Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský
Král Obojí Sicílie
Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský
Král Ferdinand IV. mezi léty 1782–1783
autor portrétu Angelica Kauffman
Doba vlády 18161825
Narození 12. ledna 1751
Neapol
Úmrtí 4. ledna 1825
Neapol
Nástupce František I.
Královna Marie Karolína Habsbursko-Lotrinská
Potomci Marie Tereza
Luisa Marie
Karel Tito
Marie Anna
František I.
Marie Kristýna
Marie Amélie
Karel Gennaro
Josef Karel
Marie Amálie
Marie Kristina
Marie Antonie
Marie Klotylda
Marie Jindřiška
Karel Gennaro
Leopold
Albert Mário
Marie Izabela
Rod Kapetovci
Dynastie Bourbon-Anjou
Bourbon-Obojí Sicílie
Otec Karel III. Španělský
Matka Marie Amálie Saská

Ferdinand I. (12. ledna 1751, Neapol4. ledna 1825, Neapol), byl v letech 1816–1825 prvním králem Obojí Sicílie, před tím vládl od roku 1759 v Neapolském království jako král Ferdinand IV. a v Sicilském království jako Ferdinand III. Z trůnu byl za dobu své vlády sesazen v Neapoli celkem dvakrát: poprvé během revoluce v roce 1799 a podruhé Napoleonem Bonapartem v roce 1805.

Ferdinand byl třetím synem krále Karla III. španělského a jeho manželky Marie Amálie Saské. V roce 1759 zemřel ve Španělsku král Ferdinand VI. a Karel, v té době neapolský a sicilský král jej následoval jako král španělský. Trůn v Neapoli přenechal třetímu synovi Ferdinandovi, protože nejstarší Filip byl mentálně postižený a druhorozený Karel se stal následníkem trůnu ve Španělsku. Ferdinand I. je zakladatelem neapolsko-sicilské linie rodu Bourbonů.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Ferdinand se narodil v Neapoli a vyrůstal v palácích v Portici a Casertě. Od mala byl vyučován latině, francouzštině a němčině, ale více než pár frází se do konce života z těchto jazyků nenaučil. Měl také problémy s výukou počtů. V oblasti vzdělávání byl nejúspěšnější v psaní, kde jeho učitel poukazoval na hezký rukopis. Vynikal ovšem v plavání, v lovu a jízdě na koni. Britský velvyslanec v Neapoli jej popisoval jako málo jemnocitného, vzteklého a vzpurného. Král měl bledou, podlouhlou tvář, v niž dominoval nos – a proto se mu přezdívalo "Il re nasone", král Nosatec – měl široká ústa, živý pohled a drobnou, ale robustní postavu. Ferdinand měl rád zvířata a tak po královském paláci volně pobíhalo množství psů, koček, králíků a poletovali papoušci. V roce 1759 jeho otec abdikoval a Ferdinand se v souladu s úmluvami stal králem. Do jeho plnoletosti za něho vládla regentská rada v čele s Toskáncem Bernardem Tanuccim. Tento schopný muž chtěl většinu moci soustředit ve svých rukách a proto záměrně zanedbával další vzdělání mladého krále a podporoval jej v jeho zálibě v požitcích, lenosti a v nadměrném provozování všech možných aktivit netýkajících se vzdělání nebo vlády.

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Král neapolsko-sicilský[editovat | editovat zdroj]

Ferdinandovo dětství skončilo v roce 1767 a jeho prvním počinem bylo vyhnání Jezuitů. Následujícího roku se oženil s rakouskou arcivévodkyní Marií Karolinou, druhou nejmladší dcerou královny Marie Terezie a císaře Františka I. Štěpána. Dle manželské smlouvy se směla Marie Karolina po narození prvního syna účastnit zasedání státní rady a Marie Karolina tohoto politického vlivu využila.

Tanucci, který královně odporoval, byl v roce 1777 ze svých funkcí odvolán. V roce 1779 byl velitelem námořnictva jmenován Angličan sir John Acton, který podporoval Marii Karolinu ve snaze vymanit se ze španělského vlivu a sblížit se s Rakouskem a Velkou Británií. Po vypuknutí Francouzské revoluce v roce 1789 nebyl neapolský dvůr v rozporu s Francií a královna dokonce sympatizovala s některými revolučními myšlenkami, ale když byli v roce 1793 popraveni francouzský král a královna, její starší sestra, připojilo se Neapolsko k protifrancouzské koalici. Když v roce 1798 vstoupili Francouzi do Říma, uprchla královská rodina na lodi admirála Nelsona na Sicílii. Během plavby loď přepadla bouře a náročnou cestu nepřežil králův nejmladší syn Albert, který zemřel na vyčerpání.

