Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.

Indonésie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Republik Indonesia
Vlajka Indonésie
vlajka
Znak Indonésie
znak
Hymna: Indonesia Raya
Geografie

Poloha Indonésie

Hlavní město: Jakarta
Rozloha: 1 919 440 km² (15. na světě)
z toho 5 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Puncak Jaya (4 884 m n. m.)
Časové pásmo: +7, +8, +9
Poloha: 2°0′ j. š., 118°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 231 369 500 (4. na světě, odhad 2009)
Hustota zalidnění: 119,8 ob. / km² (89. na světě)
HDI: 0,600 (střední) (108. na světě, 2008)
Jazyk: indonéština (úřední, standardizovaná forma malajštiny), angličtina, nizozemština, velké množství místních jazyků, z nichž nejpočetnější je javánština
Náboženství: muslimové 87 %, protestanti 5 %, římští katolíci 3,5 %, hinduisté 2 %, buddhisté 1,5 %, jiní 1 % (1998)
Státní útvar
Státní zřízení: prezidentská republika
Vznik: 17. srpna 1945 (vyhlášena nezávislost)
Hlava státu: prezident Joko Widodo (od 20. října 2014) a viceprezident Jusuf Kalla (od 20. října 2014)
Hlava vlády: prezident Joko Widodo (od 20. října 2014) a viceprezident Jusuf Kalla (od 20. října 2014);
Měna: indonéská rupie (IDR)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 360 IDN ID
MPZ: RI
Telefonní předvolba: +62
Národní TLD: .id
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Indonésie je stát v jihovýchodní Asii a Oceánii tvořený 17 508 ostrovy. S více než 230 miliony obyvatel jde o čtvrtý nejlidnatější stát světa a rovněž o stát s největším počtem obyvatel hlásících se k islámu. Státním zřízením země je republika s voleným prezidentem a parlamentem. Hlavním městem Indonésie je Jakarta. Na pevnině hraničí Indonésie s Papuou Novou Guineou, Východním Timorem a Malajsií. Na moři sousedí se Singapurem, Filipínami, Austrálií, Palau, Thajskem a indickým územím Andamany a Nikobary.

Indonéské souostroví bylo významným obchodním centrem nejméně od 7. století, kdy království Šrívidžaja obchodovalo s Čínou a Indií. Místní vládci postupně začali přebírat indickou kulturu, náboženské a politické modely a hinduistická a buddhistická království vzkvétala. Indonéská historie byla ovlivněna snahami cizích mocností ovládnout její přírodní bohatství. Muslimští obchodníci přinesli islám a evropští kolonialisté spolu v době zámořských objevů bojovali o ovládnutí obchodu s kořením na Molukách. Po třech a půl stoletích holandské nadvlády získala Indonésie po druhé světové válce nezávislost. Turbulentní moderní historie země byla ovlivněna přírodními katastrofami, korupcí, separatismem, demokratizací a obdobími prudkých ekonomických změn.

Obyvatelstvo souostroví patří k mnoha etnickým, jazykovým a náboženským skupinám. V Indonésii došlo k vývoji sdílené identity definované společným jazykem, etnickou a náboženskou pluralitou uvnitř většinově muslimské společnosti, umožněnou historickou zkušeností s kolonialismem a bojem proti němu. Indonéské národní motto, „Bhinneka Tunggal Ika“ („Jednota v rozdílnosti“, doslova „Mnoho, ale jeden“) vyjadřuje rozdílnost, která zemi charakterizuje. Navzdory obrovské populaci a hustému zalidnění se v zemi nacházejí obrovské oblasti divočiny s druhou největší biodiverzitou na světě. Indonésie má velké přírodní bohatství, ale přesto je zde chudoba rozšířeným problémem. Navzdory problémům s chudobou je Indonésie 19. největší ekonomikou světa, a je proto jednou ze zemí skupiny G20. Je také členem Sdružení národů jihovýchodní Asie a Asijsko-pacifického hospodářského společenství.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Název Indonésie je odvozen od latinského slova Indus znamenajícího „Indie“ a řeckého slova nesos znamenajícího „ostrov“.[1] Jméno bylo poprvé použito v 18. století, dlouho před vznikem nezávislé Indonésie.[2] V roce 1850 navrhl anglický etnolog George Earl označení Indunesianové (Indunesians) a Malayunesiánové (Malayunesians) pro obyvatelstvo „Indického souostroví nebo Malajského souostroví“.[3] V téže publikaci Earlův student James Richardson Logan použil termín Indonésie jako synonymum pro Indické souostroví.[4] Holandští akademici věnující se východní Asii však termín nepřejali. Namísto něj označovali oblast jako Malajské souostroví (Maleische Archipel), Nizozemskou východní Indii (Nederlandsch Oost Indië), lidově též Indië, Východ (de Oost) a Insulinde.[pozn 1]

Od roku 1900 se termín Indonésie stal standardem v akademickém prostředí mimo Nizozemsko a indonéské nacionalistické skupiny jej přejaly pro účely své politické prezentace.[5] Adolf Bastian z Berlínské university zpopularizoval označení svou knihou Indonesien oder die Inseln des Malayischen Archipels, 1884–1894. Prvním nizozemským akademikem, který termín Indonésie použil, byl Suwardi Suryaningrat (Ki Hajar Dewantara) když v roce 1913 otevřel tiskovou agenturu pojmenovanou Indonesisch Pers-bureau.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Loď vyřezaná v Borobuduru

Fosilní pozůstatky Homo erectus, někdy nazývaného Javánský člověk, naznačují, že Indonéské souostroví bylo obydleno před 2 miliony až půl milionem let.[6]

Austronésané, kteří v současnosti tvoří většinu populace, migrovali do jihovýchodní Asie z Taiwanu. Do Indonésie dorazili okolo roku 2000 př. n. l. a s rozšiřováním po souostroví začali vytěsňovat domorodé melanéské obyvatelstvo do oblastí na východě.[7] Díky ideálním podmínkám pro zemědělství a zvládnutí pěstování rýže okolo roku 800 př. n. l.[8] se mohly rozvíjet vesnice a města, které nakonec daly základ prvním královstvím existujícím asi od roku 100 n.l. Díky strategickému umístění Indonésie rostl jak obchod mezi ostrovy, tak i mezinárodní obchod. Obchodní spojení s Indií a Čínou bylo navázáno několik století př. n. l.[9] Od té doby hrál obchod v indonéské historii zásadní roli.[10]

Od sedmého století n.l. existovalo a prosperovalo mocné království Šrívidžaja, které bylo ovlivněno buddhismem a hinduismem, které do něj byly přineseny díky intenzivním obchodním vztahům s okolím.[11] Mezi osmým a desátým stoletím na Jávě prosperovaly a následně upadly dvě mocné zemědělské dynastie, buddhistická Sailendra a Hinduistická Mataram. Obě vybudovaly okázalé náboženské památky, Sailendra vybudovala Borobudur a Mataram za sebou zanechala Prambanan. Ve 13. století vzniklo na východě Jávy hinduistické království Majapahit a za vlády panovníka Gajaha Mady se jeho vliv rozšířil do většiny Indonésie. Toto období je někdy označováno za „zlatou éru“ indonéských dějin.[12]

Muškátový oříšek, dříve jedna z nejcennějších indonéských komodit.

