Planetární jádro

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Jádro planety je její nejvnitřnější částí s nejvyšší hustotou, která vzniká při diferenciaci původní protoplanety. U terestrických planet se většinou skládá ze železa, které může obsahovat některé lehčí příměsi (např. síru), což je významné pro generování magnetického pole planet. Proces diferenciace jádra je také významný z hlediska produkce primárního tepla.

Jádra terestrických těles[editovat | editovat zdroj]

Srovnání předpokládané stavby terestrických objektů Sluneční soustavy

Jádro Merkuru je zřejmě největší v porovnání s velikostí své planety v celé Sluneční soustavě – z dat o střední hustotě, získaných sondou Mariner 10, a geochemických modelů je jeho poloměr 0,75–0,80 RM (tj. 1800–1950 km).[1] Protože nemáme žádné přímé údaje o stavbě planety, jediné omezení na strukturu jádra je pozorované slabé magnetické pole Merkuru, které nelze vysvětlit podobným mechanismem jako je geodynamo. Z termálně-evolučních modelů se zdá být jisté, že termální dynamo již není v provozu a konvekci v jádře musí zajišťovat proces růstu vnitřního jadérka (podobně jako u Země). Magnetické pole podobné tomu pozorovanému pak lze získat v případě, že se tato konvekce odehrává pouze ve spodní části vnějšího jádra a svrchní část, která se konvekce neúčastní, pak krátkoperiodické složky pole filtruje.[2] Tento model také dává omezení na velikost vnitřního jádra, které nesmí být výrazně větší než cca 1000 km.

O jádru Venuše je toho i přes rozsáhlý výzkum planety velmi málo známo. Z údajů o střední hustotě a odhadů chemického složení vyplývá poloměr jádra 2900–3200 km a nepřítomnost vnitřního jadérka.[3] Také z měření slapových deformací se zdá být pravděpodobné, že je celé jádro v kapalném stavu.[4]

Související informace naleznete také v článku Zemské jádro.

Jádro planety Mars je prozkoumáno také velmi málo, podobně jako v případě Venuše. Jeho velikost je přibližně 1500-1850 km a z měřených slapových deformací planety se zdá být jisté, že minimálně jeho vnější část je kapalná.[5]

Jádra velkých planet[editovat | editovat zdroj]

Srovnání předpokládané stavby plynných planet Sluneční soustavy

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  1. SPOHN, T., et al. The interior structure of Mercury: what we know, what we expect from BepiColombo. Planet. Space Sci.. 2001, roč. 49, s. 1561–1570. DOI:10.1016/S0032-0633(01)00093-9.  
  2. CHRISTENSEN, U.. A deep dynamo generating Mercury’s magnetic field. Nature. 2006, čís. 444, s. 1056–1058. DOI:10.1038/nature05342.  
  3. STEVENSON, D. J.; SPOHN, T.; SCHUBERT, G.. Magnetism and Thermal Evolution of the Terrestrial Planets. Icarus. 1983, roč. 54, s. 466-489.  
  4. KONOPLIV, A. S.; YODER, C. F.. Venusian k2 tidal Love number from Magellan and PVO tracking data. Geophys. Res. Lett.. 1996, roč. 23, čís. 14, s. 1857–1860. DOI:10.1029/96GL01589.  
  5. YODER, C. F., et al. Fluid Core Size of Mars from Detection of the Solar Tide. Science. 2003, čís. 300, s. 299-303. DOI:10.1126/science.1079645.