Keltové
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Keltové je pojmenování velké skupiny kmenů, které ve starověku obývaly západní, střední a částečně i jižní a východní Evropu, včetně území dnešního Česka, v sousedství Římanů, a představovaly tzv. laténskou kulturu.
Obsah |
[editovat] Původ
Nejzazší kořeny Keltů sahají přinejmenším do období kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l.[1] (není tudíž pravdou, že postavili Stonehenge) a vznikli patrně splynutím několika předchozích kultur. Přestože není jisté, zda všechny kmeny měly stejný rasový původ, vyspěly postupně v etnikum s jednotným jazykem, kulturou a náboženstvím, nikdy však nevytvořili jednotný stát. Jejich největší rozkvět nastal mezi 6. a 1. stoletím př. n. l. (laténská kultura). V 1. století př. n. l. podlehli Římanům a byli postupně asimilováni či vytlačeni do Skotska a Irska. Přijali křesťanství a vytvořili si na základě latinky vlastní písmo zvané ogham. Dodnes se v západní Evropě hovoří jazyky z keltské jazykové skupiny: velštinou, irštinou, skotskou gaelštinou a bretonštinou.
Nejasnosti okolo etnického původu dávných národů přineslo genetické inženýrství a zkoumání archeologických nálezů genetiky.
Informace o Keltech máme dnes prakticky ze dvou zdrojů:
- z archeologických nálezů. Mnoho z nich bylo nalezeno i na území dnešní České republiky. Z nich se dnes dovídáme o dávné keltské kultuře a řemeslech, ale například i o platidle, kterým Keltům byly mince, takzvané duhovky.
- z psaných textů. Je všeobecnou mýlkou, že keltští druidi, tedy tehdejší duchovní, zakazovali jakékoliv psaní. To se ve skutečnosti týkalo pouze náboženských záležitostí. Důvod byl ten, že co je psáno, z toho se rychle stane dogma a navíc si to vždy lze vysvětlit po svém.
Víme však, že římští kronikáři rozdělovali Kelty (neboli Galy) na tři větší seskupení. A sice na Galii předalpskou, která přejala módu nošení tógy (Římané ovládli v 2. století př. n. l.), na Galii zaalpskou (jih Francie a Španělsko), kterou ovládli roku 117 př. n. l., a konečně na Galii vlasatou. Tu ovládl Gaius Iulius Caesar v prvním století před našim letopočtem. Z dobývání právě Vlasaté Galie je znám náčelník Vercingetorix, který Caesara v jedné bitvě dokonce porazil. Francouzi ho dodnes uctívají jako národního hrdinu.
Keltští druidové nebyli jen náboženskými představiteli, ale jednalo se o keltskou inteligenci. Některé římské prameny uvádí, že se na druida studovalo až 20 let. Byla to velmi vážená vrstva lidí. Každoročně se scházeli ke svým sněmům v Carnutu, v městě na území dnešní Francie. Druid Eduen Diviciacos, keltský diplomat, byl dokonce jako jeden z mála cizinců přijat v Římském senátě, kam byl vpuštěn i se svým štítem a mečem. Druidové byli natolik vážení, že druid mohl pouhým vstoupením na bojiště ukončit probíhající bitvu.
[editovat] Keltové na území dnešní Francie
- Podrobnější informace naleznete v článku Galové.
[editovat] Keltové na území dnešní České republiky
- Podrobnější informace naleznete v článku Keltská oppida na území ČR.