Ačkoliv muslimští obchodníci poprvé navštívili jihovýchodní Asii v období raného islámu, první doklady o islamizaci obyvatelstva sahají teprve do 13. století na sever Sumatry.[13] Další indonéské oblasti začaly postupně přebírat islám, který se do konce 16. století stal dominantním náboženstvím na Jávě a Sumatře. Ve většině případů se islám smísil s existující kulturou, čímž vznikla dominantní forma indonéského islámu.[14] První Evropané přistáli v Indonésii v roce 1512, kdy se portugalští obchodníci, které vedl Francisco Serrão, pokusili ovládnout zdroje muškátového oříšku, hřebíčku a kubéby na Molukách.[15] Britští a Holandští obchodníci jej brzy následovali. V roce 1602 vznikla Holandská Východoindická společnost a stala se dominantní evropskou silou. Zanikla po bankrotu v roce 1800 a nizozemská vláda prohlásila Holandskou východní Indii za svou kolonii.[15]

Po většinu koloniálního období byla nizozemská kontrola souostroví mimo pobřežní pevnosti minimální. Až na začátku 20. století se nizozemský vliv rozšířil po celém území dnešní Indonésie.[pozn 2] Nizozemskou vládu ukončila druhá světová válka a japonská invaze a následná okupace Holandské východní Indie, které podnítily k aktivitě dříve potlačované hnutí za nezávislost.[pozn 3][16][17] Dva dny po japonské kapitulaci v srpnu 1945 vyhlásil Sukarno, vlivný nacionalistický lídr, nezávislost Indonésie a byl jmenován jejím prezidentem.[18] Nizozemsko se pokusilo opětovně získat kontrolu nad Indonésií a ozbrojený a diplomatický boj skončil v prosinci 1949, kdy Nizozemsko pod mezinárodním tlakem uznalo indonéskou nezávislost.[19][pozn 4]

Sukarno, první indonéský prezident

Sukarno posunul zemi od demokracie k autoritářské vládě a udržoval se u moci balancováním mezi opozicí tvořenou armádními složkami a Komunistickou stranou Indonésie.[20] Pokus o puč 30. září 1965 byl potlačen armádou, která rozpoutala násilnou protikomunistickou kampaň. Ta si vyžádala mezi 500 tisíci až milionem obětí a vedla k rozprášení komunistické strany.[21][22] Velitel armády, generál Suharto, vytlačil politicky oslabeného Sukarna a v březnu 1968 byl jmenován prezidentem. Jeho vláda „Nového řádu“[23] byla podporována Spojenými státy[24] a otevřela Indonésii zahraničním investicím, které byly hlavním důvodem tří desetiletí nepřetržitého ekonomického růstu.[25] Autoritářská vláda „Nového řádu“ byla ovšem obviňována z korupce a potlačování opozice.

V letech 1997 a 1998 byla země zasažena Asijskou finanční krizí,[26] která vedla k propadu popularity vlády a masivním protestům.[27] Suharto 21. května 1998 rezignoval.[28] V roce 1999 se od Indonésie po pětadvacet let dlouhé okupaci spojené s represí místního obyvatelstva, která byla mezinárodním společenstvím odsuzována jako brutální, odtrhl Východní Timor.[29] Demokratizační proces po Suhartově rezignaci obsahoval například program vedoucí k větší autonomii regionů. V roce 2004 se konaly první přímé prezidentské volby. Politická a ekonomická nestabilita, sociální napětí, korupce a terorismus však demokratizaci zpomalují. Ačkoliv jsou vztahy mezi různými náboženskými a etnickými skupinami většinou dobré, v některých oblastech zůstává násilí významným problémem.[30] Politická dohoda o ukončení konfliktu na Acehu byla dosažena roku 2005.[31]

Politika a vláda[editovat | editovat zdroj]

Zasedání indonéského parlamentu.

Indonésie je republikou s prezidentským systémem. Jelikož jde o unitární stát, politickou moc drží centrální vláda. Po Suhartově rezignaci v roce 1998 prodělaly ústavní instituce významnou proměnu. Čtyři dodatky k ústavě z roku 1945[pozn 5] transformovaly postavení zákonodárné, výkonné i soudní moci.[32] Prezident je hlavou státu, stojí v čele ozbrojených složek, vede domácí vládu a formuluje domácí a zahraniční politiku. Jmenuje radu ministrů, kteří nemusí být zvolenými členy legislativních orgánů. Ve volbách konaných v roce 2004 volili lidé prezidenta a viceprezidenta poprvé přímo.[33] Prezident může být zvolen nejvýše na dvě pětiletá funkční období.[34]

Nejvyšším zákonodárným tělesem je Lidové konzultativní shromáždění. Jeho hlavním úkolem je podpora a doplňování ústavy, inaugurace prezidenta a formalizace státní politiky. Má rovněž právo odvolat prezidenta.[35] Tvoří jej dvě komory, Lidová reprezentativní rada o 560 členech a Regionální reprezentativní rada o 132 členech.[36] Lidová reprezentativní rada schvaluje zákony a kontroluje exekutivu. Je volena občany na základě systému poměrného zastoupení.[32] Reformy z roku 1998 výrazně zesílily její postavení v politickém systému Indonésie.[pozn 6] Regionální reprezentativní rada je novou komorou zřízenou za účelem řešení regionálních témat.[pozn 7]

Soukromoprávní spory jsou řešeny před Státními soudy a odvolání před Vrchním soudem. Nejvýše postaveným indonéským soudem je Nejvyšší soud, který rozhoduje o kasačních stížnostech vůči rozsudkům Vrchního soudu. Dalšími soudními orgány jsou Obchodní soud zabývající se bankroty a insolvencemi, Státní správní soud řešící správní spory namířené vůči fungování veřejné moci a Ústavní soud rozhodující o ústavnosti a legálnosti zákonů, voleb, rozpuštění politických stran a pravomocích státních orgánů. Náboženský soud rozhoduje některé věci týkající se náboženství.[37]

Armáda a zahraniční politika[editovat | editovat zdroj]

V porovnání se Sukarnovým anti-imperialistickým postojem vůči západním vládám a roztržkám s Malajsií byla indonéská zahraniční politika za Suhartovy vlády „Nového řádu“ založená na ekonomické a politické spolupráci s vyspělými západními státy.[38] Indonésie udržuje blízké vztahy se svými sousedy v Asii, je zakládajícím členem ASEANu, Hnutí nezúčastněných zemí, Organizace islámské konference a Východoasijského summitu.[36] V roce 1990 obnovila země diplomatické styky s Čínou, které byly přerušeny v důsledků anti-komunistických čistek krátce po Suhartově nástupu do funkce.[37] Od roku 1950 je Indonésie členem OSN.[pozn 8] Je signatářem dohody o zóně volného obchodu ASEANu, členem Cairnské skupiny, WTO a do roku 2008 byla členem OPEC, ale její členství zaniklo tím, že přestala být čistým vývozcem ropy. Od roku 1966 byla Indonésie příjemcem humanitární a rozvojové pomoci, především od Spojených států, Japonska, Austrálie a západní Evropy.[36]

Indonéská vláda prohlašuje, že se snaží odhalit a potrestat pachatele teroristických útoků spojovaných s al-Kájdou a radikálním islamismem.[39] Nejhorší teroristický útok prožila Indonésie v roce 2002, kdy při explozi na ostrově Bali zahynulo 202 osob, z nichž 164 byli zahraniční turisté.[40] Útok a následná varování před cestami do Indonésie vážně poškodily turistický sektor v zemi a odradily řadu zahraničních investorů.[41]

Indonéské ozbrojené síly čítající 300 tis. mužů tvoří pozemní armáda, námořnictvo a letectvo.[42] Pozemní síly mají asi 233 tis. mužů v aktivní službě. Na obranu byly v roce 2006 vydány 4% HDP, přičemž část zdrojů získávají ozbrojené síly na základě vlastních podnikatelských aktivit a nadací.[43] Armáda podniká v těžbě dřeva a rovněž vybírá poplatky od společností těžících ropu, zemní plyn a minerály. Takto získané finance nejsou součástí rozpočtu schváleného parlamentem a legislativa nemá možnost ovlivnit jejich využití.[44] Důsledkem reforem z roku 1998 bylo též odstranění formálního zastoupení ozbrojených složek v parlamentu, které si však v zemi nadále udržují značný neformální vliv.[45]

Separatistická hnutí v provinciích Aceh a Papua vedla k ozbrojeným konfliktům s centrální vládou a vzájemnému obviňování z brutality a porušování lidských práv.[46] S Hnutím za svobodný Aceh byla v roce 2005, po třicetiletém guerillovém konfliktu, podepsána dohoda o klidu zbraní.[47] Na Papui probíhá, třebaže nedokonalá, implementace zákonů vedoucích k regionální autonomii a po nástupu prezidenta Susilo Bambanga Yudhoyonoa došlo k poklesu intenzity konfliktu a porušování lidských práv.[48]

Indonésie udržuje diplomatické styky s Českou republikou a má v Praze velvyslanectví. Česká republika provozuje velvyslanectví v Jakartě a rovněž honorární konzuláty v Surabayi, Makassar a na Bali.[49] V zemi nejsou zastoupeny další české instituce, např. Česká centra, CzechTrade, CzechInvest a CzechTourism.[50]

Administrativní členění[editovat | editovat zdroj]

Mapa indonéských provincií.

