Dálnice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání
rozdělit Bylo navrženo rozdělit tento článek na několik článků dostupných z rozcestníku. (Diskuse)
Ambox globe content.svg Tento článek nepokrývá téma dostatečně z celosvětového hlediska. Pokuste se, prosíme, článek vylepšit a doplnit nebo k možnému zdokonalení přispět v diskusi.
Dopravní značka Dálnice

Dálnice je rychlostní komunikace pro motorová silniční vozidla.

Dálnice je nejvyšší typ pozemní komunikace, která se staví na nejzatíženějších dálkových vnitrostátních a mezinárodních tazích.

Obsah

[editovat] Označování

Jednotlivé trasy dálnic se v Česku značí písmenem D. V jiných zemích se označují A (Německo, Rakousko, Chorvatsko, Polsko), M (Velká Británie, Irsko, Maďarsko, Rusko), O (Turecko) nebo H (Izrael). Vzhledem k značným nákladům na výstavbu dálnic se také staví levnější rychlostní silnice, v České republice značené písmenem R. V Rakousku se značí S, v Chorvatsku B, ve Slovinsku H, v Itálii SS, ve Francii N.

[editovat] Technické parametry

Dálnice je charakterizována svými vlastnostmi:

  • návrhová rychlost přes 100 km/h
  • maximální povolená rychlost (v Česku mimo obce 130 km/hod., v obci 80 km/hod)
  • kategorijní šířka čtyřpruhové dálnice 27,5 metru
  • mimoúrovňové křižovatky
  • připojovací a odbočovací pruhy v maximální předepsané délce
  • směrové oblouky, stoupání a klesání musí dodržovat určité parametry pro daný typ terénu
  • v dlouhých stoupáních musí být vždy přidán stoupací pruh
  • střední dělicí pás a krajnice musí dodržovat předepsané šířky

Rychlostní silnice mají některé parametry horší, např. nemusí mít levou krajnici, mají užší odstavný pruh a střední pás je o 1 m užší a podobně.

[editovat] Zpoplatnění

Ve většině zemí je používání dálnic a rychlostních silnic zpoplatněno. V České republice od roku 1995. V Německu je ale používání dálnic zadarmo. Dálniční poplatky se mohou platit buď dálničními známkami (obvykle se vydávají na 1 rok, půl roku, 1 měsíc nebo 10 dní), elektronickým mýtem nebo klasickým mýtem. V České republice se platí formou kupónů, které jsou vydávány kromě různého období i pro různé hmotnosti vozidla (do 3,5 t, do 12 t). Od 1. 1. 2007 bylo zavedeno elektronické mýto pro vozidla nad 12 t. Uvažuje se o zavedení elektronického mýta i pro ostatní automobily.

[editovat] Dálnice v Česku

[editovat] Historie dálnic v Česku

S návrhy na stavbu dálnic se v Česku začalo již před druhou světovou válkou. První konkrétní myšlenky postavit silnici napříč Československem se objevily v roce 1935. Šlo o projekt „Národní silnice Plzeň – Košice“. S druhým návrhem přišel Brněnský region. Předložil projekt silniční magistrály „Cheb – Chust“, která se skládala v úseku Cheb – Košice ze severního a jižního tahu. Z Košic pak pokračoval již jeden tah až do Chustu na dnešní Zakarpatské Ukrajině. Oba tyto návrhy však nezískaly přízeň u pověřených úřadů a tak se nedočkaly ani realizace.

V roce 1937 vydal Jan Antonín Baťa knihu Budujme stát pro 40 000 000 lidí, kde navrhl výstavbu dálkové komunikace Cheb - Velký Bočkov. Nechal dokonce vypracovat podrobnou studii této komunikace. Část tohoto projektu, úsek Lužná–Makov vedoucí kolem Zlína, byla dokonce oficiálně schválena ministerstvem dopravy.

