Sopka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Vulkán. Tento článek pojednává o geologickém útvaru. Další významy jsou uvedeny v článku Vulkán (rozcestník).
Sopka Colimo, stratovulkán v Mexiku

Sopka či také vulkán je porucha povrchu planety či měsíce, kudy se na povrch dostává směs roztavených hornin, tzv. magma, a sopečných plynů z magmatického rezervoáru umístěného hlouběji v tělese planety či měsíce. Samotný termín sopka je často používán pro označení tělesa tvaru hory[1], nicméně jsou známy i druhy sopek, které nevytváří kužel, ale naopak se s každou sopečnou erupcí zahlubuje hlouběji do kůry tělesa. S objevem kryovulkanismu na některých ledových měsících Jupiteru a Saturnu, kde sopky chrlí do svého okolí chladný materiál, se použití termínu ještě více rozšířilo. Dnes se termín ve vědě používá pro označení výstupu jakéhokoliv teplejšího materiálu vůči okolí na povrch tělesa doprovázeného následnou erupcí.

Na Zemi existuje několik základních druhů sopek, které se od sebe liší jak mechanismem vzniku, explozivitou, nebezpečností pro své okolí, tak i vzhledem a velikostí. Nejrozšířenějším druhem sopečné činnosti na zemském povrchu jsou relativně malé sopky, tzv. sypané kužele, tvořené nezpevněnou struskou vznikající fragmentací magmatu při jeho odplynování.[2] Druhou nejrozšířenější skupinu tvoří tělesa vzniklá během freatomagmatických erupcí, interakcí povrchové či podpovrchové vody s vystupujícím magmatem. Konkrétně se jedná o tufové prstence, tufové kužele či maary. Pro obě tyto skupiny je charakteristické, že vznikají v krátkém časovém období vlivem malého množství magmatu. Pokud se ale k povrchu tělesa dostává mnohem více materiálu, vznikají sopky značně větší. Když má vystupující magma bazaltové složení a tedy i nízkou viskozitu, zpravidla vznikají štítové sopky či dojde k rozsáhlým lávovým výlevům a vzniku výlevných bazaltů[p 1]. Pokud má vystupující magma vyšší obsah křemíku (SiO2) a tedy vyšší viskozitu, má vyvřelý materiál menší schopnost téci a dochází ke vzniku příkřejších sopek, tzv. stratovulkánů. S dále narůstajícím obsahem křemíku a tedy i viskozitou, vznikají pak lávové dómy. V extrémních případech, kdy se k povrchu dostává obrovské množství magmatu, mohou vzniknout tzv. supervulkány.

Během vzniku sopky dochází k celé řadě událostí, které ovlivňují nejenom blízké okolí lávovými výlevy, vznikem tělesa sopky, ale i místa, která mohou být tisíce kilometrů daleko. Během sopečné erupce dochází k odplynování magmatu, čímž se uvolňují sopečné plyny, které mohou změnit klimatické podmínky na velkém území. Na Zemi se sopky obvykle vyskytují podél hranic litosférických desek a v takzvaných horkých skvrnách (angl. hotspot). Jedním z horkých bodů jsou například Havajské ostrovy, jiným Kanárské ostrovy – oba případy sopek vznikajících na oceánském dně; příkladem sopek spojených s kolizemi tektonických desek je japonská Fudžisan. Sopky se vyskytují také na jiných tělesech Sluneční soustavy, například vulkán Tvashtar na Jupiterově měsíci Io nebo největší hora sluneční soustavy Olympus Mons na Marsu.

Vznik sopek[editovat | editovat zdroj]

Sopky vznikají výstupem magmatu na povrch, kde se magma označuje jako láva, a postupným hromaděním sopečného materiálu nad místem výstupu. K tomuto výstupu může docházet jak pod vodní hladinou, v atmosféře i mimo ní v závislosti na podmínkách panující na povrchu tělesa.

Pokud sopka vzniká na mořském dně, kde průměrný tlak na Zemi dosahuje 40 MPa (ale může být až 110 MPa v případě nejhlubších míst), je tímto tlakem významně ovlivněna.[3] Sopečné plyny nemohou snadno unikat z magmatu, takže nedochází k jeho fragmentaci.[3] Na místo toho se objevují lávové výlevy v podobě polštářové lávy.

