil jsem cestu, která mě dovede až k soumraku mého života. Vím, že Ameriku budou čekat jen jasné časy. Děkuji Vám, přátelé. Bůh Vám žehnej.“[77]

Jak roky postupovaly, choroba pomalu ničila jeho mentální schopnosti a donutila jej žít v izolaci. Dne 6. ledna 2001 dosáhl Reagan věku 90 let a stal se tak třetím prezidentem, který se dožil tohoto věku, dalšími dvěma byli John Adams a Herbert Hoover. Nedlouho po něm se Gerald Ford stal čtvrtým, který tohoto věku dosáhl. Tři týdny před svými 90. narozeninami podstoupil Reagan operaci kyčle a vzhledem k postupující nemoci se oslava narozenin odehrála jen v kruhu příbuzných a nejbližších přátel. Jeho žena později řekla v pořadu Larryho Kinga, že jen málo lidí mohlo jejího manžela vidět, protože on by si přál, aby si jej lidé pamatovali tak, jaký byl před nemocí. Nancy Reagan dále řekla, že nebýt jeho nemoci, mohl žít klidně 100 let. Lidé, kteří měli příležitost Reagana během nemoci vidět, tvrdili, že nemoc pokročila tak daleko, že je nebyl schopen poznat a nepamatoval si, že kdy byl prezidentem.

Úmrtí[editovat | editovat zdroj]

Ronald Reagan zemřel na zápal plic 5. června 2004 v 13:09 PDT ve svém domě v Bel-Air. Po pompézním státním pohřbu, který navštívili vrcholní politici z celého světa, byl Reagan pohřben v Ronald Reagan Presidential Library v Simi Valley v Kalifornii. Pohřeb řídil prezident George W. Bush, jehož otec byl Reaganovým viceprezidentem a později jej ve funkci vystřídal.

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Známý autor biografií několika prezidentů (Kennedyho, Nixona) Richard Reeves v knize "President Reagan: The Triumph of Imagination" napsal, že Reagan rozuměl, "jak být prezidentem, který ví, že jeho úkolem není řídit vládu, ale vést národ". V mnoha věcech je, i po čtvrtstoletí vůdcem. Jako jeho viceprezident, George H. W. Bush řekl poté, co byl Reagan v roce 1981 postřelen a hospitalizován: 'Budeme jednat jako kdyby tady byl.' Je hrdinskou postavou, ne-li hrdinou. Nezničil komunismus, jak tvrdí jeho stoupenci, ale věděl, že se sám zničí a k jeho kolapsu přispěl. To není malá věc. Věřil, že Sovětský svaz byl zlo a opovrhoval zavedeným americkým politikám kontroly zbrojení a détente. Když jsem se ho zeptal na jeho strategii pro studenou válku, řekl: 'Vyhrajeme. Oni prohrajou!' Jako jeho idol Franklin D. Roosevelt se stal nezapomenutelným."[78]

V současnosti je Ronald Reagan jedním z nejpopulárnějších prezidentů. V některých průzkumech veřejného mínění se umístil na prvním místě, třebaže byl mnoha odborníky a intelektuály kritizován za jistou podbízivost a populismus; známé jsou jeho širokým masám obyvatelstva srozumitelné výroky (např.: "Sovětský svaz je říší zla!).[79]

Veřejné mínění[editovat | editovat zdroj]

Gallup Organization uspořádala v roce 2005 výzkum, ve kterém se ptala občanů na největší prezidenty Spojených států. Ronald Reagan se umístil první s 18%. V roce 2000 byl v obdobném průzkumu stanice ABC pátý. V průzkumu, který zorganizovala Quinnipiac university v roce 2006 byl Reagan označen za nejlepšího prezidenta od druhé světové války. V průzkumu stanice C-SPAN se Reagan umístil na šestém místě.[79]

Podle průzkumů stanice ABC se Reaganova popularita vyvíjela následovně:

Datum Událost Podpora (%) Nesouhlas (%)
22. dubna 1981 Pokus o atentát 73 19
22. ledna 1983 Vysoká nezaměstnanost 42 54
26. dubna 1986 Bombardování Libye 70 26
26. února 1987 Aféra Iran-Contra 44 51
20. ledna 1989 Konec prezidentství
n/a Průměr během prezidentství 57 39
30. července 2001 (Retrospektiva) 64 27

Přezdívky[editovat | editovat zdroj]

Reaganovi se často říkalo „the Gripper“, v odkazu na roli George Gripa ve filmu Knute Rockne, All American spolu s frází z filmu "Vyhrej to pro Grippera". V mládí mu jeho otec vymyslel přezdívku "Holanďan". Během svého prezidentství získal také přezdívky "Velký komunikátor" a "Teflonový prezident". Krycí jméno, které mu dala tajná služba, bylo "Rawhide". Kritici jej někdy označují přezdívkou "Ronald Ray-Gun", což byl výraz, který poprvé použili Joan Baez a Jeffrey Shurtleff před písní Drug Store Truck Drivin' Man ve Woodstocku '69.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Zlatá medaile Kongresu, kterou získali Ronald a Nancy Reaganovi

Za zásluhy o pád komunismu ve střední a východní Evropě dostal Reagan v roce 1999 nejvyšší české státní vyznamenání Řád Bílého lva I. třídy.

