Neapol

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Neapol
Napoli
Pohled na Neapolský záliv a Vesuv
Pohled na Neapolský záliv a Vesuv
Neapol – znak
znak
Neapol – vlajka
vlajka
poloha
zeměpisné souřadnice:
nadmořská výška: 17 m n. m.
stát: Itálie Itálie
oblast: Kampánie
provincie: Napoli
Neapol
Red pog.png
Neapol
rozloha a obyvatelstvo
rozloha: 117 km²
počet obyvatel: 963 522 (2008)
hustota zalidnění: 8214 obyv. / km²
správa
oficiální web: http://www.comune.napoli.it
telefonní předvolba: + 81
PSČ: 80100

Neapol (italsky Napoli, neapolsky Nàpule), hlavní město stejnojmenné provincie a regionu Kampánie, je třetí největší město Itálie co do počtu obyvatel, ale tvoří, společně se svými předměstími, největší konurbaci v zemi se 3 121 397 obyvateli (údaje založeny na informaci Istat 2001) po aglomeraci Milán, a je na sedmém místě nejlidnatějších metropolitních oblastí Evropy se 4 400 000 obyvatel na pouhých 2 228,79 km² (údaje od Svimez). Také budiž zmíněno, že ve městě sídlí 1/5 celkové regionální populace a ½ provinční.

„Svůdné město“, podle slov Vittoria de Sicy ve filmu z roku 1954 „Neapolský záliv (La baia di Napoli)“, je mnohými lidmi považována za jedno z nejkrásnějších měst Itálie, ležící v Neapolském zálivu, mezi Vesuvem a vulkanickým územím Campi Flegrei. Historické jádro města, s obzvlášť velkým historickým a architektonickým významem, je cílem domácího i mezinárodního turismu. V roce 1995 bylo zapsáno do seznamu světového dědictví UNESCO.

Neapolské panorama, stejně jako zdejší typické produkty, se počítají mezi nejznámější symboly Itálie v mezinárodním kolektivním povědomí.

Jméno[editovat | editovat zdroj]

Jméno města má původ v starořečtině, kde νέα πόλις, nea polis znamená „nové město“. V dalších jazycích se pak zapisuje (vyslovuje) následovně: Napolo (esperanto), Nàpols (katalánsky), Nápoly (maďarsky), ナポリ Napori (japonsky), Napulj (chorvatsky), Напуљ, Napulj (srbsky), Неапаль, Neapal (bělorusky), Neapel (německy, švédsky), Neapelj (slovinsky), Neapol (polsky, slovensky), Неаполь, Neapol (rusky, ukrajinsky), Neapole (lotyšsky), Νεάπολη, Neápolē (řecky), ნეაპოლი, Neapoli (gruzínsky), Neapolis (latinsky, litevsky), Naapoli (estonsky), 那不勒斯 Nabulesi (čínsky), نابولي / نابولى Nābūlī (arabsky), Napels (nizozemsky), ناپل Nāpl (persky), Naples (anglicky, francouzsky), Napli (maltsky), Nápoles (portugalsky, španělsky), Nápolés (tagalog), Napolí (islandsky), נאפולי Nāpōlī (jidiš), นาโปลี Nāpōlī (thajsky), 나폴리 Napolli (korejsky).

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Město bylo pravděpodobně založeno obyvateli řecké osady Cuma asi v 8. století př. n. l., na území v současnosti nazývané zemí decumani, nedaleko od místa, kde stávalo již dříve existující město Partenope, později nazývané Palepolis, «staré město», na dnešní hoře Monte Echia; a z toho důvodu byla nazývána Néa-pólis, «nové město».

V roce 326 př. n. l. v průběhu sannitských válek Římané dobyli Neapol. V průběhu staletí hostila Neapol mnoho římských císařů, již tam trávili své volné chvíle mezi vládnutím, zmiňován bývá zejména velmi dlouhý neapolský pobyt císaře Felixe II. Roku 476 n. l. byl poslední římský císař (Romulus Augustus) sesazen gótským králem Odoakrem a uvězněn v Castel dell'Ovo. V 6. století byla Neapol dobyta Byzantinci pod vedením generála Fabricia III. Poté se město stalo nezávislým vévodstvím. V roce 1137 dobyli Neapol Normané, vévodství zmizelo a bylo nastoleno Království sicilské s hlavním městem Palermem. Poté město připadlo německému císařskému rodu Štaufů. V roce 1266 papež postoupil sicilské království Anjouovcům (vedlejší větvi francouzského královského rodu Kapetovců), kteří přenesli hlavní město z Palerma do Neapole. Tento přesun hlavního města a přílišné množství daní způsobily nespokojenost sicilského obyvatelstva, které v roce 1282 povstalo. Tehdy vypukla povstání známé jako Sicilské nešpory (vespri siciliani). V roce 1284 aragonský král Petr III., jenž uzavřel spojenectví se Sicilany, připojil ostrov ke svému království. Roku 1442 Aragonci dobyli také Království napolské.

