Dějiny Indonésie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

První státy[editovat | editovat zdroj]

Indičtí učenci datují vznik Jávského království (vyznávajícího hinduismus) do roku 200 př. n. l.. Archeologické důkazy osídlení Jávy hinduisty jsou ale až z prvního století (nález sošky hinduistického boha Ganéši).

Z druhého století je na území dnešní Indonésie archeologicky doloženo z druhého století tzv. Sundské území (v originále Tatar Sunda) na Západní Jávě.

Přibližně od této doby až po koloniální éru byla na území dnešní Indonésie řada menších státečků, hinduistických, buddhistických i muslimských, nastává období takzvaných Obchodnických říší. Toto označení se vztahuje ke dvěma největším takovýmto říším, Mahajápitu na Východní Jávě a státu Malacca (na území dnešní Malajsie), obě byly muslimské.

Příchodu islámu do Indonésie[editovat | editovat zdroj]

Od počátků islámu muslimové cestovali v rámci obchodu na území Indonésie, první Indonésané konvertovali k islámu v jedenáctém století. Vzhledem k toleranci ostatních náboženství (buddhismu a hinduismu) se islám poměrně rychle šířil a už v šestnáctém století ho vyznávala většina populace. Velkou úlohu v tom jistě sehrálo přijetí islámu dvěma největšími říšemi v Indonésii, totiž Malaccou a Mahajápitem. Islám je dosud nejrozšířenějším náboženstvím v Indonésii (86% v roce 2000), indonéští muslimové se počítají k nejtolerantnějším. Většina tamních muslimů patří k sunnitské větvi, šíitů je minimum, pouze asi 100 000.

Kolonizace[editovat | editovat zdroj]

První Evropan, který navštívil Indonésii, byl Portugalec Francisco Serrão v roce 1512. Za koloniální éry však byla Indonésie doménou Holanďanů. Největší vliv tam měla nizozemská Východoindická společnost, založená v roce 1602. Formálně ale byly indonéské státečky stále nezávislé, neboť koloniální nadvláda Nizozemí byla vyhlášena až roku 1800 vytvořením Nizozemské východní Indie.

Indonéské osvobozenecké hnutí začalo až roku 1908, kdy byl založen nacionalistický spolek Budi Utomo (tj. Čisté úsilí). V následujících letech bylo založeno mnoho menších skupin (nejvýznamnější se stala Indonéská nacionalistická strana, vedená pozdějším prezidentem Sukarnem), tyto skupiny si však získaly sympatie některých složek nizozemské politiky, zejména levicových. K vlastní revoluci ale v té době nedošlo.

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Když bylo v květnu 1940 Nizozemí obsazeno Německem, Nizozemská východní Indie se připojila ke Spojencům. V prosinci 1941 však byla Indonésie obsazena Japonskem. Japonští okupanti se k domácímu obyvatelstvu chovali velmi krutě, zejména se to ale týkalo osob holandského původu nebo holandsko-indonéských míšenců.

Nezávislost[editovat | editovat zdroj]

Sukarno a občanská válka[editovat | editovat zdroj]

17. srpna 1945 byla odbojovou organizací BPUPKI (volně přeloženo Indonéský výbor - vedený Sukarnem) vyhlášena jednostranně nezávislost. Tato nezávislost byla po dlouhých peripetiích mezinárodně uznána 27. prosince 1949. Prvním prezidentem vyhlášené Indonéské republiky se stal Sukarno. Jeho vláda byla silně diktátorská, balancující mezi tehdy silnými militaristy, radikálními muslimy a komunisty. V roce 1958 byl učiněn pokus Sukarna zdiskreditovat pornografickým filmem a donutit jej odstoupit, ale naproti očekávání se Sukarno u moci udržel.[1]

Právě militaristé a komunisté byli příčinou Indonéské občanské války v letech 19651966. Pravicoví militaristé vedení generály Suhartem a Nasutionem a podporovaní CIA[2] se s částí armády pokusili svrhnout prezidenta Sukarna. Sukarnovi ale zůstala věrná část armády a komunisté, tento konflikt měl za následek občanskou válku. Suhartem prováděná taktika spálené země měla za následek obrovské ztráty, kolem milionu lidí.

Suharto[editovat | editovat zdroj]

V roce 1967 se Sukarno vzdal prezidentské funkce ve prospěch generála Suharta. Ten nastolil takzvaný Orde Baru (Nový řád), snažil se získávat investice ze zahraničí. Jeho více než třicetiletá vláda (19671998) byla sice ekonomicky velmi úspěšná, zejména díky industrializaci Indonésie, přispělo ale k polarizaci společnosti na hrstku bohatých západních společností a milionů lidí nabízející jim levnou pracovní sílu, který trvá dodnes. Suhartův režim byl velmi autoritativní, téměř fašistický, ale příznivý k velkým korporacím a investorům.[3] Postupně, v důsledku čím dál větší zkorumpovanosti a také asijské ekonomické krize stoupala nespokojenost občanů s jeho vládou. V důsledku občanských protestů byl 21. května 1998 donucen k rezignaci, prezidentem se stal Jusuf Habibie.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Indonésie se stala demokratickým státem, v demokratické vládě se vystřídalo několik prezidentů (a jedna prezidentka). Současným indonéským prezidentem je Susilo Yudhoyono.

Levná práce, práce dětí a selhávající sociální infrastruktura patří nadále mezi hlavní problémy země.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. INDONESIA 1957-1958, War and pornography
  2. The United States and the Overthrow of Sukarno, 1965-1967
  3. Toto období rozvíjí dokument The New Rulers of the World ve své 2. kapitole: Corporate Takeover of Indonesia [1] Johna Pilgera