Druhy sopek[editovat | editovat zdroj]

Explozivní[editovat | editovat zdroj]

Mezi explozivní sopky se řadí sypané kužele, které vznikají odplyněním magmatu během nízkoenergetických explozí Strombolského typu. Dále sopky vznikající interakci vystupujícího magmatu s povrchovou či podpovrchovou vodou v procesu nazývajícího se jako freatomagmatismus,[p 2] tímto procesem vznikají tufové prstence, tufové kužele či maary a to v závislosti na dostupném poměru vody a magmatu.

Nicméně, v některých případech je sopečná erupce mnohem více energetická vlivem obrovského tlaku plynů v kužele sopky. Tehdy pak může dojít k významné explozi, tzv. Pliniovskému typu erupce, kdy je do okolí vyvrhováno velké množství sopečného materiálu a sopečných plynů. Vzniká tak pyroklastické mračno stoupající desítky kilometrů do atmosféry. V některých případech může dojít taktéž vlivem silné exploze k destabilizaci tělesa sopky a k sesuvům, jako se stalo například v případě sopky Mount St. Helens.

Výlevné[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Štítová sopka.

Štítová sopka je druh sopky s velice pomalu ukloněnými svahy, které jsou tvořeny mnoha vrstvami vysoce mobilními a tedy viskózními lávami s malým obsahem podílu SiO2.[4] Oproti stratovulkánům nebývají štítové sopky explozivního charakteru a jejich erupce se projevují výlevem značného množství lávy do okolí.[5] Láva se v podstatě pouze vyvalí z trhliny a začne se rozšiřovat do okolí. Pohybující se láva ale může napáchat značné materiální škody.

Štítové sopky jsou obvyklé sopečné útvary, které vznikají v oblastech, kde se na povrch dostává málo viskózní magma. Na Zemi jsou nejznámější z oblasti Havajských ostrovů, kde se nachází Kilauea či Mauna Loa. Mimo Zemi jsou známé i z jiných planet jako Venuše či Marsu, kde se současně nachází i největší štítová sopka a hora v jednom v celé sluneční soustavě - Olympus Mons.

Smíšené[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Stratovulkán.
Schéma erupce vulkánu

U některých sopek se střídají období, kdy se z jejich kráteru vylévá láva (efuzivní činnost) s obdobími výrazné explozivní aktivity. Tento projev je charakteristický pro stratovulkány vytvářející charakteristicky příkré kužele.

Typy erupcí[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Sopečná erupce

Chování sopky záleží na složení a struktuře zemské kůry v jejím okolí a na stupni tuhosti lávy. Erupcí je několik typů, pojmenovaných podle jejich charakterů. Láva vytékající z kráteru modeluje tvar sopky, a proto je tvar sopky závislý na charakteru erupce. Každý typ erupce vytváří jiný tvar sopky.

  • Pliniovský typ erupce je způsoben výbuchem plynů, které se nahromadily pod ucpaným kráterem. Exploze vytvoří kráterový komín, jímž jsou rozžhavený popel, lapily a pumy vystřelovány vysoko do vzduchu. Erupce bývají prudké a výbušné. Právě tímto způsobem vybuchla sopka Vesuv roku 79 n. l. Pod jejím popelem byla pohřbeno město Pompeje a město Herculaneum. Mezi oběťmi byl i římský přírodovědec Plinius Starší, po němž dostal tento typ sopečného výbuchu své jméno.
  • Peléjský typ erupce je prakticky nejničivější typ erupce pojmenovaný podle sopky Mont Pelée. Když explodovala, roku 1902, zpočátku pomalu sopečnými plyny vytlačovaná kráterová „zátka“, byl vysoko do stratosféry vymrštěn pliniovský sloup popela a kusů žhavé lávy. Zároveň se dolů po úbočí hory valila smrtící lavina žhavých plynů a popele, která zahubila téměř všechny obyvatele nedalekého města Saint-Pierre, což činilo asi 30 000 lidí. Další katastrofální následky tohoto typu erupce měl i vulkán Krakatoa, a to 27. srpna 1883. Kráter vulkánu byl také ucpán kráterovou „zátkou“, ale zde nebyla vytlačena, takže došlo k explozi prakticky celého sopečného ostrova Krakatoa. Celý vulkán se při této explozi zdvihl do výše a při dopadu vytvořil devět vln tsunami až 37 metrů vysokých. Na indonéských ostrovech severní Jávy a jižní Sumatry se následkem této katastrofy utopilo 36 tisíc lidí. Ironií osudu je to, že na pozůstatcích ostrova (z celé plochy ostrova zůstala po erupci pouze jedna třetina) se, následkem sérií menších výbuchů, stihl do dnešní doby vytvořit nový vulkán. V dnešní době je okraj tohoto vulkánu, činného naposledy v roce 1995, vysoký 813 m.
Podmořské výrony lávy na Hawaii
  • Strombolský typ erupce nemívá oproti Pliniovskému a Peleiskému katastrofální následky. Je nazývaný podle sopky Stromboli na Liparských ostrovech, bývá „hlučný a velkolepý“. Žhavá láva je vymršťována vzhůru, ale obvykle padá zpět do kráteru, způsobené škody jsou tudíž malé. Podívaná na tento výbuch je z dostatečné vzdálenosti nejen bezpečná, ale i atraktivní a proto bývá často sledována místními obyvateli, vědci i turisty.
  • Havajský typ erupce vzniká jen zřídka. Je charakteristický pomalým vytékáním velmi řídké lávy ze širokého nízkého kráteru. To je výhodné pro zemědělce, neboť sopečné oblasti jsou dnes díky vysokému obsahu minerálních látek velice úrodné.[zdroj?]

