Josip Broz Tito

Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte.
Konkrétní problémy: minulý čas dle WP:VaS
Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Josip Broz Tito
Prezident Jugoslávie
Ve funkci: 14. leden 1953 – 4. květen 1980
Předchůdce	Ivan Ribar (jako předseda předsednictva svazového parlamentu)
Nástupce	Lazar Koliševski (jako předseda Předsednictva SFRJ)
Předseda vlády Jugoslávie
Ve funkci: 1945 – 1945
Předchůdce	Ivan Šubašić (předseda exilové vlády)
Nástupce	v letech 1945 až 1953 funkce neexistovala
Ministr zahraničních věcí Jugoslávie
Ve funkci: 29. listopadu 1945 – 2. února 1946
Předchůdce	Ivan Šubašić
Nástupce	Stanoje Simić
Ministr obrany Jugoslávie
Ve funkci: 7. března 1945 – 6. dubna 1951
Nástupce	Ivan Gošnjak
Generální tajemník Hnutí nezúčastněných zemí
Ve funkci: 1. září 1961 – 10. října 1964
Předchůdce	vznik funkce
Nástupce	Gamál Násir
Narození	7. května 1892 Kumrovec, Rakousko-Uhersko (dnes Chorvatsko)
Úmrtí	4. května 1980 Lublaň, SFRJ (dnes Slovinsko)
Národnost	jugoslávská
Politický subjekt	Svaz komunistů Jugoslávie
Podpis
Vojenská služba
Sloužil	Rakousko-uherská armáda Jugoslávská lidová armáda
Doba služby	1913–1915 1941–1980
Hodnost	maršál

Josip Broz Tito (cyrilicí: Јосип Броз Тито; 7. května 1892, Kumrovec – 4. května 1980, Lublaň) byl prezident Socialistické federativní republiky Jugoslávie, předseda Svazu komunistů Jugoslávie, maršál Jugoslávie a vrchní velitel ozbrojených sil SFRJ a vůdce jugoslávského národněosvobozeneckého boje druhé světové války. Po válce patřil mezi zakládající členy kominformy, po roztržce se Sovětským svazem stál při zrodu Hnutí nezúčastněných zemí, jehož hlavním představitelem byl až do své smrti.

Raná léta (1892–1913)

Titův rodný dům v Kumrovci

Josip Broz se narodil 7. května 1892 v chorvatském Kumrovci, náležejícím v té době Rakousko-Uhersku, v kraji zvaném Zagorje (překlad: Záhoří). V různých dokumentech je Titovo narození uváděno v různých datech. V jednom z takových dokumentů z dob, kdy sloužil v rakousko-uherské armádě, je uvedeno jako datum narození 25. května 1892. Již za druhé světové války bylo toto datum označeno jako významný den Titových narozenin. Dokonce Hitler na tento den v roce 1944 přikázal zaútočit na Drvar. Po válce byl kromě státní oslavy narozenin Josipa Broze tento den označen jako svátek „Den mládeže“.

Josip byl sedmým z patnácti dětí manželů Franja a Marie Brozových. Jeho otec, Franjo Broz, byl Chorvat, zatímco matka Marija (rozená Javeršeková) byla Slovinkou. Podstatnou část svého dětství strávil s dědečkem z maminčiny strany v Podsredě, poté v roce 1901 začal chodit do základní školy v Kumrovci, a tuto čtyřletku ukončil v roce 1905. Následující dva roky pracuje jako rolník u strýce v Podsredě.

V roce 1907 se z venkovského prostředí stěhuje do Sisaku, se záměrem, že se vyučí číšníkem. Brzy se však svého záměru vzdává a v letech 1907–1910 se vyučí zámečníkem. Během roku 1910 jsou v Sisaku nelegálně zakládány odbory. Broz dokončuje učňovství, stává se zámečnickým pomocníkem. Odchází do Záhřebu, kde se na dva měsíce nechává zaměstnat v zámečnické dílně u Haramine v Iliči. Brzy nato se Tito zapíše do svazu dělníků pracujících v hutnictví, a tím se také stává členem Sociálně demokratické strany Chorvatska a Slavonie.

Hledaje si práci, odjíždí do Lublaně, Terstu, aby se posléze znovu vrátil do Záhřebu. V květnu a červnu roku 1911 se aktivně podílí na stávce zámečnických dělníků, která trvá celkem 6 týdnů. Následuje zaměstnanecký poměr v hutích v Kamniku ve Slovinsku. Zde se, jakožto zdatný sportovec, stává členem Sokola. Odjíždí pracovat do železáren v Čenkově na Příbramsku, poté do Plzně do továrny Škoda. Poté se vydá na cesty po Německu (Mnichov a Mannheim), kde pracuje pro automobilku Benz. V říjnu 1912 přijíždí do Vídně. Hned po příjezdu zjišťuje, že ve Vídni žije a pracuje jeho starší bratr Martin (r.n. 1884). Josip se tedy nechává zaměstnat v automobilce Austro-Daimler, v které také pracuje Martin. Josip vykonává nyní pozici řidiče automobilu.

