Enver Hodža

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Enver Hodža na vrcholu sil.

Enver Hodža (albánsky Enver Hoxha, 16. října 1908 Gjirokastra11. dubna 1985 Tirana), byl prvním tajemníkem Albánské strany práce a od konce druhé světové války až do své smrti vůdcem země.

Stručné shrnutí[editovat | editovat zdroj]

Hodžovu vládu charakterizuje zavedení diktatury, včetně povolení jediné politické strany – PPSH. V Albánii začala industrializace, avšak došlo také k izolaci země, a to jak nejdříve od západní Evropy, tak později i od východního bloku a nakonec i od ČLR. Docházelo k četným porušování lidských práv; potlačována byla svoboda projevu a náboženské svobody.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se do zámožné rodiny obchodníka s látkami (podle jiných zdrojů lékárníka). Na mladého Envera měl velký vliv jeho strýc, Hysen Hodža, jenž byl oddaný myšlence nezávislé Albánie. Pro Envera se staly názory jeho strýce druhým náboženstvím, zvlášť v době, kdy se proitalský Ahmet Zogu stal albánským králem. Hodža se na okamžik stal členem albánské politicko-studentské frakce, která požadovala Zogovo svržení. Poté, co bylo uskupení vládními silami zničeno, Enver opustil rodné město Gjirokastër a přesunul se do města Korçë, aby tu studoval francouzskou kulturu a historii. Zde se mu podle některých pramenů dostalo prvního zasvěcení do komunistických idejí. Podle jiných pramenů to bylo až ve Francii a Belgii, vizte níže.

V rozmezí let 1930 - 1934 studoval jako stipendista na Francouzské univerzitě přírodních věd, kde navštěvoval i komunistické diskuze a semináře (otázkou ovšem stále je, zda z této ideje pochytil něco už předtím, nebo ne). Dále pak pracoval na Albánském konzulátu v Bruselu (1934 - 1936). Po návratu domů vystřídal řadu zaměstnání, od učitele francouzštiny, výkon tohoto povolání mu byl zakázán, protože po připojení Albánie k Itálii odmítl vstoupit do fašistické strany, až po trafikanta. Při této práci organizoval malý "komunistický kroužek", který byl ovšem odhalen a rozpuštěn.

1. 1. 1945 se oženil s Nedžmijí Hodžovou, se kterou měl dva syny, Illira a Sokola, a dceru Pranveru.

Partyzánský boj[editovat | editovat zdroj]

8. listopadu 1941 došlo k založení komunistické strany Albánie, kde se Hodža stal jedním ze sedmi členů prozatímního ústředního výboru. O rok později, v září, proběhla v albánském Pezë konference členů této strany, na které došlo k oficiálnímu založení Osvobozenecké fronty albánské. Fronta si dala za hlavní cíl sjednotit obyvatelstvo proti společnému nepříteli. V březnu roku 1943 byl Hodža na historicky prvním Národním shromážděním zvolen vrchním předsedou strany. 10. července 1943 byly Albánské odbojové milice přetransformovány v regulérní armádu. Vrchním velitelem této nové armády se stal právě Hodža. 29. listopadu 1944 někteří členové tohoto uskupení pomáhali Titovým partyzánům vyhnat poslední zbytky německých sil z Jugoslávie. Poražení Němců v Albánii bylo vykoupeno vysokými oběťmi. Z miliónové populace Albánců bylo zabito 28 000, 12 600 zraněno, 10 000 bylo německými a italskými silami odvlečeno, a 35 tisíc bylo nuceně nasazeno.[zdroj?]

Poválečná éra[editovat | editovat zdroj]

V lednu 1946 byla vyhlášena Albánská lidová republika. Komunistická strana se stala stranou masovou a za podpory většiny pracujícího lidu byly podniknuty hlavní kroky k socializaci: znárodnění průmyslu, bankovnictví, dopravy, spojů, zahraničního obchodu a vnitřního velkoobchodu. Byli vyvlastněni statkáři a osoby, které přímo nepracovaly v zemědělství, zakládány státní zemědělské podniky a zemědělská družstva a strojní a traktorové stanice (STS).