Indonésii tvoří 33 provincií, z nichž pět disponuje speciálním statusem. Každá provincie má svá zákonodárná tělesa a guvernéra. Provincie se dělí na regentství (kabupaten) a města (kota), které jsou tvořeny subdistrikty (kecamatan) a ty dále seskupeními vesnic (desa nebo kelurahan). Po přijetí legislativy garantující regionální autonomii v roce 2001 se regentství a města stala klíčovými administrativními složkami státu, protože poskytují většinu veřejných služeb. V čele vesnické správy stojí volený starosta (lurah nebo kepala desa), který ovlivňuje záležitosti běžného života ve vesnici.

Provincie Aceh, Jakarta, Yogyakarta, Papua a Západní Papua disponují širšími legislativními pravomocemi a vyšší mírou autonomie na centrální vládě než zbývající provincie. Vláda na Acehu disponuje například právem vytvořit vlastní právní řád a v roce 2003 zavedla nový, založený na islámském právu šaría.[51] Yogyakarta získala speciální status jako formu uznání za svou vůdcovskou roli v podpoře indonéských republikánů během Indonéské revoluce.[pozn 9] Papua, dříve označovaná jako Irian Jaya, obdržela speciální status v roce 2001.[pozn 10] Jakarta je hlavním městem země.

Indonéské provincie a jejich hlavní města:

Geografický celek

  • Provincie

† označuje provincii se speciálním statusem
Sumatra

Jáva

Malé Sundy

Kalimantan

Sulawesi

Moluky

Západní Papua

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Mapa Indonésie.

Indonésii tvoří 17 508 ostrovů z nichž je asi 6000 obydlených.[52] Ostrovy se rozkládají na obou stranách rovníku. Největšími jsou Jáva, Sumatra, Kalimantan (indonéská část Bornea), Nová Guinea (sdílená s Papuou-Novou Guineou) a Sulawesi. Na pevnině sousedí Indonésie s Malajsií na ostrovech Borneo a Sebatik; s Papuou-Novou Guineou na ostrově Nová Guinea a s Východním Timorem na ostrově Timor. Na severu sousedí přes mořské úžiny též s Filipínami a Singapurem a na jihu s Austrálií. Hlavní město Jakarta se nachází na Jávě a je největším městem Indonésie. Dalšími velkými městy Indonésie jsou Surabaya, Bandung, Medan a Semarang.[53]

S rozlohou 1 919 440 km2 je Indonésie šestnáctou největší zemí světa.[54] Průměrná hustota zalidnění je 134 osob na km2, což řadí Indonésii na 79. místo na světě,[55] ale na Jávě, nejlidnatějším ostrově světa, dosahuje hustota zalidnění 940 osob na km2.[56] Nejvyšší horou země je s výškou 4884 m[57] Puncak Jaya na ostrově Nová Guinea.[pozn 11] Jezero Toba je díky rozloze 1145 km2 největším indonéským jezerem. Největší řeky, například Mahakam a Barito, se nacházejí na ostrově Kalimantan a slouží jako významné dopravní cesty spojující sídla na svých březích.[58]

Jelikož se Indonésie nachází na okrajích Pacifické, Eurasijské a Australské tektonické desky, vzniklo na jejím území mnoho sopek, z nichž je přibližně 150 aktivních, a dochází zde k častým zemětřesením.[59] Výbuchy sopek Tambora a Krakatoa v 19. století jsou známy pro svou devastující sílu. Exploze supervulkánu Toba před asi 70 tisíci lety byla jednou z největších známých sopečných erupcí a katastrofou s globálními dopady.[60] Mezi poslední významné přírodní katastrofy patří zemětřesení a následné tsunami v roce 2004, které si vyžádalo přes 150 tisíc obětí[61] a zemětřesení na ostrově Yogyakarta v roce 2006. Sopečný prach má na druhou stranou pozitivní vliv na úrodnost půdy a umožňuje nadprůměrně vysoké zalidnění.[62]

Díky poloze na rovníku se v Indonésii projevuje tropické klima s obdobími sucha a monzunů. Průměrné roční srážky dosahují v nížinách 1780 – 3175 mm a až 6100 mm v horských oblastech. Nejvíce srážek je zaznamenáváno v horských oblastech na západním pobřeží Sumatry, na západě Jávy, na Kalimantanu, Sulawesi a Nové Guiney. Průměrná vlhkost vzduchu se pohybuje okolo 80 %. V průběhu roku se teploty mění jen mírně, například v Jakartě se pohybují mezi 26 až 30 °C.[63]

Životní prostředí[editovat | editovat zdroj]

Kriticky ohrožený orangutan sumaterský.

Díky velikosti, tropickému klimatu a souostrovnímu charakteru dosahuje indonéská příroda druhé nejvyšší míry biodiverzity na světě (po Brazílii).[64] Indonéská flora je směsicí asijských a australských druhů.[65] Ostrovy Sundského šelfu (Sumatra, Jáva, Borneo a Bali), dříve propojené s asijskou pevninou, jsou charakteristické bohatou asijskou faunou. Indonésie je domovem mnoha druhů velkých zvířat, jako jsou tygři, nosorožci, orangutani, sloni a levharti, ale počty přežívajících zástupců drasticky klesly a některé druhy jsou nyní kriticky ohroženy. Přibližně 60 % území zaujímají lesy.[66] Na Sumatře a Kalimantanu v nich převládají asijské druhy. Lesy na menší a hustěji osídlené Jávě byly z větší části odstraněny kvůli rozvoji zemědělství a lidského osídlení. Sulawesi Nusa Tenggara a Moluky, které byly dlouhodobě odděleny od kontinentu, si vytvořily vlastní unikátní směsici fauny a flory.[67] Nová Guinea, která byla součástí australské pevniny, je domovem unikátní fauny a flory připomínající tu australskou, jejíž součástí je více než 600 druhů ptáků.[68]

Wallaceova linie.

Pouze druhy žijící v Austrálii dosahují větší míry endemity než indonéské. Za endemity lze označit 26 % z 1531 druhů indonéských ptáků a 39 % z 515 druhů savců.[69] Indonéské pobřeží dlouhé 80 tisíc km je obklopeno tropickými moři, která přispívají k vysoké biodiverzitě druhů. V Indonésii se nachází řada mořských a pobřežních ekosystémů, například pláží, písečných dun, korálových útesů, estuárů, mangrov, nánosů v ústí řek a malých ostrovních ekosystémů.[1] Britský přírodovědec Alfred Wallace popsal dělící linii mezi územím rozšířením asijských a australských druhů v Indonésii.[70] Tato linie, označována někdy jako Wallaceova, se táhne severojižně podél okraje Sundského šelfu, mezi Kalimantanem a Sulawesi, podél Lombockého průlivu mezi Lombokem a Bali. Fauna a flora směrem na západ od linie má více asijský a směrem na východ více australský charakter. Ve své knize The Malay Archipelago z roku 1869 popisuje Wallace mnohé unikátní místní druhy.[71] Oblast ostrovů mezi jeho linií a Novou Guineou je dnes označována jako Wallacea.[70]

Početná populace a rychlá industrializace jsou v současnosti hrozbami pro životní prostředí, jehož ochrana ovšem není vinou chudoby a nedostatku zdrojů hlavní prioritou vlády.[72] Aktuálními environmentálními problémy jsou například rozsáhlé odlesňování[pozn 12] a s ním související lesní požáry vytvářející smog nad západní Indonésií, Malajsií a Singapurem. Dále též nadužívání mořských zdrojů a problémy spojené s překotnou urbanizací, jako je znečištění ovzduší, dopravní zácpy, přebytek odpadu a nedostatek kvalitní vody.[72] Indonésie je vinou odlesňování a ničení rašelinišť třetím největším producentem skleníkových plynů na světě.[73] Vinou ničení domovského prostředí savců bylo Mezinárodním svazem pro ochranu přírody 140 druhů označeno za ohrožené a 15, mezi nimi i orangutan sumaterský, za kriticky ohrožené.[74]

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Využití buvolů domácích v zemědělství.

