Šumava

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o českém pohoří. Další významy jsou uvedeny v článku Šumava (rozcestník).
Šumava
Böhmerwald
Bayerischer Wald
Chalupská slať
Chalupská slať

Nejvyšší bod Großer Arber (1 456 m)
Délka 190 km

Nadřazená jednotka Šumavská hornatina
Sousední
jednotky
Franská Alba, Bodenwöhrer Bucht, Všerubská vrchovina, Švihovská vrchovina, Šumavské podhůří, Oberösterreichisches Alpenvorland, Niederbayerisches Hügelland
Podřazené
jednotky
Šumavské pláně, Železnorudská hornatina, Trojmezenská hornatina, Boubínská hornatina, Želnavská hornatina, Vltavická brázda

Světadíl Evropa
Stát Česko Česko,
Německo Německo,
Rakousko Rakousko
Česká část Šumavy
Česká část Šumavy
Povodí Labe (Vltava), Dunaj

Šumava (německy Böhmerwald [ˈbøːmɐˌvalt] IPA) je rozsáhlé pohoří na hranicích Česka, Rakouska a německého Bavorska.

Pohořím prochází hlavní evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem. Jižní strana pohoří je podstatně příkřejší než severní, česká. Na území Šumavy se nachází mimo jiné Lipenská přehrada.

Původ jména a jiné názvy[editovat | editovat zdroj]

První historicky doložený název pro toto pohoří je keltský název Gabreta (Pohoří kozorohů), který uvedl ve své mapě Klaudios Ptolemaios. V češtině se pohoří označovalo Les (Kosmas) či Bavorský les (Dalimilova kronika). Jméno Šumava patrně jako první použil Antonio Bonfini v roce 1565 ve svém díle Rerum Hungaricum, v 17. století toto pojmenování užívali i další autoři: Pavel Stránský, Bohuslav Balbín. Název Šumava pochází od praslovanského slova šuma, což znamená hvozd, hustý les.[1]

Německá (nikoli rakouská) strana bývá někdy také nazývána Bavorský les (Bayerischer Wald), popř. Zadní bavorský les (Hinterer Bayerischer Wald). Přední Bavorský les (Vorderer Bayerischer Wald), jehož součástí je křemenný val Pfahl, leží o něco jižněji v německém vnitrozemí, od Šumavy je oddělen údolím řeky Řezná. Jeho nejvyšším bodem je vrchol Einödriegel (1121 m). Až k hranici nicméně sahá Národní park Bavorský les (Nationalpark Bayerischer Wald) a Přírodní park Horní Bavorský les (Naturpark Oberer Bayerischer Wald).

Geologické poměry[editovat | editovat zdroj]

Šumava je jedním z nejstarších pohoří Evropy, tvoří ji horniny předprvohorního až prvohorního původu (žuly, ruly, svory, migmatity, granulity, vápence, ...). Geologicky patří Šumava spolu s Novohradskými horami a svými podhůřími moldanubiku, a to jeho šumavské větvi. Na severu tvoří hranici šumavského moldanubika středočeský pluton, na východě jižní cíp Třeboňské pánve, severovýchodní hranice je vedena konvenčně zhruba osou Českobudějovické pánve. Hranice na JZ běží podél drobnějších masívů moldanubického plutonu na Šumavě a kryje se zhruba se státní hranicí. Přirozeným rozhraním by mohl být šumavský zlom, probíhající ve směru SZ - JV jihozápadně od vrcholové části Šumavy již mimo území Česka patrně související s šumavským hlubinným zlomem indikovaným geofyzikálně.[2]

V metamorfitech šumavského moldanubika lze vyčlenit dvě série hornin, které se liší svým horninovým obsahem. Jsou to série jednotvárná a pestrá. Někdy bývá odlišována ještě svorová série Královského hvozdu,[3] ale ta představuje jen úseky slaběji metamorfované a nikoli stratigraficky mladší.[2]

Jednotvárná série buduje převážnou část šumavského moldanubika – vyskytuje se v okolí Kašperských Hor, Volyně, Vimperka, Volar, Prachatic a Českého Krumlova.[4] Je tvořena plagioklasovými pararulami, mnohde charakterizovanými střídáním břidličnatých a masívních typů hornin v malých mocnostech (cm a desítky cm). Má charakter monotónních klastických sedimentů hlubokého moře. Hlavními horninami jednotvárné série jsou biotiticko-plagioklasové a sillimaniticko-biotitické pararuly a migmatity, v menší míře muskoviticko-biotitické pararuly a dvojslídné svory. Pararuly si zachovaly sedimentární texturu (představuje původní střídání pelitů a psamitů). Charakteristickým minerálem značné části migmatitizovaných hornin je cordierit.[2]