V roce 1995 byl mezi 2307 sběrateli mincí uspořádán průzkum, z něhož vyplynulo, že Reagan se nejpravděpodobněji objeví na budoucích amerických mincích. Reagan se nakonec objevil v roce 2006 na deseticentu, který ale nebyl určen do volného oběhu.

Dne 6. ledna 1998 bylo Washington National Airport přejmenováno na Ronald Reagan Washington National Airport zákonem, který podepsal prezident Clinton. O tři roky později byla pokřtěna letadlová loď USS Ronald Reagan (CVN-76). Šlo o jednu z mála lodí, která byla pojmenována po žijící osobě a o jedinou, který byla pojmenována po žijícím prezidentovi.

Ronaldu Reaganovi se dostalo mnoho ocenění i posmrtně. Dne 14. května 2005 jej CNN spolu s redakcí TIME označila „nejvíc fascinující osobností“ prvních 25 let existence stanice. TIME jej také označil jako jednoho ze 100 nejdůležitějších lidí 20. století. Dne 26. června 2005 byl v programu "Greatest American" vybrán diváky jako největší Američan všech dob.

V roce 2002 schválil Kongres vytvoření Ronald Reagan Boyhood National Historic Site v Dixonu, kde Reagan v dětství žil.

V roce 2004 přejmenoval stát Illinois dálnici East-West Tollway na Ronald Reagan Memorial Tollway.

V roce 2006 byla na Floridě otevřena nová střední škola pojmenována Ronald W. Reagan High.

Mezi další ocenění, které Ronald Reagan získal, patří:

Mince a bankovky[editovat | editovat zdroj]

Reagan se má objevit na jednodolarové minci v roce 2016. Reaganovi příznivci neúspěšně lobovali po jeho smrti za to, aby se objevil na některé bankovce, pravděpodobně na desetidolarovce. V roce 2003 odmítla Nancy Reaganová, aby byl její muž zobrazen na deseticentu.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • Reagan byl ze všech amerických prezidentů zvolen jako nejstarší, a to ve věku 69 let. Překonal tak Williama Henry Harrisona, který byl zvolen v 67 a inaugurován v 68 letech.
  • Reagan byl nejstarším sloužícím americkým prezidentem, a to ve věku 77 let. Překonal tak Dwighta Eisenhowera, který opustil úřad ve věku 70 let.
  • Reagan byl do 11. listopadu 2006 nejdéle žijícím americkým prezidentem, kdy jej překonal Gerald Ford.
  • Reagan byl prvním hercem, který se stal americkým prezidentem a díky svému členství v Screen Actors Guild i jediným členem odborů, který se stal americkým prezidentem.
  • Reagan byl jediným americkým prezidentem, který se rozvedl.
  • Reagan byl 40. americkým prezidentem v pořadí, ale 35. dle data narození.
  • Reagan byl starší než čtyři dříve zvolení prezidenti, a to Kennedy, Nixon, Ford, Carter.
  • Reagan byl levák, ačkoliv byl většinou zobrazován jak píše pravou rukou. Pravou rukou také nadhazoval v baseballu.
  • V roce 1964 nedostal roli ve filmu The Best Man, protože „nevypadal jako prezident“.
  • Reagan měřil 182,5 cm.
  • Reagana časopis TIME dvakrát zvolil osobou roku, a to v letech 1980 a 1983 (spolu se sovětským vůdcem Andropovem).
  • V seznamu nejobdivovanějších lidí 20. století Gallupova ústavu skončil na 15. místě.
  • Měl rád tvrdé bonbóny s želé náplní (tzv. Jelly Beans).
  • Reagan byl prvním americkým prezidentem, který zemřel ve 21. století.

