Rhétská dráha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mapka tratí společnosti
Landwasserský viadukt - jedno z nejznámějších míst RhB. Snímek z roku 2003 s historickým vlakem
Tentýž vlak ve stoupání před stanicí Preda. V úseku Preda - Bergün vede podle trati naučná stezka. Lokomotiva 412 v čele vlaku byla v roce 2008 z důvodu poškození převodů zrušena a sešrotována.
O tom, že úzkorozchodná síť RhB má stále své nezastupitelné místo v dopravě svědčí i pořizování moderních vozidel
Berninská dráha jako jediná překonává Alpy bez vrcholového tunelu, ovšem za cenu ostrých oblouků a až 70‰ spádů
Snímek pořízený nedaleko Poschiava, zde již berninská dráha klesá do údolí směřujícímu k Tiranu
Spirálový most v Brusiu

Rhétská dráha (německy Rhätische Bahn, italsky Ferrovia retica, rétorománsky Viafier retica) (VKM: RhB) je největší soukromá železniční společnost ve Švýcarsku, jež provozuje dopravu na rozsáhlé síti metrového rozchodu v kantonu Graubünden.

Začátky[editovat | editovat zdroj]

Jediná normálněrozchodná trať kantonu byla postavena v roce 1858 společností Spojených švýcarských drah. Na území kantonu je dlouhá pouhých 17 km a dnes je téměř v celé této délce z Landquartu do hlavního města Churu sledována souběžnou úzkorozchodnou tratí (1000 mm) Rhétské dráhy (RhB). Z Landquartu vede úzkou soutěskou stejnojmenné řeky nejstarší trať RhB do Davosu. S návrhem na její výstavbu přišli Dr. Alexander Spengler a holandský obchodník Willem Holsboer, kteří 7. září 1872 založili Výbor pro stavbu železnice Landquart - Davos. Zpočátku navrhovali výstavbu normálněrozchodné železnice.

V náročném prostředí (Rhétských Alp) vyžadoval takový projekt velmi mnoho finančních prostředků, které se však nepodařilo shromáždit. K obratu došlo až v roce 1884, kdy byla uvedena do provozu Arlberská dráha v sousedním Rakousku a převzala tranzit zboží přepravovaného do té doby po silnicích hlavně přes Davos a průsmyk Flüella do údolí Innu. Tím byla dostatečně prokázána výhodnost a potřeba železniční dopravy v oblasti a 15. srpna 1886 byl schválen návrh na stavbu tratě metrového rozchodu. Projekt vypracovala firma Philipp HolzmannFrankfurtu nad Mohanem a práce začaly 29. června 1888. Už za rok – 29. září 1889 přijel první vlak z Landquartu do Klostersu. Oficiálně byl provoz zahájen 9. října tohoto roku. V Klostersu je úvrať, dráha opouští údolí řeky a následuje náročný 17,5 km dlouhý úsek do Davosu. Tato trať byla uvedena do provozu až v roce 1890. Železnici tehdy provozovala Akciová společnost Landquartsko-davoské dráhy, která byla v roce 1895 přejmenována na Rhétskou dráhu.

Stavba první tratě z kantonálního hlavního města Churu na jihozápad do Reichenau a Thusis začala na podzim 1894 a skončila 1. července 1896. Vzápětí, 29. srpna 1896, byla dokončena i úzkorozchodná spojovací trať mezi Landquartem a Churem. Koncem roku 1896 dosáhla Rhétská dráha délky 91,1 km a službu na ní vykonávalo 296 zaměstnanců. Tehdy Holsboer, který se mezitím stal švýcarským občanem, prosadil v kantonálním parlamentu zákon, podle kterého se zřizovatelem Rhétské dráhy stává kanton Graubünden. Dráha zůstává i nadále akciovou společností, avšak 95,5 % všech akcií dnes vlastní Švýcarská konfederace a kanton Graubünden. 1,4 % je v majetku obcí a pouze 4,1 % je dodnes v rukou soukromníků. Proto se Rhétské dráze někdy také říká státní společnost. Po vzoru lokomotiv Švýcarských spolkových drah označených znakem Švýcarské konfederace mají lokomotivy RhB na čelech znak kantonu Graubünden.

Na síť stále ještě nebylo připojeno horské letovisko St. Moritz v horním Engadinu. Projekt tratě z Thusis přes Tiefencastel, Bever a Samedan vypracoval profesor Friedrich Hennings. Trať vedl údolím řeky Albuly až do Bergünu/Bravuognu, kde byl postaven před úkol převést koleje přes horský masiv do údolí Innu. Aby dosáhl Predy, kam umístil severní portál tunelu pod Albulským průsmykem, musel využít stoupání 35 ‰ a soustavy mnoha šroubovicových tunelů a galerií. Na trati mezi Bergünem a Predou vzdálenými asi 5,5 km získal délku trati 12,6 km a mohl překonat převýšení 416 m. Na trati jsou dva pozoruhodné mosty: Soliserský most vysoký 89 m a dlouhý 164 m a Landwasserský viadukt vysoký 65 m a dlouhý 130 m ležící ve směrovém oblouku o poloměru 100 m. Stavba byla zahájena roku 1899 a pracovalo na ní současně až 4331 dělníků nepočítaje v to raziče Albulského tunelu. Do provozu byla uvedena 1. července 1903 a končila ve stanici Celerina/Schlarigna. Poslední čtyři kilometry mohly být dokončeny teprve o rok později 10. července 1904, kdy bylo po zásahu Spolkové rady v Bernu konečně určeno místo pro nádraží v St. Moritz.