Pestrou sérii charakterizují četné polohy vložkových hornin, což svědčí o neklidnější sedimentaci v mělčím prostředí. Hlavní masa je však i zde tvořena plagioklasovými pararulami[2]. Šumavské moldanubikum je tvořeno několika dílčími oblastmi pestré série: strážovská, sušicko-horažďovická, nezdicko-soběšická, volyňsko-vimperská a českokrumlovská[4]. Hlavními horninami jsou biotitické, biotiticko-sillimanitické a biotiticko-cordieritické pararuly, s odchylným složením od hornin jednotvárné série. Vložky hornin pestré série tvoří krystalické vápence, erlany, granulity, eklogity, kvarcity, grafity, amfibolity a další.[2]

Horniny jednotvárné série jsou považovány za starší, horniny pestré série za stratigraficky mladší. Pestrá série bývá rozdělována na spodní část s granulity a svrchní s karbonáty a grafitickými horninami. Nejpravděpodobnější stáří výchozích vulkano-sedimentárních sérií metamorfitů moldanubika je nejméně středně proterozoické. Lze najít a prokázat nejméně dvě stádia metamorfních přeměn: metamorfóza dalradského typu (kadomská) a metamorfóza typu Abukuma (hercynská).

Moldanubický pluton, který je nejrozsáhlejším hercynským komplexem vyvřelých hornin v Českém masívu, má své hlavním centrum v rakouském Waldviertelu a na českém území jej tvoří několik masivů: prášilský, vyderský, masiv Plechého, masiv Želnavské hornatiny a lipenský. Hlavními horninami šumavské větve moldanubického plutonu jsou diority a křemenné diority, durbachity, porfyrický biotitický granit typu Weinsberg, freistadtský granodiorit a dvojslídný granit eisgarnský. Na hercynský plutonismus jsou vázána geneticky nebo alespoň prostorově rudná ložiska barevných a vzácných kovů (mj. zlato).[2]

Reliéf[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Geomorfologické členění Šumavské hornatiny.
Skiareál na Šumavě

Podle geomorfologického členění Česka náleží pohoří Šumava do geomorfologické provincie Česká vysočina, do Šumavské subprovincie a do geomorfologické oblasti Šumavská hornatina. Oblast Šumavská hornatina je členěna na 4 geomorfologické celky: Šumava, Šumavské podhůří, Novohradské hory a Novohradské podhůří.

Šumava je nejvyšší částí Šumavské hornatiny. Délka protáhlého pohoří orientovaného SZ - JV činí 190 km, přičemž jako jeho přirozená hranice je bráno údolí Chodské Úhlavy na SZ a Vyšebrodský průsmyk na JV. V nejširším místě měří pás pohoří asi 45 km. Na severozápadě navazuje na Šumavu Český les, na východě její podhůří hraničí s Novohradskými horami. Šumava má charakter ploché hornatiny s poměrně příkrými jihozápadními svahy na bavorské straně, zatímco severovýchodní svahy na české straně pozvolna přecházejí do Šumavského podhůří. V oblasti nejvyššího vyzdvižení tektonické klenby porušené mladšími kernými pohyby tvoří Šumava trupové pohoří s rozsáhlými zbytky zarovnaných povrchů na náhorních plošinách a širokých hřbetech. Na rozdíl od tohoto jádra, k němuž dosud nedospěla zpětná eroze vodních toků, jsou svažující se okraje Šumavy rozčleněny hlubokými údolími a kaňonyBílá strž, Křemelná, Vydra, Čertova stráň na Boubínském potoce, Čertova stěna na Vltavě. Pohoří je kryto mocnými čtvrtohorními zvětralinami s četnými tvary periglaciální a místy též glaciální modelace. Geomorfologický celek Šumava má na české straně rozlohu 1671 km2, střední výšku 921,5 m n. m. a střední sklon svahů 7° 58'.[5] Člení se do 6 geomorfologických podcelků: Šumavské pláně, Železnorudská hornatina, Trojmezenská hornatina, Boubínská hornatina, Želnavská hornatina a Vltavická brázda.

Kompletní geomorfologické členění české části Šumavy uvádí následující tabulka[6]:

Nejznámější šumavské hory[editovat | editovat zdroj]

Velký Javor (1456 m n. m.)
Související informace naleznete také v článku Seznam třináctistovek na Šumavě.

Nejvyšší horou Šumavy je Velký Javor (Großer Arber) v Německu (1456 metrů), na české straně hranice je to Plechý (1378 metrů) ležící v geomorfologickém okrsku Plešská hornatina. Plechý je zároveň i nejvyšší horou rakouské Šumavy.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

V oblasti Šumavy se průměrné roční teploty pohybují v závislosti na nadmořské výšce od 6 °C (v 750 m n. m.) do 3 °C (ve 1200 – 1300 m n. m.). Výjimku tvoří některé inverzní lokality - např. údolí Vltavy od Horní Vltavice až k Lipnu a lokality v oblasti Plání (Jezerní slať, Horská Kvilda, slatě jihozápadně od Modravy). Průměrná roční teplota oblasti Jezerní slatě tak činí pouhé 2 °C a absolutní šumavské minimum ze stejného místa činí -41,6 °C (1987). Teplotní maximum bylo zaznamenáno ve Vyšším Brodě a činilo 36,8 °C (1983).

