Dalimilova kronika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dalimilova kronika, iluminace z tzv. Pařížského zlomku, jediného dochovaného latinského překladu kroniky

Dalimilova kronika je nejstarší česky psaná veršovaná kronika, jedno ze stěžejních děl českého písemnictví. Pochází z počátku 14. století, záznamy končí rokem 1314, respektive s dodatky (nejspíše jiného autora) jsou dovedeny až do roku 1325. Podle svého nejdůležitějšího zdroje bývá označována též jako Kronika boleslavská. Kronika je anonymní a označení přívlastkem „Dalimilova“ se objevuje až v 17. století. Již ve 14. a 15. století bylo vytvořeno mnoho jejích opisů. Pro své silně vlastenecké ladění byla předmětem zvýšeného zájmu vždy v dobách národního útisku.

Autor a jeho postoje[editovat | editovat zdroj]

Ani ve vlastní kronice, ani v tehdejší době se k autorství tohoto díla nikdo nehlásil a dodnes se zcela uspokojivě nepodařilo zpětně jednoznačně spojit dílo s reálným člověkem. Rozborem informací, které autor v díle podal, lze dovozovat, že byl na svoji dobu vysoce vzdělaný, zřejmě šlechtic, případně duchovní (řada údajů svědčí spíše o duchovním s nižším svěcením, nicméně nejnovější studie Dalimila ztotožnila přímo s knězem). Byl přesvědčený o odpovědnosti panovníka za osud celé země a národa, vyjadřuje se s despektem k měšťanům a zejména Němcům (cení si těch českých panovníků, kteří se stavěli negativně německému živlu a naopak).

Do bádání po autorovi výrazně zasáhla česká barokní historiografie, když s tímto dílem spojila jakéhosi boleslavského kanovníka Dalimila Meziříčského uváděného v Hájkově kronice jako pramen (nejprve Tomáš Pešina z Čechorodu, pozdě s ním souhlasil i Bohuslav Balbín). Ačkoliv dnes panují pochybnosti, zdali někdo takový vůbec existoval, zůstalo toto jméno v názvu jako obecně známé a užívané. Tvrzení o Dalimilovi přejal Gelasius Dobner. Naopak první, kdo Dalimilovo autorství zpochybnil, byl František Faustin Procházka. Josef Jireček uvedl, že by to mohl být nějaký johanitský rytíř (vzhledem k tomu, že autor prohlašuje, že boje o království v letech 1309–1310 sledoval z Malé Strany, kde existovala johanitská komenda Panny Marie) a že pocházel z rodu Ronovců, Josef Vítězslav Šimák ztotožnil autora s Hynkem Žákem z Dubé, proti tomu se postavil Josef Beran a tvrdil, že jím mohl být Havel z Lemberka, vnuk sv. Zdislavy. František Michálek Bartoš souhlasil s tím, že se jednalo o johanitu, ale jeho poslední místo pobytu přesunul do Mladé Boleslavi. M. Očadlík identifikoval Dalimila jako Jana IV. z Dražic. Zdeněk Kristen vyvrátil, že by se mohlo jednat o kněze, na něho navázal Zdeněk Fiala a uvádí, že to byl buď vzdělaný laický šlechtic, nebo ještě spíše duchovní nižšího svěcení v šlechtických službách.[1] Zatím poslední hypotézu vyslovil Tomáš Edel s tím, že autorem kroniky je johanitský komtur Jindřich z Varnsdorfu v žitavské komendě.[2] Ovšem i tato teorie obsahuje řadu napadnutelných tvrzení.[3]

Hned v úvodu si klade za cíl zpracovávat domácí příběhy a omezit tak tehdy oblíbená vyprávění cizích rytířských osudů. Na mnoha místech vybízí k odporu k cizím škodlivým vlivům a módám (turnajům, dvorským slavnostem, odívání apod.), zamítá sňatky českých feudálů s cizinkami (jmenovitě Němkami) a výchovu jejich dětí podle cizích vzorů nebo v cizině. V tomto směru je kronika předkládána jako důkaz, že dějiny nacionalismu nepočínají až 18. stoletím.

