Les

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o porostu dřevin. Další významy jsou uvedeny v článku Les (rozcestník).

Les je společenství biocenóz jehož determinantou jsou dřeviny stromového vzrůstu. Jedná se o velmi složitý lesní ekosystém, tvořený složkou rostlinnou (fytocenóza), živočišnou (zoocenóza) a abiotickým prostředím (biotopem). Dle obecně přijímané lesnické definice je za les považováno území (lesní porost), v němž rostou dřeviny (stromy), které dorůstají minimální výšky 5 metrů a zápoje korun alespoň 25 %.[zdroj?]

Největší rozlohu souše zaujímá tzv. tajga, formace jehličnatých lesů chladného pásma severní polokoule, tvořená v Evropě především různými druhy smrku, jedle, modřínu a borovic, v Asii ještě kryptomerie, tsugy, túje a cypřišky, v sev. Americe také douglaska.

Pohled na les nacházející se v Jizerských horách

Druhové složení lesů v ČR[editovat | editovat zdroj]

V České republice jsou nejvýznamnějšími lesními dřevinami podle porostní plochy: smrk ztepilý (52,4%), borovice lesní (17%), buk lesní (7%), duby (6,8%), modřín opadavý (3,9%), bříza bělokorá (2,8%) a jedle bělokorá (1%), Ostatní listnáče (javory, jeřáby, jasany, jilmy...) potom zaujímají 7,9% plochy a ostatní jehličnany 0,2%. Plocha jehličnatých dřevin se mezi lety 2000 - 2008 zmenšila o 2,31 procentního bodu. Z toho se zmenšila plocha smrku o 34 808 ha. Je to výsledek úsilí lesníků o přírodě bližší druhovou strukturu lesů ČR a cílené finanční podpory státu zaměřené na zabezpečení nezbytného podílu melioračních a zpevňujících dřevin při obnově lesních porostů [1]. Ovšem zásadnější změna druhového složení je vázána především na obnovu lesů (částečně i na výchovné zásahy). Z toho důvodu jde o velmi dlouhodobý proces.

Význam lesa (funkce lesa)[editovat | editovat zdroj]

  • Zdroj dříví. Lesy poskytují cennou obnovitelnou surovinu využívanou ve stavebnictví, papírenství, při výrobě nábytku a mnoha dalších předmětů ze dřeva. V rozvojových zemích převažuje stále poměrně primitivní energetické využití. Používání biomasy k energetickým účelům ovšem zažívá určitou renesanci i v Evropě, zejména díky plantážím rychle rostoucích dřevin (topoly, vrby...). Ve většině vyspělých zemích jsou zavedena zákonná omezení, které znemožňují nadměrnou exploataci lesních porostů. Zejména středoevropské lesnictví je charakteristické propracovanými metodami hospodaření a je prvním hospodářským odvětvím, kde se již v 18. století začaly díky principu výnosové vyrovnanosti uplatňovat myšlenky tzv.trvale udržitelného rozvoje. (Více viz samostatný článek Lesnictví).
  • Cenný krajinný prvek s vysokou biodiverzitou. Vysoká biodiverzita je posílena především vertikální strukturou porostu - v přírodním lese jsou většinou zastoupena všechna vegetační patra a věkové kategorie stromů, v hospodářském lese (zvláště v monokulturním) je biodiverzita nižší. Tropické pralesy jsou považovány za místo s největší biodiverzitou na Zemi (tzv. biodiversity hot-spot).
  • Místo pro rekreaci. Je prokázáno, že les působí blahodárně na lidskou psychiku. Za turisticky nejatraktivnější krajinu je Čechy považována krajina, v níž les a bezlesí jsou v poměru cca 2:1.
  • "Plíce planety" Země. Lesy jsou významným zdrojem kyslíku (spolu s planktonními řasami oceánů). Les dále zachycuje prachové částice a podílí se na odstraňování některých škodlivých látek ze vzduchu. Lesy ve své biomase poutají významné množství oxidu uhličitého. Výsadba nových lesů je považována za jeden z možných způsobů snižování koncentrace tohoto plynu v atmosféře.
  • Protierozní funkce. Výsadba lesních pásů snižuje odnos půdy zejména ve svažitých terénech na naprosté minimum. 1 cm půdy z kukuřičného pole zmizí v průměru za 15 let, z obilného cca za 300 let, ale z lesa až za několik tisíc let (tempo vytváření nové půdy je zde rychlejší).
  • Stabilizace klimatu. Les představuje ekosystém s největší konstantou drsnosti, tj. klade největší odpor proti větrům. Dále se v lese vytváří specifické mikroklima, které snižuje teplotní extrémy a udržuje stabilně vlhčí ovzduší. Při srážkách dochází k jejich rovnoměrnějšímu rozdělení, neboť intercepce listy stromů představuje až 30 % celkových srážek. („V lese prší dvakrát“ - jednou během deště a podruhé po něm, když kape voda ze stromů.)
  • Protipovodňová ochrana. Rovnoměrnější rozdělení srážek spolu s vysokou schopností sorpce mechového patra snižuje extrémní odtoky z lesních povodí a tím i riziko vzniku povodní. Je známým faktem, že extrémní „stoleté“ povodně, které známe v současnosti, začaly vznikat až v souvislosti se středověkým odlesňováním pohraničních pohoří [zdroj?]. Ochranná protipovodňová úloha smrkových stejnověkých monokultur je navíc o něco nižší než u přirozených smíšených lesů.

