Vegetační stupňovitost

Vegetační stupňovitost na příkladu Grand Teton ve Skalnatých horách

Vegetační stupňovitost neboli výšková zonace ekosystémů je vertikální rozlišení rostlinstva v horských oblastech. Jedná se o přirozenou rozdílnost vegetace způsobenou rozdílným klimatem s přibývající nadmořskou výškou a na expozici. S přibývající nadmořskou výškou se zvyšuje množství srážek a klesají teploty. Expozice (orientace ekosystému vůči světové straně) se projevuje rozdílnou distribucí slunečního světla. Rozdílnost klimatických prostředí se neprojevuje pouze změnou ve složení vegetace, ale také ve složení fauny.

Výškové stupně (orobiomy)

Vlivem vegetační stupňovitosti se rostlinstvo formuje do tzv. vegetačních stupňů. Ty do určité míry opakují analogicky vegetační zonálnost podle zeměpisné šířky. Vertikální vegetační stupňovitost (vegetační stupně/orobiomy) a horizontální vegetační zonálnost (biomy) však nesmíme zaměňovat. Vegetační stupeň tedy je plošně převažující klimaxový ekosystém daný vegetací (včetně náhradních ekosystémů) v určitém území, podmíněný makro a mezoklimatem v podmínkách měnící se nadmořské výšky.

Příčiny stupňovitosti

• teplota - s přibývající nadmořskou výškou klesá průměrná teplota vzduchu (na 100 m přibližně o 0,54°C) Teplota dále ovlivňuje délku námrazy a počet mrazových dní, který s výškou stoupá, a to ve vyšších polohách rychleji než v nižších. To způsobuje mj. vyšší podíl sněhových srážek. Také se zvětšuje rozdíl mezi teplotou vzduchu a půdy. fytoceno

• srážky a vlhkost - významným faktorem je také množství srážek, jeho rozložení, vlhkost vzduchu a výpar. Když teplý a vlhký vzduch stoupá nahoru po návětrné straně hory, vzduch postupně chladne, ztrácí schopnost držet vlhkost, a proto pouští vodu ve formě srážek. Se zvyšující se nadmořskou výškou tedy stoupá celkové množství srážek (ale pouze do určité výšky nad hranicí výskytu vegetace) a zároveň klesá absolutní vzdušná vlhkost. S tím je také spojen stoupající výpar a počet dní s mlhou.

• sluneční záření - zemská atmosféra díky vodní páře a dalším pevným a plynným příměsím přirozeně filtruje a absorbuje světlo ze Slunce. Díky tomu dostávají vyšší pohoří vyšší intenzitu slunečního záření než níže položené polohy. Horské keře a trávy tedy více prospívají ze světelné energie a mají často malé listy a naopak rozsáhlý kořenový systém. Nicméně v je to kompenzováno zvýšenou oblačností.

• složení půdy - obsah živin v půdě v různých nadmořských výškách dále komplikuje vymezení vegetačních stupňů. Půdy s vyšším obsahem živin díky větší míře rozkladu nebo zvětrávání hornin podporují růst vyšší vegetace, a to zejména dřevin. Avšak nelze jednoduše korelovat výnos biomasy s nadmořskou výškou. V našich zeměpisných šířkách jsou ve vyšších polohách půdy chudší a kyselejší díky vymývání půdy srážkami.

• jiné příčiny - mezi ně mohou patřit četnost anomálií (požárů, monzunů), rychlost větrů, konkurence mezi organismy, vzdálenost od potoků a řek

Vegetační stupňovitost ve Střední Evropě

Výškové geografické stupně

Často se výšková stupňovitost vyjadřuje podle orografie terénu v tzv. geografických výškových stupních.

Výškový geografický stupeň:

1. planární (nížinný) - zaujímá nížiny s malou nadmořskou výškou, porostem jsou listnaté dubohabrové a lužní lesy
2. kolinní (pahorkatinný) - nízké kopce a pahorkatiny se smíšeným listnatým lesem s dřevinnou skladbou: dub zimní, habr a buk
3. submontánní (podhorský, vrchovinný) - zaujímá podhorské polohy s převažujícími bukovými lesy bez příměsi jehličnanů (krom jedle)
4. montánní (horský) - středohorské polohy se smíšeným smrkovo-bukovo-jedlovým lesem
5. oreální/supramontánní (vysokohorský) - vysokohorské polohy se smrkovo-bukovo-jedlovým a smrkovým lesem
6. subalpínský - vysokohorské polohy se smrkovými nezapojenými porosty kolem horní hranice lesa
7. alpínský - polohy nad horní hranicí lesa s porosty křovin, u nás kleče (v Alpách kromě kleče také olše zelené a pěnišníků)
8. nivální (sněžný) - polohy nad hranicí sněžné čáry nebo na orograficky bezsněžných místech s nesouvislou vegetací lišejníků a mechorostů

