Keltové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Rozšíření Keltů      jádro halštatské kultury okolo 6. století př. n. l.       maximální expanze ve 3. století př. n. l.      Lusitánie na pyrenejském poloostrově, kde je keltská přítomnost nejistá      "šest keltských národů", kterým zůstalo mnoho mluvčích keltským jazykem do raného novověku      území, kde se dosud keltský jazyk používá

Keltové je pojmenování velké skupiny kmenů, které ve starověku obývaly západní, střední a částečně i jižní a východní Evropu, včetně území dnešního Česka, v sousedství Římanů, a představovaly tzv. laténskou kulturu.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Přehled kultury:      Jádro halštatské kultury (800 př. n. l.),      a její možný vliv (500 př. n. l.).      Jádro laténské kultury (450 př. n. l.),      a její možný vliv (250 př. n. l.). Vyznaćeny jsou také názvy hlavních keltských kmenů.

Nejzazší kořeny Keltů sahají přinejmenším do období kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l.[1] (není tudíž pravdou, že postavili Stonehenge/Stonehenge se začal stavět v roce 1900 př. n. l.) a vznikli patrně splynutím několika předchozích kultur. Přestože není jisté, zda všechny kmeny měly stejný rasový původ, vyspěly postupně v etnikum s jednotným jazykem, kulturou a náboženstvím, nikdy však nevytvořili jednotný stát. Jejich největší rozkvět nastal mezi 6. a 1. stoletím př. n. l. (laténská kultura). V 1. století př. n. l. podlehli Římanům a byli postupně asimilováni či vytlačeni do Skotska a Irska. Přijali křesťanství a vytvořili si na základě latinky vlastní písmo zvané ogham. Dodnes se v západní Evropě hovoří jazyky z keltské jazykové skupiny: velštinou, irštinou, skotskou gaelštinou a bretonštinou.

Nejasnosti okolo etnického původu dávných národů přineslo genetické inženýrství a zkoumání archeologických nálezů genetiky.

Informace o Keltech máme dnes prakticky ze dvou zdrojů:

  • z archeologických nálezů. Mnoho z nich bylo nalezeno i na území dnešní České republiky. Z nich se dnes dovídáme o dávné keltské kultuře a řemeslech, ale například i o platidle, kterým Keltům byly mince, takzvané duhovky.
  • z psaných textů. Je všeobecnou mýlkou, že keltští druidi, tedy tehdejší duchovní, zakazovali jakékoliv psaní. To se ve skutečnosti týkalo pouze náboženských záležitostí. Důvod byl ten, že co je psáno, z toho se rychle stane dogma a navíc si to vždy lze vysvětlit po svém.

Víme však, že římští kronikáři rozdělovali Kelty (neboli Galy) na tři větší seskupení. A sice na Galii předalpskou, která přejala módu nošení tógy (Římané ovládli v 2. století př. n. l.), na Galii zaalpskou (jih Francie a Španělsko), kterou ovládli roku 117 př. n. l., a konečně na Galii vlasatou. Tu ovládl Gaius Iulius Caesar v prvním století před naším letopočtem. Z dobývání právě Vlasaté Galie je znám náčelník Vercingetorix, který Caesara v jedné bitvě dokonce porazil. Francouzi ho dodnes uctívají jako národního hrdinu.

Keltští druidové nebyli jen náboženskými představiteli, ale jednalo se o keltskou inteligenci. Některé římské prameny uvádí, že se na druida studovalo až 20 let. Byla to velmi vážená vrstva lidí. Každoročně se scházeli ke svým sněmům v Karnutském lese na území dnešní Francie. Druid Eduen Diviciacos, keltský diplomat, byl dokonce jako jeden z mála cizinců přijat v Římském senátě, kam byl vpuštěn i se svým štítem a mečem. Druidové byli mezi kelty natolik vážení, že druid mohl pouhým vstoupením na bojiště ukončit probíhající bitvu.