Armáda, válka, revoluce (1913–1920)

V září 1913 byl povolán do rakousko-uherské armády do Vídně, posléze na vlastní žádost je převelen do 25. domobranského pluku do Záhřebu. Po absolvování rychlokurzu na vojenské akademii se Josip stane nejmladším velitelem pluku. V květnu roku 1914 v Budapešti získal stříbrnou medaili na prvenství rakousko-uherské armády v šermu. Byl také vynikajícím lyžařem.

Po propuknutí války proti Srbsku bojoval na srbském bojišti od srpna do prosince roku 1914. V lednu 1915 je jeho pluk převelen do Karpat na boj proti Rusům. Za jednu z vyhraných bitev měl být řádně vyznamenán, avšak nemohl se ceremoniálu zúčastnit, neboť tou dobou byl uvězněn. Později, když v roce 1967 Tito navštíví Vídeň, budou mu chtít dodatečně tuto medaili udělit, ale Tito ji odmítá.

Na Velikonoce 25. března 1915 je těžce raněn. Dostává se tak do ruského zajetí. Celých 13 měsíců leží v nemocnici ve Svijažsku, malém městě blízko Kazaně. Dostal těžký zápal plic, šlo mu takřka o život. Učí se rusky a čte spoustu děl ruských klasiků, hlavně romány Tolstého, Turgeněva, a jiných. Jakmile se zotavil, byl poslán na nucené práce jako mechanik. Poté je odvelen na práce v uralském městečku Kungur, kde jej zajatci zvolí předákem zajateckého tábora.

V únoru roku 1917 dělníci z Kunguru osvobozují zajatce z tábora. Hned nato se Broz přidružuje k jedné bolševické skupině. V Petrohradu 16. a 17. července se účastní velikých demonstrací proti dočasné vládě. Tuto demonstraci zorganizovali bolševici. Pokouší se uprchnout do Polska, ale je dopaden a uvržen do vězení v petrohradské petropavlovské pevnosti na tři měsíce.

Opět byl poslán do věznice v Kunguru, ale cestou se mu podaří z vlaku uprchnout. Schovává se v jedné ruské rodině, kde se také seznamuje s Pelagijí Belousovou, kterou si později bere za manželku (s tou se rozvede roku 1936). Přidruží se k Rudé armádě v Omsku. Na jaře 1918 Broz žádá o členství v Komunistické straně Ruska. V červnu 1918 odchází hledat si práci poblíž Omsku. Podaří se mu najít práci mechanika poblíž Omsku, zhruba na rok. Může tak finančně podpořit svoji novou rodinu. V červenci 1918 československé legie osvobozují Omsk. V lednu roku 1920 podnikají on a jeho manželka dlouhou a náročnou cestu domů do Jugoslávie, kam dorazili v září téhož roku.

Dělník, odborář (1920–1928)

Po návratu do Jugoslávie se Broz nechal zaměstnat v Záhřebu jako mechanik. Broz okamžitě vstoupil do Komunistické strany Jugoslávie (KSJ), jejíž vliv na politický život Království Srbů, Chorvatů a Slovinců rapidně roste. V roce 1920 při volbách komunisté získali 59 mandátů a stali se tak třetí nejsilnější stranou. Královský režim ovšem nehodlá akceptovat výsledky voleb, a prohlašuje KSJ za nelegální stranu. Proto se 31. prosince 1920 v Záhřebu, jako výraz odporu tomuto rozhodnut, konají ohromné stávky a demonstrace, kterých se Broz také aktivně účastní. Demonstrace jsou však tvrdě a rychle potlačeny. V srpnu 1921 jsou mandáty všech komunistických poslanců úplně zrušeny. Broz se rozhodl, že bude působit jako komunista v ilegalitě. Počátkem roku 1921 se stěhuje do Veliko Trojstvo u Bjelovaru a nachází si zde práci strojního mechanika. V březnu 1923 Broz a skupina jeho přátel z Veliko Trojstva navazují užší kontakt s komunistickou organizací v Bjelovaru.

V půli roku 1925 se Broz stěhuje do Kraljevice, kde se nechává zaměstnat v docích. Je zvolen zástupcem odborů. V této pozici setrvá po dobu jednoho roku. V létě 1926 je Broz vůdcem stávky v docích, a 2. září dostává výpověď ze zaměstnání.

