Švýcarské Alpy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Švýcarské Alpy

Nejvyšší bod Dufourspitze (4 634 m)

Nadřazená jednotka Západní Alpy, Východní Alpy, Alpy
Sousední
jednotky
Italské Alpy, Rakouské Alpy, Francouzské Alpy

Světadíl Evropa
Stát Švýcarsko Švýcarsko
Povodí Rýn, Aara, Rhóna, Ticino, Inn

Švýcarské Alpy jsou pomyslným horským systémem skládajícím se z jednotlivých pohoří ležících ve Švýcarsku, která jsou součástí Alp. Na tomto území leží nejvíce vrcholů vyšších 4000 metrů. V nejvyšších částech Švýcarských Alp se nachází nejvyšší koncentrace ledovců v kontinentální Evropě.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Švýcarské Alpy se podílejí na celkově hornatém povrchu Švýcarska 60 % plochy. Zbytek připadá Švýcarské plošině (Schweizer Mittelland) a pohoří Jura při severní hranici s Francií. Vzhledem k malé rozloze Švýcarska (41 293 km², tedy asi jako Slovensko) patří zemi jen 13 % z celkové rozlohy Alp. Na území Švýcarska tak najdeme především pohoří spadající pod Západní Alpy (celkem asi 40 % rozlohy Alp). Pouze malá část na východě a jihu území patří Východním Alpám.

Geologické složení[editovat | editovat zdroj]

Podle geologického složení dělíme Západní Alpy (ty tvoří většinu masivů na území Švýcarska) do tří skupin. Mezi Vnitřní krystalické Alpy patří především mohutné Walliské Alpy, dále Lepontinské Alpy (Tessinské Alpy), skupina Adula Alpen a další. Jak je již patrné z názvu jsou tvořeny především krystalickými břidlicemi, žulou, rulou, ale také vápenci a slepenci.
Druhou významnou skupinou Alp jsou Vnější krystalické Alpy. Ty jsou zde zastoupeny především Bernskými Alpami, Freiburskými Alpami, Urnenskými Alpami a Glarnskými Alpami. Poslední skupinou vyskytující se na švýcarském území jsou Vnější vápencové Alpy. Zastoupení zde mají Appenzelské Alpy a pohoří Jura na severu země. Zde je pak dominantním prvkem vápenec.

Vodopis[editovat | editovat zdroj]

Řeky[editovat | editovat zdroj]

Rhóna ve Walliských Alpách

Největší švýcarskou řekou je Rýn, který zde vzniká soutokem dvou pramenných řek - Předního Rýna a Zadního Rýna. Nejvýznamnějším švýcarským přítokem Rýna je řeka Aara, pramenící pod nejvyšším vrcholem Bernských Alp. Druhou velkou řekou státu je Rhóna, pramenící v blízkosti silničního sedla Furkapass. Jižní oblasti Švýcarských Alp jsou odvodňovány největším přítokem Pádu - řekou Ticino. Na území Švýcarských Alp pramení jedna z nejvýznamnějších alpských řek Inn. Pramení v blízkosti sedla Maloja v kantonu Grubünden a odvádí toky z nejvýchodnější části státu. Vzhledem ke skutečnosti, že všechny švýcarské řeky mají tzv. alpínský režim (největší průtok v létě, nejnižší v zimě), jsou využívány především energeticky. Díky napájení z tajících ledovců mají značnou vodnost a spád.

Vodní plochy[editovat | editovat zdroj]