Rozšíření sopek[editovat | editovat zdroj]

Země[editovat | editovat zdroj]

Druhy tektonických zlomů a vulkánů

Na Zemi vznikají sopky jako výsledek úniku tepla z vnitřní části Země na její povrch. Dochází k tomu ve třech možných scénářích; na divergentních a konvergentních rozhraních litosférických desek a nad horkými skvrnami. Na sopečnou aktivitu na rozhraní desek připadá přibližně 60 % celkového unikajícího tepla, oproti na horké skvrny pak jen 40 %.[6] Podle teorie deskové tektoniky se zemská kůra skládá z mnoha pevných desek, které plují na svrchní polotekuté části zemského pláště. Tato část se nazývá astenosféra. V místech, kde se desky stýkají, ale navzájem se podsunují či nadsunují jedna na druhou, bývá zemská kůra rozlámaná tak, že si zde magma, které je pod velkým tlakem, může najít cestu na zemský povrch. V případě horkých skvrn mohou sopky vznikat v oblastech nacházející se daleko od těchto litosférických rozhraních.

  • Jestliže je kráterem vyvrhována střídavě láva, sopečný popel, lapilli či pumy, které se ukládají okolo jícnu, vzniká kuželovitá hora – sopka. Klasickým případem je Fudži v Japonsku či Kilimandžáro v Tanzanii.
  • Opakováním sopečných výbuchů a ukládáním nových vyvrženin sopka roste nejen do výšky, ale i do šířky, a tak se některé z nich stávají největšími horami světadílů, například Kilimandžáro (5895 m) v Africe.
  • Pokud sopečná činnost ustane, láva v kráteru utuhne a vytvoří tak pevnou zátku. Obnovený podzemní tlak magmatu nebo plynů může tuto zátku vyrazit a tak dojde k opětovnému sopečnému výbuchu.
  • V jiných případech si láva otevírá na povrch nové cesty, které ústí na svazích sopky – ty se pak nazývají parazitické krátery.
  • 5 až 30 kilometrů pod povrchem se nachází tzv. magmatický krb, místo odkud magma expanduje kráterem na povrch. Po prudkém sopečném výbuchu může tento magmatický krb vyhasnout, čímž se vytvoří ohromná podzemní jeskyně. Velmi často se stává, že se vrchol sopky zřítí právě do těchto míst, pak se vytvoří rozsáhlý kráter zvaný kaldera. Kaldery se často zaplňují vodou a vytvářejí kráterové jezero. Kráterová jezera mohou mít průměr mnoha kilometrů. Největší známá kaldera se nachází v oblasti Aso na japonském ostrově Kjúšú.
aktivní sopka výška  poslední výbuch 
Etna (Sicílie) 3350 m Aktivní (2011)
Vesuv (Apeninský poloostrov) 1277 m 1944
Stromboli (Liparské ostrovy)  926 m 2007
Santorin (Kyklady)  556 m 1956
Hekla (Island) 1491 m 2000
Pico de Teide (Tenerife) 3718 m 1909
Kamerunská hora (Kamerun) 4070 m 1982
Nyiragongo (Demokratická republika Kongo) 3475 m 2002
Kerinci (Sumatra) 3800 m 1987
Semeru (Jáva) 3676 m 1989
Krakatoa (Sundská úžina)  813 m 1995
Fudži (Honšú) 3776 m 1707
Ključevskaja (Kamčatka) 4750 m 1994
Mount St. Helens (Washington, Spojené státy) 2250 m 2005
Colima (Mexiko) 3984 m 1988
Fuego (Guatemala) 3835 m 1988
Mont Pelée (Martinique) 1397 m 1929