Odchází do Bělehradu a nechává se zaměstnat v továrně na výrobu kolejových vozidel v Palanci ve městě Smederevo. Je zvolen zástupcem dělníků, avšak už v březnu 1927 dostává výpověď ze zaměstnání. Brzy nato se vrací do Záhřebu, kde je místní komunistickou tajnou organizací jmenován sekretářem odborářů v hutnictví.

Rebel, odpůrce, odsouzenec (1928–1934)

Poté, co byl zavražděn Stjepan Radić (chorvatský politik), KSJ s pomocí nezávislých odborových svazů, na letácích, podepsaných Josipem Brozem, vyzývá k masovým demonstracím. Broz je nucen odejít do ilegality. Rozhodne se však zůstat v Záhřebu, a vykonává různé práce pro stranu a odbory. Je zatčen 4. srpna 1928 před bytem, v kterém je pak nalezeno několik bomb. Soudnímu procesu, který se koná od 6. do 14. listopadu 1928, se proto říká “bombový proces”. Trest si odpykává v trestnicích v Lepoglavi, v Mariboru a posléze v Ogulinu. Brozovi byla v trestnici přidělena pozice mistra v elektrocentrále. Daří se mu navázat kontakt s komunisty v Záhřebu. Pomocníkem v elektrocentrále je mu přidělen Moša Pijade, s kterým organizuje stranickou skupinu. Počátkem roku 1931, z důvodu strachu, že by mohl Broz uprchnout, je přemístěn do trestnice v Mariboru.

Během Brozova pobytu ve vězení, během politické krize, se král Aleksandr I. Karadjordjevič dne 6. ledna 1929 ujal absolutní moci, a mění jméno státu na Království Jugoslávie, a ujímá se vlády způsobem, který je později znám jako "diktatura z 6. ledna". Komunisté byli v nelibosti dvora již v podstatě od začátku jeho existence a proto nešlo očekávat pozitivní přístup. Pod nátlakem absolutistického režimu byla komunistická strana, podobně jako mnohé další partaje v tehdejším státě, totálně svržena. Kromě toho, roku 1929 vypukla velká hospodářská krize, která velmi zhoršila celkové životní podmínky obyvatel Království Jugoslávie. Tohoto velmi obratně využijí marxisté, kteří v Evropě celkově nabývají na síle.

Profesionální revolucionář (1934–1941)

V březnu 1934 Broz opouští věznici a domácí vězení v Kumrovci. Brzy nato opouští Kumrovec, vybaven falešnými dokumenty a změněnou identitou – stává se z něho „profesionální revolucionář“. Ve stranických kruzích začíná používat jméno Tito (jak sám říká, je to často se vyskytující jméno v Zagorje a nemá žádný význam). Později, při práci v kominterně, je znám jako Walter.

Brzy po návratu z vězení je zvolen za člena Oblastního svazu KSJ pro Chorvatsko. Strana, která utrpěla těžkou porážku a byla ze strany režimu v letech 1928–1932 úplně zničena, se začala kolem roku 1934 znovu formovat. Ústřední svaz KSJ se od roku 1929 nachází ve Vídni, kam se Broz v červenci 1934 vydává. Zde je ustanoven za člena politbyra Ústředního svazu KSJ.

V Ljubljani se 25. prosince 1934 koná IV. stranická konference pro celou Jugoslávii. I když se ji účastnilo jen 11 delegátů, byl zvolen nový Ústřední svaz, ve kterém delegáti prosadili Broze. V lednu 1935 odjíždí do Moskvy. Tam se stává členem balkánského sekretariátu kominterny (BSK) a referentem pro Jugoslávii. Zde se také seznamuje s Edvardem Kardeljem, který bude až do konce jeho života Titovým nejbližším přítelem a spolupracovníkem.

V červenci a srpnu 1935 se v Moskvě koná VII. kongres kominterny, na kterém byl Broz delegáty prosazen za člena politbyra. Koncem roku 1936 přijíždí do Jugoslávie, kde se tehdy koná ohromné masové zatýkání komunistů. Mezi několika málo nezatčenými je i Milovan Djilas, jeden z blízkých spolupracovníků Broze, a jeden z nejslavnějších komunistických disidentů na světě^[zdroj?]. V Bělehradě zůstávají na svobodě také Aleksandar Ranković a Ivo Lola Ribar, který se brzy seznámí s Brozem. Komunistická strana Chorvatska je založena poblíž Samoboru 1.–2. srpna 1937. V letech 1936–1940 Broz často cestuje do Moskvy, Vídně a Paříže. Josip Broz je v tomto období stále více znám spíše jako Tito, a v kruhu nejbližších spolupracovníků, kteří jsou o 15–20 let mladší, mu říkají “Stari”. Během roku 1937 Broz několikrát navštíví Paříž, kde se podílí na přemisťování dobrovolníků do Španělska.

