Indonésie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání
Republik Indonesia
Vlajka Indonésie
vlajka		 Znak Indonésie
znak
Hymna: Indonéská hymna
Geografie

Poloha Indonésie
Hlavní město: Jakarta
Rozloha: 1 919 440 km² (15. na světě)
z toho 5 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Puncak Jaya (5 030 m n. m.)
Časové pásmo: +7, +8, +9
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 231 369 500 (4. na světě, odhad 2009)
Hustota zalidnění: 119,8 ob. / km² (89. na světě)
HDI: ▲ 0,726 (střední) (109. na světě, 2007)
Jazyk: indonéština (úřední, standardizovaná forma malajštiny), angličtina, nizozemština, velké množství místních jazyků, z nichž nejpočetnější je javánština
Náboženství muslimové 88 %, protestanti 5 %, římští katolíci 3 %, hinduisté 2 %, buddhisté 1 %, jiní 1 % (1998)
Státní útvar
Státní zřízení republika
Vznik 17. srpna 1945 (vyhlášena nezávislost)
Hlava státu prezident Susilo Bambang YUDHOYONO (od 20. října 2004) a viceprezident Muhammad Yusuf KALLA (od 20. října 2004)
Hlava vlády prezident Susilo Bambang YUDHOYONO (od 20. října 2004) a viceprezident Muhammad Yusuf KALLA (od 20. října 2004);
Měna indonéská rupie (IDR)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1 360 IDN ID
MPZ RI
Telefonní předvolba +62
Národní TLD .id

Indonésie je stát z jihovýchodní Asii a Oceánii tvořený 17 508 ostrovy. S více než 230 miliony obyvatel jde o čtvrtý nejlidnatější stát světa a rovněž o stát s největším počtem obyvatel hlásících se k islámu. Státním zřízením země je republika s voleným prezidentem a parlamentem. Hlavním městem Indonésie je Jakarta. Na pevnině hraničí Indonésie s Papuou Novou Guineou, Východním Timorem a Malajsií. Na moři sousedí se Singapurem, Filipínami, Austrálií a indickým územím Andamany a Nikobary.

Indonéské souostroví bylo významným obchodním centrem nejméně od sedmého století, kdy království Šrívidžaja obchodovalo s Čínou a Indií. Místní vládci postupně začali přebírat indickou kulturu, náboženské a politické modely a hinduistická a buddhistická království vzkvétala. Indonéská historie byla ovlivněna snahami cizích mocností ovládnout její přírodní bohatství. Muslimští obchodníci přinesli islám a evropští kolonialisté spolu v době zámořských objevů bojovali o ovládnutí obchodu s kořením na Molukách. Po třech a půl století holandské nadvlády získala Indonésie po Druhé světové válce nezávislost. Moderní historie země byla turbulentní ovlivněná přírodními katastrofami, korupcí, separatismem, demokratizací a obdobími prudkých ekonomických změn.

Napříč ostrovy se obyvatelstvo skládá z mnoha etnických, jazykových a náboženských skupin. V Indonésii došlo k vývoji sdílené identity definované společným jazykem, etnickou a náboženskou pluralitou uvnitř většinově muslimské společnosti, historickou zkušeností s kolonialismem a bojem proti němu. Indonéské národní motto, „Bhinneka Tunggal Ika“ („Jednota v Rozdílnosti“, doslova „mnoho, ale jeden“) vyjadřuje rozdílnost, která zemi charakterizuje. Navzdory obrovské populaci a hustému zalidnění se v zemi nacházejí obrovské oblasti divočiny s druhou největší biodiverzitou na světě. Indonésie je bohatá na přírodní bohatství, ale přesto je zde chudoba rozšířeným problémem. Navzdory problémům s chudobou je Indonésie 19. největší ekonomikou a je proto jednou ze zemí skupiny G-20. Je členem Sdružení národů jihovýchodní Asie a Asijsko-pacifického hospodářského společenství.

Obsah

[editovat] Etymologie

Název Indonésie je odvozen od latinského slova Indus znamenajícího „Indie“ a řeckého slova nesos znamenajícího „ostrov“.[1] Jméno bylo poprvé použito v 18. století, dlouho před vznikem nezávislé Indonésie.[2] V roce 1850 navrhl anglický etnolog George Earl označení Indunesianové (Indunesians) a Malayunesiánové (Malayunesians) pro obyvatelstvo „Indického souostroví nebo Malajského souostroví“.[3] V téže publikaci Earlův student James Richardson Logan použil termín Indonésie jako synonymum pro Indické souostroví.[4] Holandští akademici věnující se východní Asii však termín nepřejali. Namísto něj označovali oblast jako Malajské souostroví (Maleische Archipel), Nizozemskou Východní Indii (Nederlandsch Oost Indië), lidově též Indië, Východ (de Oost) a Insulinde.[5]

Od roku 1900 se termín Indonésie stal standardem v akademickém prostředí mimo Nizozemsko a Indonéské nacionalistické skupiny jej přejaly pro účely své politické prezentace.[6] Adolf Bastian z Berlínské university zpopularizoval označení svou knihou Indonesien oder die Inseln des Malayischen Archipels, 1884–1894. Prvním nizozemským akademikem, který termín Indonésie použil, byl Suwardi Suryaningrat (Ki Hajar Dewantara) když v roce 1913 otevřel tiskovou agenturu pojmenovanou Indonesisch Pers-bureau.[2]

[editovat] Historie

Loď vyřezaná v Borobuduru.

Fosilní pozůstatky Homo erectus, někdy nazývaného Javánský člověk, naznačují, že Indonéské souostroví bylo obydleno před 2 miliony až půl milionem let.[7]

Austronésané, kteří v současnosti tvoří většinu populace, migrovali do jihovýchodní Asie z Taiwanu. Do Indonésie dorazili okolo roku 2000 př.n.l. a s rozšiřováním po souostroví začali vytěsňovat domorodé melanéské obyvatelstvo do oblastí na východě.[8] Díky ideálním podmínkám pro zemědělství a zvládnutí pěstování rýže okolo roku 800 př.n.l.[9] se mohly rozvíjet vesnice a města, které nakonec daly základ prvním královstvím existujícím asi od roku 100 n.l. Díky strategickému umístění Indonésie rostl jak obchod mezi ostrovy, tak i mezinárodní obchod. Obchodní spojení s Indií a Čínou bylo navázáno několik století př.n.l. Od té doby hrál obchod zásadní roli v indonéské historii.[10] Trade has since fundamentally shaped Indonesian history.[11]

Od sedmého století n.l. existovalo a prosperovalo mocné království Šrívidžaja, které bylo ovlivněno buddhismem a hinduismem, které do něj byly přineseny díky intenzivním obchodním vztahům s okolím.[12] Mezi osmým a desátým stoletím na Jávě prosperovaly a následně upadly dvě mocné zemědělské dynastie, buddhistická Sailendra a Hinduistická Mataram. Obě vybudovaly okázalé náboženské památky, Sailendra vybudovala Borobudur a Mataram za sebou zanechala Prambanan. Ve 13. století vznikla na východě Jávy hinduistické království Majapahit a za vlády panovníka Gajaha Mady se jeho vliv rozšířil do většiny Indonésie. Toto období je někdy označováno za „zlatou éru“ indonéských dějin.[13]

Muškátový oříšek, dříve jedna z nejcennějších indonéských komodit.

Ačkoliv muslimští obchodníci poprvé navštívili jihovýchodní Asii v období raného islámu, první doklady o islamizaci obyvatelstva sahají teprve do 13. století na sever Sumatry.[14] Další indonéské oblasti začaly postupně přebírat islám, který se do konce 16. století stal dominantním náboženstvím na Jávě a Sumatře. Ve většině případů se islám smísil s existující kulturou, čímž vznikla dominantní forma indonéského islámu.[15] První evropané přistáli v Indonésii v roce 1512 kdy se portugalští obchodníci, které vedl Francisco Serrão, pokusili ovládnout zdroje muškátového oříšku, hřebíčku a kubéby na Molukách.[16] Britští a Holandští obchodníci jej brzy následovali. V roce 1602 vznikla Holandská Východoindická společnost a stala se dominantní evropskou silou. Zanikla po bankrotu v roce 1800 a nizozemská vláda prohlásila Holandskou východní Indii za svou kolonii.[16]

Po většinu koloniálního období byla nizozemská kontrola souostroví mimo pobřežní pevnosti minimální. Až na začátku 20. století se nizozemský vliv rozšířil po celém území dnešní Indonésie.[pozn 1] Nizozemskou vládu ukončila Druhá světová válka a japonská invaze a následná okupace Indonésie, které podnítily k aktivitě dříve potlačované hnutí za nezávislost.[pozn 2][17][18] Dva dny po japonské kapitulaci v srpnu 1945 vyhlásil Sukarno, vlivný nacionalistický lídr, nezávislost Indonésie a byl jmenován jejím prezidentem.[19] Nizozemsko se pokusilo opětovně získat kontrolu nad Indonésií a ozbrojený a diplomatický boj skončil v prosinci 1949 kdy Nizozemsko pod mezinárodním tlakem uznalo indonéskou nezávislost.[20][pozn 3]

Sukarno, první indonéský prezident.