Indonésie je největší ekonomikou jihovýchodní Asie a také členkou skupiny dvaceti největších světových ekonomik G20.[75] Odhadovaný HDP byl k roku 2007 408 mld. USD (1038 mld. USD dle parity kupní síly),[76] v přepočtu na jednoho občana tedy 3797 USD (4989 USD dle parity kupní síly).[77] Sektor služeb vytváří 45,3%, průmysl 40,7% a zemědělství 14% HDP (2005).[78] V zemědělství však pracuje 44,3% obyvatelstva, tj. asi 95 milionů osob. Ve službách pracuje 36,9% obyvatel a v průmyslu 18,8%.[79] Hlavními průmyslovými sektory jsou těžba ropy a zemního plynu, výroba látek a oděvů a těžba. Nejvýznamnějšími zemědělskými produkty jsou palmový olej, rýže, čaj, káva, koření a guma.

Hlavními exportními trhy jsou Japonsko (22,3%), Spojené státy (13,9%), Čína (9,1%) a Singapur (8,9%). Největšími importními partnery Indonésie jsou Japonsko (18%), Čína (16,1%) a Singapur (12,8%). V roce 2005 vytvořila Indonésie obchodní přebytek, neboť hodnota exportu dosáhla 83,64 mld. USD a hodnota importu 62,02 mld. USD. Země je bohatá na přírodní zdroje, například ropu, zemní plyn, cín, měď a zlato. Hlavními importními produkty jsou strojírenské výrobky, chemikálie, paliva a potraviny.[80]

Jakarta, hlavní město Indonésie.

V 60. letech se ekonomika kvůli politické nestabilitě, neefektivní vládě a ekonomickému nacionalismu dostala do vážné krize, která vedla k rozšíření chudoby a hladomorům.[pozn 13] Po pádu prezidenta Sukarna provedla Suhartova vláda „Nového řádu“ ekonomické reformy, kterými snížila míru inflace, stabilizovala měnu a zahraniční dluh a přilákala zahraniční pomoc a investice.[81] Indonésie byla jediným členem OPEC v regionu a díky rostoucím cenám ropy v 70. letech se zvýšily příjmy státního rozpočtu, které přispěly k ekonomickému růstu země.[pozn 14] Ekonomické reformy na konci 80. letech přilákaly další investory, především do rozvíjejícího se průmyslového sektoru zaměřeného na export.[pozn 15] Mezi lety 1989 a 1997 rostla indonéská ekonomika každoročně v průměru o 7 %.[82]

Země byla těžce zasažena asijskou finanční krizí v letech 1997-8. Cena amerického dolaru se vzhledem k rupii zvýšila z 2600 Rp na 14000 Rp a ekonomika se propadla o 13,7 %.[83] Od té doby rupie posílila na hodnotu mezi 8 a 10 tisíci za USD.[84] Politická nestabilita, pomalé ekonomické reformy a korupce na všech úrovních ovšem zpomalily ekonomickou obnovu.[85][86] Transparency International umístila v roce 2007 Indonésii na 143. místo ze 180 zemí dle indexu vnímání korupce.[87] Růst HDP přesto v letech 2004 a 2005 přesáhl 5%. Navzdory růstu nedošlo ke snížení míry nezaměstnanosti[85][88] a rostoucí ceny energií a rýže při stabilních platech naopak vedly k rozšíření chudoby. V roce 2006 žilo v chudobě definované denním příjmem domácnosti 1,55 USD asi 17,8% obyvatel země. Více než polovina obyvatel vydělávala v roce 2006 méně než 2 USD denně.[89] V roce 2008 činila míra nezaměstnanosti 8,46%.[90]

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Dle sčítání lidu z roku 2000 měla Indonésie 206 milionů obyvatel[91] a k roku 2006 odhadoval statistický úřad počet obyvatel na 222 milionů.[92] Populace Jávy, nejlidnatějšího ostrova světa, činí přibližně 130 milionů osob.[93] Navzdory plánům na kontrolu rodičovství zavedených v 60. letech se očekává nárůst populace na 254 milionů v roce 2020 a na 288 milionů v roce 2050.[94]

Mešita Istiqlal a Jakartská katedrála.

Předkové většiny Indonésanů byli Austronésané hovořící jazykem se základem v proto austronésanštině, která pochází pravděpodobně z Taiwanu. Další velkou skupinu obyvatel tvoří Melanésané žijící ve východní části země.[95] Indonésie je domovem asi 300 domorodých etnik používajících 742 jazyků a dialektů.[96] Největší etnickou skupinou jsou Javánci, kteří tvoří 42% obyvatelstva a jsou dominantní kulturní a politickou silou v zemi.[97] Sundánci, etničtí Malajci a Madurijci jsou největšími nejavánskými etnickými skupinami.[pozn 16] Navzdory rozdílům sdílejí příslušníci etnických skupin indonéskou identitu.[98] Vzájemné vztahy jsou většinou umírněné, ale některé národnostní a náboženské spory vedly k násilným konfliktům.[99] Velice vlivná čínská menšina tvoří asi 1% obyvatel.[100] Velkou část ekonomiky kontrolují právě Číňané,[101] což vedlo k zášti až protičínskému násilí.[102]

Úřední jazyk, indonéština, je vyučován na všech školách a hovoří jím takřka každý Indonésan. Oficiální jazyk se používá v médiích, obchodu, politice a v akademickém prostředí. Indonéština vychází z jazyka používaného dříve v oblasti jako lingua franca a je tudíž příbuzná s malajštinou, která je oficiální řečí v Malajsii, Bruneji a Singapuru. Indonéštinu poprvé prosazovali nacionalisté ve 20. letech a po vyhlášení nezávislosti v roce 1945 byla prohlášena oficiálním jazykem. Většina Indonésanů hovoří jedním ze stovek místních dialektů, často jako svým mateřským jazykem. Nejrozšířenějším dialektem je javánština, kterou hovoří nejpočetnější etnická skupina v zemi.[80] Na druhé straně se v indonéské části Nové Guiney s asi 2,7 miliony obyvatel používá přes 270 domorodých papuánských a austronéských jazyků.[103] Významná část obyvatel narozených před vyhlášením nezávislosti hovoří též částečně nizozemsky.[104]

Ačkoliv je náboženská svoboda zakotvena přímo v ústavě,[105] vláda oficiálně uznává jen šest náboženství: islám, protestantismus, římský katolicismus, hinduismus, buddhismus a konfucianismus.[106] Ačkoliv nejde oficiálně o islámský stát, má Indonésie největší muslimskou populaci na světě, neboť 86,1% obyvatel se hlásí k islámu.[80] Křesťané tvoří 8,7% populace,[pozn 17] hinduisté 3% a buddhisté a dalších 1,8%. Většina indonéských hinduistů jsou Balijci[107] a většina buddhistů jsou etničtí Číňané.[108] Ačkoliv jde o menšinová náboženství, mají buddhismus a hinduismus stále značný vliv na indonéskou kulturu. Islám přejali poprvé pod vlivem zahraničních obchodníků obyvatelé severní Sumatry ve 13. století a v 16. století se stal dominantním náboženstvím.[109] Římský katolicismus přinesli do oblasti portugalští kolonialisté a misionáři.[110] Holanďané byli naopak během koloniálního období zdrojem protestantství.[111] Velký podíl Indonésanů, například javánští abanganové, balijští hinduisté a dajáčtí křesťané, praktikuje méně ortodoxní formu svého náboženství, která byla výrazně ovlivněna místní vírou a tradicemi.[112]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Stínové divadlo wayang kulit z pohledu diváka.

Indonéská společnost je tvořena asi 300 etnickými skupinami, jejichž kultura byla po staletí ovlivňována indickou, arabskou, čínskou, malajskou a evropskou kulturou. Tradiční javánské a balijské tance obsahují prvky hinduistické kultury a mytologie, stejně jako představení wayang kulit (stínových loutek). Styl výroby textilií jako batik, ikat a songket se mezi regiony liší.

Sport je v Indonésii orientován především na muže a mezi fanoušky je běžné nelegální sázení.[113] Nejpopulárnějšími sporty jsou badminton a fotbal. Indonéské týmy vyhrály Thomas Cup[pozn 18] třináctkrát z pětadvaceti mistrovství konaných od roku 1949. Indonéští badmintonisté byli úspěšní též na Olympijských hrách, do jejichž programu byl sport zařazen roku 1992. Ženský tým vyhrál Uber Cup, ženský ekvivalent Thomas Cupu, v letech 1994 a 1996. Nejvyšší indonéská fotbalová soutěž se jmenuje Liga Indonesia. Tradičními sporty jsou sepak takraw a býčí závody na Maduře. V oblastech s dlouhou historií kmenových bojů jsou populární simulace bojů jako caci na Flores a pasola na Sumbě. Pencak Silat je indonéské bojové umění.