Roku 1937 byl zatčen generální sekretář KSJ Milan Gorkič. Broz následně přebírá zodpovědnost za KSJ. Na V. zemské konferenci KSJ v Záhřebu v září 1940 sestavuje nové vedení strany a představuje novou strategii komunistických aktivit, vybudovanou na ozbrojeném povstání jako způsobu osvobození a ochrany vlasti. Organizace státu má kopírovat sovětský vzor socialistické federace. Tento přístup byl v situaci národnostní nesnášenlivosti a horšícími se vztahy hlavně mezi Srby a Chorvaty klíčový a pomohl straně a jejímu ozbrojenému hnutí zajistit potřebné stoupence a později i mezinárodní podporu. Během této doby pracoval jako zámečník v pražském Motorletu (v této době známé Valtrovce).^[zdroj?]

Druhá světová válka

Dne 6. dubna 1941 vojska Německa, Itálie a Maďarska útočí na Jugoslávii. Německá armáda (Wehrmacht) napadá hlavní město Bělehrad ze vzduchu. Německá Luftwaffe bombarduje nejen Bělehrad, ale i ostatní velká města Jugoslávie. Po tomto napadení zakládá Tito v Záhřebu 10. dubna 1941 vojenské sdružení, které má čelit nátlaku proti státům Osy (Německu, Itálii a Japonsku). Dne 17. dubna, poté, co král Petr II. Karađorđević a ostatní členové vlády uprchli ze země do exilu se zbývající představitelé jugoslávské vlády a představitelé armády scházejí s Němci v Bělehradě. Bylo dohodnuto a podepsáno příměří s Německem. To však vydrželo pouhých 11 dní, následně ho totiž německá stana vypověděla. Některá jugoslávská území byla přičleněna Německu (hlavně sever státu), na ostatních územích vznikla loutková vláda (podobný případ se stal se Slovenskem, okupovaným nacistickým Německem). Vznikl Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna Država Hrvatska) jako pronacistický útvar, spojenec Třetí říše, v čele s vůdcem Ante Paveličem a jeho fašistickým hnutím Ustaše.

Loutkové vlády vznikaly také v Srbsku, Černé Hoře, a jižní části Jugoslávie. Německá vojska okupovala Bosnu a Hercegovinu, stejně jako část Srbska a Slovinska, přičemž zbývající části země okupovala vojska Bulharska, Maďarska a Itálie.

Formování prvního poinvazního odboje komunistických partyzánů v Jugoslávii se datuje dnem 28. dubna 1941, a to v Ljubljani ve Slovinsku. Ostatní skupiny následovaly, až se nakonec Tito stane velitelem komunistických partyzánů.

Od 13. května 1941 Tito a jeho komunističtí partyzáni čelí konkurenci v Jugoslávii, a to většinové srbské Jugoslávské armádě otčiny, neboli tzv. Četnikům. Toto protifašistické a protikomunistické hnutí odporu bylo pod vedením royalisty, generála Draža Mihailoviče. Po dlouhou dobu byla vojska četníků podporována Británií či Spojenými státy. Avšak jugoslávskou královskou vládou v exilu, králem Petrem II. Karađorđevićem nebyl Mihailovič a jeho četnici nikdy oficiálně uznáni za hnutí odporu.

Tito původně nereagoval na vpád německých vojsk do Jugoslávie, protože respektoval “pakt o neútočení”, podepsaný Molotovem a Ribbentropem v Moskvě. Dne 22. června 1941 (v den, kdy nacistické Německo zaútočilo na Sovětský svaz v operaci Barbarossa), vzniká v lesích poblíž Sisaku první sisacká partyzánská brigáda, která převážně sestává z Chorvatů, žijících poblíž města). Toto ukazuje na fakt, že Tito cíleně využil paktu k tomu, aby založil brigádu a byl tak připraven na nevyhnutelné situace. Jednalo se o první protifašistickou ozbrojenou formaci v Evropě.

Komunističtí partyzáni brzy začali s obsáhlým a úspěšným tažením a začali osvobozovat kousek po kousku jednotlivá území, ale to až poté, co nacisté napadli Sovětský svaz. Do té doby byli prakticky pasivní a víceméně se vojenských operací neúčastnili. Aktivity partyzánů vedly Němce k odvetě proti civilistům. To vyústilo v masové vyvražďování (za každého zabitého německého vojáka bylo zabito 100 Srbů, za každého zraněného německého vojáka bylo zabito 50 Srbů). Na základě těchto skutečností se Tito snaží spojit síly s Mihailovičovými četniky. Na krátký okamžik se stanou spojenci, avšak pod tlakem okolností dochází znovu k výbojům mezi oběma skupinami, a v Srbsku dochází k bouřlivé občanské válce.