jezero Zürichsee

I poměrně vysoko v horách narazíme na grandiózní stavitelská díla, jakými jsou především přehrady Grande Dixence (400 mil. ), Mauvoisin (180 mil. ) ve Walliských Alpách nebo přehradní jezero Emosson v blízkosti Mont Blancu v masivu Chablais. Švýcarsko je zemí neobyčejně bohatou na přírodní jezera. Oficiální údaje hovoří o více jak 2 000 jezerních plochách, které dohromady zabírají celkem 5% rozlohy státu. Většina jezer je ledovcového původu, mnohé jsou položeny vysoko v horách a mají jen malou rozlohu. Největším jezerem Alp je Ženevské jezero s rozlohou 581 km² a s maximální hloubkou 310 m. Následuje Bodamské jezero, Lac de Neuchâtel, Lago Maggiore, Vierwaldstätter See, Zürichsee, Thunské jezero a další. Nepřehlédnutelným krajinným prvkem Švýcarských Alp jsou četné a mohutné vodopády. Největší koncentraci padajících vod najdeme na území Bernských Alp. Největším vodopádem je kaskádový Riechenbach spadající z výšky 540 m celkem v sedmi stupních.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Tak jako sousední alpská země Rakousko patří i Švýcarsko ke středoevropským státům s přechodným klimatem mezi oceánským a kontinentálním prouděním. Alpy jsou hlavním určujícím podnebným faktorem a mají na svědomí obrovskou různorodost lokálních a regionálních mikroklimat. Hlavní hřeben Alp tvoří přirozenou hradbu převažujícímu severozápadnímu proudění. Jižní část Alp je ve stínu tohoto proudění a je více ve vlivu teplého středomořského podnebí. Teplotu vzduchu určuje na prvním místě nadmořská výška. Rozdíly mezi údolími a vrcholy hor mohou přitom dosáhnout až extrémních hodnot jako je tomu např. mezi hladinou Lago Maggiore a jen 50 km vzdálené ho masivu Monte Rosa. Zde činí rozdíl 4 400 m.
Dalším podmiňujícím faktem jsou typy a směry větrů. Především v chladných měsících určuje vývoj počasí na území Alp teplý a suchý fén. V tomto případě mohou rozdílné hodnoty teplot v dolinách a na vrcholcích hor dosáhnout až 20°C.
Švýcarské Alpy jsou velmi bohaté na srážky. Množství spadlých srážek je opět závislé na nadmořské výšce. Čím větší výška, tím více srážek. Průměrná hodnota je zhruba 1 000 mm ročně. Nejméně srážek spadne ve Švýcarsku - v Locarnu (520 mm a pouhých 11 dní se sněhovou nadílkou), naopak nejvíce na vrcholu Mönch v Bernských Alpách - 4 140 mm.
Sněžná čára je rozdílná podle orientace pohoří směrem ke světovým stranám. Zatímco na jižní straně Švýcarských Alp začíná až od výše 2 900 m, na severních svazích je to již od výše 2 500 m.

Fauna a flora[editovat | editovat zdroj]

Orlosup bradatý

Výskyt vegetačních stupňů je závislý především na nadmořské výšce a profilu terénu. S narůstající výškou se zkracuje vegetační období v průměru o 12 dní na 100 m. V praxi to znamená, že zatímco ve výšce 1 000 m trvá vegetační období cca. 8 měsíců, ve výšce 1 600 m to jsou již jen 2 měsíce a nad hranicí 2 500 m se toto období zkracuje na pouhých 6 týdnů. Důležitým vegetačním faktorem je také orientace v terénu vzhledem k slunečnímu záření. Tyto hodnoty mohou dosáhnout až extrémních teplotních rozdílů. Např. v okolí průsmyku Bernina byly naměřeny rozdíly mezi svahy vystavenými slunečnímu záření a místy v jeho stínu až 54 °C.

Flora[editovat | editovat zdroj]

Při dělení vegetačních stupňů ve Švýcarských Alpách začneme na spodní hranici, která zasahuje především údolí a střední pahorkovitou část krajiny do výše 1 300 m (kulturní stupeň). Vyznačuje se především listnatými a smíšenými lesy, charakter terénu je silně poznamenán lidskou činností, především zemědělstvím a hospodářstvím. O stupni ve výškách 1 600 m - 2 000 m hovoříme jako o subalpínském. Ten charakterizují především smrkové, borovicové či modřínové lesy, které s přibývající výškou vystupují v zakrslejší formě. Na hranici 2 000 m - 2 500 m leží stupeň alpínský prezentován klečí, rododendrony, mechy a lišejníky. Ve výškách 2 500 m - 2 900 m ovládá prostředí pásmo horských holí. Nad hranicí sněžné čáry (zpravidla kolem 3 000 m) se nachází pásmo nivální neboli sněžné. Vegetace zde bývá skromně zastoupena na nezaledněných a skalnatých svazích mechy, lišejníky a bylinami s krátkou dobou vegetačního výskytu.