Sukarno posunul zemi od demokracie k autoritářské vládě a udržoval se u moci balancováním mezi opozicí tvořenou armádními složkami a Komunistickou stranou Indonésie.[21] Pokus o puč 30. září 1965 byl potlačen armádou, která rozpoutala násilnou protikomunistickou kampaň, která si vyžádala mezi 500 tisíci až milionem obětí a vedla k rozprášení komunistické strany.[22][23] Velitel armády, generál Suharto, vytlačil politicky oslabeného Sukarna a v březnu 1968 byl jmenován prezidentem. Jeho vláda „Nového řádu“[24] byla podporována Spojenými státy[25] a otevřela Indonésii zahraničním investicím, které byly hlavním důvodem tří desetiletí nepřetržitého ekonomického růstu.[26] Autoritářská vláda „Nového řádu“ byla ovšem obviňována z korupce a potlačování opozice.

V letech 1997 a 1998 byla země zasažena Asijskou finanční krizí,[27] která vedla k propadu popularity vlády a masivním protestům.[28] Suharto 21. května 1998 rezignoval.[29] V roce 1999 se od Indonésie po pětadvacet let dlouhé okupaci a represi místního obyvatelstva, která byla mezinárodním společenstvím odsuzována jako brutální, odtrhl Východní Timor.[30] Demokratizační proces po Suhartově rezignaci obsahoval například program vedoucí k větší autonomii regionů. V roce 2004 se konaly první přímé prezidentské volby. Politická a ekonomická nestabilita, sociální napětí, korupce a terorismus však demokratizaci zpomalují. Ačkoliv jsou vztahy mezi různými náboženskými a etnickými skupinami většinou dobré, v některých oblastech zůstává násilí významným problémem.[31] Politická dohoda o ukončení konfliktu na Acehu byla dosažena roku 2005.[32]

[editovat] Politika a vláda

Zasedání indonéského parlamentu.

Indonésie je republikou s prezidentským systémem. Jelikož jde o unitární stát, politickou moc drží centrální vláda. Po Suhartově rezignaci v roce 1998 prodělaly ústavní instituce významnou proměnu. Čtyři dodatky k ústavě z roku 1945[33] transformovaly postavení zákonodárné, výkonné i soudní moci.[34] Prezident je hlavou státu, stojí v čele ozbrojených složek a vede domácí vládu a formuluje domácí a zahraniční politiku. Prezident jmenuje radu ministrů, kteří nemusí být zvolenými členy legislativních orgánů. Ve volbách roku 2004 lidé poprvé přímo volili prezidenta a viceprezidenta.[35] Prezident může být zvolen maximálně na dvě pětiletá funkční období.[36]

Nejvyšším zákonodárným tělesem je Lidové konzultativní shromáždění. Jeho hlavním úkolem je podpora a doplňování ústavy, inaugurace prezidenta a formalizace státní politiky. Má rovněž právo odvolat prezidenta.[37] Tvoří jej dvě komory, Lidová reprezentativní rada o 560 členech a Regionální reprezentativní rada o 132 členech.[38] Lidová reprezentativní rada schvaluje zákony a kontroluje exekutivu. Je volena občany na základě systému poměrného zastoupení.[34] Reformy z roku 1998 výrazně zesílily její postavení v politickém systému Indonésie.[pozn 4] Regionální reprezentativní rada je novou komorou zřízenou za účelem řešení regionálních témat.[39]

Soukromoprávní spory jsou řešeny před Státními soudy a odvolání před Vrchním soudem. Nejvyšší soud je nejvýše postavený indonéský soud a rozhoduje o kasačních stížnostech vůči rozsudkům Vrchního soudu. Dalšími soudními orgány jsou Obchodí soud, který se zabývá bankroty a insolvencemi, Státní správní soud, který řeší správní spory namířené vůči fungování veřejné moci, Ústavní soud, který rozhoduje o ústavnosti a legálnosti zákonů, voleb, rozpuštění politických stran a pravomocích státních orgánů. Náboženský soud rozhoduje některé věci týkající se náboženství.[40]

[editovat] Armáda a zahraniční politika

V porovnání se Skuarnovým anti-imperialistickým postojem vůči západním vládám a roztržkám s Malajsií, byla indonéská zahraniční politika za Suhartovy vlády „Nového řádu“ založená na ekonomické a politické spolupráci s vyspělými západními státy.[41] Indonésie udržuje blízké vztahy se svými sousedy v Asii a je zakládajícím členem ASEANu a Východoasijského summitu.[38] V roce 1990 obnovila země diplomatické styky s Čínou, které byly přerušeny v důsledků anti-komunistických čistek krátce po Suhartově nástupu do funkce.[40] Od roku 1950 je Indonésie členem OSN[42] a byla zakládajícím členem Hnutí nezúčastněných zemí a Organizace islámské konference.[38] Je signatářem dohody o zóně volného obchodu ASEANu, členem Cairnské skupiny, WTO a do roku 2008 byla členem OPEC, ale její členství zaniklo tím, že přestala být čistým vývozcem ropy. Od roku 1966 byla recipientem humanitární a rozvojové pomoci, především od Spojených států, Japonska, Austrálie a západní Evropy.[38]

Místo teroristického útoku na Bali.

Indonéská vláda prohlašuje, že se snaží odhalit a potrestat pachatele teroristických útoků spojovaných s al-Kájdou a radikálním islamismem.[43] Nejhorší teroristický útok prožila Indonésie v roce 2002, kdy při explozi na ostrově Bali zahynulo 202 osob, z nichž 164 byli zahraniční turisté.[44] Útok a následná varování před cestami do Indonésie vážně poškodily turistický sektor v zemi a odradily řadu zahraničních investorů.[45]

Indonéské ozbrojené síly čítají 300 tis. mužů tvoří pozemní armáda, námořnictvo a letectvo.[46] Pozemní síly mají asi 233 tis. mužů v aktivní službě. Na obranu byly v roce 2006 vydány 4% HDP a část zdrojů získávají ozbrojené síly na základě vlastních podnikatelských aktivit a nadací, což je značně kontroverzní způsob.[47] Obsahem reforem z roku 1998 bylo též odstranění formálního zastoupení ozbrojených složek z parlamentu, ale nadále si v zemi udržují značný neformální vliv.[48]

Separatistická hnutí v provinciích Aceh a Papua vedly k ozbrojeným konfliktům a vzájemném obviňování z brutality a porušování lidských práv.[49] Po třicetiletém guerillovém konfliktu s Hnutím za svobodný Aceh byla v roce 2005 podepsána dohoda o klidu zbraní.[50] Na Papui dochází k implementaci, třebaže nedokonalé, zákonů vedoucích k regionální autonomii a po nástupu prezidenta Susilo Bambanga Yudhoyonoa došlo k poklesu intenzity konfliktu a porušování lidských práv.[51]

[editovat] Administrativní členění

Mapa indonéských provincií.

Indonésii tvoří 33 provincií z nichž má pět speciální status. Každá provincie má svá zákonodárná tělesa a guvernéra. Provincie se dělí na regentství (kabupaten), a města (kota), které jsou tvořeny subdistrikty (kecamatan) a seskupeními vesnic (desa nebo kelurahan). Po přijetí legislativy garantující regionální autonomii v roce 2001 se regenství a města stala klíčovými administrativními složkami státu, protože poskytují většinu veřejných služeb. V čele vesnické správy stojí volený starosta (lurah nebo kepala desa), který ovlivňuje záležitosti běžného života ve vesnici.