Na osvobozených územích partyzáni zakládají lidové spolky, které začínají fungovat jako občanská vládnoucí sdružení. Tito se stává vrchním velitelem Protifašistického shromáždění národního osvobození Jugoslávie AVNOJ, které se sešlo v Bihači 26. listopadu 1942, a v Jajci 29. listopadu 1943. Na obou schůzích bylo projednáváno budoucí uspořádání země v duchu socialistické federace, která je ostrým kontrastem dělení království na bánoviny v meziválečném období. V Jajci byl Tito jmenován prezidentem Národního svazu osvobození. 4. prosince 1943, když většina země byla stále ještě okupována zeměmi Osy, již Tito jmenoval provizorní vládu demokratické Jugoslávie. To přitáhlo pozornost Moskvy a ta následně začala s Titem a partyzány mnohem více spolupracovat.

Poté, co Titovi komunističtí partyzáni čelí stále větším nátlakům vojsk Osy v období od ledna do června roku 1943, přicházejí na pomoc partyzánům vojska spojenců. Partyzánské oddíly úspěšně čelily snahám Němců, na rozdíl od Mihajlovićových četniků, kteří byli stále slabší a neefektivnější. Král Petr II. Karadjordjević, americký prezident Franklin Delano Roosevelt a britský ministerský předseda Winston Churchill se připojují k diktátorovi Stalinovi a oficiálně uznávají Tita a jeho partyzány na Teheránské konferenci. To umožnilo spojencům přijít na pomoc partyzánům. Jakožto vůdce komunistického odboje stal se Tito hlavním terčem vojsk Osy v okupované Jugoslávii. Němcům se třikrát skoro podařilo Tita zatknout: v roce 1943 v ofenzivě tzv. “případ bílá” (Fall Weiss), následně v ofenzívě tzv. “případ černá” (Fall Schwarz), při které byl zraněn dne 9. června, a zachráněn jeho věrným psem^[zdroj?] a dále pak 25. května 1944, kdy se mu tak tak podařilo uniknout německému vojsku v operaci Rosselsprung (Unternehmen Rosselsprung) v Drvaru.

Partyzány podpořila spojenecká vojska, v čele s brigadýrem Fitzroyem Macleanem, který ve spojeneckých misích sehrával důležitou roli. V roce 1944 je založeno balkánské vojenské letectvo. Dne 5. dubna 1945 Tito podepisuje se Sovětským svazem dohodu, umožňující dočasný vstup sovětských osvobozujících vojsk na území Jugoslávie. Partyzáni, posíleni vojsky Rudé armády, vyhrávají osvobozeneckou válku v roce 1945. Po ukončení bojů byla všechna cizí vojska z Jugoslávie stažena.

Poválečná Jugoslávie

Setkání s Churchillem v Londýně

Koncem roku 1944 byla podepsána Višská dohoda se záměrem sjednotit Titovu komunistickou vládu s exilovou vládou krále Petera II. Karadjordjeviče. Tato dohoda je také známa jako dohoda Tito-Šubašič.

Dne 7. března 1945 je Titem a komunisty sestavena v Bělehradě provizorní vláda Socialistické Federativní Republiky Jugoslávie (SFRJ). Tato vláda byla sestavena jako komunistická, s předákem Titem v čele, bez možnosti zásahu z exilové vlády Petera II Karadjordjeviče. Po volbách v listopadu 1945 byl Tito jmenován ministerským předsedou a ministrem zahraničních věcí SFRJ.

V tomto období začínají Titova vojska ve spojení s rudoarmějci deportovat “etnické Němce” (Volksdeutsche) z Jugoslávie. Zvláště pak celá jedna entita, tzv. dunajští švábové (Dunavske Švabe), byli označeni za nacistické kolaboranty, jelikož mnozí z nich bojovali v 7. SS horské divizi “Princ Evžen”.

Tito a doktor Che Guevara

V listopadu 1945 Tito dal vzniknout novému silnému vojenskému sdružení, jugoslávské národní armádě (Jugoslovenska narodna armija, nebo také JNA). Po určitou dobu byla tato armáda pátou nejsilnější armádou v Evropě. Tito dal také vzniknout tajné policii (Uprava državne bezbednosti/sigurnosti/varnosti, nebo také UDBA). Obě organizace, UDBA a bezpečnostní agentura OZNA (Organ Zaštite Naroda Armije) byly pověřeny, kromě jiného, aby vyhledávaly a odsuzovaly nacistické kolaboranty. Následovalo období masakrů.