Zdroje a obsah[editovat | editovat zdroj]

V úvodu autor uvádí ze všech pramenů, které používal, pouze pět kronik: kroniku boleslavskou, pražskou, břevnovskou, opatovickou a vyšehradskou (k tomu v textu ještě přidává kroniku moravskou a německou). Byla učiněna řada pokusů směřujících k identifikaci těchto pramenů, ale ne všechny jsou zcela jednoznačné. Předpokládá se, že pražská a břevnovská kronika jsou buď dva rukopisy Kosmovy kroniky, nebo označení dvou knih této kroniky. Opatovická kronika jsou nejspíš tzv. Anály hradištsko-opatovické. U vyšehradské kroniky (téměř určitě to není tzv. Kanovník vyšehradský, kterého autor přímo neznal) existuje také domněnka, že by to mohly být anály vedené u vyšehradského kostela,[4] Tomáš Edel upozornil, že vzhledem by to mohla být také Jarlochova kronika, čemuž by napovídal fakt, že tzv. Dalimil si této kroniky nejméně vážil (Jarloch zastával proněmecké postoje).[5] Prvně uvedená boleslavská kronika se Dalimilovi nejvíce líbila a také z ní nejvíce vycházel, což vedlo již Josefa Dobrovského ke konstatování, že se muselo jednat o Kosmovu kroniku, později se objevily názory, že se mohlo jednat o dnes neznámý opis Kosmovy kroniky s dodatky,[6] Edel se domníval, že se spíše jednalo o falešnou autoritu, kterou se Dalimil snažil podpořit kontroverzní výroky.[7] Moravská kronika nebyla identifikována a německá by mohla být rytířská báseň.

Tzv. Dalimil nepochybné vycházel také z pramenů, které nikde neuvádí, což bylo v jeho době běžné. Vedle zmíněných pramenů to bylo nepochybně ústního podání kmenových, místních a erbovních pověstí. Dále se zdá, pro popis života sv. Václava znal legendu Oriente iam sole I, Edel se také domníval, že znal Voraignovu Legendu aureu, která se dodnes nedochovala a obsahovala články o třech českých světcích, o Václavovi, Ludmile a Vojtěchovi, dále možná znal kroniku Jindřicha Heimburského a Oty Durynského.[8]

Kronika obsahuje celkem 106 kapitol. Na začátku líčí stavbu babylónské věže, následující boží trest, zmatení jazyků a rozchod lidí do různých částí světa. Pokračuje chronologicky řazenými příběhy z historie Čech počínaje osídlením našeho území praotcem Čechem, pověstmi o Libušině proroctví, o Přemyslu Oráčovi a o Dívčí válce. Končí v období vlády Jana Lucemburského v roce svého dopsání (1314), existuje ale i několik pozdějších dodatků (zejména z let 1315 a 1316), které však patrně nenapsal původní autor.

Styl a jazyk[editovat | editovat zdroj]

Zpracování jednotlivých příběhů je soustředěné, charakteristika postav vyplývá z jejich jednání. Úvahy, rady a kritiky autorovy nejsou samoúčelné, ale vyplývají a prolínají se s vyprávěným dějem. Tvůrce stále myslí na čtenáře, promlouvá prostě, volí přiléhavá přirovnání, nevyhýbá se lidovým výrazům a rčením. Používá bezrozměrového verše o proměnlivém počtu slabik a blíží se tak hovorové řeči. Pro tyto vlastnosti se první česky psaná kronika stala ve všech dobách velmi populární a její význam je trvale aktuální.

Vypravování o Oldřichovi a Boženě[editovat | editovat zdroj]

Český šlechtic dá přednost české selce Boženě před německou šlechtičnou (kvůli šíření němčiny, německé děti atd.).