Hranice lesa[editovat | editovat zdroj]

Hranici lesa definuje zejména nadmořská výška či zeměpisná šířka, za kterou se už les nevyskytuje. Hranice lesa je ovlivněna i podložím, tvarem terénu, orientací ke světovým stranám, množstvím srážek atp. Nad (za) touto hranicí již nejsou podmínky umožňující růst souvislého lesního porostu (definice viz úvod článku). Za limitní podmínky je především považována průměrná denní teplota +10 °C a více alespoň po 30 dní v roce. Dále průměrné roční srážky alespoň 250 mm (v subtropických a tropických oblastech s ohledem na vyšší intenzitu výparu a tím silnější hrozbě vodního deficitu minimálně 400 - 500 mm)[zdroj?]. Na území Česka je hranice lesa určena zejména nadmořskou výškou. Výjimečně ji určují extrémní půdní (rašeliniště) nebo geologické poměry (Mohelenská hadcová step). V pohořích Krkonoše, Jeseníky a Králický Sněžník leží hranice lesa zhruba mezi 1250 - 1350 metrů nad mořem. V polohách nad hranicí lesa se vyskytuje zejména borovice kleč (Pinus mugo).

Typy lesa dle jeho přirozenosti [2][editovat | editovat zdroj]

Les na ostrově San Juan ve Washingtonu

Typy přirozených lesních porostů světa (lesní biomy)[editovat | editovat zdroj]

Typy přirozených lesních porostů Česka popř. střední Evropy[editovat | editovat zdroj]

Česká republika se nachází v oblasti formace smíšených (opadavých) lesů mírného pásma, rozkládající se na severní polokouli obvykle mezi 30–60° s. š. (nejčastěji mezi 40–50°). Hlavními dřevinami v této formaci jsou četné druhy dubu a buku; ostatní dřeviny jsou zpravidla jen přimíšené.

Karpatská ostřicová dubohabřina s příměsí náletové břízy. Lokalita Uherský Brod - Újezdec
  • lužní les
    • vrbotopolové „měkké“ luhy, svaz Salicion albae
    • dubové „tvrdé“ luhy, svaz Alnion incanae, podsvaz Ulmenion
    • olšiny, svaz Alnion incanae, podsvaz Alnenion glutinoso-incanae
  • doubravy
    • teplomilné doubravy, svaz Quercion pubescenti-petrae
    • acidofilní doubravy, svaz Genisto germanicae-Quercion
  • dubohabřiny, svaz Carpinion
  • bučiny
    • květnaté bučiny, svaz Eu-Fagion
    • kyselé bučiny, svaz Luzulo-Fagion
    • vápnomilné bučiny, svaz Cephalanthero-Fagion
  • smrčiny
    • klimaxové (horské) smrčiny, svaz Athyrio alpestris-Piceion
    • podmáčené smrčiny, svaz Piceion excelsae, asociace Mastigobryo-Piceetum
    • rašelinné smrčiny, svaz Piceion excelsae, asociace Sphagno-Piceetum
  • reliktní bory, svaz Dicrano-Pinion

[zdroj?] Víc o rozmístění jednotlivých lesních biotopů v Česku viz článek Vertikální stupňovitost.

Ochrana lesů v Česku[editovat | editovat zdroj]

Polomy po orkánu Kyrill

V Česku se lesní hospodaření řídí lesním zákonem. Jeho základním principem je pokud možno nesnižovat procentuální podíl lesů v zemi. Dále předepisuje např. určitý podíl melioračních dřevin, maximální velikost holiny 1 ha (až na výjimky), nutnost nově zalesnit do 2 let od vytěžení předchozího porostu, do 5 let pak provést tzv. zajištění porostu.