Tito při jednání se západoněmeckým kancléřem Willym Brandtem

Dne 29. listopadu 1945 je vyhlášena republika a komunisté tak definitivně odstavují exilovou vládu od moci.

Dne 13. března 1946 byl organizací OZNA zatčen Draža Mihailović a 18. července 1946 byl popraven.

Komunistická strana Jugoslávie vyhrává první poválečné volby (i když se jednalo o kontroverzní formu hlasování, kdy na hlasovacích lístcích stála jen jedna strana a možnosti ano a ne). Tito se těšil velké popularitě, takže jeho strana v jejímž čele stál, získala obrovskou podporu veřejnosti. Strana okamžitě využila své síly, aby vyhledala a zničila zbývající kolaboranty, nacionalisty a antikomunisty, používající podobné metody jako Stalinský režim.

V říjnu roku 1946 Vatikán exkomunikoval Tita a jugoslávskou vládu za odsouzení katolického arcibiskupa Stepinace na 16 let vězení za napomáhání teroristům a za donucování Srbů konvertovat na katolíky. Trest byl posléze snížen. Později se Jugoslávie stává nejliberálnějším státem socialistického bloku, co se náboženství týče. Tito věřil tomu, že potlačování jen napomáhá šíření náboženství.

V roce 1948, motivován záměry založit silný nezávislý ekonomický stát, se Tito jako první socialistický vůdce vzpírá Stalinovu režimu v kominformě: byl jedním z mála lidí, kteří vzdorovali náporu Stalinových požadavků na úplnou oddanost. Stalin si to vzal osobně. “Zastavte posílání lidí, kteří mě mají za úkol zabít”, napsal Tito Stalinovi. “Pokud nezastavíte posílání vrahů, pošlu já jednoho do Moskvy za vámi, a buďte si jistý, že nebudu muset posílat druhého!”. KSJ byla vypovězena z asociace dne 28. června 1948. Díky těmto šarvátkám se Sovětským svazem se na Tita obrací nejen celosvětová pozornost, ale spustí to také období destalinizace, tedy oslabování vlivu klíčové organizace ve státě, často také nazývané jako informbyro. Kromě toho dochází také i k roztržce se Spojenými státy, kdy i Američané, podobně jako Sověti, zvažují použití síly na Jugoslávii. Nakonec se podaří situaci urovnat.

Do Titovy Jugoslávie se podívala i královna Alžběta II.

Dne 26. června 1950 schválilo Národní shromáždění rozhodující zákon, napsaný Milovanem Djilasem a Titem, o tzv. samosprávě: typ nezávislého socialismu, který experimentoval s myšlenkou rozdělení zisku mezi zaměstnance ve státem řízených podnicích. Přestože pokračující liberalizační tendence umožňují poměrně rozsáhlou kritiku strany a systému, Tito osobně není nakloněn přílišnému uvolnění poměrů. I přesto ale západní země získávají tímto informace, že mohou Jugoslávii řadit do tzv. "Svobodného světa". Jugoslávie se naopak pod jeho vedením má stát "skutečným státem socialistické revoluce", vyvarovat chyb východního bloku. Tito později označil Jugoslávii za jediný zcela nezávislý stát na světě. 13. ledna 1953 se zákon o samosprávě stane hlavní sociální směrnicí v Jugoslávii. 14. ledna 1953 Tito vítězí v prezidentských volbách nad Ivanem Ribarem.

Po Stalinově smrti Tito odmítá pozvání Sovětského Svazu k urovnání vztahů a smíru mezi oběma zeměmi. Nikita Chruščov a Nikolaj Bulganin navštívili Tita v Bělehradě v roce 1955, aby se omluvili za příkoří, ke kterým došlo za vlády Stalina. Tito posléze navštívil SSSR v roce 1956, což signalizovalo celému světu, že zášť mezi Jugoslávii a SSSR se zmírňuje. Ovšem vztah mezi těmito zeměmi opět dostane zásah koncem šedesátých let (viz níže).

Pod Titovým vedením se Jugoslávie stává zakládajícím členem Hnutí nezúčastněných zemí. V roce 1961 Tito v Bělehradě zorganizoval summit s představiteli Hnutí nezúčastněných, s egyptským Gamálem Abdulem Násirem, indickým Džaváhlí Nehrúem, indonéským Sukarnem a Ghanským Kwame Nkrumahem. Zároveň tak navázal úzké vztahy se zeměmi třetího světa. Tento krok upevnil jugoslávskou diplomatickou pozici, která se snažila vymezit vůči Východu i Západu.