Roku 1501 bylo Neapolské království dobyto Španěly. V průběhu válek o dědictví španělské Rakousko ovládlo Neapol (1707) a vlastnilo ji až do r. 1734, kdy se království stalo opět nezávislým. Pod vládou rodu Bourbonů se Neapol stala jedním z nejdůležitějších evropských metropolí. Ke konci 18. století byla Neapol dobyta oddíly Francouzů vedenými generálem (a později císařem) Napoleonem Bonapartem, jenž později svěřil království (Neapol) svému bratrovi Josefovi a poté svému švagrovi maršálu Muratovi. Roku 1815, po Muratově porážce v Neapolské válce, se Neapol vrátila do rukou Bourbonů.

V roce 1860 bylo Království obojí Sicílie dobyto tisícovkou Giuseppa Garibaldiho a připojeno k Italskému království.

Roku 1973 vypukla ve městě vlivem špatných hygienických podmínek epidemie cholery, během níž zemřelo 30 osob. V roce 2008 Neapol smutně proslula tzv. odpadkovou krizí, která spočívala v tom, že vedení města ani vyšší státní úřady nebyly dlouhodobě schopny pro nedostatek kapacit skládek a spaloven zajistit odvoz odpadků z města, které se tak hromadily v ulicích.[1]

Zajímavá místa[editovat | editovat zdroj]

Panorama

Neapol je častým cílem turistů jako výchozí bod pro návštěvu pamětihodností v okolí, jako např. Pompeje, Královská rezidence Caserta, ostrovy Capri, Ischia a amalfitánské pobřeží. Ale i město samotné je bohaté na rozsáhlé umělecké a architektonické dědictví a bylo v posledních letech vyhledávané i díky každoročnímu květnu pamětihodností (Maggio dei Monumenti) a dalším turistickým a kulturním aktivitám.

Historické paláce a muzea[editovat | editovat zdroj]

Castel dell'Ovo
Castel dell'Ovo - Augusto De Luca
Piazza del Plebiscito - Augusto De Luca
Castel Nuovo

Neapol je proslulá svými hrady. Stojí tu Castel dell'Ovo („Hrad vejce“), jenž je součástí slavného panoramatu zálivu; dále Kapujský hrad, vystavěný Vilémem I. Zlým na východním konci bývalé hlavní starověké východo-západní komunikace (decumanus, Via Decumana) – dnes ulice Via dei Tribunali; také Castel Nuovo („Nový hrad“), jenž vévodí Radničnímu náměstí (Piazza del Municipio) a konečně Castel Sant'Elmo („Hrad sv. Eliáše“), tyčící se nad městem na vrcholku kopce Vomero společně s kartouzou sv. Martina.

Castel dell'Ovo – své jméno odvozuje od středověké pověsti tvrdící, že antický básník Vergilius byl mimo jiné i velkým kouzelníkem a vlastnil čarovné vejce. To prý ukryl do základů stavby a ve chvíli, kdy by bylo rozbito, hrad by se zřítil a městu by to přineslo zkázu. Jádro nejstaršího osídlení zde založili v 6. století př. n. l. osadníci z ostrova Rhodu, kteří své obchodní osadě dali jméno Parthenopé[2] (viz výše). Později (v 1. století n. l.) tam římský konzul L. L. Lucullus zbudoval výstavnou villu (poté bylo místo zváno Castellum Lucullanum), v 1. pol. 5. století n. l. císařem Valentinianem III. opevněnou. Roku 476 sem byl vykázán na dožití sesazený poslední císař římský, Romulus Augustus, jenž tu o několik let později zemřel. Po různých peripetiích byl ve 12. století Normany postaven středověký hrad, později přestavěný aragonskými panovníky. V současnosti se tu konají výstavy a sympozia; vstup pro veřejnost je volný. Velmi působivá je rybářská vesnice, která vyrůstá na základech budovy.

