Oldenbursko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Oldenbursko
Oldenburg
1180–1946 Dolní Sasko 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
na mapě purpurově
hlavní město:
obyvatelstvo
státní útvar
monarchie (do 1918)
svobodný stát (do 1946)
mateřská země:
vznik:
zánik:
1918 - jako monarchie
1946 - jako spolková země
Státní útvary a území
Předcházející:
Nástupnické:
Dolní Sasko Dolní Sasko

Oldenbursko je zaniklý stát na území současného Německa resp. na území spolkové země Dolní Sasko. Oldenbursko vzniklo v roce 1180 a zaniklo v roce 1946. Během své existence bylo až do roku 1918 monarchií resp. velkovévodstvím a od roku 1918 až do svého zániku (kromě let nacismu) bylo Svobodným státem Výmarské republiky.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Oldenbursko založil roku 1108 lerigavský hrabě Egilmar II. a po něm nastoupil jeho syn Kristián I. Oldenburský.

Oldenburské hrabství[editovat | editovat zdroj]

V roce 1180 bylo Oldenbursko (pojmenované podle svého centra) ustanoveno jako hrabství. Hrabě Kristián I. Oldenburský, byl zbaven hrabství Oldenburského vévodou saským Jindřichem Lvem, avšak když vévoda byl vypověděn, hrabství bylo vráceno synům Kristiána, kteří dosáhli říšské bezprostřednosti. V roce 1334 se rozdělila panovnická rodina na větev Oldenburskou a Delmenhorstskou, která však r. 1435 vymřela a tak se všechna území vrátila zpět starší linii Oldenburské'.

Nejdůležitější rok pro vládnoucí Oldenburky se stal rok 1448 kdy byl hrabě Kristián VI. zvolen za krále dánského, norského a švédského. Naproti tomu rodné země zůstaveny jeho dvěma bratrům, z nichž Gerhard získal Oldenbursko. Jeho syn Jan XIV. Oldenburský získal zemi Stedingnskou a Budjadingskou, naproti tomu ztratil Delmenhorst, jenž získalo biskupství Münsterské, a Jever, jenž byl postoupen Východnímu Frísku. Roku 1547 hrabě Antonín I. Oldenburský získal zpět Delmenhorst a stal se říšským hrabětem. Když opětovně založená vedlejší větev Delmenhorstská opět vymřela, byla opět spojena rodná území v jediný celek, k němuž připadlo v roce 1575 i panství Jever (dědictvím) a v roce 1624 panství Kniphausen (smlouvou).

Avšak již v roce 1667 vymřel původní hraběcí rod Oldenburků hrabětem Antonínem Vintířem a dědice těchto území se stal právě dánský král a vévoda šlesvicko-holštýnsko(-gottorpský). Proti tomuto dědickému pořízení protestoval bližší příbuzný Antonína Vintíře, vévoda šlesvicko-holštýnsko-plönský, jemuž byly také Oldenbursko a Delmenhorst přiřčeny. Ten tato území však odstoupil je v roce 1676 dánskému králi Kristiánovi V., kdežto Jever jako ženské léno připadl jeho sestře kněžně Magdaleně, jež byla kněžnou Anhaltsko-Srbišťskou a Kniphausen připadl říšskému hraběti Antonínovi z Aldenburku, přirozenému synu Antonína Vintíře.

V letech 1667-1773 bylo tedy Oldenbursko včetně Delmenhorstu součástí Dánska. V roce 1773 však připadly ruskému velkoknížeti Pavlovi, jenž se za to zřekl se svého majetku ve Šlesvicko-Holštýnsku, ale ponechal si titul vévody Holštýnsko-Gottorpského. V roce 1774 připadlo území Oldenburska vedlejší větvi Holstein-Gottorp-Oldenburg a v roce 1777 bylo Oldenburské hrabství povýšeno na vévodství.

Oldenburské vévodství[editovat | editovat zdroj]

Znak (velko)vévodství Oldenburského

V roce 1774 připadlo území Oldenburska vedlejší větvi Holstein-Gottorp-Oldenburg a v roce 1777 bylo Oldenburské hrabství povýšeno na vévodství jehož panovníkem se stal Fridrich August I. Oldenburský z dynastie Holstein-Gottorp-Oldenburg vedlejší větve dynastie Oldenburků jenž dostala své jméno právě Oldenburského hrabství. V roce 1785 se stal regentem za chorobymyslného vévodu Viléma jeho bratranec Petr Bedřich Ludvík Oldenburský a v roce 1803 bylo k Oldenburskému vévodství připojeno území bývalého biskupství Lübeck a část biskupství Münster. Za napoleonských válek obsadili celé Oldenbursko Francouzi, kteří jej proměnili ve 2 departementy, ale v roce 1813 převzal opět vládu domácí panovnický rod Oldenburků a to za choromyslného vévodu Petra Fridricha Viléma vládl jako regent opět jeho bratranec Petr Bedřich Ludvík Oldenburský, který se stal v roce 1823 sám vévodou a je přímým předkem všech po něm následujících panovníků Oldenburska.