Provincie Aceh, Jakarta, Yogyakarta, Papua a Západní Papua disponují širšími legislativními pravomocemi a vyšší mírou autonomie na centální vládě než zbývající provincie. Vláda na Acehu disponuje například právem vytvořit vlastní právní řád a v roce 2003 zavedla nový, založený na islámském právu šaría.[52] Yogyakarta získala speciální status jako formu uznání za svou vůdcovskou roli v podpoře indonéských republikánů během Indonéské revoluce.[pozn 5] Papua, dříve označovaná jako Irian Jaya, obdržela speciální status v roce 2001.[53] Jakarta je hlavním městem země.

Indonéské provincie a jejich hlavní města:

Geografický celek

  • Provincie

† označuje provincii se speciálním statusem
Sumatra

Jáva

Malé Sundy

Kalimantan

Sulawesi

Moluky

Západní Papua

[editovat] Geografie

Mapa Indonésie.

Indonésii tvoří 17 508 ostrovů z nichž je asi 6000 obydlených.[54] Ostrovy se rozkládají na obou stranách rovníku. Největšími jsou Jáva, Sumatra, Kalimantan (indonéská část Bornea), Nová Guinea (sdílená s Papuou-Novou Guineou) a Sulawesi. Na pevnině sousedí Indonésie s Malajsií na ostrovech Borneo a Sebatik; s Papuou-Novou Guineou sousedí na ostrově Nová Guinea a s Východním Timorem na ostrově Timor. Na severu sousedí přes mořské úžiny též s Filipínami s Singapurem a na jihu s Austrálií. Hlavní město Jakarta se nachází na Jávě a je největším městem státu. Dalšími velkými městy Indonésie jsou Surabaya, Bandung, Medan a Semarang.[55]

S rozlohou 1 919 440 km2 je Indonésie šestnáctou největší zemí světa.[56] Průměrná hustota zalidnění je 134 osob na km2, což řadí Indonésii na 79. místo na světě,[57] ale na nejzalidněnějším ostrově Jáva dosahuje hustota zalidnění 940 osob na km2.[58] Nejvyšší horou země je s výškou 4884 m Puncak Jaya na Papui. Jezero Toba je díky rozloze 1145 km2 největším indonéským jezerem. Největší řeky, například Mahakam a Barito se nacházejí na ostrově Kalimantan a slouží jako významné dopravní cesty spojující sídla na svých březích.[59]

Sopky Mount Semeru a Mount Bromo.

Jelikož se Indonésie nachází na okrajích Pacifické, Eurasijké a Australské tektonické desky, nachází se zde mnoho sopek, z nichž je přibližně 150 aktivních, a dochází zde k častým zemětřesením.[60] Výbuchy sopek Tambora a Krakatoa v 19. století jsou známy pro svou devastující sílu. Exploze supervulkánu Toba před asi 70 tisíci lety byla jednou z největších známých sopečných erupcí a katastrofou z globálními dopady. Mezi poslední známé přírodní katastrofy patří zemětřesení a následné cunami v roce 2004, které si vyžádalo přes 150 tisíc obětí[61] a zemětřesení na ostrově Yogyakarta v roce 2006. Sopečný prach má na druhou stranou pozitivní vliv na úrodnost půdy a umožňuje nadprůměrně vysoké zalidnění.[62]

Díky poloze na rovníku se v Indonésii projevuje tropické klima s obdobími sucha a monzunů. Průměrné roční srážky dosahují v nížinách 1780 - 3175 mm a až 6100 mm v horských oblastech. Nejvyšší srážky jsou zaznamenávány v horských oblastech na západním pobřeží Sumatry, na západě Jávy, na Kalimantanu, Sulawesi a Papui. Průměrná vlhkost vzduchu se pohybuje okolo 80 %. V průběhu roku se teploty mění jen mírně, například v Jakartě mezi 26 až 30°C.[63]

[editovat] Životní prostředí

Kriticky ohrožený orangutan sumaterský.

Díky velikosti, tropickému klimatu a souostrovnímu charakteru vedou k druhé nejvyšší míře biodiverzity na světě (po Brazílii).[64] Indonéská flora je směsicí Asijských a Australských druhů.[65] Ostrovy Sundského šelfu (Sumatra, Jáva, Borneo a Bali), dříve propojené s asijskou pevninou, jsou charakteristické bohatou asijskou faunou. Druhy velkých zvířat jako tygři, nosorožci, sloni a leopardi se dříve nacházeli až na Bali, ale jejich počet drasticky klesl. Přibližně 60 % území zaujímají lesy.[66] Na Sumatře a Kalimantanu v nich převládají asijské druhy. Lesy na menší a hustěji osídlené Jávě byly z větší části odstraněny za účelem zemědělství a lidského osídlení. Sulawesi, Nusa Tenggara a Moluky, které byly dlouhodobě odděleny od kontinentu, si vytvořily vlastní unikátní směsici fauny a flory.[67] Papua byla součástí Australské pevniny a je domovem unikátní fauny a flory připomínající tu australskou, jejíž součástí je více než 600 druhů ptáků.[68]

Pouze druhy žijící v Austrálii dosahují větší míry endemity než indonéské. Za endemity lze označit 26% z 1531 druhů indonéských ptáků a 39% z 515 druhů savců.[69] Indonéské pobřeží dlouhé 80 tisíc km je obklopeno tropickými moři, které přispívají k vysoké biodiverzitě druhů. V Indonésii se nacházejí řada mořských a pobřežních ekosystémů, například pláží, písečných dun, korálových útesů, estuárů, mangrov, nánosů v ústí řek a malých ostrovních ekosystémů.[1] Britský přírodovědec Alfred Wallace popsal dělící linii mezi územím rozšířením asijských a australských druhů v Indonésii.[70] Tato linie, označována někdy jako Wallaceova, se táhne severojižně podél okraje Sundského šelfu, mezi Kalimantanem a Sulawesi, podél Lombockého průlivu mezi Lombokem a Bali. Fauna a flora směrem na západ od linie má asijský a směrem na východ australský charakter. Ve své knize The Malay Archipelago z roku 1869 popisuje Wallace mnohé unikátní místní druhy.[71] Oblast ostrovů mezi jeho linií a Novou Guineou je dnes označována jako Wallacea.[70]

Početná populace a rychlá industrializace jsou v současnosti hrozbami pro životní prostředí, jehož ochrana ovšem není kvůli chudobě a nedostatku zdrojů hlavní prioritou vlády.[72] Aktuálními environmentálními problémy jsou rozsáhlé odlesňování, [pozn 6] a s ním související lesní požáry vytvářející smog nad západní Indonésií, Malajsií a Singapurem. Dále též nadužívání mořských zdrojů a problémy spojené s překotnou urbanizací, například znečištění ovzduší, dopravní zácpy, přebytek odpadu a nedostatek kvalitní vody.[72] Indonésie je kvůli odlesňování a ničení rašelinišť druhým největším producentem skleníkových plynů na světě.[73] Kvůli ničení jejich domovského prostředí bylo Mezinárodním svazem pro ochranu přírody označeno 140 druhů savců za ohrožené a 15, mezi nimi i orangutan sumaterský, za kriticky ohrožené.[74]

[editovat] Ekonomika

Využití buvolů domácích v zemědělství.

Indonésie je největší ekonomikou jihovýchodní Asie a také členkou G-20.[75] Odhadovaný HDP byl k roku 2007 408 mld. USD (1038 mld. USD dle parity kupní síly),[76] v přepočtu na jednoho občana tedy 1812 USD (4616 USD dle parity kupní síly).[77] Sektor služeb vytváří 45,3% HDP, průmysl 40,7% a zemědělství 14% (2005).[78] V zemědělství však pracuje 44,3% obyvatelstva, tj. asi 95 milionů osob. Ve službách pracuje 36,9% obyvatel a v průmyslu 18,8%.[79] Hlavními průmyslovými sektory jsou těžba ropy a zemního plynu, výroba látek a oděvů a těžba. Hlavními exportními produkty zemědělství jsou palmový olej, rýže, čaj, káva, koření a guma.