Kapujský hrad (Castel Capuano) byl postaven v roce 1153 Vilémem I. Sicilským, a i když byl zamýšlen jako královské sídlo, zažil jen velmi málo z dvorního dění. Tehdejší Sicilské království mělo totiž své hlavní město v Palermu. Římskoněmecký král a císař, Fridrich II. Štaufský se často v Neapoli zdržoval a hradu, strategicky umístěnému na hlavní přístupové cestě do města, věnoval svou péči. Po příchodu vládců z aragonské dynastie, byla Kapujská brána situována přímo před Kapujský hrad. Ta dnešní, renesanční, byla postavena nedaleko sochy krále Ferdinanda Aragonského, díla mistra Giuliana da Maiano. Za vlády španělského místokrále Dona Pedra z Toleda, byly s hradem spojeny královské soudní budovy. Na dalších 500 let se jméno Kapujského hradu stalo synonymem soudního dvora. Teprve před několika lety započalo stěhování Úřadu spravedlnosti do moderních mrakodrapů Řídícího centra (Centro direzionale), obchodně-kancelářského okrsku, zbudovaného východně od starého centra města.

Hrad Maschio Angioino (správněji Castel Nuovo) – zbudován mezi lety 12791282 Karlem I. z Anjou, který jej určil za hlavní palác své dynastie. Za dob jeho vnuka Roberta Moudrého tam pobývali mimo jiné i básníci Francesco Petrarca a Giovanni Boccaccio. Po aragonském vpádu byl hrad zcela přestavěn a ze staré stavby nezbylo nic, s výjimkou kaple sv. Barbory. Mramorový vítězný oblouk, mezi středovou a rohovou věží, byl postaven v polovině 15. stol. Francescem Lauranou jako připomínka proslulého vstupu Alfonse V. (I.) Aragonského do města 26. února 1443. Vodní příkop, dnes vysušený, podle jedné legendy prý hostil krokodýla, který žral nešťastníky zavřené v kobkách hradu, a dnes se proto nazývá „Krokodýlí příkop“. Monumentální „Sál baronů“, kde se dnes konají schůze městské rady, býval také ústřední místností hradu. Byla takto pojmenována, protože v roce 1487 zde byli uvězněni baroni, kteří se spikli proti Ferdinandovi Aragonskému. Dnes zde sídlí Městské muzeum. V jeho hlavním sále Pietro da Morrone, později papež Celestin V., v prosinci 1294 „ze zbabělosti způsobil veliký odpor“ (Dante), když otevřel cestu pro příjezd Bonifáce VIII., po konkláve, jež se konalo ve stejné místnosti.

Kartouza (klášter) sv. Martina; v pozadí je Hrad sv. Eliáše (Castel Sant'Elmo)

Hrad sv. Eliáše (dříve zvaný Belforte), stojící na vrcholku kopce Vomero, pochází z doby okolo r. 1275, kdy dal podnět k jeho stavbě Karel z Anjou. Zcela přestavěn byl v letech 15381546 místokrálem Pedrem z Toleda, jenž ale zachoval jeho hvězdicový půdorys. Hrad byl dějištěm posledního zoufalého odporu zastánců Parthenopské republiky proti Bourbonům v roce 1799. Dnes je, díky své prostornosti, impozantnosti a nádhernému výhledu na panoráma města dějištěm různých mezinárodních akcí.

Královský palác byl opěrným bodem neapolské moci od r. 1600 do r. 1946. Vystavěn byl z vůle místokrále Fernanda Ruíze de Castra, pod vedením architekta Domenica Fontany a několikrát přebudován dalšími vládci. Sály jsou přepychově zařízené a zdobené freskami v různých stylech. Obzvláště nádherné je mramorové „Schodiště cti“. Exotická zahrada byla vysazena roku 1841. Průčelí bylo na konci 19. stol. obohaceno o veliké sochy vládců Neapole: Roger II. Sicilský, císař Fridrich II. Štaufský, Karel I. z Anjou, Alfons V. Aragonský, císař Karel V., Karel III. Španělský, Joachim Murat, Viktor Emanuel II. Savojský.

Královská rezidence Capodimonte byla postavena za vlády Karla III. v 18. století v již předtím existujícím loveckém revíru na stejnojmenném pahorku. Zde pobývali Ferdinand IV. a Joachim Murat; v roce 1950 byla budova zasvěcena Národnímu muzeu, jak bylo původně zamýšleno. Nacházejí se zde díla od Michelangela, Rafaella, Botticelliho, Caravaggia a Tiziana, stejně jako významná sbírka porcelánu. Rozsáhlý park, který dokola obklopuje palác, je považován za zelené plíce města a zároveň je oblíbeným cílem místních rodin o víkendech.