Fauna[editovat | editovat zdroj]

Horská fauna Švýcarských Alp je vzhledem ke kulturnosti krajiny s drsným velehorským podmínkám ve vysokých polohách více jak malá. Vyhubením velkých šelem (medvěda, vlka, rysa) došlo k výraznému narušení přirozené rovnováhy, což v důsledku znamenalo přemnožení srnčí a jelení zvěře, ale i kamzíků. Typickým představitelem hor je všudypřítomný svišť horský. Hojně rozšířen je zde kozorožec, kterých je zde na 12 000 kusů. Ze zástupců ptačí říše se v několika lokalitách můžeme setkat s orlem skalním.

Ochrana přírody[editovat | editovat zdroj]

Švýcarský národní park
vodopád v údolí Lauterbrunner Tal
Velký Aletschský ledovec
Skalní hrnce - Maloja

Na území Švýcarska najdeme sice jen jediné území se statutem národního parku, zato více jak 500 poměrně plošně málo rozlehlých oblastí chráněných jako přírodní rezervace (celkem 2% z celkové rozlohy státu). Na této skutečnosti se podepsala především vysoké hustota osídlení - 153 obyvatel na km². V období hlavních turistických sezón, tedy v zimě a v létě, dosahuje hodnoty až 2 000 lidí na km².

Se nachází ve východním Švýcarsku na území kantonu Graubünden nad údolím Dolního Innu. Vznikl v r. 1914 a je tak nejstarším NP v Evropě. Má rozlohu 169 km². Typické pro park jsou modřínové lesy a na Švýcarsko nezvyklé množství zvěře (rys, svišť a kamzík) a pečlivě udržovaných 80 km značených stezek. V létech 1920 - 1924 byl v parku vysazen kozorožec. O dvacet let později také vzácný orlosup bradatý. Švýcarský národní park navazuje na hranicích s Itálií na velké chráněné území Národního parku Stelvio. Správu národního parku nalezneme v městečku Zernez (zároveň vstupní brána do oblasti) a její činnost je omezena stejně jako vstup do parku od června do konce října.

Aletschský prales leží v Bernských Alpách v blízkosti největšího alpského ledovce Grosse Aletschgletscher. Na tomto nikterak velkém území (306 ha) najdeme výjimečné exempláře modřínů a limb, z nichž někteří jedinci jsou až 1 000 let staří. Pro zcela jedinečnou hodnotu bylo území zařazeno na listinu kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Se nachází v Bernských Alpách a zasahuje do pohoří ze severu. Toto 18 km dlouhé ledovcové údolí, sevřené vápencovými stěnami s výškou až 500 metrů z nichž spadají stuhy obrovských vodopádů, patří nepochybně mezi jedno z nejhezčích v celých Alpách.

  • Grimsel

Tato přírodní rezervace leží v blízkosti toku řeky Aary a zahrnuje na plošně poměrně rozlehlém území (10 000 ha) reprezentativní vzorek alpské vysokohorské přírody. Množství ledovcových jezer, firnová pole a vysoké štíty.

  • Derborence

Je posledním chráněným celkem Bernských Alp. Jedná se o nejvýše položenou krasovou oblast Alp v blízkosti masivu Diablerets.

  • Höloch-Strudellöcher

Toto chráněné území leží v Glarnských a částečně i v Schwyzerských Alpách a může se pochlubit nejrozsáhlejším jeskynním systémem v Evropě. Jeho rozloha je 9 240 ha. Chráněna je zde i vzácná jeskynní fauna.

  • Maloja-Strudellöcher

Nalezneme v kantonu Graubünden a zahrnuje v sobě soustavu obřích skalních hrnců (hlubokých až 11 metrů s průměrem 22 metrů) vymletých vířivou vodou z ledovců.

  • Vallé de Joux et haut Jura Vaudouisis

Se rozkládá v pohoří Jura na severozápadě země. Je to největší chráněné území (22 000 ha) a chrání okolí řeky Joux. Najdeme zde bohaté ukázky klasické krasové krajiny v blízkosti nejvyššího vrcholu pohoří Mont Tendre. Je zde hojně zastoupena především vápenomilná flora a mnoho vzácných zvířat.

  • Monte San Giorgio

Zahrnuje ochranu svahů této hory nalézající se v blízkosti Luganského jezera. Je zde bohatý výskyt středomořského rostlinstva.