Jugoslávie se 1. ledna 1967 stala první socialistickou zemí, která otevřela svoje hranice cizincům, a zrušila vízovou povinnost pro cizince. Ve stejném roce Tito otevřeně podporuje mírovou rezoluci arabsko-izraelského konfliktu.

Vztahy se SSSR se opět komplikují. Ačkoliv Dubček zachoval věrnost Varšavské smlouvě, z mnoha hlavních měst se ozývaly ustarané hlasy – o pražské kontrarevoluci. Brežněv si znovu vzpomněl na Titovu podporu, a proto ho koncem dubna roku 1968 pozval do Moskvy. Avšak setkání proběhlo úplně jinak, než očekával. Tito, v rozporu s postojem k maďarské krizi v roce 1956, tentokrát nedal sovětskému vedení za pravdu v tom, že se v Praze dostaly k moci buržoazní, prozápadní elementy, a že je třeba přispěchat na pomoc tamějším zdravým silám.

Domníval se, že Dubček má dostatečně silnou armádu, a komunistickou stranu, aby se mohl ubránit sám. Tato odpověď u přítomných sovětských novinářů vzbudila vlnu nevole a vedla k výtkám typu “podobné projevy se také dají pozorovat u vás, také k vám proniká kapitalismus. Máte obrovské dluhy na západě, a velkou nezaměstnanost, z čehož nás srdce bolí.” Tito však výtky na adresu jugoslávského liberalismu rozhodně odmítl a odrazoval Sověty od vměšování se do vnitřních záležitostí Československa. Nakonec bylo rozhodnuto, že se spor pokusí vyřešit klidnou cestou, a sám se zavázal, že vládě v Praze doporučí, aby své úsilí o obnovu nepřeháněla. Přes tento slib, liberálové, kteří měli v Jugoslávii většinu, začali otevřeně podporovat Dubčekovu politiku, neboť ji považovali za logický důsledek, nebo spíše stvrzení toho, čeho již sami dosáhli. Ba co víc, Praha je povzbudila k tomu, aby se sami začali reformami zabývat. Tvrdili, že Jugoslávie vždycky stála v čele snah o demokratizaci socialismu, proto by ani v tomto okamžiku neměla být pozadu. Edvard Kardelj tak již počátkem roku vyzval k vytvoření nového, demokratičtějšího zřízení ve Slovinsku.

Dne 9. srpna 1968, kdy spor mezi Brežněvem a Dubčekem dospěl na ostří nože, navštívil Tito Prahu. Byl veřejností přijat jako spasitel. Při této příležitosti prohlásil, že se musí vztahy mezi socialistickými zeměmi rozvíjet na základě rovnoprávnosti. Československým představitelům však ve své dlouhé rozmluvě vysvětloval, že nemají ve své politice tolik riskovat a předbíhat dobu. Kreml ovšem jeho snahu dělat prostředníka nedokázal ocenit.^[zdroj?] Vzápětí se také za Titem do Prahy vydal nový rumunský vládce Nicolae Ceauşescu, o němž se rovněž proslýchalo, že usiluje o co nejvyšší nezávislost na Moskvě. Sovětům se vybavily nepříjemné vzpomínky na předválečnou protisovětskou dohodu. Dne 11. srpna (1968) Tito odjíždí z návštěvy Československa a vrací se zpět do Jugoslávie.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 vojska Varšavské smlouvy, s výjimkou rumunských, obsadila Československo. Tito okamžitě prohlásil, že vojska porušila suverenitu nezávislého státu, a zasadila tak těžký úder socialistickým silám na celém světě. 23. srpna toto prohlášení oficiálně schválil Ústřední výbor komunistické strany Jugoslávie a odsoudil násilnou akci, pro níž se SSSR se svými spojenci rozhodl. V Bělehradě a dalších městech došlo k organizovaným protestům obyvatelstva. Jugoslávské vedení strany v těchto dnech zasedalo téměř bez přestání a snažilo se československou krizi posoudit ve všech souvislostech. Z výroků, jež v diskuzi zazněly, je obzvlášť významné Titovo přiznání, že se spletl, když se domníval, že je SSSR nejvýznamnějším spojencem Jugoslávie v boji proti imperialismu. Jugoslávské vojenské vedení se zhrozilo situace, kdy země nebyla zcela připravena na případnou nečekanou agresi a sovětské síly by dosáhly Rijeky za pouhé tři dny. Následně je provedena rozsáhlá reforma armády.