"Kníže český Oldřich času jarního, chtě sobě a svým služebnikům kratochvíl učiniti, šel do lesův. I přihodilo se dne jednoho, když se z lovu navracoval a jel skrze jednu ves, jížto jméno bylo Opučna. I uhledal prostřed vsi, ana stojí u studnice dívka velmi krásné postavy, praní šatu nechavši, tvář svou na kníže a jeho služebníky obrátila. I řekl jest kníže svým služebnikům: věřte mi jistě, že jest toto div nemalý, že tata véska velmi chatrná mohla takové krásné stvoření uroditi. Optejte se jí prosím vás, které jest její jméno. To oni když jsou učinili, ochotnou tváří odpověděla řkúc: Jest mé jméno Božena; obrátiv se kníže k svým služebníkům řekl: Jistě vám pravím, že tato Božena bude má žena. Druhého dne kníže, povolav k sobě vladyk znamenitějších, rozkázal jim jeti do vsí, tu kdež jest stála děvečka peroucí; a oni přijevše do Opučné, ptali se obyvatelův řkouce: Včera, když kníže pán náš jel skrze tuto ves, která jest dívka mající na sobě čechel stála u studnice peroucí jenž má jméno Božena? A oni řekli: Dcera Domarodova, souseda našeho, a povolavši jí, jim ji ukázali. Kteřížto opověděvše se Domarodovi otci jejímu a Samoborce její mateří, a vůli knížete oznámivše na dvůr knížete do Postoloprt přinesli, a že se zalíbila knížeti perouc, té vsi dali jméno Perúc. Ženy pak poctivější oblékly jsou ji v roucho, kteréž kněžnám náleží, a před Oldřicha ji přivedly a on pojav ji za ruku, hned s ní před kněze předstoupil a tu hned vstoupil v svatý stav manželský."

Dochování[editovat | editovat zdroj]

České veršované rukopisy[editovat | editovat zdroj]

Protože Dalimilova kronika se stala oblíbeným čtením, zachovala se v řadě opisů, z první poloviny 14. století pouze ve zlomcích, od druhé poloviny již v úplnosti. S tím souvisí existence několika recenzí.

  • Hanušovy zlomky pochází z první poloviny 14. století, jsou to dva pergamenové dvojlisty obsahující kapitoly 30–32 a 39–42. Nalezeny byly v roce 1861 Konstantinem Höflerem a popsány I. J. Hanušem, dnes jsou chovány v rukopisném oddělení Národní knihovny v Praze
  • Hradecké zlomky ze stejné doby, na dvou pergamenových dvojlistech s částmi kapitol 3, 8, 9 a 10. Chovány v knihovně Národního muzea v Praze
  • poslední rukopis z 1. poloviny je dochován na Křižovnických (Národní archiv) a Klementinských (Národní knihovna) zlomcích a obsahuje kapitoly 67, 68, 69, 75, 83, 85, 93, 94
  • Cambridgeský rukopis je první dochovaný rukopis na pergamenu, ovšem není kompletní a zcela končí v kapitole 100. Dnes je chován v knihovně Trinity College v Cambridge
  • Františkánský rukopis je papírový rukopis asi z roku 1440, dnes v Národní knihovně
  • Vídeňský rukopis pochází z konce 14. století, obsahuje výrazné úpravy a doplňky, chován v Rakouské národní knihovně ve Vídni
  • Strahovský rukopis je podobný Vídeňskému, pochází asi z 30. a 40. let 15. století, dochován fragmentárně, uložen v knihovně Památníku národního písemnictví na Strahově
  • Olomoucký zlomek obsahuje konec 10. a začátek 11. kapitoly, v knihovně Národního muzea
  • Lobkovický rukopis z 1. poloviny 15. století obsahuje další přídavky oproti Vídeňskému rukopisu, v Národní knihovně v Praze
  • zlomky v Mnichovské univerzitní knihovně pochází z konce 14. století a jsou podobné Lobkovickému a Vídeňskému rukopisu
  • Cerronský rukopis představuje rukopis nejširšího obsahu, pochází z roku 1443 a je uložen v Moravském zemském archivu v Brně
  • Pelclův rukopis z konce 15. století je uložen Národní knihovně v Praze
  • Fürsteberský rukopis také z konce 15. století je uložen v knihovně na Křivoklátě
  • Zebererův rukopis obsahuje text Dalimilovy kroniky, který napsal Jan Pivnička v roce 1459, dnes je chován v knihovně Národního muzea v Praze

Překlady[editovat | editovat zdroj]

Je znám veršovaný německý překlad z 40. let 14. století (Veršované letopisy) dochovaný v jediném rukopise z roku 1389, který se dnes nachází v Archivu Pražského hradu. Tomáš Edel se dokonce domníval, že by autor mohl být také Jindřich z Varnsdorfu.[9]

Německý překlad do prózy je znám ze tří rukopisů, nejstarší z roku 1444 a nejnovější z konce 16. století v Státní knihově Mnichově a z konce 15. století v Univerzitní knihovně v Lipsku.