Tradiční indonéské pokrmy Soto Ayam (kuřecí polévka), sate kerang (měkkýší kebab), telor pindang (zavařená vejce), perkedel (lívaneček), a es teh manis (sladký ledový čaj.).

Indonéská kuchyně se mezi regiony odlišuje, ale je obecně založená na čínských, evropských, středovýchodních a indických postupech.[114] Hlavní složkou potravy je rýže, která je servírovaná společně s masem a zeleninou. Podstatnými přísadami jsou koření (hlavně chilli), kokosové mléko, ryby a drůbež.[115]

Tradičními indonéskými hudebními styly jsou gamelan a keroncong. Dangdut je v současnosti populární žánr založený na arabské, indické a malajské lidové hudbě. Filmový průmysl se dostal na vrchol v průběhu 80. let, kdy domácí filmy dominovaly indonéským kinům,[116] ale v 90. letech jejich produkce poklesla.[117] Mezi lety 2000 a 2005 počet vyprodukovaných filmů opět postupně rostl.[116]

Nejstarší dochovanou literární památkou je několik spisů v sanskrtu z přibližně 5. století n.l. Významnými postavami moderní indonéské literatury jsou nizozemský autor Multatuli kritizující chování kolonizátorů vůči domorodému obyvatelstvu, Sumatřané Muhammad Yamin a Hamka, významní nacionalističtí spisovatelé a politici předindustriální éry[118] a proletářský autor Pramoedya Ananta Toer, nejslavnější indonéský romanopisec.[119] Mnoho etnických skupin má silně zakořeněné tradice ústního předávání příběhů a myšlenek, což jim pomáhá definovat i ochránit jejich kulturu.[120]

Svoboda médií se zvětšuje od konce Suhartovy éry, kdy ministerstvo informací monitorovalo a kontrolovalo domácí média a cenzurovalo zahraniční.[121] Na televizním trhu působí deset celostátních komerčních stanic. Vedle nich existuje veřejná stanice TVRI a lokální televizní stanice. Přístup k internetu mělo v roce 2009 asi 30 milionů obyvatel, což činí přibližně 12,5% populace.[122]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Tento termín byl použit v roce 1860 ve vlivném díle Max Havelaar kritizujícím kolonialismus napsaný Multatulim. Justus M. van der Kroef. The Term Indonesia: Its Origin and Usage. Journal of the American Oriental Society. 1951, roč. 71, čís. 3, s. 166–171. Dostupné online. DOI:10.2307/595186.  
  2. Nizozemští vojáci dlouhodobě potlačovali rebelie na a mimo Jávu. Význam místních vůdců, například prince Diponegora na střední Jávě, Imama Bonjola na střední na střední Sumatře a Pattimury na Molukách a krvavá třicetiletá válka na Achehu oslabily vliv kolonistů a omezily prostor pro jejich působení (Schwartz 1999, s. 3–4). Navzdory vzájemným rozdílům se v průběhu indonéské revoluce byly jednotlivé skupiny obyvatel schopny sjednotit v boji za nezávislost.
  3. Dle pozdější zprávy OSN zemřely v Indonésii za japonské okupace čtyři miliony lidí v důsledku hladomorů a nucených prací (označovaných jako rómuša 労務者) Citováno z: Dower, John W. War Without Mercy: Race and Power in the Pacific War (1986; Pantheon; ISBN 0-394-75172-8)
  4. S výjimkou Západní Nové Guiney, která se součástí Indonésie stala v roce 1962 na základě dohod z New Yorku a Aktu svobodné volby.
  5. Dodatky byly přijaty v letech 1998, 1999, 2000 a 2001.
  6. Na základě reforem ztratila exekutiva možnost ovlivňovat tvorbu zákonů zákonodárnou mocí. Byly také odstraněny mandáty vyhrazené pro armádní představitele (viz Harijanti and Lindsey 2006).
  7. Na základě ústavního dodatku z roku 2001 je v Regionální reprezentativní radě každá provincie reprezentována čtyřmi nestraníky volenými obyvateli provincie.People's Consultative Assembly. Third Amendment to the 1945 Constitution of The Republic of Indonesia. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.  
  8. Indonésie krátkodobě z OSN vystoupila v lednu 1965 na protest vůči zvolení Malajsie nestálým členem Rady bezpečnosti. V září 1966 projevila zájem se opět do činnosti OSN zapojit a na konci září byla zpět do organizace pozvána.
  9. Přednost v obsazování místa guvernéra mají potomci sultána z Yogyakarty a Paku Alama. (Elucidation on the Indonesia Law No. 22/1999 Regarding Regional Governance. People's Representative Council (1999). Chapter XIV Other Provisions, Art. 122; http://www.gtzsfdm.or.id/documents/archive/Law5_1974.pdf Indonesia Law No. 5/1974 Concerning Basic Principles on Administration in the Region (přeložená verze). The President of Republic of Indonesia (1974). Chapter VII Transitional Provisions, Art. 91
  10. Součástí autonomie je zřízení Papuánského lidového sboru, který má za úkol řešit spory a hovořit jménem papuánských kmenů. Implementace autonomního zřízení je ovšem kritizována za polovičatost a nekompetentnost. DURSIN, Richel, Kafil Yamin Another Fine Mess in Papua. Parametr "periodikum" je povinný! The Jakarta Post, 2004-11-18. Dostupné online [cit. 2006-10-05].  ; Papua Chronology Confusing Signals from Jakarta. Parametr "periodikum" je povinný! The Jakarta Post, 2004-11-18. Dostupné online [cit. 2006-10-05].  
  11. Různé zdroje se v nadmořské výšce odlišují, například encyklopedie Universum uvádí starou a nepřesnou hodnotu 5030 m n. m.
  12. Odlesňování probíhá většinou ilegálně.
  13. V době Sukarnova pádu v polovině 60. let dosahovala meziroční inflace 1000%. Schwarz (1994), s. 52–57
  14. V průměru více než 7% od 1968 do 1981. Schwarz (1994), s. 52–57
  15. Kvůli nadměrné regulaci a klesajícím cenám ropy zpomalil meziroční ekonomický růst na průměrně 4,3% ročně v období let 1981 a 1988. Na konci 80. let byly provedeny další reformy, například devalvace rupie a deregulace finančního sektoru (Schwarz (1994), s. 52–57).
  16. Malé, ale významné menšiny Číňanů, Indů, Evropanů a Arabů žijí hlavně ve městech.
  17. Z nichž jsou asi dvě třetiny protestanti.
  18. Světový šampionát mužských badmintonových týmů

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Indonesia na anglické Wikipedii.