Západní a jižní Čechy byly součástí keltské pravlasti, jejímž těžištěm byla oblast severních Alp a horního Dunaje. Západní polovinu Čech a také Bavorsko obývaly v 6. a 5. století př. n. l. pravděpodobně kmeny, které později vstoupily do historie pood jménem Bójové. V období keltské expanze na přelomu 5. a 4. století př. n. l. se část původního keltského obyvatelstva z území dnešních Čech zúčastnila vojenských tažení přes Alpy do dnešní Itálie a zanechala po sobě částečně vylidněné území. Od počátku 4. století př. n. l. však byly severozápadní a východní Čechy, které dříve tvořily kontaktní zónu s etnickými skupinami Venetů a Ilyrů, postupně obsazovány novým obyvatelstvem přicházejícím patrně ze západní části keltské pravlasti. Od původního obyvatelstva české kotliny patřícího k mohylové kultuře se noví osadníci odlišovali plochými pohřebišti nespálených těl. Pro jejich ztotožnění s Ceasarem uváděnými udatnými válečníky Volky-Tektoságy neeexistují důkazy.[1]
Podle keltského kmene Bojů dostaly české země latinský název Boiohaemum, který se objevil v pracích římského dějepisce Tacita na přelomu 1. a 2. století n. l. Po Keltech se zachovaly i další zeměpisné názvy na území Čech - například názvy řek Labe (Albis - bílá řeka), Ohře (Agara - řeka, kteřá má rychlý tok), Jizery (Isara - bystrá řeka), pravděpodobně i Mže, Otavy nebo hory Říp.
Keltové si stavěli takzvaná oppida, což byla opevněná města. V Čechách známe šest jistých oppid: Závist nad Zbraslaví, Stradonice u Berouna, Hrazany u Sedlčan, Nevězice, Třísov u Českého Krumlova a České Lhotice u Nasavrk, na Moravě Staré Hradisko u Prostějova a Hostýn, snad i Kotouč u Štramberka (u tohoto hradiště není jisté, zda nemohlo náležet púchovské kultuře, ověření však již není možné, neboť lokalita byla zničena vápencovým lomem). Keltského původu je patrně také horské opevněné hradiště u města Sušice, známé pod označením Hradiště na Sedle a nížinné sídliště Šutyrova studánka v katastru Kopřivnice. V nejúrodnějších, hustě osídlených částech Boiohaema, v Polabí a v podhůří Krušných hor, se během 2. století př. n. l. přeměnilo několik výhodně situovaných míst ve specifické osady, které představovaly jakási emporia, ke vzniku oppid zde však nedošlo.[1] Typickým příkladem takového osídlení je rozsáhlé hradiště na vrcholu Přerovské hůry u středočeského Přerova nad Labem.
[editovat] Keltské svátky
Po Keltech nám zůstala ještě jedna věc, která se kupodivu zachovala v téměř nezměněné formě až dodnes: naše svátky. Kromě obou slunovratů a rovnodenností měli Keltové čtyři důležité svátky, které se ve více či méně zdeformované formě zachovaly až do dnešních dnů. Z astronomického hlediska se jedná o svátky víceméně přesně v polovině mezi slunovraty a rovnodennostmi.
Rok začínal Samhainem (nebo také Samainem) a slavil se 1. listopadu v noci z předešlého dne na den sváteční (jako všechny svátky). Jeho název se skládá ze slov „sam-fuin“ tedy „Konec léta“. Dnes se s ním můžeme setkat v pokřesťanštěné formě svátku všech Svatých 1. listopadu a následných Dušiček 2. listopadu. Byl to svátek všech zesnulých a příprava na období zimy.
1. února se slavil Imbolc v Irsku nazývaný Oimealg. Dnes ho známe jako Hromnice 2. února.
V noci z 30. dubna na 1. května se slavil Beltine (také Beltaine či Beltene), který dnes známe jako „Čarodějnice“, které se pálily už tehdy a symbolizovaly veškeré utrpení a strádání. Název je tvořen slovy „Bel-tine“, což znamená „Jasný(zářící) oheň“ a byl to nástup k pohostinnému letnímu období. Keltové o tomto svátku zapalovali dva velké ohně a mezi nimi proháněli dobytek, ten měl být takto očištěn po zimě.