Reagan ve filmu a v televizi[editovat | editovat zdroj]

Reaganovy filmy[editovat | editovat zdroj]

Dokumenty o Reaganovi[editovat | editovat zdroj]

  • "True Grit", Ronald Reagan (CMT), 2005.
  • Ronald Reagan - An American President (The Official Reagan Library Tribute), 25. ledna 2005.
  • Great Speeches, 19. října 2004.
  • Stand Up Reagan, 7. září 2004.
  • NBC News Presents - Ronald Reagan, 10. srpna 2004
  • ABC News Presents Ronald Reagan - An American Legend, 13. července 2004.
  • Ronald Reagan - His Life and Legacy, 22. června 2004.
  • Ronald Reagan - His Life and Times, 11. května 2004.
  • Ronald Reagan - A Legacy Remembered (History Channel), 2002.
  • Ronald Reagan - The Great Communicator, 2002.
  • Salute to Reagan - A President's Greatest Moments, 2001.
  • American Experience - Reagan, 1998.
  • Tribute to Ronald Reagan, 1996.
  • The Reagan Legacy, (Discovery Channel) 1996.
  • In the Face of Evil: Reagan’s War in Word and Deed, 2004.

Ronald Reagan ztvárněný jinými herci[editovat | editovat zdroj]

Mezi herce, kteří Ronalda Reagana ztvárnili, patří:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ronald Reagan na anglické Wikipedii.

  1. Noonanová, Peggy: Když kraloval charakter (orig. When Character Was King, česky Ideál, 2004)
  2. Cannon (2000): 175–78
  3. Cannon (2000) 175–78
  4. BFI | Film & TV Database | REAGAN, Ronald
  5. Reagan, FBI, CIA tried to quash campus unrest8. června 2004, AP a USA Today.
  6. Citováno Ronem Paulem Remembering Ronald Reagan in the Congressional Record 9. června 2004.
  7. Nekrolog Ronalda Reagana, L.A. Times, 6. června 2004
  8. Los Angeles Times, 8. dubna 1970, strana 3.
  9. Los Angeles Times, 7. března 1974, s. A25
  10. Reason On-line: Inside Ronald Reagan
  11. Ronald Reagan: The 'Great Communicator'. CNN, 8. června 2004
  12. Rebecca Pels (1995). The Pressures of PATCO: Strikes and Stress in the 1980s. Corcoran Department of History at the University of Virginia.
  13. Remarks and a Question-and-Answer Session With Reporters on the Air Traffic Controllers Strike. Ronald Reagan Foundation (1981).
  14. „Unhappy Again“, Time Magazine, 6. října 1986
  15. Cannon, Lou (2001) p. 99
  16. a b Appleby, Joyce (2003), pp. 923–924
  17. William A. Niskanen. Reaganomics. The Concise Encyclopedia of Economics.
  18. Bartels, Larry M. (1991). „Constituency Opinion and Congressional Policy Making: The Reagan Defense Build Up“. The American Political Science Review 85 (2): 457–474.
  19. Daniel J. Mitchell. The Historical Lessons of Lower Tax Rates. The Heritage Foundation.
  20. Social Security & Medicare Tax Rates. Social Security Administration
  21. Gross Domestic Product (Excel). Bureau of Economic Analysis
  22. Miller, John. Ronald Reagan's Legacy. Dollars and Sense.
  23. Ronald Reagan. Microsoft Corporation (2007).
  24. a b Reagan's Economic Legacy. Business Week
  25. Lamar, Jr., Jacob V. (22. 9. 1986), „Rolling Out the Big Guns“, Time Magazine.
  26. Randall, Vernellia R (18. dubna 2006). The Drug War as Race War. The University of Dayton School of Law.
  27. a b Thirty Years of America's Drug War. PBS Frontline.
  28. The Reagan-Era Drug War Legacy. stopthedrugwar.org
  29. NIDA InfoFacts: High School and Youth Trends, National Institute on Drug Abuse, NIH.
  30. Interview: Dr. Herbert Kleber. PBS Frontline.
  31. The 'just say no' first lady. MSNBC
  32. Reagan, Ronald (1990), p. 280
  33. Bates, John D. (Presiding) (September 2003). „Anne Dammarell et al. v. Islamic Republic of Iran“ (PDF). The United States District Court for the District of Columbia.
  34. Report on the DoD Commission on Beirut International Airport Terrorist Act, October 23, 1983. ibiblio.org
  35. a b Operation Agent Fury (PDF). Defense Technical Information Center.
  36. Cooper, Tom (1. září 2003). Grenada, 1983: Operation 'Urgent Fury'. Air Combat Information Group
  37. Los Angeles 1984. Swedish Olympic Committee.
  38. Projev Waltera Mondale, přepis, CNN
  39. The Debate: Mondale vs. Reagan. National Review Online
  40. 1984 Presidential Debates. CNN.
  41. Vtip a moudrost Ronalda Reagana, James C. Humes, 2008, Vydavatelství Ideál, ISBN 978-80-86995-08-3
  42. 1984 Presidential Election Results. David Leip.
  43. What is the 25th Amendment and When Has It Been Invoked?. History News Network.
  44. Reeves, Richard (2005), s. 249
  45. Reeves, Richard (2005) p. 255
  46. Osmond, Dennis H (březen 2003). Epidemiology of HIV/AIDS in the United States. University of California San Francisco.
  47. Graham, Otis (27. ledna 2003). Ronald Reagan's Big Mistake. The American Conservative
  48. Reagan, Ronald (6. listopadu 1986) Statement on Signing the Immigration Reform and Control Act of 1986. Collected Speeches, Ronald Reagan Presidential Library.
  49. The Iran Contra scandal. CNN (2001).
  50. Parry, Robert (2. 6. 2004). NYT's apologies miss the point. consortiumnews.com.
  51. "Managua wants $1B from US; demand would follow word court ruling", Associated Press, Boston Globe, 29. června 1986.
  52. a b Reagan's mixed White House legacy. BBC (2004).
  53. Final Report of the Independent Counsel for Iran/Contra Matters. Federation of American Scientists (1993).
  54. a b Sullivan, Kevin a Mary Jordan. "In Central America, Reagan Remains A Polarizing Figure", The Washington Post, 10. června 2004.
  55. Towards an International History of the War in Afghanistan, 1979–89. The Woodrow Wilson International Center for Scholars (2002).
  56. LGM-118A Peacekeeper. Federation of American Scientists
  57. Cold War Generals: The Warsaw Pact Committee of Defense Ministers, 1969–90, by Christian Nünlist. Parallel History Project on Cooperative Security (PHP) (2000–2007).
  58. a b Deploy or Perish: SDI and Domestic Politics. Scholarship Editions.
  59. Adelman, Ken (8. července 2003). SDI:The Next Generation. Fox News.
  60. Beschloss, Michael (2007), p. 293
  61. a b Foreign Affairs: Ronald Reagan. PBS.
  62. Beschloss, Michael (2007), p. 294
  63. Thomas, Rhys (Writer/Producer). (2005). The Presidents [Documentary.] A&E Television.
  64. a b 1983:Korean Airlines flight shot down by Soviet Union. A&E Television Networks.
  65. Hamm, Manfred R (23. června 1983). New Evidence of Moscow's Military Threat. The Herritage Foundation.
  66. Beschloss, Michael (2007). The Thawing of the Cold War. MSNBC.
  67. Reagan-Gorbachev Summit Meetings. ronaldreaganweb.com.
  68. INF Treaty. US State Department.
  69. Martin, Lawrence (6. října 2004). Gorby Had the Lead Role, Not Gipper. globeandmail.com.
  70. Reagan, Ronald (1990), p. 713
  71. Reagan, Ronald (1990), p. 720
  72. Přepis druhého inauguračního projevu. Reaganova nadace
  73. Přepis prvního inauguračního projevu. Reaganova nadace.
  74. Projev ke katastrofě raketoplánu Challenger. Reaganova nadace.
  75. Farewell Address (January 11, 1989).
  76. Weisman, Jonathan (9. června 2004) „Reagan Policies Gave Green Light to Red Ink.“ Washington Post; A11.
  77. The Alzheimer's Letter
  78. President Reagan: The Triumph of Imagination, Richard Reeves (2005).
  79. a b Výsledky průzkumů veřejného mínění na anglické wikipedii