  • Matterhorn

Oblast hory Matterhorn ve Walliských Alpách jedním z posledních vyhlášených přírodních celků.

Rozdělení Švýcarských Alp[editovat | editovat zdroj]

Bernské Alpy
  1. Rätikon - Schesaplana (2 965 m)
  2. Silvretta - Piz Linard (3 411 m)
  3. Samnaun - Muttler (3 294 m)
  4. Sesvenna - Piz Sesvenna (3 205 m)
  5. Livigno Alpen - Piz Languard (3 262 m)
  6. Bernina - Piz Bernina (4 049 m)
  7. Albula - Piz Kesch (3 418 m)
  8. Plessurské Alpy - Aroser Rothorn (2 980 m)
  9. Platta - Piz Platta (3 392 m)
  10. Appenzellské Alpy - Säntis (2 501 m)
  11. Glarnské Alpy - Tödi (3 614 m)
  12. Schwyzské Alpy - Bächistock (2 914 m)
  13. Urnské Alpy - Dammastock (3 630 m)
  14. Bernské Alpy - Finsteraarhorn (4 274 m)
  15. Freiburské Alpy - Le Tarent (2 548 m)
  16. Chablais-Faucigny - Dents du Midi (3 257 m)
  17. Mont Blanc - Argentiére (3 902 m) - pouze švýcerská část
  18. Walliské Alpy - Dufourspitze (4 634)
  19. Tessinské Alpy - Basodino (3 274 m)
  20. Gotthard - Rotondo (3 192 m)
  21. Adulské Alpy - Rheinwaldhorn (3 402 m)
  22. Tambo - Tambohorn (3 279 m)
  23. Jura - Mont Tendre (1 679 m)

Historie turistiky[editovat | editovat zdroj]

Z hlediska objevování a dobývání hor je za zrod turistiky a poznávání Alp uváděno 16. století a území Švýcarska lze považovat za kolébku horolezectví. Rok 1555
Za jeden z historicky prvních výstupů na alpský vrchol je uváděn výstup na horu Pilatus (2221 m), který uskutečnil Conrad Gesner.
Rok 1574
Vyšla první publikace, která seznamovala čtenáře s horami a přírodou Bernských Alp. Obsahovala podrobnější popisy některých hor (Wetterhorn, Jungfrau aj.). Autorem byl Thomas Schöpf.
Roky 1703 - 1711
V těchto letech bylo prováděno barometrické měření vrcholů. Výzkum prováděl Švýcar J.J.Schuechzer
Rok 1712
Tento švýcarský učenec vydává precizní a podrobnou mapu Švýcarska. Ta byla technicky a propracovaností překonána až po 100 letech.
Rok 1712 - 1778
both:clear all
Jean Jacques Rousseau hlásá myšlenku volnosti a poznávání krás přírody. Tento myslitel a spisovetel byl ženevským rodákem.
Rok 1741

Edward Whymper

Je rokem prvního dosažení ledovcového vrcholu v Alpách. Povedlo se to čtyřčlenné skupině horolezců pod vedením Ignaze Hesse.
Rok 1854
Začíná tzv. „zlatý věk alpinismu“, kde hlavně aktivita britských lezců nastavuje podnět zájmu o zdolávání vysokých hor. V roce 1854 byl vylezen vrchol Dufourspitze (4634 m) a o čtyři roky později také Eiger (3970 m).
Rok 1863
V tomto roce byl založen Švýcarský alpský svaz (SAC) Rok 1864
Postavení první horské chaty (Grünhornhütte) ve vlastnictví SAC na úpatí hory Tödi (3614 m) v Glarnských Alpách.

Za konec a zároveň vyvrcholení zlatého věku alpinismu je považováno dosažení Matterhornu (4478 m) Edwardem Whymperem a jeho přáteli. Významným mužem této doby byl J.L. Agassiz, který zkoumal pohyb ledovců. Na objevy a zpřístupnění Alp se ve velké míře přispěli také obyčejní turisté a různé soukromé spolky.

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Alps of Switzerland ve Wikimedia Commons

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • publikace Průvodce po evropských horách (Švýcarské Alpy, vydavatelství Mirago) - ISBN 80-86617-05-X