Národní archeologické muzeum v Neapoli, původně Bourbonské královské muzeum, bylo nejdříve zamýšleno na pahorku Capodimonte jako výstavní síň pro sbírku tzv. farnesiánských mramorů (tj. římských soch – kopií řeckých bronzových originálů – sesbíraných během věků šlechtickým rodem Farnese), jež Karel III. zdědil po své matce Alžbětě. Při objevu měst zasypaných výbuchem Vesuvu, Pompejí a Herculanea, přimělo velké množství zachráněných nálezů a pozůstatků výbuchu panovníka k vytvoření tzv. Muzea posledního odpočinku v Largo delle Pigne, v budově ze 17. stol. (dříve sloužící jako kasárny kavalerie a poté dočasně jako sídlo Neapolské univerzity). Adaptační práce se protáhly až do roku 1818 a byl to tedy až Ferdinand IV. (I.), kdo muzeum poprvé spatřil v celé kráse. V současnosti obsahuje tři rozsáhlé kolekce předmětů: krom zmíněných farnesiánských mramorů a artefaktů vykopaných z Pompejí a Herkulanea i jednu z nejvýznamnějších egyptských sbírek, včetně několika velmi dobře zachovalých mumií. Muzeum je považováno za vůbec nejvýznamnější archeologické muzeum v Evropě.

Divadlo sv. Karla (San Carlo)

Divadlo sv. Karla (Teatro San Carlo), slavnostně otevřené 4. listopadu 1737 je dnes nejstarší činnou operní scénou v Evropě. Mezi umělecké šéfy divadla patřili např. skladatelé Gioacchino Rossini a Gaetano Donizetti. Svými rozměry a celkovým pojetím se stalo prototypem všech ostatních operních divadel. V roce 1816 muselo být v důsledku požáru restaurováno a částečně přestavěno v klasicistním stylu (zejména průčelí a dvorana). Právě kolem tohoto divadla se utvořila celoevropsky proslulá neapolská operní škola, jejíž členové zformovali žánr opery tak, jak ho známe dnes.

Další význačné stavby[editovat | editovat zdroj]

Neapolský dóm

Díváme-li se na město z výšky, první věc, které si určitě všimnete je velký počet kopulí a křížů, které svědčí o množství kostelů. Neapol 18. stol. Bývala označována jako „la città dalle 500 cupole“ (město pěti set věží). Nicméně i dnes je situace taková, že město má největší počet sakrálních staveb na světě.

Mezi hlavní se počítá klášter sv. Kláry, v samém srdci historického centra města, postaveného v letech 13101340 z vůle Roberta z Anjou. Na původních gotických základech byla v 17. stol. provedena barokní přestavba, než byla stavba v roce 1943 téměř úplně zničená při masivních náletech Spojenců a celkově restaurována ve své původní gotické podobě. Interiér, jenž hluboce zapůsobí svou prostorností a prostotou, obsahuje hrob krále Roberta za hlavním oltářem a mezi pohřbenými v kapli jsou také hroby královny Marie Kristýny Savojské a národního hrdiny Salva d’Acquisto. Značné umělecké hodnoty je majolikový ambit Klarisek, zahrada ohraničená arkádou nově vyzdobená barevnými majolikovými dlaždicemi z 18. stol.

Nový kostel Páně (je tak nazýván aby byl odlišen od Starého kostela Páně) je umístěn na stejnojmenném náměstí, v blízkosti sv. Kláry. Slavnostně vysvěcen roku 1597, byla požadována jezuity a postavena na místě, kde se již nacházel palác Sanseverino knížete ze Salerna. V čistém barokním slohu, je bohatě zdobený interiér se zlatým štukováním, sochy a freska (většina z nich je od mistra Belisaria Corenzia). Je zde vzdána pocta mnohým světcům, mezi nimi např. sv. Ignác z Loyoly a Josef Moscati. Průčelí, které patřilo původnímu paláci, je vyvedeno technikou piperno, s kvádry ve formě diamantu, jenž o tři desítky let předešel přibližně stejný ferrarský Diamantový palác.