Vulkanismus ve sluneční soustavě[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Vulkanismus na Měsíci.,
Podrobnější informace naleznete v článku Vulkanismus na Marsu.,
Podrobnější informace naleznete v článku Vulkanismus na Venuši.,
Podrobnější informace naleznete v článku Vulkanismus na Io.

Aktivní vulkanismus byl v současnosti pozorován také na Jupiterově měsíci Io, který je silně deformován slapovými silami. Z planet je předpokládán vulkanismus také na Venuši, ačkoliv ještě nebyl přístroji sond pozorován. Na planetě Mars jsou pozorovány geologicky nedávné (mladší než 100 miliónů let) lávové výlevy, které naznačují pokračující vulkanickou aktivitu i tohoto tělesa.

Na asteroidu 4 Vesta.[6]

Vlivy erupcí na prostředí[editovat | editovat zdroj]

Volcanic injection.svg

Sopečný popel, prach a plyny, které se dostaly do stratosféry po výbuchu sopky El Cichón (1982) a Pinatuba (1991), ovlivnily na 2 až 3 roky světové klima.[7]

čím je magma bohatší na síru, tím větší následky má případná exploze na globální klima. Magma bohaté sírou totiž přispívá k větší tvorbě aerosolu, který efektivně blokuje dopadající sluneční záření. Při srovnání dvou přibližně stejně velkých explozí Mount St. Helens a El Chichón je vidět, že sírou chudší magma u Mount St. Helens vytvořilo pouze 1/40 aerosolu oproti El Chichónu.[8]

Podle historických pramenů vybuchl asi 1500 let př. n. l. sopečný ostrov Santorini v dnešním Egejském moři. Dnes je Santorini oblíbený cíl mnoha turistů, nicméně po tomto výbuchu se vytvořila vlna tsunami, která mířila přímo na Krétu. Podle vzorků sedimentů se dnes vyvozuje, že vzniklá vlna byla vysoká přibližně 150 metrů a její zaplavení Kréty zničilo vyspělou mínojskou civilizaci.

Dostatečně mohutná sopečná erupce může silně zasáhnout nejen do života lidí žijících na svazích sopky a v jejím blízkém okolí, může ovlivnit i oblasti mnohem vzdálenější. Velké množství do vzduchu vymrštěného popela a nečistot totiž může vést k rozsáhlým podnebným změnám přetrvávajícím rok i déle na celé polokouli. Např. výbuch islandského vulkánu Laki v roce 1783 bývá dáván do spojitosti s Francouzskou buržoazní revolucí v roce 1789 - obrovské množství aerosolů uniklých do atmosféry způsobilo v průběhu následujících let znatelné ochlazení atmosféry severní polokoule Země; to se projevilo extrémní zimou téhož roku a v následujících letech chladným létem s nepředvídatelným počasím, které způsobilo neúrodu a následným nedostatkem potravin až hladomorem po celé Evropě - a nedostatek potravy pro populaci a její následná chudoba jsou považovány za jednu z příčin revoluce.

Při pokusech o vědecké vysvětlení biblických deseti egyptských ran se uvažuje o příčinné souvislosti s výbuchem sopky na ostrově Théra (dnes Santorini) někdy v letech 1645-1600 př.n.l.

Kapitolou samou o sobě jsou pak exploze sopečných ostrovů, které mohou být doprovázeny obrovskými tsunami, viz např. Krakatoa, Santorini.

Predikce exploze[editovat | editovat zdroj]

V letech 18421845 byla na západním svahu Vesuvu (608 m n. m.) vybudována první vulkanologická observatoř na světě, kde byly umístěny seizmografické a další přístroje. Vesuv byl pravidelně sledován i v období klidu od roku 1913. V roce 1912 byla na vulkánu Kilauea na Havajských ostrovech vybudována další observatoř, která byla však smetena lávou a nová observatoř znovu vybudována v roce 1924.