Stopy keltských genů v Evropě[editovat | editovat zdroj]

Na základě studia rozšíření jednotlivých mutací genu CFTR (cystic fibrosis transmembrane conductance regulator) způsobujících cystickou fibrosu byly v Evropské populaci nalezeny nehomogenity rozšíření jednotlivých mutací tohoto genu, které je možné vysvětlit zastoupením etnicky specifických "genů" v současné evropské populaci.[2] V tomto kontextu je zajímavé, že relativně vysokou četnost mutace G551D je možné pozorovat pouze v České republice, Rakousku, Britanii, Irsku a v Bretani.[3] Na základě těchto faktů citovaní autoři soudí, že uvedené populace vykazují relativně vysokou míru příbuznosti s keltskými předky. Tato příbuznost není tak překvapivá v Irsku, Británii a Bretani, kde jsou keltské kořeny zřejmé.[zdroj?] V české kotlině by to však málokdo předpokládal. Nutno podotknout, že mezi lingvisty a historiky, kteří nenacházejí oporu pro takovou interpretaci ve svých disciplínách, vládne vůči výše popsaným interpretacím genetického výzkumu spíše skepse.[4]

Keltové na území dnešní Francie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Galové.

Keltové na území dnešní České republiky[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Keltská oppida na území ČR.

Západní a jižní Čechy byly součástí keltské pravlasti, jejímž těžištěm byla oblast severních Alp a horního Dunaje. Západní polovinu Čech a také Bavorsko obývaly v 6. a 5. století př. n. l. pravděpodobně kmeny, které později vstoupily do historie pod jménem Bójové. V období keltské expanze na přelomu 5. a 4. století př. n. l. se část původního keltského obyvatelstva z území dnešních Čech zúčastnila vojenských tažení přes Alpy do dnešní Itálie a zanechala po sobě částečně vylidněné území. Od počátku 4. století př. n. l. však byly severozápadní a východní Čechy, které dříve tvořily kontaktní zónu s etnickými skupinami Venetů a Ilyrů, postupně obsazovány novým obyvatelstvem přicházejícím patrně ze západní části keltské pravlasti. Od původního obyvatelstva české kotliny patřícího k mohylové kultuře se noví osadníci odlišovali plochými pohřebišti nespálených těl. Pro jejich ztotožnění s Ceasarem uváděnými udatnými válečníky Volky-Tektoságy neeexistují důkazy.[1]

Podle keltského kmene Bojů dostaly české země latinský název Boiohaemum, který se objevil v pracích římského dějepisce Tacita na přelomu 1. a 2. století n. l. Po Keltech se zachovaly i další zeměpisné názvy na území Čech – například názvy řek Labe (Albh, Albis – bílá řeka), Vltavy (Vultava – divoká řeka), Ohře (Aga, Agara – řeka, která má rychlý tok), Jizery (Isara – bystrá řeka), pravděpodobně i Mže (Msa), Otavy (Atava) nebo hory Říp (Rif).

V některých oblastech (a dobách) si Keltové stavěli na vyvýšených místech opevněná oppida, což byla desítky hektarů velká ohrazená území s dvorcovou zástavbou a sídlem nobility a kultu na vyvýšených místech. I když oppida nebyla města v plném slova smyslu, můžeme je považovat za jejich předchůdce. V Čechách známe šest jistých oppid: Závist nad Zbraslaví, Stradonice u Berouna, Hrazany u Sedlčan, Nevězice, Třísov u Českého Krumlova a České Lhotice u Nasavrk, na Moravě Staré Hradisko u Prostějova a Hostýn, snad i Kotouč u Štramberka (u tohoto hradiště není jisté, zda nemohlo náležet púchovské kultuře, ověření však již není možné, neboť lokalita byla zničena vápencovým lomem). Keltského původu je patrně také horské opevněné hradiště u města Sušice, známé pod označením Hradiště na Sedle a nížinné sídliště Šutyrova studánka v katastru Kopřivnice. V nejúrodnějších, hustě osídlených částech Boiohaema, v Polabí a v podhůří Krušných hor, se během 2. století př. n. l. přeměnilo několik výhodně situovaných míst ve specifické osady, které představovaly jakási emporia, ke vzniku oppid zde však nedošlo.[1] Typickým příkladem takového osídlení je rozsáhlé hradiště na vrcholu Přerovské hůry u středočeského Přerova nad Labem.