To už byla 1. června 1904 otevřena i Oberlandská trať z Reichenau-Tamins do Ilanzu. Do stanice Disentis/Mustér, kde na ni dnes navazuje dráha společnosti Matterhorn Gotthard Bahn téhož rozchodu, byla prodloužena 1. srpna 1912.

Trať Samedan - Pontresina byla otevřena 1. července 1908 a trať Davos - Filisur přesně o rok později. Nachází se na ní Wiesenský viadukt dlouhý 210 m a vysoký 88 m a Brombanzský viadukt ohraničený na obou koncích tunelovými portály. Na Engadinské trati Bever - Scuol/Schuls byl zahájen provoz 1. července 1913 od počátku v elektrické trakci. Do roku 1922 byla elektrifikována celá síť systémem sníženého kmitočtu 11 kV 16 2/3 Hz. Bylo dodáno celkem 10 lokomotiv Ge 6/6 I, které vstoupily do dějin RhB pod přezdívkou Krokodýl. Byly určeny pro těžké nákladní vlaky. Při rychlosti 30 km/h utáhly do stoupání 35 ‰ vlak o hmotnosti 200 tun. Dodnes jsou některé z nich používány při vyhlídkových jízdách zvláštních vlaků.

Začlenění ostatních drah kantonu[editovat | editovat zdroj]

Ve čtyřicátých letech byly k RhB přičleněny ostatní železnice kantonu, všechny s metrovým rozchodem, ale elektrifikované systémy stejnosměrného proudu různého napětí. Roku 1942 to byly tratě Chur - Arosa postavená v letech 1912 - 1914 s napětím 2400 V, Berninská dráha ze St. Moritz do italského Tirana postavená 1906 - 1910 s napětím 1000 V, roku 1944 trať Castione - Mesocco postavená 1905 - 1907 s napětím v troleji 1500 V. Tak se délka sítě zvětšila na 394 km a RhB se stala největší soukromou drahou ve Švýcarsku.

Trať mezi stanicemi Cama a Mesocco je dnes už zrušena a koleje sneseny. Zachován byl pouze úsek Castione - Cama pro nákladní dopravu.

Trať Chur - Arosa byla v roce 1997 přestavěna na napájecí systém 11 kV 16,7 Hz.

Berninská dráha jako jediná železnice překračuje Alpy bez použití vrcholového tunelu. Mezi stanicemi Tirano (429 m n.m.) a Ospizio Bernina (2 253 m n.m.) překonává výškový rozdíl 1 824 m bez použití ozubnice, sklony na této trati dosahují až 70 ‰.

Nový tunel[editovat | editovat zdroj]

Budování sítě však neskončilo. V prosinci 1986 uvolnil švýcarský parlament prostředky na vybudování dalšího spojení do Engadinu. Trať mezi Klostersem a Lavinem byla otevřena v roce 1999 a je 22 km dlouhá, z toho 19 km připadá na Vereinský tunel, který se tak stal nejdelším úzkorozchodným tunelem světa. Řidiči osobních aut mají možnost přepravit své vozidlo autovlakem jezdícím mezi oběma konci tunelu a vyhnout se tak dobrodružné cestě přes 2 383 m vysoký průsmyk Flüella. Síť Rhétské dráhy má tak dnes délku 399 km.

V okolí tratí Chur - Thusis - Filisur, Chur - Landquart - Klosters - Davos a Chur - Ilanz bydlí 70 tisíc lidí, tj. polovina všech obyvatel kantonu. Proto má doprava na těchto úsecích předměstský charakter. Zajišťují ji elektrické jednotky Be 4/4 dodané roku 1971. Jsou vybaveny dálkovým ovládáním dveří a mnohonásobným řízením.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Ze St. Moritz vyjíždí denně Glacier Express. Ve stanici Disentis/Mustér přechází na trať společnosti Matterhorn-Gothard-Bahn, po níž pokračuje do Brigu na Simplonské dráze a odtud do Zermattu. Cestu urazí za 7,5 hodiny, projede přitom 291 mostů a 91 tunelů.

Na všech tratích se dnes používá moderní zabezpečovací zařízení. Všechny stanice jsou vybaveny reléovým zabezpečovacím zařízením a světelnými návěstidly, jízdu vlaků zajišťuje bodový zabezpečovač. Dálkové ovládání je v provozu na všech tratích. Jako v celém Švýcarsku i zde platí taktový jízdní řád.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Rhätische Bahn ve Wikimedia Commons