Boje o Neapol[editovat | editovat zdroj]

V lednu 1799 obsadili Francouzi i Neapol. Když o několik týdnů později byli Napoleonovi vojáci odvoláni do severní Itálie, král Ferdinand využil situace, narychlo sestavil armádu a pod vedením kardinála Ruffa ji vyslal dobýt zpět pevninskou část království. S podporou britského dělostřelectva se v květnu 1800 podařilo dosáhnout Neapole. Král se vrátil do Neapole brzy poté a vypořádal se s lidmi kteří spolupracovali s Francouzi. Když začala válka mezi Francií a Rakouskem, Ferdinand sice v roce 1805 podepsal smlouvu o neutralitě, nicméně krátce poté se spojil s Rakouskem a umožnil anglicko-ruským vojskům vstoupit do Neapole. Po bitvě u Slavkova vyslal Napoleon armádu do jižní Itálie a Ferdinand byl nucen znovu uprchnout do Palerma (23. ledna 1806), kam byl brzy následován manželkou a dětmi.

Dne 14. února 1806 obsadila Napoleonova vojska Neapol, prohlásila Bourbony za zbavené trůnu a Napoleonův bratr Josef byl prohlášen neapolským králem. Ferdinand nadále vládl na Sicílii za britské podpory. Na Sicílii existoval parlamentní systém již delší dobu a lord William Bentinck, britský ministr financí, trval na reformě ústavy dle britského a francouzského typu. Ferdinand se faktické moci vzdal, syna Františka jmenoval regentem a královna na naléhání Bentincka odešla do exilu v Rakousku, kde v roce 1814 zemřela.

Král Obojí Sicílie[editovat | editovat zdroj]

Ferdinand I. kolem roku 1820

Po porážce v neapolské válce byl sesazen z trůnu v Neapoli Joachim Murat a Ferdinand se v roce 1815 vrátil na trůn, ale byl pod vlivem Rakouska a Rakušan hrabě von Westmeath, též von Westenrath byl dokonce vrchním velitelem armád. Po příští čtyři roky vládl Ferdinand jako absolutistický monarcha a nepřipouštěl ústavní reformy. Potlačování liberálních názorů vedlo k šíření vlivu karbonářů, kteří v té době zaujali velkou část armády. V červenci 1820 vypukla vojenská vzpoura a Ferdinand byl donucen k podpisu ústavy. Oproti tomu vzpoura na Sicílii byla úspěšně potlačena neapolskými vojáky.

Úspěch revoluce v Neapoli velmi znepokojil Svatou alianci, která se strachovala šíření podobných nálad do dalších italských státu, případně do celé Evropy. Král byl přesvědčen Metternichem a ten vyslal rakouskou armádu do Neapole na "obnovení pořádku". Dne 7. března 1821 byli u Rieti neapolští revolucionáři poraženi rakouskými vojsky, která následně vstoupila do Neapole. Po vítězství Rakušanů král rozpustil parlament a tvrdě potlačoval liberály a pronásledoval karbonáře. Rakouský hrabě Ficquelmont byl jmenován velvyslancem v Neapoli a jako takový prakticky řídil správu země a posiloval rakouský vliv. Ferdinand I. zemřel v roce 1825 jako třiasedmdesátiletý po šedesáti šesti letech vlády.

Manželství a potomci[editovat | editovat zdroj]

Ferdinand se 7. 4. 1768 oženil s druhou nejmladší dcerou královny Marie Terezie, arcivévodkyní Marií Karolinou. Měli spolu celkem osmnáct dětí:

Necelé tři měsíce po smrti své první ženy se král Ferdinand 27. listopadu 1814 oženil se 44letou Lucií Migliaccio. Toto morganatické a skandální manželství bylo bezdětné a Lucie přežila Ferdinanda o pouhý jeden rok.

Vývod předků[editovat | editovat zdroj]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Ferdinand I of the Two Sicilies ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ferdinand I of the Two Sicilies na anglické Wikipedii.

Předchůdce:
Karel VI.
Znak z doby nástupu Sicilský král
Ferdinand III.
17591815
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Předchůdce:
Karel VII.
Parthenopeiská republika
Joachim Murat
Znak z doby nástupu Neapolský král
Ferdinand IV.
17591799
17991806
18151816
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Parthenopeiská republika
Josef Bonaparte
Předchůdce:
Znak z doby nástupu král Obojí Sicílie
Ferdinand I.
18161823
Znak z doby konce vlády Nástupce:
František I.