Oblasti s vyšším zastoupením mutace G551D genu CFTR

Keltské náboženství[editovat | editovat zdroj]

Jako keltské náboženství se označují polyteistické kulty starověkých Keltů, zaniklé na konci starověku a na počátku středověku.

Související informace naleznete také v článku Keltské náboženství.

Keltské svátky[editovat | editovat zdroj]

Po Keltech nám zůstala ještě jedna nehmotná památka, která se kupodivu zachovala v téměř nezměněné formě až dodnes: některé naše svátky. Kromě obou slunovratů a rovnodenností měli Keltové čtyři důležité svátky, které se ve více či méně modifikované formě zachovaly až do dnešních dnů. Z astronomického hlediska se jedná o svátky v polovině doby mezi slunovraty a rovnodennostmi (tzv. půlící dny).

Rok začínal Samhainem (nebo také Samainem) a slavil se 1. listopadu v noci z předešlého dne na den sváteční (jako všechny svátky). Jeho název se skládá ze slov „sam-fuin“ tedy „Konec léta“. Dnešního dne se můžeme setkat ve stejné době s křesťanským svátkem všech Svatých 1. listopadu a následných Dušiček 2. listopadu. Byl to svátek všech zesnulých a příprava na období zimy. Papež Bonifác IV. se chtěl zbavit pohanských zvyků a pro období Samhainu vytvořil nový svátek – svátek Všech Svatých, který měl staré zvyky nahradit (anglicky se svátek jmenuje All Hallows' Day, z toho vzniklo pozdější Halloween). Ale lidé to vyřešili tak, že prostě slavili svátky oba. V 16. století už byly svátky prolnuty tak, že se slavily jako jeden.

1. února se slavil Imbolc v Irsku nazývaný Oimealg. Dnes máme ve stejném čase svátek Hromnice 2. února.

V noci z 30. dubna na 1. května se slavil Beltine (také Beltaine či Beltene), který dnes známe jako „Čarodějnice“, které se pálily už tehdy a symbolizovaly veškeré utrpení a strádání. Název je tvořen slovy „Bel-tine“, což znamená „Jasný(zářící) oheň“ a byl to nástup k pohostinnému letnímu období. Keltové o tomto svátku zapalovali dva velké ohně a mezi nimi proháněli dobytek, ten měl být takto očištěn po zimě.

Nakonec i Lughnasad 1. srpna, ze kterého možná vznikly i dnešní dožínky.[zdroj?] Šlo o oslavy nadcházejících žní, ale jeho význam tkvěl mimo jiné v uzavírání manželských svazků. V časných ranních hodinách se pak na vrcholcích kopců vítalo Slunce, kterýžto zvyk z Velké Británie nevymizel ani dnes a (dnes už křesťanští) poutníci stoupají na Croagh Patrick, aby se zúčastnili jitřní mše.

Keltizace[editovat | editovat zdroj]

Keltizace je mechanismus rozšiřování keltských jazyků a mytologie. Keltská expanze probíhala v druhé polovině posledního tisíciletí před n. l. Keltizováni byli například Ilyrové či Thrákové.