  1. a b TOMASCIK, T, Mah, J.A., Nontji, A., Moosa, M.K. The Ecology of the Indonesian Seas - Part One. Hong Kong : Periplus Editions Ltd., 1996. ISBN 962-593-078-7.  
  2. a b ANSHORY, Irfan. Asal Usul Nama Indonesia. Parametr "periodikum" je povinný! Pikiran Rakyat, 2004-08-16. Dostupné online [cit. 2006-10-05].  
  3. EARL, George S. W.. On The Leading Characteristics of the Papuan, Australian and Malay-Polynesian Nations. Journal of the Indian Archipelago and Eastern Asia (JIAEA). 1850, s. 119.  
  4. LOGAN, James Richardson. The Ethnology of the Indian Archipelago: Embracing Enquiries into the Continental Relations of the Indo-Pacific Islanders. Journal of the Indian Archipelago and Eastern Asia (JIAEA). 1850, s. 4:252–347.  ; EARL, George S. W.. On The Leading Characteristics of the Papuan, Australian and Malay-Polynesian Nations. Journal of the Indian Archipelago and Eastern Asia (JIAEA). 1850, s. 254, 277–278.  
  5. Jusuf M. van der Kroef. The Term Indonesia: Its Origin and Usage. Journal of the American Oriental Society. 1951, roč. 71, čís. 3, s. 166–171. Dostupné online. DOI:10.2307/595186.  
  6. POPE. Recent advances in far eastern paleoanthropology. Annual Review of Anthropology. 1988, roč. 17, s. 43–77. DOI:10.1146/annurev.an.17.100188.000355.   citováno v WHITTEN, T, Soeriaatmadja, R. E., Suraya A. A. The Ecology of Java and Bali. Hong Kong : Periplus Editions Ltd, 1996. S. 309–312.  ; POPE, G. Evidence on the Age of the Asian Hominidae. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. 15. srpna 1983, roč. 80, čís. 16, s. 4,988–4992. Dostupné online. DOI:10.1073/pnas.80.16.4988. PMID 6410399.   citováno v WHITTEN, T, Soeriaatmadja, R. E., Suraya A. A. The Ecology of Java and Bali. Hong Kong : Periplus Editions Ltd, 1996. S. 309.  ; DE VOS, J.P., P.Y. Sondaar, Dating hominid sites in Indonesia. Science Magazine. 9. prosince 1994, roč. 266, čís. 16, s. 4,988–4992. Dostupné online [PDF]. DOI:10.1126/science.7992059.   citováno v WHITTEN, T, Soeriaatmadja, R. E., Suraya A. A. The Ecology of Java and Bali. Hong Kong : Periplus Editions Ltd, 1996. S. 309.  
  7. Taylor (2003), s. 5–7
  8. TAYLOR, Jean Gelman. Indonesia. New Haven and London : Yale University Press. ISBN 0-300-10518-5. S. 8–9.  
  9. TAYLOR, Jean Gelman. Indonesia. New Haven and London : Yale University Press. ISBN 0-300-10518-5. S. 15–18.  
  10. Taylor (2003), s. 3, 9, 10–11, 13, 14–15, 18–20, 22–23; Vickers (2005), s. 18–20, 60, 133–134
  11. Taylor (2003), s. 22–26; Ricklefs (1991), s. 3
  12. Peter Lewis. The next great empire. Futures. 1982, roč. 14, čís. 1, s. 47–61. DOI:10.1016/0016-3287(82)90071-4.  
  13. Ricklefs (1991), s. 3–14
  14. Ricklefs (1991), s. 12–14
  15. a b RICKLEFS, M.C. A History of Modern Indonesia Since c.1300, second edition. London : MacMillan, 1993. ISBN 0-333-57689-6. S. 22–24.  
  16. Gert Oostindie and Bert Paasman. Dutch Attitudes towards Colonial Empires, Indigenous Cultures, and Slaves. Eighteenth-Century Studies. 1998, roč. 31, čís. 3, s. 349–355. Dostupné online. DOI:10.1353/ecs.1998.0021.  ; RICKLEFS, M.C.. History of Modern Indonesia Since c.1300, second edition. London : MacMillan, 1993. ISBN 0-333-57689-6.  
  17. Library of Congress, 1992, "Indonesia: World War II and the Struggle For Independence, 1942–50; The Japanese Occupation, 1942–45".
  18. H. J. Van Mook. Indonesia. Royal Institute of International Affairs. 1949, roč. 25, čís. 3, s. 274–285. Dostupné online.  ; Charles Bidien. Independence the Issue. Far Eastern Survey. 5. prosince 1945, roč. 14, čís. 24, s. 345–348. Dostupné online. DOI:10.1525/as.1945.14.24.01p17062.  ; TAYLOR, Jean Gelman. Indonesia: Peoples and History. [s.l.] : Yale University Press, 2003. ISBN 0-300-10518-5. S. 325.  ; Reid (1973), s. 30
  19. Charles Bidien. Independence the Issue. Far Eastern Survey. 5. prosince 1945, roč. 14, čís. 24, s. 345–348. Dostupné online. DOI:10.1525/as.1945.14.24.01p17062.  ; Indonesian War of Independence" [online]. GlobalSecurity.org, [cit. 2006-12-11]. (Military.) Dostupné online.  
  20. Ricklefs (1991), s. 237–280
  21. Friend (2003), s. 107–109; Chris Hilton (scenárista a režisér). {{{title}}} [Televizní dokument].; Ricklefs (1991), s. 280–283, 284, 287–290
  22. John Roosa and Joseph Nevins. 40 Years Later: The Mass Killings in Indonesia. CounterPunch. 5. listopadu 2005. Dostupné online [cit. 2006-11-12].  ; Robert Cribb. Unresolved Problems in the Indonesian Killings of 1965-1966. Asian Survey. 2002, roč. 42, čís. 4, s. 550–563. DOI:10.1525/as.2002.42.4.550.  
  23. John D. Legge. General Suharto's New Order. Royal Institute of International Affairs. 1968, roč. 44, čís. 1, s. 40–47. Dostupné online.  
  24. US National Archives, RG 59 Records of Department of State; cable no. 868, ref: Embtel 852, 5. října 1965. [1]; Adrian Vickers, A History of Modern Indonesia. Cambridge University Press, p. 163; 2005; David Slater, Geopolitics and the Post-Colonial: Rethinking North-South Relations, London: Blackwell, p. 70
  25. VICKERS, Adrian. A History of Modern Indonesia. [s.l.] : Cambridge University Press, 2005. ISBN 0-521-54262-6.  ; SCHWARZ, A.. A Nation in Waiting: Indonesia in the 1990s. [s.l.] : Westview Press, 1994. ISBN 1-86373-635-2.  ; RICKLEFS, M. C.. A History of Modern Indonesia since c.1300, Second Edition. [s.l.] : MacMillan, 1991. ISBN 9780804721943.  
  26. DELHAISE, Philippe F.. Asia in Crisis: The Implosion of the Banking and Finance Systems. [s.l.] : Willey, 1998. ISBN 0-471-83450-5. S. 123.  
  27. Jonathan Pincus and Rizal Ramli. Indonesia: from showcase to basket case. Cambridge Journal of Economics. 1998, roč. 22, čís. 6, s. 723–734. Dostupné online. DOI:10.1093/cje/22.6.723.  
  28. President Suharto resigns. Parametr "periodikum" je povinný! BBC, 21. května 1998. Dostupné online [cit. 2006-11-12].  
  29. BURR, W., Evans, M.L. Ford and Kissinger Gave Green Light to Indonesia's Invasion of East Timor, 1975: New Documents Detail Conversations with Suharto [online]. National Security Archive, The George Washington University, Washington, DC, 6. prosince 2001, [cit. 2006-09-17]. (National Security Archive Electronic Briefing Book No. 62.) Dostupné online.  ; International Religious Freedom Report [online]. U.S. Department of State, 2002-10-17, [cit. 2006-09-29]. (Bureau of Democracy, Human Rights, and Labor.) Dostupné online.  
  30. Robert W. Hefner. Religious Ironies in East Timor. Religion in the News. 2000, roč. 3, čís. 1. Dostupné online [cit. 2006-12-12].  
  31. Aceh rebels sign peace agreement. Parametr "periodikum" je povinný! BBC, 15. srpna 2005. Dostupné online [cit. 2006-12-12].  
  32. a b Susi Dwi Harijanti and Tim Lindsey. Indonesia: General elections test the amended Constitution and the new Constitutional Court. International Journal of Constitutional Law. 2006, roč. 4, čís. 1, s. 138–150. DOI:10.1093/icon/moi055.  
  33. {{{publisher}}}: {{{title}}}, tisková zpráva, [cit. {{{accessdate}}}], Dostupné on-line.
  34. _ (2002), The fourth Amendment of 1945 Indonesia Constitution, Chapter III – The Executive Power, Art. 7.