Seznam oldenburskéch vévodů[editovat | editovat zdroj]

Oldenburské velkovévodství[editovat | editovat zdroj]

Po skončení napoleonských válek bylo na vídeňském kongresu Oldenbursko spolu s oběma jeho exklávami knížectvím Birkenfeld a bývalým biskupstvím Lübec povýšeno na velkovévodství a vstoupilo do Německého spolku. V roce 1823 se vévodou resp. velkovévodou stal bývalý regent Petr Bedřich Ludvík Oldenburský jako Petr I. Oldenburský jenž však nikdy nepřijal titul velkovévody a vládl do své smrti jako vévoda Oldenburský a je přímým zpředkem všech po něm následujících panovníků Oldenburska. Po něm nastoupil v roce 1829 jeho syn Pavel Fridrich August Oldenburský jenž vládl do roku 1853. Po něm nastoupil jeho syn a vnuk Petra I. velkovévoda Petr II. Oldenburský, který vládl až do roku 1900 za jehož panování odstoupilo území při ústí řeky Jade Prusku k založení válečného přístavu Wilhelmshavenu, r. 1854 pak připojilo se k Německému celnímu spolku, kdežto Lübeck (knížectví) v záležitostech celních a poštovních příslušel k Dánsku. Zároveň připojeno bezprostředně k státu panství Kniphausen a Varel, r. 1863 a 1865 však marně prohlašovány nároky velkovévodské rodiny na Šlesvik-Holštýn. V r. 1866 O. postavilo se rozhodně na stranu Pruska, vzdalo se všech práv na Šlesvik-Holštýn a postavilo své sbory k disposici Prusku, se kterým r. 1867 sjednána vojenská konvence. V náhradu za tyto ústupky obdrželo 1 milion tolarů a holštýnský amt Ahrensböck a přistoupilo k Severoněmeckému spolku. V roce 1871 se stalo spolkovou zemí Německého císařství. V roce 1900 nastoupil jeho syn Fridrich August II. Oldenburský, jenž se stal posledním Oldenburským velkovévodou a v roce 1918 byl okolnostmi německé revoluce donucen abdikovat.

Seznam oldenburskéch velkovévodů[editovat | editovat zdroj]

Svobodný stát Oldenbursko[editovat | editovat zdroj]

Znak svobodného státu Oldenburska

V důsledku německé prohry v první světové válce a následné německé revoluce byl v roce 1918 nucen velkovévoda Fridrich August II. Oldenburský abdikovat, čímž Oldenburské velkovévodství zaniklo a skončila tím 800-setletá vláda Oldenburské dynastie (jedné z nejmocnějších na světe) nad Oldenburskem, jež bylo místem jejího původu a dalo jí jméno. Nedlouho po velkovévodově abdikaci byl vyhlášen Svobodný stát Oldenbursko jenž se stal spolkovou zemí Výmarské republiky. V roce 1937 získalo od Pruska hannoverské přístavní město Wilhelmshaven, které bylo spojeno s oldenburským Rüstringenem v jeden městský okres Wilhelmshaven. Dále získalo osadu Eckwarderhörn, která byla připojena k oldenburské obci Butjadingen v zemském okrese Wesermarsch. Oldenbursko naopak ztratilo obě svoje exklávy Birkenfeld, jež se stala jako zemský okres Birkenfeld součástí pruské provincie Porýní, a Lübeck (knížectví) (neplést s městem Lübeckem!), která byla začleněna do pruské provincie Šlesvicko-Holštýnsko jako součást nově vytvořeného zemského okresu Eutin. Postupem času, kdy došlo de facto k zrušení federativních států a jejich přeměněn nebo rozdělení na župy, bylo i Oldenbursko začleněno do župy Weeser-Ems, tím de facto přestalo na řadu let existovat.

Zánik[editovat | editovat zdroj]

Po válce bylo Oldenbursko obnoveno. Záhy bylo britskou okupační správou téměř celé území Oldenburska od 9. prosince 1946 začleněno jako část území tehdy ustaveného Dolního Saska, kromě oldenburských exkláv Lübeck (knížectví), který se stal součástí země Šlesvicko-Holštýnsko a Birkenfeld jenž se stal součástí země Porýní-Falc.

Související články[editovat | editovat zdroj]