Hlavními exportními trhy jsou Japonsko (22,3%), Spojené státy (13,9%), Čína (9,1%) a Singapur (8,9%). Největšími importními partnery Indonésie jsou Japonsko (18%), Čína (16,1%) a Singapur (12,8%). V roce 2005 vytvořila Indonésie obchodní přebytek, neboť hodnota exportu dosáhla 83,64 mld. USD a hodnota importu 62,02 mld. USD. Země je bohatá na přírodní zdroje, například ropu, zemní plyn, cín, měď a zlato. Hlavními importními produkty jsou strojírenské výrobky, chemikálie, paliva a potraviny.[80]

Jakarta, hlavní město Indonésie.

V 60. letech se ekonomika kvůli politické nestabilitě, neefektivní vládě a ekonomickému nacionalismu dostala do vážné krize, která vedla k rozšíření chudoby a hladomorům.[81] Po pádu prezidenta Sukarna provedla Suhartova vláda „Nového řádu“ ekonomické reformy, kterými snížila míru inflace, stabilizovala měnu a zahraniční dluh a přilákala zahraniční pomoc a investice.[82] Indonésie byla jediným členem OPEC v regionu a díky rostoucím cenám ropy v 70. letech se zvýšily příjmy státního rozpočtu, které přispěly k ekonomickému růstu země.[pozn 7] Ekonomické reformy na konci 80. letech přilákaly další investory, především do rozvíjejícího se exportního sektoru průmyslové výroby.[83] Mezi lety 1989 a 1997 rostla indonéská ekonomika každoročně v průměru o 7%.[84]

Země však byla těžce zasažena asijskou finanční krizí v letech 1997-8. Cena amerického dolaru se vzhledem k rupii zvýšila z 2600 Rp na 14000 Rp a ekonomika se propadla o 13,7 %.[85] Od té doby rupie posílila na hodnotu mezi 8 a 10 tisíci za USD.[86] Politická nestabilita, pomalé ekonomické reformy a korupce na všech úrovních však zpomalily ekonomickou obnovu.[87][88] Transparency International umístila v roce 2007 Indonésii na 143. místo ze 180 dle indexu vnímání korupce.[89] Růst HDP však přesto v letech 2004 a 2005 přesáhl 5%. Jeho růst však nevedl ke snížení míry nezaměstnanosti[90] a rostoucí ceny energií a rýže při stabilních platech naopak vedly k rozšíření chudoby. V roce 2006 žilo v chudobě definované denním příjmem domácnosti 1,55 USD asi 17,8% obyvatel země. Více než polovina obyvatel vydělávala v roce 2006 méně než 2 USD denně.[91] V roce 2008 činila míra nezaměstnanosti 8,46%.[92]

[editovat] Demografie

Dle sčítání lidu z roku 2000 měla Indonésie 206 milionů obyvatel[93] a k roku 2006 odhadoval statistický úřad počet obyvatel na 222 milionů.[94] Populace Jávy, nejlidnatějšího ostrova světa, činí přibližně 130 milionů osob.[95] Navzdory plánům na kontrolu rodičovství zavedených v 60. letech se očekává nárůst populace na 254 milionů v roce 2020 a na 288 milionů v roce 2050.[96]

Mešita Istiqlal a Jakartská katedrála.

Předkové většiny Indonésanů byli Austronésané hovořící jazykem se základem v proto austronésanštině, která pochází pravděpodobně z Taiwanu. Další velkou skupinu obyvatel tvoří Melanésané, kteří žijí ve východní části země.[97] V Indonésii žije celkem asi 300 domorodých etnik používajících 742 jazyků a dialektů.[98] Největší etnickou skupinou jsou Javánci, kteří tvoří 42% obyvatelstva a jsou dominantní kulturní a politickou silou v zemi.[99] Sundanésané, etničtí Malajci a Madurésané jsou největšími nejavánskými etnickými skupinami.[pozn 8] Navzdory rozdílům sdílejí příslušníci etnických skupin indonéskou identitu.[100] Vzájemné vztahy jsou většinou umírněné, ale některé národnostní a náboženské spory vedly k násilným konfliktům.[101] Velice vlivná čínská menšina tvoří asi 1% obyvatel.[102] Velkou část ekonomiky kontrolují právě Číňané,[103] což vedlo k zášti až protičínskému násilí.[104]

Úřední jazyk, Indonéština, je vyučován na všech školách a hovoří jím takřka každý Indonésan. Oficiální jazyk se používá v médiích, obchodu, politice a v akademickém prostředí. Indonéština vychází z jazyka používaného dříve v oblasti jako lingua franca a je tudíž příbuzná k malajštině, která je oficiální řečí v Malajsii, Bruneji a Singapuru. Indonéštinu poprvé prosazovali nacionalisté ve 20. letech a po vyhlášení nezávislosti v roce 1945 byla prohlášena oficiálním jazykem. Většina Indonésanů hovoří jedním ze stovek místních dialektů, často jako svým mateřským jazykem. Nejrozšířenějším dialektem je javánština, kterou hovoří nejpočetnější etnická skupina v zemi.[80] Na druhé straně se pouze na Papui mající asi 2,7 milionu obyvatel používá přes 270 domorodých papuánských a austronéských jazyků. Významná část obyvatel narozených před vyhlášením nezávislosti hovoří též částečně nizozemsky.[105] in a region of about 2.7 million people. A significant fraction of the people who attended school before independence can speak Dutch to some extent.[106]

Ačkoliv je náboženská svoboda přislíbena přímo v ústavě,[107] vláda oficiálně uznává jen šest náboženství: Islám, protestantismus, římský katolicismus, hinduismus, buddhismus a konfucianismus.[108] Ačkoliv nejde oficiálně o islámský stát, má Indonésie největší muslimskou populaci na světě, neboť 86,1% obyvatel se hlásí k islámu.[80] Křesťané tvoří 8,7% populace,[109] hinduisté 3% a buddhisté a další 1,8%. Většina indonéských hinduistů jsou Balijci[110] a většina buddhistů jsou etničtí Číňané.[111] Ačkoliv jde o menšinová náboženství, mají buddhismus a hinduismus stále značný vliv na indonéskou kulturu. Islám přejali poprvé pod vlivem zahraničních obchodníků obyvatelé severní Sumatry ve 13. století a v 16. století se stal dominantním náboženstvím.[112] Římský katolicismus přinesli do oblasti portugalští kolonialisté a misionáři.[113] Holanďané byli naopak během koloniálního období zdrojem protestantství.[114] Velký podíl Indonésanů, například javánští abanganové, balijští hinduisté a dajáčtí křesťané, praktikuje méně ortodoxní formu svého náboženství, která byla výrazně ovlivněna místní vírou a tradicemi.[115]

[editovat] Kultura

Stínové divadlo wayang kulit z pohledu diváka.

Indonéská společnost je tvořena asi 300 etnickými skupinami, jejichž kultura byla po staletí ovlivňována indickou, arabskou, čínskou, malajskou a evropskou kulturou. Tradiční javánské a balijské tance obsahují prvky hinduistické kultury a mytologie, stejně jako představení wayang kulit (stínových loutek). Styl výroby textilií jako batik, ikat a songket se mezi regiony liší. Nejsilněji ovlivňovala indonéskou kulturu indická, ale čínský, arabský a evropský vliv byl též nezanedbatelný.

Sport je v Indonésii orientován především na muže a mezi fanoušky je běžné nelegální sázení.[116] Nejpopulárnějšími sporty jsou badminton a fotbal. Indonéské týmy vyhrály Thomas Cup (světový šampionát mužských badmintonových týmů) třináctkrát z pětadvaceti mistrovství konaných od roku 1949. Indonéští badmintonisté byli úspěšní též na Olympijských hrách, do jejichž programu byl sport zařazen roku 1992. Ženský tým vyhrál Uber Cup, ženský ekvivalent Thomas Cupu, v letech 1994 a 1996. Nejvyšší indonéská fotbalová soutěž se jmenuje Liga Indonesia. Tradičními sporty jsou sepak takraw a býčí závody na Maduře. V oblastech s dlouhou historií kmenových bojů jsou populární simulace bojů jako caci na Flores a pasola na Sumbě. Pencak Silat je indonéské bojové umění.

Tradiční indonéské pokrmy Soto Ayam (kuřecí polévka), sate kerang (měkkýší kebab), telor pindang (zavařená vejce), perkedel (lívaneček), and es teh manis (sladký ledový čaj.).