  35. People's Consultative Assembly (MPR-RI). Ketetapan MPR-RI Nomor II/MPR/2000 tentang Perubahan Kedua Peraturan Tata Tertib Majelis Permusyawaratan Rakyat Republik Indonesia. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.  
  36. a b c Background Note: Indonesia [online]. U.S. Department of State, [cit. 2009-11-26]. (U.S. Library of Congress.) Dostupné online.  
  37. a b Country Profile: Indonesia [PDF]. U.S Library of Congress, [cit. 2006-12-09]. Dostupné online.  
  38. Indonesia - Foreign Policy [online]. U.S. Library of Congress, [cit. 2007-05-05]. (U.S. Library of Congress.) Dostupné online.  
  39. Chris Wilson. Indonesia and Transnational Terrorism [online]. Parliament of Australia, 11. října 2001, [cit. 2006-10-15]. (Foreign Affairs, Defense and Trade Group.) Dostupné online.  ; Reyko Huang. Priority Dilemmas: U.S. - Indonesia Military Relations in the Anti Terror War [online]. Center for Defense Information, 23. května 2002. (Terrorism Project.) Dostupné online.  
  40. Commemoration of 3rd anniversary of bombings. Parametr "periodikum" je povinný! The Age Newspaper, 10. prosince 2006. Dostupné online.  
  41. {{{publisher}}}: {{{title}}}, tisková zpráva, [cit. {{{accessdate}}}], Dostupné on-line.
  42. CHEW, Amy. Indonesia military regains ground. Parametr "periodikum" je povinný! CNN Asia, 2002-07-07. Dostupné online [cit. 2007-04-24].  
  43. WITULAR, Rendi A.. Susilo Approves Additional Military Funding. Parametr "periodikum" je povinný! The Jakarta Post, 2005-05-19. Dostupné online [cit. 2007-04-24].  
  44. ROSS, Michael. The Natural Resource Curse: How Wealth Can Make You Poor. In BANNON, Ian; COLLIER, Paul. Natural Resources and Violent Conflict. Options and Actions. Washington, D.C. : The World Bank, 2003. S. 17-42.
  45. Friend (2003), s. 473–475, 484
  46. Friend (2003), s. 270–273, 477–480; Indonesia flashpoints: Aceh. Parametr "periodikum" je povinný! BBC, 29. prosince 2005. Dostupné online [cit. 2007-05-20].  
  47. Indonesia agrees Aceh peace deal [online]. BBC, 17. července 2005, [cit. 2007-05-20]. (BBC News.) Dostupné online.  ; Indonesia starts Aceh withdrawal [online]. BBC, 18. září 2005, [cit. 2007-05-20]. (BBC News.) Dostupné online.  
  48. LATELINE TV CURRENT AFFAIRS. Sidney Jones on South East Asian conflicts. Parametr "periodikum" je povinný! Australian Broadcasting Commission (ABC), 20. dubna 2006. Dostupné online.  ; INTERNATIONAL CRISIS GROUP. Papua: Answer to Frequently Asked Questions. Update Briefing. International Crisis Group, 5. září 2006, čís. 53, s. 1. Dostupné online [PDF, cit. 2006-09-17].  
  49. Ministerstvo zahraničních věcí ČR: Indonésie, kontaktní české úřady, on-line text, ověřeno k 23. prosince 2009.
  50. Ministerstvo zahraničních věcí ČR: Indonésie, on-line text, ověřeno k 23. prosince 2009.
  51. Michelle Ann Miller. The Nanggroe Aceh Darussalam law: a serious response to Acehnese separatism?. Asian Ethnicity. 2004, roč. 5, čís. 3, s. 333–351. Dostupné online. DOI:10.1080/1463136042000259789.  
  52. {{{publisher}}}: {{{title}}}, tisková zpráva, [cit. {{{accessdate}}}], Estimate Dostupné on-line.; Indonesia Regions [online]. Indonesia Business Directory, [cit. 2007-04-24]. Dostupné online.  
  53. WITTON, Patrick. Indonesia. Melbourne : Lonely Planet, 2003. ISBN 1-74059-154-2. S. 139, 181, 251, 435.  
  54. CENTRAL INTELLIGENCE AGENCY. Rank Order Area [online]. US CIA, Washington, DC, 2006-10-17, [cit. 2006-11-03]. (The World Factbook.) Dostupné online.  
  55. Population density - Persons per km2 2006 [online]. Photius Coutsoukis, [cit. 2006-10-04]. (CIA world factbook.) Dostupné online.  
  56. CALDER, Joshua. Most Populous Islands [online]. World Island Information, 3. května 2006, [cit. 2006-09-26]. Dostupné online.  
  57. Harry Kikstra, 7summits.com. Carstensz Pyramid, the summit of Oceania. The seven summits, the highest peaks of the 7 continents. Trips, Statistics & information! [online]. [cit. 2009-12-20]. Dostupné online.  
  58. Republic of Indonesia [online]. Microsoft. (Encarta.) Dostupné online.  
  59. Volcanoes of Indonesia [online]. Smithsonian Institution, [cit. 2007-03-25]. (Global Volcanism Program.) Dostupné online.  
  60. MIHULKA, Stanislav. Erupce supervulkánu Toba před 73 tisíci lety odlesnila Indii [online]. OSEL.CZ, 2009-12-19, [cit. 2009-12-23]. Dostupné online. (česky) 
  61. The Human Toll [online]. United Nations, [cit. 2007-03-25]. (UN Office of the Special Envoy for Tsunami Recovery.) Dostupné online.  
  62. WHITTEN, T, Soeriaatmadja, R. E., Suraya A. A. The Ecology of Java and Bali. Hong Kong : Periplus Editions Ltd, 1996. S. 95–97.  
  63. About Jakarta And Depok [online]. University of Indonesia, [cit. 2007-04-24]. (University of Indonesia.) Dostupné online.  
  64. LESTER, Brown, R. State of the World 1997: A Worldwatch Institute Report on Progress Toward a Sustainable Society (14th edition). New York : W. W. Norton & Company, and 1997. ISBN 0393040089. S. 7.  
  65. Indonesia's Natural Wealth: The Right of a Nation and Her People [online]. Islam Online, 2003-05-22, [cit. 2006-10-06]. Dostupné online.  
  66. Globalis-Indonesia [online]. Global Virtual University, [cit. 2007-05-14]. (Globalis, an interactive world map.) Dostupné online.  
  67. WHITTEN, T., Henderson, G., Mustafa, M. The Ecology of Sulawesi. Hong Kong : Periplus Editions Ltd., 1996. ISBN 962-593-075-2.  ; MONK,, K.A., Fretes, Y., Reksodiharjo-Lilley, G. The Ecology of Nusa Tenggara and Maluku. Hong Kong : Periplus Editions Ltd., 1996. ISBN 962-593-076-0.  
  68. Indonesia [online]. InterKnowledge Corp., [cit. 2006-10-06]. Dostupné online.  
  69. Lambertini, A Naturalist's Guide to the Tropics, excerpt
  70. a b SEVERIN, Tim. The Spice Island Voyage: In Search of Wallace. Great Britain : Abacus Travel, 1997. ISBN 0-349-11040-9.  
  71. WALLACE, A.R.. The Malay Archipelago. [s.l.] : Periplus Editions. ISBN 962-593-645-9.  
  72. a b You must specify title = when using {{cite paper}}.
  73. HIGGINS, Andrew. A climate threat, rising from the soil [online]. The Washington Post, [cit. 2009-12-11]. Dostupné online.  
  74. MASSICOT, Paul. Animal Info - Indonesia [online]. Animal Info - Information on Endangered Mammals, [cit. 2007-08-14]. Dostupné online.  
  75. What is the G-20, www.g20.org. Citováno 2009-10-6
  76. Report for Selected Countries and Subjects (GDP) [online]. International Monetary Fund, [cit. 2007-08-09]. (World Economic Outlook Database, April 2007.) Dostupné online.  
  77. Report for Selected Countries and Subjects (GDP per capita) [online]. International Monetary Fund, [cit. 2007-08-09]. (World Economic Outlook Database, April 2007.) Dostupné online.  
  78. Official Statistics and its Development in Indonesia [PDF]. Economic and Social Commission for Asia & the Pacific, [cit. 2008-12-29]. (Sub Committee on Statistics: First Session 18–20 February 2004.) S. 19. Dostupné online.  
  79. Indonesia at a Glance [PDF]. World Bank, 13. srpna 2006, [cit. 2008-12-29]. (Indonesia Development Indicators and Data.) Dostupné online.  
  80. a b c IndonesiaThe World Factbook. Citováno 2007-08-14.
  81. Schwarz (1994), s. 52–57