Vegetační stupně (v pojetí geobiocenologické typologie)

Prof. Alois Zlatník rozlišil pro území bývalého Československa 10 vegetačních stupňů, které nazval podle hlavního zastoupení či dominance významných dřevin přírodních lesních geobiocenóz (vyjma posledních dvou). Navíc 2. až 4. stupeň má svou kontinentální variantu charakteristickou sušším a kontinentálním podnebím. Níže jsou uvedeny vegetační stupně pro celou Střední Evropu, na území ČR se však významně vyskytuje pouze 8 vegetačních stupňů.

Vegetační stupeň:

1. dubový - v přírodních společenstvech by převažovaly listnaté lesy s převahou dubů, především dubu zimního. Typické je druhově bohaté keřové patro (dřín, ptačí zob). Výskyt výrazně teplomilných druhů, často stepních.
2. bukodubový - převládal dub zimní a habr, buk byl přimíšen v podúrovni. V podrostu krom teplomilných druhů začínají objevovat i druhy lesní.
3. dubobukový - převažující dřevinou je buk s přimíšeným dubem zimním a habrem. Dub zimní i habr, i když jsou zde v příměsi, mají v tomto stupni svoje optimum. Typická fauna středoevropských listnatých lesů.
4. bukový - zde má buk lesní své optimum, který zde vytváří i přirozené monocenózy, typické především v karpatské oblasti. Dále by se vyskytovaly jedle bělokorá, dub zimní, javor klen, jilm horský. Ve srážkových stínech pohoří ztrácí buk vitalitu a nahrazuje ho společně s dubem jedle a také borovice.
5. jedlobukový - v přírodních lesích měla optimum jedle, která se vyskytovala v těchto podhorských podmínkách společně s bukem a smrkem. V podrostu jsou již zastoupeny některé horské druhy (třtina chlopkatá, vrbina hajní)
6. smrkobukojedlový - Na rozdíl od předchozího stupně měl v přírodních lesích vyšší podíl smrk, buk již nedosahoval hlavní porostní úrovně. V podrostu převládají horské druhy (bika lesní, žebrovice různolistá). Typické jsou hluboké rašeliny s borovicí rašelinnou a některé boreálními druhy.
7. smrkový - biota má charakter horské smrkové tajgy s dominancí montánních a boreálních druhů (např. papratka alpská, bika lesní, mléčivec alpský). Tento stupeň je nejvýše položeným stupněm zapojeného lesa.
8. klečový - jedná se o polohy nad horní stromovou hranicí. V ČR se pouze v Krkonoších přirozeně vyskytují souvislé porosty borovice kleče (kosodřeviny), jinde v ČR jsou vysázeny. Typický je výskyt některých glaciálních reliktů (ostružník moruška)
9. alpínský - v ČR se vyskytuje pouze v malých ploškách nejvyšších pohoří. Klimatické podmínky nedovolují rozvoj souvislých porostů dřevin. Z bylin se zde vyskytují druhy arkto-alpínské (vrba bylinná, prvosenka nejmenší)
10. subnivální - v ČR není, jinde se vyznačuje se mechovými a lišejníkovými společenstvy
11. nivální - v ČR také není, v Alpách je to oblast věčného sněhu a ledu, téměř bez vegetace

Lesní vegetační stupně (v pojetí lesnické typologie)

V České republice se vyskytuje 9 lesních vegetačních stupňů, které jsou ovlivněny především nadmořskou výškou a stanovištěm. Podkladem pro vymezení lesních vegetačních stupňů bylo především výše uvedené Zlatníkovo rozdělení, které se klimaticky shoduje. Rozdílem je pouze fakt, že lesní vegetační stupně jsou vymezeny pouze pro lesní plochy. Tyto stupně byly vymezeny pro potřeby pěstování lesů a dalších lesnických činností, z pěstování pak zejména pro lesní semenářství (přenos lesního osiva apod.).

Lesní vegetační stupeň:

0. bory - nejedná se o pravý lesní vegetační stupeň, je vymezen pouze na základě extrémního stanoviště

1. dubový
2. bukovodubový
3. dubovobukový
4. bukový
5. jedlobukový
6. smrkobukový
7. bukovosmrkový
8. smrkový
9. klečový

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Altitudinal zonation na anglické Wikipedii.

Související články

• Biom
• Vegetace