Indonéská kuchyně se mezi regiony odlišuje, ale je obecně založená na čínských, evropských, středovýchodních a indických postupech.[117] Hlavní složkou potravy je rýže, která je servírovaná společně s masem a zeleninou. Podstatnými přísadami jsou koření (hlavně chilli), kokosové mléko, ryby a drůbež.[118] Tradičními indonéskými hudebními styly jsou gamelan a keroncong. Dangdut je v současnosti populární žánr založený na arabské, indické a malajské lidové hudbě. Filmový průmysl se dostal na vrchol v průběhu 80. let, kdy domácí filmy dominovaly indonéským kinům,[119] ale v 90. letech jejich produkce poklesla.[120] Mezi lety 2000 a 2005 naopak počet vyprodukovaných filmů opět postupně rostl.[119]

Nejstarším dochovaným důkazem literatury je několik spisů v sanskrtu z přibližně 5. století n.l. Významnými postavami moderní indonéské literatury jsou nizozemský autor Multatuli kritizující chování kolonizátorů vůči domorodému obyvatelstvu, sumatřané Muhammad Yamin a Hamka, významní nacionalističtí spisovatelé a politici předindustriální éry[121] a proletářský autor Pramoedya Ananta Toer, nejslavnější indonéský romanopisec.[122] Mnoho etnických skupin má silně zakořeněné tradice ústního předávání příběhů a myšlenek, což jim pomáhá definovat i ochránit jejich kulturu.[123]

Svoboda médií se zvětšuje od konce Suhartovy éry, kdy ministerstvo informací monitorovalo a kontrolovalo domácí média a cenzurovalo zahraniční.[124] Na televizním trhu působí deset celostátních komerčních stanic. Vedle nich existuje veřejná stanice TVRI a lokální televizní stanice. Přístup k internetu mělo v roce 2009 asi 30 milionů obyvatel, což činí přibližně 12,5% populace.[125]

[editovat] Poznámky

  1. ↑ Nizozemští vojáci dlouhodobě potlačovali rebelie na a mimo Jávu. Význam místních vůdců, například prince Diponegora na střední Jávě, Imama Bonjola na střední na střední Sumatře a Pattimury na Molukách a krvavá třicetiletá válka na Achehu oslabily vliv kolonistů a omezily prostor pro jejich působení(Schwartz 1999, s. 3–4). Navzdory vzájemným rozdílům se v průběhu indonéské revoluce byly jednotlivé skupiny obyvatel schopny sjednotit v boji za nezávislost.
  2. ↑ Dle pozdější zprávy OSN zemřely v Indonésii za japonské okupace čtyři miliony lidí v důsledku hladomorů a nucených prací (ozančovaných jako romusha) Citováno z: Dower, John W. War Without Mercy: Race and Power in the Pacific War (1986; Pantheon; ISBN 0-394-75172-8)
  3. ↑ S výjimkou Západní Nové Guinei, která se součástí Indonésie stala v roce 1962 na základě dohod z New Yorku a Aktu svobodné volby.
  4. ↑ Na základě reforem ztratila exekutiva možnost ovlivňovat tvorbu zákonů zákonodárnou mocí. Byly také odstraněny mandáty vyhrazené pro armádní představitele (viz. Harijanti and Lindsey 2006).
  5. ↑ Přednost v obsazování místa guvernéra mají potomci sultána z Yogyakarty a Paku Alama. (Elucidation on the Indonesia Law No. 22/1999 Regarding Regional Governance. People's Representative Council (1999). Chapter XIV Other Provisions, Art. 122; http://www.gtzsfdm.or.id/documents/archive/Law5_1974.pdf Indonesia Law No. 5/1974 Concerning Basic Principles on Administration in the Region (translated version). The President of Republic of Indonesia (1974). Chapter VII Transitional Provisions, Art. 91
  6. ↑ Odlesňování probíhá většinou ilegálně.
  7. ↑ V průměru více než 7% od 1968 do 1981. Schwarz (1994), s. 52–57
  8. ↑ Malá, ale významné menšiny Číňanů, Indů, Evropanů a Arabů žijí hlavně ve městech.