Dlouhou dobu byla jediná zmínka o překladu Dalimilovy kroniky do latiny pouze pro dnes nedochovaný rukopis piaristy Remigia Maschata z 18. století, proto také nález Pařížského zlomku, středověkého zlomku latinského překladu Dalimilovy kroniky, vzbudil značnou pozornost. Dne 17. března 2005 na aukci v Paříži získala česká Národní knihovna tento zlomek za 339 000 eur. Zakoupený spisek je podle odborníků nejvzácnějším bohemikem, jaké se na trhu objevilo v posledních nejméně osmdesáti letech.[zdroj?] Obsahuje 24 bohatě ilustrovaných stránek o formátu přibližně A5. Pochází zřejmě ze třicátých nebo čtyřicátých let 14. století.

Některá knižní vydání[editovat | editovat zdroj]

První vydání tiskem pořídil roku 1620 Pavel Ješín z Bezdězce. Po porážce na Bílé hoře byla většina výtisků zničena a kronika upadla na čas v zapomnění. Znovu vyšla až roku 1786 nákladem Františka Faustina Procházky, jednoho z prvních obrozeneckých buditelů. Kronika se tak znovu dostala do širšího oběhu a jistě zapůsobila na upevňující se národní vědomí.

V roce 1892 kroniku podle rukopisu Cambridgeského vydala Česká akademie. V roce 1920 byla kronika přepsána v novém jazyce Václavem Flajšhansem. V roce 1947 vyšla kronika v prozaické formě, do které ji převedl a upravil Milan Maralík. V roce 1977 bylo vydáno další novočeské přebásnění od Marie Krčmové a Hany Vrbové. Poslední novočeský překlad (přebásnění) vydala Marie Bláhová, Kronika tak řečeného Dalimila, originál přeložila Marie Krčmová, přebásnila, doslov k překladu napsala a slovníček starších jmen a výrazů sestavila Hana Vrbová. Paseka, 2005. V roce 2006 byla vydána Národní knihovnou v Praze barevná kopie nově nalezeného iluminovaného zlomku Dalimilovy kroniky v latině.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BLÁHOVÁ, Marie. Česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila. In Kronika tak řečeného Dalimila. Praha : Svoboda, 1977. S. 191–192.
  2. EDEL, Tomáš. Příběh johanitského komtura řečeného Dalimil : kapitola z dějin české politiky. Praha : ISV, 2000. 195 s. ISBN 80-85866-61-7.  
  3. SVOBODA, Miroslav. Tomáš Edel: Příběh johanitského komtura řečeného Dalimil. Kapitola z dějin české politiky. Praha 2000, 195 s.. In Fontes Nisae. Liberec : Technická univerzita, 2001. ISBN 80-7083-545-1. S. 206–212.
  4. Bláhová, 1977, s. 194
  5. Edel, s. 135
  6. Bláhová, s. 194
  7. Edel, s. 137–138
  8. Edel, s. 133–138
  9. Edel, s. 158–160

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bláhová, Marie. Staročeská kronika tak řečeného Dalimila v kontextu středověké historiografie latinského kulturního okruhu a její pramenná hodnota. [Díl] 3, Historický komentář. Dalimil. Praha : Academia, 1995.
  • Brom, Vlastimil. Panovnické tituly v Dalimilově kronice. K využití textové lingvistiky pro historickou interpretaci. In: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně. K vydání připravil Martin Wihoda ve spolupráci s Demeterem Malaťákem. Brno 2006, s. 217–234.
  • Dějiny české literatury. 1., Starší česká literatura / Redaktor svazku Josef Hrabák. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1959. 531 s. S. 114–121.  
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha : Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 510–512.  
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 114.  
  • Staročeská kronika tak řečeného Dalimila. Vydání textu a veškerého textového materiálu. K vydání připravili Jiří Daňhelka, Karel Hádek, Bohuslav Havránek(†) a Naděžda Kvítková. Díl 1. a 2. Praha : Academia, 1988.
  • Šťastný, Radko. Tajemství jména Dalimil. 1. vyd. Praha : Melantrich, 1991. 345 s. : fot., bibliografie, frontispis, angl. a něm. resumé. ISBN 80-7023-072-X
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 12. sešit : D–Die. Praha : Libri, 2009. 105–215 s. ISBN 978-80-7277-415-9. S. 113–114.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]