Nakonec už zbývá jen Lugnasad 1. srpna, ze kterého možná vznikly i dnešní dožínky.[zdroj?] Šlo o oslavy nadcházejících žní, ale jeho význam tkvěl mimo jiné v uzavírání manželských svazků. V časných ranních hodinách se pak na vrcholcích kopců vítalo Slunce, kterýžto zvyk z Velké Británie nevymizel ani dnes a (dnes už křesťanští) poutníci stoupají na Croagh Patrick, aby se zúčastnili jitřní mše.
[editovat] Válečnictví
Římané považovali Kelty resp. Galy za velmi bojovný a srdnatý národ. Paradoxně samotní Keltové veskrze neusilovali o dobývání cizích zemí, nýbrž většinou se omezovali na loupeživé nájezdy a drancování. Výjimečné případy teritoriální expanze byly převážně důsledkem nadměrného nárůstu populace a hrozby nedostatku potravin. Keltský způsob válčení popisovali římští i řečtí autoři jako velice divoký a ztřeštěný. V boji se Keltové postavili čelem k nepřátelskému vojsku, načež prý začali strašlivě křičet a tlouct oštěpy a meči do svých štítů. Pak se měli za neutuchajícího řevu prudce rozeběhnout proti svým soupeřům. Nepřátelští vojácí vyděšení zjevem a hrozivým křikem Keltů leckdy ztratili odvahu a obrátili se na útěk. Boj s prchající armádou byl pak pro Kelty snadnou záležitostí. Pokud se ovšem nepřátelské vojsko nezaleklo, Keltové zastavili krátce před tím, než došlo ke střetu a vrátili se do svého původního postavení, načež pokračoval celý proces nanovo.
[editovat] Reference
- ↑ a b c DRDA, Petr; RYBOVÁ, Alena. Keltové a Čechy. Praha : Academia, 1998. ISBN 80-200-0658-3. Kapitola Keltové a Čechy, s. 10-15.
[editovat] Literatura
- Sylvia a Paul Botheroydovi Lexikon keltské mytologie
- Clarusová, J. Keltské mýty. Člověk a jeho „Jiný svět“. Praha: Vyšehrad.
- Čižmář, M.: Encyklopedie hradišť na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri. ISBN 80-7277-174-4
- Čižmářová, J. 2004: Encyklopedie Keltů na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri. ISBN 80-7277-249-X
- Čtverák, V. - Lutovský, M. - Slabina, M - Smejtek, L.: Encyklopedie hradišť v Čechách. Praha: Libri. ISBN 80-7277-173-6
- Drda, P. - Rybová, A. 1998: Keltové a Čechy. Praha.
- Filip, J. 1995: Keltská civilizace a její dědictví. Praha.
- Filip, J. 1956: Keltové ve střední Evropě. Praha.
- Pleiner, R. 1979: Otázka státu ve staré Galii. Praha.
- Tasić, Nikola (ed): Scordisci and the Native Population in the Middle Danube Region / Skordisci i starosedeoci. Beograd 1992. ISBN 86-7179-012-6
- Venclová, N. 2001: Výroba a sídla v době laténské. Projekt Loděnice. Praha.
- Vlčková, J.: Encyklopedie keltské mytologie. Praha: Libri.
- Waldhauser, J. 2002,2006: Encyklopedie Keltů v Čechách. Praha: Libri. ISBN 80-7277-053-5
- Waldhauser, J.(ed.) 1999: Jak se kopou keltské hroby. (Laténská pohřebiště ze 4.-3. století v Čechách). Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
[editovat] Související články
[editovat] Externí odkazy
- Mapa - Historický vývoj Keltů a Římské říše (800 př. n. l. - 305 n. l.)
- O Keltech obecně - historie, řemesla, válečnictví
- O Keltském národu - jejich historie, kultura, tradice, zvycích, apod.
- Keltské náboženství - historický vývoj keltského náboženství