[editovat] Reference

  1. ↑ a b Tomascik, T; Mah, J.A., Nontji, A., Moosa, M.K. (1996). The Ecology of the Indonesian Seas - Part One. Hong Kong: Periplus Editions Ltd.. ISBN 962-593-078-7. 
  2. ↑ a b Anshory, Irfan. "Asal Usul Nama Indonesia", Pikiran Rakyat, 2004-08-16. Ověřeno k 2006-10-05. 
  3. ↑ Earl, George S. W. (1850). "On The Leading Characteristics of the Papuan, Australian and Malay-Polynesian Nations". Journal of the Indian Archipelago and Eastern Asia (JIAEA). 
  4. ↑ Logan, James Richardson (1850). "The Ethnology of the Indian Archipelago: Embracing Enquiries into the Continental Relations of the Indo-Pacific Islanders". Journal of the Indian Archipelago and Eastern Asia (JIAEA): 4:252–347. ; Earl, George S. W. (1850). "On The Leading Characteristics of the Papuan, Australian and Malay-Polynesian Nations". Journal of the Indian Archipelago and Eastern Asia (JIAEA): 254, 277–278. 
  5. ↑ (Tento termín byl použit v roce 1860 ve vlivném díle Max Havelaar kritizujícím kolonialismus napsaný Multatulim.) Justus M. van der Kroef (1951). "The Term Indonesia: Its Origin and Usage". Journal of the American Oriental Society 71 (3): 166–171. doi:10.2307/595186. 
  6. ↑ Jusuf M. van der Kroef (1951). "The Term Indonesia: Its Origin and Usage". Journal of the American Oriental Society 71 (3): 166–171. doi:10.2307/595186. 
  7. ↑ Pope (1988). "Recent advances in far eastern paleoanthropology". Annual Review of Anthropology 17: 43–77. doi:10.1146/annurev.an.17.100188.000355.  cited in Whitten, T; Soeriaatmadja, R. E., Suraya A. A. (1996). The Ecology of Java and Bali. Hong Kong: Periplus Editions Ltd, 309–312. ; Pope, G (15 August 1983). "Evidence on the Age of the Asian Hominidae". Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America 80 (16): 4,988–4992. doi:10.1073/pnas.80.16.4988. PMID 6410399.  cited in Whitten, T; Soeriaatmadja, R. E., Suraya A. A. (1996). The Ecology of Java and Bali. Hong Kong: Periplus Editions Ltd, 309. ; de Vos, J.P.; P.Y. Sondaar, (9 December 1994). "Dating hominid sites in Indonesia" (PDF). Science Magazine 266 (16): 4,988–4992. doi:10.1126/science.7992059.  cited in Whitten, T; Soeriaatmadja, R. E., Suraya A. A. (1996). The Ecology of Java and Bali. Hong Kong: Periplus Editions Ltd, 309. 
  8. ↑ Taylor (2003), s. 5–7
  9. ↑ Taylor, Jean Gelman. Indonesia. New Haven and London: Yale University Press, 8–9. ISBN 0-300-10518-5. 
  10. ↑ Taylor, Jean Gelman. Indonesia. New Haven and London: Yale University Press, 15–18. ISBN 0-300-10518-5. 
  11. ↑ Taylor (2003), s. 3, 9, 10–11, 13, 14–15, 18–20, 22–23; Vickers (2005), s. 18–20, 60, 133–134
  12. ↑ Taylor (2003), s. 22–26; Ricklefs (1991), page 3
  13. ↑ Peter Lewis (1982). "The next great empire". Futures 14 (1): 47–61. doi:10.1016/0016-3287(82)90071-4. 
  14. ↑ Ricklefs (1991), s. 3 - 14
  15. ↑ Ricklefs (1991), s. 12–14
  16. ↑ a b Ricklefs, M.C (1993). A History of Modern Indonesia Since c.1300, second edition. London: MacMillan, 22–24. ISBN 0-333-57689-6. 
  17. ↑ Gert Oostindie and Bert Paasman (1998). "Dutch Attitudes towards Colonial Empires, Indigenous Cultures, and Slaves". Eighteenth-Century Studies 31 (3): 349–355. doi:10.1353/ecs.1998.0021. ; Ricklefs, M.C. (1993). History of Modern Indonesia Since c.1300, second edition. London: MacMillan. ISBN 0-333-57689-6. 
  18. ↑ Library of Congress, 1992, "Indonesia: World War II and the Struggle For Independence, 1942-50; The Japanese Occupation, 1942-45".
  19. ↑ H. J. Van Mook (1949). "Indonesia". Royal Institute of International Affairs 25 (3): 274–285. ; Charles Bidien (5 December 1945). "Independence the Issue". Far Eastern Survey 14 (24): 345–348. doi:10.1525/as.1945.14.24.01p17062. ; Taylor, Jean Gelman (2003). Indonesia: Peoples and History. Yale University Press, 325. ISBN 0-300-10518-5. ; Reid (1973), page 30
  20. ↑ Charles Bidien (5 December 1945). "Independence the Issue". Far Eastern Survey 14 (24): 345–348. doi:10.1525/as.1945.14.24.01p17062. ; Indonesian War of Independence" [online]. GlobalSecurity.org, [cit. 2006-12-11]. Dostupné online. (anglicky)
  21. ↑ Ricklefs (1991), s. 237 - 280
  22. ↑ Friend (2003), s. 107–109; Chris Hilton (scénarista a režisér). Shadowplay [Television documentary]. Vagabond Films and Hilton Cordell Productions.; Ricklefs (1991), s. 280–283, 284, 287–290
  23. ↑ John Roosa and Joseph Nevins (5 November 2005). "40 Years Later: The Mass Killings in Indonesia". CounterPunch. ; Robert Cribb (2002). "Unresolved Problems in the Indonesian Killings of 1965-1966". Asian Survey 42 (4): 550–563. doi:10.1525/as.2002.42.4.550. 
  24. ↑ John D. Legge (1968). "General Suharto's New Order". Royal Institute of International Affairs 44 (1): 40–47. 
  25. ↑ US National Archives, RG 59 Records of Department of State; cable no. 868, ref: Embtel 852, October 5, 1965. [1]; Adrian Vickers, A History of Modern Indonesia. Cambridge University Press, p. 163; 2005; David Slater, Geopolitics and the Post-Colonial: Rethinking North-South Relations, London: Blackwell, p. 70
  26. ↑ Vickers, Adrian (2005). A History of Modern Indonesia. Cambridge University Press. ISBN 0-521-54262-6. ; Schwarz, A. (1994). A Nation in Waiting: Indonesia in the 1990s. Westview Press. ISBN 1-86373-635-2. ; Ricklefs, M. C. (1991). A History of Modern Indonesia since c.1300, Second Edition. MacMillan. ISBN 0-333-57689-X. 
  27. ↑ Delhaise, Philippe F. (1998). Asia in Crisis: The Implosion of the Banking and Finance Systems. Willey, 123. ISBN 0-471-83450-5. 
  28. ↑ Jonathan Pincus and Rizal Ramli (1998). "Indonesia: from showcase to basket case". Cambridge Journal of Economics 22 (6): 723–734. doi:10.1093/cje/22.6.723. 
  29. ↑ "President Suharto resigns", BBC, 21 May 1998. Ověřeno k 2006-11-12. 
  30. ↑ BURR, W., Evans, M.L. Ford and Kissinger Gave Green Light to Indonesia's Invasion of East Timor, 1975: New Documents Detail Conversations with Suharto [online]. National Security Archive, The George Washington University, Washington, DC, 6 December 2001, [cit. 2006-09-17]. Dostupné online. (anglicky); International Religious Freedom Report [online]. U.S. Department of State, 2002-10-17, [cit. 2006-09-29]. Dostupné online. (anglicky)
  31. ↑ Robert W. Hefner (2000). "Religious Ironies in East Timor". Religion in the News 3 (1). 
  32. ↑ "Aceh rebels sign peace agreement", BBC, 15 August 2005. Ověřeno k 2006-12-12. 
  33. ↑ In 1998, 1999, 2000 and 2001
  34. ↑ a b Susi Dwi Harijanti and Tim Lindsey (2006). "Indonesia: General elections test the amended Constitution and the new Constitutional Court". International Journal of Constitutional Law 4 (1): 138–150. doi:10.1093/icon/moi055. 
  35. ↑ The Carter Center (2004). "The Carter Center 2004 Indonesia Election Report" (PDF)1=. Tisková zpráva. Archived from the original. Šablona:Citation error. http://www.cartercenter.org/documents/2161.pdf. Retrieved 2006-12-13. 
  36. ↑ _ (2002), The fourth Amendment of 1945 Indonesia Constitution, Chapter III – The Executive Power, Art. 7.
  37. ↑ People's Consultative Assembly (MPR-RI). Ketetapan MPR-RI Nomor II/MPR/2000 tentang Perubahan Kedua Peraturan Tata Tertib Majelis Permusyawaratan Rakyat Republik Indonesia (PDF). Ověřeno k 2006-11-07. 
  38. ↑ a b c d Background Note: Indonesia [online]. U.S. Department of State, [cit. 2009-11-26]. Dostupné online. (anglicky)
  39. ↑ Based on the 2001 constitution amendment, the DPD comprises four popularly elected non-partisan members from each of the thirty-three provinces for national political representation. People's Consultative Assembly (MPR-RI). Third Amendment to the 1945 Constitution of The Republic of Indonesia (PDF). Ověřeno k 2006-12-13. 
  40. ↑ a b Country Profile: Indonesia [PDF]. U.S Library of Congress, 2004-December, [cit. 2006-12-09]. Dostupné online. (anglicky)