V zahraniční politice rozvíjela Albánie vztahy se SSSR a jeho spojenci, zejména se sousední Jugoslávií, se kterou se však rozešla v roce 1948 po kritice Titovy politiky Informačním byrem komunistických a dělnických stran. V roce 1949 se Albánie stala členem Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), v roce 1955 členem Organizace Varšavské smlouvy (OVS) a Organizace spojených národů (OSN). Ze země agrární se stávala agrárně-průmyslová. Zatímco před revolucí bylo obyvatelstvo Albánie tvořeno hlavně rolnictvem, nyní značně rostla dělnická třída a inteligence. Zatímco ve školním roce 1938/1939 navštěvovalo školu pouze 25% dětí školního věku, v roce 1946 byla zavedena povinná čtyřletá školní docházka a v roce 1952 sedmiletá. Školní výuka byla poprvé bezplatná. V roce 1955 byla odstraněna negramotnost obyvatelstva ve věku do 40 let.

Teprve roku 1947 bylo zákonem upraveno sociální zabezpečení. Zdravotní péče byla nyní zdarma, léky byly poskytovány při hospitalizaci a pro děti do 1 roku zdarma, jinak za nízké ceny. Průmyslová výroba byla v roce 1960 36krát větší než v roce 1938. Rozvíjelo se bytové hospodářství. K velikému pokroku došlo v dopravě. Vznikaly nové silnice, motorová vozidla byla ovšem s výjimkou motocyklů pouze ve vlastnictví státu a společenských organizací. V roce 1946 byla jedinou provozovanou železnicí na albánském území úzkokolejná drážka na dopravu přírodního asfaltu. V roce 1947 byla otevřena první železniční trať s osobní a veřejnou nákladní dopravou. Železniční síť se pak rychle rozvíjela, i když až do roku 1984 nebyla propojena s okolními státy. Až tehdy byla vybudována trať do jugoslávské Černé Hory, která však sloužila jen několik let. Nejpozději roku 2002 však byly koleje na několika místech v úseku Shkoder - státní hranice vytrhány,[1][2] a železniční síť v Albánii se znovu stala izolovaným systémem. S podporou EU se připravuje stavba železnice z města Kičevo v bývalé jugoslávské republice Makedonie do albánského Pogradecu.

Enver Hodža stál po celou dobu v čele dění. Od roku 1944 byl generálplukovníkem a vedl národně osvobozeneckou armádu. V l. 1944 - 1954 byl předsedou rady ministrů, 1946 - 1953 ministrem zahraničí, od roku 1948 až do své smrti v roce 1985 prvním tajemníkem Albánské strany práce (ASP), na kterou se přejmenovala KS Albánie.

Po XX. sjezdu KSSS, na kterém N. S. Chruščov kritizoval "kult osobnosti" J. V. Stalina, a po normalizaci vztahů SSSR a Jugoslávie, vedl Hodža zahraničně politickou orientaci Albánie na Čínskou lidovou republiku. V roce 1961 přerušila Albánská lidová republika styky se SSSR a výrazně omezila kontakty s většinou socialistických zemí a odklonila se od činnosti v RVHP a OVS. Tím došlo ke zpomalení rozvoje a bylo nutno rozvíjet kampaň „spoléhání se na vlastní síly“ a zvyšovat zapojení občanů do řešení hospodářských problémů formou brigád. Byla zavedena všeobecná manuální pracovní povinnost pro duševně pracující (pro muže 1 měsíc a pro ženy 14 dní za rok) a vojenská příprava všech složek obyvatelstva. Administrativní pracovníci byli přesouváni do výroby (v letech 1966 – 1967 15 tisíc, v letech 1974 – 1975 několik desítek tisíc!). Byla prohlubována ideologická výchova a likvidovány církve.