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Noonan Peggy, (Ideál 2004). Když kraloval charakter - Životní příběh bývalého prezidenta USA Ronalda Reagana. ISBN 80-901017-5-5
  • Peter Schweizer, (Ideál 2007). Reaganova válka - Dějiny Reaganova čtyřicetiletého boje proti komunismu. ISBN 978-80-86995-04-5
  • John O'Sullivan, (Ideál 2007). Prezident, papež a premiérka - Reagan, Thatcherová a Jan Pavel II. tvořili trojici, která porazila sovětský komunismus a Říši zla. ISBN 978-80-86995-02-1
  • James C. Humes, (Ideál 2007). Vtip a moudrost Ronalda Reagana - Sbírka bonmotů, anekdot, hlášek a málo známých historek. ISBN 978-80-86995-08-3
  • Lukáš Petřík, (2008). Konzervativní revoluce Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana. ISBN 978-80-7325-167-3
  • Appleby, Joyce; Alan Brinkley, James M. McPherson (2003). The American Journey. Woodland Hills, California: Glencoe/McGraw-Hill.
  • Beschloss, Michael (2007). Presidential Courage: Brave Leaders and How they Changed America 1789–1989. Simon & Schuster.
  • Cannon, Lou. President Reagan: The Role of a Lifetime Public Affairs. ISBN (2nd ed 2000) detailní biografie
  • Reagan, Ronald (1990). An American Life. New York: Simon and Schuster.
  • Reeves, Richard (2005). President Reagan: The Triumph of Imagination. New York: Simon & Schuster.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]