Úzkorozchodná dráha
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Úzkorozchodná dráha (nesprávně úzkokolejná dráha (lidově úzkokolejka), nebo také malodráha) je železniční nebo tramvajová dráha s rozchodem menším než normálním (1435 mm).
Úzkorozchodné dráhy byly na konci 19. století a na počátku 20. století budovány všude tam, kde bylo třeba přepravovat větší množství těžkých nákladů, ale stavba železnice s normálním rozchodem by byla příliš nákladná. Úzkorozchodné dráhy dodnes fungují v areálech několika průmyslových závodů a dolů
V České republice je v současnosti provozována pravidelná veřejná osobní doprava na třech úzkorozchodných tratích. V jižních Čechách je to trať číslo 228 Obrataň - Jindřichův Hradec a na ni navazující trať 229 Jindřichův Hradec - Nová Bystřice. Tratě původně patřily Českým drahám, které je chtěly pro neziskovost uzavřít, nakonec je ale jako první privatizované tratě zakoupila společnost Jindřichohradecké místní dráhy, která v roce 1997 obnovila pravidelnou dopravu, kterou zde provozuje dodnes. Ve Slezsku provozují České dráhy dopravu na úzkorozchodné trati 298 Třemešná ve Slezsku - Osoblaha, výletní vlaky provozují Slezské zemské dráhy společně s 1. parní úzkorozchodnou Osoblažskou společností. Provoz na trati Ondrášov - Dvorce byl ukončen v roce 1933 a na trati Frýdlant v Čechách - Heřmanice v roce 1976.
Úzkorozchodná je například meziměstská tramvajová dráha Liberec - Jablonec nad Nisou. V některých částech Liberce je splítková trať s dvojím rozchodem.
Osobní doprava je v ČR také příležitostně či sezónně provozována na několika bývalých průmyslových tratích s úzkým rozchodem. Muzejní provoz probíhá na příklad v muzeu Solvayových lomů u Svatého Jana pod Skalou či na Mladějovské úzkorozchodné železnici.
Zvláštním případem úzkorozchodných drah jsou zahradní dráhy, budované fanoušky železnice na vlastních pozemcích.
[editovat] Historie
Rozvoj výstavby úzkorozchodných drážek v Česku souvisí zejména s rozvojem průmyslu v druhé polovině 19. století a s větší potřebou přepravovat materiál či surovinu při zvýšené výrobě i poptávce. Rovněž tak bylo významným faktorem přijetí železnice jakožto dopravního činitele obecně mezi lidmi. Úzkorozchodné drážky (čili drážky železniční o rozchodu menším než normálně budované tratě) byly stavěny o rozchodech od 500 do 1000mm. Ty nejmenší v důlních dílech (rudné a kamenouhelné doly), o rozchodu 600-700 mm v průmyslových podnicích (hutě, železárny, lomy) a nebo v zemědělství kde sloužily sezónně k přepravě plodin, nejčastěji v oblastech s pěstovanou cukrovou řepou z polí do cukrovaru. Mimoto byly četné drážky lesní určené ke svozu dřeva, mnohé z nich pouze sezonní nebo kalamitní, nemívaly dlouhého trvání. Dalším využitím úzkorozchodných tratí byly velké stavby ať už stavby železnice normálně rozchodné, regulace koryt řek nebo stavba dálnice, stavby přehrad (při stavbě přehrad na Vltavě se užívaly úzkorozchodné železnice ještě v 50. letech 20. století). Prostě tam kde byla potřeba přepravy velkého množství materiálu našly úzkorozchodné železnice uplatnění. Některé z nich slouží dodnes, naprostá většina jich však zanikla v době poválečného rozvoje nákladních automobilů. Přežily pouze v místech, kde se automobilová doprava provádět nedala, třeba právě v hutích, v místech těžby rašeliny nebo v chemických závodech. Rozvoj těžby hnědého uhlí v sokolovské a mostecké oblasti byl rovněž provázen budováním jak skrývkových tak těžebních úzkorozchodných tratí již za Rakouska-Uherska s rozvojem před druhou a po druhé světové válce.Postupně došlo v této oblasti ke sjednocení rozchodu na 900mm, tratě zde byly i v sedmdesátých letech elektrifikovány. První drážky využívaly pro pohon vozíků nebo vagonů lidské práce nebo práce zvířat, později zvláště po roce 1900 došlo k využití parních lokomotiv a vznikaly i firmy specializující se na výrobu a prodej materiálu a vozů i lokomotiv pro úzkorozchodné tratě. Rovněž armáda ještě za Rakouska-Uherska pochopila význam polních drážek při přepravě a při vzniku mnohých úzkokolejek pocházel materiál na jejich stavbu z vojenského výprodeje nebo se užívaly kolejnice získané z tratí normálního rozchodu při jejich opravách a zesilování traťového svršku. Do přepravy osob úzkorozchodné dráhy až na výjimky příliš nezasahovaly. Výjimku tvořily dodnes provozované tratě v Jindřichově Hradci a Osoblaze, nebo již zrušené tratě Bohumín-Ostrava (od 60. let mimo provoz), Beroun-Králův Dvůr a Smečno-Slaný (většinou rozchod 760mm). V naprosté většině sloužily tyto dráhy k přepravě materiálu. Výhodou úzkorozchodných tratí byly jednak jejich podstatně menší stavební náklady a možnost stavby v členitém terénu, kde by stavba normálně rozchodné železnice byla velmi obtížná a nákladná. Tak také vznikly i mnohé lesní železnice zvláště na Slovensku, Rumunsku a Bosně určené i pro přepravu osob sloužící v běžném provozu téměř dodnes.