Je ovšem třeba vidět, že na některá opatření, jakkoli byla z marxistického hlediska pokroková, nebyla zralá doba, ani podle soudobých marxistů v jiných zemích. Např. v roce 1967 byla Albánie vyhlášena prvním ateistickým státem na světě. (V r. 1945 bylo 72,8% obyvatelstva muslimů, 17,1% pravoslavných, 10,1% katolíků.) Byla odstraněna církevní střediska, obřady i náboženské symboly, duchovenstvo bylo převedeno do výrobního procesu, církevní budovy byly zachovány jako památky nebo se z nich staly kulturní kluby, kina, sportovní sály, zemědělské objekty apod. Enver Hodža zdůrazňoval, že proti náboženství musí být používáno pouze přesvědčování, politická a ideologická práce, nikoli donucování.

Jiná však byla realita. Mnozí duchovní končili ve věznicích a pracovních táborech. Významná část obyvatelstva však byla stále nábožensky založena a protináboženská opatření v nich jistě důvěru v Albánskou stranu práce a socialismus neposílila. O tom svědčí i opětovný rozmach náboženství po převratu na začátku 90. let.

Albánská strana práce byla jedinou politickou stranou v Albánii. Stála v čele Demokratické fronty Albánie, do které byly dále začleněny Odborové svazy Albánie, Svaz žen Albánie a Svaz pracující mládeže Albánie. Není však pochyb o tom, že tato fronta byla demokratická pouze podle názvu. V první polovině 70. let byla členy ASP 4% obyvatel Albánie, což je mnohem méně, než bylo v případě KSČ v soudobém Československu. Významnou společenskou a politickou institucí byl Institut marxisticko-leninských studií, v jehož čele stála manželka E. Hodži Nedžmie Hodžová (Nexhmie Hoxha).

Politická linie ASP byla v té době značně ovlivňována idejemi Mao Ce-tunga, zejména v propagování ideje o dvou supervelmocích, USA a SSSR, o imperialisticko-revizionistickém komplotu a imperialisticko-revizionistickém obklíčení. Albánská propaganda však na rozdíl od čínské nikdy neadorovala Mao Ce-tunga a v nepodporovala některé jeho avanturistické koncepce, jako „velký skok do komunismu“, které skončily fiaskem. Kromě ČLR udržovala Albánie dobré vztahy s dalšími asijskými komunistickými diktaturami, tedy KLDR, Pol Potovou Kambodžou, Ho Chi Minhovou Vietnamskou demokratickou resp. socialistickou republikou a Laoskou lidově demokratickou republikou. Z kapitalistických států měla hospodářské styky zejména s Francií, Itálií a Rakouskem.

Od konce 60. let docházelo i ke zlepšení vztahů se Socialistickou federativní republikou Jugoslávie, zejména ze Socialistickou autonomní oblastí Kosova Socialistické republiky Srbska a Socialistickou republikou Makedonií. Zde je nutno zmínit, že Enver Hodža ovšem nebyl albánským nacionalistou a zastáncem „velké Albánie“ na úkor Jugoslávie, ačkoli zejména od počátku 90. let byly jeho myšlenky v tomto smyslu albánskými nacionalisty zneužívány. O rezervovaných postojích albánského vedení vůči většině ostatních států svědčí i to, že se Albánie jako jediná země nezúčastnila Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách v roce 1975.

V roce 1976 byla přijata nová ústava a Albánská lidová republika přejmenována na Albánskou socialistickou lidovou republiku (ASLR). Tato ústava definuje Albánii jako socialistickou lidovou republiku a stát diktatury proletariátu, jehož vládnoucí ideologií je marxismus-leninismus a hospodářství je socialistické, tzn. existuje státní vlastnictví a v zemědělství také vlastnictví družstevní. Následovaly teze o vedoucí úloze ASP, nepřetržitém rozvíjení revoluce, opírání se o vlastní síly při výstavbě socialismu, o snaze o plné prosazení materialistického světového názoru ve vědomí lidí. Nejvyššími orgány albánského státu byly dle ústavy Lidové shromáždění, Prezídium Lidového shromáždění, rada ministrů a Lidové rady jako místní orgány státní moci a místní samosprávy. Předseda Prezídia Lidového shromáždění, zjednodušeně prezident, byl nejvyšším státním představitelem. Enver Hodža tuto funkci nikdy nevykonával. V letech 1953 – 1982 byl předsedou prezídia Hadži Lleshi, v letech 1982 – 1992 Ramiz Alia.