Hustší a kyselejší magma, které bývá uloženo v menších hloubkách, je příčinou mnohem nebezpečnějších výbuchů, kdy je vyvrhováno obrovské množství plynů a popela, než magma řídké, zásaditější a vystupující z větších hloubek. Nedá se však přesně předpovědět, kdy k erupci dojde. Zde je možné provádět pouze odhady na základě toho, jak se vulkán projevuje – některé se probouzejí častěji – např. Etna i několikrát během jednoho desetiletí, zatímco jiné mají mezi erupcemi delší intervaly, často i nepravidelné - například Vesuv měl ve 20. století erupce v letech 1906, 1912, 1929, 1933 a 1944. Od té doby je v klidu, takže má určité „zpoždění“ ale v posledních letech dochází k častějším seismickým otřesům. Erupce je tedy v očekávání.

Signály vulkánů[editovat | editovat zdroj]

Sopky v některých případech před erupcí varují dost zjevnými úkazy, kterými jsou slabší nebo silnější místní zemětřesení (vulkanické zemětřesení v oblasti sopky) unikající kouř (fumaroly) houstne a tmavne (zvyšuje se podíl sirných i dalších sopečných plynů, unikají nejdrobnější částice popelu), dochází i ke zvukovým efektům – dunění, změny tvaru vulkánu (sklonu svahů), pokud je v blízkosti moře, může stoupnout i teplota vody.

V současné době jsou na světě na všech nebezpečnějších sopkách vulkanologické observatoře, které jsou propojeny internetovou sítí. Tak jako meteorologové sledují jevy v atmosféře, tak vulkanologové sledují soustavně projevy vulkánu. Například na Vesuvu je rozmístěno několik seizmografických stanic na různých místech, které soustavně pořizují záznamy. Pravidelně jsou prováděny chemické rozbory fumarol a měřeny jejich teploty. Pokud jsou v kráterech některých sopek jezera, provádějí se chemické rozbory vody, stejně tak jsou sledovány event. prameny, vyvěrající ze svahů. Speciálními přístroji se měří sklony svahů vulkánu, který je sledován z výšky i satelity. Pomocí infračerveného záření se pořizují snímky, které ukazují barevně magmatický krb a eventuální pohyby magmatu.

Zemětřesení[editovat | editovat zdroj]

Vesuv varoval menšími i většími záchvěvy. K silnějšímu zemětřesení došlo v roce 79 n. l., kdy bylo v Pompejích pobořeno několik domů. Protože Pompejané od doby založení města (asi v 7. století př. n. l.) nepamatovali žádnou erupci Vesuvu, považovali vulkán za vyhaslý, zemětřesení považovali za projev hněvu bohů a nedávali je do souvislosti s vulkánem. To se jim stalo osudné.

Úniky plynů[editovat | editovat zdroj]

změny chemického složení fumarol ve prospěch sirných plynů, amoniaku, metanu, vzácných plynů, zvyšování jejich teploty, zvyšování kyselosti vody (obsah kyseliny sírové), změny tvaru sopky, záznamy o pohybech magmatu – to vše nasvědčuje tomu, že vulkán se začíná probouzet.

Síla sopečné erupce[editovat | editovat zdroj]

Nejničivější erupce[editovat | editovat zdroj]

Sopka Země Rok Počet obětí
Tambora Indonésie 1815 92 000
Krakatoa Indonésie 1883 36 000
Mont Pelée Martinik 1902 30 000
Nevado del Ruiz Kolumbie 1985 22 000
Etna Sicílie, Itálie 1669 20 000
Vesuv Itálie 79 16 000
Unzen-Dake Japonsko 1792 10 400
Laki Island 1783 10 000
Kelut Indonésie 1919 5000
Lávový proud typu lávy Pāhoehoe tekoucí přes silnici pod sopkou Kilauea

Vyvřelý materiál[editovat | editovat zdroj]

Složení lávy[editovat | editovat zdroj]

Druhy lávových proudů[editovat | editovat zdroj]

Sopečná aktivita[editovat | editovat zdroj]

Na Zemi je každoročně zhruba 50 aktivních sopek nad mořskou hladinou, kde ohrožují život a majetek miliónů lidí.[9]