  41. ↑ Indonesia - Foreign Policy [online]. U.S. Library of Congress, [cit. 2007-05-05]. Dostupné online. (anglicky)
  42. ↑ Indonésie krátkodobě z OSN vystoupila v lednu 1965 na protest vůči zvolení Malajsie nestálým členem Rady bezpečnosti. V září 1966 projevila zájem se opět do činnosti OSN zapojit a na konci září byla zpět do organizace pozvána.
  43. ↑ Chris Wilson. Indonesia and Transnational Terrorism [online]. Parliament of Australia, 11 October 2001, [cit. 2006-10-15]. Dostupné online. (anglicky); Reyko Huang. Priority Dilemmas: U.S. - Indonesia Military Relations in the Anti Terror War [online]. Center for Defense Information, 23 May 2002. Dostupné online. (anglicky)
  44. ↑ "Commemoration of 3rd anniversary of bombings", AAP, The Age Newspaper, 10 December 2006. 
  45. ↑ US Embassy, Jakarta (10 May 2005). "Travel Warning: Indonesia"1=. Tisková zpráva. Archived from the original. Šablona:Citation error. http://www.usembassyjakarta.org/news/trv_warning02.html. Retrieved 2006-12-26. 
  46. ↑ Chew, Amy. "Indonesia military regains ground", CNN Asia, 2002-07-07. Ověřeno k 2007-04-24. 
  47. ↑ Witular, Rendi A.. "Susilo Approves Additional Military Funding", The Jakarta Post, 2005-05-19. Ověřeno k 2007-04-24. 
  48. ↑ Friend (2003), s. 473–475, 484
  49. ↑ Friend (2003), s. 270–273, 477–480; "Indonesia flashpoints: Aceh", BBC News, BBC, 29 December 2005. Ověřeno k 2007-05-20. 
  50. ↑ Indonesia agrees Aceh peace deal [online]. BBC, 17 July 2005, [cit. 2007-05-20]. Dostupné online. (anglicky); Indonesia starts Aceh withdrawal [online]. BBC, 18 September 2005, [cit. 2007-05-20]. Dostupné online. (anglicky)
  51. ↑ Lateline TV Current Affairs. "Sidney Jones on South East Asian conflicts", TV Program transcript, Interview with South East Asia director of the International Crisis Group, Australian Broadcasting Commission (ABC), 20 April 2006. ; International Crisis Group (5 September 2006). "Papua: Answer to Frequently Asked Questions" (PDF). Update Briefing (53). International Crisis Group. 
  52. ↑ Michelle Ann Miller (2004). "The Nanggroe Aceh Darussalam law: a serious response to Acehnese separatism?". Asian Ethnicity 5 (3): 333–351. doi:10.1080/1463136042000259789. 
  53. ↑ Součástí autonomie je zřízení Papuánského lidového sboru, který má za úkol řešit spory a hovořit jménem papuánských kmenů. Implementace autonomního zřízení je ovšem kritizována za polovičatost a nekompetentnost. Dursin, Richel; Kafil Yamin. "Another Fine Mess in Papua", Editorial, The Jakarta Post, 2004-11-18. Ověřeno k 2006-10-05. ; "Papua Chronology Confusing Signals from Jakarta", The Jakarta Post, 2004-11-18. Ověřeno k 2006-10-05. 
  54. ↑ International Monetary Fund (April 2006). "Estimate World Economic Outlook Database"1=. Tisková zpráva. Archived from Estimate the original. Šablona:Citation error. http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2006/01/data/dbcoutm.cfm?SD=2005&ED=2005&R1=1&R2=1&CS=3&SS=2&OS=C&DD=0&OUT=1&C=536&S=PPPWGT-PPPPC&RequestTimeout=120&CMP=0&x=45&y=5 Estimate. Retrieved 2006-10-05. ; Indonesia Regions [online]. Indonesia Business Directory, [cit. 2007-04-24]. Dostupné online. (anglicky)
  55. ↑ Witton, Patrick (2003). Indonesia. Melbourne: Lonely Planet, 139, 181, 251, 435. ISBN 1-74059-154-2. 
  56. ↑ CENTRAL INTELLIGENCE AGENCY. Rank Order Area [online]. US CIA, Washington, DC, 2006-10-17, [cit. 2006-11-03]. Dostupné online. (anglicky)
  57. ↑ Population density - Persons per km2 2006 [online]. Photius Coutsoukis, 2006, [cit. 2006-10-04]. Dostupné online. (anglicky)
  58. ↑ CALDER, Joshua. Most Populous Islands [online]. World Island Information, 3 May 2006, [cit. 2006-09-26]. Dostupné online. (anglicky)
  59. ↑ Republic of Indonesia [online]. Microsoft, 2006. Dostupné online. (anglicky)
  60. ↑ Volcanoes of Indonesia [online]. Smithsonian Institution, [cit. 2007-03-25]. Dostupné online. (anglicky)
  61. ↑ The Human Toll [online]. United Nations, [cit. 2007-03-25]. Dostupné online. (anglicky)
  62. ↑ Whitten, T; Soeriaatmadja, R. E., Suraya A. A. (1996). The Ecology of Java and Bali. Hong Kong: Periplus Editions Ltd, 95–97. 
  63. ↑ About Jakarta And Depok [online]. University of Indonesia, [cit. 2007-04-24]. Dostupné online. (anglicky)
  64. ↑ Lester, Brown, R (and 1997). State of the World 1997: A Worldwatch Institute Report on Progress Toward a Sustainable Society (14th edition). New York: W. W. Norton & Company, 7. ISBN 0393040089. 
  65. ↑ Indonesia's Natural Wealth: The Right of a Nation and Her People [online]. Islam Online, 2003-05-22, [cit. 2006-10-06]. Dostupné online. (anglicky)
  66. ↑ Globalis-Indonesia [online]. Global Virtual University, [cit. 2007-05-14]. Dostupné online. (anglicky)
  67. ↑ Whitten, T.; Henderson, G., Mustafa, M. (1996). The Ecology of Sulawesi. Hong Kong: Periplus Editions Ltd.. ISBN 962-593-075-2. ; Monk,, K.A.; Fretes, Y., Reksodiharjo-Lilley, G. (1996). The Ecology of Nusa Tenggara and Maluku. Hong Kong: Periplus Editions Ltd.. ISBN 962-593-076-0. 
  68. ↑ Indonesia [online]. InterKnowledge Corp., [cit. 2006-10-06]. Dostupné online. (anglicky)
  69. ↑ Lambertini, A Naturalist's Guide to the Tropics, excerpt
  70. ↑ a b Severin, Tim (1997). The Spice Island Voyage: In Search of Wallace. Great Britain: Abacus Travel. ISBN 0-349-11040-9. 
  71. ↑ Wallace, A.R. (2000 (originally 1869)). The Malay Archipelago. Periplus Editions. ISBN 962-593-645-9. 
  72. ↑ a b Jason R. Miller (1997-01-30). "Deforestation in Indonesia and the Orangutan Population". TED Case Studies. Ověřeno k 2007-08-14.
  73. ↑ HIGGINS, Andrew. A climate threat, rising from the soil [online]. The Washington Post, [cit. 2009-12-11]. Dostupné online. (anglicky)
  74. ↑ MASSICOT, Paul. Animal Info - Indonesia [online]. Animal Info - Information on Endangered Mammals, [cit. 2007-08-14]. Dostupné online. (anglicky)
  75. ↑ What is the G-20, www.g20.org. Retrieved 2009-10-6
  76. ↑ Report for Selected Countries and Subjects (GDP) [online]. International Monetary Fund, 2007, [cit. 2007-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
  77. ↑ Report for Selected Countries and Subjects (GDP per capita) [online]. International Monetary Fund, 2007-April, [cit. 2007-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
  78. ↑ Official Statistics and its Development in Indonesia [PDF]. Economic and Social Commission for Asia & the Pacific, [cit. 2008-12-29]. S. 19. Dostupné online. (anglicky)
  79. ↑ Indonesia at a Glance [PDF]. World Bank, 13 August 2006, [cit. 2008-12-29]. Dostupné online. (anglicky)
  80. ↑ a b c Indonesia - The World Factbook. Retrieved on 2007-08-14.
  81. ↑ V době Sukarnova pádu v polovině 60. let dosahovala meziroční inflace 1000%. Schwarz (1994), s. 52–57
  82. ↑ Schwarz (1994), s. 52–57
  83. ↑ Kvůli nadměrné regulaci a klesajícím cenám ropy zpomalil meziroční ekonomický růst na průměrně 4,3% ročně v období let 1981 a 1988. Na konci 80. let byly provedeny další reformy, například devalvace rupie a deregulace finančního sektoru (Schwarz (1994), s. 52–57).
  84. ↑ Schwarz (1994), s. 52–57; Indonesia: Country Brief [online]. The World Bank, 2006-September. Dostupné online. (anglicky)
  85. ↑ Indonesia: Country Brief [online]. The World Bank, 2006-September. Dostupné online. (anglicky)
  86. ↑ http://www.oanda.com/convert/fxhistory
  87. ↑ "Poverty in Indonesia: Always with them" (14 September 2006). The Economist. ; (subsequent correction)
  88. ↑ Guerin, G. (23 May 2006). "Don't count on a Suharto accounting". Asia Tims Online. Asia Times Online Ltd, Hong Kong. 
  89. ↑ Corruption Perceptions Index [online]. Transparency International, 2007, [cit. 2007-09-28]. Dostupné online. (anglicky)
  90. ↑ "Poverty in Indonesia: Always with them" (14 September 2006). The Economist.  (subsequent correction); Ridwan Max Sijabat. "Unemployment still blighting the Indonesian landscape", The Jakarta Post, 23 March 2007. 