Zpočátku se v úvahách pro označení rychlostních komunikací používal z italštiny přejatý termín autostráda či autostrada nebo termín autodráha odvozený z německého Autobahn. V oficiálních plánech se zpočátku používalo označení dálková komunikace.[1] V prosinci 1938 se začal používat termín dálnice. Za původce slova bývá označován zaměstnanec tehdejšího Velitelství stavby dálkových silnic (později přejmenovaného na Generální ředitelství stavby dálnic) štábní kapitán Ing. Karel Chmel[1] Jeho nadřízený, velitel Stavby dálkových silnic Václav Nosek, v dopise ministerstvu národní obrany termín oficiálně navrhl a zdůvodnil.[2]

V roce 1938 po Mnichovské dohodě byly ztrátou území okleštěny i důležité dopravní tepny, výstavba nových se tak stala důležitou. Do konce roku byl vypracován podrobný projekt dálnice Praha - Brno - Slovensko. Začátkem roku 1939 začínají přípravné práce na prvních dvou úsecích dálnice, a to Praha - Humpolec a Zástřizly - Lužná.

1. prosince 1938 zahájili Němci stavbu tzv. sudetské autostrády (tehdy na území Německé říše) v trase Streitau (v Bavorsku) – Cheb – Karlovy Vary – Lovosice – Česká Lípa – Liberec – Görlitz (v Sasku).

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava 16. března 1939 bylo vydáno nařízení, že dálnice Praha - Brno - Slovensko má být začleněna do německé sítě. Znamenalo to především použití přísnějších parametrů. V průběhu války se v Čechách stavělo na několika místech na trasách Praha - Brno a připravovaly se dálnice směrem na Plzeň a Lovosice. V Posázaví se vystavělo několik mostů a úseků vozovky. Později během války byly práce zastaveny pro nedostatek oceli, která byla důležitější pro válečné účely.

V obnovené Československé republice se tak nacházely tři nedokončené dálnice v úhrnné délce 188 km. Kromě dálnice Praha – Brno – slovenská hranice s celkovou délkou rozestavěných úseků 77 km to byla dálnice z bývalého německého města Breslau (nyní polské Wroclawi) do rakouské Vídně, souvisle rozestavěná mezi obcemi Městečko Trnávka u Moravské Třebové a Ledce u Rajhradu v délce 83 km, a „sudetská dálnice“, jejíž rozpracované úseky u Chebu a Liberce měly dohromady délku cca 28 km. Byla zahájena dostavba těchto rozestavěných úseků, ale do roku 1950 byly práce postupně utlumeny a zastaveny.

Koncem padesátých let začala intenzita silničního provozu narůstat a brzy převýšila úroveň z doby těsně před válkou. V roce 1963 byla vymezena vybraná silniční síť určená k přednostní modernizaci a zároveň byl stanoven tvar a rozsah dálniční sítě. V roce 1967 byla zahájena výstavba dálnice D1 Praha – Brno. Její trasa až na malé výjimky kopírovala plány a rozestavěné části z 40. let. První jedenadvacetikilometrový úsek z Prahy do Mirošovic byl uveden do provozu 12. července 1971 a k propojení Prahy a Brna došlo v roce 1980, o 40 let později, než bylo původně plánováno.

České dálnice spravuje Ředitelství silnic a dálnic.

[editovat] Dálniční síť České republiky

Mapa českých dálnic a rychlostních komunikací k 1.1.2007
  • Dálnice D1 Praha – Jihlava – Brno – Vyškov – Kroměříž – Přerov – Lipník n.B. – Hranice – Bílovec – Ostrava – Bohumín – Věřnovice – Polsko
  • Dálnice D2 Brno – Břeclav – Slovensko
  • Dálnice D3 Praha – Benešov – Tábor – České Budějovice (– Dolní Dvořiště – Rakousko jako R3)
  • Dálnice D5 Praha – Beroun – Rokycany – Plzeň – Rozvadov – Německo
  • Dálnice D8 Praha – Lovosice – Ústí nad L. – Petrovice – Německo
  • Dálnice D11 Praha – Poděbrady – Hradec Králové – Jaroměř (– Trutnov – Královec – Polsko jako R11)
  • Dálnice D47 Lipník nad Bečvou - Hranice - Bílovec - Ostrava - Bohumín - Věřnovice - Polsko (po zprovoznění se stane součástí D1)

[editovat] Ekologické aspekty výstavby dálnic

Dálnice je liniová stavba, která má na životní prostředí poměrně zásadní vliv. Vozovka a její příslušenství zabírá poměrně velkou plochu (pouhá vozovka 100 km dálnice se standardní šířkou 28 metrů zabírá prostor 2,8 km²) a také rozděluje krajinu na dvě poloviny, což komplikuje např. migraci zvěře. Vlastní stavba i pozdější provoz produkují značné množství zplodin a hrozí také riziko ekologické havárie způsobené palivem nebo nákladem vozu.