  82. Schwarz (1994), s. 52–57; Indonesia: Country Brief [online]. World Bank. (Indonesia: Key Development Data & Statistics.) Dostupné online.  
  83. Indonesia: Country Brief [online]. World Bank. (Indonesia:Key Development Data & Statistics.) Dostupné online.  
  84. http://www.oanda.com/convert/fxhistory
  85. a b Poverty in Indonesia: Always with them. The Economist. 14. září 2006. Dostupné online [cit. 2006-12-26].  ; (následná korekce)
  86. GUERIN, G.. Don't count on a Suharto accounting. Asia Tims Online. Asia Times Online Ltd, Hong Kong, 23. května 2006. Dostupné online.  
  87. Corruption Perceptions Index [online]. Transparency International, [cit. 2007-09-28]. Dostupné online.  
  88. Ridwan Max Sijabat. Unemployment still blighting the Indonesian landscape. Parametr "periodikum" je povinný! The Jakarta Post, 23. března 2007. Dostupné online.  
  89. {{{publisher}}}: {{{title}}}, tisková zpráva, [cit. {{{accessdate}}}], Dostupné on-line.
  90. {{{publisher}}}: {{{title}}}, tisková zpráva, [cit. {{{accessdate}}}], Dostupné on-line.; {{{publisher}}}: {{{title}}}, tisková zpráva, [cit. {{{accessdate}}}], Dostupné on-line.
  91. {{{publisher}}}: {{{title}}}, tisková zpráva, [cit. {{{accessdate}}}], Dostupné on-line.
  92. {{{publisher}}}: {{{title}}}, tisková zpráva, [cit. {{{accessdate}}}], Dostupné on-line.
  93. CALDER, Joshua. Most Populous Islands [online]. World Island Information, 3. května 2006, [cit. 2006-09-26]. Dostupné online.  
  94. United Nations (2008): World Population Prospects.
  95. Taylor (2003), s. 5–7, DAWSON, B., Gillow, J. The Traditional Architecture of Indonesia. London : Thames and Hudson Ltd, 1994. ISBN 0-500-34132-X. S. 7.  ; WITTON, Patrick. Indonesia. Melbourne : Lonely Planet, 2003. ISBN 1-74059-154-2. S. 139, 181, 251, 435.  
  96. An Overview of Indonesia [online]. Expat Web Site Association, [cit. 2006-10-05]. (Living in Indonesia, A Site for Expatriates.) Dostupné online.  ; MERDEKAWATY, E.. "Bahasa Indonesia" and languages of Indonesia [PDF]. Free University of Bozen, 2006-07-06, [cit. 2006-07-17]. (UNIBZ - Introduction to Linguistics.) Dostupné online.  
  97. KINGSBURY, Damien. Autonomy and Disintegration in Indonesia. [s.l.] : Routledge, 2003. ISBN 0-415-29737-0. S. 131.  
  98. Ricklefs (1991), s. 256
  99. Vnitřní migrace je často zdrojem masakrů, například na Molukách, středním Sulawesi, a v částech Papui. You must specify title = when using {{cite paper}}.; Kalimantan The Conflict [online]. Conflict Prevention Initiative, Harvard University, [cit. 2007-01-07]. (Program on Humanitarian Policy and Conflict Research.) Dostupné online.  ; "{{{title}}}". Report on Church and Human Rights Persecution in Indonesia. ; Kyoto University: Sulawesi Kaken Team & Center for Southeast Asian Studies http://sulawesi.cseas.kyoto-u.ac.jp/lib/pdf/MRidwanAlimuddin.pdf Bugis Sailors
  100. Indonesia's Population: Ethnicity and Religion in a Changing Political Landscape. [s.l.] : Institute of Southeast Asian Studies, 2003.  
  101. Schwarz (1994), s. 53, 80–81; Friend (2003), s. 85–87, 164–165, 233–237
  102. M. F. Swasono. Indigenous Cultures in the Development of Indonesia [online]. Indira Gandhi National Centre for the Arts, New Delhi, [cit. 2006-09-17]. (Integration of endogenous cultural dimension into development.) Dostupné online.  ; The Overseas Chinese [online]. Prospect Magazine, 9. dubna 1998, [cit. 2006-09-17]. Dostupné online.   Terčem nepokojů v Jakartě v květnu 1998 byli především Číňané. M. Ocorandi. An Analysis of the Implication of Suharto's resignation for Chinese Indonesians [online]. Worldwide HuaRen Peace Mission, 28. května 1998, [cit. 2006-09-26]. Dostupné online.  ; F.H. Winarta. Bhinneka Tunggal Ika Belum Menjadi Kenyataan Menjelang HUT Kemerdekaan RI Ke-59 [online]. Komisi Hukum Nasional Republik Indonesia (National Law Commission, Republic of Indonesia), Jakarta. Dostupné online. (indonésky) 
  103. http://www.ethnologue.com/show_country.asp?name=IDP
  104. taalunieversum
  105. The 1945 Constitution of the Republic of Indonesia [online]. [cit. 2006-10-02]. (US-ASEAN.) Dostupné online.  
  106. YANG, Heriyanto. The History and Legal Position of Confucianism in Post Independence Indonesia. Religion. srpen 2005, roč. 10, čís. 1, s. 8. Dostupné online [PDF, cit. 2006-10-02].  
  107. 1=, Singapore, ISBN 962-593-028-0 
  108. Indonesia - Buddhism [online]. U.S. Library of Congress, [cit. 2006-10-15]. Dostupné online.  
  109. Indonesia - Islam [online]. U.S. Library of Congress, [cit. 2006-10-15]. Dostupné online.  
  110. Ricklefs (1991), s. 25, 26, 28; 1500 to 1670: Great Kings and Trade Empires [online]. Sejarah Indonesia, [cit. 2007-04-25]. Dostupné online.  
  111. Ricklefs (1991), s. 28, 62; Vickers (2005), p.22; GOH, Robbie B.H.. Christianity in Southeast Asia. [s.l.] : Institute of Southeast Asian Studies, 2005. ISBN 9812302972. S. 80.  
  112. Magnis-Suseno, F. 1981, Javanese Ethics and World-View: The Javanese Idea of the Good Life, PT Gramedia Pustaka Utama, Jakarta, 1997, s.15–18, ISBN 979-605-406-X; {{{publisher}}}: {{{title}}}, tisková zpráva, [cit. {{{accessdate}}}], Dostupné on-line.
  113. WITTON, Patrick. Indonesia. Melbourne : Lonely Planet, 2003. ISBN 1-74059-154-2. S. 103.  
  114. WITTON, Patrick. World Food: Indonesia. Melbourne : Lonely Planet, 2002. ISBN 1-74059-009-0.  
  115. BRISSENDON, Rosemary. South East Asian Food. Melbourne : Hardie Grant Books, 2003. ISBN 1-74066-013-7.  
  116. a b KRISTIANTO, JB. Sepuluh Tahun Terakhir Perfilman Indonesia. Parametr "periodikum" je povinný! Kompas, 2005-07-02. Dostupné online [cit. 2006-10-05].  
  117. Kondisi Perfilman di Indonesia (The State of The Film Industry in Indonesia) [online]. [cit. 2006-10-05]. (Panton.) Dostupné online.  
  118. Taylor (2003), s. 299–301
  119. Vickers (2005) s. 3–7; Friend (2003), s. 74, 180
  120. CZERMAK, Karen, Philippe DeLanghe, Wei Weng "Preserving Intangible Cultural Heritage in Indonesia" [PDF]. SIL International, [cit. 2007-07-04]. Dostupné online.  
  121. SHANNON L., Smith, Lloyd Grayson J. Indonesia Today: Challenges of History. Melbourne, Australia : Singapore : Institute of Southeast Asian Studies, 2001. ISBN 0-7425-1761-6.  
  122. Internet World Stats http://www.internetworldstats.com/stats3.htm

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FRIEND, T.. Indonesian Destinies. [s.l.] : Harvard University Press, 2003. ISBN 0-674-01137-6.  
  • PETRŮ, Tomáš; DUBOVSKÁ, Zorica; ZBOŘIL, Zdeněk. Dějiny Indonésie. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-457-2.  
  • RICKLEFS, M. C.. A History of Modern Indonesia since c.1300, Second Edition. [s.l.] : MacMillan, 1991. ISBN 9780804721943.  
  • SCHWARZ, A.. A Nation in Waiting: Indonesia in the 1990s. [s.l.] : Westview Press, 1994. ISBN 1-86373-635-2.  
  • TAYLOR, Jean Gelman. Indonesia: Peoples and Histories. New Haven and London : Yale University Press, 2003. ISBN 0-300-10518-5.  
  • VICKERS, Adrian. A History of Modern Indonesia. [s.l.] : Cambridge University Press, 2005. ISBN 0-521-54262-6.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]