Dělení[editovat | editovat zdroj]

Aktivní[editovat | editovat zdroj]

Vyhaslé[editovat | editovat zdroj]

Jako vyhaslé označují vědci takové sopky, u kterých se předpokládá, že již nedojde k sopečné erupci, jelikož již nemají přívod magmatu z hlubších částí tělesa. Příkladem můžou být podmořský pás sopek v Tichém oceánu táhnoucí se od Havajských ostrovů k Aljašce, případně sopka Shiprock v Novém Mexiku či sopka Zuidwal v Holandsku. Dále například hrad v Edinburgu je umístěn na zbytku vyhaslé sopky. Nicméně určit, jestli je sopka skutečně vyhaslá či jen spící je velice obtížné určit. Je to dáno tím, že čas mezi jednotlivými erupcemi může být velice dlouhý. Například kaldery supervulkánů mohou explodovat jednou za několik miliónů let a tak kaldera, která je neaktivní po několik tisíc let se většinou považuje spíše za spící než za vyhaslou.

Spící[editovat | editovat zdroj]

Jak již bylo zmíněno výše, je velice složité rozlišit mezi vyhaslou a spící sopkou. Sopky jsou často považovány za vyhaslé, pokud neexistují psané záznamy o jejich aktivitě. Nicméně s ohledem na krátký čas existence psaných záznamů z pohledu geologického času, je tato definice ne zcela vyhovující. Například kaldera v Yellowstone má periodu aktivity okolo 700 000 let, sopka Toba pro změnu 380 000 let.[10] Vesuv byl popisován římskými spisovateli jako hora pokrytá zahradami a vinicemi až do erupce v roce 79 př. n. l., kdy došlo ke zničení měst Herculaneum a Pompejí. Podobně tak sopka Pinatubo byla okolními lidmi téměř neznámá až do erupce v roce 1991

Sopky v náboženství[editovat | editovat zdroj]

Sopky odedávna přitahují pozornost člověka, vzbuzujíce respekt i úctu zároveň. Mnohé národy v minulosti, ale i dnes, považují sopky za posvátné nebo za sídla bohů. Již staří Řekové uctívali boha ohně Héfaista, který sídlil pod činnými sopkami. Staří Římané tohoto boha převzali pod jménem Vulcanus; odtud pochází i název pro sopky – vulkány.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. V angličtině se využívá termín flood basalts, který nemá v české odborné literatuře zcela kodifikovaný ekvivalent.
  2. Erupce, při které se vystupující magma dostává do interakce s vodou. Voda se přeměňuje na kontaktu v páru, ta expanduje, což vede k silně explosivním erupcím.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Co je sopka? [online]. [cit. 2007-10-09]. Dostupné online.  
  2. SIGURDSSON, Haraldur; VESPERMANN, Dirk; SCHMINCKE, Hans-Ulrich. Encylopedia of Volcanoes. [s.l.] : Academic Press, 1999. Dále jen Sigurdsson a kol.. ISBN 978-0-12-643140-7. Kapitola Scoria Cones and Tuff Rings, s. 683. (anglicky) 
  3. a b Parfitt a Wilson (2009), str. 192.
  4. USGS - Shield Volcanoes [online]. USGS, [cit. 2009-03-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Shield volcanoes [online]. library.thinkquest.org, [cit. 2009-03-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b Parfitt a Wilson (2009), str. 190.
  7. PARFITT, Elisabeth A.; WILSON, Lionel. Fundamentals of Physical Volcanology. [s.l.] : Blackwell Publishing company, 2009. ISBN 978-0-63205443-5. Kapitola Volcanoes and climate: Satellite monitoring of climate change after volcanic eruptions, s. 183. (anglicky) 
  8. Parfitt a Wilson (2009), str. 186.
  9. Sigurdsson a kolektiv, str. 2.
  10.  "Eruptive History of Earth's Largest Quaternary caldera (Toba, Indonesia) Clarified"(March 1991). Geology 19 (3): 200–203. doi:10.1130/0091-7613(1991)019<0200:EHOESL>2.3.CO;2. Bibcode1991Geo....19..200C. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • RAPPRICH, Vladislav. Za sopkami po Čechách. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2012. 240 s. ISBN 978-80-247-3796-6.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Slovníkové heslo sopka ve Wikislovníku
  • Galerie Volcano ve Wikimedia Commons