[editovat] Spory o ekologická hlediska v Česku

Když byla zahájena výstavba prvních dálnic v Česku, na ekologické důsledky takovýchto staveb nebyl kladen příliš velký důraz. Teprve po společenských změnách v listopadu 1989 došlo ke změně legislativy a k celkovému zpřísnění podmínek pro jakoukoliv výstavbu, která má vliv na životní prostředí. Kromě jiného v Česku začaly platit také poměrně přísné předpisy EU. Před zahájením výstavby tak investor musí získat celou řadu povolení a prokázat, že stavba nebude mít na životní prostředí příliš negativní vliv.

Kromě toho se objevila různá ekologická hnutí, která začala více či méně intenzivně prosazovat svoje představy v oblasti ekologie a ochrany životního prostředí. Dochází k ostrému střetu zájmů, kdy na jedné straně stojí zájmy investora (stát prostřednictvím Ředitelství silnic a dálnic) a zájmy přepravců, dopravců, motoristů a obyvatel obcí postižených dosavadní silnou průjezdnou dopravou, na druhé straně zájmy ochrany přírody a krajiny, která je výstavbou dálnic často více či méně znehodnocována, a obyvatel míst postižených výstavbou, zastoupené jak ekologickými iniciativami, tak příslušnými státními orgány. Investor se (teoreticky) snaží dosáhnout rychlé a pokud možno levné výstavby, zatímco státní orgány určené k ochrané přírody a krajiny a ekologická hnutí chtějí vliv staveb na životní prostředí v maximální možné míře eliminovat. Výsledkem je poměřování politické síly obou stran, které někdy vyústí v kompromisní řešení.

Praxe investorů je často taková, že berou na životní prostředí pouze minimální nebo vůbec žádné ohledy, různými způsoby obcházejí zákonné požadavky a postupy a používají při prosazování svých plánů různé pochybné taktiky, z nichž nejznámější je tzv. salámová metoda. Salámová metoda spočívá v tom, že z hlediska ochrany přírody nesmyslná trasa dálnice, která by patrně nikdy nemohla projít, se rozdělí na vícero částí, z nichž ty bezproblémové se bez problémů schválí a postaví, načež už nezbývá než povolit i ty nepřijatelné úseky, protože zbytek dálnice už stojí a změnit trasu by bylo příliš drahé - nehledě k tomu, že oblast, která měla být zachráněna, je již natolik zatížena dopravou přiváděnou již dostavěnými částmi dálnice, že stavba dálnice už mnoho nepokazí. Typickým příkladem této metody je dálnice D8, u níž byla takto prosazena trasa vedoucí přes CHKO České středohoří, dále se zdá, že stejná metoda má být použita u dálnice D3.

Někteří odpůrci výstavby či odpůrci prosazovaných variant projektu se aktivně účastní správních řízení, která předcházejí vydání stavebního povolení, podávají v jejich rámci řadu připomínek a pokud jim není vyhověno nebo nebyl dodržen zákonný postup, podávají odvolání. Některé skupiny komplikují výstavbu obstrukčními postupy, například tím, že skupují malé pozemky na pro ně nepřijatelných trasách a odmítají je prodat.

Mezi nejkontroverznější stavby dálnic a rychlostních silnic v České republice patří:

Jiné kontroverzní úseky dálnic v zahraničí

  • 38 let blokovaný koncový úsek německé dálnice A30 obcházející severně okolo lázeňského města Bad Oeynhausen
  • dokončení úseku nizozemské dálnice A4 mezi Delftem a Schiedamem (předměstí Rotterdamu) - základy dálnice navržené od roku 1950 ale postupně zarůstají vegetací, současná doprava je vedena po parallelní dálnici A13 kde se špičkový provoz až 6000 aut za hodinu v jednom směru často mění v nekonečné a bezmocné čekání

[editovat] Související články

[editovat] Reference

  1. ↑ a b Tomáš Janda: Plánování a příprava výstavby dálnic na území druhé republiky a protektorátu do 1. května 1939, 24. 10. 2002, Dálnice.com
  2. ↑ Jan Sůra: Slovo dálnice slaví sedmdesátiny, idnes.cz, 15. 11. 2008

[editovat] Externí odkazy

Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C3%A1lnice“