Relativní vlhkost vzduchu se pohybuje v průměru kolem 80 %. Po celý rok převládá západní až jihozápadní směr větru. Na jaře se občas vyskytuje severní a na podzim také jižní směr proudění.

V nejvíce exponovaných místech vrcholů hor na hraničním hřebenu dosahují roční úhrny srážek až 1600 mm. Nejnižší úhrn srážek 800 – 900 mm mají severovýchodní okraje pohoří.

Vodstvo[editovat | editovat zdroj]

Černé jezero

Po plochých šumavských hřbetech probíhá hlavní evropské rozvodí mezi mořem Severním a Černým. Pohoří je prameništěm několika významných řek - např. Vltavy, Otavy, Úhlavy, Blanice, Volyňky náležející do povodí Severního moře a Řezné, Ilzu, Grosse Mühl v povodí Černého moře.

Specifickým jevem jsou na Šumavě přirozená ledovcová jezera, která se vyskytují v nadmořské výšce kolem 1000 m.

Seznam šumavských ledovcových jezer[editovat | editovat zdroj]

Ochrana životního prostředí[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Národní park Šumava, Nationalpark Bayerischer Wald, Chráněná krajinná oblast Šumava a Přírodní park Horní Bavorský les.
Národní park Šumava a NP Bavorský les (tmavší zelená) a CHKO Šumava (světlejší zelená)

Centrální části Šumavy/Bavorského lesa jsou dnes chráněny jako národní parky. Společně tvoří jeden z nejznámějších a s celkovou plochou více než 900 km² i jeden z nejrozsáhlejších bilaterálních národních parků Evropy.

Na české straně byla v roce 1963 zřízena Chráněná krajinná oblast Šumava. Její nejvzácnější partie, pro které byl schválen přísnější režim ochrany, se v roce 1991 staly národním parkem (69 030 ha), ze zbytku původní CHKO se zároveň v podstatě stalo ochranné pásmo nového národního parku s rozlohou 94 448 ha se zvláštním statusem mezi českými CHKO. Na německé straně byl roku 1970 vyhlášen Národní park Bavorský les.

Od roku 1990 je také území Šumavy o rozloze 167 000 ha chráněno jako Biosférická rezervace UNESCO. Šumava je také významné ptačí území (163 000 ha) a ptačí oblast.

Průmysl[editovat | editovat zdroj]

Les poškozený kůrovcem a paseky po následné těžbě

V minulosti rýžování a těžba zlata v povodí Otavy a jejích přítoků, v okolí Kašperských Hor a Rejnštejna, těžba stříbra, těžba železné rudy u Dešenic, Nýrska a na Železnorudsku, těžba tuhy v Černé v Pošumaví, těžba a zpracování dřeva a naleziště křemitého písku. Dobývání zlata dolováním a rýžováním probíhalo především v Kašperských Horách a u Zlatého potoka. Nejmladší báňské práce v zdejším zlatonosném revíru pochází z počátku 19. a 20. století. Dnes jsou některé štoly z období středověku částečně volně přístupné turistům. Rýžoviště v okolí Kašperských Hor byla pravděpodobně k povrchovému dobývání zlata využívána již Kelty. Díky nerostnému bohatství zde vznikaly sklárny (Sklenářova Lhota na Vimpersku, Vimperk, Anín, Lenora), výroba brýlí, strojírny, koželužny, textilní výroba (Vimperk, Klatovy a Prachatice), výroba dřevotřískových desek a zápalek (Volary, SOLO Sušice).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. LUTTERER, Ivan; ŠRÁMEK, Rudolf. Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Havlíčkův Brod : nakladatelství Tobiáš, 1997. ISBN 80-85808-50-1. Kapitola Šumava, s. 253. (čeština) 
  2. a b c d e f MÍSAŘ, Z.. Geologie ČSSR I, Český masív. Praha : SPN, 1983.  
  3. KODYM, O. ml.. Vysvětlivky k přehledné Geologické mapě ČSSR 1: 200 000, M - 33 - XXVI Strakonice. Praha : ÚÚG, 1961.  
  4. a b KOČÁREK, Eduard st.. Šumava. Praha : Baset, 2003. ISBN 80-7340-021-9. Kapitola Geologie a petrologie Šumavy, s. 123-124.  
  5. DEMEK, Jaromír, a kolektiv. Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny. Brno : Academia, 1987.  
  6. BALATKA, Břetislav; KALVODA, Jan. Geomorfologické členění reliéfu Čech. Kartografie Praha, 2006. ISBN 80-7011-913-6.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]