  91. ↑ World Bank (2006). "Making the New Indonesia Work for the Poor - Overview" (PDF)1=. Tisková zpráva. Archived from the original. Šablona:Citation error. http://siteresources.worldbank.org/INTINDONESIA/Resources/Publication/280016-1152870963030/2753486-1165385030085/Overview_standalone_en.pdf. Retrieved 2006-12-26. 
  92. ↑ BPS-Statistic Indonesia (2009). "[http://www.bps.go.id/eng/download_file/data_strategis.pdf Indonesia: BPS-STATISTICS INDONESIA STRATEGIC DATA]"1=. Tisková zpráva. Archived from the original. Šablona:Citation error. http://www.bps.go.id/eng/download_file/data_strategis.pdf. Retrieved November 2008. ; Indonesian Central Statistics Bureau (2 December 2008). "Beberapa Indikator Penting Mengenai Indonesia" (in Indonesian) (PDF)1=. Tisková zpráva. Archived from the original. Šablona:Citation error. http://www.bps.go.id/leaflet/leaflet-desember-07-ind.pdf. Retrieved 2008-03-18. 
  93. ↑ Indonesian Central Statistics Bureau (30 June 2000). "2000 Population Statistics"1=. Tisková zpráva. Archived from the original. Šablona:Citation error. http://www.bps.go.id/sector/population/pop2000.htm. Retrieved 2006-10-05. 
  94. ↑ Indonesian Central Statistics Bureau (1 September 2006). "Tingkat Kemiskinan di Indonesia Tahun 2005–2006" (in Indonesian) (PDF)1=. Tisková zpráva. Archived from the original. Šablona:Citation error. http://www.bps.go.id/releases/files/kemiskinan-01sep06.pdf. Retrieved 2006-09-26. 
  95. ↑ CALDER, Joshua. Most Populous Islands [online]. World Island Information, 3 May 2006, [cit. 2006-09-26]. Dostupné online. (anglicky)
  96. ↑ [World Population Prospects (2008) http://esa.un.org/unpp/ United Nations]
  97. ↑ Taylor (2003), s. 5–7, Dawson, B.; Gillow, J. (1994). The Traditional Architecture of Indonesia. London: Thames and Hudson Ltd, 7. ISBN 0-500-34132-X. ; Witton, Patrick (2003). Indonesia. Melbourne: Lonely Planet, 139, 181, 251, 435. ISBN 1-74059-154-2. 
  98. ↑ An Overview of Indonesia [online]. Expat Web Site Association, [cit. 2006-10-05]. Dostupné online. (anglicky); MERDEKAWATY, E.. "Bahasa Indonesia" and languages of Indonesia [PDF]. Free University of Bozen, 2006-07-06, [cit. 2006-07-17]. Dostupné online. (anglicky)
  99. ↑ Kingsbury, Damien (2003). Autonomy and Disintegration in Indonesia. Routledge, 131. ISBN 0-415-29737-0. 
  100. ↑ Ricklefs (1991), s. 256
  101. ↑ Vnitřní migrace je často zdrojem masakrů, například na Molukách, středním Sulawesi, a v částech Papui. T.N. Pudjiastuti. "Migration & Conflict in Indonesia" (PDF). International Union for the Scientific Study of Population (IUSSP), Paris. Ověřeno k 2006-09-17.; Kalimantan The Conflict [online]. Conflict Prevention Initiative, Harvard University, [cit. 2007-01-07]. Dostupné online. (anglicky); J.W. Ajawaila; M.J. Papilaya; Tonny D. Pariela; F. Nahusona; G. Leasa; T. Soumokil; James Lalaun and W. R. Sihasale (1999). "Proposal Pemecahan Masalah Kerusuhan di Ambon". Report on Church and Human Rights Persecution in Indonesia, Ambon, Indonesia: Fica-Net. Retrieved on 2006-09-29. ; Kyoto University: Sulawesi Kaken Team & Center for Southeast Asian Studies http://sulawesi.cseas.kyoto-u.ac.jp/lib/pdf/MRidwanAlimuddin.pdf Bugis Sailors
  102. ↑ (2003) Indonesia's Population: Ethnicity and Religion in a Changing Political Landscape. Institute of Southeast Asian Studies. 
  103. ↑ Schwarz (1994), s. 53, 80–81; Friend (2003), s. 85–87, 164–165, 233–237
  104. ↑ M. F. Swasono. Indigenous Cultures in the Development of Indonesia [online]. Indira Gandhi National Centre for the Arts, New Delhi, 1997, [cit. 2006-09-17]. Dostupné online. (anglicky); The Overseas Chinese [online]. Prospect Magazine, 9 April 1998, [cit. 2006-09-17]. Dostupné online. (anglicky) Terčem nepokojů v Jakartě v květnu 1998 byli především Číňané. M. Ocorandi. An Analysis of the Implication of Suharto's resignation for Chinese Indonesians [online]. Worldwide HuaRen Peace Mission, 28 May 1998, [cit. 2006-09-26]. Dostupné online. (anglicky); F.H. Winarta. Bhinneka Tunggal Ika Belum Menjadi Kenyataan Menjelang HUT Kemerdekaan RI Ke-59 [online]. Komisi Hukum Nasional Republik Indonesia (National Law Commission, Republic of Indonesia), Jakarta, 2004-August. Dostupné online. (Indonesian)
  105. ↑ http://www.ethnologue.com/show_country.asp?name=IDP
  106. ↑ taalunieversum
  107. ↑ The 1945 Constitution of the Republic of Indonesia [online]. [Cit. 2006-10-02]. Dostupné online. (anglicky)
  108. ↑ Yang, Heriyanto (August 2005). "The History and Legal Position of Confucianism in Post Independence Indonesia" (PDF). Religion 10 (1). 
  109. ↑ of which roughly two-thirds are Protestant
  110. ↑ Oey, Eric (1997), (3rd ed.), Singapore: Periplus Editions, ISBN 962-593-028-0 
  111. ↑ Indonesia - Buddhism [online]. U.S. Library of Congress, [cit. 2006-10-15]. Dostupné online. (anglicky)
  112. ↑ Indonesia - Islam [online]. U.S. Library of Congress, [cit. 2006-10-15]. Dostupné online. (anglicky)
  113. ↑ Ricklefs (1991), pp. 25, 26, 28 ; 1500 to 1670: Great Kings and Trade Empires [online]. Sejarah Indonesia, [cit. 2007-04-25]. Dostupné online. (anglicky)
  114. ↑ Ricklefs (1991), pp.28, 62; Vickers (2005), p.22; Goh, Robbie B.H. (2005). Christianity in Southeast Asia. Institute of Southeast Asian Studies, 80. ISBN 9812302972. 
  115. ↑ Magnis-Suseno, F. 1981, Javanese Ethics and World-View: The Javanese Idea of the Good Life, PT Gramedia Pustaka Utama, Jakarta, 1997, pp.15–18, ISBN 979-605-406-X; Bureau of Democracy, Human Rights and Labor, Embassy of the United States (2003-12-18). "Indonesia Annual International Religious Freedom Report 2003"1=. Tisková zpráva. Archived from the original. Šablona:Citation error. http://www.usembassyjakarta.org/press_rel/religious_report2003.html. Retrieved 2007-04-25. 
  116. ↑ Witton, Patrick (2003). Indonesia. Melbourne: Lonely Planet, 103. ISBN 1-74059-154-2. 
  117. ↑ Witton, Patrick (2002). World Food: Indonesia. Melbourne: Lonely Planet. ISBN 1-74059-009-0. 
  118. ↑ Brissendon, Rosemary (2003). South East Asian Food. Melbourne: Hardie Grant Books. ISBN 1-74066-013-7. 
  119. ↑ a b Kristianto, JB. "Sepuluh Tahun Terakhir Perfilman Indonesia", Kompas, 2005-07-02. Ověřeno k 2006-10-05. 
  120. ↑ Kondisi Perfilman di Indonesia (The State of The Film Industry in Indonesia) [online]. [Cit. 2006-10-05]. Dostupné online. (anglicky)
  121. ↑ Taylor (2003), s. 299–301
  122. ↑ Vickers (2005) s. 3 - 7; Friend (2003), s. 74, 180
  123. ↑ CZERMAK, Karen, Philippe DeLanghe, Wei Weng "Preserving Intangible Cultural Heritage in Indonesia" [PDF]. SIL International, [cit. 2007-07-04]. Dostupné online. (anglicky)
  124. ↑ Shannon L., Smith; Lloyd Grayson J. (2001). Indonesia Today: Challenges of History. Melbourne, Australia: Singapore : Institute of Southeast Asian Studies. ISBN 0-7425-1761-6. 
  125. ↑ Internet World Stats http://www.internetworldstats.com/stats3.htm

V tomto článku je použit překlad textu z článku Indonesia na anglické Wikipedii.

[editovat] Literatura

  • Friend, T. (2003). Indonesian Destinies. Harvard University Press. ISBN 0-674-01137-6. 
  • Ricklefs, M. C. (1991). A History of Modern Indonesia since c.1300, Second Edition. MacMillan. ISBN 0-333-57689-X. 
  • Schwarz, A. (1994). A Nation in Waiting: Indonesia in the 1990s. Westview Press. ISBN 1-86373-635-2. 
  • Taylor, Jean Gelman (2003). Indonesia: Peoples and Histories. New Haven and London: Yale University Press. ISBN 0-300-10518-5. 
  • Vickers, Adrian (2005). A History of Modern Indonesia. Cambridge University Press. ISBN 0-521-54262-6. 

[editovat] Externí odkazy

z • d • e
Státy a území v Asii
Nezávislé státy Mapa Asie
Teritoria, kolonie
a zámořská území
Územní celky se sporným
mezinárodním postavením

Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Indon%C3%A9sie“
V jiných jazycích