Důležitou částí ústavy bylo prohlášení o tom, že nikomu není přiznáno právo podepsat nebo schválit kapitulaci či okupaci země a že na území ASLR není dovoleno zřizovat cizí základny a umisťovat cizí vojenské síly.

Roku 1966 byl schválen zákoník práce, který zaručoval právo na práci všem občanům po 15. roce, osmihodinovou pracovní dobu, šestidenní pracovní týden, placenou dovolenou, pracovní ochranu a sociální zabezpečení. Docházelo ke sbližování životní úrovně fyzicky a duševně pracujících a pracujících ve městě a na vesnici. Zlepšovaly se životní podmínky a bylo kultivováno prostředí, budovány sociální objekty a parky. Bylo zavedeno odměňování podle množství a kvality práce, s důrazem na kolektivní normy. V roce 1969 byly zrušeny přímé daně a dávky od obyvatelstva.

Ke změnám došlo také ve školství, vědě a kultuře. V roce 1963 byla zavedena povinná osmiletá školní docházka s polytechnickým zaměřením, v roce 1970 kombinace výuky s výrobní praxí a tělesnou i vojenskou výchovou. Po střední škole museli studenti strávit jeden rok ve výrobě, teprve pak mohli studovat vysokou školu. Před dokončením vysoké školy byli nasazeni na 9 měsíců do výroby a na 3 měsíce na vojenskou přípravu.

V roce 1972 byla založena Akademie věd ALR. Teprve v roce 1973 byl zaveden jednotný pravopis albánského jazyka. Byla zřizována muzea, knihovny a archivy, v umění byl prosazován socialistický realismus. Teprve po roce 1946 se zrodilo profesionální divadlo a film a rozšířilo se rozhlasové vysílání. Divadla a kina byla široce dostupná a ceny vstupenek symbolické. V roce 1960 začala fungovat televize. Zahraniční turistika byla omezena, ale domácí se v rámci možností rozvíjela.

V roce 1967 byla ukončena kolektivizace zemědělství a roku 1973 byla zemědělská výroba 3,5krát větší než v roce 1938. Do konce 60. let byl odstraněn soukromý sektor v řemeslné výrobě. V roce 1970 byla dokončena elektrifikace. Zvyšoval se také podíl žen v politice i ve vzdělávání – v roce 1985 tvořily ženy 30% ÚV ASP a v roce 1978 docházelo na základní školy 15,1krát více dívek než v roce 1938. Albánie měla největší přirozený přírůstek obyvatelstva po 2. světové válce v Evropě – zatímco v r. 1923 měla pouze 804 tisíc obyvatel, v roce 1973 již 2 297 000. Hlavní město Tirana mělo v r. 1923 11 tisíc obyvatel a v r. 1975 195 tisíc. Průměrná délka života činila v r. 1938 38 let (včetně vysoké kojenecké a dětské úmrtnosti), v r. 1978 69 let.

V souvislosti s prohlubováním orientace ČLR na USA a další kapitalistické státy přerušila Albánie v r. 1978 i styky s Čínskou lidovou republikou. Již v r. 1971 kritizoval Enver Hodža přijetí prezidenta USA Nixona v ČLR, po kterém čínské vedení vyhlásilo svým největším nepřítelem SSSR a tvrdilo, že s USA je možno v boji proti SSSR utvořit alianci. V r. 1977 byl v Pekingu přijat také předseda Svazu komunistů Jugoslávie a prezident Socialistické federativní republiky Jugoslávie Josip Broz Tito. Enver Hodža poté hovořil o „zradě titovských, sovětských, čínských a jiných revizionistů“. V předmluvě ke knize „Imperialismus a revoluce“ (Tirana 1978) uvedl, že „americký imperialismus a jeho agentury, sovětský sociálimperialismus, čínský sociálimperialismus, velkoburžoazie a reakce, znovu sílí a bojují proti marxismu-leninismu“. Po albánské kritice maoismu odvolala Čína hospodářskou pomoc Albánii a své odborníky. Albánští studenti museli opustit čínské vysoké školy.