Neapolský dóm je stavba největší důležitosti na historické mapě. Na jeho místě dříve pravděpodobně stával chrám boha Apolóna, a první katedrála byla realizována za Konstantina ve IV. stol. Samotný dóm byl postaven za vlády Anjouovců, ale byl postupně přetvářen během staletí a to až do bodu, kdy byl souborem mnoha rozličných slohů: novogotické průčelí zkonstruované v 19. století, portály v květnaté gotice, interiéry jsou z velké části barokní: zejména Cappella del Tesoro (kaple Pokladů) je v čistém slohu napoletánského baroka. Střed kostela, Cappella (Kaple) ukrývá bronzovou sochu sv. Gennara a 51 stříbrných soch „spolupatronů“. Zmíněný poklad je tvořen z rozličných darů od panovníků a bohatých věřících, mezi nimiž dominuje stříbrná mitra od Mattea Tregliy posázená drahokamy. V Kapli je také přechovávána lebka světce a především nádobka obsahující jeho krev, nejznámější „zázračný“ předmět.

Kostel sv. Dominika je též dílem vrstvení stylů: postaven v letech 12831324 za vlády Karla II. z Anjou, pak po několika rozvratech a zmatcích v 17. století restaurován v barokním slohu, ale v 19. stol. byla snaha vtisknout kostelu jeho původní gotickou podobu. V Cappellone del Crocifisso (Kaple ukřižování) je schována právě (ovšem) stůl ze 13. století zobrazující krucifix, který podle pověsti promluvil k Tomáši Akvinskému, tehdy již studentem teologie v přilehlém klášteře, v té době Universitě. Sakristie je vyzdobená freskami s motivem vítězství řádu Dominikánů (jenž přebýval právě v tomto chrámu) od Francesca Solimeny a také jsou zde pochováni panovníci a urození z aragonské dynastie.

Bazilika svatého Františka z Pauly

Bazilika svatého Františka z Pauly (San Francesco di Paola) leží na náměstí Piazza del Plebiscito naproti Královského paláce. Jde o stavbu z počátku 19. století (dokončen 1816), která se podobá římskému Pantheonu.

Cappella Sansevero byla pravděpodobně postavena Giovanem Franceskem di Sangro vévodou z Torremaggiore roku 1590 a následně určena jeho vnukem Alessandrem k umístění hrobů rodiny San Severo. Mezi nepřeberným množstvím významných soch, v letech 1744 až cca 1770 od Raimonda di Sangro, VII. knížetem z Sansevera, se vyjímají zejména La Pudicizia (Cudnost) od Antonia Corradiniho, pro svou smyslnost, a známé dílo Zahalený Kristus (Cristo Velato) od Giuseppa Sanmartina z r. 1753 v němž se ukázala schopnost uměleckého ztvárnění efektu splývajícího mramorového roucha na těle Krista: dílo lákalo Canovu při jeho neapolském pobytu, tak mocně, že se pokoušel je koupit, nicméně marně. Před několika lety, neapolská novinářka Clara Miccinelli v jistém neapolském notářském archivu vystopovala smlouvu, kterou kníže di Sansevero uzavřel se sochařem, z níž jasně vyplývá, že plátěné roucho vytvořil kníže procesem mramorování tkaniny jím vynalezeným. Sammartino, jenž vytesal Krista, měl za úkol dočistit roucho, broušením a leštěním. Viz knihu: Clara Miccinelli: Il tesoro del Principe di Sansevero – Ed. SEN 1984.

Vývoj počtu obyvatel[editovat | editovat zdroj]

Počet obyvatel (v tis.)

Kultura v Neapoli[editovat | editovat zdroj]

Fotografie v Neapoli[editovat | editovat zdroj]

Fotografové zachycovali pohledy na Sorrento, Capri a archeologicky proslavené lokality jako jsou Pompeje nebo Agrigento, ale také výjevy všedního života ve městě s velkými kontrasty mezi chudobou a bohatstvím. Do konce 19. století zde působili umělci jako například Calvert Richard Jones, Firmin-Eugène Le Dieu, Gustave Le Gray, George Wilson Bridges, Giorgio Sommer, Giuseppe Incorpora nebo Luigi Sacchi.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.euractiv.sk/zivotne-prostredie/clanok/neapol-zasypany-odpadom
  2. odtud bylo odvozeno i jméno tzv. Parthenopské republiky, jedné ze „sesterských republik“ v Itálii zřízené Napoleonem Bonapartem r. 1799
  3. Letem světem - Neapol. Ateliér – čtrnáctideník současného výtvarného umění. 11 2011, čís. 23, s. 9.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu