Keltové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Keltové je pojmenování velké skupiny kmenů, které ve starověku obývaly západní, střední a částečně i jižní a východní Evropu, včetně území dnešního Česka, v sousedství Římanů, a představovaly tzv. laténskou kulturu.

Obsah 1 Původ 2 Keltové na území Francie 3 Keltové na území Čech a Moravy 4 Keltské svátky 5 Válečnictví 6 Literatura 7 Související články 8 Externí odkazy

[editovat] Původ

Zformovali se mezi 10. a 8. stoletím př. n. l. (není tudíž pravdou, že postavili Stonehenge) a vznikli patrně splynutím několika předchozích kultur. Přestože není jisté, zda všechny kmeny měly stejný rasový původ, vyspěly postupně v etnikum s jednotným jazykem, kulturou a náboženstvím, nikdy však nevytvořili jednotný stát. Jejich největší rozkvět nastal mezi 6. a 1. stoletím př. n. l. (doba Laténská). V 1. století př. n. l. podlehli Římanům a byli postupně asimilováni či vytlačeni do Skotska a Irska. Přijali křesťanství a vytvořili si na základě latinky vlastní písmo zvané ogham. Dodnes se v západní Evropě hovoří jazyky z keltské jazykové skupiny: velštinou, irštinou, skotskou gaelštinou a bretonštinou.

Nejasnosti okolo etnického původu dávných národů přineslo genetické inženýrství a zkoumání archeologických nálezů genetiky.

Informace o Keltech máme dnes prakticky ze dvou zdrojů:

• z archeologických nálezů. Mnoho z nich bylo nalezeno i na území dnešní České republiky. Z nich se dnes dovídáme o dávné keltské kultuře a řemeslech, ale například i o platidle, kterým Keltům byly mince, takzvané duhovky.
• z psaných textů. Je všeobecnou mýlkou, že keltští druidi, tedy tehdejší duchovní, zakazovali jakékoliv psaní. To se ve skutečnosti týkalo pouze náboženských záležitostí. Důvod byl ten, že co je psáno, z toho se rychle stane dogma a navíc si to vždy lze vysvětlit po svém. Důkladná práce křesťanských věrozvěstů však zapříčinila, že toho dnes o „předkřesťanských“ Keltech víme z psaných textů jen málo.

Víme však, že římští kronikáři rozdělovali Kelty (neboli Galy) na tři větší seskupení. A sice na Galii předalpskou, která přejala módu nošení tógy (Římané ovládli v 2. století př. n. l.), na Galii zaalpskou (jih Francie a Španělsko), kterou ovládli roku 117 př. n. l., a konečně na Galii vlasatou. Tu ovládl Gaius Iulius Caesar v prvním století před našim letopočtem. Z dobývání právě Vlasaté Galie je znám náčelník Vercingetorix, který Caesara v jedné bitvě dokonce porazil. Francouzi ho dodnes uctívají jako národního hrdinu.

Keltští druidové nebyli jen náboženskými představiteli, ale jednalo se o keltskou inteligenci. Některé římské prameny uvádí, že se na druida studovalo až 20 let. Byla to velmi vážená vrstva lidí. Každoročně se scházeli ke svým sněmům v Carnutu, v městě na území dnešní Francie. Druid Eduen Diviciacos, keltský diplomat, byl dokonce jako jeden z mála cizinců přijat v Římském senátě, kam byl vpuštěn i se svým štítem a mečem. Druidové byli natolik vážení, že druid mohl pouhým vstoupením na bojiště ukončit probíhající bitvu.

[editovat] Keltové na území Francie

Podrobnější informace naleznete v článku Galové.

[editovat] Keltové na území Čech a Moravy

Podle keltského kmene Bojů, který osídlil Čechy zřejmě ve 4. století př. n. l., dostaly české země latinský název Boiohaemum - Bohemia, který se objevil v pracích římského dějepisce Tacita na přelomu 1. a 2. století n. l. Nezůstal nám po Keltech však jen název naší země. Keltové nám také zachovali další zeměpisné názvy. Například názvy řek: Vltava (Vultava - nejčastěji překládaná jako divoká řeka), Labe (Albis - bílá řeka), Ohře (Agara - řeka, kteřá má rychlý tok), Jizera (Isara - bystrá řeka), Otava (Atava - bohatá, zlatonosná řeka) nebo hor: Říp. Keltové si stavěli takzvaná oppida, což byla opevněná města. V Čechách známe šest jistých oppid: Závist nad Zbraslaví, Stradonice u Berouna, Hrazany u Sedlčan, Nevězice, Třísov u Českého Krumlova a České Lhotice u Nasavrk, na Moravě Staré Hradisko u Prostějova a Hostýn, snad i Kotouč u Štramberka (u tohoto hradiště není jisté, zda nemohlo náležet púchovské kultuře, ověření však již není možné, neboť lokalita byla zničena vápencovým lomem). Keltského původu je patrně také horské opevněné hradiště u města Sušice, známé pod označením Hradiště na Sedle a nížinné sídliště Šutyrova studánka v katastru Kopřivnice. Existují doposud nikterak neověřené domněnky, že největší keltské město v ČR se také mohlo nacházet buďto v prostoru dnešní Mladé Boleslavi na Jizeře (keltská řeka Isara) nebo i v Lounech při řece Ohři (keltská řeka Agara).^[zdroj?]

[editovat] Keltské svátky

Po Keltech nám zůstala ještě jedna věc, která se kupodivu zachovala v téměř nezměněné formě až dodnes: naše svátky. Kromě obou slunovratů a rovnodenností měli Keltové čtyři důležité svátky, které se ve více či méně zdeformované formě zachovaly až do dnešních dnů. Z astronomického hlediska se jedná o svátky víceméně přesně v polovině mezi slunovraty a rovnodennostmi.

Rok začínal Samhainem (nebo také Samainem) a slavil se 1. listopadu v noci z předešlého dne na den sváteční (jako všechny svátky). Jeho název se skládá ze slov „sam-fuin“ tedy „Konec léta“. Dnes se s ním můžeme setkat v pokřesťanštěné formě svátku všech Svatých 1. listopadu a následných Dušiček 2. listopadu. Byl to svátek všech zesnulých a příprava na období zimy.

1. února se slavil Imbolc v Irsku nazývaný Oimealg. Dnes ho známe jako Hromnice 2. února.

V noci z 30. dubna na 1. května se slavil Beltine (také Beltaine či Beltene), který dnes známe jako „Čarodějnice“, které se pálily už tehdy a symbolizovaly veškeré utrpení a strádání. Název je tvořen slovy „Bel-tine“, což znamená „Jasný(zářící) oheň“ a byl to nástup k pohostinnému letnímu období. Keltové o tomto svátku zapalovali dva velké ohně a mezi nimi proháněli dobytek, ten měl být takto očištěn po zimě.

Nakonec už zbývá jen Lugnasad 1. srpna, ze kterého možná vznikly i dnešní dožínky.^[zdroj?] Šlo o oslavy nadcházejících žní, ale jeho význam tkvěl mimo jiné v uzavírání manželských svazků. V časných ranních hodinách se pak na vrcholcích kopců vítalo Slunce, kterýžto zvyk z Velké Británie nevymizel ani dnes a (dnes už křesťanští) poutníci stoupají na Croagh Patrick, aby se zúčastnili jitřní mše.

[editovat] Válečnictví

Římané považovali Kelty resp. Galy za velmi bojovný a srdnatý národ. Paradoxně samotní Keltové veskrze neusilovali o dobývání cizích zemí, nýbrž většinou se omezovali na loupeživé nájezdy a drancování. Výjimečné případy teritoriální expanze byly převážně důsledkem nadměrného nárůstu populace a hrozby nedostatku potravin. Keltský způsob válčení popisovali římští i řečtí autoři jako velice divoký a ztřeštěný. V boji se Keltové postavili čelem k nepřátelskému vojsku, načež prý začali strašlivě křičet a tlouct oštěpy a meči do svých štítů. Pak se měli za neutuchajícího řevu prudce rozeběhnout proti svým soupeřům. Nepřátelští vojácí vyděšení zjevem a hrozivým křikem Keltů leckdy ztratili odvahu a obrátili se na útěk. Boj s prchající armádou byl pak pro Kelty snadnou záležitostí. Pokud se ovšem nepřátelské vojsko nezaleklo, Keltové zastavili krátce před tím, než došlo ke střetu a vrátili se do svého původního postavení, načež pokračoval celý proces nanovo.

[editovat] Literatura

• Sylvia a Paul Botheroydovi Lexikon keltské mytologie
• Clarusová, J. Keltské mýty. Člověk a jeho „Jiný svět“. Praha: Vyšehrad.
• Čižmář, M.: Encyklopedie hradišť na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri. ISBN 80-7277-174-4
• Čižmářová, J. 2004: Encyklopedie Keltů na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri. ISBN 80-7277-249-X
• Čtverák, V. - Lutovský, M. - Slabina, M - Smejtek, L.: Encyklopedie hradišť v Čechách. Praha: Libri. ISBN 80-7277-173-6
• Drda, P. - Rybová, A. 1998: Keltové a Čechy. Praha.
• Filip, J. 1995: Keltská civilizace a její dědictví. Praha.
• Filip, J. 1956: Keltové ve střední Evropě. Praha.
• Pleiner, R. 1979: Otázka státu ve staré Galii. Praha.
• Tasić, Nikola (ed): Scordisci and the Native Population in the Middle Danube Region / Skordisci i starosedeoci. Beograd 1992. ISBN 86-7179-012-6
• Venclová, N. 2001: Výroba a sídla v době laténské. Projekt Loděnice. Praha.
• Vlčková, J.: Encyklopedie keltské mytologie. Praha: Libri.
• Waldhauser, J. 2002,2006: Encyklopedie Keltů v Čechách. Praha: Libri. ISBN 80-7277-053-5
• Waldhauser, J.(ed.) 1999: Jak se kopou keltské hroby. (Laténská pohřebiště ze 4.-3. století v Čechách). Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

[editovat] Související články

• Galie
• Galové
• Dějiny Francie
• Druid

[editovat] Externí odkazy

• Mapa - Historický vývoj Keltů a Římské říše (800 př.nl.l - 305 n.l)
• O Keltech obecně - historie, řemesla, válečnictví
• O Keltském národu - jejich historie, kultura, tradice, zvycích, apod.