Válečnictví[editovat | editovat zdroj]

Keltské dýky

Římané považovali Kelty resp. Galy za velmi bojovný a srdnatý národ. Paradoxně samotní Keltové veskrze neusilovali o dobývání cizích zemí, nýbrž většinou se omezovali na loupeživé nájezdy a drancování. Výjimečné případy teritoriální expanze byly převážně důsledkem nadměrného nárůstu populace a hrozby nedostatku potravin. Keltský způsob válčení popisovali římští i řečtí autoři jako velice divoký a ztřeštěný. V boji se Keltové postavili čelem k nepřátelskému vojsku, načež prý začali strašlivě křičet a tlouct oštěpy a meči do svých štítů. Pak se měli za neutuchajícího řevu prudce rozeběhnout proti svým soupeřům. Nepřátelští vojáci vyděšení zjevem a hrozivým křikem Keltů leckdy ztratili odvahu a obrátili se na útěk. Boj s prchající armádou byl pak pro Kelty snadnou záležitostí. Pokud se ovšem nepřátelské vojsko nezaleklo, Keltové zastavili krátce před tím, než došlo ke střetu a vrátili se do svého původního postavení, načež pokračoval celý proces nanovo.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c DRDA, Petr; RYBOVÁ, Alena. Keltové a Čechy. Praha : Academia, 1998. ISBN 80-200-0658-3. Kapitola Keltové a Čechy, s. 10-15.  
  2. Macek Jr. et al. – Population study of the CFTR gene mutations in Bohemia and Moravia: hypothesis on the historical spread of the G551D and F508 mutations in Europe. American Journal of Human Genetics, 1991, 49, Suppl. A 2703
  3. Doc. Dr. Milan Macek, CSc., Dr. Milan Macek ml., Dr. Alice Krebsová, Doc. Dr. V. Vávrová, DrSc. ,Centrum pro diagnostiku a léčbu cystické fibrosy, RELATIVNĚ VYSOKÝ VÝSKYT MUTACÍ G551D A CFTRDEL21KB CFTR GENU V ČESKÉ REPUBLICE U PACIENTŮ S CYSTICKOU FIBROSOU OBJEKTIVNĚ PROKAZUJE, ŽE NAŠE POPULACE JE SLOVANSKÉHO A KELTSKÉHO PŮVODU. Dostupné on-line
  4. Venclová, Natalie (ed.) et al.: Archeologie pravěkých Čech, Svazek 7: Doba laténská, Praha, Archeologický ústav AV ČR, 2008, ISBN 978-80-86124-80-3

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Sylvia a Paul Botheroydovi Lexikon keltské mytologie
  • Clarusová, J. Keltské mýty. Člověk a jeho „Jiný svět“. Praha: Vyšehrad.
  • Čižmář, M.: Encyklopedie hradišť na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri. ISBN 80-7277-174-4
  • Čižmářová, J. 2004: Encyklopedie Keltů na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri. ISBN 80-7277-249-X
  • Čtverák, V. – Lutovský, M. – Slabina, M – Smejtek, L.: Encyklopedie hradišť v Čechách. Praha: Libri. ISBN 80-7277-173-6
  • Drda, P. – Rybová, A. 1998: Keltové a Čechy. Praha.
  • Filip, J. 1995: Keltská civilizace a její dědictví. Praha.
  • Filip, J. 1956: Keltové ve střední Evropě. Praha.
  • Pleiner, R. 1979: Otázka státu ve staré Galii. Praha.
  • Tasić, Nikola (ed): Scordisci and the Native Population in the Middle Danube Region / Skordisci i starosedeoci. Beograd 1992. ISBN 86-7179-012-6
  • Venclová, N. 2001: Výroba a sídla v době laténské. Projekt Loděnice. Praha.
  • Vlčková, J.: Encyklopedie keltské mytologie. Praha: Libri.
  • Waldhauser, J. 2002,2006: Encyklopedie Keltů v Čechách. Praha: Libri. ISBN 80-7277-053-5
  • Waldhauser, J.(ed.) 1999: Jak se kopou keltské hroby. (Laténská pohřebiště ze 4.-3. století v Čechách). Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
  • Waldhauser, J. 2012: Keltské Čechy. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-2119-9

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Kategorie Celts ve Wikimedia Commons