Každý les je chráněn podle zákona o ochraně přírody a krajiny jako významný krajinný prvek. V praxi to znamená, že zásah do lesního porostu musí být konzultován též s příslušným orgánem ochrany přírody, především jestli nedochází k narušení krajinného rázu[zdroj?].

Přirozených lesů je v Česku už málo, v drtivé většině došlo k minulosti alespoň k částečným zásahům do struktury či druhového složení porostů.

Ochrana ve velkoplošných chráněných územích[editovat | editovat zdroj]

Větší koncentrace porostů s významnějším podílem přirozených dřevin je v Česku v těchto velkoplošných chráněných územích.

Maloplošná chráněná území[editovat | editovat zdroj]

Cennější porosty s alespoň částečně přirozeným druhovým složením a rozrůzněnější věkovou strukturou jsou často chráněny jako maloplošná chráněná území.

Nejcennější porosty, které jsou ponechány zcela bez zásahu a jsou v nich pouze sledovány přirozené procesy, jsou chráněny jako národní přírodní rezervace. Tyto porosty jsou často označovány jako pralesy, i když jde vesměs o přirozené lesy, v nichž v minulosti k zásahům člověka docházelo. Nejednalo se ovšem o zásahy velkého rozsahu a důsledek těchto zásahů nebývá již po desítkách a někdy více než stovce let přirozeného vývoje patrný.

Příklady pralesů v Česku:

  • Jiné typy lesů ponechaných bez zásahu člověka (nebývají označovány za pralesy, i když jde rovněž o porosty blízké přirozeným porostům - jsou ovšem podmíněny specifickým terénem, nikoliv klimatem)

Ohrožení lesů[editovat | editovat zdroj]

Těžba (kácení)[editovat | editovat zdroj]

V Česku nelze lesy považovat za ohrožené nadměrnou těžbou. Od 30 let min. století dochází ke zvyšování jejich rozlohy (v 50. letech 20. století zejména vlivem zalesnění opuštěných luk a polí v Sudetech, Od 90.let. 20. století také v souvislosti s útlumem zemědělské výroby). Zároveň v České republice z ekonomických příčin (rychlé zvyšování nákladů lesního hospodářství a pokles cen dříví) roste i průměrná a celková zásoba dříví (měřená v m3). Oproti roku 1930 se údaj o celkové zásobě dříví v lesích v ČR zvětšil do roku 2008 na více než dvojnásobek (v r. 2008 - 676,4 mil.m3) [1]. V tomto trendu hraje roli i dovoz dříví a výrobků ze dřeva ze zemí, kde na lesnické hospodaření, ochranu krajiny a přírodního prostředí neberou takové ohledy jako v Evropě (jako Kanada, Indonesie, Brazilie, Rusko, Ukrajina...). Průměrná zásoba na 1 ha lesních pozemků byla v roce 2008 260,38 m3[1] Koncem 18. století byl podíl rozlohy lesů na celkové rozloze Česka pouze 23 %. Na počátku 2. tisíciletí dosahuje 34 % a předpokládá se, že do roku 2020 stoupne na 35-36 %).

Jinak je tomu v rozvojových zemích, kde často dochází k masivnímu kácení lesů a pralesů. Důvodem je snaha získat zemědělskou půdu a získat energeticky využitelnou nebo dobře prodejnou surovinu (dříví). Zemědělská půda na místě pralesů je ovšem díky rychlému koloběhu organické hmoty plodná pouze pro omezené období, max. 3-5 let, poté výnosy rychle klesají, navíc vlivem vysokých srážek dochází též k intenzivní erozi. Odhaduje se, že tropické pralesy v současné době zabírají jen cca 50 - 60 % původní rozlohy. Nejrychleji přitom mizí v Amazonii a na některých přelidněných ostrovech Indonésie (např. Jáva). Dlouhodobý dopad toho drancování pralesů lze jen těžko odhadovat. Jejich úbytek vede jistě ke snižování biodiverzity (vymírání druhů především bezobratlých, z nichž řada nikdy nebyla popsána). Dalším pravděpodobným důsledkem může být přispívání ke změně klimatu a zvyšování podílu oxidu uhličitého v atmosféře.