Enver Hodža došel až k absurdnímu závěru, že Albánie je jedinou socialistickou zemí na světě. Přesto s některými dalšími socialistickými státy udržovala Albánie nadále alespoň hospodářské styky – např. obchod s ČSSR dosahoval v 70. letech okolo 15% zahraničního obchodu ASLR. ČSSR deklarovala, že je ochotna normalizovat a dále rozvinout vztahy s Albánií na základě rovnoprávnosti, nevměšování a vzájemné výhodnosti. V 80. letech byl např. do Albánie dodán velký počet československých diesel-elektrických lokomotiv T669.1, které zde jezdí dodnes, a jsou jediným momentálně provozovaným typem lokomotiv v zemi.

Enver Hodža kritizoval řadu negativních tendencí v politice KSSS po smrti Stalina, ovšem činil to tak nevybíravě, že nedával představitelům komunistických a dělnických stran socialistických států možnost k jakékoli spolupráci. Mj. chápal L. I. Brežněva jako politika pravicovějšího než Chruščov a cílevědomě provádějícího restauraci kapitalismu v SSSR a jeho ztotožňování s fašisty. V předmluvě ke knize „Chruščovisté“ (Tirana, 1980) E. Hodža píše:

„Odstranili Chruščova, aby chránili chruščovismus před diskreditací, kterou sám vládce prováděl svým nekonečným šaškováním, odstranili »otce« s cílem provádět kompletní restauraci kapitalismu v Sovětském svazu s větší intenzitou a účinností.
V tomto směru se Brežněv a spol. ukázali být »hodnými žáky« svého nechvalně známého učitele. V Sovětském svazu ustavili a posílili diktátorský fašistický režim, když obrátili zahraniční politiku svého státu v politiku velkostátního šovinismu, rozšiřování a hegemonismu. Pod vedením Brežněvových chruščovistů se Sovětský svaz změnil ve světovou imperialistickou velmoc a stejně jako Spojené státy americké usiluje o ovládnutí světa.
Mezi hořké důkazy o naprosto reakční politice sovětského sociálimperialismu patří tragické události v Československu, posílení převahy Kremlu nad zeměmi Varšavské smlouvy, prohloubení jejich všestranné závislosti na Moskvě a prodloužení chapadla sovětského sociálimperialismu do Asie, Afriky a jinam.
Správné úsudky a předpovědi naší strany o reakční vnitřní a zahraniční politice Brežněva byly a jsou neustále potvrzovány. Nejnovějším příkladem je Afghánistán, kde se Brežněvovi chruščovisté dopustili otevřené fašistické agrese a nyní se snaží potlačit plameny lidové války ohněm a ocelí za účelem prodloužení své sociálně imperialistické okupace.“

Na protest proti intervenci vojsk OVS v Československu inicioval Enver Hodža vystoupení Albánie z Varšavské smlouvy v září 1968. Přitom tehdejší vedení KSČ v čele s Dubčekem bylo jeho stalinskému a maoistickému pojetí jistě neméně vzdálené, než to prosazené SSSR. Byl tedy buď neinformovaný, nebo měl svou vizi, kterou však nikdy nikomu nevysvětlil.

Enver Hodža zemřel 11. dubna 1985 v Tiraně ve věku 76 let. Nástupcem se stal Ramiz Alia.

Enver Hodža a jeho Albánie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://sebekd.webpark.cz/postrehy.html#tretipostreh
  2. http://www.angelfire.com/ak/hekurudha/index.html

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]