V roce 1971 byl Tito znovu zvolen prezidentem Jugoslávie, již po šesté.^[zdroj?]

Dne 16. května 1974 je v platnost uvedena nová ústava, a Josip Broz Tito byl jmenován prezidentem i předsedou Svazu komunistů Jugoslávie na doživotí.

V 70. začínají eskalovat nacionalistické problémy a šarvátky v Jugoslávii. Na začátku 70. let začíná revoltovat chorvatská mládež, chorvatští intelektuálové. Začínají zde postupně krystalizovat nacionální třenice. Začínají se formovat centra nacionálních sporů a konfliktů, která pak vyeskalují na konci 80. a začátkem 90. let v občanskou válku. Tito byl postupem chorvatských nacionalistů zaskočen^[zdroj?] a přestože byl sám Chorvat, ostře jejich počínání odsoudil.

Na konci 70. let existovala dle slov řady tehdejších politiků "čtyřčlenná komise", která měla za cíl "zbavit Tita těch nejtěžších povinností". Tento fakt se dostal na veřejnost až v roce 1989 v době pádu obrazu Tita a celého komunistického režimu a vyvolal ostrou debatu ve společnosti, zda-li ke konci svého života byl Josip Broz skutečným politikem, či jen loutkou v rukách mladších komunistů. Tehdejší politici (například Lazar Koliševski) v novinách existenci komise připustili, ovšem ostře odmítli, že by Tito byl manipulován.

Tito a prezidenti USA

• 

  John Fitzgerald Kennedy (1963)

• 

  Richard Nixon (1971)

• 

  Detail

Závěrečná léta

Poštovní známka Sovětského svazu, Josip Broz Tito, 1982 (Michel № 5151, Scott № 5019)

V lednu 1980 byl Tito odvezen do nemocnice v Lublani, ve Slovinsku, s problémem cirkulace krve v obou nohách. Jeho levá noha byla amputována krátce poté. Zemřel v této nemocnici dne 4. května 1980, tři dny před svými 88. narozeninami. Na jeho pohřeb přijelo obrovské množství politiků a zúčastnilo se mnoho státních delegací. S ohledem na počet zúčastněných je tento pohřeb označován za doposud největší událost v historii.

Politici, kteří se dostali k moci po Titově smrti přísahali, že z jeho cesty nikdy nesejdou. Problémy ve fungování státu se ale objevily do několika let.

Jeho manželkou se stala Jovanka Budisavljevićová, kterou poznal na kongresu komunistických stran v Moskvě.

Za jeho vlády SFRJ prospívala; došlo k rozvoji průmyslu i vzestupu životní úrovně, zároveň však vzhledem k subsidiarizaci chudých členů federace, jakými byla Bosna a Hercegovina a Makedonie, došlo k zasetí nenávisti trvající dodnes.

Titův odkaz za jeho života i po smrti

Po Titovi bylo pojmenováno i několik měst – mezi lety 1946 a 1992 nesla Podgorica v Černé Hoře název Titograd, Užice v Srbsku název Titovo Užice, Veles v Makedonii přejmenován na Titov Veles (zrušeno po rozpadu Jugoslávie) a až dodnes najdeme v Chorvatsku poblíž Plitvických jezer obec Titova Korenica. Hlavní třída v Sarajevu dodnes nese název Maršala Tita. Téměř každé město, či obec v Jugoslávii pojmenovalo nějakou z ulic po jugoslávském prezidentovi.

Jugoslávský komunistický režim Tita velice vysoko vyzdvihoval a na rozdíl od politiků, kteří jej ve funkci hlavy státu vystřídali, měl Josip Broz skutečně vysokou autoritu mezi obyvateli Jugoslávie. Ještě dnes mnozí ze starší generace stále vzpomínají v nástupnických státech Jugoslávie na Tita v dobrém. Jugoslávská média i tisk uveřejňovaly v den významných výročí existence státu, bojů v druhé světové válce, či během významných dnů komunistického hnutí články oslavující a vyzdvihující akty Tita jako partzyánského vůdce; nešetřilo se však ale ani s chválou poválečné obnovy země, stejně jako účasti Jugoslávie v Hnutí nezúčastněných zemí. Během let 1987-1988 docházelo ve společnosti k rapidním změnám, které se projevovaly také poklesem zájmu o osobnost jugoslávského vůdce. V novinách se objevovaly často kritcké články. Během roku 1989 pak začaly otevřené útoky na osobnost Tita, hlavně ze strany nacionalistů. Ty pak pokračovaly i v první polovině let devadesátých, v době nacionalistických vášní i válek.

Odkazy

Externí odkazy

• Titoville
• 2. světová válka v Jugoslávii
• Tito-Memorial.com