Emise a kyselé deště[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kyselý déšť.
Les poznamenaný kyselými dešti, Jizerské hory, 2006

V Česku hlavní ohrožení pro lesní porosty představují kyselé deště a acidifikace půdního horizontu jako následek imisního zatížení[zdroj?]. Kyselé deště se nejvýznamnější začaly projevovat v 70. letech 20. století, kdy prudce vzrostly emise oxidu siřičitého. Dálkové přenosy imisí ovlivnily i porosty zcela mimo průmyslové oblasti. Ani velmi diskutabilní velkoplošné vápnění z letadel nedokázalo zastavit pokračující katastrofu. Nejvíc poškozené jsou porosty v Krušných horách, Lužických horách, Jizerských horách a Krkonoších. Zde se vytvořily rozsáhlé imisní holiny. Monokultury smrku jsou ke kyselým dešťům nejnáchylnější, porosty listnatých stromů na rozdíl od smrčin většinou přežily, i když ve zhoršeném zdravotním stavu. Koncem 80. let byly do těchto oblastí introdukovány odolnější dřeviny - smrk pichlavý, borovice pokroucená (Pinus contorta), borovice černá (Pinus nigra) a další druhy rodu Pinus. Omezení produkce oxidu siřičitého se pozitivně projevilo i na zdravotním stavu lesů. Další umírání lesů se zastavilo a nově vysázené porosty většinou dobře přežívají i na exponovaných místech. Půda je ovšem nadále kyselá, snížila se dostupnost některých prvků, především hořčíku, který je významnou stavební látkou pro zelené barvivo chlorofyl. Jehličí tak žloutne, jeho životnost je výrazně zkrácena. Jako dobrá prevence tomuto žloutnutí se zatím ukazuje bodové vápnění ke kořenům v prvních letech růstu smrků.

Lesní škůdci[editovat | editovat zdroj]

Mezi nejvýznamnější škůdce lesů v České republice patří bekyně mniška, bekyně velkohlavá, obaleči a kůrovcovití brouci (především lýkožrout smrkový). Za škůdce jsou považovány též některé parazitické houby, především houby působící u jilmů a dubů tzv. tracheomykózu Většina škůdců za normálních podmínek napadá převážně jednotlivé oslabené stromy. V případě souhry pro škůdce příznivých podmínek zejména při klimatických výkyvech jakými jsou abnormální sucho, mechanické poškození velkého počtu stromů mokrým sněhem nebo bořivým větrem, nebo poškození lesů imisemi dochází ke kalamitnímu přemnožení jehož důsledkem může být úplný rozvrat napadených lesních porostů. Významnou roli při přemnožování kalamitních škůdců hraje druhová, věková a prostorová skladba lesa. Konkrétní škůdce napadá přednostně stromy určitého druhu a stáří. Z toho důvodu jsou ke kalamitnímu přemnožení více náchylné stejnověké monokultury. Naopak smíšené lesy složené z původních dřevin nebo výběrné lesy s bohatou prostorovou a tloušťkovou diferenciací jsou mnohem odolnější. Nejznámějšími případy kalamitního přemnožení na území ČR jsou kůrovcové kalamity na Šumavě - především ta z 70. let 19. století a z přelomu 20. a 21. století. Viz heslo Národní park Šumava a přemnožení bekyně mnišky tzv. "Mnišková kalamita" v létech 19171927, která zasáhla převážně smrkové a borové porosty ve střední Evropě [3]. Věková struktura našich lesů je důsledkem rozsáhlých hmyzích kalamit ve dvacátých a třicátých letech minulého století stále nerovnoměrná (nadnormální rozloha porostů starších než 60 let) [4].

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Míchal, Igor, Petříček, Václav a kol. Péče o chráněná území. II. Lesní společenstva. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky. Praha 1999.
  • NOŽIČKA, Josef. Přehled vývoje našich lesů. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1957. 459 s.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c http://www.uhul.cz/zelenazprava/2008/zz2008.pdf
  2. Tomáš Vrška, Libor Hort, Dušan Adam, Pavel Unar: Metodika hodnocení přirozenosti lesních porostů v ČR, Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i., Průhonice, pracoviště Brno, oddělení ekologie lesa, nedatováno
  3. http://abicko.avcr.cz/cs/2010/03/12/
  4. http://www.uhul.cz/zelenazprava/2003/4.php

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Slovníkové heslo les ve Wikislovníku
  • Téma Les ve Wikicitátech
  • Galerie Forest ve Wikimedia Commons
  • [1] Zpráva o stavu lesů v ČR